ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.269.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 269/2015-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2015 o dovolání, které podala obviněná I. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 2014, sp. zn. 6 To 227/2014, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 209/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 2014, sp. zn. 6 To 227/2014, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 6 T 209/2013 .
II . Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Karlových Varech p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněná I. P. byla rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 6 T 209/2013, uznána vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“). Ten byl ve stručnosti spatřován v tom, že obviněná jako předsedkyně výboru Společenství vlastníků jednotek domu v ul. K. K. v K. V. (dále jen ve zkratce „SVJ“) uzavřela dne 5. 5. 2011 s obchodní společností Magic KV, s. r. o., smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení výměny dvou kusů původních vchodových dveří do domu za plastové dveře, ačkoliv k jejímu uzavření neměla souhlas shromáždění SVJ a zmíněnou smlouvu podepsala sama, což bylo v rozporu jak se stanovami SVJ, tak i s ustanovením §9 odst. 13 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“), přičemž výměna dveří, ke které došlo v průběhu měsíce června 2011, nebyla zapotřebí, neboť původní dřevěné dveře z roku 2002 nevykazovaly žádné zásadní vady, což muselo být obviněné jako obyvatelce domu známo. Vzhledem k tomu, že po osazení nových dveří většina vlastníků bytových jednotek požadovala uvedení vchodových dveří do původního stavu, obviněná upravila zápis z jednání shromáždění SVJ, které proběhlo dne 10. 10. 2008, tak, že do něj doplnila větu, podle níž byla schválena rekonstrukce domu a výměna dveří a oken za plastové. Obviněná tím měla způsobit SVJ škodu ve výši 90 836 Kč, která zahrnuje jak náklady na pořízení nových plastových dveří, tak i výdaje za jejich následnou demontáž a za osazení původních dveří.
Za to byl obviněné uložen podle §220 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu pak bylo rozhodnuto o povinnosti obviněné k náhradě škody.
Z podnětu odvolání obviněné Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 11. 2014, sp. zn. 6 To 227/2014, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněné uložil podle §220 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon jí podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Obviněná I. P. podala proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu . S poukazem na první z nich obviněná vytkla porušení jejího práva na nezávislost a nestrannost soudního rozhodování a zásady zákonného soudce. Rozvrhem práce byla totiž věc přidělena soudci Mgr. Jaroslavu Barboříkovi, který se však vyloučil z jejího rozhodování, protože mezi navrhovanými svědky byl manžel jeho kolegyně JUDr. Jaroslavy Krůškové, soudkyně Okresního soudu v Karlových Varech. Následně byla věc přidělena soudci Mgr. Tomáši Mahrovi, jehož podjatost namítla sama obviněná, ovšem neúspěšně, a to přestože argumentovala stejnými skutečnostmi, o které opřel své rozhodnutí soudce Mgr. Jaroslav Barbořík. Z uvedeného je podle obviněné zřejmé, že byl buďto vadný dřívější postup Mgr. Jaroslava Barboříka a v jeho důsledku došlo k porušení práva obviněné na zákonného soudce, anebo byl vadný postup Mgr. Tomáše Mahra a věc nerozhodl nestranný soudce. Obviněná i nadále zastává názor, že všichni soudci Okresního soudu v Karlových Varech i Okresního soudu v Sokolově jsou podjatí a že věc měla být přikázána k rozhodnutí jinému okresnímu soudu.
Pod druhý uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněná podřadila námitky, jimiž jednak zpochybnila své úmyslné zavinění, dále vytkla způsob, jakým byla stanovena výše škody, a konečně poukázala i na skutečnost, že soudy rozhodly v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.
Podle názoru obviněné soudy nižších stupňů se nevypořádaly s tím, že celá věc je v podstatě civilním sporem mezi obchodní společností KV Magic, s. r. o., která dodala nové plastové dveře, a poškozeným SVJ, které označilo smlouvu o dílo následně za neplatnou a vůči této obchodní společnosti se domáhalo vrácení kupní ceny oproti vydání dodaných dveří. Poté, co obchodní společnost KV Magic, s. r. o., odmítla poškozenému vyplatit peněžní částku ve výši 70 822 Kč, SVJ nedůvodně rezignovalo na podání občanskoprávní žaloby a místo toho iniciovalo trestní stíhání obviněné. Podle dovolatelky měly soudy zastavit její trestní stíhání, protože je sporné, zda SVJ vůbec vznikla nějaká škoda na jejím majetku, a kdyby tomu tak bylo, věc postačilo řešit občanskoprávní cestou.
Pokud jde o výši škody, obviněná zdůraznila, že poškozené SVJ stále disponuje novými funkčními plastovými dveřmi, což soudy nijak nezohlednily, a navíc součástí sporné smlouvy o dílo byla nejen dodávka a montáž vstupních dveří, ale i schránek, takže škoda rozhodně nedosáhla částky 70 822 Kč, která byla zaplacena obchodní společnosti KV Magic, s. r. o. Soudy nižších stupňů se však ani touto skutečností přes její námitky nezabývaly a způsobenou škodu dokonce navýšily o další částku 20 014 Kč, aniž by řádně odůvodnily, proč tomu tak je.
Nemožnost naplnění subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku obviněná odůvodnila především tím, že jednala v zájmu SVJ, a nikoli s úmyslem ho poškodit. Reálně zhodnotila majetek SVJ, protože plastové dveře mají i podle vyjádření stavebního dozoru lepší zateplovací vlastnosti než předchozí dřevěné dveře. Obviněná poté zopakovala svou obhajobu, že byla přesvědčena o odsouhlasení výměny dveří potřebným počtem členů SVJ v rámci rozhodování o komplexní rekonstrukci domu, o které se diskutovalo opakovaně na několika shromážděních vlastníků bytů, a to nejen dne 10. 10. 2008. Pokud jde o pozměněný zápis z tohoto shromáždění, jímž argumentovaly soudy v její neprospěch, obviněná sice skutečně doplnila text zápisu, ale učinila tak ještě před tím, než ho spolupodepsala svědkyně B. Š. Obviněná současně zpochybnila způsob, jakým soud prvního stupně posoudil věrohodnost jednotlivých svědků vypovídajících o průběhu hlasování dne 10. 10. 2008. Svědky – manžele K. označila za iniciátory tohoto případu a hodnotu jejich výpovědí pokládá za nulovou, protože před jejich výslechem je zástupce poškozeného seznámil s dosavadním průběhem řízení.
V další části dovolání obviněná popřela úmyslné porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, které soudy nižších stupňů spatřovaly v tom, že smlouvu o dílo podepsala v rozporu se stanovami SVJ sama, a nikoli společně s dalším členem výboru SVJ. Obviněná totiž podle svého tvrzení nevěděla o nutnosti podepisovat písemné úkony za SVJ dvěma osobami, protože i předchozí smlouvy podepisovala sama, jen z titulu předsedkyně výboru. Kdyby věděla, že písemně uzavřenou smlouvu o dílo musí podepsat ještě další člen výboru SVJ, a jestliže by chtěla záměrně obejít tuto podmínku, uzavřela by smlouvu o výměně dveří jen ústně, protože to povaha zmíněného právního úkonu nevylučovala.
Poslední dovolací námitka obviněné směřovala proti tomu, že jí byla uložena povinnost nahradit SVJ škodu ve výši 90 835 Kč za situace, kdy se údajný poškozený nepokusil vymoci náhradu škody nejdříve občanskoprávní žalobou vůči zhotoviteli díla, tj. obchodní společnosti KV Magic, s. r. o. Takový postup označila za nestandardní a nezákonný s tvrzením, že nečinnost poškozeného je nahrazována rozhodnutím soudu v trestním řízení.
Závěrem svého dovolání obviněná navrhla Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a aby sám rozhodl tak, že se její trestní stíhání zastavuje.
Nejvyšší státní zástupce se do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu nevyjádřil k podanému dovolání obviněné I. P.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku i jemu předcházející řízení, přičemž přihlédl i k těm vadám, které obviněná výslovně nevytýkala a které měly vliv na správnost napadeného výroku o vině. Námitky obviněné v zásadě odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu s výjimkou těch námitek, jimiž se obviněná snažila zpochybnit správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně a jeho hodnocení důkazů v otázce uzavření předmětné smlouvy o dílo, k němuž došlo i bez potřebného souhlasu většiny vlastníků bytových jednotek s výměnou vstupních dveří, přičemž poté, co obviněná nezískala tento souhlas, snažila to zakrýt pozměněním zápisu ze schůze shromáždění SVJ konané dne 10. 10. 2008.
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, jeho podstatou je to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, ledaže tato skutečnost byla již v původním řízení dovolateli známa a nenamítl ji před rozhodnutím soudu druhého stupně. Obviněná I. P. zde vytkla podjatost samosoudce Okresního soudu v Karlových Varech, který rozhodl v její věci v prvním stupni. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle §30 odst. 1 tr. řádu jsou důvodem pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení pochybnosti o jeho schopnosti rozhodovat nestranně, a to v důsledku jeho poměru k projednávané věci, k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Zmíněné pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom musí být založeny na reálně existujících skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli. Rozhodná je zde i existence objektivních a zákonu odpovídajících skutečností pro jeho vyloučení z projednávání dané věci a rozhodování v ní.
V nyní posuzované trestní věci Nejvyšší soud zjistil z obsahu trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 209/2013 a z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, že na obviněnou I. P. byla podána obžaloba k Okresnímu soudu v Karlových Varech dne 20. 9. 2013 a v souladu s rozvrhem práce byla tato věc přidělena do senátu 6 T, jehož předsedou byl Mgr. Jaroslav Barbořík. Ten rozhodl usnesením ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 6 T 209/2013, podle §30 odst. 1 tr. řádu o svém vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení s poukazem na okolnost, že manželkou jednoho z členů SVJ je JUDr. Jaroslava Krůšková, jeho kolegyně (viz č. l. 366 trestního spisu). Proti tomuto rozhodnutí nebyla podána stížnost, takže dne 3. 10. 2013 nabylo právní moci. Téhož dne pak místopředsedkyně Okresního soudu v Karlových Varech podala ke Krajskému soudu v Plzni návrh na odnětí věci a její přikázání jinému okresnímu soudu s argumentem, podle něhož v ní vystupují jako svědci manželé K. , přičemž JUDr. Jaroslava Krůšková je soudkyní Okresního soudu v Karlových Varech a současně předsedkyní senátu 7 T, do kterého by měla být věc podle rozvrhu práce přidělena poté, co se Mgr. Jaroslav Barbořík vyloučil z jejího rozhodování. Podle názoru místopředsedkyně zmíněného okresního soudu budou pravděpodobně i zbývající soudci Okresního soudu v Karlových Varech vyloučeni z projednávání této věci ze stejného důvodu jako soudce Mgr. Jaroslav Barbořík. Krajský soud v Plzni ovšem usnesením ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 7 Nt 509/2013, (viz č. l. 372 trestního spisu) rozhodl podle §25 tr. řádu a contrario tak, že neodňal věc Okresnímu soudu v Karlových Varech, protože v daném případě je nutné respektovat zásadu zákonného soudce. Podle přesvědčení Krajského soudu v Plzni u Okresního soudu v Karlových Varech nepochybně působí celá řada soudců, kteří nejsou v úzce přátelském nebo naopak nepřátelském vztahu k soudkyni JUDr. Jaroslavě Krůškové, takže o jejich objektivitě nevzniknou pochybnosti, zejména když poškozeným ve věci je SVJ, a nikoli manžel jmenované soudkyně, kterého krajský soud označil za „sekundárního“ poškozeného. Současně krajský soud konstatoval, že věc musí být přidělena jinému soudci než právě JUDr. Jaroslavě Krůškové.
S ohledem na výše citované rozhodnutí Krajského soudu v Plzni místopředsedkyně Okresního soudu v Karlových Varech dne 29. 10. 2013 přidělila věc soudci Mgr. Tomáši Mahrovi. Postup místopředsedkyně okresního soudu nebyl v rozporu s rozvrhem práce Okresního soudu v Karlových Varech pro rozhodné období roku 2013, protože podle něj v případě vyloučení soudce podle §30 odst. 1 tr. řádu měla být věc přidělena k rozhodnutí soudci v oddělení s následujícím vyšším pořadovým číslem, případně dalšímu následujícímu nevyloučenému soudci (viz č. l. 399 až 406 trestního spisu). Předsedkyní senátu s vyšším pořadovým číslem byla JUDr. Jaroslava Krůšková, které logicky nebylo možné přidělit tuto trestní věc, jelikož v ní vystupovala jako svědkyně. Věc tedy byla přidělena v pořadí dalšímu soudci Mgr. Tomáši Mahrovi, který podle rozvrhu práce navíc přímo zastupoval Mgr. Jaroslava Barboříka v senátu 6 T.
Jestliže obviněná v dovolání shledala u Mgr. Tomáše Mahra minimálně stejné důvody pro vyloučení z projednání a rozhodnutí věci jako u Mgr. Jaroslava Barboříka, pak je třeba zdůraznit diametrálně odlišné subjektivní pocity jmenovaných soudců ve vztahu k otázce, zda jim skutečnost, že jednou z navrhovaných svědkyň je jejich kolegyně, brání v tom, aby věc nestranně posoudili a rozhodli. Zatímco soudce Mgr. Jaroslav Barbořík svůj vztah ke jmenované soudkyni vyhodnotil jako překážku pro rozhodování ve věci, soudce Mgr. Tomáš Mahr rozhodl o námitce podjatosti vznesené obviněnou u hlavního líčení dne 2. 1. 2014 ze stejného důvodu usnesením z téhož dne tak, že podle §30 odst. 1 tr. řádu není vyloučen z vykonávání úkonů daného trestního řízení (viz čl. 389 trestního spisu). V odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, proč mu nic nebrání v možnosti věc nestranně a nezaujatě rozhodnout, neboť k JUDr. Jaroslavě Krůškové má pouze kolegiální vztah a jmenovaná soudkyně navíc ve věci nevystupuje jako obviněná nebo poškozená, nýbrž jen jako svědkyně, jejíž svědectví není pro věc nijak rozhodující, protože nebyla přítomna spornému shromáždění SVJ, kde se jednalo o výměně vchodových dveří. Citované usnesení nabylo právní moci dne 3. 2. 2014, kdy Krajský soud v Plzni zamítl stížnost obviněné.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení musí existovat objektivně zjištěné zákonné důvody, které jsou uvedeny v §30 tr. řádu a které vyplývají z jeho osobního vztahu k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení či k věci samotné, nebo jsou výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení. Pouhá skutečnost, že jedním z mnoha svědků je i soudce zařazený na stejném soudu, nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti soudce, jemuž byla věc přidělena v souladu s rozvrhem práce, nestranně rozhodovat. Je totiž nezbytnou součástí profesionality soudce, aby byl schopen objektivně posoudit i věci, v nichž vystupují osoby, ke kterým má nikoli osobní, ale jen ryze kolegiální vztah (viz shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 7 Tz 178/2001). Samosoudce Okresního soudu v Karlových Varech Mgr. Tomáš Mahr, který přesvědčivě vysvětlil, proč nemá žádné úzké osobní vazby ke kolegyni JUDr. Jaroslavě Krůškové, proto nebyl vyloučen z rozhodování v trestní věci, kde tato soudkyně vystupovala jako svědkyně. Současně byl i zákonným soudcem, protože věc mu byla přidělena v souladu s rozvrhem práce zmíněného okresního soudu, a to poté, co se pravomocně z jejího rozhodování vyloučil Mgr. Jaroslav Barbořík, který vnímal důvody pro své vyloučení subjektivně jinak. Pro úplnost je na místě uvést, že věc samozřejmě nemohla rozhodovat soudkyně JUDr. Jaroslava Krůšková, jejíž senát byl jinak podle rozvrhu práce dalším v pořadí, protože jmenovaná soudkyně pro svůj poměr k věci byla evidentně vyloučena z jejího projednání. Pokud by místopředsedkyně Okresního soudu v Karlových Varech, v jejíž kompetenci bylo rozhodnout o tom, kdo věc projedná, přesto přidělila věc této soudkyni, formálně by sice dostála rozvrhu práce, ale materiálně by vědomě porušila právo obviněné na spravedlivý proces a současně s tím i zásadu rychlosti a ekonomiky řízení.
K druhému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná I. P. , Nejvyšší soud nejdříve připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku přitom může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, kdyby byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Citovanému dovolacímu důvodu ovšem neodpovídají ty námitky obviněné, jimiž zpochybnila správnost skutkového závěru soudu prvního stupně ohledně průběhu shromáždění SVJ dne 10. 10. 2008 spočívajícího v tom, že na něm ani na jiném shromáždění SVJ nebyla odsouhlasena výměna vstupních dveří. Totéž platí o výhradách, které obviněná vznesla proti tomu, jak soud hodnotil výpovědi svědků přítomných na shromáždění dne 10. 10. 2008 a posoudil věrohodnost pořízeného zápisu o jeho průběhu. Navíc soud prvního stupně na s. 3 až 5 odůvodnění svého rozsudku velmi pečlivě rozebral jednotlivé svědecké výpovědi a logicky vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě obviněné a naopak vzal za prokázané, že většina vlastníků bytových jednotek nikdy neudělila souhlas s výměnou vchodových dveří. Soud zde přesvědčivě objasnil i to, proč dospěl k závěru, že obviněná dodatečně upravila zápis ze shromáždění SVJ konaného dne 10. 10. 2008, aby tím poté, co musela čelit nesouhlasu členů s novými vchodovými dveřmi, odůvodnila své jednání. Soud prvního stupně poukázal na výpověď svědkyně B. Š. , která jednoznačně vyvrátila tvrzení obviněné, dále na zápis z posledního shromáždění SVJ, které se konalo dne 13. 3. 2011, tedy jen dva měsíce před uzavřením sporné smlouvy, a řešila se na něm otázka celkové rekonstrukce domu, přičemž zde nebyla učiněna žádná zmínka o výměně původních vchodových dveří za plastové. Soud rovněž přiléhavě zmínil i výsledek expertizy z odvětví technického zkoumání dokladů a písemností prokazující dodatečnou úpravu textu a také správně zdůraznil ničím neodůvodněný časový odstup několika let mezi údajným schválením výměny dveří a faktickým uzavřením smlouvy o výměně dveří.
Obviněná však uplatnila i námitky odpovídající důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jimiž zpochybnila naplnění subjektivní stránky trestného činu, kterým byla uznána vinnou. Obviněná dále nepovažuje za prokázanou příčinnou souvislost mezi jejím jednáním a vyčíslenou škodou, do jejíž výše soudy navíc zahrnuly i jiné výdaje než ty, které se týkaly neodsouhlasené montáže nových vstupních dveří. Obviněná rovněž vytkla porušení zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud shledal tyto dovolací námitky důvodnými. Vycházel přitom z následujících skutečností a právních úvah.
Přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím způsobí jinému škodu nikoli malou. Vzhledem k tomu, že citované ustanovení váže trestní odpovědnost na porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, která byla pachateli uložena zákonem, je nutné ho považovat v této části za skutkovou podstatu s blanketní dispozicí, protože se dovolává mimotrestní právní úpravy. Proto v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku, jímž je obviněný uznán vinným trestným činem spočívajícím v porušení zákonem uložené povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, je třeba citovat příslušné zákonné ustanovení ukládající obviněnému takovou povinnost. Přitom není rozhodné, zda je zmíněná povinnost v zákoně formulována jako péče o majetek, péče řádného hospodáře, odborná péče, náležitá péče, obhospodařování majetku apod.
V nyní posuzované trestní věci soudy nižších stupňů spatřovaly naplnění výše uvedených znaků trestného činu v tom, že obviněná I. P. jako předsedkyně SVJ uzavřela v rozporu se stanovami SVJ a s ustanovením §9 odst. 13 zákona o vlastnictví bytů smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení výměny dvou kusů původních vchodových dveří za plastové, ačkoli k tomu neměla potřebný souhlas tří čtvrtin členů SVJ, přičemž výměna dveří nebyla zapotřebí s ohledem na stav dveří stávajících, což jí jako obyvatelce domu muselo být známo. Tím měla obviněná způsobit na spravovaném majetku škodu ve výši 90 836 Kč, neboť v souvislosti s pořízením nových vchodových dveří došlo k nadbytečnému výdaji ve výši 70 822 Kč a další náklady vznikly v důsledku zpětného osazení původních dveří.
Soud prvního stupně se vypořádal s otázkou právní kvalifikace skutku na s. 7 v odůvodnění svého rozsudku. Jak zde konstatoval, porušení povinnosti spravovat cizí majetek spatřoval v tom, že obviněná učinila za SVJ právní úkon, kterým ho zavázala k nezanedbatelnému a pro SVJ nadbytečnému peněžitému plnění, přestože k tomuto úkonu neměla souhlas kvalifikované tříčtvrtinové většiny vlastníků bytových jednotek. Podle soudu prvního stupně rozhodnutí o uzavření smlouvy týkající se výměny vstupních dveří nebylo v kompetenci výboru SVJ, případně obviněné jako jeho předsedkyně, což soud odůvodnil odkazem na ustanovení §11 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů.
K výši škody soud prvního stupně nejdříve v odůvodnění svého rozsudku na s. 2 uvedl, že náklady na pořízení nových vchodových dveří měly podle smlouvy o dílo činit celkem 70 822 Kč, přičemž dne 10. 5. 2011 obviněná uhradila dodavateli díla – obchodní společnosti Magic KV, s. r. o., zálohu ve výši 51 714 Kč. V jiné části odůvodnění rozsudku soud prvního stupně v souvislosti s adhezním řízením poukázal na nárok na náhradu škody, který uplatnilo poškozené SVJ ve výši 90 836 Kč, a to za výdaje v souvislosti s osazením nových plastových dveří i s jejich následnou demontáží a osazením původních dveří. Aniž by se soud blíže vypořádal s jednotlivými složkami uplatněné částky, zavázal obviněnou k jejímu zaplacení, protože byla uznána vinnou způsobením právě takové škody (viz s. 7 rozsudku).
Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku zopakoval svou úvahu, podle níž obviněná věděla o tom, že výměnu dveří provádí bez potřebného souhlasu shromáždění SVJ, a snažila se tuto skutečnost zatajit dodatečnou úpravou zápisu z jednání tohoto shromáždění. Soud se ovšem nijak nevypořádal s obhajobou obviněné, že jednala v dobré víře v celkové zhodnocení majetku SVJ, protože původní dveře byly nevhodné pro předpokládané zateplení domu. Soud prvního stupně zde jen spekuloval o motivu jednání obviněné, aniž o tom učinil spolehlivý závěr, protože podle jeho názoru (viz s. 5 odůvodnění rozsudku) za vším mohla být snaha obviněné opatřit zakázku pro svého budoucího manžela, který jako subdodavatel prováděl osazení nových plastových dveří dodaných obchodní společností Magic KV, s. r. o.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací, který se zabýval v podstatě stejnými námitkami, jaké obviněná uplatnila v dovolání, považoval rozsudek soudu prvního stupně za správný a řádně odůvodněný. Podle odvolacího soudu byla obviněná osobou povinnou opatrovat a spravovat cizí majetek, protože jako předsedkyně výboru SVJ byla podle zákona o vlastnictví bytů a podle stanov SVJ oprávněna činit za SVJ právní úkony týkající se majetku společenství. Konkrétně jí tato povinnost údajně vyplývala z ustanovení §9 odst. 13 a §11 odst. 5 věty druhé zákona o vlastnictví bytů, dále i z ustanovení čl. VII. odst. 2, odst. 3 písm. d) stanov SVJ. Jestliže obviněná neoprávněně uzavřela za SVJ smlouvu o dílo týkající se výměny vchodových dveří, ačkoli to nebylo odsouhlaseno shromážděním SVJ, lze v tom podle odvolacího soudu spatřovat porušení povinnosti řádně spravovat svěřený majetek. Pokud jde o subjektivní stránku posuzovaného trestného činu, podle názoru odvolacího soudu obviněná jednala v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože vědomě učinila právní úkon za SVJ v rozporu s vůlí většiny vlastníků bytů, a přitom jí bylo nepochybně známo, že tím zmenší spravovaný majetek SVJ. K otázce výše škody odvolací soud konstatoval, že obviněná neoprávněně zaplatila z majetku SVJ obchodní společnosti Magic KV, s. r. o., za dodání a osazení nových plastových dveří částku ve výši 70 822 Kč, přičemž shromáždění SVJ následně řádně rozhodlo o jejich demontáži a osazení původních dveří, což si vyžádalo další výdaje doložené fakturou na č. l. 46 trestního spisu, které byly zahrnuty do celkové výše škody. Ta pak dosáhla částky 90 836 Kč uvedené v rozsudku soudu prvního stupně.
Podle názoru Nejvyššího soudu ovšem z popisu skutkové věty obsažené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně a nezpochybnitelně nevyplývá, že obviněná naplnila objektivní i subjektivní stránku přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku. Jak je totiž zřejmé z výše citovaného obsahu odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, dostatečně se nezabývaly úmyslem obviněné, a to zejména ve vztahu ke škodě jako zákonnému znaku zmíněného přečinu. Důvodná je i námitka obviněné směřující proti výši škody, která zatím nemá dostatečnou oporu ve skutkových zjištěních a soudy ji ani řádně neodůvodnily.
Nejvyšší soud zde připomíná, že k naplnění subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel úmyslně porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, ale musí být prokázáno i to, že jeho úmysl směřoval ke způsobení škody alespoň nikoli malé na tomto cizím majetku (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1138/2010). Podle popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně v nyní posuzované věci měla obviněná I. P. porušit ustanovení §9 odst. 13 zákona o vlastnictví bytů a stanovy SVJ, protože uzavřela smlouvu o dodání a osazení nových vchodových dveří v rozporu s většinovou vůlí SVJ, a když tato skutečnost vyšla najevo, snažila se pozměněním jednoho ze starších zápisů z jednání shromáždění SVJ doložit, že výměna vchodových dveří byla řádně odsouhlasena, ačkoli jí jako obyvatelce předmětného domu muselo být známo, že výměna starých dřevěných vchodových dveří za nové plastové nebyla nezbytná, protože původní dveře nevykazovaly žádná zásadní poškození ani funkční vady. Z takto popsaných skutkových okolností ovšem nevyplývá naplnění subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož se vyžaduje úmyslné zavinění podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, které bez podrobnějšího odůvodnění dovodil odvolací soud v napadeném rozsudku. Lze z nich usuzovat jen na to, že obviněná porušila stanovy SVJ a zákon o vlastnictví bytů v částech upravujících jednání za výbor společenství vlastníků bytových jednotek navenek a nutnost souhlasu kvalifikované většiny vlastníků s přijetím určitého usnesení, což zakrývala úpravou zápisu o průběhu shromáždění vlastníků jednotek. Tato skutková zjištění však neodůvodňují úmysl obviněné směřující i ke způsobení škody na majetku SVJ, a to ani ve spojení se zjištěním, že výměna vchodových dveří nebyla nezbytně nutná s ohledem na jejich technický stav, což obviněné muselo být známo. Soudy nižších stupňů se navíc v odůvodnění svých rozsudků nijak nevypořádaly s obhajobou obviněné, podle níž osazení vchodů plastovými dveřmi pokládala za vhodnou investici s ohledem na plánované zateplení domu v rámci jeho rekonstrukce, s níž vlastníci bytových jednotek prokazatelně souhlasili. Rovněž není zřejmé, jak soudy vyhodnotily fakt, že nově osazené dveře byly později na podkladě rozhodnutí shromáždění SVJ odstraněny, uloženy ve sklepních prostorách domu, kde se zřejmě nacházejí doposud, a byly osazeny původní dveře pořízené v roce 2002. Nevyplývá z toho ani závěr, zda to soudy posoudily jako nezbytný krok a další výdaje s ním spojené považují za nutné a účelné i přesto, že následné osazení původních dveří v podstatě znehodnotilo původní investici do nových dveří, která sice nebyla řádně schválena, ale dosáhla částky asi 71 000 Kč.
Nejvyšší soud se v této souvislosti zabýval i dovolacími námitkami obviněné zaměřenými proti tomu, jakým způsobem soudy nižších stupňů stanovily výši škody. Jak bylo zatím z provedeného dokazování bez důvodných pochybností zjištěno, v důsledku smlouvy o dílo, kterou obviněná neoprávněně uzavřela s obchodní společností KV Magic, s. r. o., zaplatilo SVJ ze svých prostředků jmenované obchodní společnosti celkem částku ve výši 70 822 Kč. Námitku obviněné, že do zaplacené částky byla zahrnuta i platba za poštovní schránky, Nejvyšší soud shledal nedůvodnou s ohledem na znění předmětné smlouvy o dílo, kde je v jejím čl. III. odst. 1 uvedeno: „dílem je prodej a montáž 2 ks PVC dveří, včetně zednického začištění a likvidace odpadu“, což jsou všechno položky související s dodáním a montáží nových vchodových dveří (viz č. l. 14 trestního spisu).
Spornou je ovšem ta část celkové výše škody, která představuje náklady na následnou opětovnou montáž původních dřevěných dveří. Jak totiž vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, tuto výměnu odsouhlasilo shromáždění SVJ bez účasti obviněné. Zásadní otázkou tedy je, zda i takový výdaj z majetku SVJ byl v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním obviněné. V případě, kdyby plastové dveře byly plně funkční, byť byly instalovány proti vůli kvalifikované většiny vlastníků bytových jednotek, a SVJ se přesto rozhodlo pro jejich demontáž, připadala by v úvahu pouze obecná odpovědnost za škodu v občanskoprávní rovině (§415 a §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného v době činu), nikoli však v rovině trestněprávní. Soudy nižších stupňů se však zatím nezabývaly okolnostmi, pro které došlo ke zpětnému osazení původních dveří, které samy o sobě vzhledem k době a ceně, za kterou byly pořízeny, nebyly kvalitnější než dveře nové, jak již bylo shora uvedeno. Z některých svědeckých výpovědí lze přitom dovodit, že nové dveře nebyly správně zaměřeny a neodpovídaly požárním předpisům a požadavkům pro odsouhlasené zateplení domu. Pokud by tomu tak skutečně bylo a osazení původních dveří by bylo nezbytné pro další řádné užívání domu, pak by bylo možné i náklady na opětovnou montáž původních dveří přičíst k tíži obviněné. Takové závěry však nejsou součástí skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně a nevyplývají ani z jeho odůvodnění.
V souvislosti s výší škody Nejvyšší soud považuje za nutné ještě poznamenat, že není zřejmé, jak došly soudy nižších stupňů k celkové částce 90 836 Kč. Rozhodně nejde o prostý součet ceny za dílo ve výši 70 822 Kč a nákladů na opětovné osazení původních dveří podle faktury na č. l. 46 trestního spisu, která obsahuje částku ve výši 19 954 Kč, jak v napadeném rozhodnutí tvrdil odvolací soud. Součet těchto částek totiž činí 90 776 Kč a navíc je zmíněnou fakturou SVJ účtována práce nejen za výměnu vchodových dveří, ale také např. za výměnu dlažby nebo zateplení. Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů Nejvyšší soud nezjistil, zda byly tyto položky podrobeny zkoumání a zda všechny účtované práce bezprostředně souvisely s opětovnou výměnou dveří.
Nad rámec důvodně uplatněných námitek obviněné směřujících proti právní kvalifikaci skutku Nejvyšší soud upozorňuje ještě na další hmotně právní vadu výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Pachatelem přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku totiž může být jen tzv. speciální subjekt, u něhož se vyžaduje zvláštní vlastnost vyjádřená v základní skutkové podstatě tohoto trestného činu tak, že jde o nositele povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Taková povinnost může být uložena zákonem nebo určitou smlouvou. Soud prvního stupně se tím, zda a jakým ustanovením nebo smlouvou byla obviněné uložena povinnost spravovat nebo opatrovat svěřený majetek SVJ, v odůvodnění rozsudku vůbec nezabýval a pouze z tzv. právní věty výroku o vině lze usuzovat na to, že obviněná měla mít tuto povinnost uloženu podle zákona. Jediným zákonem, kterým soud prvního stupně v rozsudku argumentoval, je přitom zákon o vlastnictví bytů. Odvolací soud na s. 8 odůvodnění napadeného rozsudku pak konstatoval, že obviněná byla jako předsedkyně výboru SVJ osobou povinnou nejen opatrovat, ale i spravovat majetek SVJ, protože byla zákonem o vlastnictví bytů a stanovami SVJ oprávněna činit za SVJ právní úkony týkající se majetku společenství vlastníků bytových jednotek. Podle odvolacího soudu sice zákon o vlastnictví bytů nezakotvuje přímo povinnost předsedy výboru starat se o majetek společenství s péčí řádného hospodáře, ale tuto povinnost lze údajně dovodit jednak z ustanovení §9 odst. 13 a §11 odst. 5 věty druhé zákona o vlastnictví bytů, dále pak z ustanovení čl. VII. odst. 3 písm. d) a čl. VIII. odst. 2 stanov SVJ.
Ustanovení zákona o vlastnictví bytů, která citovaly soudy nižších stupňů, ovšem nezakotvují povinnost obviněné jako předsedkyně výboru SVJ řádně spravovat majetek SVJ. Přímo ve výroku o vině soud prvního stupně zmínil ustanovení §9 odst. 13 zákona o vlastnictví bytů v tehdy platném znění. Zmíněné ustanovení však upravuje jen to, kdo je statutárním orgánem společenství vlastníků bytových jednotek a jak jedná navenek. Konkrétně se v něm uvádí, že „statutárním orgánem společenství je výbor nebo pověřený vlastník. Za výbor jedná navenek jeho předseda, kterého výbor zvolí z řad členů výboru. Jde-li o písemný právní úkon, musí být podepsán předsedou výboru a dalším členem výboru. Je-li statutárním orgánem pověřený vlastník, postačí k písemnému právnímu úkonu jeho podpis“. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek totiž nelze spatřovat v samotné skutečnosti, že smlouvu o dílo týkající se výměny vchodových dveří podepsala sama obviněná, přestože věděla o tom, že ji má spolupodepsat další člen výboru SVJ. Oba soudy nižších stupňů pak v odůvodnění rozsudků citovaly ještě ustanovení §11 odst. 5 věty druhé zákona o vlastnictví bytů v tehdy platném znění, které rovněž neukládalo obviněné v postavení předsedkyně výboru společenství vlastníků bytových jednotek žádnou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu §220 odst. 1 tr. zákoníku. Jde totiž o ustanovení, jež upravovalo jen způsob rozhodování o zásadních opravách domu, a to tak, že v případě „jde-li o modernizaci, rekonstrukci, stavební úpravy a opravy společných části domu, jimiž se nemění vnitřní uspořádání domu a zároveň velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu, postačuje souhlas tříčtvrtinové většiny všech vlastníků jednotek“. Ani stanovy SVJ v ustanoveních čl. VII. odst. 3 písm. d), odst. 13 a 14 nestanovily povinnost předsedy výboru SVJ nebo výboru samotného pečovat o majetek SVJ nebo ho spravovat. Ustanovení čl. VII. odst. 3 stanov určovalo, co patří do výlučné působnosti shromáždění jako nejvyššího orgánu SVJ, a ustanovení čl. VII. odst. 13 a 14 stanov upravovala způsob rozhodování přítomných členů společenství SVJ na shromáždění. V ustanovení čl. VIII. odst. 2 stanov, na které v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal odvolací soud, je pak upraveno, že jde-li o písemný právní úkon, který činí výbor SVJ, musí být podepsán předsedou nebo místopředsedou v jeho zastoupení a dalším členem výboru.
Nejvyšší soud tedy nezpochybňuje, že obviněná I. P. vědomě porušila výše citovaná ustanovení zákona o vlastnictví bytů a stanov SVJ, pokud svévolně a bez zákonem požadovaného souhlasu většiny vlastníků bytových jednotek uzavřela smlouvu o dílo s obchodní společností KV Magic, s. r. o. Z dosavadních skutkových zjištění soudů nižších stupňů ovšem nelze dovodit, že obviněná byla v okamžiku uzavření této smlouvy vzhledem ke své funkci předsedkyně výboru SVJ nositelem zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti spravovat či opatrovat cizí majetek, tj. majetek SVJ. Ostatně soudy nižších stupňů neodkázaly na žádné konkrétní zákonné ustanovení nebo smluvní ujednání, na jehož základě by bylo možné považovat obviněnou za subjekt trestného činu, jímž byla uznána vinnou.
K tomu pokládá Nejvyšší soud za potřebné doplnit, že na jednání obviněné nelze vztáhnout ani ustanovení §159 odst. 1 nyní platného zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle něhož „kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky“. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který byl účinný v době spáchání posuzovaného skutku, totiž neobsahoval obdobnou obecnou úpravu.
Poslední relevantně uplatněnou námitkou obviněné, že v posuzovaném případě soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, se Nejvyšší soud zabýval jen v obecné rovině. Obviněná se domáhala uplatnění zmíněné zásady s poukazem na to, že posuzovanou věc postačilo řešit občanskoprávní cestou, protože obchodní společnost KV Magic, s. r. o., v případě neplatnosti smlouvy o dílo byla povinna vrátit plnění, které jí poskytlo poškozené SVJ. Závěr o tom, jestli byla respektovaná tato zásada, totiž přichází v úvahu až po náležitém vyjasnění shora uvedených otázek vztahujících se nejen k zavinění obviněné a k výši škody, ale i k tomu, zda obviněná byla vůbec nositelkou povinnosti spravovat nebo opatrovat cizí majetek. Teprve tehdy bude na místě zabývat se také tím, zda je jednání obviněné nutné řešit v trestně právní rovině, nebo postačí vyřešit věc jinak.
Na podkladě shora uvedených skutečností a úvah Nejvyšší soud shledal dovolání obviněné důvodným, a proto podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud zrušením pozbyla svůj podklad. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal věc Okresnímu soudu v Karlových Varech, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tento soud tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná trestní věc obviněné I. P. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Jestliže soud prvního stupně nezjistí žádné jiné rozhodné skutečnosti, musí vycházet z toho, že skutek, jímž ve zrušeném rozhodnutí uznal obviněnou vinnou, nevykazuje znaky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku ani znaky jiného trestného činu.
Kdyby přesto soud prvního stupně po doplnění řízení znovu dospěl k závěru, že obviněná spáchala přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, musí se podle §12 odst. 2 tr. zákoníku s ohledem na specifika tohoto případu pečlivě zabývat též zásadou subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícím principem použití trestního práva jako „ultima ratio“. Z tohoto hlediska totiž soudy nižších stupňů ve zrušených rozhodnutích vůbec nevěnovaly pozornost otázce, proč jde o případ natolik společensky škodlivý, že v něm nepostačilo uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů, zejména práva občanského nebo obchodního.
Nejvyšší soud závěrem připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud prvního stupně vázán právními názory vyslovenými v tomto rozhodnutí a při odůvodňování rozsudku musí důsledně respektovat ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání obviněné nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný další opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 18. 3. 2015
JUDr. František P ú r y
předseda senátu
Vyhotovila:
JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á