ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.19.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 19/2011-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2011 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných Ing. O. H., prof. Ing. A. K., DrSc., a Ing. M. G., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 2 To 44/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 3/2000, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně z a m í t á .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 2. 2010, sp. zn. 32 T 3/2000, zprostil podle §226 písm. b) tr. ř. obviněné Ing. O. H., prof. Ing. A. K., DrSc., a Ing. M. G. obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě pro skutek, že
„v době nejméně od 23. 8. 1995 do 30. 9. 1997 v B., okr. Bruntál, a jinde realizovali záměr spočívající v ovládnutí obchodní společnosti K. B., a.s., se sídlem B., B., formou získání jejího kontrolního balíku akcií obžalovanému Ing. O. H. znamenající pro něj též velmi výrazné majetkové obohacení, na nějž odčerpali finanční prostředky přímo od obchodní společnosti K. B., a.s., cestou vytvoření vykonstruované pohledávky za fingovaný prodej části jejího technologického a výrobního zařízení skládající se:
- z válcovací stolice DUO 800, výrobce LZ, n.p. Plzeň, rok výroby 1959, válcovací stolice K 1400, výrobce LZ, n.p., Plzeň, rok výroby 1959, válcovací stolice K SPIDEM, výrobce SPIDEM Francie, rok výroby 1968, válcovací stolice Q 1, výrobce SPIDEM Francie, rok výroby 1972 s filtrem pro Q 1, výrobce Achembach SRN, rok výroby 1990 a s automatickou regulací válcovacího procesu Q 1, výrobce DAVY Mc KEE Anglie, rok výroby 1990; válcovací stolici Q 3, výrobce SPIDEM Francie, výrok výroby 1977 s filtrem pro Q 3, výrobce Achembach SRN, rok výroby 1990; válcovací stolice Q 2, výrobce SPIDEM Francie, rok výroby 1973 s filtrem pro Q 2, výrobce Achembach SRN, rok výroby 1990 s automatickou regulací válcovacího procesu Q 2, výrobce DAVY Mc KEE Anglie, rok výroby 1987, dále jen „výrobní zařízení“,
a zpětného fingovaného odkupu tohoto „výrobního zařízení“ za značně nadhodnocenou peněžní částku, čímž si vytvořili tuto vykonstruovanou pohledávku, kterou následně na sebe navazujícími právními úkony ve formě uzavírání různých smluv, dohod o postoupení pohledávky, dohod o zápočtu pohledávky využili k zápočtu za jinou pohledávku vzniklou z úhrady zvýšení základního jmění obchodní společnosti K. B., a.s., kdy obžalovaný prof. Ing. A. K., DrSc. a obžalovaná Ing. M. G. ve shodě s obžalovaným Ing. O. H. vystupovali jako osoby pověřené uzavíráním těchto právních úkonů ve snaze zastřít záměr obžalovaného Ing. O. H. před ostatními akcionáři,
přičemž obžalovaní Ing. O. H., prof. Ing. A. K., DrSc. a Ing. M. G. zneužili svého postavení v obchodních společnostech spojených stejným předmětem podnikání (koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje, prodej), a to:
- obchodní společnost K. B., a.s., se sídlem B., B., v níž obžalovaný Ing. O. H. zastával od 24. 5. 1995 do 16. 11. 1995 funkci místopředsedy představenstva a od 16. 11. 1995 dosud funkci předsedy představenstva a generálního ředitele, obžalovaný prof. Ing. A. K., DrSc. od 24. 5. do 16. 11. 1995 funkci předsedy představenstva a generálního ředitele a od 16. 11. 1995 do 10. 3. 1998 funkci místopředsedy představenstva,
- obchodní společnost L., a.s., se sídlem Praha 1, N., kde ode dne 19. 1. 1994 dosud, obžalovaný Ing. O. H. zastával funkci předsedy představenstva a obžalovaná Ing. M. G. je členkou představenstva,
- I. I., s.r.o., se sídlem Opava, P. (založenou dne 2. 12. 1995 obchodní společností I. T., s.r.o., se sídlem Opava, P., jejímž jednatelem a společníkem byl obžalovaný Ing. O. H. a dalším společníkem byla obchodní společnost I.R.C., s.r.o., se sídlem Praha 2, W., jejímiž jednateli a společníky jsou obžalovaní Ing. O. H. a Ing.M. G.),
- I. L., s.r.o., se sídlem Opava, P., jejíž jednatelkou byla v době od 25. 10. 1995 do 24. 1. 1997 obžalovaná Ing. M. G., přičemž tato společnost byla založena obchodní společností I. I., s.r.o., jako jediným společníkem,
kdy
n e j p r v e
byly učiněny kroky a právní úkony k získání kontrolního balíku akcií obchodní společnosti K. B., a.s., obžalovanému Ing. O. H., a to:
dne 23. 8. 1995 projednává představenstvo obchodní společnosti K. B., a.s., na svém zasedání žádost jednoho z jejich vlastníků - obchodní společnosti L., a.s., o svolání mimořádné valné hromady s programem týkající se změn stanov společnosti a stanovuje termín této mimořádné valné hromady na den 13. 10. 1999,
dne 13. 10. 1995 byla prosazena na mimořádné valné hromadě obchodní společnosti K. B., a.s., změna jejích stanov zmocňující nyní představenstvo ke zvýšení základního jmění maximálně o jednu třetinu úpisem akcií,
dne 17. 10. 1995 na mimořádném zasedání představenstva obchodní společnosti K. B., a.s., bylo rozhodnuto o zvýšení základního jmění upsáním nových akcií v počtu 310 000 ks v jmenovité hodnotě a emisním kursu 1.000,- Kč za 1 ks, tj. o zvýšení základního jmění o 310.000.000,- Kč,
dne 1. 11. 1995 byl na mimořádném zasedání představenstva obchodní společnosti K. B., a.s., schválen průběh úpisu těchto akcií emitovaných pod SIN…, jež získala obchodní společnost L. , a.s., zastoupená obžalovaným Ing. O. H., která v den úpisu akcií dne 30. 10. 1995 uhradila 30 % jejich nominální hodnoty ve výši 93.000.000.- Kč, kdy tuto částku získala na podkladě Smlouvy o krátkodobé finanční výpomoci právě od obchodní společnosti K. B., a.s., zastoupené obžalovaným prof. Ing. A. K., DrSc., přičemž obžalovaný Ing. O. H. při podpisu této smlouvy za obchodní společnost L., a.s. vystavil dne 20. 11. 1995 směnku na 217.000.000,- Kč na řad obchodní společnosti K. B., a.s., splatnou dne 30. 10. 1996, dne 18. 12. 1995 převádí obchodní společnost L., a.s., na obžalovaného Ing. O. H. nejprve 280.000 ks akcií obchodní společnosti K. B., a.s. a po účelovém vrácení těchto akcií zpět obchodní společnosti L., a.s., dne 2. 4. 1996 je opětovně převádí trvale na obžalovaného Ing. O. H. v počtu 310 000 ks těchto akcií a to postupně dne 29. 9. 1997 115 000 ks akcií a dne 30. 9. 1997 taktéž 155 000 ks akcií,
s o u č a s n ě
byly činěny další kroky a právní úkony směřující k vytvoření vykonstruované pohledávky, která by sloužila k zápočtu pohledávky ve výši 310.000.000,- Kč rozčleněnou na 93.000.000,- Kč představující krátkodobou finanční výpomoc a 217.000.000,- Kč představující zbytek neuhrazené kupní ceny za emitované akcie,
dne 10. 10. 1995 objednává obchodní společnost L., a.s., u znalce Bronislava Dvíže znalecký posudek ohledně cenového odhadu na „výrobní zařízení“ obchodní společnosti K. B., a.s., který dne 20. 10. 1995 vypracovává znalecký posudek zn. 21/95, v němž ohodnocuje toto „výrobní zařízení“ celkovou částkou 311.078.656,- Kč,
dne 16. 10. 1995 uzavírá obžalovaný prof. Ing. A. K., DrSc. za obchodní společnost K. B., a.s., kupní smlouvu na 22.396.138,- Kč, kupní smlouvu na 3.713.990,- Kč a kupní smlouvu na 7.276.863,- Kč, kterými prodává předmětné „výrobní zařízení“ za celkovou částku 33.386.991,- Kč bez daně z přidané hodnoty obchodní společnosti I. I., s.r.o., jež měla uhradit tuto kupní cenu nejpozději do 18. 10. 1995, kdy současně byly dne 18. 10. 1995 vyhotoveny předávací protokoly údajně dokumentující předání „výrobního zařízení“ kupujícímu, přestože toto „výrobní zařízení“ bylo pořád zabudované v celkovém komplexu výrobního a technologického zařízení obchodní společnosti K. B., a.s., a zajišťovalo její výrobu,
dne 18. 10. 1995 uzavírá obchodní společnost I. I., s.r.o. nájemní smlouvu s obchodní společností K. B. , a.s., zastoupenou obžalovaným prof. Ing. A. K., DrSc., nájemní smlouvu, ve které jí pronajímá toto zakoupené „výrobní zařízení“,
dne 23. 10. 1995 uzavírání obžalovaný prof. Ing. A. K., DrSc. s obchodní společností I. I., s.r.o. a s obchodní společností I. L., s.r.o., zastoupenou obžalovanou Ing.M. G. trojstrannou smlouvu, ve které obchodní společnost I. L., s.r.o. vstupuje do všech práv a povinností obchodní společnosti I. I., s.r.o., ve vztahu k předmětnému „výrobnímu zařízení“,
dne 30. 10. 1995 uzavírá obžalovaný prof. Ing. A. K., DrSc. za obchodní společnost K. B., a.s., s obchodní společností I. L., s.r.o., zastoupenou obžalovanou Ing. M. G. Smlouvu o postoupení pohledávky, v níž obchodní společnost K. B., a.s., postupuje svou pohledávku vůči obchodní společnosti I. I., s.r.o., za nesplacenou kupní cenu ohledně prodeje „výrobního zařízení“ ve výši 40.732.129,- Kč představující tuto kupní cenu 33.386.991,- Kč - navýšenou o daň z přidané hodnoty,
dne 30. 10. 1995 uzavírá obžalovaná Ing. M. G. za obchodní společnost I. L., s.r.o., kupní smlouvu na 43.000.000,- Kč, kupní smlouvu na 35.000.000,- Kč, kupní smlouvu na 30.733.000,- Kč, kupní smlouvu na 124.000.000,- Kč, kupní smlouvu na 68.000.000,- Kč, kupní smlouvu na 50.000.000,- Kč, kterými prodává toto „výrobní zařízení“ zpět obchodní společnosti K. B., a.s., zastoupené obžalovaným prof. Ing. A. K., DrSc., již za celkovou částku 350.733.000,- Kč bez daně z přidané hodnoty, o čemž byly dne 31. 10. 1995 vystaveny Předávací protokoly o dodání „výrobního zařízení“ nabyvateli,
dne 31. 10. 1995 uzavírá obžalovaná Ing. M. G. za obchodní společnosti I. L., s.r.o. , a obžalovaný prof. Ing. A. K., DrSc. za obchodní společnost K. B., a.s., smlouvu o odstoupení od nájemní smlouvy ze dne 18. 9. 1995 - týkající se zrušení pronájmu již prodaného „výrobního zařízení“,
n á s l e d n ě
byly uskutečněny kroky a právní úkony, jejichž cílem bylo provedení zápočtu takto fiktivně vytvořené pohledávky,
dne 13. 11. 1995 uzavírá obžalovaný prof. Ing. A. K., DrSc. za obchodní společnost K. B., a.s., s obžalovanou Ing.M. G., zastupující obchodní společnost I. L., s.r.o., dohodu o zápočtu vzájemných závazků a pohledávek, jejímž obsahem byl zápočet pohledávky obchodní společnosti K. B., a.s., ve výši 40.732.129,- Kč (vzniklé z prodeje „výrobního zařízení“ obchodní společnosti I. I., s.r.o., jenž byla postoupena na obchodní společnost I. L., s.r.o.) a pohledávky obchodní společnosti I. L., s.r.o., ve výši 427.894.260,- Kč , představující kupní cenu 350.733.000,- Kč se zápočtem daně z přidané hodnoty ze zpětného prodeje téhož „výrobního zařízení“ původnímu vlastníku, kdy po takto vykonstruovaném zápočtu za fiktivní prodej a odprodej „výrobního zařízení“ dlužila obchodní společnost K. B., a.s. 387.162.131,- Kč, načež byly vystaveny obžalovanými Ing. O. H. a prof. Ing. A. K., DrSc. čtyři směnky, z nichž jednu směnku vystavenou na částku 310.000.000,- Kč splatnou do 31. 4. 1996,
dne 6. 12. 1995 uzavírá obžalovaný Ing. O. H. za obchodní společnost K. B., a.s., s obchodní společností I. L., s.r.o., zastoupenou obžalovanou Ing. M. G. dodatek smlouvy, ve které obchodní společnost K. B., a.s. souhlasí s použitím směnky ve výši 310.000.000,- Kč vystavenou v souvislosti s vykonstruovanou pohledávkou k zápočtu obchodní společnosti I. L., s.r.o., vůči obchodní společnosti L., a.s.,
dne 22. 12. 1995 došlo mezi obchodní společností L., a.s., zastoupené obžalovaným Ing. O. H. a obchodní společností K. B., a.s., zastoupené jejím finančním ředitelem Ing. J. Z. k zápočtu směnky vystavené dne 13. 11. 1995 na částku 310.000.000,- Kč obchodní společností K. B., a.s., na řad obchodní společnosti I. L., s.r.o., kterou uplatnila obchodní společnost L., a.s., a pohledávky obchodní společnosti K. B., a.s., vůči obchodní společnosti L., a.s., představující jednak nesplacených 93.000.000,- Kč poskytnutých na základě Smlouvy o krátkodobé finanční výpomoci dne 30. 10. 1999 a částky 217.000.000,- Kč představující zbytek nesplaceného zvýšení základního jmění upsáním nových akcií,
k d y t a k t o
obžalovaný Ing. O. H. získal za přispění obžalovaného prof. Ing. A. K., DrSc. a obžalované Ing. M. G. jednak 310 000 ks akcií SIN… ve jmenovité a emisní hodnotě 310.000.000,- Kč obchodní společnosti K. B., a.s., kterou současně ovládl získáním většinového podílu na této obchodní společnosti se základním jměním 1.245.118.000,- Kč“,
čímž měl obviněný Ing. O. H. spáchat trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a obvinění prof. Ing. A. K., DrSc., a Ing. M. G. pomoc k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §128 odst. 2, 4 tr. zák.
Odvolání proti citovanému rozsudku krajského soudu, které podal v neprospěch obviněných státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, zamítl Vrchní soud v Olomouci podle §256 tr. ř. jako nedůvodné svým usnesením ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 2 To 44/2010.
Výše uvedené usnesení odvolacího soudu napadla nejvyšší státní zástupkyně dovoláním, a to podáním ze dne 22. 11. 2010. Svůj mimořádný opravný prostředek podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch všech obviněných a opřela jej o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě a písm. g) tr. ř., tedy proto, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g), tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatelka vyslovila nesouhlas se zprošťujícím výrokem soudu prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil i soud odvolací. Byla přesvědčena, že žalovaným jednáním byly naplněny znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., resp. zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jenž je v kvalifikované skutkové podstatě podle odst. 4 téhož ustanovení pro obviněné příznivější. K jednotlivým zákonným znakům předmětné skutkové podstaty uvedla, že ve stejném či podobném předmětu činnosti podnikaly společnosti K. B., a. s., a L., a. s., a dále také společnosti I. I., s. r. o., a I. L., s. r. o. K tomu poukázala na rozhodnutí publikované pod č. 39/2006-II. Sb. rozh. tr., podle něhož není potřeba , aby z hlediska dané skutkové podstaty subjekty skutečně podnikaly ve shodném či podobném předmětu činnosti a byly v reálném konkurenčním vztahu. Současně dovolatelka citovala také rozhodnutí č. 36/2000 Sb. rozh. tr., které se vztahuje ke znaku uzavření smlouvy na úkor jednoho nebo více podnikatelských subjektů, v nichž pachatel působí. V tomto judikátu byl vysloven právní názor, že není nutné, aby se taková smlouva týkala přímo toho předmětu činnosti, který je podnikatelským subjektům společný. V dané věci považovala za smlouvu uzavřenou na úkor společnosti K. B., a. s., smlouvu o prodeji výrobního zařízení společnosti I. I., s. r. o., smlouvu o jeho zpětném prodeji a smlouvu o zápočtu mezi společnostmi K. B., a. s., a L., a. s. V důsledku těchto transakcí se podle názoru nejvyšší státní zástupkyně nedostalo společnosti K. B., a. s., odpovídajícího majetku za nově emitované akcie, jež byly zaplaceny v převážné části směnkou, která však nebyla zpeněžena, nýbrž k zániku směnečné pohledávky došlo právě zápočtem proti pohledávce vzniklé protiprávním nakládáním s výrobním zařízením. Podle přesvědčení dovolatelky tedy evidentně souvisela emise cenných papírů s prodejem výrobního zařízení, neboť právě nakládáním s technologiemi bylo dosaženo toho, že za akcie společnosti K. B., a. s., bylo v konečném důsledku zaplaceno společností L., a. s., pouze částečně, a to ve výši 93 mil. Kč namísto 310 mil. Kč. Ohradila se rovněž proti argumentu odvolacího soudu, který prodej výrobního zařízení dceřiné společnosti I. L., s. r. o., za nižší než tržní cenu nepovažoval za úkorný s odůvodněním, že se současně zvýšila hodnota obchodního podílu společnosti K. B., a. s., v této dceřiné společnosti. Podle nejvyšší státní zástupkyně představovaly tyto obchodní společnosti dva samostatné subjekty, jejichž majetek bylo třeba důsledně odlišovat. K otázce naplnění subjektivní stránky, jejíž existenci soudy neshledaly, nejvyšší státní zástupkyně namítla, že považuje znak skutkové podstaty za prokázaný již tím, že všichni obvinění se podíleli na uzavírání jednotlivých smluv.
Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení vrchního soudu i jemu předcházející rozsudek krajského soudu, jakož i obsahově navazující rozhodnutí, a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se písemně vyjádřil každý z obviněných. Obviněný prof. Ing. A. K., DrSc., považoval rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správná a současně za dostatečně odůvodněná. Zopakoval svou obhajobu z předcházejících stadií trestního řízení založenou zejména na tvrzení, že nebylo jeho záměrem opatřit sobě nebo někomu jinému prospěch jednáním popsaným v obžalobě, a ani nevěděl, že by se tak probíhajícími obchodními transakcemi mohlo stát. Své působení ve společnosti K. B., a. s., označil za zcela standardní, zejména se vždy řídil závěry valných hromad, zasedání představenstva, dozorčí rady, sanačních týmů a doporučeními externích právních a ekonomických poradců. S kritickým názorem nejvyšší státní zástupkyně na revizní znalecký posudek Vysoké školy ekonomické v Praze obviněný prof. Ing. A. K., DrSc., nesouhlasil a připomněl, že v podstatě veškeré znalecké posudky provedené jako důkaz v tomto řízení vyvracely obžalobu a potvrzovaly nevinu všech obviněných. Současně obviněný upozornil na průtahy v trestním řízení, na nichž se nepodílel, v čemž spatřoval porušení jeho ústavně garantované právo na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl podle §265i tr. ř. nebo zamítl jako nedůvodné podle §265j tr. ř.
V podstatě shodným návrhem interpretovala své připomínky k dovolání i obviněná Ing. M. G.. Stručně zrekapitulovala zdlouhavý průběh trestního řízení, během něhož nebylo státní zastupitelství podle jejího přesvědčení delší dobu schopné vymezit jeden ze znaků skutkové podstaty podle §128 odst. 2 tr. zák. – a to konkrétní smlouvu uzavřenou na úkor jedné nebo více organizací pachatelem se zákonem předvídaným postavením. Teprve po osmi letech od podání obžaloby došlo k upřesnění žalobního návrhu ohledně takové smlouvy, podle státního zastupitelství se jednalo o smlouvu ze dne 22. 12. 1995 o zápočtu vzájemných pohledávek. V samotném dovolání pak nejvyšší státní zástupkyně podle obviněné Ing. M. G. výrazně zúžila žalovaný skutek tak, že došlo k jeho změně, v důsledku čehož nejvyšší státní zástupkyně hodnotila důkazy odlišně a dospěla také k jiným závěrům než soudy nižších stupňů. Její dovolání se proto opíralo o změnu skutkového stavu, nikoli o právní námitky, jak vyžaduje podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná zdůraznila, že soudy správně a v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 4 Tz 24/2002, posuzovaly jednotlivé obchodní operace v jejich vzájemné souvislosti, nikoli izolovaně. Zdůraznila, že jedním ze skutkových zjištění soudu prvního stupně bylo i to, že společnost K. B., a. s., obdržela za emitované akcie v konečném důsledku akciový podíl ve společnosti PRAMET, a. s., jehož hodnota byla potvrzena několika znaleckými posudky. Rovněž obviněná Ing. M. G. popřela, že by měla byť nepřímý úmysl poškodit společnost K. B., a. s., jak nakonec správně uzavřely i soudy obou stupňů. Na závěr svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nebo zamítl podle §265j tr. ř.
Shodně s obviněnou Ing. M. G. citoval ve svém vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně také obviněný Ing. O. H. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 4 Tz 24/2002. Byl podobně jako obviněná toho názoru, že nejvyšší státní zástupkyně z komplikované skutkové věty vytrhla pouze dílčí část jednání, a je proto na místě zamítnout její dovolání podle §265j tr. ř. Dále obviněný Ing. O. H. opět totožně s obviněnou Ing. M. G. uvedl, že námitky dovolatelky neodpovídají zvoleným dovolacím důvodům. Protože právní posouzení nejvyšší státní zástupkyně spočívá nikoli na skutkových zjištěních učiněných soudy, ale na úkonech vyčleněných z popisu skutku, a v podstatě se domáhá toho, aby při hodnocení celého průběhu událostí v rozhodném období soudy pominuly, resp. nepřihlížely, k některým skutkovým zjištěním, což je samozřejmě nepřípustné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nebo zamítl podle §265j tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, dovolání bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], včas a na správném místě (§265e tr. ř.), obsahuje zákonem vyžadované náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.) a směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a to z důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnila nejvyšší státní zástupkyně v jeho druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Konkrétně byl dle jejího názoru v předcházejícím řízení dán důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze podat dovolání v těch případech, kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho prostřednictvím lze proto napadat nesprávností v oblasti hmotného práva, nejčastěji k nim může dojít tehdy, kdy skutek není trestným činem, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, nebo vykazuje znaky jiného trestného činu, nebo se vůbec o žádný trestný čin nejedná. Podobně se přistupuje k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, které lze dovodit tam, kde určitá skutková okolnost byla posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Při zvažování přiléhavosti uplatnění tohoto dovolacího důvodu soudy proto musí zásadně vycházet ze skutkového zjištění, k němuž dospěly soudy nižších stupňů. Výhrady, jimiž dovolatel zpochybňuje proces dokazování včetně jeho rozsahu a způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, nemohou naplnit tento důvod dovolání, neboť při něm soudy neaplikují hmotné právo, nýbrž postupují podle procesních ustanovení trestního řádu včetně §2 odst. 5, 6 tr. ř. Důvodem dovolání tak nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů. Dovolání je totiž mimořádným opravným prostředkem, kterým v případě, že jej Nejvyšší soud shledá důvodným, může dojít ke zrušení již pravomocného soudního rozhodnutí. Proto jej nelze podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání. Omezený přezkum dovolacího soudu vyplývá rovněž ze zásady trestního procesu, založené na tom, že dokazování ve věci provádí zásadně soud prvního stupně, jehož skutkové závěry může korigovat či doplňovat odvolací soud, který právě za tím účelem může doplnit dokazování (§§259 odst. 3 a 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud má k provádění důkazů ze zákona jen omezené možnosti (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a v případech, kdy sám neprovede důkazy za účelem odstranění případných pochybností na podkladě dovolání, nemůže vycházet z jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud poté, co v rozsahu námitek uplatněných nejvyšší státní zástupkyní přezkoumal dovoláním napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející řízení, dospěl k závěru, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně není důvodné.
Dovolací argumentace nejvyšší státní zástupkyně se v převážné části kryje s obsahem odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, s nímž se řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal soud druhého stupně, a částečně se shoduje také s tvrzením obžaloby, jíž byli obvinění zproštěni rozsudkem soudu prvního stupně, resp. její modifikace, k níž přistoupil intervenující státní zástupce Krajského státního zastupitelství během řízení před krajským soudem. Zásadní důraz kladl státní zástupce již v rámci řádného opravného prostředku na smlouvu o zápočtu pohledávek ze dne 22. 12. 1995 uzavřené mezi společnostmi K. B., a. s., a L., a. s. Nejvyšší státní zástupkyně v dovolání rozšířila výčet „úkorných smluv“ ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. (resp. §255 odst. 2 trestního zákoníku) o smlouvu o prodeji výrobního zařízení uzavřenou dne 18. 10. 1995 mezi společnostmi K. B., a. s., a I. I., s. r. o., a o smlouvu o zpětném prodeji výrobního zařízení společností I. L., s. r. o., kupující společnosti K. B., a. s., ze dne 30. 10. 1995. Dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že v důsledku uvedených transakcí byla společnost K. B., a. s., zkrácena o ekvivalent majetkových hodnot jak za nově emitované akcie ve výši 217 mil. Kč a za krátkodobou finanční výpomoc ve výši 93 mil. Kč, tak za zcizené technologie. Trvala na stanovisku, jež zaujímala od počátku trestního stíhání i obžaloba, že závazek společnosti K. B., a. s., ve výši 310.000.000,- Kč, jenž vznikl v důsledku zpětného nákupu výrobního zařízení, přičemž v této hodnotě společnost K. B., a. s., vystavila směnku, kterou nakonec společnost L., a. s., použila při vzájemném zápočtu pohledávek ze dne 22. 12. 1995, byl v podstatě vykonstruován. Takový závěr, resp. hodnocení konkrétní transakce, bez dalších okolností však nemá opodstatnění v provedených důkazech, a je nakonec i v rozporu se skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů v dané věci.
Soud prvního stupně i soud odvolací nepovažovaly smlouvy, na jejichž základě byly vyvedeny ze společnosti K. B., a. s., technologie za 40.732.000,- Kč a následně odkoupeny zpět za cenu 427.894.000,- Kč, za úkorné pro společnost K. B., a. s. Ani započtením vzájemných závazků a pohledávek ze dne 22. 12. 1995 podle soudů nebyla společnost K. B., a. s., poškozena. Zprošťující výrok rozsudku krajského soudu, který potvrdil i soud odvolací, se opíral kromě nenaplnění znaku úkoru také o absenci úmyslného zavinění, a Nejvyšší soud po pečlivém posouzení veškerých okolností zásadních z hlediska dovolacích námitek neshledal z níže stručně vysvětlených příčin důvod pro změnu právního posouzení této trestní věci.
Nejprve se však dovolací soud stručně vyjádří k námitce existence zákonného znaku shodného či podobného předmětu podnikání. Pokud se jedná o to, zda zainteresované obchodní společnosti podnikaly ve shodném či podobném předmětu činnosti ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák., resp. §255 odst. 2 trestního zákoníku, k této otázce se vrchní soud vyjádřil stručně, ale správně. Přiklonil se k názoru státního zástupce, že tento zákonný znak skutkové podstaty byl naplněn, jeho závěr je i v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jež skutečně nepodmiňuje dotčený formální znak tím, aby podnikatelské subjekty provozující shodný nebo podobný předmět činnosti byly aktuálně v konkurenčním vztahu. Potud tedy bylo možno souhlasit s dovolatelkou, třebaže stejnou výtku úspěšně uplatnil státní zástupce již v řádném opravném prostředku.
Nicméně samotná existence uvedeného zákonného znaku nepostačuje k vyslovení viny obviněných, jak se domáhala dovolatelka, je totiž třeba, aby byly naplněny také další podmínky trestnosti, včetně dalšího znaku objektivní stránky - zejména znak úkoru, dále pak i subjektivní stránka ve formě úmyslu, jež se musí vztahovat k opatření výhody nebo prospěchu pachatele či jiné osoby. Jak již Nejvyšší soud výše naznačil, shledal, že k jejich naplnění v posuzované věci nedošlo. Co se týká úmyslného zavinění, dovolací soud podotýká k tvrzení nejvyšší státní zástupkyně v jejím dovolání na str. 11, že soudy musí posuzovat otázku zavinění výlučně v závislosti na těch skutkových zjištěních, k nimž dospěly, a nikoli ve vztahu ke skutku, pro který byla podána obžaloba. Navíc dovolatelka ve svém podání zcela pominula určitou změnu žalovaných skutkových okolností, k níž došlo v dubnu 2008 tzv. „Upřesněním žalobního návrhu obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě“ sp. zn. 4 KZV 193/98 ze dne 18. 2 2008 (č. l. 2537). Argumenty dovolatelky, jimiž se domáhala změny v právním názoru soudů ohledně úmyslu obviněných, tak především nesprávně vycházely ze skutkových zjištění obžaloby, které se však odlišovaly od skutkového stavu zjištěného soudy. Samotné skutkové závěry soudů považuje Nejvyšší soud za naprosto dostačující pro právní posouzení opodstatněnosti trestního stíhání všech obviněných. Zejména soud prvního stupně provedl důkladné dokazování za účelem objasnění všech potřebných okolností a právě s ohledem na poměrně širokou škálu obchodních transakcí a právních úkonů s nimi souvisejících, nakonec provedl pečlivé hodnocení skutečně v š e c h výsledků komplikovaného procesu dokazování. Podkladem pro samotný závěr soudu o vině, resp. nevině, obviněných se staly jednak výpovědi svědků (zejména Ing. J. M., Ing. J. Z., Ing. T. P., M. F., Ing. R. H. a dalších), znalecké posudky předložené obviněnými a především pak znalecký posudek vypracovaný týmem Vysoké školy ekonomické v Praze č. 63B34/2007 včetně jeho doplňku. Značnou roli pak měly listinné důkazy – jednotlivá smluvní ujednání, doporučení a stanoviska k daňovým, účetním, právním aj. otázkám poradenských firem Central Europe Consulting, spol. s r. o., KPMG, Česká republika Audit, s.r.o., jakož i zápisy z jednání tzv. sanačních týmů vytvořených uvnitř společnosti K. B., a. s., za účelem realizace restrukturalizačního procesu této obchodní společnosti po její privatizaci. Především z posledně jmenovaných listinných materiálů byl před soudy nižších stupňů zjištěn níže podrobně rozvedený skutek, z něhož v jeho komplexní podobě a vzájemných souvislostech bylo třeba vycházet při právním posouzení těch ujednání, která měla podle nejvyšší státní zástupkyně založit trestní odpovědnost všech obviněných.
V červnu 1995, tj. ještě před začátkem rozhodného období vymezeného obžalobou, byla na žádost vedení nově zprivatizované obchodní společnosti K. B., a. s., vypracována analýza ekonomické situace a návrh koncepce dalšího vývoje podniku nezávislou poradenskou společností Central Europe Consulting, spol. s r. o., své vyjádření již tehdy poskytla i auditorská firma KPMG, Česká republika Audit, s. r. o. Nejen v důsledku změn účetních pravidel (na bývalé státní a privatizované podniky byla aplikována speciální hlediska) bylo v podstatě ohroženo další financování běžného provozu bez větších obtíží a v podstatě nebylo možné očekávat možnost vlastního investičního rozvoje. Důvodem vzniku této hospodářské situace ve společnosti K. B., a. s., byly především vysoké investice přesahující 600 mil. Kč do spalovny aj. ekologicky vstřícných zařízení (po roce 1989 vzrostly požadavky na ochranu životního prostředí), dále výrobní technologie byly zaúčtovány v nižších než reálných cenách, rostl objem těžko vymahatelných pohledávek po lhůtě splatnosti více jak jeden rok, materiálové náklady představovaly celkem 73 % veškerých provozních nákladů společnosti, které rostly vyšším tempem než provozní výkony. To vše pak vedlo k postupnému poklesu zisku, a výrazně se zhoršila okamžitá likvidita společnosti. Poté, co poradenská firma definovala zásadní nedostatky, současně navrhla sanační opatření. K ozdravění bilančních ukazatelů okamžité likvidity společnost Central Europe Consulting, spol. s r. o., doporučila zvýšit základní jmění (od 1. 1. 2001 byl nahrazen tento pojem v obchodním zákoníku pojmem základní kapitál, avšak s ohledem na obžalobou tvrzené protiprávní období bude v tomto rozhodnutí o dovolání používána tehdy platná terminologie – tj. základní jmění), a takto získané finanční zdroje využít na vstup do společnosti podnikající s hliníkem, jenž tvořil základní výrobní surovinu společnosti K. B., a. s. Dále poradenská společnost navrhla refinancovat nebonitní pohledávky externími zdroji, konkrétně jako alternativu uvedla transfer těchto pohledávek na dceřinou společnost, jež by je dočasně profinancovala z účelově získaných externích zdrojů a usilovala by o jejich zlikvidnění. Doporučení se týkala také podhodnocených výrobních zařízení, jež společnost Central Europe Consulting, spol. s r. o., navrhovala přecenit, aby došlo k zreálnění jejich hodnoty, a to za použití metody leasback – prodej a následný leasing technologií původnímu vlastníkovi.
Na základě shora shrnutých zjištění a doporučení poradenské společnosti Central Europe Consulting, spol. s r. o., bylo ve společnosti K. B., a. s., přistoupeno k restrukturalizaci podniku, kterou řídily jednotlivé za tím účelem vytvořené sanační týmy, z nichž nejpodstatnější činnost ve vztahu k žalovanému skutku vykonávaly týmy nazvané „Akvizice“, „Leasing“ a „Fúze“. Hlavním cílem sanačního týmu Akvizice bylo získání kontrolního balíku akcií společností PRAME, a. s., a TAPA Tábor, a. s. Prostředky pro realizaci uvedeného cíle měly plynout ze zvýšení základního jmění společnosti K. B., a. s. Společnosti PRAMET, a. s., a TAPA Tábor, a. s., byly významnými dodavateli hliníku, již zmiňované základní suroviny pro výrobní činnost společnosti K. B., a. s., a akvizicí těchto dvou společností by společnost K. B., a. s., dosáhla nezávislosti na externích dodavatelích (resp. slovy poradenské společnosti Central Europe Consulting, spol. s r. o., mělo být v konečném výsledku dosaženo „diversifikace rizika v závislosti na vstupech“).
Sanační tým Akvizice fungoval od července 1995, připravoval postup při upisování akcií společnosti K. B., a. s., a při výběru upisovatele nově emitovaných akcií. Na základě doporučení sanačního týmu na jednání dne 9. 8. 1995 byli osloveni stávající akcionáři společnosti a institucionální investoři, kteří již v minulosti projevili o akcie společnosti K. B., a. s., zájem. Ještě v říjnu 1995 předpokládal sanační tým Akvizice, že upisovatelů bude více (stávající akcionáři L., a. s., MAPIS, a. s., Pivovarský investiční fond Ostravar, a. s., a dva zahraniční subjekty), nakonec se však 30. 10. 1995 stala jediným upisovatelem společnost L., a. s. S touto společností byla na doporučení advokátní kanceláře Kalfus & Ondra uzavřena již 6. 9. 1995 smlouva o zajištění cenných papírů, na jejímž základě se společnost L., a. s., zavázala nakoupit ve prospěch společnosti K. B., a. s., akciový podíl ve společnosti PRAMET, a. s. Smlouva reflektovala podmínky nákupu akcií společnosti PRAMET, a. s., stanovené sanačním týmem dne 23. 8. 1995, podle nichž mělo být nakoupeno minimálně 40 % požadovaných akcií za cenu 1.700,- Kč za jednu akcii. Smlouva o zajištění cenných papírů byla rovněž výsledkem rozhodnutí sanačního týmu Akvizice neuskutečnit nákup kontrolního balíku akcií společnosti PRAMET, a. s., přímo, ale prostřednictvím dalšího subjektu, neboť předmětné akcie drželo více subjektů a byly obchodovány na burze cenných papírů.
Úpis celkem 310.000 ks akcií společnosti K. B., a. s., v hodnotě 310 mil. Kč se tedy uskutečnil dne 30. 10. 1995, přičemž společnost L., a. s., část kupní ceny ve výši 93 mil. Kč zaplatila bezhotovostním převodem na účet společnosti K. B., a. s., a na částku 217 mil. Kč vystavila směnku. Ve stejný den, kdy došlo k úpisu akcií, poskytla společnost K. B., a. s., společnosti L., a. s., na základě smlouvy o krátkodobé finanční výpomoci půjčku ve výši 90 mil. Kč, resp. ve znění dodatku ze dne 14. 12. 1995 ve výši 93 mil. Kč, k čemuž dal popud sanační tým Akvizice na svém jednání dne 17. 10. 1995. Konkrétně tým doporučil poskytnout společnosti L., a. s., zálohu na nákup akcií společnosti PRAMET, a. s., formou krátkodobé finanční výpomoci z prostředků získaných navýšením základního jmění s tím, že bude zvolena forma půjčky, jež bude oproti platbě prosté zálohy úročená, tudíž výhodnější pro společnost K. B., a. s. Dne 1. 12. 1995 tým projednal právní stanovisko JUDr. Ondry, který potvrdil možnost doplacení závazku společnosti L., a. s., z úpisu akcií společnosti K. B., a. s., směnkou, a dále na tomto jednání sanační tým Akvizice ukončil svou činnost, neboť úpis akcií byl úspěšně uzavřen a akvizice akcií PRAMET, a. s., se měla uskutečnit do konce roku 1995 (a to tak, jak rozhodl souběžně působící sanační tým Leasing, tedy výměnou akcií PRAMET, a. s., za akcie společnosti K. B., a. s., které měla podle původního předpokladu tato společnost nabýt fúzí se společností I. L., s. r. o., viz níže).
Od července 1995 se aktivně na procesu restrukturalizace podílel kromě sanačního týmu Akvizice také již zmíněný sanační tým Leasing, který si kladl dva cíle. Jednak zreálnění hodnoty podhodnocených aktiv (výrobní technologie) a jednak profinancování nelikvidních aktiv (pohledávky v celkové nominální hodnotě 200 mil. Kč). Před sanační tým Leasing předstoupil dne 9. 8. 1995 zástupce společnosti Central Europe Consulting, spol. s r. o., a přednesl vypracované varianty naplnění vytčených cílů projektu Leasing. Sanační tým se nakonec přiklonil k návrhu, jehož základními elementy bylo vložení přeceněné technologie do dceřiné společnosti, jež by výrobní zařízení pronajala zpět společnosti K. B., a. s. Nově založená obchodní společnost by s takto silným kapitálem získala úvěr, za který by odkoupila nebonitní pohledávky společnosti K. B., a. s. Představa o získání úvěrových prostředků se však postupně stala nereálnou a bylo třeba reagovat na jinou situaci. Na jednání sanačního týmu Leasing dne 6. 9. 1995 již bylo zřejmé, že tuzemské banky úvěr dceřiné společnosti s ručením omezeným neposkytnou, pokračovala však jednání se švýcarskou společností PDG, jež měla zprostředkovat úvěr od švýcarských bank. Také se při tomto jednání diskutovalo o negativním postoji bank k poskytnutí úvěru s ohledem na majetkovou provázanost společnosti K. B., a. s., s její budoucí dceřinou společností, jako žadatelem o úvěr. Proto tým Leasing navrhl, aby byly technologie prodány nejprve jiné společnosti, u níž nebude přímá majetková propojenost a která technologie přecení a vloží do své dceřiné společnosti, přičemž obě by na základě smluvního ujednání měla společnost K. B., a. s., tzv. „pod svou kontrolou“. Během jednání dne 6. 9. 1995 byl ještě předložen dokument Podnikatelský záměr Leasing, s. r. o., podle něhož měla činnost nově založené společnosti s ručením omezeným spočívat výhradně ve finančním pronájmu strojního zařízení společnosti K. B., a. s., a vymáhání pohledávek odkoupených od společnosti K. B., a. s. Rovněž je přílohou zápisu z tohoto jednání posudek advokátní kanceláře Kalfus & Ondra, která z důvodu možných daňovým problémů doporučila nepřevést technologii přímo na dceřinou společnost, ale na společnost, již by K. B., a. s., ovládala skrytě prostřednictvím smlouvy o výkonu práv společníka. Právníky navržený postup byl definitivně schválen sanačním týmem Leasing dne 20. 9. 1995, kdy bylo rozhodnuto, že výrobní zařízení bude vloženo v jeho již předtím znaleckým posudkem zjištěné tržní hodnotě do nově založené společnosti I. L., s. r. o., a to společností I. I., s. r. o., která dne 18. 10. 1995 technologie zakoupila od společnosti K. B., a. s., za jejich účetní hodnotu tj. 40.732.000,- Kč. V ten okamžik nedošlo k úhradě kupní ceny, vznikla pohledávka společnosti K. B., a. s., za I. I., s. r. o., jež byla postoupena na společnost I. L., s. r. o., jejímž zakladatelem a jediným společníkem byla v ten okamžik společnost I. I., s. r. o. (jež za postupovanou pohledávku nezaplatila, protože o tuto sumu 40.732.000,- Kč byla později snížena kupní cena za zpětný prodej výrobního zařízení ve výši 427.894.000,- Kč).
Skutečnost, že vyjednávání o poskytnutí úvěru nebyla úspěšná a společnost I. L., s. r. o., požadovaný úvěr nezíská, konstatoval sanační tým Leasing dne 27. 10. 1995. Následně se tým zabýval tím, jak tuto situaci vyřešit, neboť již nebylo možné očekávat, že by společnost I. L., s. r. o., měla možnost odkoupit nebonitní pohledávky od společnosti K. B., a. s. Návrh, aby v této fázi byly věci týkající se společností K. B., a. s., I. I., s. r. o., a I. L., s. r. o., vráceny do původního stavu, byl zamítnut z těch důvodů, že stále ještě nebyl naplněn alespoň jeden cíl tohoto sanačního týmu - zreálnění hodnoty výrobního zařízení. Dalším z důvodů byla i časová náročnost důsledku navrácení původního stavu - snížení základního jmění ve společnosti I. L., s. r. o., (minimálně 150 dní). Sanační tým Leasing proto rozhodl o tom, že výrobní zařízení bude za tržní cenu převedeno ze společnosti I. L., s. r. o., na společnost K. B., a. s., jež za ně zaplatí nebonitními pohledávkami. Jako eventuální způsob řešení nastalé situace ještě zůstala možnost fúze těchto společností. Prodej technologií společnosti K. B., a. s., navrhovala advokátní kancelář Kalfus & Ondra s tím, že bude třeba rovněž koupit celý obchodní podíl ve společnosti I. L., s. r. o. Pak by podle názoru právníků této advokátní kanceláře nebylo možné hodnotit obchody mezi mateřskou a dceřinou společností jako případnou újmu mateřské společnosti, protože by došlo pouze k pohybu mezi jednotlivými složkami obchodního majetku mateřské společnosti (v této souvislosti je nutné připomenout legislativní stav v rozhodné době, resp. tehdy známá výkladová pravidla vztahu mezi tzv. mateřskou a dceřinou společností).
Výrobní zařízení odkoupila společnost K. B., a. s., od společnosti I. L., s. r. o., dne 30. 10. 1995, a to za celkovou kupní cenu včetně DPH ve výši 427.894.000,- Kč. Namísto uhrazení této částky vystavila společnost K. B., a. s., celkem 4 směnky v celkové výši jen 387.162.000,- Kč, což je částka odpovídající rozdílu mezi kupní cenou za technologie a pohledávkou společnosti K. B., a. s., za společností I. I., s. r. o., (vzniklou z prodeje technologií) ve výši 40.732.000,- Kč, která byla postoupena na společnost I. L., s. r. o. (ta za na ni postupovanou pohledávku tedy nezaplatila, ale snížila o ni kuní cenu za technologie). Společnost K. B., a. s., tak za nákup výrobního zařízení nezaplatila, vystavila směnky, a to dvě v hodnotě 20 mil. Kč, jednu v hodnotě 37.162.000,- Kč a jednu v hodnotě 310 mil. Kč. V souvislosti s transakcemi s výrobními technologiemi vznikla daňovým subjektům společnosti K. B., a. s., a I. L., s. r. o., také daňová povinnost. Dne 10. 11. 1995 sanační tým Leasing rozhodl o tom, že společnost I. L., s. r. o., požádá příslušného správce daně o odklad pro placení DPH ve výši 77.161.260,- Kč na počátek následujícího roku, kdy mělo být společnosti K. B., a. s., naopak vráceno DPH z titulu nákupu technologií.
Podle představ sanačního týmu Leasing měly být v hodnotě rovnající se kupní ceně za výrobní zařízení postoupeny na společnost I. L., s. r. o., nebonitní pohledávky v majetku společnosti K. B., a. s. Od tohoto záměru však muselo být ustoupeno poté, co bylo zjištěno, že celková nominální hodnota nebonitních pohledávek nedosahovala výše tržní hodnoty technologií, činila pouze 200 mil. Kč. Proto přijal sanační tým Leasing na svém jednání ze dne 1. 12. 1995 rozhodnutí o umoření závazku společnosti K. B., a. s., vůči I. L., s. r. o., (zaplatit tržní cenu za technologie) fúzí. Téhož dne byl proto uzavřen projekt Leasing, na který dále navazoval projekt Fúze.
Sanační tým Fúze tak zahájil svou činnost dne 1. 12. 1995, kdy bylo v souladu s doporučením advokátní kanceláře Kalfus & Ondra navrženo, aby společnost I. L., s. r. o., použila směnku vystavenou společností K. B., a. s., na 310 mil. Kč na nákup akcií společnosti K. B., a. s., od společnosti L., a. s. Následně měla být tato směnka podle návrhu sanačního týmu použita k zápočtu vzájemných pohledávek se společností K. B., a. s. (a akcie společnosti K. B., a. s., měly být po sloučení společností K. B., a. s., I. L., s. r. o., a I. I., s. r. o., vyměněny se společností L., a. s., za akcie společnosti PRAMET, a. s., - viz dále). Současně byly na prvním jednání sanačního týmu Fúze stanoveny tyto základní cíle projektu: a) ze zvýšeného základního jmění pořídit kontrolní blok akcií PRAMET, a. s., a dosáhnout tak k vyšší diverzifikaci vstupů; b) zaúčtovat podhodnocenou technologii v tržní ceně a tudíž zreálnit hodnotu aktiv společnosti K. B., a. s.,; c) celkově tedy výsledkem cíle ad a) a b) mělo být zvýšení aktiv společnosti K. B., a.s., o 620 mil. Kč; d) spojení této společnosti se společnostmi I. I., s. r. o., a I. L., s. r. o. V konečném důsledku cíle ad d) mělo být dosaženo bezúplatného převodu akcií společnosti K. B., a. s., ze společnosti I. L., s. r. o., na společnost K. B., a. s. Měly tak být dále vypořádány vzájemné závazky a pohledávky celé skupiny bez dopadu na jejich likviditu a konečně fúze měla umožnit výměnu akcií společnosti K. B., a. s., za kontrolní balík akcií společnosti PRAMET, a. s., které měla v držení společnost L., a. s.
V souladu s rozhodnutím sanačního týmu Fúze ze dne 6. 12. 1995 koupila společnost I. L., s. r. o., od společnosti L., a. s., akcie společnosti K. B., a. s., za kupní cenu 310 mil. Kč, již uhradila směnkou vystavenou společností K. B. na 310 mil. Kč. Tuto směnku následně dne 22. 12. 1995 použila společnost L., a. s., k zápočtu vzájemných pohledávek se společností K. B., a. s., jež měla vůči společnosti L., a. s., pohledávku rovněž ve výši 310 mil. Kč (93 mil. Kč ze smlouvy o krátkodobé finanční výpomoci a 217 mil. Kč ze směnky). Dne 7. 2. 1996 byla uzavřena swap operace mezi společnostmi I. L., s. r. o., a L., a. s., na jejímž základě mělo dojít k výměně akcií společnosti K. B., a. s., za akcie společnosti PRAMET, a. s., avšak účinnost smlouvy byla odložena do konání valné hromady společnosti K. B., a. s., a zejména do vyřešení mezitím vzniklého sporu se správcem daně.
První informace o potížích společnosti I. L., s. r. o., s uplatněním odpočtu daně z přidané hodnoty u příslušného správce daně byly konstatovány na jednání sanačního týmu Fúze dne 20. 12. 1995. Tehdy tým doporučil snažit se spor vyřešit u nadřízeného finančního úřadu. Při jednání sanačního týmu dne 13. 2. 1996 podal tým zprávu o vyjednávání s příslušnými finančními úřady, kdy na jedné straně Finanční úřad Bruntál obchod s technologií zpochybnil a odmítl vrátit daň společnosti K. B., a. s., na druhé straně Finanční úřad Opava transakci uznal a požadoval splnění daňové povinnosti po společnosti I. L., s. r. o. Členové týmu byli rovněž seznámeni s doporučením Finančního ředitelství Ostrava, které dne 1. 2. 1996 doporučilo celou transakci anulovat. Proti rozhodnutí Finančního úřadu Bruntál o nadměrném odpočtu DPH se společnost K. B., a. s., odvolala, avšak, jak vyplývá ze zápisu z jednání sanačního týmu ze 7. 5. 1996, Finanční ředitelství Ostrava odvoláním napadené rozhodnutí potvrdilo. Na doporučení advokátní kanceláře Kalfus & Ondra a auditorské firmy KPMG, Česká republika Audit, s. r. o., prezentovaném na jednání týmu dne 17. 6. 1996 bylo rozhodnuto bránit se proti rozhodnutí finančního ředitelství podáním správní žaloby. Během téhož jednání byla konstatována novelizace obchodního zákoníku v části týkající se slučování obchodních společností, jež měla nabýt účinnosti dnem 1. 7. 1996 (zákon č. 142/1996 Sb.). Po další konzultaci s auditorskou společností však sanační tým Fúze změnil zásadně svůj postoj k řešení nastalé situace a dne 9. 7. 1996 dospěl k rozhodnutí odstoupit jak od projektu Fúze, tak od transakcí s výrobními technologiemi, jak již dříve navrhovalo Finanční ředitelství Ostrava. Za touto změnou stálo několik důvodů. Auditorská firma upozornila jednak na nepříznivý důsledek realizace projektu Fúze spočívající v povinnosti společnosti K. B., a. s., zaplatit za rok 1996 daň z příjmu ve výši 100 mil. Kč, dále podle odhadů poradenské společnosti by fúzi uskutečněnou již podle novelizovaných ustanovení obchodního zákoníku nebylo možné dokončit v témže kalendářním roce a konečně důvodem pro radikální změnu v realizaci projektu fúze byla také finanční a časová náročnost vedení soudního sporu s finančním ředitelstvím.
Podrobněji zpracovaný způsob uskutečnění odstoupení od smluv s výrobním zařízením navrhl sanační tým Fúze dne 20. 8. 1996. K zápisu z tohoto jednání je přiložen dokument obsahující grafická znázornění jednotlivých právních úkonů, jejichž prostřednictvím byl realizován přijatý závěr - odstoupení od smluv, postupování pohledávek a zápočtů, jež se poté staly součástí dvou smluvních ujednání z 11. 9. 1996. V důsledku těchto transakcí měla vzniknout pohledávka společnosti K. B., a. s., za společností L., a. s., v hodnotě 312 mil. Kč, proto doporučil sanační tým Fúze tuto pohledávku kompenzovat nákupem akcií společnosti PRAMET, a. s. Výslovně jako úkol určil sanační tým převod akcií společnosti PRAMET, a. s., na společnost K. B., a. s., při jednání dne 11. 9. 1996, kdy rozhodl rovněž o nutnosti snížit základní jmění ve společnosti I. L., s. r. o., o nepeněžitý vklad (výrobní technologie). Akcie společnosti PRAMET, a. s., byly převedeny na společnost K. B., a. s., smlouvou o úplatném převodu cenných papírů ze dne 30. 10. 1996, konkrétně se jednalo o celkem 199 742 ks akcií za jednotkovou cenu 1.600,- Kč, celková kupní cena činila 319.587.200,- Kč.
Samotné smlouvy z 11. 9. 1996, obě shodně nazvané „Dohoda“, měnily vztahy mezi zúčastněnými stranami následovně. Jedna z dohod uzavřená mezi společnostmi K. B., a. s., I. I., s. r. o., a I. L., s. r. o., rušila jak smlouvy o prodeji výrobního zařízení společností I. L., s. r. o., společnosti K. B., a. s., tak původní smlouvy o jeho prodeji společností K. B., a. s., společnosti I. I., s. r. o. Společnost I. L., s. r. o., se v dané dohodě zavázala postupem podle obchodního zákoníku snížit své základní jmění o nepeněžitý vklad (což se stalo počátkem listopadu, viz níže), a vlastníkem výrobního zařízení se tak opět stala společnost K. B., a. s., jíž vznikla pohledávka za společností I. L., s. r. o., ve výši 427.894.000,- Kč.
Smluvními stranami druhé z dohod uzavřených 11. 9. 1996 byly společnosti K. B., a. s., ISOP TRADE, s. r. o. (tehdy jediný společník společnosti I. I., s. r. o.), I. I., s. r. o., I. L., s. r. o., L., a. s., a L. Capital, a. s., (dříve Pivovarský investiční fond Ostravar, a. s., a v současnosti Krepo Capital, a. s., v likvidaci). Jednotlivé články dohody se týkaly vzájemných smluvních vztahů vždy pouze některých z uvedených společností. Mezi společnostmi I. I., s. r. o., a I. L., s. r. o., došlo k zápočtu vzájemných pohledávek ve výši 40.732.000,- Kč, kdy jedna pohledávka v uvedené výši vznikla společnosti I. L., s. r. o., za společností I. I., s. r. o., již 30. 10. 1995 ze smlouvy o postoupení pohledávek se společností K. B., a. s. Druhá pohledávka tentokrát společnosti I. I., s. r. o., za společností I. L., s. r. o., měla svůj původ v závazku společnosti I. L., s. r. o., zaplatit za postoupení pohledávky za společností K. B., a. s., ve výši 40.732.000,- Kč (tato pohledávka přitom vyplynula ze zrušení prodeje výrobního zařízení ze společnosti K. B., a. s., na společnost I. I., s. r. o.). Vzájemné pohledávky v totožné výši tedy společnosti I. L., s. r. o., a I. I., s. r. o., započetly a jejich vztahy byly vypořádány. Touto dohodou došlo rovněž k narovnání vztahů mezi společnostmi K. B., a. s., a I. L., s. r. o. Shora v tomto odstavci již zmíněné postoupení pohledávky za společností K. B., a. s., na společnost I. L., s. r. o., znamenalo, že společnost I. L., s. r. o., měla za společností K. B., a. s., pohledávku ve výši 40.732.000,- Kč, a současně měla vůči společnosti K. B., a. s., ještě pohledávku ve výši 74.911.000,- Kč, a to z titulu půjčky poskytnuté společnosti K. B., a. s., v červnu 1996 na nákup výrobních surovin. Naopak, jak již bylo uvedeno výše, po zrušení prodeje výrobního zařízení měla společnost K. B., a. s., pohledávku za společností I. L., s. r. o., ve výši 427.894.000,- Kč. Po zápočtu vzájemných pohledávek mezi těmito společnostmi zůstala společnosti K. B., a. s., pohledávka za společností I. L., s. r. o., ve výši 312.251.000,- Kč. Dále dohoda z 11. 9. 1996 pojednávala o vzájemných vztazích mezi společnostmi K. B., a. s., a L., a. s. Společnost K. B., a. s., na základě dohody postoupila pohledávku za společností I. L., s. r. o., ve výši 312.251.000,- Kč na společnost L., a. s., která se zavázala nejpozději do 31. 10. 1996 převést na společnost K. B., a. s., akcie společnosti PRAMET Šumperk, a. s., v hodnotě 319.587.000,- Kč. Dohodou z 11. 9. 1996 bylo dále odstoupeno od smlouvy o úplatném převodu cenných papírů ze dne 6. 12. 1995 uzavřenou mezi společnostmi L., a. s., a I. L., s. r. o., v důsledku čehož měla společnost I. L., s. r. o., pohledávku za společností L., a. s., ve výši 310 mil. Kč. Dále měla společnost I. L., s. r. o., pohledávku za společností L., a. s., ve výši 6.700.000,- Kč, jejíž vznik je vázán na vzájemný zápočet pohledávek se společností L. Capital, a. s., které společnost I. L., s. r. o., v prosinci 1995 zapůjčila 280 tisíc kusů akcií společnosti K. B., a. s., a jež pak tyto akcie využila k uzavření opční smlouvy se společností L., a. s. (vzhledem k omezenému přezkumu skutku v dovolacím řízení se blíže k těmto transakcím Nejvyšší soud nebude vyjadřovat, pokud to nebude nezbytně nutné). Oproti tomu společnost L., a. s., tedy měla za společností I. L., s. r. o., pohledávku ve výši 312.251.000,- Kč a obě společnosti se zavázaly, že své vzájemné pohledávky započtou a zbývající finanční částku 4.448.869,- Kč, již bude dlužit společnost L., a. s., se tato společnost zavázala uhradit do konce roku 1996. Za zmínku ještě stojí, že dohoda obsahovala také ustanovení o odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 30. 10. 1995 uzavřené mezi společnostmi K. B., a. s., a I. I., s. r. o., a odstoupení od smlouvy o výkonu práv společníka ve společnosti I. I., s. r. o., ze dne 27. 9. 1995 uzavřené mezi společnostmi I. I., s. r. o., a K. B., a. s.
Poslední jednání týmu Fúze proběhlo dne 27. 11. 1996. Tým konstatoval konečný stav veškerých operací, tj. že zůstala pohledávka společnosti L., a. s., za společností K. B., a. s., ve výši 7.336.069,- Kč a společnosti I. L., s. r. o., za společností L., a. s., ve výši 4.448.869,- Kč. Dále sanační tým sdělil, že 7. 11. 1996 proběhla valná hromada společnosti I. L., s. r. o., a bylo sníženo základní jmění společnosti o hodnotu nepeněžitého vkladu na 100.000,- Kč. Projekt fúze byl tímto ukončen a další projekt na něj již nenavazoval.
Výsledky činnosti tří jmenovaných sanačních týmů lze stručně shrnout tak, že výrobní technologie se opětovně staly součástí majetku společnosti K. B., a. s., a to v jejich účetní hodnotě. Cíl projektu Leasing tak evidentně splněn nebyl, neboť zreálnění hodnoty těchto podhodnocených aktiv nebylo dosaženo. Oproti tomu základní cíl projektu Akvizice naplněn byl, protože společnost K. B., a. s., prokazatelně obdržela do svého vlastnictví akcie společnosti PRAMET, a. s., v hodnotě 319 mil. Kč a společnost L., a. s., vlastnila nově upisované akcie společnosti K. B., a. s., v hodnotě 310 mil. Kč. Společnost K. B., a. s., tedy navýšila své základní jmění o hodnotu upsaných akcií a díky množství nabytých akcií společnosti PRAMET, a. s., současně dosáhla vytčeného cíle - diversifikace rizika v závislosti na vstupech tím, že ovládala jednoho z významných dodavatelů zásadní suroviny pro její vlastní výrobní činnost. Přestože se nepodařilo realizovat všechny plány, které byly na samém počátku procesu změn ekonomického stavu obchodní společnosti K. B., a. s., je možné zhodnotit celkový výsledek jako úspěšný, byť nikoli v takové míře, jak se původně očekávalo. (Posuzováno k době ukončení posledního ze sanačních projektů, tj. Fúze a vypořádání všech závazků a pohledávek, jež vznikly v souvislosti s citovanými právními a majetkovými dispozicemi.) Dále je možné konstatovat, že v době uzavření smluv z 11. 9. 1996 nebyl ještě vypořádán závazek společnosti K. B., a. s., zaplatit společnosti L., a. s., částku ve výši 7.336.069,- Kč a závazek společnosti L., a. s., zaplatit společnosti I. L., s. r. o., 4.448.869,- Kč (obojí mělo být uhrazeno do konce roku 1996).
Při odhlédnutí od těch obchodů, od nichž bylo odstoupeno, byl v podstatě závěrečný stav takový, že součástí majetku obchodní společnosti L., a. s., se staly akcie společnosti K. B., a. s., v hodnotě 310 mil. Kč a finanční částka 7.336.069,- Kč, což bylo ze strany společnosti L., a. s., kompenzováno převodem akcií společnosti PRAMET, a. s., v hodnotě 319.587.000,- Kč. Výsledek všech obchodních transakcích, k nimž došlo v rozhodném období let 1995 a 1996 ve vztahu ke společnosti K. B., a. s., je tak možné označit za kladný pro restaurovanou společnost, byť jen v rozsahu cca 2.250.000,- Kč. Ke stejným hodnotám dospěli i zpracovatelé znaleckého posudku Vysoké školy ekonomické v Praze, Institutu oceňování majetku na jeho str. 70, v němž je ziskovost transakcí pro společnost K. B., a. s., vyhodnocena na 2.252.000,- Kč.
Vedle citovaného ekonomického závěru, který přijaly i soudy prvního a druhého stupně, tak nemůže obstát tvrzení nejvyšší státní zástupkyně, že společnosti K. B., a. s., byl způsoben úkor. Výrobní zařízení vlastnila nakonec opět společnost K. B., a. s., (byť v jejich původní, tj. účetní hodnotě). Za nově emitované akcie jakož i za poskytnutou půjčku ve výši 93 mil. Kč se společnosti K. B., a. s., dostalo jednak finanční hotovosti 93 mil. Kč, ale hlavně požadovaného kontrolního balíku akcií společnosti PRAMET, a. s., a to ještě v takové hodnotě, že se společnost K. B., a. s., ocitla v rozhodné době v zisku.
V rozporu s výsledkem provedeného dokazování je i další z dovolacích argumentů, podle něhož měl být úpis akcií od samého počátku uhrazen prostřednictvím „vykonstruovaného“ prodeje technologií z vlastního majetku společnosti K. B., a. s. Jak vyplývá z citovaného průběhu jednotlivých sanačních projektů společnosti K. B., a. s., úpis akcií této společnosti a prodej jejího podhodnoceného výrobního zařízení probíhaly primárně zcela samostatně. Navýšení základního jmění se projednávalo v rámci projektu Akvizice s cílem získat pod svou kontrolu jiný podnikatelský subjekt – dodavatele hliníku jako základní suroviny pro vlastní výrobu. Nezávisle na splnění tohoto programu pracoval sanační tým Leasing na tom, aby společnost K. B., a. s., zreálnila hodnotu svých podhodnocených technologií (aniž by však přišla o možnost výrobní zařízení nadále využívat k vlastní produkci) a zároveň se zbavila nebonitních pohledávek, které výrazně nepříznivě ovlivňovaly její likviditu. Proto měly být technologie prodány za účetní hodnotu jiné společnosti, kterou na základě „smlouvy o výkonu práv společníka“ (Nejvyšší soud se s ohledem na následující vývoj nezabýval samotným charakterem a povahou této smlouvy) společnost K. B., a. s., kontrolovala a jež měla založit společnost s ručením omezeným a vložit do jejího základního jmění nově oceněné technologie jako nepeněžitý vklad. Tato nově založená obchodní společnost - I. L., s. r. o., nezatížená žádnými závazky, s poměrně vysokým základním jměním, měla požádat o úvěr, z něhož by nakoupila nebonitní pohledávky společnosti K. B., a. s., přičemž výrobní zařízení by smlouvou o finančním leasingu bylo nejprve pronajato společnosti K. B., a. s., a posléze by na ni po naplnění podmínek leasingu přešlo zpět i vlastnictví k technologiím, avšak tentokrát již v jejich reálné nikoli tzv. účetní hodnotě. Ve skutečnosti tento projekt Leasing, doporučený a opakovaně konzultovaný s nezávislými poradci, sice takto realizován nebyl (z důvodů podrobně uvedených výše – neposkytnutí úvěru, problémy se správci daně a nakonec také novela obchodního zákoníku ztěžující podmínky fúze akciové společnosti se společností s ručením omezeným), avšak jednoznačně vyvrací hypotézu dovolatelky, že by od počátku procesu změn obvinění, kteří navíc ani nebyli členy jednotlivých sanačních týmů, zamýšleli uhradit nově upisované akcie z vlastních zdrojů, a to právě „fiktivním“ prodejem výrobního zařízení.
K vzájemnému propojení obchodů z odlišných projektů Akvizice a Leasing došlo až v reakci na objektivní události, které ani nebylo možné v době vytyčování jednotlivých cílů pro vzniklé týmy předpokládat. Lze stručně zopakovat, že nejprve sanační tým Leasing musel reagovat na to, že společnosti I. L., s. r. o., nebyl poskytnut očekávaný úvěr, a proto se jí nedostávalo prostředků k odkoupení nebonitních pohledávek od společnosti K. B., a. s. Náhradním řešením měla být výměna pohledávek za výrobní zařízení v jeho tržní hodnotě, což však nebylo realizováno pro rozdíl v ceně pohledávek, jež dosahovala částky kolem 200 mil. Kč, a ceně za technologie, které měly hodnotu přes 300 mil. Kč bez DPH. Prodej technologií společnosti K. B., a. s., za jejich tržní cenu již proběhl, aby bylo dosaženo základního cíle projektu Leasing – zreálnění hodnoty tohoto výrobního zařízení, avšak zůstala otázka, jak za technologie uhradit kupní cenu, když plán s výměnou za nebonitní pohledávky selhal. Po dalších doporučeních od odborných konzultantů bylo sanačním týmem rozhodnuto o fúzi společností K. B., a. s., I. L., s. r. o. a I. I., s. r. o., v němž měl pokračovat sanační tým Fúze. Uskutečnění sloučení těchto společností však muselo být odloženo na neurčito, neboť se nečekaně vyskytl problém s finančními úřady v Bruntále a Opavě, jež se postavily k otázce zpoplatnění transakcí s technologiemi rozdílně. Jeden správce daně je uznal a požadoval uhrazení daně z přidané hodnoty po společnosti I. L., s. r. o., ale druhý (Finanční úřad Bruntál) obchod zpochybnil a odmítl vrátit společnosti K. B., a. s., příslušnou daň. Jak již v té době konstatovala auditorská společnost KPMG, Česká republika, Audit, s. r. o. (později se k jejich právnímu názoru přiklonili i další odborníci - Ing. Helena Navrátilová a JUDr. Pavla Blažková z advokátní kanceláře Kocián, Šolc, Balaštík), Finanční úřad Bruntál i Finanční ředitelství v Ostravě nepostupovaly správně, pokud kupní smlouvy na výrobní zařízení posoudily jako zastřený právní úkon ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a neuznaly tak oprávněný nárok společnosti K. B., a. s., na odpočet daně z přidané hodnoty. [Konkrétní případ možnosti využití institutu finančního leasingu podnikatelskými subjekty v souladu s právem a nesprávné stanovisko správce daně, který označil leasingovou smlouvu za simulovaný právní úkon zastírající skutečný stav, zmínil autor článku „Aktuální otázky trestního postihu daňových úniků“ uveřejněného v časopise Trestněprávní revue č. 1/2005, str. 1., JUDr. František Púry. Citovaný text mj. uvádí: „…Šlo zde o tzv. zpětný leasing, tedy o prodej věci uživatelem (nájemcem) leasingové společnosti, která pak zpětně tomuto uživateli (nájemci) stejnou věc pronajala na základě leasingové smlouvy. Zpětný leasing je považován za specifickou formu finančního leasingu a jeho důvody spočívají v rychlejším promítnutí hodnoty věci do nákladů, tedy ve snížení daňového základu a získání volných finančních prostředků, protože kupní cena za věc nakoupenou nabyvatelem (leasingovou společností) byla skutečně zaplacena. Tento zpětný leasing nepředstavuje nezákonný postup, přestože vede ke snížení daňové povinnosti…“]. V projednávané věci zvažovali členové sanačního týmu Fúze možnosti dalšího postupu ve vztahu k uvedeným rozdílným přístupům příslušných správců daně podáním správní žaloby. Oslovená auditorská společnost KPMG, Česká republika Audit, s. r. o., však takový postup nedoporučila, a to vzhledem k časové i finanční náročnosti. Obdobně se později vyjádřil i prof. JUDr. Jan Dědič ve svém stanovisku z roku 2003, samotnou fúzi považoval za daných okolností za proces velmi organizačně, časově a finančně náročný. Z těchto důvodů a rovněž z důvodu nemalé daňové povinnosti související s fúzí naopak jmenovaná poradenská společnost navrhla přistoupit na stanovisko Finančního úřadu Ostrava, který již dříve doporučoval celou transakci s výrobním zařízením od jejího počátku „anulovat“, tj. odstoupit od uzavřených smluv o prodeji výrobní technologie a souvisejících, navrátit je původnímu vlastníku a vypořádat vzájemné závazky mezi účastníky smluv. Jedním z důsledků tohoto způsobu řešení koupě a prodeje technologií byl i dovolatelkou zpochybněný zápočet vzájemných pohledávek ze dne 22. 12. 1995 a teprve v tento okamžik lze vysledovat jisté propojení původně samostatných projektů Akvizice a Leasing, k němuž ale došlo z již uvedených důvodů. Rovněž je v této souvislosti nutné zdůraznit, že veškeré poměrně komplikované dispozice s majetkem a navazující právní úkony, byly předem pečlivě hodnoceny erudovanými subjekty (poradenská firma a právní kancelář), vždy bylo posuzováno několik možností a byla zvolena se ta, jíž odborníci považovali za nejlepší a nejvýhodnější pro samotný subjekt, o jehož prospěch bylo usilováno – obchodní společnost K. B., a. s.
Zároveň je možné z předchozího výkladu dovodit, jakým záměrem byli obvinění vedeni při uzavírání všech smluvních ujednání (avšak zejména podle dovolatelky pro společnost K. B., a. s., úkorných smluv). Především obsah v trestním spise založených listinných důkazů – záznamů ze schůzí představenstva společnosti a především z jednání jednotlivých sanačních týmů, jakož i z písemných vyjádření a doporučení obou oslovených konzultačních a auditorských firem, vyvrací dovolatelkou tvrzený úmysl obviněných způsobit škodlivý následek úkorný pro obchodní společnost K. B., a. s. Není pochyb o tom, že obvinění se řídili doporučeními odborných konzultantů, prakticky každý právní úkon uzavíraný jménem společnosti K. B., a. s., byl posuzován po jeho právní i daňové stránce, a ze všech kroků je zřejmá snaha o naplnění vytčeného cíle – zvrátit negativní vývoje hospodaření společnosti K. B., a. s. V případě kupních smluv o prodeji a zpětném nákupu výrobního zařízení v souladu s cíli projektu Leasing obvinění konkrétně usilovali o zreálnění hodnoty technologií a v podstatě i o profinancování nelikvidních pohledávek, které mělo následovat. Rozhodně však neměli v úmyslu uměle vytvořit pohledávku za společností K. B., a. s., jíž by následně bylo využito společností L., a. s., k zaplacení za úpis akcií společnosti K. B., a. s. Ostatně takto za 310 000 kusů akcií společnosti K. B., a. s., ani zaplaceno nebylo, ačkoli dne 22. 12. 1995 byl proveden dovolatelkou zpochybňovaný zápočet mezi společnostmi L., a. s., a K. B., a. s., po němž zanikl závazek společnosti L., a. s., uhradit společnosti K. B., a. s., 310 mil. Kč (217 mil. Kč jako část kupní ceny za akcie a 93 mil. Kč ze smlouvy o krátkodobé finanční výpomoci). Nelze však opomenout, jak to učinila nejvyšší státní zástupkyně, že současně došlo i k zániku v té době reálné povinnosti společnosti K. B., a. s., zaplatit 310 mil. Kč jako část kupní ceny za nákup výrobních technologií od společnosti I. L., s. r. o., v jejich tržní hodnotě. Dále je třeba připomenout, že společnost L., a. s., v době předmětného zápočtu již akcie společnosti K. B., a. s., ani nevlastnila.
Takový byl status quo ke dni zápočtu vzájemných pohledávek (tj. 22. 12. 1995), avšak k tomuto okamžiku není možné vyslovovat jakékoli relevantní právní názory o případné trestní odpovědnosti obviněných, neboť k uvedenému datu kroky související s restrukturalizací podniku K. B., a. s., nekončily. Jak opakovaně a zcela správně zdůraznily soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích, pro vyslovení viny obviněných je nutné posuzovat celý proces nejen v jeho jednotlivostech, ale především z hlediska jeho celkového výsledku samozřejmě při uvážení zamýšleného cíle. Dovolatelka (podobně jako předtím ve věci intervenující státní zástupci) vyčlenila z celého komplexu událostí jen dvě smlouvy o prodeji technologií a dohodu o provedení zápočtu vzájemných pohledávek ze dne 22. 12. 1995, a k souvisejícím okolnostem či k transakcím (tj. jak předcházejícím tak navazujícím) vůbec nepřihlížela. Potom je nutné zcela souhlasit s vyjádřením obviněné Ing. M. G. k podanému dovolání (shodně i spoluobvinění), že nejvyšší státní zástupkyně ve svém mimořádném opravném prostředku v podstatě nepřípustně deformovala skutková zjištění soudů nižších stupňů, což ale zákonné podmínky pro dovolání nedovolují.
Mimo jakoukoli pozornost dovolání totiž zůstaly dohody uzavřené dne 11. 9. 1996, jimiž mělo dojít k narovnání obchodních vztahů dotčených subjektů zčásti i k navrácení původního stavu (technologie). Nejvyšší soud proto připomíná, že společnosti L., a. s., a K. B., a. s., se nakonec vypořádaly v podstatě tak, že výrobní zařízení se vrátilo do majetku původního vlastníka, aniž by na jeho pořízení byly vynaloženy jakékoli prostředky, a společnost L., a. s., která na sklonku roku 1996 opět vlastnila akcie společnosti K. B., a. s., v hodnotě 310 mil. Kč, převedla na společnost K. B., a. s., akcie společnosti PRAMET, a. s., v hodnotě cca 319 mil. Kč. Byť se tak nestalo okamžitě po úpisu akcií společnosti K. B., a. s., v říjnu 1995, ale až po výše nastíněném řetězci událostí, plnohodnotný ekvivalent za nezaplacenou úhradu nově upisovaných akcií ve výši 217 mil. Kč a za poskytnutí krátkodobé finanční výpomoci ve výši 93 mil. Kč společnost K. B., a. s., od společnosti L., a. s., přece jen obdržela. Lze jen doplnit, že hodnotu akcií společnosti PRAMET, a. s., potvrdily znalecké posudky a skutečnost, že je společnost K. B., a. s., opravdu vlastnila (jednalo se o 55,79 procentní balík) vyplývá i ze zprávy o auditu provedeném k 31. 12. 1997, který je součástí příloh trestního spisu.
V trestním řízení tedy bylo opatřeno dostatečné množství podkladů, které vyvrací tvrzení nejvyšší státní zástupkyně, že v dovolání vyjmenované smlouvy (o prodeji výrobního zařízení ze dne 18. 10. 1995 mezi společnostmi K. B., a. s., a I. I., s. r. o., o zpětném prodeji výrobního zařízení ze společnosti I. L., s. r. o., na společnost K. B., a. s., ze dne 30. 10. 1995, a o zápočtu vzájemných pohledávek ze dne 22. 12. 1995 mezi společnostmi K. B., a. s., a L., a. s.) by mohly znamenat vznik škodlivého následku - úkoru pro společnost K. B., a. s., a aby jejich uzavřením došlo k naplnění i dalších znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., resp. trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 trestního zákoníku, a to včetně úmyslného zavinění, které v podstatě dovolatelka toliko prezumovala, když konstatovala, že jednotliví obvinění se „podíleli na uzavírání smluv“ v uvedených obchodních společnostech, jejichž výsledkem bylo, že společnost K. B., a.s., nezískala majetek v odpovídající výši.
Po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí i správnosti řízení mu předcházejícího dospěl Nejvyšší soud k závěru, že Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací zcela správně vyhodnotil výsledky provedeného dokazování, učinil odpovídající právní závěr ve vztahu k předmětu trestního stíhání všech obviněných v této trestní věci, a to v podstatě shodně se soudem prvního stupně. Napadené rozhodnutí proto nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto nemohl být naplněn ani důvod dovolání podle druhé alternativy §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud tak dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265j tr. ř. zamítl jako nedůvodné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, neboť s tímto postupem souhlasila jak dovolatelka, tak obvinění prof. Ing. A. K., Dr.Sc., Ing. M. G. a Ing. O. H..
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předsedkyně senátu:
Blanka Roušalová