ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.286.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 286/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. března 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. D., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 6 To 47/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 9/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 35 T 9/2004, byl obviněný L. D. uznán vinným pod bodem I.-1 až 51 trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., pod bodem II. – 1.,2. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a pod bodem III. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 tr. zák. k úhrnnému odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle §39 odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, peněžní zprostředkování a restaurace, a to na dobu tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným uvedeným ve výroku rozsudku na náhradě škody částky uvedené ve výroku rozsudku, podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození uvedení ve výroku rozsudku odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození uvedení ve výroku tohoto rozsudku odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Naproti tomuto byl obviněný L. D. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 9. 8. 2004, sp. zn. 4 KZv 188/2001, v bodech II. – 46., 62., jimiž měl spáchat dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb.
Odvolání obviněného L. D. proti tomuto rozsudku bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 6 To 47/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Důvod dovolání podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. v bodech I. – 1 až 51 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Tuto právní kvalifikaci obviněný považuje za nesprávnou, neboť z jeho výpovědi i z výpovědí svědků údajně vyplynulo, že jeho podnikání v období let 1995, 1996 do dubna 1997 bylo ziskové a prosperující, když provozoval čtyři zastavárny. Používal především vypůjčené finanční prostředky od svých věřitelů, přičemž vždy věděl, kde použije vypůjčenou částku jako půjčku třetí osobě oproti zástavě. Obviněný dále uvedl, že v průběhu těchto let hradil úroky z těchto půjček v plné výši a průběžně i půjčky vracel, přičemž v mnoha případech celková hodnota vyplacených úroků převyšovala výši vypůjčených částek. Z toho podle obviněného jednoznačně vyplývá, že v období od roku 1995 do dubna 1997 v případě jednotlivých půjček, které jsou popsány ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nemohl naplnit subjektivní stránku trestného činu podvodu, když mu nebyl prokázán podvodný úmysl v při sjednávání jednotlivých půjček. Takové jednání by mělo být kvalifikováno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že mu měl být uložen místo úhrnného trestu souhrnný trest odnětí svobody podle §35 odst. 2 tr. zák., a to v souvislosti s ustanovením §453 odst. 1 tr. ř. Poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 11 Tcu 94/2003, kterým bylo rozhodnuto, že se podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů zaznamenává do Rejstříku trestů údaj o jeho odsouzení rozsudkem Okresního soudu USA pro východní okres Virginie, okres Norfolk, USA, ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 2:00CR00021-001. Obviněný se domnívá, že toto usnesení Nejvyššího soudu České republiky má účinek uznání cizozemského rozhodnutí a v důsledku ustanovení §453 odst. 1 tr. ř. má toto cizozemské rozhodnutí stejné právní účinky jako rozsudek kteréhokoliv soudu České republiky. Proto měl Krajský soud v Ostravě uložit souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák. k tomuto odsouzení cizozemským soudem. Protože tak neučinil, je podle obviněného dán další důvod dovolání proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 35 T 9/2004, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 6 To 47/2005, a aby přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný svými námitkami, které se opírají o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., brojí proti správnosti a úplnosti skutkového stavu zjištěného postupem podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný prosazuje svoji skutkovou verzi, čímž napadá skutkový závěr soudů obou stupňů, že výnos z podnikatelských aktivit nemohl představovat dostatečně velký a stabilní zdroj finančních prostředků, které by mohl použít ke splnění svých finančních závazků, jejichž výše činila minimálně 14.688.438,- Kč a teprve následně tvrdí, že mu nebyl prokázán podvodný úmysl. K tomuto dodala, že závěry o formě zavinění, jsou sice závěry právními, které však vycházejí ze skutkových zjištění soudu vyplývajících z provedeného dokazování a jejich přezkoumání se nelze domáhat s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto v této části by přicházelo v úvahu odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože dovolání bylo v ní podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedla, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Poukázala přitom na rozhodnutí pod č. 33/1997 Sb. rozh. tr., z něhož vyplývá, že zákonný důsledek rozhodnutí záležejícího v tom, že se na odsouzení cizozemským soudem hledí jako na odsouzení soudem České republiky (§4 odst. 3 zák. č. 269/1994 Sb.), spočívá v tom, že toto odsouzení nemá jen význam důkazního prostředku o osobě odsouzeného, ale stává se formální právní skutečností předpokládanou zákony České republiky, zejména skutečností, k níž lze přihlížet jako k okolnosti recidivy ve smyslu příslušných ustanovení trestního zákona. Na druhé straně však platí, že ani po zapsání údajů o odsouzení soudem cizího státu do evidence Rejstříků trestů nejde o rozsudek soudu České republiky, takže nelze ve vztahu k takovému odsouzení ukládat souhrnný trest ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. Na tom nemůže podle názoru nejvyšší státní zástupkyně nic změnit ani ustanovení §453 odst. 1 tr. ř., které nabylo účinností dne 1. 11. 1994, podle něhož má uznané cizozemské rozhodnutí stejné právní účinky jako rozsudek soudu České republiky, protože s ohledem na princip uznávané suverenity jiného státu je vyloučeno, aby soud České republiky při ukládání souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. rušil jakékoliv výroky z rozsudku jiného státu, neboť by se jednalo o nepřípustný zásah do státní suverenity takového státu. Nejvyšší státní zástupkyně souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zjistil, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. a že dovolání má obligatorní náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na základě tohoto dovolacího důvodu obviněný namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku pod bodem I. – 1 až 51 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Z obsahu dovolání je naprosto zřejmé, že obviněný uplatňuje v dovolání stejné námitky, které již uplatnil v předchozích stadiích trestního stíhání a zejména v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž s těmito námitkami se odvolací soud náležitě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 13 až 18. Z hlediska dovolacího řízení se jedná o námitky skutkové, jimiž se Nejvyšší soud nemůže zabývat. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný namítá, že mu měl být uložen souhrnný trest za podmínek §35 odst. 2 tr. zák. k výroku o trestu, jenž mu byl uložen americkým soudem a který byl uznán na území České republiky. Jde o námitku, kterou obviněný uplatnil již v odvolání, a s níž se odvolací soud zabýval v napadeném rozhodnutí. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se v žádném případě nemohl ztotožnil s odvolací námitkou, podle níž bylo namístě uložení souhrnného trestu odnětí svobody podle §35 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k rozsudku Okresního soudu USA pro východní okres Virginie, okres Norfolk, ze dne 7. 5. 2005, sp. zn. 2:00CR00021-01. Odvolací soud zastává názor, že postup podle §35 odst. 2 tr. zák. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže byl dřívější rozsudek vydán soudem České republiky. Důsledkem postupu podle §35 odst. 2 tr. zák. by bylo mimo jiné zrušení dřívějšího rozsudku ve výroku o trestu, což ve vztahu k rozhodnutí jiného suverenního státu není možné. Tento správný právní názor sdílí i Nejvyšší soud. Postup podle §35 odst. 2 tr. zák. totiž lze aplikovat jen tehdy, jestliže dřívější rozsudek byl vydán soudem České republiky, protože soudy České republiky nejsou z hlediska §35 odst. 2 tr. zák. vázány cizozemskými rozsudky (srov. č. 14/1975 Sb. rozh. tr.). To platí i tehdy, jestliže byl cizozemský rozsudek uznán Nejvyšším soudem. Ani po zapsání údajů o odsouzení soudem cizího státu do evidence Rejstříku trestů nejde o rozsudek soudu České republiky, takže nelze ve vztahu k takovému odsouzení rozhodnutím soudu cizího státu ukládat souhrnný trest ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. (srov. č. 33/1997 Sb. rozh. tr.).
Protože dovolání obviněného bylo z části podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. a v další části je Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněným, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek