ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.32.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 32/2011-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. května 2011 o dovoláních, která podali obvinění Ing. J. Š. , a Ing. M. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 7 To 209/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 72/2006, takto:
Z podnětu dovolání obviněných Ing. J. Š. a Ing. M. H. se podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 7 To 209/2010, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 3 T 72/2006.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Břeclavi přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 3 T 72/2006, byl obviněný Ing. J. Š. uznán vinným dvěma trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a to v bodech 1), 2) výroku o vině, a trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. (bod 3. výroku o vině). Obviněný Ing. M. H. byl stejným rozsudkem uznán vinným jednak návodem k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. a §255 odst. 1, 3 tr. zák. [bod 1) výroku o vině] a jednak trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. (bod 4. výroku o vině). Za to byly obviněným uloženy podle §255 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnné tresty odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem jejich výkonu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání čtyř roků obviněnému Ing. J. Š. a v trvání pěti roků obviněnému Ing. M. H.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Břeclavi podali odvolání oba obvinění a v jejich neprospěch i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi v rozsahu výroku o trestu. Krajský soud v Brně všechna odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná, a to usnesením ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 7 To 209/2010.
Usnesení odvolacího soudu poté obvinění Ing. J. Š. a Ing. M. H. napadli prostřednictvím svých obhájců dovoláními, která shodně opřeli o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a obviněný Ing. M. H. navíc o důvod pod písm. l) odst. 1 §265b tr. ř., tedy proto, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod uvedený v písmenech a) až k), a to konkrétně v písmenu g) §265b odst. 1 tr. ř.
V úvodu svého dovolání vyjádřil slovně obviněný Ing. J. Š. rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ale neoznačil jeho paragrafové znění. Použil jeho druhou alternativu, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Konkrétně byl dle názoru dovolatele v předcházejícím řízení dán důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud vycházel ze slovní formulace dovolacích důvodů, a proto měl za to, že obviněný Ing. J. Š. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný Ing. M. H. pak důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil v jeho obou alternativách.
Obviněný Ing. J. Š. ve svém dovolání nejprve obecně konstatoval, že soudy zjištěné skutky ve všech bodech, jež se týkají jeho osoby, nenaplnily znaky ani jednoho z trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Ve vztahu k trestnému činu „porušení“ (správně porušování) povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným v bodě 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky. Tvrdil, že peníze z účtu společnosti Výzkumný ústav výživy zvířat, s.r.o., vybral a předal jejím bývalým společníkům v přesvědčení, že se jednalo o vyplacení nerozděleného zisku za období od roku 1996 do 1999, na čemž se tito společníci na valné hromadě předem dohodli a takový postup odsouhlasili. Obviněný nejednal tedy v úmyslu, byť nepřímém, nakládat neoprávněně s majetkem výzkumného ústavu a způsobit mu tím škodu. Nanejvýše byl uveden v omyl společníky, kteří své obchodní podíly ve společnosti Výzkumný ústav výživy zvířat, s.r.o., převedli na společnost KARTIMEX, spol. s r.o. Dovolatel k tomuto namítl, že nedohledatelnost listinných dokumentů – zpráv o hospodaření a usnesení valné hromady společnosti Výzkumný ústav výživy zvířat, s.r.o., o rozdělení zisku a o převodu obchodních podílů mu byla neprávem přičtena k jeho tíži, neboť z toho soud dovodil, že příslušná rozhodnutí nebyla valnou hromadou společnosti Výzkumný ústav výživy zvířat, s.r.o., vůbec učiněna. Výhrady vznesl obviněný Ing. J. Š. také k závěru soudů, podle něhož zneužil finanční prostředky společnosti Výzkumný ústav výživy zvířat, s.r.o., pocházející z dotací Ministerstva zemědělství České republiky. Byl toho názoru, že se nemohlo jednat o dotace. Postup při financování výzkumných úkolů byl takový, že až po dokončení každého úkolu bylo na účet společnosti Ministerstvem zemědělství České republiky převedeno 20 % financí určených na dokončený úkol, který v tomto rozsahu musela společnost Výzkumný ústav výživy zvířat, s.r.o., předtím hradit ze svého. Obviněný tak byl přesvědčen, že jednáním pod body 1) a 2) výroku o vině rozsudku okresního soudu nakládal výhradně s prostředky obchodní společnosti. Právní kvalifikaci skutku pod bodem 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dovolatel také zpochybnil. Nesouhlasil s tím, že by společnost Výzkumný ústav výživy zvířat, s.r.o., nebyla schopna uhradit závazek vůči Pozemkovému Fondu České republiky, zaplacena totiž nebyla pouze poslední splátka, jež podle splátkového kalendáře měla být uhrazena v době, kdy obviněný Ing. J. Š. již nebyl statutárním orgánem společnosti. Výtky uplatnil dovolatel dále i k těm skutkovým závěrům soudu, podle nichž prodej movitého majetku společnosti Výzkumný ústav výživy zvířat, s.r.o., znemožnil pokračovat ve výzkumné činnosti, na kterou byly určeny dotace. Ve skutečnosti totiž podle obviněného prodaný movitý majetek společnost k výzkumné činnosti vůbec nepotřebovala. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl zrušit obě napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů, a to v rozsahu viny dovolatele ve všech bodech odsuzujícího výroku, které se jej dotýkají, a na ně navazujícího výroku o trestu, a vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
V úvodu svého dovolání obviněný Ing. M. H. poznamenal, že mu je známo, že tento mimořádný opravný prostředek nemůže být směřován proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Přesto však uvedl, že tato zjištění neodpovídají provedeným důkazům a poukázal tak na existenci extrémního nesouladu mezi nimi. Blíže k tomuto odkázal na obsah svého odvolání. Popřel, že by se dopustil návodu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, jímž byl uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Ve vztahu k tomuto účastenství na trestném činu dále namítl, že skutková věta ani neobjasňuje okolnosti, za nichž se měl návodu dopustit. Zpochybnil také znak subjektu, neboť trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku se může dopustit jen ta osoba, jíž byla uložena povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Za takovou osobu se však obviněný Ing. M. H. nepovažoval. On sám, který jako jediný měl v rozhodné době podpisové právo, jež bylo možné převést až po zápisu změn v důsledku převodů obchodních podílů do Obchodního rejstříku, pouze podepsal příkazy k výběru peněžní částky z účtu. Ani u druhého z trestných činů, jimiž byl uznán vinným, nebyly podle dovolatele splněny podmínky subjektu. Smlouvu o převodu movitého majetku dlužníka - společnosti Výzkumný ústav výživy zvířat, s.r.o., uzavřel na straně kupujícího jako soukromá osoba, a nemohl proto zcizovat část „dlužníkova“ majetku. Stručnou výhradu uvedl obviněný také k subjektivní stránce, když podle jeho názoru „není patrno, že by chtěl zkrátit jiné věřitele“. Obviněný Ing. M. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí soudů obou stupňů v celém rozsahu a Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, případně aby sám dovolací soud obviněného zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k oběma dovoláním. Učinil tak prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, podle jehož přesvědčení námitky obviněného Ing. J. Š. neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto navrhl dovolání tohoto obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Ohledně dovolání obviněného Ing. M. H. dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněné. A to vzhledem k tomu, že pod bodem 1) výroku o vině rozsudku okresního soudu neslo jednání obviněného znaky jak pomoci, tak návodu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, přičemž návod je závažnější formou účastenství. Právní kvalifikace podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. tak nebyla stižena jakoukoli vadou. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dále uvedl, že účastník nemusí mít stejné vlastnosti jako pachatel či spolupachatel a obviněný Ing. M. H. tak k tomu, aby mohl být uznán vinným návodem k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, nemusel mít uloženou povinnost spravovat cizí majetek. Ani námitce obviněného Ing. M. H. k trestnému činu poškozování věřitele státní zástupce nepřisvědčil, právní kvalifikaci jeho jednání pod bodem 4. výroku o vině odsuzujícího rozsudku podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. shledal přiléhavou. Proto navrhl dovolání obviněného Ing. M. H. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), opírají se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a obsahují náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Co se týká první alternativy důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., kterou deklaroval ve svém dovolání obviněný Ing. M. H. , pro její řádné uplatnění nebyl dán zákonný předpoklad. Zásadní význam zde má okolnost, zda odvolací soud přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně po věcné stránce. Tato první alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. totiž cílí na situace, kdy soud druhého stupně rozsudek odmítl nebo zamítl (podle §253 tr. ř.), aniž se jím meritorně zabýval, přičemž procesní podmínky pro takový postup nebyly dány. Zamítavé usnesení krajského soudu ve věci obviněných Ing. J. Š. a Ing. M. H. však bylo vydáno podle §256 tr. ř., tedy až poté, co soud druhé instance v rámci své přezkumné činnosti dospěl k závěru, že odvolání nebylo důvodné. Za této situace mohl dovolatel (resp. oba dovolatelé) úspěšně uplatnit deklarovaný důvod výhradně v jeho druhé alternativě, jak se skutečně stalo, když obviněný Ing. M. H. (a současně také obviněný Ing. J. Š. ) poukázali na to, že v řízení předcházejícím uvedenému zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu g) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Proto se dovolací soud zabýval výhradně tím, zda námitky obviněných odpovídaly řádně uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s důvodem pod písmenem g) téhož ustanovení.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na případy, v nichž rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je tedy určen k nápravě vad, jež mají svůj původ v hmotném právu. K jeho naplnění může dojít tehdy, kdy skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení se týká vady v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Mimo rámec tohoto důvodu dovolání jsou tzv. skutkové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného skutkového zjištění, než k jakému dospěly soudy ve věci rozhodující, a snaží se je nahradit svou vlastní verzí průběhu skutku. Mezi přípustné námitky nepatří ani nesouhlas s hodnocením důkazů soudy, s rozsahem provedeného dokazování či postupem soudů při provádění důkazů. Jedná se totiž o otázky související s dodržováním procesních ustanovení, tj. především ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, které nejsou kritériem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek slouží k nápravě pouze závažných vad pravomocných rozhodnutí a Nejvyšší soud tak nemá povahu třetí instance, jež by mohla znovu přezkoumat rozhodnutí a řízení jemu předcházející v takovém rozsahu, jaký zákon určuje soudu odvolacímu. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení v podstatě vázán skutkovým zjištěním, k němuž soudy nižších stupňů dospěly, a nemůže tak přihlížet k námitkám, které nevytýkají vadu v aplikaci hmotného práva a směřují proti skutkovým závěrům.
Podle výroku o vině napadeného rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 3 T 72/2006, se obviněný Ing. J. Š. dopustil trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. /body 1) a 2)/ a trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. (bod 3.) a obviněný Ing. M. H. návodu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §255 odst. 1, 3 tr. zák. /bod 1)/ a trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. (bod 4.) tím, že
1) obž. Ing. J. Š. a obž. Ing. M. H.
obž. Ing. J. Š. jako jediný jednatel a společník a obž. Ing. M. H. jako ředitel pro ekonomiku a provoz obchodní společnosti Výzkumný ústav výživy zvířat, s.r.o., se sídlem v Pohořelicích, ul. Vídeňská č. 699, (dále jen VÚVZ, s.r.o.) na návrh obžalovaného Ing. H. dne 9. 8. 2000 v Brně v pobočce banky Volksbank CZ, a. s., v M-paláci vybrali prostřednictvím příkazu k úhradě z účtu obchodní společnosti VÚVZ, s.r.o., ke kterému měl podpisové právo pouze obžalovaný Ing. M. H. , hotovost ve výši 9.000.000,- Kč pod záminkou výplaty nerozděleného zisku minulých let obchodní společnosti VÚVZ, s.r.o. pro odstupující jednatele včetně obžalovaného Ing. H. , přičemž uvedené prostředky pocházely z dotací poskytnutých ministerstvem zemědělství na výzkumné projekty této společnosti, a vybrané peníze použili pro své soukromé účely, čímž vznikla majetková újma VÚVZ, s.r.o., a obžalovaný Ing. Š. porušil ustanovení §194 odstavec 5 zákoníku č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a tím mu uloženou povinnost spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře ke škodě společnosti VÚVZ, s.r.o.,
2) obžalovaný Ing. J. Š.
jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti VÚVZ, s.r.o., s předmětem činnosti mimo jiné i výzkum v oblasti živočišné a rostlinné výroby, výživy zvířat a krmivářství, v období od 17. 7. 2000 do 31. 12. 2000 postupně vybíral finanční prostředky z běžného účtu společnosti vedený u KB, a. s., pobočka Pohořelice a těmito prostředky financoval provoz pronajaté pily v obci S. , kterou provozovala společnost KARTIMEX, spol. s r.o., kde byl obžalovaný jednatelem a společníkem a v tomto období uhradil závazky společnosti KARTIMEX, spol. s r.o., v celkové výši 6.756.164,- Kč vůči společnosti Moravskoslezské dřevařské závody Šumperk, a.s. a dále z běžného účtu společnosti VÚVZ, s.r.o. vybral dne 2. 8. 2000 finanční částku ve výši 998.000,- Kč, kterou použil pro své soukromé účely, přičemž uvedené prostředky pocházely z dotací poskytnutých ministerstvem zemědělství na výzkumné účely, čímž vznikla majetková újma společnosti VÚVZ, s.r.o., a porušil povinnost spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře stanovenou v §194 odstavec 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů v celkové výši 7.754.164,- Kč,
3. obžalovaný Ing. J. Š.
jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti VÚVZ, s.r.o., svým jednáním zmařil uspokojení věřitele Pozemkový fond České republiky, se sídlem Praha 1, Těšnov č. 17, neboť zcizil část majetku společnosti VÚVZ, s.r.o., za účelem úhrady závazku své obchodní firmy KARTIMEX, spol. s r.o., v té době se sídlem Brno, Kraví hora, areál VÚT Brno, ve které byl jediným jednatelem a společníkem a to tím způsobem, že dne 27. 6. 2000 v Brně, tedy v okamžiku, kdy nebyl jednatelem společnosti VÚVZ, s.r.o., vystavil jako jednatel společnosti KARTIMEX, spol. s r.o. směnku na částku 3.000.000,- Kč na řad Ing. M. H. CSc. s datem splatnosti 15. 8. 2001, uvedenou částku však do data splatnosti neuhradil a plnění ze směnky nakonec realizoval kupní smlouvou ze dne 21. 1. 2002 o prodeji movitého majetku v účetní hodnotě 2.129.514,- Kč, mezi prodávající společností VÚVZ, s.r.o. zastoupenou obžalovaným Ing. J. Š. a kupujícím obžalovaným Ing. M. H. za kupní cenu ve výši 3.095.625,- Kč, přičemž kupní cena byla dohodou obou účastníků uhrazena uvedenou směnkou, kdy téhož dne, tedy 21. 1. 2002 byl sepsán zápis o převodu směnky na obžalovaného Ing. J. Š. , čímž porušil podle §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, mu uloženou povinnost spravovat cizí majetek a věděl, že bez tohoto movitého majetku není společnost VÚVZ, s.r.o. schopna zajistit výzkumnou činnost, na níž byly poskytnuty dotace z ministerstva zemědělství a současně z téhož důvodu nebyla společnost VÚVZ, s.r.o. schopna dostát svým závazkům vůči Pozemkovému fondu České republiky ve výši nejméně 2.129.514,- Kč,
4. obžalovaný Ing. M. H.
jako jeden z předchozích jednatelů do 13. 7. 2000 a v postavení ekonomicko-obchodního ředitele do 30. 6. 2002, ve společnosti VÚVZ, s.r.o., se sídlem v Pohořelicích, ul. Vídeňská č. 699, zmařil uspokojení věřitele této společnosti, a to Pozemkový fond ČR, se sídlem Praha 1, ul. Těšnov č. 17, tím, že odstranil majetek dlužníka tak, že po osobě obžalovaného Ing. J. Š. , v té době jediném jednateli a společníku společnosti VÚVZ, s.r.o., požadoval plnění ze směnky po uplynutí její doby splatnosti dnem 15. 8. 2001, kterou vystavil za společnost KARTIMEX spol. s r.o. obžalovaný Ing. J. Š. jako její jediný jednatel a společník, znějící na částku 3.000.000,- Kč, vystavenou na řad obžalovaného Ing. H. s datem vystavení v B. dne 27. 6. 2000, a požadoval vyrovnání plnění ze směnky po obžalovaném Ing. Š. prodejem veškerého movitého majetku společnosti VÚVZ, s.r.o., ke kterému došlo dne 21. 2. 2002 uzavřením kupní smlouvy, jejímž předmětem byl veškerý movitý majetek v účetní hodnotě 2.129.514,- Kč ke dni 31. 12. 2001 mezi prodávajícím VÚVZ, s.r.o. zastoupeným obžalovaným Ing. Š. a kupujícím obžalovaným Ing. M. H. v dohodnuté kupní ceně ve výši 3.095.625,- Kč, přičemž kupní cena byla uhrazena uvedenou směnkou, přestože obžalovaný Ing. M. H. věděl vzhledem ke svému postavení o ekonomické situaci a závazcích společnosti VÚZV, s. r. o., znal okolnosti vystavení směnky i subjekt výstavce a movitý majetek pak obžalovaný Ing. H. následně prodal, a to HIM dne 16. 9. 2002 osobě J. H. , nar. 19. 4. 1954, za částku 700.000,- Kč a DHIM prodal dne 9. 10. 2002 společnosti Sial Pex s.r.o., se sídlem Suchdol, Labutice č. 35, zastoupené Ing. J. V. , za částku 800.000,- Kč a věděl, že VÚVZ, s.r.o. z tohoto důvodu nebude schopna zajistit výzkumné projekty a další výdělečnou činnost, čímž zmařil uspokojení věřitele obchodní společnosti VÚVZ, s.r.o., a to Pozemkového fondu České republiky ve výši nejméně 2.129.514,- Kč.
Protože dovolací námitky obou obviněných částečně odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům uvedeným pod písmeny g), l) odst. 1 §265b tr. ř., Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních §265i odst. 3 a 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání jsou zčásti důvodná a obě vydaná soudní rozhodnutí bylo proto nutné zrušit.
Obviněný Ing. J. Š. naprosto správně napadl nedostatky v právním posouzení skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, na což navázal i spoluobviněný Ing. M. H. Soudy obou stupňů se totiž vůbec nevypořádaly s naplněním především subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., jak byl skutek kvalifikován, resp. návodu k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. V naprostém rozporu s výsledky provedeného dokazování soudy učinily skutkový závěr, že rozhodnutí o rozdělení zisku ve výši 3 milionů každému z původních tří společníků VÚVZ, s.r.o., tj. Ing. V. P. , Ing. J. P. a Ing. M. H. , nebylo rozhodnuto na valné hromadě této společnosti před prodejem obchodních podílů obviněnému Ing. J. Š. , resp. obchodní společnosti KARTIMEX, spol. s r.o. Soudy přitom pominuly poměrně jasné tvrzení svědkyně Ing. J. P. , jež korespondovalo výpovědím obou obviněných v tom směru, že rozhodnutí o rozdělení uvedené finanční částky bylo učiněno jednomyslně všemi tehdejšími společníky, byl s ním seznámen zájemce o koupi obchodních podílů Ing. J. Š. , který je akceptoval a s ohledem na časový průběh obchodní transakce je následně realizoval. S výpověďmi všech dotčených osob korespondují i listinné důkazy (např. č. l. 310 trestního spisu), podle nichž později zemřelý Ing. V. P. skutečně obdržel částku 3 miliony Kč. (Výpověď tohoto svědka, kterou učinil ještě v přípravném řízení, není možné jako důkaz použít, neboť byla učiněna jen ve formě úředního záznamu o podání vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř.). Ačkoli např. na str. 24 rozsudku soud prvního stupně konstatoval, že uvedená částka byla bývalému společníku skutečně zaslána na účet do banky, další odměny zbývajících společníků ve výši 6 milionů byly následně použity na podnikatelský záměr („cukr“), nevyvodil z těchto zjištění odpovídající závěr. Pominul totiž, že jak svědkyně Ing. J. P. tak obviněný Ing. M. H. zcela dobrovolně vložili svůj podíl na zisku z předcházejícího podnikání ve VÚVZ, s.r.o., do zmíněné obchodní transakce, nebyl jim proto vyplacen jako Ing. V. P. a od obviněného Ing. J. Š. každý z nich obdržel směnku znějící na částku 3 miliony Kč, tedy ve výši odpovídající dohodnuté odměně. Jestliže obchod s „cukrem“ nedopadl podle představ zainteresovaných osob a vložené peníze se jim nevrátily, nelze takovou skutečnost bez dalšího klást k tíži jen obviněnému Ing. J. Š. V době, kdy kupoval obchodní podíly ve společnosti VÚVZ, s.r.o., prodávajícími společníky mu bylo oznámeno, že rozhodli o vyplacení dosud nerozdělovaného zisku ve výši 9 milionů celkem, a bylo na jeho svobodné vůli, zda přistoupí na takové podmínky odkoupení obchodních podílů či nikoli. On sám je považoval za férové a odpovídající tehdejšímu stavu majetku předmětné obchodní společnosti. V jeho jednání proto nemůže být spatřováno porušení zákonné nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Pokynem k výběru a vyplacení částky 9 milionů Kč obviněný nemohl ani způsobit škodu společnosti VÚVZ, s.r.o., resp. být s takovým následkem (účinkem) srozuměn. Obviněný totiž v podstatě vykonal rozhodnutí, které, jak důvodně předpokládal, bylo přijato za splnění všech formálních podmínek předcházejícími společníky na valné hromadě obchodní společnosti. Lze tak souhlasit i s jeho obhajobou v daném smyslu, neboť musel skutečně věřit, že se jedná o zisk vytvořený předchozí činností společnosti, o nějž se zasloužili bývalí společníci, a jeho výše mu připadala adekvátní i s ohledem na hodnotu jednotlivých obchodních podílů, jak ji stanovili v kupní smlouvě. Uvedenému hodnocení situace pak odpovídá i fakt, že při jiné interpretaci okolností prodeje a vyplacení podílů na zisku ve vztahu k subjektivní stránce by bylo mimo rámec běžně uvažujícího podnikatele, aby snižoval vlastní majetek, resp. majetek obchodní společnosti, v níž je jediným společníkem (resp. společnost KARTIMEX, spol. s r.o., v níž byl však jediným společníkem), a jednal tak na svůj úkor. V souladu s tímto výkladem je tvrzení Ing. J. Š. , že s tímto „odstupným“ pro předchozí společníky a jednatele souhlasil, neboť si zisk v uvedené výši mohli rozdělit i dříve bez ohledu na jeho postoj k takovému úkonu. Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že dovolatel Ing. J. Š. vystupoval nanejvýše jako vykonavatel na něm nezávislé vůle společníků, kteří prodávali své obchodní podíly ve společnosti VÚVZ, s.r.o. K finančním prostředkům, které považoval za nerozdělený zisk z předchozích období, obviněný Ing. J. Š. proto nepřistupoval jako k majetku, o který by měl pečovat, ale který již náleží bývalým společníkům – soukromým fyzickým osobám a nikoli společnosti Výzkumný ústav výživy zvířat, s.r.o.
Ze všech těchto důvodů považuje Nejvyšší soud za vyloučené, aby obviněný Ing. J. Š. jednal v úmyslu porušit ze zákona uloženou povinnost vykonávat působnost jednatele společnosti s ručením omezeným s péčí řádného hospodáře (§194 odst. 5 obchodního zákoníku), jakož i v úmyslu způsobit na něm škodu. Vzhledem k tomu, že nebyla naplněna skutková podstata citovaného trestného činu hlavním pachatelem, nemůže obstát ani právní kvalifikace jednání obviněného Ing. M. H. jako návodce k témuž trestnému činu. Nejvyšší soud navíc upozorňuje, že rozhodnutí soudu prvního stupně neposkytovalo ani jednoznačný popis podstaty návodu obviněného Ing. M. H. k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. V odůvodnění nebyly vyjádřeny úvahy, na jakých soud tento právní názor založil. Protože však závěr o trestnosti jednání pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně není za daného skutkového stavu věci udržitelný, je nadbytečné zabývat se případnými možnostmi doplnění popisu této části skutku. Nejvyšší soud si byl vědom i skutečnosti, že novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 105/2000 Sb., v souvislosti s novelou zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, byla s účinností od 1. 5. 2000 zavedena nedbalostní alternativa trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. Ustanovení §255a tr. zák. stanovilo trestnost jen u vědomé nedbalosti /§5 písm. a) tr. zák./, bylo vázáno na způsobení značné škody v základní skutkové podstatě (§89 odst. 11 tr. zák.) a pachatel musel porušit podle zákona uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku. Pokud jde o zavinění z vědomé nedbalosti, soudní praxe zaujala jasný názor, že u trestného činu podle §255a odst. 1 tr. zák. se vztahuje nejen k následku, resp. účinku spočívajícímu ve značné škodě, ale i k jednání pachatele, včetně porušení podle zákona uložené nebo smluvně převzaté důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku (srov. č. 14/2009-II. Sb. rozh. tr.). Konkrétní skutkové okolnosti, na které Nejvyšší soud již poukázal, v podstatě vylučují možnost kvalifikovat skutek pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku podle této nedbalostní alternativy trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., a to především díky absenci zavinění na straně obviněného Ing. J. Š. Bylo by těžko možné uvažovat o jeho vědomosti, že vůbec může výplatou odměn bývalým společníkům způsobit škodu na majetku společnosti VÚVZ, s.r.o., a bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane, za situace, kdy vycházel z oprávnění těchto osob obdržet podíl na zisku z podnikání v jimi určené výši, a zcela jistě je vyloučeno, aby věděl o porušení jemu stanovené důležité povinnosti opatrovat a spravovat cizí majetek, pokud podle jeho představ již předmětná finanční částka nebyla součástí majetku obchodní společnosti VÚVZ, s.r.o.
Jak správně namítl obviněný Ing. J. Š. , nakonec i spoluobviněný Ing. M. H. , soudy obou stupňů pochybily, pokud posoudily jednání popsané v bodě 1) výroku o vině rozsudku okresního soudu jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení §255 odst. 1, 3 tr. zák., neboť jimi zjištěný skutek nenaplňuje znaky žádného z trestných činů uvedených v trestním zákoně.
Další vady vytýkané v dovoláních shledal Nejvyšší soud v rozsahu bodů 3) a 4) výroku o vině rozsudku okresního soudu, které poměrně úzce skutkově souvisí s prodejem obchodních podílů ve společnosti VÚVZ, s.r.o., a okolnostmi předání peněz resp. směnek. Soudy vyšly ze zjištění, že v souvislosti s převodem obchodního podílu obviněného Ing. M. H. na společnost KARTIMEX, spol. s r.o., za niž jednal obviněný Ing. J. Š. , byla na řad obviněného Ing. M. H. vystavena dne 27. 6. 2000 směnka na částku 3.000.000,- Kč se směnečníkem společností KARTIMEX, spol. s r.o. Ačkoli však ze směnky byla povinována společnost KARTIMEX, spol. s r.o., ve skutečnosti z ní plnila společnost VÚVZ, s.r.o., která kupní smlouvou ze dne 21. 1. 2002 převedla na obviněného Ing. M. H. movitý majetek za kupní cenu 3.095.625,- Kč (č. l. 475). Jako protihodnotu obdržela společnost VÚVZ, s.r.o., do svého majetku předmětnou směnku (viz č. l. 477). Obviněný Ing. J. Š. tímto jednáním podle formulace skutkové věty pod bodem 3. výroku o vině „porušil svou zákonnou povinnost spravovat cizí majetek, ačkoli věděl, že bez zcizovaného movitého majetku nebude společnost VÚVZ, s.r.o., schopna zajistit výzkumnou činnost“, a současně z téhož důvodu nebyla tato společnost „schopna dostát svým závazkům vůči Pozemkovému fondu České republiky nejméně ve výši 2.129.514,- Kč“, což podle zjištění soudů byla účetní hodnota prodaných movitých věcí.
Takto pojatý popis skutku však zcela neodpovídá výsledkům provedeného dokazování, a především nevyjadřuje ty skutkové okolnosti, které jsou nezbytné pro soudy zvolenou právní kvalifikaci podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Částečně totiž vypovídá o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, kdy okresní soud zdůraznil nerespektování zákonné povinnosti stanovené v §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Na nehospodárné zacházení s cizím majetkem by poukazovala i zcela evidentní okolnost (již okresní soud rovněž vyzdvihl), že obviněný Ing. J. Š. jménem společnosti VÚVZ, s.r.o., bezdůvodně plnil závazek jiné právnické osoby - společnosti KARTIMEX, spol. s r.o., čehož si byl plně vědom, když směnku jednak sám vystavil (č. l. 475) a dále mu byla také v den podpisu kupní smlouvy předána (č. l. 478). Citovaná část skutku by tak spíše odpovídala znakům trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. Na druhou stranu však jednání obviněného Ing. J. Š. v bodě 3) výroku o vině rozsudku okresního soudu bylo kvalifikováno jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Ačkoli formulace skutku zahrnuje většinu skutkových okolností přiřaditelných k formálním znakům soudem zvolené skutkové podstaty, zcela postrádá vyjádření podstaty zmaření uspokojení (byť částečného) věřitele, tedy uvedení okolnosti, že dlužník v důsledku prodeje svého movitého majetku již nebyl schopen poskytnout věřiteli plnění v celém (nebo částečném) rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již neměl vliv ani na to, aby byl jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku (např. ručení aj. zajišťovací instituty).
Nedostatky tzv. skutkové věty pod bodem 3) výroku o vině odsuzujícího rozsudku neodstranil okresní soud ani v odůvodňující části svého rozsudku, přičemž stejně postupoval i ve vztahu k dalším částem odsuzujícího výroku. Jednotlivé skutky soud prvního stupně sice ve výroku o vině pečlivě oddělil, avšak právní hodnocení všech trestných činů, a to ve vztahu k oběma obviněným vyjádřil v odůvodnění rozsudku v jediném odstavci, v němž víceméně pouze slovy zákona ocitoval znaky příslušných skutkových podstat s tím, že jejich naplnění v dané věci shledal. Pokud se jedná o jednání popsané v bodě 3) výroku o vině, z odůvodnění není patrno, jaký dopad měl prodej movitého majetku společnosti VÚVZ, s.r.o., na možnost uspokojit věřitele – Pozemkový fond České republiky. Souhrnné úvahy soudu ke všem projednávaným skutkům na str. 28-29 jeho rozsudku spíše vzbuzují dojem, že ke škodlivému následku v podobě částečného zmaření uspokojení věřitele mělo dojít mj. i v důsledku výplaty 9 milionů Kč společníkům a výběrů v hotovosti obviněným Ing. J. Š. v roce 2000 v částce dosahující téměř 8 milionů Kč, které však soud právně kvalifikoval odlišně /srov. body 1) a 2) výroku o vině/.
Především je nutné vytknout soudům, že se prakticky opomenuly zabývat podstatnou otázkou, která má výrazný vliv na trestnost činu, a která spočívá ve zjištění, zda Pozemkový fond České republiky, jenž je soudy uváděn jako poškozený věřitel, mohl dosáhnout uspokojení svých pohledávek z nějakého dalšího majetku dlužníka, kromě výše uváděných finančních částek. Zcela mimo zájem orgánů činných v trestním řízení (a to již od přípravného řízení) pak zůstala otázka zajištění pohledávky kupní ceny, za niž byl majetek obchodní společnosti VÚVZ, s.r.o., Pozemkovým fondem České republiky prodáván. Existence zástavní smlouvy mezi účastníky Pozemkovým fondem České republiky a společností VÚVZ, s.r.o., vyplývá z opisu smlouvy založené na č. l. 587 – 592 trestního spisu, a to konkrétně v čl. 4 je odkazováno na „Smlouvu o zřízení zástavního práva ze dne 23. 10. 2001 pro Pozemkový fond České republiky z důvodu jeho pohledávky vůči VÚVZ, s.r.o., přičemž k prodeji movitého majetku mezi obviněnými mělo dojít až dne 21. 1. 2002. Nezodpovězena je tak možnost tohoto věřitele uspokojit svou pohledávku z kupní ceny z výtěžku prodeje zástavy, ačkoli z dosud provedeného dokazování není vyloučeno, že se tak mohlo stát, neboť nemovitý majetek společnosti VÚVZ, s.r.o., byl zpeněžován až v průběhu konkursního řízení a jeho převod není vůbec předmětem žalového jednání obviněných. Skutečnost, že Pozemkovému fondu České republiky byla hrazena splátka kupní ceny ještě v měsíci listopadu 2000 (314 942,- Kč), o rok později to byla již jen výrazně nižší částka (necelých 50 000,- Kč), další splátky již provedl nový majitel nemovitého majetku – Město Pohořelice v roce 2003, vyplývá ze zprávy advokátní kanceláře zastupující Pozemkový fond České republiky v konkursním řízení (na č. l. 1003 – 1004 trestního spisu). Z dosud provedených zjištění je zřejmé, že právní kvalifikace, již okresní soud aplikoval na skutek popsaný v bodě 3) výroku o vině, neodpovídá zákonným podmínkám ustanovení §256 tr. zák. ani v jeho základní skutkové podstatě. Jak je zřejmé i z rozhodnutí o vyhlášení konkursu na majetek společnosti VÚVZ, s.r.o., (viz usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2003, sp. zn. 27 K 29/2003) došlo k němu poté, co soud konstatoval stav insolvence tohoto úpadce, nikoli předlužení, neboť evidentně tato obchodní společnost v rozhodné době vlastnila především nemovitý majetek a je důvodné se domnívat, že z výtěžku jeho prodeje mohlo dojít k uspokojení pohledávek Pozemkového fondu České republiky, jak je již naznačeno shora. Potom by nemohlo jednání obviněného spočívající v prodeji movitého majetku směřovat k poškození tohoto zřejmě největšího věřitele společnosti. Podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. bylo možné postihnout pachatele jako dlužníka /nebo osobu jednající za dlužníka ve smyslu §90 odst. 2 tr. zák./, který zmenšoval aktiva dlužníkova majetku, z něhož by mohla být alespoň částečně uspokojena pohledávka jeho věřitele. Soudy tak nejprve musely ujasnit, zda převod movitého majetku společnosti VÚVZ, s.r.o., ve prospěch obviněného Ing. M. H. , měl za důsledek nemožnost věřitele Pozemkového fondu České republiky uspokojit se z jiného dlužníkova majetku. Takový závěr soudy dosud neučinily. Poté se nabízí úvaha použít na jednání související s prodejem majetku ke splnění závazku vyplývajícího ze směnky vystavené na řad obviněného ing. M. H. ustanovení §256a tr. zák. Další dosud nevyjasněnou otázkou pak bude právě existence směnky znějící na částku 3 miliony Kč ve prospěch jmenovaného, zda se jedná o směnku totožnou s tou, jíž se mělo obviněnému Ing. M. H. dostat podílu na zisku /viz bod 1) odsuzujícího výroku/, či jde o jinou směnku. Pokud by soudy dospěly k závěru, že k plnění z této směnky byla zavázána společnost VÚVZ, s.r.o., pak by za splnění dalších podmínek mohlo jednání popsané pod bodem 3) výroku o vině (s určitými modifikacemi, jak bude zmíněno) naplnit znaky trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. Případné použití přísnější právní kvalifikace by záviselo na určení výše škody, která mohla být tímto činem způsobena. Není tak vyloučena možnost, že obviněný Ing. J. Š. tím, že prodal spoluobviněnému Ing. M. H. movitý majetek ve zjištěné hodnotě, zvýhodnil tohoto směnečného věřitele, kterému se tak dostalo více, než by mu náleželo podle zásady poměrného uspokojení (viz §32 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů), a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka. Podmínkou trestnosti je však mj. i to, že se jedná o dlužníka ve stavu insolvence, tj. neschopného plnit své splatné závazky. Zmaření uspokojení věřitele jednáním uvedeným v §256a tr. zák. je ve vztahu speciality k poškozování věřitele podle §256 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 6/2005 Sb. rozh. tr.). Samozřejmě i u tohoto trestného činu je u pachatele nutné zavinění, a to úmysl zmařit zcela nebo částečně uspokojení pohledávky některého z více svých věřitelů tím, že zvýhodní jiného věřitele, ač si z okolností musel být vědom, že jeho jednání může vést k takovému následku, který buď chtěl způsobit, nebo alespoň byl srozuměn s tím, že jej způsobí (srov. č. 17/2011 Sb. rozh. tr.).
Až poté, co bude náležitě objasněna otázka právního posouzení jednání obviněného Ing. J. Š. v této části, bude možné zhodnotit případnou trestnost (pachatelství či účastenství) spoluobviněného Ing. M. H. ve vztahu ke koupi movitého majetku společnosti VÚVZ, s.r.o., oproti směnce vystavené v jeho prospěch společností KARTIMEX, spol. s r.o. /bod 4) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně/. Ani právní kvalifikace tohoto skutku podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. totiž nemohla obstát z obdobných důvodů uvedených shora ke skutku v bodě 3) téhož výroku.
Přestože dovolatel Ing. J. Š. výslovně neuplatnil právní námitky k bodu 2) výroku o vině (snad kromě označení „dotace“), je s ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu možné vyjádřit se i k určitým nesprávnostem tohoto právního posouzení ve vztahu ke skutkovým zjištěním. Především je nutné uvést, že popis skutkových okolností (stejně jako v dalších bodech) trpí určitými nepřesnostmi, přestože se nejedná o vady, které by samy o sobě vedly k nesprávnému právnímu posouzení. Pro trestnost činu není rozhodné, zda finanční prostředky pocházely z tzv. limitek poskytovaných společnosti na plnění jejích výzkumných úkolů (soudem použitý termín „dotace“), zásadní je skutečnost, že se jednalo o součást majetku obchodní společnosti VÚVZ, s.r.o., přičemž obviněný Ing. J. Š. měl své povinnosti jednatele této společnosti při opatrování a spravování jejího majetku vykonávat s péčí řádného hospodáře ve smyslu §135 odst. 2 ve spojení s §194 odst. 5 věta první obchodního zákoníku. Na výkon uvedené působnosti nemohlo mít žádný vliv postavení obviněného jako jediného společníka, navíc za situace, kdy tímto společníkem byla fakticky právnická osoba (společnost KARTIMEX, spol. s r.o.), jejímž jediným společníkem i jednatelem byl opětovně obviněný Ing. J. Š. Je totiž nutné oddělovat majetek společnosti s ručením omezeným jako právnické osoby od majetku byť jediného společníka, neboť jde o dva rozličné subjekty (srov. např. č. 41/2010-II., č. 26/2007 a č. 18/2006 Sb. rozh. tr.). Není tak opodstatněná obhajoba tohoto obviněného, že mohl s majetkem disponovat, ani není rozhodné, zda tak činil ve vztahu k účelově poskytovaným finančním prostředkům, neboť skutek není posuzován jako úvěrový podvod podle §250b odst. 2 tr. zák. V každém případě však za situace, kdy neměl žádným způsobem zajištěnu návratnost finančních prostředků, navíc za jemu známé tíživé ekonomické situace společnosti KARTIMEX, spol. s r.o., byla téměř nulová šance získat investované peníze zpět, porušil vytýkanou povinnost vykonávat působnost jednatele obchodní společnosti VÚVZ, s.r.o., s péčí řádného hospodáře, a způsobil škodlivý následek. Jednalo se o peněžní prostředky, které měly být použity ve prospěch poškozené společnosti a nikoli na úhradu závazků vzniklých provozem jiné právnické osoby. Není proto pochyb o tom, že obviněný Ing. J. Š. se skutkem popsaným pod bodem 2) výroku o vině odsuzujícího rozsudku dopustil poškozovacího jednání vůči majetku VÚVZ, s.r.o., o čemž svědčí dosud provedené důkazy. Nejvyšší soud přesto vyslovil zrušení i této části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, především z důvodu úzké provázanosti jednotlivých jednání dosud popisovaných odděleně, která bude nutné znovu posuzovat v jejich komplexu a teprve po náležitém zvážení všech okolností významných pro právní posouzení skutků, bude vhodné upravit mj. i popis této části jednání obviněného tak, aby lépe vyjadřoval jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 v příslušné kvalifikaci. Samozřejmě pak v odůvodnění musí soud náležitým a dostatečně přesvědčivým způsobem vysvětlit úvahy, jež jej vedly k novému rozhodnutí o vině, a to při respektování výkladových pravidel soudní praxe k jednotlivým znakům skutkové podstaty, na něž bylo Nejvyšším soudem poukázáno.
Nejvyšší soud současně upozorňuje na nedostatky ve skutkových zjištěních, o nichž se v dovolání zmínil i obviněný Ing. J. Š. Zejména nebylo podle názoru Nejvyššího soudu najisto postaveno tvrzení, že prodejem movitého majetku společnosti Výzkumný ústav výživy zvířat, s.r.o., bylo tomuto podniku znemožněno pokračovat v práci na přidělených výzkumných projektech. Okresní soud ani soud odvolací se nevypořádaly se svědectvím J. V. , který za společnost Sial Pex s.r.o. odkoupil část zařízení výzkumného ústavu od obviněného Ing. M. H. a podle něhož prodej movitého majetku chod společnosti VÚVZ, s.r.o., ovlivnit nemohl (viz č. l. 860). V tomto smyslu se vyjádřil také svědek J. T. , vědecký pracovník výzkumného ústavu, který tvrdil, že odvezeny byly pouze nedůležité věci a činnost byla umožněna až do poloviny roku 2003 (srov. č. l. 862). Současně však také rozporuplně uvedl, že druhý kupec movitého vybavení od Ing. M. H. – J. H. „odvezl výzkumák“ a projekty tak byly znemožněny (č. l. 863-864). Soud prvního stupně bezpochyby vycházel pouze z té části svědeckých výpovědí, které svědčily v neprospěch obviněných, ale nevysvětlil, na jakých logických důvodech svůj přístup založil, jakož ani to, proč neuvěřil tvrzením opačným. Zcela bez náležité reakce ze strany soudů obou stupňů zůstalo také např. vyjádření obviněného Ing. J. Š. v hlavním líčení konaném dne 2. 10. 2007, kdy poměrně rozumně zdůvodnil, že pro výzkumný ústav, jehož počty zaměstnanců se výrazně snížily, bylo finančně výhodnější zbavit se vybavení, které tehdejší pracovníci nepotřebovali (č. l. 861). Zařízení potřebné pro uchování činnosti podle slov obviněného bylo zpětně odkoupeno, což potvrdil i svědek J. H. (srov. č. l. 887) nebo obviněný Ing. M. H. (č. l. 821). Pokud tedy okresní soud bude i v novém rozhodnutí považovat za nutné zařadit tuto okolnost do popisu některého z projednávaných skutků, bude třeba vypořádat se s uvedenými skutkovými nesrovnalostmi týkajícími se otázky, do jaké míry prodej zařízení skutečně paralyzoval výzkumnou činnost ústavu anebo se jednalo o důsledek dlouhodobého trendu utlumování této činnosti ve společnosti. Samozřejmě musí tak učinit za situace, kdy to bude vyžadovat příslušná právní kvalifikace skutku, jehož součástí by se zmíněné skutkové okolnosti měly stát.
Podle názoru Nejvyššího soudu nebyly ani dosud odstraněny určité nejasnosti týkající se počtu směnek, které měl obviněný Ing. J. Š. vlastně vystavit, na jaké zněly částky a zda souvisely jen s převodem obchodních podílů společnosti VÚVZ, s.r.o. Obviněný Ing. J. Š. tvrdil, že se jednalo o směnky v celkové hodnotě 12 milionů Kč a dvě byly určeny pro obviněného Ing. M. H. (viz č. l. 820), ale obviněný Ing. M. H. uvedl, že směnku obdržel pouze on a Ing. J. P. , a to v hodnotě celkem 6 milionů Kč (č. l. 822). Okresní soud výslovně neuvedl, v jakém rozsahu neuvěřil které z těchto výpovědí, a bude nezbytné vyjasnit tuto otázku tak, aby mohlo být zřetelně zjištěno, zda případné plnění ze směnky /body 3) a 4) výroku o vině/ ve prospěch obviněného Ing. M. H. bylo úhradou existujícího závazku či nikoliv, kdy je současně nutné zdůraznit zákaz dvojího postihu za případné plnění z jedné směnky /ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině/.
Lze tudíž shrnout, že na podkladě dovolání obviněných Ing. J. Š. a Ing. M. H. a po přezkoumání napadeného usnesení a jemu předcházejícího řízení Nejvyšší soud zjistil, že obě podaná dovolání jsou částečně důvodná. Soudy obou stupňů pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nesprávně posoudily okolnosti charakterizující formální znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., resp. návodu k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §255 odst. 1, 3 tr. zák., okresní soud zmatečně formuloval skutek pod bodem 3. výroku o vině odsuzujícího rozsudku tak, že mu nekoresponduje aplikované ustanovení §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., což zpochybňuje zároveň právní kvalifikaci skutku pod bodem 4. výroku o vině rozsudku okresního soudu. Rovněž skutek popsaný pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byl zatížen vadami a Nejvyšší soud tak shledal naplněným dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s důvodem pod písmenem g) tohoto ustanovení. Nejvyšší soud tedy z uvedených důvodů zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 7 To 209/2010, a rozsudek Okresního soudu Břeclavi ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 3 T 72/2006, v celém rozsahu a to včetně obsahově navazujících rozhodnutí. Protože původ zjištěných vad byl dán již v řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně, přikázal dovolací soud tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v Břeclavi tak odstraní vady vytčené rozhodnutím o dovolání. Zejména bude na něm, aby odstranil nedostatky ve skutkových zjištěních, opětovně se zabýval naplněním jednotlivých znaků skutkových podstat trestných činů, jejichž použití bude na učiněné skutkové závěry aplikovat a podřídí jim formulaci skutkových okolností tak, aby odpovídaly zákonem vyžadované formě. Samozřejmě poté v odůvodnění svého rozhodnutí řádným způsobem zhodnotí obsah provedeného dokazování a vysvětlí své úvahy při právním posouzení skutků. Zároveň Nejvyšší soud upozorňuje na nutnost znovu se vypořádat rovněž s časovou působností trestního zákona s ohledem na novou úpravu provedenou zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. V návaznosti na nový výrok o vině bude samozřejmě třeba vyslovit i trest.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil v tomto dovolacím rozhodnutí a podle §265s odst. 2 tr. ř. je také povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
O podaných dovoláních mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání, neboť byly splněny zákonné podmínky uvedené v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. května 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová