ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.204.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 204/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. března 2007 o dovolání, které podal obviněný Ing. L. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 4 To 475/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 170/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. L. S. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 12 T 170/2002, uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle 256a odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 8. 8. 1997 v B. jako jednatel obchodní společnosti B. E. , spol. s r. o., se sídlem B., M. P., prostřednictvím zápočtu upřednostnil svou vlastní pohledávku ve výši 2 388 073,- Kč vůči jmenované obchodní společnosti, kterou měl z titulu půjčky, a převedl na sebe pohledávku za sdružením A. A. S. , ve výši 2 880 635,30 Kč. Tuto částku následně obviněný od uvedené osoby zinkasoval, ačkoli v té době byla obchodní společnost B. E. , spol. s r. o., v úpadku, neboť měla splatné závazky ve výši 12 653 268,- Kč a její majetek dosahoval celkové výše pouze 6 802 230,- Kč. Tímto jednáním obviněný způsobil věřitelům blíže specifikovaným ve výroku o vině citovaného rozsudku škodu ve výši 1 104 245,- Kč.
Za uvedený trestný čin byl obviněný Ing. L. S. odsouzen podle §256a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky.
Citovaný rozsudek Městského soudu v Brně napadl obviněný Ing. L. S. odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 4 To 475/2006, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný Ing. L. S. podal dne 30. 1. 2007 prostřednictvím svého obhájce proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nesprávně posoudily stav úpadku obchodní společnosti B. E. , spol. s r. o., která se v inkriminované době nenacházela ve stavu úpadku. Jak dále obviněný uvádí, vstup jmenované obchodní společnosti do likvidace byl valnou hromadou společnosti odsouhlasen až dne 28. 8. 1997 a skutečně zapsán do obchodního rejstříku dne 15. 4. 1998. Pokud tedy obchodní společnost B. E. , spol. s r. o., nebyla ve stavu úpadku, nemohly být podle obviněného naplněny všechny zákonné znaky trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., jehož spácháním byl uznán vinným. Obviněný rovněž nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, pokud půjčky, které jako společník poskytl obchodní společnosti B. E. , spol. s r. o., posoudily jako pohledávky vzešlé z obchodního styku. Podle názoru obviněného nemohou být takové půjčky považovány za pohledávku v obchodním styku, neboť nepodnikal jako poskytovatel půjček, tyto půjčky nebyly vkladem společníka do obchodní společnosti a byly řádně úročeny a následně i zdaněny. Obviněný namítá, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly ani se subjektivní stránkou citovaného trestného činu. V této souvislosti obviněný argumentuje zejména tím, že zmíněnou obchodní společnost dotoval ze svých prostředků a z prostředků rodinných příslušníků i po jejím vstupu do likvidace, aby tak zajistil provoz společnosti.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. L. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 4 To 475/2006, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 12 T 170/2002, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného Ing. L. S. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. L. S. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. L. S. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný Ing. L. S. namítá, že obchodní společnost B. E. , spol. s r. o., se v inkriminované době nenacházela ve stavu úpadku, neboť vstoupila do likvidace na základě rozhodnutí valné hromady společnosti až dne 28. 8. 1997. Jak dále obviněný uvádí ve svém dovolání, tato skutečnost se následně promítla i do zápisu v obchodním rejstříku, k němuž došlo dne 15. 4. 1998. Podle názoru obviněného nemohl ovlivnit rozhodnutí valné hromady o vstupu uvedené obchodní společnosti do likvidace, neboť nedisponoval dostatečným počtem hlasů.
S tímto názorem obviněného Ing. L. S. se Nejvyšší soud neztotožňuje. Především je třeba připomenout, že předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, je stav úpadku ve formě platební neschopnosti (insolvence) a takové jednání dlužníka, kterým zvýhodňuje některého věřitele na úkor jiného věřitele. Ve smyslu §1 odst. 2 a 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, se úpadkem rozumí jednak stav, kdy má dlužník více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky (tj. insolvence), jednak stav, kdy je dlužník předlužen. Z ustanovení §256a odst. 1 tr. zák. pak mimo jiné vyplývá (viz slovní spojení „Kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, ...“), že tato skutková podstata nedopadá na případy předlužení, tedy na stav, když má určitá osoba více věřitelů a její splatné závazky jsou vyšší něž její majetek. O stav předlužení obchodní společnosti B. E. , spol. s r. o., jejímž jménem obviněný jednal jako její jednatel, se však v posuzované věci nejednalo, neboť, jak je zřejmé ze skutkových zjištění, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, měla tato obchodní společnost více věřitelů a nebyla schopna řádně plnit své splatné závazky. Takové zjištění svědčí spolu s dalšími skutkovými okolnostmi o tom, že obchodní společnost B. E. , spol. s r. o., se v uvedené době nacházela ve stavu úpadku ve formě insolvence. Nejvyšší soud dále uvádí, že citované ustanovení trestního zákona sice nevyžaduje, aby neschopnost dlužníka plnit splatné závazky trvala dlouhodobě, ale s ohledem na ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, je třeba tento znak chápat tak, že dlužník není objektivně schopen po delší dobu platit své splatné dluhy, tj. nesplní tuto povinnost v určité přiměřené době. Nejvyšší soud přitom poznamenává, že přiměřená doba plnění splatných závazků se posuzuje vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu, a to i s přihlédnutím k pravidlům řádného hospodaření, jakož i k hospodářským poměrům dotyčného dlužníka. Nadto je pro posouzení neschopnosti dlužníka po delší dobu plnit své splatné závazky významné hledisko, zda dlužník bude mít objektivní možnost, aby tento nepříznivý stav v dohledné době zvrátil (viz usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. 26 K 8/94, publikované pod č. 38 v časopise Soudní rozhledy vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 1995).
Pokud jde o objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud poznamenává, že její naplnění předpokládá zvýhodnění určitého věřitele, jímž zároveň dojde k částečnému nebo úplnému zmaření uspokojení jiného věřitele téhož dlužníka, jenž není schopen plnit své splatné závazky. Částečným zmařením uspokojení věřitele je přitom takové jednání pachatele, které znemožňuje věřiteli uspokojit jeho pohledávku v rozsahu, jehož by jinak dosáhl při poměrném a rovnoměrném uspokojení všech věřitelů bez zvýhodnění některého z nich. Naproti tomu úplné zmaření uspokojení věřitele spočívá v tom, že věřitel již není schopen žádným způsobem dosáhnout uspokojení své pohledávky od insolventního dlužníka. Zvýhodnění věřitele pak představuje jednání, v jehož důsledku věřitel obdrží od dlužníka, který není schopen plnit své splatné závazky, plnění neodpovídající zásadě poměrného a rovnoměrného uspokojení pohledávek všech věřitelů (srov. Š. , P., P. F., R. , S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck 2004, s. 1558). V trestní věci obviněného Ing. L. S. to pak znamená, že pokud jako jednatel obchodní společnosti B. E. , spol. s r. o., na podkladě zápočtu pohledávek ze dne 8. 8. 1997 dosáhl vyplacení půjčky ve svůj vlastní prospěch jako fyzické osoby (viz č. l. 164 trestního spisu), ačkoli uvedená obchodní společnost měla více věřitelů a nebyla schopna po delší dobu plnit své splatné závazky, zvýhodnil tímto jednáním sebe jako věřitele obchodní společnosti B. E. , spol. s r. o., na úkor ostatních jejích věřitelů. Závěr, podle něhož obviněný byl zvýhodněn na úkor ostatních věřitelů uvedené obchodní společnosti, vyplývá nejen z ustanovení §1 odst. 1, 2 a §32 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, které požaduje, aby se jednotlivým věřitelům dostalo plnění odpovídajícího zásadě poměrného a rovnoměrného uspokojení pohledávek všech věřitelů, nýbrž i ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence (viz č. l. 541 trestního spisu).
Dále Nejvyšší soud uvádí, že z hlediska trestní odpovědnosti za trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. se nevyžaduje, aby insolventní dlužník, který je právnickou osobou (tj. v posuzovaném případě obchodní společností), vstoupil do likvidace. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že likvidace představuje zákonem upravený postup směřující k zániku obchodní společnosti a je předpokladem jedné z forem jejího zrušení, které ve smyslu §68 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce obch. zák.), předchází zániku obchodní společnosti. Za tímto účelem je tedy možné provádět toliko ty úkony, které vedou k likvidaci obchodní společnosti. Důvody, pro něž vstupuje příslušná obchodní společnost do likvidace, lze v podstatě rozdělit na důvody obecné (např. zrušení společnosti uplynutím doby, na kterou byla založena), jež platí pro všechny právní formy obchodních společností, a na důvody zvláštní (např. u kapitálových obchodních společností zrušení rozhodnutím společníků), týkající se pouze některých právních forem obchodních společností. Přitom platí základní princip, totiž že ke zrušení obchodní společnosti s likvidací je třeba ve smyslu §68 odst. 2 obch. zák. přikročit tehdy, pokud obchodní jmění nepřechází na právního nástupce.
Naproti tomu stav úpadku ve formě insolvence je hmotněprávní podmínkou pro prohlášení konkursu na majetek dlužníka bez ohledu na jeho právní postavení. To znamená, že insolventním dlužníkem může být kterákoli osoba. V obecné rovině lze konstatovat, že ke zrušení obchodní společnosti s likvidací není nezbytné, aby společnost byla insolventní. Naopak ve stavu insolvence se může určitá obchodní společnost ocitnout ještě před jejím vstupem do likvidace. Z hlediska skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. je pak podstatné, že k trestní odpovědnosti za citovaný trestný čin se nevyžaduje, aby se dlužník, který je obchodní společností, rozhodl o likvidaci. Uvedeného trestného činu se tedy pachatel (tj. i obviněný Ing. L. S. ) může dopustit i za stavu, kdy neexistují důvody pro vstup dlužníka – obchodní společnosti do likvidace. V posuzované věci, jak je zřejmé ze spisových podkladů zařazených na č. l. 40 trestního spisu, sice rozhodla o likvidaci obchodní společnosti B. E. , spol. s r. o., její valná hromada dne 28. 8. 1997, tedy až poté, co se obviněný Ing. L. S. dopustil jednání, pro které byl stíhán a odsouzen, ale tato skutečnost neměla žádný vliv na trestnost jednání obviněného. Zjištěný stav platební neschopnosti uvedené obchodní společnosti totiž nedovoloval, aby obviněný upřednostnil uspokojení své pohledávky vůči této obchodní společnosti na úkor uspokojení pohledávek ostatních jejích věřitelů, a to bez ohledu na případnou likvidaci majetku obchodní společnosti, protože i v rámci ní by musel likvidátor uspokojovat splatné pohledávky všech věřitelů rovnoměrně a jen poměrně.
Pokud jde o dovolací námitku obviněného Ing. L. S. , kterou soudům nižších stupňů vytýká, že půjčka jím vložená do obchodní společnosti, jejímž jednatelem byl v inkriminované době, není pohledávkou vzniklou z obchodního styku, nemohl jí Nejvyšší soud přisvědčit. Jak totiž mimo jiné vyplývá z popisu skutku uvedeného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který je podrobněji rozveden v odůvodnění téhož rozsudku, obviněný jako fyzická osoba půjčil obchodní společnosti B. E. , spol. s r. o., peněžní částku ve výši 2 388 073,- Kč. Z takového popisu skutku je podle dovolacího soudu zřejmé, že obviněný byl ve vztahu k uvedené obchodní společnosti jejím věřitelem, resp. jedním z jejích věřitelů. Právní důvod vzniku pohledávky obviněného vůči jmenované obchodní společnosti tedy spočíval v existenci smlouvy o půjčce, která ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu (srov. §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Pro skutkovou podstatu trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. přitom platí, že věřitelem je osoba, která má vůči pachateli právo na plnění ze závazkového vztahu. Jestliže tedy obviněný půjčil obchodní společnosti B. E. , spol. s r. o., peněžní prostředky ve zmíněné výši, nemůže být pochyb o tom, že jako věřitel měl právo požadovat po této obchodní společnosti jako dlužníkovi jejich vrácení a obchodní společnost měla povinnost mu tyto prostředky vrátit. Je-li však jednatel společnosti s ručením omezeným současně též jejím věřitelem, tato skutečnost sama o sobě nevylučuje trestní odpovědnost jednatele za případné zvýhodnění sebe jako věřitele na úkor ostatních věřitelů téže společnosti s ručením omezeným.
Stejně tak je zcela nerozhodné, zda pohledávka věřitele, který byl zvýhodněn či naopak poškozen trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák., vzešla z obchodního styku či nikoli, protože ustanovení trestního zákona, zákona o konkursu a vyrovnání ani žádného jiného zákona neodůvodňují takové rozlišování. To ostatně odpovídá skutečnosti, že každý věřitel má zásadně právo na uspokojení své splatné pohledávky a žádný věřitel nesmí být nezákonně zvýhodněn, je-li dlužník insolventní a není-li schopen splatit pohledávky všech věřitelů. Proto není vyloučeno, aby obviněný Ing. L. S. spáchal uvedený trestný čin i tehdy, jestliže plně uspokojil svou pohledávku vůči obchodní společnosti B. E. , spol. s r. o., třebaže jde o pohledávku nepocházející z obchodního styku a že pohledávky ostatních věřitelů, jejichž uspokojení tím zmařil, pocházely z obchodního styku těchto věřitelů s jmenovanou společností.
V trestní věci obviněného Ing. L. S. je pak významné, že pachatelem trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. může být jen dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky. Jde o tzv. konkrétní subjekt ve smyslu §90 odst. 1 tr. zák., u něhož se vyžaduje zvláštní vlastnost vyjádřená uvedenými znaky. Pokud je takovým dlužníkem právnická osoba, může být pachatelem zejména její statutární orgán (např. jednatel společnosti s ručením omezeným) nebo osoba pověřená zastupovat právnickou osobu navenek (srov. rozhodnutí pod č. 47/2001 Sb. rozh. tr.). Zde se totiž uplatní ustanovení §90 odst. 2 tr. zák., podle kterého jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. V posuzovaném případě byla obchodní společnost B. E. , spol. s r. o., nositelem uvedené požadované zvláštní vlastnosti v podobě dlužníka, který nebyl schopen plnit své splatné závazky, a jejím jménem jednal právě obviněný Ing. L. S. jako jednatel této společnosti. Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani okolnost, že obviněný jednal zároveň nejen jménem uvedeného insolventního dlužníka, ale zároveň též jako jeho věřitel. Ostatně tím snadněji mohl spáchat právě trestný čin zvýhodňování věřitele ve svůj prospěch, neboť to byl právě obviněný, který až do dne 28. 8. 1997, kdy ve smyslu §70 odst. 3 ve spojení s §72 obch. zák. přešlo oprávnění jednat jménem obchodní společnosti B. E. , spol. s r. o., na likvidátora, rozhodoval jako statutární orgán o obchodním vedení společnosti a v tomto postavení také rozhodl o zaplacení celé své pohledávky vůči uvedené obchodní společnosti. Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje zmíněné námitky obviněného za zjevně neopodstatněné.
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovolací námitkou obviněného Ing. L. S. , kterou soudům obou stupňů vytýká, že se jim nepodařilo prokázat úmyslné zavinění obviněného. Podle názoru obviněného nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným, protože poskytoval obchodní společnosti B. E. , spol. s r. o., dotace i po jejím vstupu do likvidace. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pro spáchání trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. se zásadně vyžaduje zavinění ve formě přímého nebo eventuálního úmyslu, který musí směřovat alespoň k částečnému zmaření uspokojení pohledávky určitého věřitele jako důsledku toho, že pachatel v postavení insolventního dlužníka zvýhodnil jiného svého věřitele (srov. rozhodnutí pod č. 10/2003 Sb. rozh. tr.). Na takový úmysl lze usuzovat jednak z celkového jednání pachatele, jednak z dalších konkrétních skutkových okolností případu. V posuzované věci, jak je zřejmé z rozhodných skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, projevil obviněný svůj úmysl zmařit uspokojení věřitelů obchodní společnosti B. E. , spol. s r. o., tím, že prostřednictvím zápočtu zcela záměrně upřednostnil svou vlastní pohledávku ve výši 2 388 073,- Kč, kterou měl vůči jmenované obchodní společnosti z titulu půjčky, a převedl na sebe pohledávku za sdružením A. A. S. ve výši 2 880 635,30 Kč; tuto částku si pak nechal vyplatit, čímž způsobil škodu ve výši uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a to na úkor ostatních věřitelů, jejichž pohledávky zůstaly neuspokojeny. Obviněný totiž jednal uvedeným způsobem za situace, kdy – jak je výše konstatováno – zmíněná obchodní společnost nebyla schopna plnit své splatné závazky a neměla ani žádný další majetek použitelný k uspokojení ostatních věřitelů, na jejichž úkor obviněný jednal. Proto obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že odčerpáním peněz z majetku obchodní společnosti B. E. , spol. s r. o., se jako jeden z jejích věřitelů zvýhodnil, a zároveň tím částečně zmařil uspokojení pohledávek ostatních věřitelů. Obviněný s ohledem na stav majetku uvedené obchodní společnosti, na její platební neschopnost a na výši neuspokojených pohledávek všech jejích věřitelů, o nichž věděl, nemohl počítat se žádnou okolností, která by zabránila poškození ostatních věřitelů, jestliže sám jako jeden z věřitelů záměrně uspokojil svou pohledávku v celém rozsahu, aniž zbyly finanční prostředky k uspokojení ostatních věřitelů. To platí i ohledně zavinění ve vztahu k těžšímu následku v podobě značné škody, kterou obviněný svým jednáním způsobil (§256a odst. 2 tr. zák.), přestože zde postačuje zavinění pouze ve formě nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák.]. Nejvyšší soud proto považuje i námitku obviněného týkající se subjektivní stránky spáchaného trestného činu za zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný Ing. L. S. podal proti usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, které v podstatě vycházelo z námitek, jež sice odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale byly shledány zjevně neopodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud takto rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 7. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y