ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.303.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 303/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. března 2004 o dovolání, které podal obviněný P. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 11 To 194/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 152/2000, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 11 To 194/2003.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný P. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 4. 2003, sp. zn. 3 T 152/2000, uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, 2 tr. zák., které se dopustil tím, že:
1. v době od 1. 5. 1999 do 7. 5. 1999 potvrdil již odsouzenému K. F., že je u něho zaměstnán, na potvrzení o zaměstnání – tiskopisu společnosti H. C., a. s., ačkoliv toto nebyla pravda, a následně K. F. uzavřel s leasingovou společností H. C., a. s., se sídlem B., K. 39, smlouvu o finančním pronájmu č. 99823600.. na pronájem rotační sekačky R 534 v prodejní ceně 12 236,- Kč, kde uvedl jako zaměstnavatele A. K., se sídlem P. č. 39, uhradil zálohu na splátky a první splátku v celkové výši 1 711,- Kč a dále uzavřel smlouvu č. 99823600.. na pronájem motorové pily OM 935 X v prodejní ceně 8 636,- Kč, kterou také po zaplacení částky 1 208,- Kč převzal, a tím K. F. způsobil škodu ve výši 17 953,- Kč;
2. v přesně nezjištěné době několik dnů před 7. 5. 1999 pomohl K. B. vyplnit tiskopis – potvrzení o zaměstnání, které s ním společně zanechal v P. K. se sídlem v Ž., aby toto potvrdil, ačkoliv věděl, že K. B. není u tohoto podnikatele zaměstnán, a věděl, že K. B. potvrzení o zaměstnání použije při uzavírání leasingové smlouvy v nějaké prodejně, což učinil dne 7. 5. 1999 v prodejně zemědělské techniky S. v P., kde uzavřel se společností E. l., a. s., se sídlem v Českých Budějovicích smlouvu o pronájmu motorové travní sekačky značky Compact S-48, v. č. 8300/96, v hodnotě 17 870,- Kč, kterou po zaplacení první splátky v částce 3 574,- Kč převzal.
Za to byl obviněný P. K. odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Kolíně napadl obviněný P. K. odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 11 To 194/2003, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto rozhodnutí byl obviněnému P. K. doručen dne 1. 9. 2003, jeho obhájkyni dne 15. 9. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 28. 8. 2003.
Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný P. K. prostřednictvím své obhájkyně dne 18. 11. 2003 dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu, přičemž má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že jeho odvolání bylo zamítnuto, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Obviněný uvádí, že skutečně potvrdil K. F., že je u něj zaměstnán, přičemž toto potvrzení vystavil v dobré víře, neboť se domluvili, že jmenovaný nastoupí do pracovního poměru k obviněnému. Obviněný měl vlastní zkušenost s odběrem zboží na leasing, podle níž si leasingové společnosti ověřují telefonicky u zaměstnavatele údaje na tiskopisu. Pokud později K. F. do smluveného pracovního poměru nenastoupil, obviněný tvrdí, že by k telefonickému dotazu tuto skutečnost leasingové společnosti sdělil, přičemž současně předpokládal, že K. F. od svého úmyslu uzavřít leasingovou smlouvu upustil, protože mu muselo být jasné, že nemá prostředky na úhradu splátek. Jak dále obviněný uvádí, nepředpokládal, nevěděl a ani nemohl vědět, že se K. F. chce obohatit ke škodě leasingové společnosti.
Stran druhého útoku obviněný P. K. souhlasí s tím, že vyplnil potvrzení o zaměstnání otci své družky K. B., avšak podle svého tvrzení nevěděl, že jmenovaný nemá uzavřen pracovní poměr. Potvrzení vyplnil jen z důvodu značných problémů K. B. s psaním. Podle názoru obviněného v žádném případě nevěděl o tom, že K. B. toto potvrzení užije k uzavření leasingové smlouvy a k následnému převzetí zboží, které nebude platit.
Obviněný P. K. dále teoreticky rozebírá institut pomocníka ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a dovozuje, že zmíněný účastník musí svoji pomoc směřovat vždy k individuálně určitému trestnému činu a současně musí být prokázáno, že pomáhá v trestném činu pachateli, o němž ví, že páchá trestný čin. Stran subjektivní stránky obviněný doplňuje, že pomocník musí vědět o tom, že pachatel hlavního trestného činu chce tento čin spáchat, a musí s tím být alespoň srozuměn. Podle obviněného však takový úmysl u něj nikdy nebyl prokázán a ani ho neměl.
Obviněný P. K. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu napadené rozhodnutí zrušil a aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. řádu nebo podle §265m tr. řádu, tedy tak, aby sám ve věci rozhodl rozsudkem tím způsobem, že by obviněného zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného P. K. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru především obhájkyně obviněného dosud nepostřehla změnu ustanovení §265b odst. 1 písm. k) a l) tr. řádu, k níž došlo novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 200/2002 Sb., účinným od 24. 5. 2002. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu však také není podle státního zástupce naplněn, protože dovolatel neuvádí ani jednu z procesních podmínek, které by odvolací soud při svém rozhodování nesplnil. K argumentaci odůvodňující druhý dovolací důvod potom státní zástupce uvádí, že obsahuje stejné námitky, jaké byly uplatněny v odvolání a kterými se podrobně zabýval Krajský soud v Praze. Navíc podle státního zástupce jde o námitky skutkové, které neodpovídají zákonem uplatněnému dovolacímu důvodu. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného P. K. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného P. K. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. A. M., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Kolíně dne 18. 11. 2003, když podání obsahující dovolání bylo dáno na poštu dne 14. 11. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e odst. 1, 2 a 3 tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný P. K. poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále na důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení oprávněnosti uplatněných dovolacích důvodů. Pokud jde o námitky obviněného P. K., v jejichž rámci tvrdí, že svým jednáním nenaplnil požadovanou subjektivní stránku pomoci k trestnému činu, může být taková vada úspěšně namítána prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože v této části dovolání obviněného P. K., která vychází z citované výhrady, Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů k odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. řádu, přezkoumal podle §265i odst. 3 a 4 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným námitkám, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v tomto rozsahu je podané dovolání důvodné.
Nejvyšší soud dále především považuje za nutné zmínit, že obviněný P. K. své dovolání opřel i o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který je naplněn za výše uvedených podmínek. Jak je však zřejmé citace trestního řádu v textu dovolání a jak také již zmínil ve svém vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, dovolatel měl evidentně na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, resp. jeho první alternativu, přičemž odkaz na písm. k) tohoto ustanovení je zřejmě důsledkem nepostřehnutí novely trestního řádu provedené zákonem č. 200/2002 Sb., která s účinností od 24. 5. 2002 zaměnila a částečně doplnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. k) a l) tr. řádu. Dovolací důvod podle první alternativy ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, jejíž naplnění měl zjevně obviněný v úmyslu tvrdit, je dán za situace, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Uvedený dovolací důvod je důvodem procesním, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného P. K. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu. Obviněný přitom ani žádné procesní pochybení ve smyslu tohoto ustanovení neuvádí. V naznačeném rozsahu bylo proto dovolání obviněného shledáno zjevně neopodstatněným.
V rámci svých námitek k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný P. K. mimo jiné uplatnil názor, podle něhož nevěděl, že K. B. není v pracovním poměru, ani to, že potvrzení užije k uzavření leasingové smlouvy. V rozsahu těchto námitek obviněný shledává existenci tvrzeného dovolacího důvodu primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy dříve činné ve věci, a nesprávné právní posouzení svého jednání dovozuje především z odlišného hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy obou stupňů.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný P. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný P. K. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se následně ztotožnil i soud odvolací. Z těchto závěrů přitom vyplývá mimo jiné to, co obviněný v dovolání popírá, totiž že věděl o nepravdivosti potvrzení o zaměstnání a o tom, k jakému účelu toto potvrzení použije K. B. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají správnosti učiněných skutkových zjištění, jsou proto mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení námitky obviněného, v jejímž rámci tvrdí, že svým jednáním nenaplnil požadovanou subjektivní stránku účasti na trestném činu. Účastenství ve smyslu §10 odst. 1 tr. zák., tedy úmyslná forma účasti jednající osoby na trestném činu jiného pachatele, je podle §89 odst. 1 tr. zák. postavena na roveň trestného činu. Trestní zákon rozlišuje účastenství v podobě organizátorství, návodu a pomoci [§10 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. zák.]. Jeho trestnost je podmíněna alespoň pokusem o trestný čin, takže hlavní pachatel, na jehož trestné činnosti se účastník podílí, musí v rámci svého jednání dosáhnout nejméně tohoto vývojového stadia, tzn. uplatňuje se princip akcesority účastenství. Účastenství je možné toliko v úmyslné formě a jen ve vztahu k úmyslným trestným činům hlavním, což znamená, že se vyžaduje úmysl jednající osoby směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu jiné osoby. Uvedené závěry v návaznosti na pravidla obsažená v §120 odst. 3 tr. řádu zakládají povinnost soudu rozhodujícího ve věci rozsudkem, aby do výroku o vině zahrnul popis všech právně významných skutkových okolností jednak hlavního trestného činu spáchaného jinou osobou (tj. zejména místo, čas a způsob spáchání, popřípadě i jiné skutečnosti, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným) a následně i popis skutkových okolností jednání účastníka, které dávají podklad pro posouzení jeho jednání jako organizátora, návodce nebo pomocníka.
V posuzované věci měli hlavní pachatelé spáchat trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., a to zřejmě v jeho základní skutkové podstatě (podle odst. 1 citovaného ustanovení). Zmíněného činu se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Obviněný P. K. byl uznán vinným dvěma dílčími útoky pomoci k těmto trestným činům podle §10 odst. 1 písm. c) tr. řádu k §250 odst. 2 tr. řádu, tedy podle právní věty výroku o vině měl úmyslně poskytnout jinému pomoc opatřením prostředků k tomu, aby další osoba ke škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl, a způsobila tak škodu nikoli malou.
Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, vyplývá následující. K. F., pachatel hlavního trestného činu, jemuž měl obviněný P. K. pomáhat skutkem obsaženým pod bodem 1. zmíněného výroku o vině, měl k dispozici nepravdivé potvrzení o tom, že je zaměstnán, bez jeho užití uzavřel s leasingovou společností dvě smlouvy o finančním pronájmu, na nichž nepravdivě uvedl jméno svého zaměstnavatele a na jejich podkladě převzal předměty pronájmu (rotační sekačku a motorovou pilu), uhradil vždy zálohu na splátky a první splátku, čímž způsobil škodu ve výši 17 953,- Kč. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze potom zřejmě dovodit, že K. F. splátky neplatil. Součástí trestního spisu je i trestní příkaz Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 3 T 152/2000 (č. l. 53 trestního spisu), který stran K. F. nabyl dne 19. 10. 2000 právní moci a kterým byl K. F. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2001) spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. K rozhodujícím znakům trestného činu podvodu z popisu skutku zde uvedeného vyplývá, že další žádné splátky nebyly leasingové společnosti uhrazeny.
K druhému dílčímu útoku rozsudek soudu prvního stupně uvádí, že hlavním pachatelem je K. B., který měl užít nepravdivé potvrzení o zaměstnání k uzavření leasingové smlouvy na pronájem motorové sekačky. Zmíněný předmět K. B. po zaplacení první splátky převzal. Z odůvodnění rozsudku lze opět do jisté míry dovodit, že K. B. následně splátky nesplácel a sekačku zřejmě nedržel a neužíval. Trestní stíhání hlavního pachatele bylo usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 3 T 152/2000, podle §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu zastaveno (č. l. 226 trestního spisu).
V rámci prvního útoku jednání obviněného P. K. spočívalo podle již zmíněného rozhodnutí v tom, že potvrdil K. F. na tiskopisu leasingové společnosti, že je u něj zaměstnán, ačkoli to nebyla pravda. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že K. F. měl podle domluvy nastoupit k obviněnému P. K. do pracovního poměru, avšak soudy dříve činné ve věci dále dovodily, že obviněný „musel být přinejmenším srozuměn, že k němu do zaměstnání nemusí vůbec nastoupit, ... tedy musel být srozuměn s tím, že nebude mít bez práce na placení splátek a tím bude leasingové společnosti způsobena škoda“. Ačkoli to z poměrně stručného odůvodnění není zcela zřejmé, jedná se pravděpodobně již o právní závěr soudu, nikoli o skutkové zjištění. Podstatou druhého útoku obviněného měla být pomoc K. B. s vyplněním tiskopisu – potvrzení o zaměstnání, ačkoli obviněný věděl, že K. B. u tohoto podnikatele není zaměstnán a že tiskopis bude užit v nějaké prodejně při uzavírání leasingové smlouvy. Podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně muselo být obviněnému P. K. jasné, že K. B. nebude splácet splátky a sekačku nebude držet a užívat.
K právnímu hodnocení popsaných jednání hlavních pachatelů a účastníka Nejvyšší soud konstatuje následující. Podstatou spáchání trestného činu podvodu je především úmyslné podvodné jednání pachatele. K naplnění subjektivní stránky zmíněného trestného činu v případě uzavírání leasingových smluv však nestačí zjištění, že pachatel již v době uzavírání této smlouvy uvedl nepravdivé údaje o svých příjmech, ale především musí být prokázáno, že již v této době věděl, že s ohledem na své finanční poměry nebude moci dostát ani základním podmínkám vyplývajícím ze smlouvy a byl s tím srozuměn, takže smlouva byla uzavřena jen jako prostředek k vylákání předmětu leasingu, kterým uváděl pronajímatele v omyl. Čin je v takovém případě dokonán převzetím předmětu leasingu pachatelem, jenž se tímto způsobem obohatí na úkor leasingové společnosti (srov. rozhodnutí pod č. 47/2002 Sb. rozh. tr.). K. F. při uzavírání leasingových smluv uvedl nepravdivý údaj, přičemž měl k dispozici i nepravdivé potvrzení o svém pracovním poměru vystavené obviněným P. K. Otázku, jaký byl jeho úmysl stran placení sjednaných splátek, však již rozsudek soudu prvního stupně neřeší. Samotná skutečnost, že pachatel (hlavního) trestného činu podvodu K. F. nemusel nastoupit do domluveného pracovního poměru, tedy že zůstane bez práce, jeho majetkové poměry blíže neurčuje. Rozsudek soudu prvního stupně tudíž neobsahuje znak spočívající v podvodném jednání K. F. včetně jeho pokrytí požadovaným zaviněním v úmyslné formě. Nepřesný je také popis dalších znaků objektivní stránky posuzovaného trestného činu, neboť toliko z kontextu skutkové věty je nutné dovozovat, že další splátky nebyly uhrazeny, že škoda byla zřejmě způsobena leasingové společnost a že k obohacení pravděpodobně došlo na straně K. F., neboť další osud předmětu leasingu již popsán není.
Obdobně kusé zůstávají závěry o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu i v případě druhého útoku, jehož hlavním pachatelem měl být K. B. Ten podle rozsudku soudu prvního stupně převzal za užití nepravdivého potvrzení o zaměstnání po uhrazení první splátky předmět leasingu. Jaký byl jeho vnitřní psychický vztah k možnosti hrazení dalších splátek, již zřejmé není. Opět není ve skutkové větě výroku o vině ani následně v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvedeno, které splátky nebyly uhrazeny, kdo se obohatil (v odůvodnění je zmíněno, že K. B. sekačku nedržel ani neužíval), ani kdo je poškozeným.
Vzhledem k principu akcesority uplatňovanému v institutu účastenství na trestném činu podle §10 odst. 1 tr. zák. je zřejmé, že nejsou-li bez pochybností vymezeny všechny znaky skutkové podstaty hlavního trestného činu, nemůže být posouzeno ani jejich pokrytí zaviněním účastníka, tedy naplnění subjektivní stránky jeho jednání. Pokud soud prvního stupně dovodil nepřímý úmysl obviněného P. K. ve formě srozumění s následným nehrazením splátek K. F. a se vznikem škody leasingové společnosti na základě toho, že nebylo jisté, zda jmenovaný nastoupí do sjednaného zaměstnání, jedná se o závěr předčasný, nedostatečný a nepodložený ostatními skutkovými okolnostmi. Obdobně není jasné, jaká skutková zjištění vedla soud k tvrzení, podle něhož obviněný musel vědět, že K. B. nebude uhrazovat splátky za předmět leasingu ani ho držet a užívat. Odkaz na znalost dohody mezi K. B. a svědkem I. K. je poněkud rozporný vzhledem k tomu, že ze závěru odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že detailnější aspekty jednání těchto osob a obviněného v posuzovaném skutku zůstaly neobjasněny, a tudíž s poukazem na zásadu in dubio pro reo bylo obviněnému P. K. přičteno toliko jednání, ke kterému se doznal. Námitka obviněného uplatněná v dovolání, podle níž zjištěné skutkové okolnosti nesvědčí o jeho úmyslu pomoci hlavním pachatelům ve spáchání trestných činů, je proto důvodná.
Soud prvního stupně se tedy v rámci právního posouzení jednání obviněného P. K. jako pomocníka náležitě nevypořádal s předběžnou otázkou (§9 odst. 1 tr. řádu), zda, jaký trestný čin a jakým jednáním spáchali K. F. a K. B. jako pachatelé hlavního trestného činu, jimž měl obviněný poskytnout pomoc. Rozsudek soudu prvního stupně totiž ani neobsahuje všechny skutkové okolnosti odůvodňující závěr, podle něhož jmenovaní spáchali trestný čin podvodu a obviněný jim k tomu poskytl pomoc za situace, že byl alespoň srozuměn s rozhodnými skutkovými okolnostmi jejich trestné činnosti.
Zmíněné nedostatky v rozsudku soudu prvního stupně neodstranil z podnětu odvolání obviněného P. K. ani odvolací soud, který důvodně podané odvolání zamítl jako nedůvodné, přestože právní posouzení skutku je zatíženo uvedenými vadami.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že na základě doposud ustáleného skutkového stavu věci není možné určit, zda se obviněný P. K. skutkem, pro který je v této trestní věci stíhán, dopustil pomoci k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) a §250 odst. 1, 2 tr. zák., případně trestného činu jiného nebo žádného, neboť z napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda lze u obviněného důvodně dovodit úmyslné zavinění. Proto jsou důvodné pochybnosti o tom, zda v posuzovaném případě byly skutečně naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu podvodu.
Po zjištění, že dovolání obviněného P. K. je v uvedených směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Praze tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná odvolání obviněného P. K. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především zjistí okolnosti týkající se spáchání hlavních trestných činů K. F. a K. B., zejména jakými konkrétními skutečnostmi byly naplněny znaky skutkových podstat hlavních trestných činů podvodu podle §250 tr. zák., a následně učiní závěr, zda jsou tyto znaky pokryty požadovaným zaviněním obviněného P. K. Podstatná skutková zjištění potom soud vyjádří ve skutkové větě, případně je rozvede v odůvodnění svého rozhodnutí tak, aby z něj byly zřejmé všechny okolnosti vyžadované ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu. Pomocné jednání obviněného přitom z hlediska naplnění objektivní stránky bezpochyby může spočívat i ve vystavení nebo vyplnění formuláře potřebného k uplatnění žádosti o uzavření leasingové smlouvy, jak bylo vyjádřeno v rozhodnutích vydaných soudy prvního a druhého stupně. Poté odvolací soud opětovně posoudí, jestli jsou posuzovaným skutkem naplněny všechny znaky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, 2 tr. zák., či zda se obviněný dopustil jiného trestného činu nebo žádného, a vysloví tomu odpovídající výrok.
Nad rámec podaného dovolání spatřuje Nejvyšší soud nesprávné právní posouzení skutku kladeného za vinu obviněnému P. K. též v tom, že soudy obou stupňů považovaly jeho jednání za jeden pokračující trestný čin (v podobě účastenství) ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák., protože obviněnému přičítaly k tíži součet škody, kterou měli způsobit K. F. a K. B. hlavními trestnými činy. Účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák. na trestných činech různých pachatelů totiž nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství, byť by jinak byly splněny podmínky pro takové posouzení všech útoků uvedené v §89 odst. 3 tr. zák. (viz rozhodnutí pod č. 61/1994 Sb. rozh. tr.). Přitom K. F. bylo kladeno za vinu způsobení škody ve výši 17 953,- Kč a K. B. ve výši 14 296,- Kč, takže ani v jednom případě nejde o škodu nikoli malou ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. (tj. nejméně 25 000,- Kč), která podmiňuje použití právní kvalifikace též podle §250 odst. 2 tr. zák. Proto se obviněný P. K. nemohl dopustit pomoci k trestnému činu podvodu směřujícímu ke způsobení škody nikoli malé.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je odvolací soud, případně i soud prvního stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného P. K. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y