ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.196.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 196/2014-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2014 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného R. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2013, sp. zn. 6 To 363/2013, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 100/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d mí t á .
Odůvodnění:
Státní zástupkyně pro Prahu 8 podala u Obvodního soudu pro Prahu 8 obžalobu na R. S. pro skutek spočívající v tom, že v době od 5. 3. 2012 do 16. 4. 2012 v P., P., ze svého stolního počítače pod přezdívkou „s.“ na počítačové síti Internet na filehostingové servery nahrál audiovizuální dílo „Alois Nebel“ a odkaz k jeho stažení umístil na diskusní fórum, ačkoliv k tomu neměl oprávnění a jednal tak v rozporu s ustanoveními zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a svým jednáním způsobil společnostem Negativ, s. r. o., škodu ve výši 200.000,- Kč a Bontonfilm, a. s., škodu ve výši 50.199,- Kč. Tímto skutkem měl obviněný podle obžaloby spáchat přečin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. 1 T 100/2013 obviněného R. S. této obžaloby zprostil podle §226 písm. b) tr. ř. a poškozené společnosti Negativ, s. r. o., a Bontonfilm a. s., odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 3 tr. ř.
Na podkladě odvolání státní zástupkyně pro Prahu 8 rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 11. 2013, sp. zn. 6 To 363/2013 o zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. Sám poté rozhodl tak, že trestní věc obviněného R. S. pro shora popsaný skutek postoupil Úřadu městské části Praha 8, aby věc projednal jako přestupek.
Usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním nejvyšší státní zástupce a to v neprospěch obviněného. Svůj mimořádný opravný prostředek nejvyšší státní zástupce opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce stručně zopakoval důvody, jež vedly soud prvního stupně ke zproštění obviněného obžaloby, a které spočívaly především v okolnostech případu, kdy obviněný sice zasáhl do autorských práv, avšak pouze ohledně jednoho díla. Obvodní soud takový zásah označil za „méně než nepatrný“ a s ohledem na formulaci skutkové podstaty předmětného přečinu nemohlo dojít k jejímu naplnění. Poté nalézací soud poukázal na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku upravující zásadu subsidiarity trestní represe a neshledal jednání obviněného natolik škodlivým, aby bylo nutné užít prostředků trestního práva k postihu obviněného.
Odvolací soud na podkladě odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 zrušil napadený zprošťující rozsudek, a věc postoupil k projednání jako přestupek příslušnému úřadu městské části. Odvolací soud shledal jednání obviněného méně společensky škodlivým a to jednak s ohledem na porušení autorského práva k jedinému dílu, které v době spáchání činu již bylo veřejně distribuováno, jednak poukázal na dosavadní řádný život obviněného a jeho bezúhonnost.
Nejvyšší státní zástupce poté provedl stručný rozbor dosavadních rozhodnutí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu k otázce uplatnění ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku včetně stanoviska Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2913 Sb. rozh. tr. Dosavadní soudní výklad zásady subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako „ultima ratio“ pak nejvyšší státní zástupce shrnul tak, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. To znamená, že okolnosti konkrétního případu by musely být natolik mimořádné, že je ani zákonodárce při formulování skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládal. Podle nejvyššího státního zástupce však zákonodárce projevil záměr kriminalizovat porušení autorského práva byť i u jen jediného díla a odkázal přitom na text zákona i příslušné části důvodové zprávy. Neoprávněné umístění díla na internet nemůže být podle nejvyššího státního zástupce v žádném případě pokládáno za nepatrné porušení autorského práva, přičemž užil srovnání s ochranou majetkových vztahů, jak je vysvětleno v důvodové zprávě k trestnímu zákoníku. Ani dosavadní zachovalost obviněného nemůže podle dovolatele vést ke zbavení jeho trestní odpovědnosti, neboť právě jde o typický příklad pachatele trestných činů této povahy. Výjimečnost případu, jež by podle označeného výkladu mohla být považována za důvod nepoužití trestní represe na jednání obviněného, nemůže být dovozována ani z napadení jednoho díla chráněného autorským právem s ohledem na intenzitu porušení zákona, k níž přispívá nejen forma jednání – internetové šíření, ale také výše způsobené škody, jež měla přesáhnout 250.000,- Kč. V závěru odůvodnění svého dovolání nejvyšší státní zástupce upozornil na nesprávné terminologické vyjádření společenské škodlivosti odvolacím soudem, který užil pojem „nižší míra“, ačkoliv v citovaném stanovisku Nejvyššího soudu se jednoznačně hovoří o „nedostatečné společenské škodlivosti“, nikoli její míře.
To vše vedlo v daném případě k nesprávnému právnímu posouzení ustanovení trestního zákoníku a poté k postoupení věci k projednání přestupku, tj. byly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a f) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 včetně obsahově navazujících rozhodnutí a aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. d) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Podle odůvodnění napadeného usnesení se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními, které v dané trestní věci učinil soud prvního stupně. Nakonec již samotný postoj obviněného, který doznal umístnění audiovizuálního díla „Alois Nebel“ s odkazem na jeho možné stažení uživatelům internetu ve spojení s konstatováním znalce o nalezení tohoto filmu na pevném disku osobního počítače obviněného v podstatě nevyvolalo potřebu podrobnějšího prokazování této skutkové okolnosti. Městský soud v Praze však odmítl právní úvahy nalézacího soudu týkající se naplnění formálních znaků skutkové podstaty přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně totiž na straně 2 svého rozsudku vyhodnotil zásah obviněného jako „méně než nepatrný“. Pachatelem tohoto přečinu ve vztahu k intenzitě neoprávněného porušení chráněných práv je totiž výlučně ten, jehož neoprávněný zásah je „nikoli nepatrný“. Podrobnější úvahy, které nalézací soud vedly k takovému závěru, bohužel nelze z velmi stručného odůvodnění zprošťujícího rozsudku vyčíst, neboť soud se opřel o jedinou okolnost spočívající v neoprávněném porušení práv k jednomu dílu požívajícímu ochrany podle autorského zákona. Navíc svůj závěr o chybějícím znaku skutkové podstaty přečinu poněkud zavádějícím a nesprávným směrem podpořil argumentací nedostatku společenské škodlivosti a možnostmi postihu obviněného jinými prostředky ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Městský soud v Praze v rozporu s názorem soudu prvního stupně považoval formální znaky přečinu podle §270 odst. 1 tr. zákoníku za naplněné, nicméně poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe dospěl k přesvědčení, že trestní postih obviněného by byl s ohledem na okolnosti případu i osobu obviněného příliš přísný. Odpovídající sankci za protiprávní jednání pak podle odvolacího soudu bude možné přijmout v řízení o přestupku, jak předpokládá ustanovení §105a již citovaného autorského zákona, proto věc obviněného R. S. pro skutek popsaný v obžalobě postoupil Úřadu městské části Praha 8 k provedení přestupkového řízení. Na tomto místě je nutné upozornit na chybějící část výroku o postoupení věci, jak správně připomenul nejvyšší státní zástupce v dovolání, a to ustanovení trestního řádu, které soud druhého stupně použil. Jedná se o §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. a §222 odst. 2 tr. ř., jež upravují právě uvedený procesní postup pro řízení o odvolání, přičemž Městský soud v Praze ve výroku napadeného usnesení opomněl obě zákonná ustanovení citovat.
Nejvyšší soud v rámci posuzování důvodnosti podaného dovolání na podkladě trestního spisu dospěl k přesvědčení, že napadené rozhodnutí je věcně správné, tzn. že zjištěný skutek není možné kvalifikovat jako přečin podle §270 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že protiprávní jednání obviněného by bylo možné postihnout jako správní delikt, resp. přestupek podle §105a odst. 1 autorského zákona, neshledal dovolací soud žádnou vadu v postoupení věci příslušnému správnímu orgánu k projednání skutku jako přestupku. Nejvyšší soud se tak ztotožnil se způsobem rozhodnutí ve věci, tj. postoupení podle §222 odst. 2 tr. ř., byť nemůže zcela přijmout úvahy odvolacího soudu, jimiž svůj postup v napadeném usnesení odůvodnil. Zásadní význam při hodnocení splnění formálních znaků přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku totiž lépe vystihl soud prvního stupně, pokud považoval míru neoprávněného zásahu do práv chráněných autorským právem za nižší než nepatrnou. V tomto směru Nejvyšší soud nesdílí přesvědčení dovolatele, že s ohledem na způsob provedení činu, tj. použití veřejné počítačové sítě k porušení autorských práv či práv souvisejících s autorským právem zásadně představuje vyšší než nepatrný zásah. Není totiž možné bez ohledu na konkrétní skutkové okolnosti paušálně přijmout takový výklad, který by vycházel z deklarovaného tvrzení nejvyššího státního zástupce o natolik vysoké intenzitě porušení zákonem chráněných práv prostřednictvím internetu, jež by „automaticky“ naplňovala znak vyššího než „nikoli nepatrného“ neoprávněného zásahu do práv chráněných ustanovením §270 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud je přesvědčen o tom, že právě s ohledem na široké možnosti technických a zejména komunikačních prostředků, které se neustále vyvíjejí a značná část společnosti je denně využívá k různým, tj. nikoli jen k zábavním účelům, je nutné vždy posuzovat jednotlivé okolnosti, za nichž došlo k porušení oprávněných zájmů poškozeného subjektu, ale při zkoumání trestní odpovědnosti budou vždy významné i další skutečnosti, např. motiv pachatele, záměr či cíl, jímž byl veden, rozsah narušení výkonu chráněných práv, samotná osoba pachatele a v neposlední řadě také společenská poptávka, jejíž vyšší míra by mohla přispět ke způsobení škodlivého následku vyvolaného protiprávním zásahem pachatele do práv požívajících autorskoprávní ochrany. Jestliže podmínkou trestní odpovědnosti za přečin podle §270 odst. 1 tr. zákoníku je mj. nikoli nepatrný zásah do chráněných práv, bude nutné vždy zkoumat právě intenzitu, jakou došlo k narušení řádného výkonu těchto práv, k jejichž ochraně je určeno citované ustanovení trestního zákoníku. V tomto směru se Nejvyšší soud na rozdíl od dovolatele domnívá, že zavedením tohoto znaku do skutkové podstaty zákonodárce právě demonstroval svůj záměr trestně postihovat nikoli bagatelní porušení chráněných oprávnění poškozených subjektů. Odpovídající dřívější úprava §152 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinným do 31. 12. 2009, (dále jen „tr. zákon“), neobsahovala dolní hranici míry neoprávněného zásahu. Nakonec i v komentáři k trestnímu zákoníku jsou označeny podstatné skutečnosti, které je potřeba zvažovat při zkoumání otázky existence znaku nikoli nepatrného zásahu, za něž je nutné považovat intenzitu zásahu, způsob provedení činu, jeho následky především ve vztahu k formě a závažnosti zasažení osobních a majetkových práv autorů a dalších poškozených, počet takových případů, délku doby trvání zásahu. Také osoba pachatele, míra jeho zavinění, pohnutka a případná recidiva jsou okolnostmi, jež mají význam pro naplnění znaku nikoli nepatrného zásahu do chráněných práv. (Srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2752 s.)
Případ obviněného R. S. je podle Nejvyššího soudu nutné zkoumat ve všech jeho souvislostech a pro zodpovězení otázky míry narušení výkonu chráněných práv ve vztahu k naplnění znaku „nikoli nepatrně“ důsledně hodnotit výše citované skutečnosti významné pro právní hodnocení skutku. Zjištění soudu prvního stupně vycházející z obsahu provedených důkazů svědčí o nízkém stupni zasažení práv těch subjektů, kterým je poskytována zákonná ochrana v souvislosti s výrobou a distribucí audiovizuálního díla „Alois Nebel“. Sám obviněný nebyl schopen vysvětlit důvod svého počínání, vycházel ze svého přesvědčení o legální možnosti stažení tohoto díla a zjevně bylo jeho cílem nikoli finančně profitovat z nabídky dalším zájemcům, či předčasnou distribucí výrazně poškodit oprávněné subjekty ochrany, nýbrž vyvolat diskusi k jeho obsahu (umístění na „diskusní fórum“). Jednalo se o film, který již nebyl aktuálně veřejně promítán (uvedení do kin proběhlo již koncem září 2011), i s ohledem na jeho mezinárodní ocenění byl v době činu poměrně hodně diskutován a hodnocen odbornou i laickou veřejností. O tom, že dílo nebylo předmětem zvýšené poptávky ze strany uživatelů internetové sítě nakonec svědčí i zjištění znalce Ing. Jiřího Bergera, že při zkoumání pevného disku na zajištěném počítači obviněného nezjistil žádné další informace o nakládání s příslušným souborem, na němž byl uložen, a také nebylo prokázáno jeho sdílení (srov. č. l. 51 trestního spisu). Rovněž nelze přijmout argument dovolání o výši způsobené škody, neboť zmocněnec poškozené společnosti zájmové sdružení „Česká protipirátská unie“ se sídlem Praha 8, Sokolovská 24/37, škodu vyčíslil jednak jako minimální výši odměny za poskytnutí nevýhradní licence k užití díla „Alois Nebel“ na internetu výrobcem tohoto titulu – společností Negativ s. r. o., a jednak jako ušlý zisk společnosti Bontonfilm a. s., jíž byla udělena licence, za porušení práva na rozmnožování díla a porušení práva na sdělování veřejnosti. Výše nároků uplatněná zmocněncem poškozených vychází do značné míry z jimi vyčíslených ztrát, přičemž konkrétní nároky a jejich oprávněnost by bylo nutné podrobit důkladnému zkoumání v rámci soudního řízení. Proto není možné bez dalšího v rámci posuzování míry narušení autorskoprávní ochrany vycházet z vlastního „odhadu“ poškozených subjektů. Sám obviněný projevil lítost nad svým jednáním, jehož důsledky si v podstatě uvědomil až po podání vysvětlení u policejního orgánu. Nejen osobní přístup obviněného k předmětnému jednání, ale jeho dosavadní bezúhonnost a v neposlední řadě výjimečně nízká míra zasažení do cizích práv (znalec nezjistil jiné nedovolené zacházení s informacemi dostupnými na webových stránkách) svědčí o malé intenzitě neoprávněného zásahu do práv poškozených v daném případě. V této souvislosti je možné poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 966/2012, které bude publikováno pod č. 3 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2014, v němž je sice řešena jiná oblast autorskoprávní ochrany, ale v posledním odstavci judikátu je naznačena potřeba zkoumat míru zasažení chráněných práv ve vztahu k naplnění znaku nikoli nepatrného zásahu.
Z těchto důvodů neshledal Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze vadným, pokud jím postoupil věc k projednání jako přestupek příslušnému správním orgánu. Znak skutkové podstaty týkající se nikoli nepatrného neoprávněného zásahu do práv chráněných ustanovením §270 odst. 1 tr. zákoníku nebyl v případě obviněného R. S. naplněn a v úvahu tak přichází možnost postihnout jeho jednání jako přestupek podle §105a autorského zákona. Vzhledem k tomuto právnímu názoru dovolacího soudu nebylo přihlíženo k argumentům dovolání, které se vztahovaly k teoretickému výkladu a soudní praxi při aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“. V tomto je možné odkázat na podrobné odůvodnění stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, jak je uveřejněno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Soudy by tak měly při výkladu nové právní úpravy trestního práva hmotného provedené zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010, aplikovat změnu v pojímání trestného činu, jak je definován v §13 odst. 1 tr. zákoníku (vypuštěn tzv. materiální znak, tj. „pro společnost nebezpečný čin“ v §3 tr. zákona). Nelze však současně souhlasit s dovolatelem, pokud odmítl hledisko hodnocení osoby obviněného jako významné při zkoumání naplnění formálních znaků skutkové podstaty daného přečinu. Při hodnocení otázky viny je totiž nutné právě s ohledem na zakotvení zásady subsidiarity trestní represe zkoumat, zda předmětem obvinění je skutek společensky škodlivý, tj. zda u pachatele je možné vyvodit trestní odpovědnost. K tomu je třeba vzít v úvahu nejen způsob provedení činu, jeho následek a okolnosti spáchání činu, ale též osobu pachatele, jeho pohnutku, záměr a míru zavinění. Při hodnocení povahy a závažnosti trestného činu mají mj. citovaná kritéria význam pro stanovení druhu a výměry trestu (viz §39 odst. 2 tr. zákoníku), tj. v okamžiku, kdy již soud má najisto postaveno, že skutek je společensky škodlivý a jeho pachatel je trestně odpovědný, neboť nepostačuje uplatnění jeho odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
S argumenty podaného dovolání nelze bez dalšího souhlasit v části, v níž vytýká napadenému rozhodnutí vadné použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Samotný odkaz na citované ustanovení zakotvující uvedený princip uplatňování prostředků trestního práva jen tam, kde nepostačuje odpovědnost podle jiných předpisů, totiž v posuzovaném případě nemuselo být samo o sobě předmětem úvah při právním posouzení zjištěných skutkových okolností. Jak správně dovodil soud prvního stupně, jednání obviněného nenaplnilo jeden ze znaků skutkové podstaty přečinu podle §270 odst. 1 tr. zákoníku, tudíž skutek nemohl být právně posouzen jako trestný čin podle §12 odst. 1 tr. zákoníku. Chybějící znak skutkové podstaty týkající se „nikoli nepatrného“ zásahu do zákonem chráněných práv totiž představuje zákonem určenou dolní hranici, od níž může být skutek posouzen jako přečin. Pokud tedy zasažení chráněných práv dosáhlo nižší míry, tj. bylo nepatrné, nelze takový čin postihnout podle trestního práva, neboť sám zákon vyžaduje pro vyvození trestní odpovědnosti zásah větší intenzity. Již citovaná norma trestního práva hmotného (§270 odst. 1 tr. zákoníku) tak v sobě obsahuje jinak samostatně upravenou zásadu subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Přestože odvolací soud přijal v odůvodnění napadeného usnesení názor, že formální znaky přečinu byly obviněným naplněny, nelze jeho výrok o postoupení věci k projednání přestupku hodnotit z věcného hlediska jako vadný. Nakonec dovolání proti důvodům rozhodnutí ani trestní řád nepřipouští (§265a odst. 4 tr. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného R. S. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. mohl Nejvyšší soud své rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. března 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová