ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.290.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 290/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. dubna 2006 o dovoláních, která podali obvinění Ing. J. N., a Ing. J. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 12 To 68/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 57/2001, takto:
Z podnětu dovolání obviněných Ing. J. N. a Ing. J. V. se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 12 To 68/2005.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obvinění Ing. J. N. a Ing. J. V. byli rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2005, sp. zn. 40 T 57/2001, uznáni vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili tím, že oba obvinění jako majoritní akcionáři společnosti L., a. s., se sídlem v P., když každý z nich měl v držení 1 400 ks akcií této společnosti, uzavřeli dne 7. 9. 1995 se společností B., spol. s r. o., se sídlem v P., R., dohodu o zprostředkování prodeje celkem 2 800 ks listinných kmenových akcií společnosti L., a. s., za celkovou cenu 116 320 400,- Kč, ale protože se tento prodej nepodařilo zrealizovat, uzavřeli dne 25. 10. 1995 s úmyslem získat pro sebe výhody jako společníci a jednatelé společnosti P. G., s. r. o., se sídlem v P., s uvedenou společností B., spol. s r. o., smlouvu o úplatném převodu cenných papírů, na základě které společnost P. G., s. r. o., nakoupila 2 800 ks akcií společnosti L., a. s., v nominální hodnotě 5 000,- Kč za akcii za částku 116 320 400,- Kč, což byla hodnota vlastního jmění celé společnosti L., a. s., ke dni 31. 12. 1994, ačkoli v době prodeje měla tato společnost vydáno celkem 4 200 ks akcií v nominální hodnotě 5 000,- Kč, a objem prodaných akcií tedy představoval pouze 2/3 všech akcií společnosti L., a. s., což jim bylo jako členům dozorčí rady a majoritním akcionářům této společnosti známo, a tento nákup dvoutřetinového podílu společnosti L., a. s., za cenu vlastního jmění celé společnosti byl pro P. G., s. r. o., ekonomicky nevýhodný, neboť ve svém důsledku vedl k nutnosti a povinnosti společnosti P. G., s. r. o., vytvářet v souladu se zákonem o účetnictví č. 563/1991 Sb. opravné položky, jež by zohlednily skutečnou hodnotu nakoupených akcií a které měly vliv na snížení vlastního jmění této společnosti o částku 38 773 466,67 Kč, čímž došlo ke snížení vnitřní hodnoty obchodního podílu společníků, jímž byla vedle obou obviněných i společnost P., a. s., která v té době vlastnila 20% obchodní podíl, a následně pak k prohlášení konkurzu na společnost P., a. s., dne 13. 3. 1998, a ve svém důsledku měl za následek snížení hodnoty vypořádacího podílu akcionářů společnosti P., a. s., o částku nejméně 9 635 000,- Kč, z čehož snížení pro společnost P. G., s. r. o., představovalo částku 3 920 481,50 Kč a pro ostatní akcionáře částku 5 714 518,50 Kč, přičemž oba obvinění byli v době podpisu zmíněné smlouvy o prodeji akcií členy orgánů a společníci obchodních společností se stejným předmětem činnosti jako společnost P. G., s. r. o.
Za to byl obviněným Ing. J. N. a Ing. J. V. uložen každému podle §128 odst. 2 tr. zák. a §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výši 300 000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento trest vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíce.
Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadli obvinění Ing. J. N. a Ing. J. V. a státní zástupce odvoláními, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 12 To 68/2005, podle §256 tr. řádu zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému Ing. J. N. doručen dne 20. 1. 2006, obviněnému Ing. J. V. dne 31. 10. 2005, jejich společnému obhájci dne 27. 10. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 27. 10. 2005.
Obvinění Ing. J. N. a Ing. J. V. napadli dne 21. 12. 2005 prostřednictvím svého společného obhájce usnesení odvolacího soudu dovoláními, která opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obvinění nejprve rekapitulují průběh řízení a dovozují, že byli uznáni vinnými za spáchání skutku, který není trestným činem, neboť nesouhlasí s právní kvalifikací posuzovaného jednání jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. Podle obviněných tedy došlo k porušení ustanovení §1 a §3 odst. 1 tr. zák. a čl. 2 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Obvinění mají za to, že soud prvního stupně zjistil správně reálný stav věci s výjimkou skutečnosti, že dne 7. 9. 1995 existovalo 1 400 ks disponibilních akcií společnosti L., a. s., na jméno, které byly jakožto zaměstnanecké v držení této společnosti, tedy byly v podstatě součástí převáděného majetku. Podle obviněných se za takových okolností soudy činné dříve ve věci nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně jednání obviněných a tvrzeného následku, k němuž logicky nemohlo dojít před ukončením konkurzního řízení na společnost P., a. s. Jak dále obvinění tvrdí, soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly hmotné právo, pokud jejich jednání posoudily jako trestný čin, když údajně správně vyhodnotily jeho následek v tom smyslu, že nikomu a nikým nebyla způsobena žádná škoda, neboť hodnota akcií nebyla stanovena v rozporu s tehdy platnými předpisy. Za naprosto zavádějící potom obvinění považují následek v podobě snížení vnitřní hodnoty obchodního podílu společníků společnosti P. G., s. r. o., který je podle obviněných jen subjektivním názorem znalce Ing. I. S., protože tento termín nemá zákonnou definici a ani zákonný podklad. Odvolací soud se podle mínění obviněných nezabýval jejich argumentací popsanou v odvolání a týkající se této problematiky, tudíž byli odsouzení za jednání, které nevyvolalo následek na objektu definovaném zákonem, ale pouze názorem znalce. Obvinění mají za to, že vnitřní hodnota obchodního podílu je abstraktní veličinou odrážející okamžitý hodnotový potenciál kapitálového majetku, přičemž jako o abstraktní hodnotě se o něm ani neúčtuje a nelze ho spojovat s hospodářskou kategorií. Obvinění poukazují na to, že pro ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. není relevantním znakem škoda, ale pouze úkor, nicméně i úkor by měl být hmatatelnou újmou. Jak dále obvinění uvádí, podle dokazování měl úkor vyplynout z jejich jednání realizovaného dne 7. 9. 1995, ale úkor vznikl až dne 13. 3. 1998, tj. v okamžiku prohlášení konkurzu na společnost P., a. s., když snížením vnitřní hodnoty obchodního podílu společnosti P. G., s. r. o., mělo zároveň dojít ke snížení vypořádacího podílu společnosti P., a. s., na této společnosti, což obvinění shledávají nemožným.
Obvinění Ing. J. N. a Ing. J. V. dále poukazují na znalecký posudek znalce Ing. I. S., zejména na jeho závěr, podle kterého jediným možným důvodem výpočtu výše vypořádacího podílu v okamžiku prohlášení konkurzu na společnost P., a. s., je nevýhodně stanovená cena akcií, byť sám připustil, že způsob stanovení této ceny nebyl ke dni 7. 9. 1995 zákonně upraven, když se navíc jednalo o cenu sjednanou dohodou. Obvinění rovněž považují za pochybení, že se soudy dříve činné ve věci nezabývaly tím, zda ve smlouvě o převodu cenných papírů bylo nedostatkem stanovení množství akcií či jejich ceny. Obviněný doplňují, že soudy činné dříve ve věci nepřijaly jimi předložený znalecký posudek, resp. jeho závěry.
Podle názoru obviněných Ing. J. N. a Ing. J. V. soudy obou stupňů, pokud je uznaly vinnými, postupovaly v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 tr. zák., neboť jednání spočívající v prodeji a nákupu akcií mezi ovládající a ovládanou osobou je právně dovoleným jednáním, přičemž sice nebylo součástí obchodněprávní úpravy v České republice, avšak již existovala tzv. druhá směrnice a směrnice č. 88/624/EHS, které byly převzaty do obchodního zákoníku novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001, přičemž takové jednání je ve smyslu §66a odst. 14 obchodního zákoníku v současné době povoleno, a to i za předpokladu vzniku újmy či škody některému z koncernově souvztažných subjektů. Podle obviněných odvolací soud neakceptoval tuto jejich argumentaci s odůvodněním, že ustanovení §66a obchodního zákoníku ke dni své účinnosti nezměnilo nic na ustanovení §128 tr. zák. Uvedené závěry shledávají obvinění jako neodpovídající požadavkům obsaženým v §2 odst. 6 tr. řádu, neboť obchodněprávní úprava účinná ke dni spáchání skutku nedefinovala specifické povinnosti statutárních orgánů společnosti s ručením omezeným, což se stalo až od 1. 1. 2001. Podle obviněných je ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. speciální vůči ustanovení o trestném činu podvodu podle §250 tr. zák., tedy obvinění by museli jednat s podvodným úmyslem způsobit škodu, čímž se však soudy obou stupňů vůbec nezabývaly.
Pro objektivní posouzení celé věci je nutné, jak dále uvádějí obvinění Ing. J. N. a Ing. J. V., vrátit se na začátek této trestní věci a posoudit, zda u původního oznamovatele jednání, tedy u společnosti F. B. d., a. s., působily dostatečně obchodně způsobilé osoby schopné stanovit hodnotu své investice, když bylo údajně prokázáno, že oznamovatel zakoupil akciový podíl ve společnosti P., a. s., bez toho, aby se seznámil se všemi skutečnostmi rozhodnými pro stanovení hodnoty akcií. Obvinění rovněž tvrdí, že v rámci konkurzního řízení vedeného ohledně majetku společnosti P., a. s., se správce konkurzní podstaty, věřitelský orgán i konkurzní soud ztotožnily se stanovením vypořádacího podílu na společnosti P. G., s. r. o., což má podporovat argumentaci obviněných o tom, že celá obchodní operace byla řádná a nedošlo k jakékoli újmě. Obvinění shledávají celé trestní stíhání absurdním, neboť k prohlášení konkurzu na společnost P., a. s., mělo dojít dne 13. 3. 1998, jejich trestní stíhání bylo zahájeno dne 3. 12. 1999 a protokol o převzetí vypořádacího podílu na společnosti P. G., s. r. o., je ze dne 26. 11. 2000. Z toho obvinění dovozují, že konkurzní řízení probíhalo s patřičným dohledem soudu a trestní stíhání na ně nemělo žádný vliv, takže se nedopustili žádného úkoru.
Obvinění Ing. J. N. a Ing. J. V. se v další části svých dovolání vyjadřují k otázce příčinného vztahu, zejména v návaznosti na nutnost vytvářet opravné položky k pokrytí rozdílu mezi účetní a tržní hodnotou akcií společnosti L., a. s., jakožto úkoru ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. Podle obviněných nutnost vytvořit opravné položky závisí na rozhodnutí statutárních orgánů obchodní společnosti, přičemž takto nelze definovat úkor, když navíc opravné položky byly posléze zrušeny. Tvorba opravných položek, jak dále uvádí obvinění, znamená přechodné snížení majetku. Za naprosto nepodložený závěr považují obvinění vyjádření znalce o tom, že ostatním akcionářům vznikla škoda ve výši 5 714 518,50 Kč, když soudy činné dříve ve věci údajně vůbec nevyhodnotily průběh zmíněného konkurzního řízení a ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nelze vůbec hovořit o žádném úkoru.
Jako zřejmě absurdní potom obvinění Ing. J. N. a Ing. J. V. vnímají závěr o příčinném vztahu mezi nákupem akcií společnosti L., a. s., který provedla společnost P. G., s. r. o., a prohlášením konkurzu na společnost P., a. s. Podle obviněných z dokazování vyplynulo, že společnost P., a. s., měla vlastní ekonomické problémy nesouvisející s ostatními jmenovanými společnostmi a už vůbec nesouvisející s jednáním obviněných. Obvinění označují za povrchní názor odvolacího soudu, podle něhož věděli, že prodávají společnosti P. G., s. r. o., pouze 2/3 akcií společnosti L., a. s., za cenu představující hodnotu vlastního jmění této společnosti. Podle názoru obviněných mohl každý z nich převést jen 1 400 ks akcií, protože zbývající 1/3 akcií reálně neexistovala a k ovládnutí společnosti L., a. s., postačilo vlastnictví majoritního dvoutřetinového balíku akcií, neboť společnost L., a. s., právně držela onu zbývající třetinu, tedy prostřednictvím vlastnictví převedených 2/3 akcií ovládala společnost P. G., s. r. o., celý podnik. Obvinění doplňují, že tvorba opravných položek byla důsledkem ekonomického propadu společnosti L., a. s.
Další část dovolací argumentace obviněných Ing. J. N. a Ing. J. V. se týká znaku objektivní stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. spočívajícího ve stejném předmětu činnosti společností, v nichž působili. Podle názoru obviněných je objektem uvedeného trestného činu kázeň v hospodářské soutěži v podobě zákazu konkurence v soustavné hospodářské činnosti ekonomicky spjatých subjektů; je tedy chráněna činnost v podobě podnikání, což nelze zaměňovat s pojmem předmět podnikání. Obvinění tvrdí, že jednorázový nákup cenných papírů nelze považovat za předmět činnosti ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák., přičemž názor odvolacího soudu, podle něhož byla konkurence narušena v oblasti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodeje a v oblasti poradenské činnosti, je podle obviněných v naprostém rozporu s hmotně právní úpravou. V této souvislosti obvinění považují za důležité zdůraznit i otázku subjektů, které se zúčastnily obchodu s akciemi. Obvinění byli podle svého vyjádření vlastníky akcií, které prodali společnosti B., spol. s r. o., jež je dále prodala společnosti P. G., s. r. o. Obvinění z toho dovozují, že nemohli uzavřít smlouvu na úkor jednoho ze zúčastněných podniků, neboť společnost B., spol. s r. o., žádným způsobem neovládali a nebyli ani v žádném z významných vztahů s konkrétními osobami v této společnosti.
Obvinění Ing. J. N. a Ing. J. V. se rovněž vyjadřují k otázce totožnosti skutku ve smyslu §220 tr. řádu, když mají za to, že odsuzující rozsudek – na rozdíl od „zahájení trestního stíhání“ a obžaloby – spatřuje těžiště jednání v podobě nákupu akcií a vytvoření opravných položek, a obvinění shledávají rozdíl i v popisu škodlivého následku. Podle názoru obviněných soudy činné dříve ve věci rozhodovaly o jiném skutku, než jaký je vymezen v obžalobě.
Obvinění Ing. J. N. a Ing. J. V. závěrem svých dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i předcházející rozsudek Městského soudu v Praze a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněných Ing. J. N. a Ing. J. V. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru dovolací argumentace z větší části odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, pokud však jde o ty její části, které se týkají porušení zásady totožnosti skutku a zpochybnění znaleckých závěrů učiněných k dopadům jednání obviněných, jde o námitky zejména skutkové povahy, kterými se nelze zabývat. Státní zástupkyně dále uvádí, že s dovolacími námitkami obviněných se soudy činné dříve ve věci již v průběhu řízení vypořádaly a správně dovodily naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. Státní zástupkyně poukazuje na učiněná skutková zjištění a dovozuje z nich, že obvinění v rámci posuzovaného jednání při zneužití svého postavení ve společnostech L., a. s., a P. G., s. r. o., podnikajících se stejným předmětem činnosti, uzavřeli nevýhodnou smlouvu znamenající pokles skutečné hodnoty jmění společnosti P. G., s. r. o., a tím i pokles hodnoty vypořádacího podílu jejího společníka, společnosti P., a. s., která tak byla zbavena podstatné části svého majetku, což nakonec vyústilo v prohlášení konkurzu na ni. V této souvislosti státní zástupkyně odmítá námitku obviněných zpochybňující shodu v předmětu činnosti uvedených společností, neboť v obou případech šlo o koupi zboží za účelem dalšího prodeje a prodej a činnost organizačních a ekonomických poradců. Státní zástupkyně se taktéž neztotožňuje s tvrzením obviněných o nedostatku škodlivého následku, protože podle jejího názoru naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. není spojeno s takto vyhraněným následkem. Navíc má státní zástupkyně za to, že tato otázka byla dostatečně srozumitelným způsobem vyložena v rozhodnutí odvolacího soudu. Jak dále státní zástupkyně uvádí, není pochyb o tom, že obvinění postupovali v rozporu se zákazem konkurenčního jednání popsaného v citovaném ustanovení, které nemá odkazující povahu, jak se mylně domnívají, přičemž výsledkem jejich jednání bylo snížení konkurenceschopnosti společnosti P., a. s., které vedlo k jejímu úpadkovému stavu. Pokud obvinění opírají řádný průběh své obchodní transakce o smluvní podklad ze dne 25. 10. 1995, jakož i o skutečnost, že se příslušný správce konkurzní podstaty nepřipojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, podle státní zástupkyně se posuzované jednání neprojevilo způsobem předpokládaným v ustanovení §43 odst. 1 tr. řádu, tudíž obviněným nelze přisvědčit. Státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění Ing. J. N. a Ing. J. V. podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím společného obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obvinění Ing. J. N. a Ing. J. V. opírají jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 a 4 tr. řádu z podnětu podaných dovolání přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám, které lze podřadit pod citovaný dovolací důvod, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněných jsou částečně důvodná.
Obvinění Ing. J. N. a Ing. J. V. v rámci své dovolací argumentace především namítají, že soudy obou stupňů nezjistily úplný skutkový stav věci, resp. nevypořádaly se se všemi rozhodnými skutečnostmi, nevyhodnotily další okolnosti, vycházely ze subjektivních, popřípadě nepodložených názorů znalce Ing. I. S. a pominuly tvrzení obviněných uplatněná v rámci jejich obhajoby, zejména pokud jde o jimi předložený znalecký posudek. Obvinění uvádí i další údajné skutkové okolnosti týkající se oznamovatele posuzované trestné činnosti a rovněž namítají pochybení stran zachování totožnosti skutku. Podle názoru Nejvyššího soudu tak obvinění shledávají existenci dovolacího důvodu v uvedeném rozsahu v tom, že soudy obou stupňů údajně dospěly k chybným skutkovým zjištěním, nesprávně posuzovaly provedené důkazy, resp. neprovedly dokazování v potřebném rozsahu, popřípadě že porušily další procesní ustanovení. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obvinění dovozují ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace, která by mohla odůvodnit odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale domáhají se změny jeho právního posouzení zejména s poukazem na jiné skutkové okolnosti, než jaké se staly podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění Ing. J. N. a Ing. J. V., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění Ing. J. N. a Ing. J. V. namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovali ve výše uvedeném rozsahu zejména z odlišné verze skutkového stavu nebo z odlišného hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obvinění neuplatnili.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných Ing. J. N. a Ing. J. V. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obvinění dopustili posuzovaného skutku tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Podle nich obvinění jako majoritní akcionáři společnosti L., a. s., prodali 2 800 akcií této společnosti v nominální hodnotě 5 000,- Kč, což činilo 2/3 jejich celkem vydaného množství, přičemž akcie prodali prostřednictvím společnosti B., spol. s r. o., společnosti P. G., s. r. o., v níž působili jako společníci (každý s obchodním podílem po 40 %) a jednatelé, a to za částku 116 320 400,- Kč, která odpovídala tehdejší hodnotě vlastního jmění (nyní kapitálu) společnosti L., a. s. Zbylá část akcií této společnosti, tj. 1 400 ks, přitom v době prodeje nebyla v držení společnosti L., a. s., a nedošlo k jejímu převodu na nabyvatele. Popsaný nákup dvoutřetinového množství akcií byl podle závěrů soudů obou stupňů nevýhodný pro společnost P. G., s. r. o., neboť vedl k nutnosti vytvořit u ní opravné položky, které by zohlednily skutečnou hodnotu akcií a které měly následně vliv na snížení vlastního jmění (nyní kapitálu) této společnosti o částku 38 773 466,67 Kč. Tím podle soudů obou stupňů došlo i ke snížení vnitřní hodnoty obchodního podílu společníků, jímž byla vedle obviněných i společnost P., a. s., a v důsledku toho byl snížen i vypořádací podíl akcionářů společnosti P., a. s., o částku nejméně 9 635 000,- Kč. Obvinění měli tímto postupem získat pro sebe výhody vyplývající nejenom z realizace výše popsané transakce, ale i z toho, že směnky vystavené za prodej akcií použili následně k úhradě směnek, které vložili do společnosti P. G., s. r. o., v souvislosti se zvýšením jejího základního jmění (nyní kapitálu). Zmíněné dovolací námitky obviněných, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, zejména pokud vyplývají z pochybností o závěrech učiněných na podkladě znaleckého posudku Ing. I. S. a výslechu tohoto znalce, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Podobný závěr platí, pokud obvinění Ing. J. N. a Ing. J. V. vytýkali soudům nižších stupňů nedodržení totožnosti skutku, protože jde o procesní námitku, která nemůže založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Povinnost zachovat totožnost skutku totiž stanoví trestní řád jako procesní právní norma (viz zejména ustanovení §180 odst. 1 a §220 odst. 1 tr. řádu), takže tato pravidla se netýkají posouzení stíhaného skutku podle norem hmotného práva ani jiného hmotně právního posouzení. Proto ani dovolací námitky obviněných, v nichž argumentují údajným nedodržením totožnosti skutku, nelze podřadit pod zmíněný dovolací důvod a Nejvyšší soud k nim rovněž nepřihlížel.
Nejvyšší soud taktéž neakceptoval některé další dovolací námitky obviněných Ing. J. N. a Ing. J. V., které sice odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jsou zjevně neopodstatněné. Jde především o tvrzení, podle něhož ke spáchání trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. údajně nepostačuje pouhá existence stejného předmětu činnosti subjektů zúčastněných na převodu cenných papírů v posuzovaném případě, přičemž smlouva byla uzavřena prostřednictvím třetího subjektu (společnosti B., spol. s r. o.), na jehož činnosti se obvinění nijak nepodíleli. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že jak je zřejmé z ustanovení §128 odst. 2 tr. zák., k naplnění zde popsané skutkové podstaty je mimo jiné nutné, aby pachatel jednak buď sám uzavřel určitou smlouvu, nebo dal popud k jejímu uzavření, a dále se musí účastnit na podnikání dvou nebo více podnikatelských subjektů, které mají stejný nebo podobný předmět činnosti. Obvinění Ing. J. N. a Ing. J. V. podle učiněných skutkových zjištění vlastnili akcie společnosti L., a. s., které prodali společnosti P. G., s. r. o., a to prostřednictvím společnosti B., spol. s r. o. Do prodeje těchto cenných papírů tedy vstoupila další společnost, na jejíž činnosti se obvinění skutečně nepodíleli, avšak celá transakce byla zaměřena na převod akcií na společnost P. G., s. r. o., přičemž obvinění jakožto původní vlastníci předmětu obchodu dali popud k uzavření takových smluv. Z rozhodných skutkových okolností rovněž vyplývá, že společnost L., a. s., i společnost P. G., s. r. o., na jejichž podnikání se oba obvinění podíleli, měly oprávnění pro předmět činnosti spočívající mimo jiné v koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodeji a v činnosti organizačních a ekonomických poradců. Citovaná skutková podstata však již nepožaduje, aby uzavřená smlouva spadala do oblasti společného předmětu činnosti či se ho přímo týkala, takže uvedený zákonný znak podle názoru Nejvyššího soudu nelze zaměňovat s požadavkem, aby uzavřená smlouva (na úkor jednoho ze subjektů, v nichž pachatel zároveň působí) byla součástí určité soustavné podnikatelské aktivity, ale postačí i jednorázový obchod. Proto byl také v soudní praxi zaujat právní názor, od kterého se ani v této věci Nejvyšší soud nehodlá odchylovat a podle něhož není nutné, aby se smlouva uzavřená na úkor jednoho nebo více podnikatelských subjektů, v nichž pachatel zároveň působí, týkala přímo toho předmětu jejich činnosti, který je jim společný, přičemž může jít o jakoukoli smlouvu, třeba i neplatnou. Smluvní stranou takové smlouvy pak může být i třetí subjekt, na jehož činnosti se pachatel nijak nepodílí (srov. rozhodnutí pod č. 36/2000 Sb. rozh. tr. a v podrobnostech též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1640/2005, publikované pod č. T 872. v sešitu 23 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2006). Ani v tomto rozsahu proto nemohlo být dovolání obviněných shledáno opodstatněným.
Nejvyšší soud se rovněž neztotožnil s argumentací obviněných Ing. J. N. a Ing. J. V., podle níž je trestný čin zneužívání informací v obchodním styku ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. speciálním k trestnému činu podvodu podle §250 tr. zák., proto podle obviněných u nich měly soudy činné dříve ve věci v průběhu řízení prokazovat existenci podvodného úmyslu cíleného na způsobení škody, dále uvedení třetí osoby v omyl, popřípadě získání neoprávněného majetkového prospěchu. V odborné literatuře se sice uvádí, že ustanovení o trestném činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 tr. zák. je speciální ve vztahu k ustanovení o trestném činu podvodu podle §250 tr. zák., ale zákonným znakem prvního z těchto trestných činů není uvedení kohokoli v omyl ani způsobení škody v jakékoli konkretizované výši. Proto nebylo povinností soudů obou stupňů, aby vytvořily skutkový podklad odůvodňující naplnění těchto znaků, které sice charakterizují trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., ale nikoli trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., jehož spácháním byli obvinění uznáni vinnými.
Obvinění Ing. J. N. a Ing. J. V. dále dovozují zákonnost svého jednání v posuzovaném případě též s poukazem na ustanovení §66a odst. 14 obchodního zákoníku a současně na tzv. druhou směrnici Rady Evropských společenství a směrnici Rady Evropských společenství č. 88/624/EHS, které byly převzaty do obchodního zákoníku novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení §66a obchodního zákoníku nebylo účinné v době činu, za jehož spáchání byli obvinění odsouzeni, ale do obchodního zákoníku ho skutečně zařadila až citovaná novela. Proto se obvinění nemohou dovolávat jeho použití, zejména když soudy obou stupňů neučinily žádné skutkové zjištění, z něhož by vyplývalo, že mezi společnostmi L., a. s., P. G., s. r. o., a P., a. s., existovalo podnikatelské seskupení ve smyslu §66a obchodního zákoníku, přičemž i kdyby tomu tak bylo, podle §66a odst. 8 obchodního zákoníku nesměla ovládající osoba využít svého vlivu k tomu, aby prosadila přijetí opatření nebo uzavření smlouvy, z nichž může ovládané osobě vzniknout újma, popřípadě by musela být takto vzniklá újma vypořádána v intencích ustanovení §66a odst. 8 a 14 obchodního zákoníku, což se v daném případě nestalo a jednání obviněných ani nesměřovalo ke kompenzaci jakékoli újmy kterékoli ze zúčastněných společností. Ze stejných důvodů nelze rovněž akceptovat poukaz obviněných na ustanovení směrnice Rady Evropských společenství ze dne 13. 12. 1976 č. 77/91/EHS (tzv. druhá směrnice) a směrnice Rady Evropských společenství č. 88/624/EHS (správně zde má být směrnice ze dne 12. 12. 1988 č. 88/627/EHS, později zrušená a nahrazená směrnicí ze dne 28. 5. 2001 č. 2001/34/ES). Citované normy evropského komunitárního práva se staly závaznými a přímo použitelnými na území České republiky až v souvislosti s jejím vstupem do Evropské unie, tj. od 1. 5. 2004, takže nemohly mít vliv na posuzované jednání obviněných spáchané již v roce 1995. Navíc směrnice jako pramen sekundárního komunitárního práva zpravidla zavazuje jen členské státy a bez dalšího z ní nelze vyvozovat práva a povinnosti jednotlivců, tj. fyzických osob. Přitom – jak správně zdůraznil odvolací soud – nová úprava tzv. koncernového práva obsažená mimo jiné v ustanoveních §66a až §66c obchodního zákoníku po jeho novele provedené zákonem č. 370/2000 Sb. (do níž se promítly zmíněné předpisy evropského komunitárního práva) nic nezměnila na trestnosti jednání sankcionovaného ustanovením §128 odst. 2 tr. zák.
V této souvislosti dále Nejvyšší soud připomíná, že skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. nemá tzv. blanketní dispozici, neboť neodkazuje na žádné ustanovení obchodního zákoníku a nepodmiňuje trestní odpovědnost porušením zde popsané povinnosti či zákazu, ale trestní zákon v ní stanoví vlastní zákonné znaky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1640/2005, publikované pod č. T 872. v sešitu 23 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2006). Případný nedostatek trestnosti činu obviněných nelze rovněž dovodit z toho, že jejich postup nebyl napaden v rámci konkurzního řízení vedeného stran společnosti P., a. s., správcem konkurzní podstaty, věřiteli či konkurzním soudem, neboť postoj těchto subjektů není a ani nemůže být rozhodující pro posouzení viny obviněných (viz §9 odst. 1 tr. řádu). Proto ani zmíněné námitky obviněných nebyly shledány opodstatněnými.
Na druhé straně Nejvyšší soud shledal důvodnými ty dovolací námitky obviněných Ing. J. N. a Ing. J. V., kterými zpochybňují závěry, na jejichž podkladě soudy obou stupňů dovodily, že předmětná smlouva o koupi akcií společnosti L., a. s., byla uzavřena na úkor společnosti P. G., s. r. o. Soudy činné dříve ve věci se zde totiž soustředily na okolnosti, které nejsou podstatné k naplnění skutkové podstaty podle §128 odst. 2 tr. zák., a naopak nezabývaly se dostatečně těmi zákonnými znaky, jejichž existencí je podmíněno spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle citovaného ustanovení.
Soudy obou stupňů především nedostatečně vyjádřily okolnost, že posuzovaná smlouva byla uzavřena na úkor jednoho z podnikatelských subjektů, v nichž obvinění Ing. J. N. a Ing. J. V. působili, pokud takový „úkor“ soudy shledávaly v nutnosti a povinnosti společnosti P. G., s. r. o., aby vytvářela v souladu se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, opravné položky, „… jež by zohlednily skutečnou hodnotu nakoupených akcií a které měly vliv na snížení vlastního jmění této společnosti o částku 38 773 466,67 Kč, čímž došlo ke snížení vnitřní hodnoty obchodního podílu společníků …“. K tomu Nejvyšší soud upozorňuje, že pojem „opravné položky“ je používán v účetnictví a vyjadřuje přechodnou úpravu (korekci) ocenění majetkové složky na stav odpovídající tržním (reálným) hodnotám. Účelem opravných položek je upravit ocenění určitého aktiva v případě, prokáže-li se, že došlo ke snížení ocenění přechodného charakteru (srov. Hindls, R., Holman, R., Hronová, S. Ekonomický slovník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 283). Opravnými položkami se tedy vyjadřuje jen přechodné snížení hodnoty majetku pro účely vedení účetnictví (§26 odst. 3 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů). Proto „nutnost a povinnost vytvářet opravné položky“ sice může být výsledkem určitých majetkových dispozic učiněných k újmě příslušné účetní jednotky (např. nadhodnocení zaúčtovaného majetku), ale sama o sobě vyjadřuje jen účetní souvislosti, aniž by nutně znamenala uzavření smlouvy na úkor této účetní jednotky. Úkor by v posuzovaném případě mohl spočívat v tom, že společnost P. G., s. r. o., obdržela do svého majetku akcie společnosti L., a. s., v nižší hodnotě, která neodpovídala zaplacené ceně za tyto akcie vzhledem k jejich počtu a kvalitě, tj. zaplatila-li společnost P. G., s. r. o., obviněným vyšší cenu, než jaká byla tržní hodnota nabytých akcií společnosti L., a. s. To ovšem soudy obou stupňů výslovně nevyjádřily, ale při hodnocení důsledků posuzované smlouvy se omezily jen na zmíněné účetní souvislosti převodu akcií. Navíc takový důsledek by patrně neznamenal jen přechodné snížení hodnoty majetku společnosti P. G., s. r. o.
Nejvyšší soud se do jisté míry ztotožnil i s výhradami obviněných Ing. J. N. a Ing. J. V. proti tomu, byl-li důsledek jejich jednání (a tím i úkor) vyjádřen jako „… snížení vnitřní hodnoty obchodního podílu společníků …“. Měla-li být posuzovaná smlouva uzavřena na úkor společnosti P. G., s. r. o., v níž obvinění působili jako společníci a jednatelé, pak ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. není podstatné, jaký dopad měla tato smlouva na společníky uvedené znevýhodněné společnosti, resp. na vnitřní hodnotu jejich obchodního podílu, ale úkor se musí projevit u toho subjektu (podniku nebo organizace), v kterém pachatel působí a ohledně něhož uzavřel nevýhodnou smlouvu, tj. v tomto případě u společnosti P. G., s. r. o. Jejím společníkem sice byla i společnost P., a. s., v níž obvinění rovněž působili (v postavení předsedy a místopředsedy představenstva), ale soud prvního stupně v popisu skutku tuto okolnost výslovně nevyjádřil, byť učinil závěr, že smlouva o úplatném převodu akcií společnosti L., a. s., uzavřená mezi obviněnými a společností P. G., s. r. o., (prostřednictvím společnosti B., spol. s r. o.) byla též na úkor společnosti P., a. s. Přitom i ve vztahu ke společnosti P., a. s., platí výše zmíněné pochybnosti o charakteru důsledků, v nichž je shledáván její úkor.
V této souvislosti není zřejmé, jaký důsledek vyvodily soudy obou stupňů ze skutečnosti, kterou opakovaně zdůrazňovaly, totiž že obvinění Ing. J. N. a Ing. J. V. prodali společnosti P. G., s. r. o., pouze dvě třetiny celkového počtu akcií společnosti L., a. s., a že existovala i zbylá jedna třetina akcií této společnosti, přičemž prodejní cena uvedených dvou třetin akcií měla představovat hodnotu vlastního jmění (nyní kapitálu) celé společnosti L., a. s. Pokud tím mělo být vyjádřeno, že cena převáděných akcií neodpovídala jejich skutečné hodnotě, tj. že byla vyšší, bylo třeba takový závěr výslovně formulovat a odůvodnit, a to včetně okolnosti, zda v něm soudy spatřují „úkor“ společnosti P. G., s. r. o., nebo prospěch obviněných, resp. obojí.
Z popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně není rovněž patrné, k jaké výhodě ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. (s odkazem na ustanovení §128 odst. 1 tr. zák.) směřoval jak úmysl obviněných Ing. J. N. a Ing. J. V., tak i jejich následné jednání. Soud prvního stupně se zde omezil na pouhou citaci části zákonné formulace, že si obvinění počínali „s úmyslem získat pro sebe výhody“, aniž by bylo zřejmé, o jaké výhody se jednalo a zda jich bylo dosaženo. Tyto výhody jsou pak konkretizovány až v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně takto: „Výhodu pro obžalované tedy soud spatřuje jednak v realizaci samotného prodeje akcií, ale i v tom, že směnky, jež obdrželi v souvislosti s tímto prodejem od společnosti B., spol. s r. o., a které byly vystaveny společností P. G., s. r. o., … použili k úhradě formou zápočtu … směnek, jež vystavili v souvislosti se svým vstupem do společnosti P. G., s. r. o., … S těmito vloženými směnkami bylo spojeno navýšení základního jmění …, čímž oba obžalovaní získali ve společnosti P. G., s. r. o., podíl ve výši 80 % a podíl společnosti P., a. s., se snížil z původních 100 % na 20 % … Je nepochybné, že bez výše zmíněné transakce by oba obžalovaní nemohli splnit svůj závazek vyplývající z rozhodnutí o navýšení základního jmění. Ve svém důsledku tak postup obžalovaných vedl k tomu, že zcela ovládli společnost P. G., s. r. o.“. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že výhody, k jejichž opatření směřuje úmysl pachatele trestného činu ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. (prostřednictvím ustanovení §128 odst. 1 tr. zák.), musí být neoprávněné, tj. získané v důsledku porušení zákazu konkurence, resp. v důsledku zneužití informací, které má pachatel k dispozici právě proto, že zároveň působí ve dvou nebo více podnicích či organizacích se stejným nebo obdobným předmětem činnosti. Samotné uskutečnění prodeje akcií za odpovídající (tržní) kupní cenu a za dodržení dalších obvyklých (nikoli jednostranně nevýhodných) podmínek ovšem nemůže znamenat trestně postižitelnou výhodu. K trestnímu postihu se zde vyžadují nějaké výhodnější podmínky pro pachatele nebo jinou osobu, např. v podobě zaplacení nižší kupní ceny, než jaká odpovídá skutečné hodnotě kupovaného zboží, anebo ve formě výhody v jiných okolnostech prodeje, např. v možnosti splátek kupní ceny (viz rozhodnutí pod č. 21/2002-III. Sb. rozh. tr.). To ovšem obviněným Ing. J. N. a Ing. J. V. soudy v posuzované věci nekladly za vinu, jak je patrné z výše uvedených citací. Proto pokud oba obvinění obdrželi za celkem 2 800 ks akcií společnosti L., a. s., odpovídající protihodnotu od společnosti P. G., s. r. o., nemohlo jít o jejich neoprávněnou výhodu, byť by výtěžek z prodeje použili ke splacení svých závazků vyplývajících ze směnek, jimiž získali obchodní podíly ve společnosti P. G., s. r. o. Výhoda obviněných ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. by zde mohla spočívat v tom, že své akcie společnosti L., a. s., převedli na společnost P. G., s. r. o., za výhodnějších cenových či jiných podmínek, než jaké bylo možné dosáhnout mezi jinými subjekty bez zneužití zákazu konkurence. Tyto výhodnější podmínky pak bylo nutno konkretizovat.
Po zjištění, že dovolání obviněných Ing. J. N. a Ing. J. V. jsou v uvedených směrech opodstatněná, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 12 To 68/2005, přičemž podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu potom přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná věc obviněných Ing. J. N. a Ing. J. V. na podkladě jejich odvolání a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především náležitě posoudí a popřípadě vyjádří, v čem spočívá úkor jako důsledek posuzované smlouvy o převodu cenných papírů, na úkor kterých subjektů byla tato smlouva uzavřena a zda, případně k jakému prospěchu směřoval úmysl obou obviněných. Za tím účelem může odvolací soud podle potřeby doplnit dokazování a na jeho podkladě upřesnit dosavadní skutková zjištění. Poté odvolací soud učiní a náležitě odůvodní závěr, zda se obvinění dopustili posuzovaným skutkem trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. nebo jiného trestného činu, popřípadě žádného trestného činu.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu jsou soudy nižších stupňů v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou povinny respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněných Ing. J. N. a Ing. J. V. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y