ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.261.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 261/2012-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2012 o dovolání, které podal obviněný Z. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 3 To 47/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 3/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Z. Š. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 48 T 3/2011, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), a trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterých se dopustil skutky konkretizovanými pod body I. a II. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy byl obviněný Z. Š. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech zabývajících se nákupem zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodejem v trvání 5 let.
K odvolání obviněného Z. Š. podanému proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 3 To 47/2011, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem II. a v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud rozhodl znovu tak, že při nedotčeném výroku o vině pod bodem I. v rozsudku soudu prvního stupně odsoudil obviněného podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech zabývajících se nákupem zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodejem v trvání 5 let. Odvolací soud pak podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek uvedený pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, neboť trestní stíhání je promlčeno.
Obviněný Z. Š. podal dne 23. 1. 2012 proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Podle názoru obviněného se odvolací soud správně nevypořádal s otázkou pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku z hlediska naplnění jeho subjektivní podmínky. S odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu obviněný namítl, že soudy nižších stupňů mu neprokázaly jednotný záměr a postupovaly v rozporu s pravidlem „in dubio pro reo“. Podle přesvědčení obviněného měly být jednotlivé útoky posouzeny jako samostatné skutky, jejichž trestní postih je ovšem s ohledem na ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. již promlčen. Obviněný přitom považuje uložený trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný.
Závěrem svého dovolání obviněný Z. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 3 To 47/2011, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 48 T 3/2011, a aby dále postupoval podle §265l tr. řádu. Současně obviněný navrhl, aby předsedkyně senátu Městského soudu v Praze odložila výkon trestu uloženého napadeným rozhodnutím, nebo aby výkon tohoto trestu podle §265o odst. 1 tr. řádu odložil předseda senátu Nejvyššího soudu.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Z. Š. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný založil své námitky z větší části na polemice se skutkovými zjištěními. Státní zástupce je dále přesvědčen, že v posuzované věci byly splněny podmínky pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku, včetně podmínek subjektivní povahy. Podle státního zástupce je vyloučeno, aby obviněný po podání prvního daňového přiznání zamýšlel ukončit trestnou činnost a následně se opět rozhodl páchat další totožnou trestnou činnost. Navíc státní zástupce upozornil, že změna rozhodnutí, které se zde domáhá obviněný, není možná, neboť by byla v jeho neprospěch. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který obviněný ve svém dovolání rovněž uplatnil, podle názoru státního zástupce ho obviněný neopřel o žádné konkrétní argumenty. Proto státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Z. Š. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný Z. Š. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku přichází v úvahu i za situace, když rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze v případě, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný Z. Š. však především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Z. Š., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě též z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného Z. Š. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení tohoto skutku, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obdobný názor zastává Nejvyšší soud rovněž ve vztahu k těm dovolacím námitkám obviněného Z. Š., jejichž prostřednictvím poukazuje na údajné porušení pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže jeho případné porušení (resp. nedodržení) není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného Z. Š., v jejímž rámci zpochybňuje naplnění podmínek pokračování ve zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 3 tr. zákoníku. K pokračování v trestném činu obecně Nejvyšší soud připomíná, že podle §116 tr. zákoníku se jím rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem pachatele naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Jak je mimo jiné patrné z popisu skutku obsaženého pod jednotlivými body ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný se dopustil těchto dílčích útoků stejným způsobem provedení (vystavením faktur za uskutečněná zdanitelná plnění, přijetím plateb a následným nepodáním daňového přiznání a neodvedením daně z přidané hodnoty příslušnému správci daně za inkriminovaná období). Stejně tak jsou tyto dílčí útoky spojeny blízkou časovou souvislostí a předmětem útoku, neboť obviněný se dopouštěl těchto útoků průběžně v období od 1. 2. 2002 do 27. 9. 2002, kdy v jednotlivých měsících nepřiznával a nezaplatil příslušnému správci daně daň z přidané hodnoty, ačkoli v rozhodném období dosáhl zdanitelného plnění (§2 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů). Nejvyšší soud pak nemá žádné pochybnosti ani o jednotném záměru obviněného, kterým bylo získání poměrně značného obohacení na úkor státu, přičemž obviněný obchodoval se specifickým drahým zbožím (zlatem), měl velké finanční obraty, všechny dílčí útoky vykazují shodný postup, jímž v poměrně krátkém časovém období několika měsíců zkrátil daň ve velkém rozsahu (celkem ve výši 18 901 439,- Kč). V trestní věci obviněného tedy soudy nižších stupňů postupovaly správně a zcela v souladu se zákonem, pokud dospěly k závěru o tom, že jednotlivé dílčí útoky jsou součástí jednoho pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Proto Nejvyšší soud nepovažuje za správné ani tvrzení obviněného o údajném promlčení jeho trestní odpovědnosti.
Pro úplnost k otázce promlčení Nejvyšší soud připomíná, že za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody v trvání 5 až 10 let. Tomu pak odpovídá podle §34 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku délka promlčecí doby 15 let, která počíná běžet od okamžiku, kdy nastal účinek způsobený spáchaným zločinem (viz §34 odst. 2 tr. zákoníku). V trestní věci obviněného Z. Š. lze považovat za takový účinek zkrácení daně z přidané hodnoty posledním dílčím útokem, tedy po podání posledního daňového přiznání dne 27. 9. 2002, takže s ohledem na zmíněnou délku promlčecí doby nemohlo dojít k promlčení trestní odpovědnosti obviněného (dokonce ani kdyby se snad doposud neprovedly žádné úkony přerušující běh promlčecí doby ve smyslu §34 odst. 4 tr. zákoníku).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný Z. Š. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že jeho prostřednictvím lze uplatnit námitky vytýkající uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo jeho sazbu vymezenou v zákoně. Obviněnému však rozhodně nebyly uloženy tresty vykazující tyto vady. Odvolací soud totiž v napadeném rozhodnutí vyměřil obviněnému za pokračující zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 let, což je výměra jen mírně nad dolní hranicí shora zmíněné trestní sazby, která zde činí 5 let. Další trest, který odvolací soud uložil obviněnému (tedy trest zákazu činnosti), je rovněž přípustným druhem trestu a jeho výměra (5 let) rovněž v žádném případě nevybočuje ze zákonných mezí (1 rok až 10 let). Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud nemohl přihlížet k těm námitkám podaného dovolání, v nichž obviněný dovozoval naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu s poukazem na nepřiměřenost uloženého trestu.
Pokud jde o tvrzení obviněného Z. Š., podle kterého s ohledem na délku trestního řízení v nyní posuzované věci nepřicházelo v úvahu uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v uvedené výměře, nemohl ho Nejvyšší soud rovněž akceptovat. Odvolací soud v napadeném rozsudku nepochybně zohlednil v uloženém trestu i délku tohoto trestního řízení a dobu, která uplynula od spáchání zločinu, jak sám výslovně uvedl (viz s. 12 jeho odůvodnění), protože obviněnému vyměřil za poměrně rozsáhlé daňové úniky trest odnětí svobody jen mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby. Rovněž další druh trestu byl uložen v polovině příslušné trestní sazby. Ostatně případnou nepřiměřenou délku trestního řízení lze kompenzovat i poskytnutím zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/2008, publikované pod č. T 1094. v sešitě 46 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07).
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Z. Š. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody uvedenými v citovaných ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného Z. Š. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Pokud jde o podnět obviněného Z. Š., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 3. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y