ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.1620.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1620/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. ledna 2006 o dovoláních, která podali jednak nejvyšší státní zástupkyně ve prospěch obviněného V. W. , a jednak obviněný V. W., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 5 To 219/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 383/2001, takto:
I. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
II. Dovolání obviněného V. W. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. W. byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 1. 2005, sp. zn. 15 T 383/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 5 To 219/2005, uznán vinným dvěma trestnými činy porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. (podle soudu ve znění zákona č. 112/1998 Sb., který se ovšem citovaného ustanovení netýká, ale správně jde o znění účinné do 30. 11. 2000). Prvního z nich se podle bodu 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dopustil tím, že jako soukromý podnikatel s předmětem podnikání organizování veletrhů a výstav pořádal autosalon W., a to nejméně od roku 1996 ve dnech 18. 4. až 21. 4. v O., 8. 5. až 11. 5. v J., 29. 8. až 1. 9. ve F.-M. a 31. 10. až 3. 11. v H., v roce 1997 ve dnech 17. 4. až 20. 4. v O., 17. 10. až 19. 10. v H. a 25. 10. až 28. 10. v H., v roce 1998 ve dnech 24. 4. až 26. 4. v O., 16. 10. až 18. 10. v H. a 23. 10. až 25. 10. v H., v roce 1999 ve dnech 23. 4. až 25. 4. v O., 15. 10. až 17. 10. v H. a 29. 10. až 31. 10. v H. a v roce 2000 ve dnech 5. 5. až 7. 5. v O., na kterých používal reprodukovanou hudbu v rozporu s autorským zákonem č. 35/1965 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, jelikož včas neohlásil pořádání těchto akcí spojených s užitím hudby Ochrannému svazu autorskému (správně má být Ochrannému svazu autorskému pro práva k dílům hudebním) se sídlem v P., eventuálně pobočce v B., a tomuto řádně následně neuhradil podle tarifu této organizace poplatky s tím spojené.
Druhého trestného činu porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. se obviněný V. W. podle bodu 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dopustil obdobným jednáním, jak je popsáno v bodu 1. v tomto výroku, když ve dnech 27. 10. až 29. 10. 2000 uspořádal 10. S. autosalon v Kulturním domě v H., kde opětovně užíval reprodukovanou hudbu v rozporu se shora citovaným autorským zákonem, přičemž tak neuhradil Ochrannému svazu autorskému poplatek s tím spojený.
Za to byl obviněnému V. W. uložen podle §152 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. úhrnný peněžitý trest ve výši 50 000 Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců.
Současně byl obviněný V. W. podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby z dílčího útoku pokračujícího trestného činu porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák., kterého se měl podle obžaloby dopustit jako soukromý podnikatel s předmětem podnikání organizování veletrhů a výstav, když ve dnech 17. až 19. 10. 1997 v B. pořádal autosalon W., neboť tento skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně byl vydán z podnětu odvolání obviněného V. W. podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, když odvolací soud zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. řádu ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a sám znovu rozhodl podle §259 odst. 3 tr. řádu popsaným způsobem, když současně podle §259 odst. 2, 3 tr. řádu doplnil napadený rozsudek o výše uvedený výrok o zproštění obžaloby.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému V. W. doručen dne 8. 9. 2005, jeho obhájci dne 26. 8. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 29. 8. 2005.
Dne 27. 9. 2005 napadla rozsudek odvolacího soudu nejvyšší státní zástupkyně dovoláním, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Podle jejího názoru odvolací soud pochybil, když doplňoval rozsudek soudu prvního stupně o výrok o zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu, neboť tak měl učinit pro jednání obviněného V. W., ke kterému došlo ve dnech 24. 4. až 27. 4. 1997 v B., a nikoli ve dnech 17. 10. až 19. 10. 1997 tamtéž. Nejvyšší státní zástupkyně má za to, že podle §120 odst. 3 tr. řádu musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným nebo zprošťuje obžaloby, mimo jiné přesně označovat trestný čin, jehož se tento výrok týká, a to i uvedením místa, času a způsobu spáchání či jiných skutečností nezbytných k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. Krajský soud v Brně jako soud odvolací byl povinen, jak doplňuje nejvyšší státní zástupkyně, dodržet všechny obsahové náležitosti výroku o vině, tedy byl povinen pojmout do rozsudku takovou skutkovou větu, která by obsahovala úplný a správný popis skutečností v souladu s podanou obžalobou. Podle nejvyšší státní zástupkyně nesprávnou časovou lokalizací skutku došlo k situaci, v níž nebylo ukončeno trestní stíhání obviněného pro skutek, kterého se měl na základě obžaloby dopustit jako soukromý podnikatel s předmětem podnikání organizování veletrhů a výstav, když ve dnech 24. 4. až 27. 4. 1997 v B. pořádal autosalon W., resp. nepřesné časové určení způsobilo, že chybí zprošťující výrok o skutku, o němž mělo být rozhodováno. Nejvyšší státní zástupkyně dodává, že pro skutek, o kterém bylo rozhodnuto zprošťujícím výrokem, nebyla podána obžaloba.
Nejvyšší státní zástupkyně závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) bez zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně přikázal tomuto soudu, aby podle §226 písm. b) tr. řádu rozhodl o chybějícím výroku, který by se týkal zmíněného dílčího útoku pokračujícího trestného činu porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák.
Obviněný V. W. se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřil.
Dne 24. 10. 2005 pak napadl dovoláním rozsudek odvolacího i obviněný V. W., a to s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný tvrdí, že neměl v úmyslu porušovat autorská práva a jediný problém byl v nemožnosti dohodnout se se zástupcem Ochranného svazu autorského o tom, v jaké výši má být placen poplatek za použití hudební produkce v rámci pořádání výstav. Obviněný považuje za nepravdivý závěr soudů činných dříve ve věci, podle kterého bez souhlasu užíval díla, jež požívají ochrany podle autorského zákona, a z provedených důkazů dovozuje, že vždy informoval o termínech pořádaných veletrhů a výstav poškozenou organizaci. Jak dále obviněný uvádí, přesto soud prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož nebyly akce nahlášeny a nebylo zaplaceno za užití hudební produkce. Odvolací soud potom doplnil názor, že i kdyby byly akce řádně nahlášeny, došlo by k naplnění skutkové podstaty trestného činu již z důvodu neuhrazení poplatků za užívání uměleckého díla. Obviněný nesouhlasí s těmito závěry, neboť pořádání výstav řádně oznámil, a pokud nedošlo k úhradě veškerých poplatků, stalo se tak z důvodu na straně poškozeného – Ochranného svazu autorského, který nebyl schopen sdělit, jakým způsobem vypočítal požadovanou částku, jež nebyla doložena daňovým dokladem. Podle přesvědčení obviněného si poškozený účtoval za použití hudební produkce vždy jiné finanční částky a nebyl schopen vysvětlit, z čeho byla každá částka vypočtena a proč se částky liší. Navíc poškozený požadoval úhradu poplatků již ve správním řízení před zahájením trestního stíhání a z důvodu nedoložení jejich oprávněnosti údajně správní orgán rozhodl v jeho neprospěch. Obviněný se podle svého vyjádření nikdy nebránil úhradě poplatků, avšak požadoval řádné doklady, z čehož dovozuje, že neměl úmysl neoprávněně zasáhnout do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, přičemž jediný problém shledává u poškozené organizace, která nebyla schopna zdůvodnit a doložit svůj požadavek. Podle názoru obviněného nenaplnil posuzovaným jednáním skutkovou podstatu trestného činu porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. a věc považuje za občanskoprávní spor.
Obviněný V. W. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby podle §265l tr. řádu věc přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně k novému projednáni a rozhodnutí, popřípadě aby Nejvyšší soud sám rozhodl ve věci.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podali nejvyšší státní zástupkyně a obviněný V. W. jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. a) a b) tr. řádu], obviněný tak učinil prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), dovolání byla podána včas a na správném místě (§265e tr. řádu), směřují proti rozhodnutí, proti němuž jsou obecně přípustná [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, nejvyšší státní zástupkyně opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, obviněný V. W. potom poukazuje na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které je naplněno, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší státní zástupkyně v rámci svého dovolání namítla, že odvolací soud ve výroku o zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu chybně vymezil skutek, který byl v obžalobě původně kvalifikován jako dílčí útok trestného činu porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. Obviněný V. W. se ho totiž dopustil ve dnech 24. 4. až 27. 4. 1997, jak je popsáno v obžalobě, a nikoli 17. 10. až 19. 10. 1997, jak je nesprávně uvedeno v rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší státní zástupkyně tak dovozuje, že v napadeném rozhodnutí chybí výrok, kterým by bylo rozhodnuto o zmíněném dílčím útoku, neboť zprošťující výrok se týká skutku jiného, který v obžalobě zahrnut nebyl. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu je ve své první alternativě, kterou v podstatě uplatnila nejvyšší státní zástupkyně, naplněn v případě, když určitý výrok, jenž měl být učiněn, v napadeném rozhodnutí chybí, tedy v něm vůbec není obsažen, ačkoli podle zákona měl být učiněn.
Jak je zřejmé z rozhodných skutkových zjištění učiněných v posuzované věci, obviněný V. W. pořádal mimo jiné autosalon W. i v B. ve dnech 24. 4. až 27. 4. 1997, v jehož rámci používal hudební díla chráněná autorským zákonem, ovšem v tomto případě soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněný splnil oznamovací povinnost vůči Ochrannému svazu autorskému a „mohl předpokládat jeho souhlas s použitím hudební produkce“, takže tímto dílčím útokem nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 11. 2000). Odvolací soud proto zařadil do výrokové části svého rozsudku též zprošťující výrok, přičemž v něm chybně vymezil dobu spáchání tohoto dílčího útoku, když místo správného termínu 24. 4. až 27. 4. 1997 uvedl nesprávný termín 17. 10. až 19. 10. 1997. I přes uvedený omyl odvolacího soudu je však podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé, že rozhodnutí napadené dovoláním nejvyšší státní zástupkyně obsahuje všechny výroky, které mělo obsahovat. Proto též nelze dospět k závěru obsaženému dovolání nejvyšší státní zástupkyně, podle něhož údajně nebylo ukončeno trestní stíhání obviněného pro jeden dílčí útok pokračujícího trestného činu, který je považován za samostatný skutek. Popis skutku ve zprošťujícím výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu totiž obsahuje částečně správné vymezení skutku, jehož se zproštění týká, a to pokud jde o místo jeho spáchání (B.) a dílem i způsob spáchání (pořádání autosalonu spojené s porušováním autorského práva). Nesprávné je ovšem vymezení doby, kdy mělo dojít k tomuto dílčímu útoku (17. 10. až 19. 10. 1997), a chybí i konkrétní způsob porušení autorských či jim příbuzných práv, jejich okruh a specifikace nositelů těchto práv.
K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu přitom nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to konkrétně výrok, jímž byl obviněný V. W. zproštěn obžaloby pro jeden dílčí útok trestného činu posuzovaného jako pokračující trestný čin (§89 odst. 3 tr. zák., §12 odst. 12 tr. řádu) porušování autorského práva (§152 odst. 1 tr. zák.), je do jisté míry vadný, neboť i přes uvedenou vadu je součástí výrokové části rozsudku odvolacího soudu i rozhodnutí o zproštění obžaloby. Přestože se tedy Nejvyšší soud ztotožňuje s názorem nejvyšší státní zástupkyně na existenci namítané nesprávnosti, považuje její dovolání za zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud by totiž nemohl reagovat na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu zrušením zmíněného vadného výroku, ale jen doplněním nového – již správného – zprošťujícího výroku, a to buď vlastním rozhodnutím, nebo příkazem odvolacímu soudu, aby učinil takové rozhodnutí, jak ostatně navrhuje i sama dovolatelka. Tím by ovšem došlo k nežádoucí situaci, že by v rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované věci existovaly vedle sebe dva zprošťující výroky. Jinak vyjádřeno, z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně a s poukazem na dovolací důvod, který uplatnila, nelze dosáhnout zrušení vadného výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a to případně ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. řádu.
Proto podle názoru Nejvyššího soudu lze zjištěnou nesprávnost bezezbytku napravit jen z podnětu stížnosti pro porušení zákona, neboť v posuzované věci zjevně došlo k porušení zákona (zejména ve vztahu k ustanovením §2 odst. 8 a §220 odst. 1 tr. řádu). Nejvyšší soud by potom mohl rozhodnout jak o zrušení nesprávného zprošťujícího výroku v rozsudku odvolacího soudu [což při konstatování chybějícího výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu není možné], tak by následně mohl buď učinit vlastní rozhodnutí, nebo za tím účelem věc vrátit k dalšímu řízení soudu nižšího stupně. Přitom ve stížnosti pro porušení zákona a v řízení o ní by bylo možné vytknout i jiné případné výhrady k výroku o vině, které nyní nemohou být předmětem úvah Nejvyššího soudu s ohledem na vázanost uplatněnými dovolacími námitkami a na skutečnost, že o obou dovoláních bylo rozhodnuto bez meritorního přezkoumání napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího.
Pokud jde o dovolání obviněného V. W., podle jeho názoru z provedeného dokazování vyplývá, že informoval Ochranný svaz autorský o termínech pořádaných veletrhů a výstav a nikdy se nebránil úhradě poplatku, pouze požadoval vysvětlení způsobu výpočtu požadované částky, resp. řádné doklady. Z toho pak obviněný dovozuje neexistenci svého úmyslu neoprávněně zasáhnout do chráněných autorských práv. Uplatněný dovolací důvod tedy obviněný shledává v tom, že soudy nižších stupňů dospěly k odlišným skutkovým zjištěním, která obviněný považuje za nesprávná, popřípadě soudům vytýká, že vadně hodnotily provedené důkazy. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obviněný dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z jiných (a pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání nelze pokládat za další odvolání, ale jde o mimořádný opravný prostředek určený k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti, popřípadě úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět, resp. doplňovat dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. správnost provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný V. W., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný V. W. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve zmíněném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného V. W. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Podle nich obviněný zjednodušeně řečeno jako soukromý podnikatel pořádal ve vymezené době a na určitých místech výstavy, na kterých používal reprodukovanou hudbu obsahující hudební díla, a to v rozporu s tehdy platným autorským zákonem č. 35/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podstatu porušení autorského zákona shledaly soudy obou stupňů v tom, že obviněný včas neohlásil pořádání těchto akcí Ochrannému svazu autorskému a následně mu ani neuhradil poplatky s tím spojené podle tarifu, přičemž tyto poplatky ani hradit nechtěl, přičemž i když ho zaměstnanci Ochranného svazu autorského v rámci kontrol informovali o této jeho povinnosti, neměl zájem s nimi komunikovat. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která vedla tyto soudy k právnímu závěru o spáchání trestných činů porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný V. W. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutků, resp. proti způsobu hodnocení provedených důkazů a závěrům, které z nich soudy vyvodily. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Protože však její dovolání bylo opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Pokud jde o dovolání obviněného V. W., Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný i přes své formální vyjádření dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných důvodů, než jaké zákon uvádí v ustanovení §265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu toto dovolání odmítl, aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o obou dovoláních v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y