ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.291.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 291/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2014 o dovolání, které podal obviněný T. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 9 To 113/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 191/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 11 T 191/2012, byl obviněný T. L. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil společně s obviněnou L. S. způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozhodnutí.
Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody. Současně soud prvního stupně rozhodl o vině a trestu obviněné L. S. a o její povinnosti k náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 9 To 113/2013, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Citované usnesení Krajského soudu v Brně napadl obviněný T. L. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. Přestože obviněný výslovně nepodřadil své námitky pod uplatněné dovolací důvody, lze z kontextu jeho dovolání dovodit, že k prvnímu z dovolacích důvodů namítá porušení ustanovení o přítomnosti spoluobviněné L. S. při hlavním líčení. V konkrétní rovině pak podle obviněného údajně v rozporu s ustanovením §202 odst. 2 písm. a) tr. řádu nebylo jmenované spoluobviněné umožněno účastnit se hlavního líčení konaného ve věci. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný podřadil takové námitky, jimiž zpochybnil závěr o vině soudu prvního stupně s odkazem na nedostatečný rozsah dokazování. Přitom obviněný vytkl i nepřiměřeně přísnou výši trestu, který mu byl uložen. Proto závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí a aby podle §265m odst. 1 tr. řádu ve věci sám rozhodl a zprostil ho obžaloby ohledně skutků popsaných pod body 2. až 6. ve výroku o vině (obviněný má zřejmě na mysli skutky uvedené pod citovanými body v návrhu státního zástupce na potrestání ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. Zk 445/2012).
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného T. L. ke dni vydání tohoto usnesení nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný T. L. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva v uvedeném smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měly být posouzeny jím spáchané skutky, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky přečinů krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Jak ostatně sám obviněný výslovně zdůraznil, podle jeho názoru mělo dojít k nesprávnému hodnocení důkazů, přičemž v této souvislosti obviněný poukazuje i na výši uloženého trestu, který považuje za nepřiměřený. Podle názoru obviněného klíčový důkaz o jeho trestné činnosti opatřený policejním orgánem nebyl náležitě vyhodnocen, přičemž obviněný předkládá vlastní verzi skutkového stavu, zejména pokud jde o otázku ztotožnění osoby zachycené na záběru z kamerového systému. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení těch skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.
Totéž platí ve vztahu k obecnému tvrzení obviněného, podle něhož mu údajně soudy uložily nepřiměřený trest. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Obviněný ovšem ve svém dovolání nepoukazuje na takovou vadu, která ostatně u něj ani nepřichází v úvahu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný T. L., tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, totiž neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle kterého mu údajně nebyla jednoznačně, dostatečně a beze všech pochybností prokázána trestná činnost, neboť taková argumentace se vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou citovaného dovolacího důvodu, ale obviněný jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.
Pokud jde o námitky obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, Nejvyšší soud je vůbec nemohl věcně přezkoumat, protože obviněný v nich poukazuje na takové skutečnosti, které se ho jako dovolatele vůbec netýkají. Zmíněné námitky se totiž vztahovaly výhradně k osobě spoluobviněné L. S., která však v této věci nepodala dovolání a jejíž nepřítomnost u hlavního líčení obviněný T. L. vytýkal. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud nemohl hodnotit správnost postupu soudu prvního stupně ve vztahu k jmenované spoluobviněné, neboť každý z obviněných je oprávněn napadat pouze ten výrok a řízení mu předcházející, které se právě jeho bezprostředně týkají [§265d odst. 1 písm. d), §265i odst. 3, 5 tr. řádu]. Zcela nad rámec podaného dovolání Nejvyšší soud konstatuje, že – jak vyplývá z dosavadní judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 32/2012 Sb. rozh. tr.) – hlavní líčení lze konat v nepřítomnosti obžalovaného i ve zjednodušeném řízení před samosoudcem po podání návrhu na potrestání a po zkráceném přípravném řízení (§314b a násl. tr. řádu), ale je zde nutné respektovat určité zvláštnosti, které se týkají takového způsobu řízení. Jedna z nich spočívá v tom, že v případě zkráceného přípravného řízení nemůže dojít ve smyslu §166 odst. 1 tr. řádu ke skončení vyšetřování, a proto obviněnému ani nelze umožnit, aby poté prostudoval spis a učinil návrhy na doplnění vyšetřování. Tato podmínka stanovená pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného podle §202 odst. 2 písm. b) tr. řádu se v případě zjednodušeného řízení před samosoudcem neuplatní. Konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného za uvedených předpokladů neodporuje ani ustanovení čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních lidských práv a svobod, jestliže soudní řízení jako celek není dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Jak přitom vyplývá z trestního spisu, v trestní věci obviněných T. L. a L. S. se konalo zjednodušené řízení před samosoudcem podle §314b tr. řádu. Z č. l. 84 trestního spisu je dále patrné, že samosoudce Městského soudu v Brně zaslal obviněné L. S. předvolání podle vzoru 6a (jak lze ostatně zjistit i z doručenek zařazených na č. l. 84 a verte trestního spisu) ve smyslu sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 126/2009-OD-Org., o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“ doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení, přičemž zmíněný vzor se týká doručení obžaloby obžalovanému (zde návrhu na potrestání podezřelému) a jeho předvolání k hlavnímu líčení v případech, v nichž lze hlavní líčení konat v nepřítomnosti obžalovaného (obviněného). Formální podmínky pro případné konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněných tedy byly splněny, když návrh na potrestání byl oběma obviněným řádně a včas doručen (obviněnému T. L. dne 27. 12. 2012 a obviněné L. S. dne 19. 12. 2012) a oba obvinění byli ke spáchaným skutkům ve zkráceném přípravném řízení vyslechnuti. Soud prvního stupně konal v této věci dne 22. 1. 2013 hlavní líčení, v němž byl vyhlášen odsuzující rozsudek. V žádném případě tak nemohlo dojít k namítanému pochybení ve vztahu k spoluobviněné L. S., jak uvádí obviněný ve svém dovolání, a už vůbec ne k porušení jeho práv jako dovolatele.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný T. L. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání obviněného podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. 3. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y