ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.265.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 265/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2003 o dovolání, které podal obviněný L. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 4 To 262/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 133/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný L. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. 3 T 133/1999, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 26. 5. 1995 v P. jako jednatel společnosti T., spol. s r. o., se sídlem Š. č. 16, P., při podání žádosti o eskont směnky vystavené dne 26. 5. 1995 společností T., spol. s r. o., na částku 982 000,- Kč a splatné dne 24. 11. 1995, se směnečníkem L. P. podnikajícím pod názvem M.-F., Ř. č. 1369, D., a při podpisu smlouvy o eskontu této směnky, registrační číslo smlouvy 8038/0-5/4-95, dne 6. 6. 1995 v K. b., a. s., pobočka P., na základě které byl K. b., a. s., poskytnut společnosti T., spol. s r. o., téhož dne eskontní úvěr ve výši 924 699,24 Kč, v úmyslu ke škodě K. b., a. s., obohatit společnost T., spol. s r. o., a úvěr nesplatit předložil fiktivní fakturu č. 260595/1 ze dne 26. 5. 1995, vystavenou společností T., spol. s r. o., L. P. – M.-F. na částku 926 407,- Kč za zboží dodané dne 24. 5. 1995, přičemž k dodání tohoto zboží v uvedený den ani později nedošlo a dojít nemělo, ačkoli věděl, že K. b., a. s., přijímá k eskontu pouze směnky obchodní podložené dodávkou zboží či služeb, a pokud by ke zdanitelnému plnění nedošlo, nebyl by úvěr společnosti T., spol. s r. o., K. b., a. s., poskytnut, čímž způsobil K. b., a. s., škodu ve výši nejméně 924 699,24 Kč.
Za to byl obviněný L. Š. podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen se stanovením zkušební doby v trvání 3 roky. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo současně rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozené K. b., a. s.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Prostějově napadl obviněný L. Š. odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 4 To 262/2002, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 12. 11. 2002, jeho obhájci a příslušnému státnímu zastupitelství dne 5. 11. 2002.
Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný L. Š. dne 10. 1. 2003 dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný je toho názoru, že se nedopustil ani trestného činu, který je mu kladen za vinu, ale ani jiného trestného činu. Nesouhlasí se závěrem, podle něhož se shora popsaného jednání dopustil v úmyslu sebe či svoji společnost obohatit, ať již ke škodě K. b., a. s., či kohokoli jiného a úvěr nesplatit. Obviněný v této souvislosti tvrdí, že jemu ani jeho společnosti majetkový prospěch nevznikl, a pokládá za pochybné, zda bance vznikla škoda. Obviněný má dále za to, že odvolací soud nedostatečně vyhodnotil výpověď svědků L. P. a Ing. T. U. Podle přesvědčení obviněného nebyl v rámci trestního řízení získán a proveden takový důkaz, který by ho beze všech pochybností usvědčoval ze spáchání předmětné trestné činnosti. Má za to, že se jednalo o běžnou obchodní transakci, z níž vyplývají určitá podnikatelská rizika. Odvolací soud proto podle názoru obviněného nesprávně posoudil výše popsaný skutek, neboť měl ve smyslu §226 písm. a) tr. řádu učinit závěr, podle kterého nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán. Jak dále obviněný tvrdí, odvolací soud se nedostatečně zabýval subjektivní stránkou trestného činu, který měl spáchat.
Závěrem svého dovolání obviněný L. Š. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu věc tomuto soudu přikázal, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného L. Š. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že obviněný namítá především vadné hodnocení důkazů a odmítá některá z učiněných skutkových zjištění, toho se však prostřednictvím dovolání nelze domáhat. Za relevantní námitku odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu potom státní zástupce považuje toliko tvrzení obviněného, že jeho jednání nenaplnilo skutkovou podstatu žádného trestného činu, neboť se údajně jednalo o běžnou obchodní transakci. V tomto rozsahu však státní zástupce považuje dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhuje je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného L. Š. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. A., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Prostějově dne 10. 1. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud považuje především za nutné vypořádat se s těmi dovolacími námitkami obviněného L. Š., v jejichž rámci zpochybňuje vznik majetkového prospěchu a škody, poukazuje na nedostatečné hodnocení výpovědí svědků a domáhá se zproštění obžaloby s poukazem na to, že se nestal skutek, pro který je stíhán, protože podle obviněného nebyl proveden žádný důkaz, který by ho usvědčoval. V naznačeném rozsahu totiž obviněný namítá pochybení ve skutkových zjištěních učiněných ve věci dříve činnými soudy a v jimi provedeném hodnocení důkazů. Přitom se obviněný domáhá tak podstatné změny skutkových závěrů, která by vedla ke konstatování, že se stíhaný skutek vůbec nestal, ačkoli soudy obou stupňů dospěly k opačnému závěru, že se skutek stal a že jeho pachatelem je právě obviněný L. Š.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného L. Š. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Tyto skutkové okolnosti obsažené v popisu skutku pak poskytují spolehlivý podklad pro naplnění všech zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. V naznačeném rozsahu námitek tedy obviněný i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. řádu.
Ve zbylém rozsahu svých dovolacích námitek potom obviněný uvedl, že se nedopustil trestného činu, který je mu kladen za vinu, ani trestného činu jiného, neboť podle jeho mínění nebyla naplněna především subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu, přičemž současně tvrdí, že se jednalo toliko o běžnou obchodní transakci.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že závěr o tom, zda jsou naplněny všechny objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty, tedy zda je zde též zavinění pachatele ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4 a §5 tr. zák.), je závěrem právním. Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, nelze předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za nichž byl trestný čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu) zákon nepřikládá apriori žádnému důkazu zvláštní význam. Proto jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, resp. že popřel své zavinění na něm, nelze vyvodit, že zjištění jeho úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, stejně jako jiné formy zavinění, lze zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (srov. k tomu rozhodnutí pod č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o úmyslné zavinění obviněného L. Š., podle názoru Nejvyššího soudu takové zavinění vyplývá ze skutkových zjištění učiněných v předmětné trestní věci soudy obou stupňů a vyjádřených především ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Prostějově, případně v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Podle nich obviněný předložil K. b., a. s., v souvislosti se žádostí o poskytnutí tzv. eskontního úvěru fiktivní fakturu, a to v úmyslu ke škodě K. b., a. s., obohatit společnost T., spol. s r. o., a úvěr nesplatit. Přitom zboží, na něž byla uvedená fiktivní faktura vystavena, nebylo a ani nemělo být vydáno a obviněný věděl, že K. b., a. s., přijímá k eskontu jen obchodní směnky podložené dodávkou zboží či služeb a že pokud k ní nedošlo, úvěr by nebyl poskytnut. Jde o formulace, které spolu s ostatními okolnostmi popsanými ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně i odvolacího soudu dostatečně vyjadřují úmyslnou povahu jednání obviněného a lze z nich spolehlivě usuzovat na podvodný úmysl obviněného. Závěr o nedostatku úmyslného zavinění obviněného by tak bylo možno učinit jen na podkladě jiných skutkových zjištění, resp. po odhlédnutí od citovaných skutkových zjištění, tedy při jiném hodnocení důkazů a za odlišného skutkového stavu, než na jakém spočívá napadené usnesení odvolacího soudu a jím potvrzený rozsudek soudu prvního stupně. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak již bylo výše zdůrazněno.
Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně potom současně vyplývá i závěr, že obviněný L. Š. naplnil též všechny ostatní zákonem požadované znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. včetně znaku materiálního (§3 odst. 2, 4 tr. zák.), a to i ve vztahu k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby (§88 odst. 1 tr. zák.). Přitom s ohledem na dobu spáchání činu (rok 1995) nepřicházelo v úvahu jeho posouzení podle speciální skutkové podstaty úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., která byla zavedena do trestního zákona s účinností až od 1. 1. 1998 a není pro obviněného příznivější (§16 odst. 1 tr. zák.).
Pokud jde o názor obviněného, podle něhož se nejednalo o trestný čin, ale o běžnou obchodní transakci, z níž vyplývají určitá rizika, Nejvyšší soud konstatuje, že pro posouzení, jestli došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není samo o sobě rozhodné, zda předmětné jednání bylo uskutečněno v rámci nějaké transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoli jiné. Trestného činu podvodu, popřípadě jiného trestného činu se pachatel může dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje (což platí i u trestného činu podvodu), a není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva. Navíc navzdory tvrzení obviněného nemohlo jít o běžnou obchodní transakci, protože ze skutkových zjištění vyplývá, že za okolností zde popsaných by banka – pokud by věděla o všech rozhodných okolnostech – předmětnou směnku nepřijala k eskontu a úvěr by společnosti, jejímž jménem obviněný jednal, vůbec neposkytla. Proto v naznačeném zbývajícím rozsahu námitek bylo dovolání obviněného shledáno zjevně neopodstatněným.
Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností dospěl k závěru, že obviněný L. Š. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc se stejnými námitkami obviněného, jaké uvedl ve svém dovolání, se vypořádaly soudy obou stupňů již v původním řízení.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y