ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.208.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 208/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. března 2004 o dovolání podaném obviněnou J. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 6 To 95/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 3/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 56 T 3/2003, byla obviněná J. S. uznána vinnou trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaným a dílem nedokonaným podle §8 odst. 1 tr. zák. a §250 odst. 1, 4 tr. zák., a krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterých se dopustila v přesně nezjištěné době nejméně od počátku listopadu 1999 do 17. 1. 2000 v bytě poškozeného prof. V. P. útoky popsanými ve výroku citovaného rozhodnutí. Za tyto trestné činy jí byl podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem.
O odvolání obviněné a městského státního zástupce v Praze rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 6 To 95/03, kterým napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné J. S. při nezměněném výroku o vině uložil podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Odvolání obviněné bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadla obviněná J. S. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřela o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku obviněné, ačkoli byl dán důvod uvedený v písm. g) téhož zákonného ustanovení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka poukázala především na skutečnost, že u trestného činu podvodu musí být pro toho, kdo se obohatí, majetkové zvýhodnění neoprávněné. Jedná se tedy v praxi převážně o zdánlivě synallagmatické úkony, kdy pachatel vzájemnost plnění pouze předstírá. V posuzované trestní věci byla však poškozeným uzavřena darovací smlouva, tudíž ze své povahy úkon anallagmatický, kdy dárce ví, že se mu žádné protihodnoty ani dostat nemá. Podle jejího názoru nebyl obstarán žádný důkaz o tom, že by poškozenému tvrdila, že obstarání polohovacího lůžka je protihodnotou daru. Pokud poškozený obviněné poskytl plnění na základě darovací smlouvy, aniž by očekával majetkovou protihodnotu, nejednal podle jejího názoru v omylu, když jeho neinformovanost by nasvědčovala spíše trestnému činu útisku podle §237 tr. zák. Ve vztahu k trestnému činu krádeže zpochybnila spolehlivost výpovědí, na základě kterých soudy obou stupňů dospěly k závěru o jeho spáchání, když navíc není jasně stanovena cena odcizených věcí jakožto znak skutkové podstaty tohoto trestného činu. Podle názoru dovolatelky je zřejmé, že obviněná sama odcizit věci fyzicky nemohla a při respektování zásady „in dubio pro reo“ bylo nutno možnou účast obviněné posoudit jako pomoc k trestnému činu krádeže. V petitu dovolání navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a dále postupoval podle §265l tr. ř.
Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a posoudit opodstatněnost dovolacích námitek.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit.
Jak bylo uvedeno výše, obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku ve vztahu k trestnému činu podvodu poukázala na skutečnost, že poškozený obviněné poskytl plnění na základě darovací smlouvy, nejednal v omylu a obohacení obviněné tudíž nebylo neoprávněné. Tyto dovolací námitky svým obsahem korespondují deklarovanému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud je však shledal neopodstatněnými, jak je vyloženo níže.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Uvedením v omyl je přitom jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může spočívat v pouhém sdělení nepravdivé informace.
Ze skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, jednoznačně vyplývá, že obviněná získala předmětné nemovitosti uvedením poškozeného v omyl (srov. skutkovou větu výroku rozsudku pod bodem I.: „podávala poškozenému nepravdivé informace o tom, že bezplatné poskytnutí potřebných zdravotních pomůcek, zejména polohovacího lůžka, je podmíněno vzdáním se veškerého, zejména nemovitého majetku, … proto jako dárce uzavřel dne 23. 11. 1999 s obviněnou dvě darovací smlouvy…“). Na tento závěr nemohla mít vliv skutečnost, že k vlastnímu převodu majetku došlo na základě darovacích smluv uzavřených mezi poškozeným a obviněnou, neboť, jak vyplývá z učiněných skutkových zjištění, k jejich uzavření došlo právě na základě omylu poškozeného, do kterého jej předcházejícím podáním nepravdivých informací uvedla obviněná. Posuzování trestnosti jednání tedy nelze omezit na posouzení legálnosti či charakteru jednotlivého právního úkonu, jak naznačuje argumentace dovolání, když je naopak nutno trestný čin vnímat jako postupný proces naplňování jednotlivých znaků příslušné skutkové podstaty. Z hlediska trestnosti posuzovaného jednání bylo tedy vzhledem k jeho časovému průběhu rozhodné jednání obviněné, které předcházelo uzavření zmíněných darovacích smluv, spočívající v úmyslném uvedení poškozeného v omyl sdělením nepravdivých informací o podmíněnosti bezplatného poskytnutí zdravotních pomůcek vzdáním se majetku poškozeným. Forma následného převodu majetku, jakož i skutečnost, že poškozený neočekával protihodnotu darovaného majetku, nemohly mít vliv na závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu (resp. jeho pokusu), když je nepochybné, že převodem, uskutečněným v důsledku omylu poškozeného, došlo (resp. mělo dojít) k obohacení obviněné.
K výše uvedenému je nutné doplnit, že dovolatelka sice v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítla nesprávné hmotně právní posouzení skutku, ale na podporu tohoto tvrzení vytkla soudům i nedostatečná skutková zjištění k použité právní kvalifikaci jednání jako trestného činu podvodu s tím, že „nebyl v trestním řízení obstarán žádný důkaz o tom, že by snad poškozenému tvrdila, že obstarání polohovacího lůžka je protihodnotou daru“. Jak ale vyplývá z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu I. stupně i z odůvodnění téhož rozsudku i rozsudku soudu odvolacího, oba soudy na základě provedeného dokazování dospěly ke skutkovým zjištěním opačným, tedy že to byla obviněná, která na poškozeném na podkladě nepravdivých informací vylákala předmětné nemovitosti, byť k jejich převodu na obviněnou došlo formou darování. Takovýto druh námitek nelze podle dosavadního výkladu Nejvyššího soudu považovat za dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani za jiný z taxativně vymezených důvodů dovolání §265b odst. 1, 2 tr. ř. Nejvyšší soud proto k této části dovolání nemohl přihlížet.
Pokud jde o dovolatelkou navrhované právní posouzení skutku jako trestného činu útisku podle §237 tr. zák., bylo by možné o něm uvažovat pouze v případě jiných skutkových zjištění, než k jakým dospěl soud prvního, resp. druhého stupně. Zákonné znaky tohoto trestného činu by byly naplněny za situace prostého zneužití závislosti poškozeného na osobě obviněné (dané např. vztahem rodičů a dětí, dlužníka vůči věřiteli). O takový případ se však v dané věci nejednalo. Poškozený byl osobou zdravotně nezpůsobilou k obstarání běžných životních potřeb, imobilní, tudíž omezený v kontaktech se svým okolím. V důsledku toho byl do určité míry odkázán na péči obviněné, která se trvale pohybovala v jeho blízkosti a zajišťovala pro něho prakticky veškeré potřeby. V žádném případě však tento stav poškozeného nemá charakter tísně ve smyslu §237 tr. zák. (jak tvrdila dovolatelka), neboť ten předpokládá omezení svobodného rozhodování. Na podkladě provedeného dokazování nelze označit poškozeného za osobu, která by byla, byť fyzicky handicapována, jakýmkoli způsobem neschopná svobodné vůle. Ani soudy ve věci rozhodující nezpochybnily dobrovolnost jednání poškozeného, když obviněné daroval předmětné nemovitosti. Podstatným pro právní posouzení věci je však zjištění, že poškozený se zbavil svého majetku výlučně na základě lživých informací obviněné, které se týkaly možností obstarání nezbytných zdravotních pomůcek pro poškozeného. Obviněná tak poskytnutím nepravdivých informací poškozenému dosáhla jednostranného plnění ve svůj prospěch, přičemž kdyby poškozený věděl o skutečných možnostech získání zdravotních pomůcek, tak by tuto majetkovou dispozici neučinil. U trestného činu podvodu se tedy nemusí jednat o synallagmatický úkon, jak tvrdila dovolatelka (srov. Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část, 4. vydání, Praha: ASPI Publishing, 2004, str. 83-84).
Dovolací námitky obviněné tedy shledal Nejvyšší soud zčásti relevatními uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jsou zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání správně poukázal na vadu v právním posouzení skutku popsaného pod bodem I. citovaného rozsudku soudu prvního stupně. S ohledem na výši skutečně způsobené škody, která nedosáhla částky 5 000 000,- Kč, stanovené v §89 odst. 11 tr. zák. jako spodní hranice pro škodu velkého rozsahu, bylo nutné posoudit zjištěný skutek jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §250 odst. 1, 4 tr. zák. Tzv. kvalifikovaná skutková podstata trestného činu, tj. znaky základní skutkové podstaty i znaky okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tvoří jeden celek. Pro dokonání takového kvalifikovaného trestného činu se proto vyžaduje, aby byly naplněny všechny tyto znaky, tedy jak znaky základní skutkové podstaty, tak i znaky podmiňující použití vyšší trestní sazby (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.) Jak uvedl již státní zástupce, dovolání neobsahuje žádnou námitku, která by vytýkanou vadu obsahovala. S ohledem na jednoznačnou dikci ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. se však Nejvyšší soud nemohl zabývat konstatovaným pochybením, neboť nebylo dovoláním vytýkáno.
Ve vztahu k trestnému činu krádeže dovolatelka zpochybnila spolehlivost výpovědí, na základě kterých soudy obou stupňů dospěly k závěru o jeho spáchání, když podle jejího názoru nebyla jasně stanovena cena odcizených věcí jakožto znak skutkové podstaty tohoto trestného činu. Ve vztahu k těmto námitkám nezbývá Nejvyššímu soudu než uzavřít, že pochybení v právním posouzení (absenci znaku skutkové podstaty v podobě vyčíslení způsobené škody) se dovolatelka domáhá až prostřednictvím tvrzení odlišných (nepravdivých, tj. jiných než ve věci učiněných) skutkových okolností posuzovaného případu (srov. přesné vyčíslení hodnoty odcizených věcí, jakož i celkově způsobené škody v bodě II. výroku rozsudku soudu I. stupně). Taktéž námitka nespolehlivosti svědeckých výpovědí, neprokázání existence věcí, námitka fyzické nemožnosti spáchání tohoto trestného činu samotnou obviněnou a námitka nerespektování zásady „in dubio pro reo“ nevytýká konkrétní pochybení v právním posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jak vyžaduje uplatnění dovolacího důvodu označeného dovolatelkou. V této části tedy dovolací námitky obsahově nenaplňují deklarovaný dovolací důvod ani jiný v zákoně uvedený důvod dovolání. Nejvyšší soud proto shledal, že dovolání v této části nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, přičemž pokud by bylo podáno výlučně z těchto důvodů, přicházelo by v úvahu jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., dovolatelka jeho uplatnění shledávala ve skutečnosti, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g) tohoto ustanovení, dovolává se tedy druhé alternativy tohoto dovolacího důvodu. Jak však vyplývá z výše uvedeného, v dané trestní věci byly námitky dovolatelky podporující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledány zjevně neopodstatněnými, tedy tvrzený dovolací důvod nebyl dán, je proto nutné považovat za zjevně neopodstatněný i důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Na podkladě všech stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedených skutečností tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že byť část dovolacích námitek byla relevantní uplatněným důvodům dovolání, jsou tyto námitky zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení jemu předcházejícího. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. března 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová