ECLI:CZ:NS:2002:5.TDO.219.2002.1
sp. zn. 5 Tdo 219/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2002 o dovolání podaném obviněným V. V., proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 2 T 250/2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 12 To 22/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 2 T 250/2001, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, kterého se dopustil tím, že v R. n. J., okr. S., a jinde pod záminkou zajištění úvěru, resp. půjčky na úhradu vydraženého objektu a na základě nepravdivého tvrzení, že je společníkem a zástupcem společnosti, která se zabývá poskytováním takových finančních služeb, když taková společnost, jejímž byl údajně členem, ani neexistovala, vylákal od Ing. L. L., částku 300.000,- Kč, jakožto základní vklad do uvedené společnosti a poté, co Ing. L. na základě výše zmíněných slibů po zaplacení dražební jistiny vydražil dne 11. 12. 1998 ve veřejné dražbě rekreační středisko S. ve V. n. J., dne 21. 12. 1998 další částku 330.000,- Kč představující 6 měsíčních členských splátek uvedené společnosti, jejichž splacením obžalovaný podmiňoval poskytnutí slibované půjčky, resp. úvěru, který ve skutečnosti nezajistil a ani jej zajistit nemohl, přičemž převzaté peníze Ing. L. do současné doby nevrátil a použil je pro svou potřebu a část zapůjčil další osobě.
Za tento trestný čin byl podle §250 odst. 3 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Současně byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit poškozenému Ing. L. L. částku 630.000,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný V. V. odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 12 To 22/2002, zamítl.
Proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 2 T 250/2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 12 To 22/2002, podal obviněný V. V. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. A. Z., a to podáním ze dne 5. 4. 2002 doručeným Okresnímu soudu v Semilech téhož dne 5. 4. 2002. Dovolací důvod spatřuje v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, spočívající v tom, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z obsahu dovolání zejména z návrhu dovolatele, aby Nejvyšší soud na základě tohoto dovolání zrušil zcela obě rozhodnutí dovoláním napadená, je patrné, že dovolání směřuje do všech výroků napadených rozhodnutí, ačkoli to dovolatel explicitně ve svém podání neuvádí.
Rozhodnutí bylo úspěšně uloženo. Dovolatel v dovolání namítá, že skutek jímž byl uznán vinným byl pouze podnikatelskou aktivitou a obsah vzájemných ujednání považuje toliko za občanskoprávní vztah. Ohledně převzetí druhé částky 330.000,- Kč pak uvádí, že toto jednání neneslo znaky podvodného jednání vůbec. Požadavek na složení šesti splátek po 55.000,- Kč pro společnost, o níž sám poškozený neměl žádnou představu a již předtím do této společnosti složil 300.000,- Kč jako vklad představující jedinou podmínku pro poskytnutí úvěru, by při reálné a objektivní úvaze přirozeně očekávané u každého jedince, musel vést k odmítnutí tohoto požadavku obviněného. Podle názoru obviněného nelze tedy přisvědčit názoru obou soudů, že by obviněný částku 330.000,? Kč vylákal tím, že by uvedl poškozeného v omyl. Omyl stran této částky obviněný již vyvolat nemohl, neboť zde existovaly reálné pochybnosti ohledně tohoto požadavku obviněného. Dále dovolatel poukázal na hodnocení jednání poškozeného ze strany krajského soudu, který na podporu tvrzení, že přesto šlo o podvod, se vyslovil tak, že poškozený jednal v tísni, když peníze potřeboval na zaplacení vydražené nemovitosti. I kdyby tomu tak bylo, nemůže takové tvrzení obstát, neboť okolnosti vyvolávající omyl u osoby poškozené trestným činem podvodu musí být hodnoceny ve světle objektivní reality a nikoli subjektivně momentálními pocity či snahou poškozeného mající až znaky zbrklosti. Oba soudy proto pochybily, pokud právně posoudily převzetí částky 330.000,- Kč jako podvod, neboť nedošlo k naplnění jednoho ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, jímž je „uvedení v omyl“. V opačném případě by totiž přicházelo v úvahu úplné zproštění obžalovaného obžaloby, v nejhorším případě při závěru o vině podvodem v částce 300.000,- Kč, by došlo ke změně právní kvalifikace na trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, vedoucí k jinému trestu, než byl uložen. Dále má pochybnosti i v otázce právního posouzení příčetnosti obviněného a zpochybňuje závěry v trestním řízení vypracovaného znaleckého posudku.
Obviněný v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil zcela rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, a pokud ve věci na základě provedených důkazů sám nerozhodne, vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, zejména pak k provedení nového vyšetření duševního stavu obviněného.
Nejvyšší státní zástupce, jemuž bylo dovolání doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. řádu, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. V. proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 2 T 250/2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 12 To 22/2002, ve smyslu §265j tr. řádu jako nedůvodné zamítl a aby tak podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu učinil v neveřejném zasedání. Ve svém vyjádření uvedl, že dovolatelovu argumentaci je nutno posoudit jako další variantu odvolacích námitek, se kterými se však druhostupňový soud beze zbytku a logicky vypořádal. Dokazováním správně zjištěný skutkový stav nedovoluje sdílení dovolatelova názoru, že jemu přisouzený skutek nese pouze znaky podnikatelské aktivity. Hodnotící závěr soudů o dovolatelově pokračování v podvodném jednání přijetím další částky ve výši 330.000,- Kč nelze odmítnout. Jestliže obviněný poukazuje na objektivní nereálnost předcházejících okolností vyvolat v poškozeném omyl v souvislosti s dalším finančním požadavkem, nelze mu přisvědčit. Specifikovaný účel převzetí jednotlivých částek vyplynul nejen z výpovědí poškozeného a dalších svědků, ale byl potvrzen i obsahem souvisejících listin. Poškozený tedy neměl důvod pochybovat o vážnosti požadavku na zaplacení další finanční částky související s realizací přislíbeného úvěru.
K dovolatelově druhé námitce týkající se posouzení příčetnosti je nutno pouze odkázat na jednoznačné závěry znaleckého posudku a na způsob jakým se odvolací soud vypořádal s požadavkem na vypracování revizního znaleckého posudku v odůvodnění svého rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako dovolací soud nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. řádu, a shledal, že dovolání ve smyslu §265a tr. řádu je přípustné, bylo podáno z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, bylo podáno včas a splňuje náležitosti dovolání. Dále se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil jako důvod dovolání nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona s tím, že v daném případě nedošlo k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu, což lze považovat za otázku právního posouzení skutku. Obviněný v této souvislosti argumentuje tím, že jeho jednání a aktivity ohledně převzetí první částky ve výši 300.000,- Kč od poškozeného je nutno považovat pouze za podnikatelskou investici. Převzetí druhé částky ve výši 330.000,- Kč nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu v té části jednání, jako objektivní stránky trestného činu, která spočívá v „uvedení poškozeného v omyl“, když reálná úvaha a objektivní zhodnocení okolností předcházejících požadavku obviněného na vyplacení další částky, by musely přimět poškozeného k odmítnutí tohoto požadavku, a proto nelze objektivně dojít k závěru, že obviněný částku 330.000,- Kč vylákal tak, že uvedl poškozeného v omyl.
Ze skutkové věty výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že nalézací soud spatřoval podvodné jednání spočívající v uvedení poškozeného v omyl v tom, že obviněný V. V. pod záminkou zajištění úvěru na úhradu vydraženého objektu a na základě nepravdivého tvrzení, že je společníkem a zástupcem společnosti, která se zabývá poskytováním takových finančních služeb, když ovšem taková společnost vůbec neexistovala, vylákal od poškozeného Ing. L. L., částku 300.000,- Kč a dále poté, co Ing. L. L. na základě těchto slibů rekreační středisko vydražil, od něj vylákal další částku ve výši 330.000,- Kč představující 6 měsíčních splátek uvedené společnosti, jejichž splacením obviněný podmiňoval poskytnutí slibovaného úvěru, který ve skutečnosti nezajistil a zajistit nemohl. Skutková zjištění soudu prvního stupně považoval za úplná a správná též odvolací soud, neboť byla prokázána jak výpověďmi jednotlivých svědků, tak obsahem souvisejících písemností předložených v rámci trestního řízení, jejichž autentičnost nepopíral ani sám obviněný. Závěr obou soudů, že v takto zjištěném jednání obviněného je nutno spatřovat podvodné jednání, spočívající v uvedení poškozeného v omyl, nelze zpochybnit. Uvedení v omyl ve smyslu §250 odst. 1 tr. zákona je jednáním, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Aplikuje-li se tento právní závěr na zjištěný skutkový stav, nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že jde pouze o občanskoprávní záležitost. V této souvislosti je nutno též odmítnout argumentaci dovolatele, že ohledně částky 330 000,- Kč již nemohou zjištěné skutečnosti vést objektivně k závěru, že by obviněný tuto částku vylákal tím, že by uvedl poškozeného v omyl, neboť zde existovaly reálné skutečnosti zpochybňující požadavek obviněného, které by u poškozeného při přirozené opatrnosti a reálném zhodnocení tomuto požadavku přecházejících okolností, musely vést k odmítnutí takového požadavku. Z provedeného dokazování totiž vyplývá a obviněný to ani nepopírá, že i tuto částku poškozený Ing. L. L. obviněnému na základě jeho jednání, které bylo správně oběma soudy posouzeno jako podvodné, předal. Menší míra opatrnosti či neschopnost poškozeného objektivně zhodnotit situaci, popř. jednání obviněného, nemůže být přičtena na jedné straně ve prospěch obviněného a na druhé straně poškozenému k tíži a nemůže ani odůvodnit závěr o neschopnosti jednání obviněného vyvolat na straně poškozeného omyl za předpokladu, že poškozený by okolnosti reálně posoudil. V případě přijetí této argumentace dovolatele, by pak záleželo pouze na míře opatrnosti a reálné úvaze každého jedince, zda určité jednání jiného vůči němu směřující, je jednáním podvodným a sama skutková podstata trestného činu podvodu obsažená v trestním zákoně by ztrácela své opodstatnění. U trestného činu podvodu je totiž uvádění v omyl zásadně vázáno na konkrétního poškozeného, situaci, v které se nachází, jeho momentální psychický stav apod., čehož pachatel při páchání trestného činu podvodu využívá. Omyl je totiž rozpor mezi představou poškozeného a skutečností, přičemž o omyl na straně poškozeného jde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat, byť objektivně je tomu zcela naopak. Z těchto důvodů je tedy i převzetí druhé částky správně zahrnuto do skutku kvalifikovaného jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, tak jak byl kvalifikován rozhodnutím nalézacího soudu, a se kterým se i odvolací soud plně ztotožnil.
K námitce obviněného týkajícího se právního posouzení příčetnosti obviněného, je třeba uvést, že o posouzení jeho příčetnosti není důvod pochybovat, neboť se opírá o jednoznačné závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie. S požadavkem na vypracování revizního znaleckého posudku se pak bez pochybností vypořádal již odvolací soud a v této otázce nelze než mu přisvědčit.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 2 T 250/2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 12 To 22/2002, jako trestného činu podvodu je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud I. stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu I. stupně se pak plně ztotožnil i soud II. stupně, jako soud odvolací, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž tento se současně bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Znovu je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v rámci řízení před soudem II. stupně.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Z těchto uvedených důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného V. V. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl v souladu s návrhem nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. řádu]. Proto ani nebylo důvodu rozhodovat o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. řádu, o která obviněný v souvislosti s podáním dovolání žádal.
V Brně dne 27. června 2002
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.