ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.232.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 232/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2003 o dovolání, které podala obviněná L. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. 9 To 361/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 27/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná L. M. byla rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 5. 2002, sp. zn.
5 T 27/2002, uznána vinnou trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., kterého se dopustila tím, že v době od 10. 10. 2000 do 22. 3. 2001 ve S., okr. K., jako vlastník domu č. 13 bránila ve vstupu do nebytových prostor – do potravinářské výrobny – o celkové výměře 185 m2 v přízemí tohoto domu M. L., ačkoli jí tyto prostory na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 7. 8. 2000 pronajala k výrobě palačinek a dalšího potravinářského zboží, znemožnila jí tak vstup k uloženým zásobám zboží, a to přestože poškozená měla uhrazeno nájemné až do konce měsíce listopadu 2000.
Za to byla obviněná L. M. podle §249a odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené M. L. na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Kladně napadla obviněná L. M. odvoláním, které Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 2. 10. 2002, sp. zn.
9 To 361/2002, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis uvedeného usnesení byl obviněné a jejímu obhájci doručen dne 7. 11. 2002, příslušnému státnímu zastupitelství dne 6. 11. 2002.
Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Praze podala obviněná L. M. dne
6. 1. 2003 dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněné se soud prvního stupně v rámci odůvodnění svého rozsudku věnoval převážně pouhému konstatování, jaké důkazy byly provedeny, ale pouze velice krátce je hodnotil. Podle obviněné tak není patrné, které důkazy soud považoval za stěžejní a z jakých důvodů. Zejména se obviněná domnívá, že v rozsudku chybí hodnocení důkazů svědčících ve prospěch obhajoby. Obviněná má za to, že zmíněná absence řádného hodnocení některých důkazů a závažné vnitřní rozpory vedly
k následnému nesprávnému právnímu posouzení, přičemž k takovému závěru měl dospět
i soud odvolací, a pokud se tak nestalo, považuje to obviněná za chybný postup. Obviněná dále poukazuje na rozpory, jež se podle jejího názoru objevují v hodnocení výpovědi z nájmu nebytových prostor, kterou dala poškozené, a dále na rozpory spočívající v nesouladu tvrzení odvolacího soudu se zněním protokolu o výslechu obviněné z přípravného řízení.
Závěrem podaného dovolání obviněná L. M, navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněné L. M. do dne vydání tohoto rozhodnutí nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.
V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněné L. M. podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest [§265a
odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podala obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. R. N., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Kladně dne 6. 1. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to
s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2
tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněná poukazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci konkretizace dovolacího důvodu obviněná L. M. v dovolání především uvedla, že podle jejího názoru provedl soud prvního stupně v rozsudku pouze krátké či vůbec žádné hodnocení důkazů, případně lze v jeho závěrech nalézt rozpory, přičemž soud odvolací toto rozhodnutí potvrdil. Existenci zmíněného dovolacího důvodu tak obviněná spatřuje zejména v nesprávném hodnocení důkazů soudy činnými dříve ve věci a v jejich nesprávných skutkových zjištěních.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování
v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného
v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněné L. M. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněná spáchala skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák.
V naznačeném rozsahu námitek tedy obviněná L. M. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podala dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. řádu. Navíc obviněná z podstatné části zaměřila své dovolání proti odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože dovolání proti důvodům rozhodnutí nelze podat (§265a odst. 4 tr. řádu).
Obviněná ve svém podání současně poukazuje na rozpory, jež se podle jejího názoru objevují v hodnocení protiprávnosti jejího jednání, zejména pokud jde o výpověď
z nájmu nebytových prostor, kterou dala poškozené. Uvedenou námitku je již možné opřít o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm g) tr. řádu, neboť se jedná o otázku správnosti či nesprávnosti hmotně právního posouzení, které se odvíjí od skutečnosti, zda v době, kdy obviněná bránila poškozené v užívání předmětných nebytových prostor, již nájemní vztah skončil a zda tedy bylo jednání obviněné oprávněné či nikoli. Spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., jímž byla obviněná uznána vinnou, je totiž podmíněno právě tím, že poškozená M. L. byla oprávněna užívat předmětné nebytové prostory a že obviněná L. M. jí v tom bránila neoprávněně. Kdyby poškozené v době posuzovaného skutku již platně zanikl právní důvod k užívání předmětných nebytových prostor, chyběla by v jednání obviněné protiprávnost, která je podmínkou trestnosti u citovaného trestného činu. Tuto otázku pak bylo třeba vyřešit jako otázku předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudy činnými dříve ve věci, případně
z podkladů založených v trestním spisu, obviněná jako pronajímatel uzavřela dne
7. 8. 2000 s poškozenou jako nájemcem nájemní smlouvu (č. l. 26 až 28 trestního spisu), jejímž předmětem byl nájem výše zmíněných nebytových prostor. Na posouzení vzniklého nájemního vztahu, resp. na posouzení práv a povinností jeho účastníků se použije především tato smlouva a dále zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor“), který primárně upravuje danou problematiku, a případně podpůrně též zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“).
Z ustanovení čl. II. odst. 2 zmíněné nájemní smlouvy je patrné, že tato byla uzavřena na dobu určitou. S ohledem na ustanovení §9 odst. 2 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor byla obviněná jako pronajimatel oprávněna vypovědět nájemní smlouvu v jejím průběhu jen z důvodů v tomto ustanovení vyjmenovaných. Výpovědní lhůta byla podle čl. II. odst. 2 nájemní smlouvy ve spojení s ustanovením §12 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor stanovena na dva měsíce (v případě uvedeném v čl. II. odst. 3 pak na jeden měsíc). Podle čl. IV. odst. 2 nájemní smlouvy bylo potom pro případ, neuhradí-li nájemce řádně a včas nájemné, stanoveno oprávnění pronajímatele na okamžité zrušení nájemní smlouvy. Jednalo se tedy
o stanovení další možnosti zániku nájemního vztahu, která by obecně nemusela být
v rozporu s dispozitivní povahou právní úpravy nájmu a podnájmu nebytových prostor.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy činnými dříve ve věci a z podkladů zařazených v trestním spise je dále zřejmé, že obviněná dne 9. 10. 2000 sdělila poškozené své rozhodnutí o okamžitém zrušení nájemní smlouvy (v textu ovšem nazvané jako výpověď nájemního vztahu), a to z důvodu, že poškozená údajně nedodržela čl. IV. odst. 2 nájemní smlouvy a její přílohy označené jako „platební kalendář“ (č. l. 37 trestního spisu), tedy z důvodu neplacení nájemného. Již skutečnost, že v uvedeném sdělení se obviněná zmiňuje jak o okamžitém zrušení nájemní smlouvy, tak i o výpovědi nájemního vztahu, vyvolává pochybnost, jaké účinky měl mít tento úkon, tj. zda byl míněn skutečně jako okamžité ukončení nájemního vztahu nebo jako výpověď ve smyslu §9 odst. 1 písm. b) zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor s výpovědní lhůtou dva měsíce počítanou od prvního dne měsíce následujícího po doručení výpovědi (§12 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor). První alternativě by sice nasvědčovala formulace, podle níž obviněná považovala nájemní vztah za ukončený týmž dnem, kterým je její úkon datován (9. 10. 2000), ovšem k tomu by nemohlo dojít už jen proto, že – jak je patrné i ze svědecké výpovědi poškozené –sdělení obviněné
o ukončení nájemního vztahu poškozená obdržela poštou až s několikadenním odstupem (asi dne 12. 10. 2000). Platnost ukončení nájemního vztahu je dále zpochybněna
i odkazem na údajné nedodržení čl. IV. odst. 2 předmětné nájemní smlouvy, který obviněná uvedla ve svém sdělení poškozené, přestože citovaný článek nestanoví nájemci žádné povinnosti, jejichž nedodržení by bylo možno sankcionovat okamžitým zrušením nájemní smlouvy, ale jen upravuje právě tuto možnost ukončení nájemního vztahu, a to jako oprávnění pronajímatele, a stanoví podmínky, za nichž může pronajímatel tohoto práva využít. Vlastní podmínky platby nájemného jsou totiž upraveny v čl. III. nájemní smlouvy, proto důvodem k ukončení nájemního vztahu by mohlo být nesplnění těchto podmínek. Podstatné ovšem je, že podle skutkových zjištění soudů obou stupňů, která Nejvyšší soud nemohl v řízení o dovolání jakkoli zpochybňovat, poškozená jako nájemce úhradu nájmu provedla, a to jak na období zbývající části měsíce srpna, tak i na následující čtvrtletí, tj. na měsíce září, říjen a listopad 2000, takže bez ohledu na právní povahu zmíněného sdělení obviněné nebyly zjištěny důvody, o něž se opíralo (tj. nezaplacení nájemného poškozenou), a tudíž toto sdělení nemohlo mít právní účinky spočívající v ukončení nájemního vztahu mezi obviněnou a poškozenou.
Obviněné L. M. jako pronajímateli tedy nevzniklo oprávnění k ukončení nájemního vztahu založeného nájemní smlouvou ze dne 7. 8. 2000 uzavřenou s poškozenou M. L., a to ani ve formě okamžitého zrušení smlouvy podle čl. IV. odst. 2 nájemní smlouvy, tak ani ve formě výpovědi nájemní smlouvy z důvodu podle §9 odst. 1 písm. b) zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor, tedy z důvodu neuhrazení nájemného či služeb, jejichž poskytování je spojeno s nájmem. Úkon obviněné ze dne 9. 10. 2000, jenž měl k ukončení tohoto nájemního vztahu s poškozenou směřovat, tak byl učiněn bez odpovídajícího skutkového i právního podkladu a tudíž je neplatný. Nájemní vztah proto trval, jak správně v rámci řešení této předběžné otázky (§9 odst. 1 tr. řádu) uzavřely soudy obou stupňů, a obviněná, pokud znemožnila poškozené přístup do předmětných nebytových prostor, se dopustila protiprávního jednání, které je trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. Dovolání podané obviněnou bylo vzhledem k tomu shledáno zjevně neodůvodněným.
Protože obviněná v rámci svého dovolání uplatnila i námitku, která by za jiných okolností mohla být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud ji z výše uvedených důvodů neshledal opodstatněnou, podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, přičemž nebylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc se s obdobnými námitkami obviněné vypořádal již odvolací soud v rámci řízení o řádném opravném prostředku.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud takto rozhodnout
v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. února 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y