ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.281.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 281/2012 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 4. 2012 o dovolání, které podal obviněný L. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 31 To 372/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 42 T 84/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný L. B. byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 42 T 84/2010, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterého se dopustil skutky podrobně popsanými pod body 1. až 13. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za to byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Z podnětu odvolání státního zástupce podaného proti zmíněnému rozsudku v neprospěch obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 31 To 372/2011, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že při nedotčeném výroku o vině uložil obviněnému podle §250 odst. 3 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon ho zařadil podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci podal obviněný L. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu, pro který byl stíhán a odsouzen. Přitom obviněný namítá, že z jednotlivých úkonů nevyplývá závěr o uvádění poškozených v omyl, ani to, že měl v úmyslu neplnit své závazky vůči nim. Jak dále obviněný zdůraznil, soudy nižších stupňů hodnotily jeho zavinění velmi obecně a nevysvětlily, z jakého důvodu shledávají trestnost jeho jednání jen u 13 případů z celkového počtu 135 zakázek. Obviněný je přesvědčen, že teprve po převzetí záloh nastaly takové okolnosti, které vylučují jeho zavinění a souvisejí se způsobem podnikání. Podle obviněného nezvládl své podnikání a dostával se do finančních obtíží, které nakonec řešil tím, že již nevstupoval do dalších závazkových vztahů. Obviněný zpochybnil i naplnění materiální stránky trestného činu, přičemž poukázal na obchodněprávní rozměr věci a na zanedbatelný počet zakázek, které se mu nepodařilo dokončit. Obviněný považuje za nesprávné i posouzení podmínek pokračování v trestném činu podle §89 odst. 3 tr. zák., neboť podle jeho názoru první tři skutky jsou od ostatních odděleny nejen časově, ale i zakázkami řádně ukončenými. Soudy nižších stupňů tedy měly kvalifikovat jeho jednání jako více trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., za které je stanovena nižší sazba trestu odnětí svobody.
Závěrem svého dovolání obviněný L. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby mu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného L. B. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle státního zástupce je dovolání obviněného nepřípustné, neboť nepodal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a státní zástupce napadl tento rozsudek toliko ve výroku o trestu. S odkazem na dosavadní judikaturu státní zástupce upozornil, že pokud v řízení o odvolání nebyl přezkoumán výrok o vině, protože odvolací soud ho na podkladě odvolání státního zástupce ani nebyl povinen přezkoumat, jde v této věci o nepřípustné dovolání. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť není přípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) musel především posoudit otázku, zda je podané dovolání obviněného L. B. přípustné ve smyslu ustanovení §265a tr. řádu. Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.
Na podkladě trestního spisu Okresního soudu v České Lípě vedeného pod sp. zn. 42 T 84/2010 Nejvyšší soud zjistil (viz č. l. 266 tohoto spisu), že obviněný L. B. se vzdal odvolání bezprostředně po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Tento rozsudek napadl odvoláním dne 17. 5. 2011 podaným v neprospěch obviněného toliko státní zástupce Okresního státního zastupitelství v České Lípě, který zaměřil své odvolání pouze proti výroku o trestu. Tímto odvoláním se státní zástupce domáhal, aby odvolací soud při nezměněném výroku o vině zrušil výrok o trestu a sám uložil obviněnému trest odnětí svobody v první třetině trestní sazby stanovené zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že odvolání státního zástupce vymezilo a omezilo podmínky přezkumné činnosti odvolacího soudu. Podle §254 odst. 1 tr. řádu je totiž odvolací soud zásadně vázán rozsahem a obsahem podaného odvolání, resp. jeho důvody, takže Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako věcně a místně příslušný odvolací soud mohl v posuzované věci přezkoumat zákonnost a odůvodněnost jen toho oddělitelného výroku, který byl napaden odvoláním státního zástupce, tj. pouze výrok o trestu. Protože výrok o vině zůstal nedotčen odvoláním státního zástupce a obviněný se vzdal svého práva odvolání, jak je shora uvedeno, nabyl tento výrok právní moci uplynutím zákonem stanovené lhůty pro podání odvolání všem oprávněným osobám. Zmíněná lhůta uplynula obviněnému dne 2. 5. 2011 a státnímu zástupci dne 24. 5. 2011.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že princip vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání a vytýkanými vadami je třeba vykládat též s ohledem na ustanovení §254 odst. 2 tr. řádu, které rozšiřuje rozsah přezkumné pravomoci odvolacího soudu. Jak totiž vyplývá z citovaného ustanovení, odvolací soud je povinen přezkoumat i navazující výrok, proti kterému oprávněná osoba sice nepodala odvolání, ačkoli tak mohla učinit, ovšem jen tehdy, pokud vada vytýkaná napadenému výroku rozsudku má svůj původ právě ve výroku, který nebyl napaden odvoláním. Odvolací soud se v tomto případě musí zabývat i zmíněným navazujícím výrokem pouze v případě, jestliže skutečně zjistí, že vytýkaná vada spočívá v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním oprávněné osoby.
Výše uvedené zásady pak mají význam i z hlediska přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku, která je vázána na skutečnost, že ve věci rozhodl soud druhého stupně (§265a odst. 1 tr. řádu). Jak totiž vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dovolatel může svým dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn a povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. řádu a který neměl povinnost přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. řádu, musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
Přesně o takovou situaci jde v trestní věci obviněného L. B., v níž státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného jen proti výroku o trestu a vytýkal mu vady mající původ pouze v tomto výroku, přičemž sám obviněný si proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako odvolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumávat výrok o vině a musel omezit svou přezkumnou povinnost jen na výrok o trestu. Proto i obviněný mohl v dovolání uplatnit pouze takové dovolací námitky, které by byly zaměřeny toliko proti výroku o trestu. K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolací námitky směřující proti výroku o trestu lze relevantně opřít především o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a za určitých okolností též o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák., resp. nyní v §37 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Výrok o trestu lze sice napadnout i s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen tehdy, pokud výrok o trestu spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Za nesprávné hmotně právní posouzení je přitom možno ve vztahu k výroku o trestu považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Může jít např. o pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takové námitky ovšem obviněný ve svém dovolání neuplatnil a vůbec samotnému výroku o trestu nic nevytkl.
Obviněný L. B. sice ve svém dovolání odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jeho existenci shledává v takových námitkách, jimiž v podstatě zpochybnil pouze výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž samotnému výroku o trestu nic nevytkl a dovoláním ho fakticky ani nenapadl. Jelikož byl odvolací soud v této trestní věci povinen přezkoumat toliko výrok o trestu a vada vytýkaná odvoláním státního zástupce neměla svůj původ též ve výroku o vině obsaženém v rozsudku soudu prvního stupně, jak předpokládá ustanovení §254 odst. 2 tr. řádu, nemohl obviněný napadnout zákonnost a odůvodněnost výroku o vině ani podaným dovoláním.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že pokud obviněný L. B. podal své dovolání výlučně proti takové části odsuzujícího rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a ani nebyl povinen přezkoumávat odvolací soud (tj. proti výroku o vině obsaženému v rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 42 T 84/2010), nelze považovat jeho dovolání za přípustné, jelikož jím napadl pouze výrok, který nabyl právní moci již v řízení před soudem prvního stupně a nebyl předmětem rozhodování odvolacího soudu v rozsudku napadeném dovoláním. Proto bylo podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání obviněného jako nepřípustné odmítnuto, přičemž vzhledem k tomuto závěru Nejvyšší soud dále nezjišťoval, zda je v podaném dovolání řádně uplatněn některý dovolací důvod, případně jestli námitky obviněného je vůbec možné podřadit pod určitý zákonem stanovený dovolací důvod.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 4. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y