ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.382.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 382/2011-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2011 o dovolání, které podala obviněná M. V. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 55 To 339/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 T 226/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 7. 2010, sp. zn. 3 T 226/2004, byla obviněná M. V. uznána vinnou trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). Tento trestný čin spáchala obviněná v podstatě tím, že ve dnech 21. 10. 2003 a 2. 4. 2004 v O., na R. ul., v sídle advokátní kanceláře H. – K. uzavřela dvě darovací smlouvy, jimiž darovala svému synovi T. V. pozemky parc. č. …, …, …, … a … v katastrálním území obce B. u O. v celkové hodnotě 501.930,- Kč, a to s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 27. 10. 2003, resp. 5. 4. 2004, ačkoli věděla, že ze své podnikatelské činnosti dluží společnosti NAVOS, a. s., se sídlem v Kroměříži, Čelakovského 1858, IČ: 47674857, právnímu nástupci společnosti NAVOS, a. s., se sídlem v Kroměříži, Čelakovského 1858, IČ: 48909254, za odběr krmné směsi k výživě kuřat v roce 2003 částku ve výši celkem 1.020.764,90 Kč, současně jí bylo známo, že darované nemovitosti jsou majetkem, z něhož by bylo možné uspokojit pohledávku věřitele, přičemž takto částečně zmařila uspokojení svého věřitele NAVOS, a. s., a způsobila mu škodu ve výši 501.930,- Kč. Za to byla obviněná odsouzena podle §256 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon soud podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Zároveň soud podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost zaplatit poškozené společnosti NAVOS, a. s., se sídlem v Kroměříži, Čelakovského 1858, IČ: 47674857, na náhradě škody částku ve výši 501.930,- Kč.
Odvolání obviněné proti citovanému rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 55 To 339/2010, zamítl podle §256 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 55 To 339/2010, podala obviněná M. V. dovolání prostřednictvím obhájce, které opřela o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatelka napadla usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu všech výroků. Podle názoru obviněné M. V. byl podstatou stíhaného skutku obchodně právní vztah mezi ní a společností NAVOS, a. s., která jí dodávala krmné směsi pro její podnikání. Viníkem nastalé situace je podle obviněné právě tato obchodní společnost, která pokračovala v dodávkách i poté, co obviněná nezaplatila dodávku krmiva za červen 2003, a později, přičemž tak muselo být dodavateli zřejmé, že se obviněná - odběratelka ocitla ve špatné ekonomické situaci, která jí bude bránit v plnění finančních závazků. Vytkla svému obchodnímu partnerovi - společnosti NAVOS, a. s., že jeho prvním krokem k získání dlužné částky bylo podání trestního oznámení a teprve nato dne 17. 5. 2004 podání (civilní) žaloby ke Krajskému soudu v Ostravě. Dovolatelka proto s odkazem na nález Ústavního soudu „ÚS 186/2006“ namítla nedodržení zásady ultima ratio, kterou vyložila tak, že k ochraně vztahů vyplývajících z občanskoprávních předpisů má být použito nejprve soukromoprávních prostředků a teprve, pokud nedostačují, lze aplikovat prostředky práva trestního. V této souvislosti upozornila obviněná také na možnost společnosti NAVOS, a. s., domáhat se odporovatelnosti darovacích smluv, kdy vzhledem k tomu, že obdarovaným byl syn obviněné, důkazní břemeno by přešlo na žalovanou stranu, tj. obviněnou, která své nemovitosti darovala.
Z těchto skutečností obviněná dovodila, že znaky trestného činu poškozování věřitele nebyly v jejím případě naplněny. Zpochybnila subjektivní stránku námitkou, že uzavřením darovacích smluv nesledovala poškození věřitele, ale chtěla tak dát svému synovi T. V. příležitost podnikat a současně i zlepšit svou vlastní finanční situaci, neboť se hodlala na jeho podnikání rovněž účastnit. Soudům obou stupňů dále obviněná vytkla, že hodnotily obě darovací smlouvy jako jeden skutek, ačkoli spolu „zásadně nesouvisí“. Domnívala se, že je měly posuzovat samostatně a přihlédnout k tomu, že při sjednání první z darovacích smluv vlastnila nadále jak pozemky následně darované, tak i další nemovitosti, jež jí zůstaly i po uzavření druhé darovací smlouvy. Nakonec obviněná zpochybnila i výši dluhu vyčíslenou soudy v trestním řízení, poukázala přitom na částku, jež byla předmětem civilní žaloby a tvrdila, že ve skutku označená výše škody nemá oporu v provedeném dokazování. Závěrem tedy dovolatelka namítla extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek (správně usnesení) Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 9. 10. 2010, sp. zn. 55 To 339/2010, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 7. 2010, sp. zn. 3 T 226/2004, a přikázal Okresnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Pokud obviněná M. V. uplatnila ve svém dovolání námitky odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud je posoudil jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K naplnění tohoto dovolacího důvodu tak může dojít tam výlučně v těch případech, kdy soudy zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jak byl kvalifikován, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tak není možné uplatňovat výhrady proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů a vytýkat případné nesprávné použití ustanovení trestního řádu, včetně §2 odst. 5, 6 tr. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména již citované ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a dále ustanovení §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Podobně nelze s odkazem na dotčený důvod dovolání namítat ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod. Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotně právní charakter.
Obviněná M. V. především tvrdila, že se její věřitel - společnost NAVOS, a. s., nesnažil řešit situaci nesplácení svých pohledávek jiným způsobem než podáním trestního oznámení, současně pak poukazovala na to, že výsledky provedeného dokazování neumožňují přijmout závěr o naplnění subjektivní stránky. Protože obě námitky jsou vyvraceny totožnými či souvisejícími skutečnostmi, vyjádří se Nejvyšší soud k oběma současně.
První darovací smlouva byla obviněnou jako dárcem a jejím synem T. V. jako obdarovaným podepsána dne 21. 10. 2003, předmětem darování byly pozemky parcelních čísel 324, 325 a 330 zapsané na listu vlastnictví č. 304 pro katastrální území B. u O. Nejvyšší soud připomíná zejména výpověď samotné obviněné, která do protokolu uvedla, že „o způsobu řešení tohoto dluhu jsem se společností NAVOS, a. s., jednala pořád už od roku 2003…jednali jsme o splátkách…“ (viz č. l. 133). Ze svědeckých výpovědí tehdejších zaměstnanců společnosti NAVOS, a. s., učiněných v hlavním líčení vyplývá, že obviněná představovala lukrativního klienta, a především z tohoto důvodu projevili značnou snahu dosáhnout vzájemné dohody o řešení vzájemných vztahů. Nejprve měl být dluh obviněné vyrovnán postupnými splátkami, na podzim roku 2003 pak obviněná souhlasila s tím, že na vyžádání věřitele NAVOS, a. s., podepíše smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem ve svém majetku, jímž by byla zajištěna pohledávka věřitele (srov. výpovědi Ing. R. K. a JUDr. E. P., č. l. 155 a násl., 345 verte a násl., 363 verte). Text zástavní smlouvy, která se týkala nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 304 pro katastrální území B. u O. - pozemků parc. č. … a … a zemědělskou stavbu na pozemcích parc. č. … a …, byl obviněné předložen na schůzce konané dne 17. 3. 2004, kdy ji však nepodepsala. Odnesla si ji údajně na prostudování a projednání s manželem domů, avšak od této doby již se svým věřitelem - společností NAVOS, a. s., o této smlouvě nejednala. Zato uzavřela se synem T. V. dne 2. 4. 2004 druhou darovací smlouvu, jíž se zbavila svého dalšího majetku - pozemků parcelních čísel … a …, které měly být ve prospěch věřitele NAVOS, a. s., podle připravené zástavní smlouvy zatíženy zástavním právem a které sama obviněná označila za svůj „jediný majetek“. Zemědělská stavba – drůbeží hala, kterou si ponechala, byla podle slov dovolatelky v takovém stupni poškození, že hrozilo spadnutí (srov. protokol o výpovědi obviněné, č. l. 134). Trestní oznámení, přesněji „Oznámení o podezření ze spáchání trestných činů proti majetku“ ze dne 20. 4. 2004 od společnosti NAVOS, a. s., přitom obdrželo Okresní státní zastupitelství v Olomouci dne 29. 4. 2004.
Výše uvedené skutkové okolnosti, které zřetelně vyplývají z obsahu provedených důkazů a mají v nich oporu, zcela jednoznačně potvrzují, že věřitel – obchodní společnost NAVOS, a. s., poskytl obviněné dostatek prostoru k tomu, aby pokračovala v podnikání a postupně tak mohla splácet své finanční závazky. Zemědělství představuje oblast podnikání, při němž může dojít ke složitým situacím pro podnikající osoby a to i v důsledku okolností stojících mimo jejich vlastní vůli a schopnosti, čehož si nepochybně byl věřitel vědom. Svědkyně JUDr. E. P. potvrdila, že v rozhodné době přistupovali velkoryseji k obviněné mj. i s vědomím skutečnosti že přerušením dodávek krmné směsi by mohlo dojít k úhynu zvířat, obviněné by tak nezbylo, z čeho produkovat zisk a tím by bylo zcela nemožné, aby mohla uhradit své splatné závazky (srov. č. l. 202 verte). Proto se společnost NAVOS, a. s., nejdříve snažila s dlužníkem na způsobu zaplacení dohodnout, hledala možnosti, jak situaci vyřešit ve prospěch obou subjektů. Teprve poté, co v dubnu 2004 věřitel zjistil, že obviněná se postupně v průběhu vyjednávání o vypořádání existujícího závazku zbavila podstatné části svého majetku, podnikl další kroky, mezi něž patřilo podání jak trestního oznámení, tak žaloby v občanském soudním řízení (žaloba o zaplacení dlužné částky z 13. 5. 2004 na č. l. 197). V podstatě se dá tedy uzavřít, že není pravdou, že by společnost NAVOS, a. s., byla ohledně neplacení faktur obviněnou nečinná, jakmile k řešení nevedla vzájemná jednání, použila k ochraně svých práv současně prostředků trestního i civilního práva. Nezávisle na vůli věřitele pak probíhalo trestní řízení, v jehož rámci byly shledány znaky skutkové podstaty podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. a vzhledem ke způsobení značné škody není pochyb ani o podstatném zásahu do majetkových práv věřitele NAVOS, a. s.
Připomínka obviněné o tom, že poškozená společnost mohla využít svého oprávnění odporovatelnosti právních úkonů – uzavření obou darovacích smluv mezi obviněnou a jejím synem, a pokusit se tím zvrátit škodlivý následek, má sice pravdivý základ, avšak nemohla jakkoli ovlivnit právní posouzení jejího počínání z hlediska norem trestního práva. Skutečnost, že společnost NAVOS, a. s., nevyužila institutu odporovatelnosti zakotveného v ustanovení §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nemůže znamenat beztrestnost obviněné jako pachatelky dokonaného trestného činu. V případě, že by poškozená společnost dosáhla neúčinnosti obou darovacích smluv vůči sobě jako věřiteli v odpůrčím řízení, mohl by takový výsledek ovlivnit maximálně časové stadium trestného činu poškozování věřitele, tj. rozsah, v jakém zůstal ve stadiu pokusu či zda byl dokonán.
Nejvyšší soudu proto neshledal jakékoli pochybení v právním posouzení skutku soudem prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil i soud odvolací. Podle zjištěných okolností tak obviněná naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. a to včetně subjektivní stránky. Záměr částečně zmařit uspokojení svého věřitele pojala dovolatelka evidentně již na podzim roku 2003 a realizovala jej postupně v říjnu 2003 a dubnu 2004. Větší finanční problémy v podnikání začaly (resp. projevily se opětovně) již od měsíce května 2003, kdy přestala hradit, byť částečně, vystavené faktury za odebrané krmné směsi. Poté následovala jednání zástupců společnosti NAVOS, a. s., a obviněné, jejichž výsledkem byla dohoda o postupném splácení dluhu, kterou však také neplnila. Na podzim roku 2003 začal věřitel uvažovat o využití možnosti zajištění svých pohledávek prostřednictvím zřízení zástavního práva k nemovitostem v majetku obviněné, o čemž ji samozřejmě informoval a vedl opakovaná jednání. Ta však dne 21. 10. 2003 uzavřela první darovací smlouvu se svým synem ohledně části svých pozemků. Časový sled událostí zcela odpovídá závěrům učiněným soudy nižších stupňů, že podnětem ke zcizení první části majetku byla pro obviněnou hrozba, že by se z něho mohl věřitel uspokojit. Krmivo ale od společnosti NAVOS, a. s, dovolatelka odebírala stále, a to i na počátku roku 2004, mohla tak stále doufat v možnost zlepšení své ekonomické situace. Avšak konkrétní návrh věřitele na uzavření smlouvy o zástavním právu ke zbývajícím nemovitostem v jejím majetku ze dne 17. 3. 2004 byl pro obviněnou konečným impulsem k odstranění i těch zbývajících pozemků, jež považovala za hodnotné. Neinformovala tehdy (17. 3. 2004) svého věřitele o údajném podnikatelském záměru svého syna, ani o tom, že mu už dříve část svých pozemků darovala. Naopak předstírala, že má vážný zájem s věřitelem dále o možnostech hrazení svých závazků jednat, ačkoli krátce nato dne 2. 4. 2004 přistoupila k darování těch pozemků, jež měly být podle textu věřitelem připravené smlouvy o zřízení zástavního práva zatíženy v jeho prospěch.
Ani Nejvyšší soud tak neměl jakékoli pochybnosti o tom, že obviněná již dne 21. 10. 2003 zamýšlela alespoň částečně zmařit možnost svého věřitele, aby se uspokojil z jejího majetku. Naprosto stejným záměrem byla dovolatelka vedena i při uzavírání druhé darovací smlouvy, jež měla na tu předcházející úzkou souvislost, neboť představovala v podstatě jen dílčí akt, který byl vyvrcholením jedné a téže pohnutky (zmařit uspokojení svého věřitele) a k němuž se obviněná odhodlala proto, že dluh nebyla schopna splatit jinak a nechtěla tak učinit způsobem, který by znamenal ztrátu nemovitého majetku. Postupným zcizováním těch nemovitostí, které sama považovala za cenné (srov. č. l. 134) obviněná M. V. tedy evidentně realizovala úmysl vyhnout se částečnému plnění svých finančních závazků zástavní smlouvou a její realizací prodejem zástavy a současně tak částečně zmařit uspokojení věřitele NAVOS, a. s., který se váže již k okamžiku uzavření první darovací smlouvy. Časová prodleva necelých šesti měsíců byla způsobena vyčkáváním obviněné, zda se její ekonomická situace přece jenom nezlepší, ačkoli, jak bude ještě uvedeno, taková naděje neměla žádné racionální jádro. Rozhodně uplynutí uvedeného časového období není překážkou kvalifikovat obě darovací smlouvy jako dva dílčí útoky jednoho pokračujícího trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., když úmysl obviněné zbavit se části majetku, z něhož by mohl být věřitel částečně uspokojen, nepochybně existoval po celou dobu. (Obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 3 Tdo 823/2002, uveřejněné pod č. T 523 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 23/2003.)
Nejvyšší soud neakceptoval ani námitky obviněné, jimiž tvrdila, že pozemky darovala synovi proto, aby mohl podnikat a učinila tak i z toho důvodu, aby získala finanční prostředky participací na jeho podnikání a mohla tak uhradit své finanční závazky. Jak bylo zjištěno, první darovací smlouvu uzavřela obviněná v říjnu 2010, tedy poté, kdy již byla uzavřena dohoda o splátkách, kterou rovněž neplnila a započala jednání o možnosti zřídit zajištění pohledávky věřitele NAVOS, a. s. Obdarovaný T. V. je synem obviněné a V. V., v roce 2003 se vrátil z vojny, zprvu byl veden na Úřadu práce a následně byl zaměstnán jako skladník v prodejně Lidl, nikdy nepodnikal (viz výpověď V. V., č. l. 187 verte a násl.). Syn obviněné T. V. skutečně oficiálně podal žádost o stavební povolení, to mu ale uděleno nebylo (viz jeho výpověď u hlavního líčení, č. l. 346). Jeho podnikatelský záměr od počátku považuje dovolací soud za zcela nereálný a obhajobu obviněné v této části za účelovou. Kromě toho, že darováním nabyl vlastnictví k pozemkům a formálně zažádal o stavební povolení, žádné jiné skutečnosti na opravdovost tvrzeného podnikatelského projektu nepoukazuje. V této souvislosti zejména vyvstává otázka, z čeho by měla být výstavba kravína financována. Soudy v tomto směru neprováděly dokazování, nicméně je zřejmé, že T. V. zaměstnaný jako skladník v prodejně obchodního řetězce Lidl by na realizaci takového nákladného projektu prostředky neměl. Dovolatelka rovněž nedokázala přesvědčivě vysvětlit, z jakého důvodu o podnikatelských plánech svého syna v rámci vyjednávání o způsobu vyrovnání dluhu otevřeně nehovořila se svým věřitelem, kterému, jak tvrdí v dovolání, zamýšlela uhradit dluh z prostředků, jež by její syn získal podnikáním v zemědělství, na němž by se účastnila. Ani Nejvyšší soud tedy neshledal tyto námitky, s nimiž se vypořádal již soud prvního stupně (srov. str. 5 napadeného rozsudku okresního soudu) důvodnými.
Za situace, kdy obě darovací smlouvy spolu zcela zjevně souvisely a jejich uzavřením byl spáchán jeden pokračující trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., určily soudy zcela správně také výši škody. Respektováno bylo pravidlo, že škody způsobené jednotlivými dílčími útoky je nutno sčítat (srov. č. 51/1979 Sb. rozh. tr.). Dále pak v souladu s ustálenou soudní praxí platí, že pro účely přísnější právní kvalifikace podle odst. 3 nebo 4 §256 tr. zák. je za škodu považována hodnota zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka, který by bylo možné použít k uspokojení pohledávek jeho věřitelů, kdyby si dlužník nepočínal způsobem uvedeným v §256 odst. 1 písm. a) tr. zák.; výše škody je rovna výši zmařených pohledávek jen za předpokladu, že hodnota zničeného, zcizeného apod. majetku dlužníka je stejná nebo vyšší (srov. č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.). V souladu s judikaturou je proto závěr soudu prvního stupně, který potvrdil i soud odvolací, že škodu v dané věci představoval součet hodnot zcizeného nemovitého majetku, který dostal darem od obviněné její syn T. V., tj. celkem 501.930,- Kč. Zejména krajský soud se podrobně zabýval vyčíslením škody a jasně vysvětlil, že obviněná M. V. dlužila společnosti NAVOS, a. s., již na jaře roku 2003 zhruba 1 milion Kč (viz str. 3-4 usnesení krajského soudu). Správně pak soudy přihlédly také k okolnosti, že obviněná i poté, co obdarovala svého syna předmětnými pozemky, zůstal v jejím vlastnictví majetek ohodnocený znalcem Ing. P. P. na částku 508.230,- Kč (viz č. l. 118). Vzhledem k tomu, že tedy zčásti mohl svou splatnou pohledávku věřitel uspokojit z jiného majetku dlužníka, zmařila dovolatelka uspokojení svého dlužníka „pouze“ částečně. Tuto okolnost vyjádřil okresní soud v tzv. právní větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku a krajský soud ji zdůraznil v odůvodnění usnesení, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněné.
V rámci svých dovolacích námitek poukázala obviněná na „extrémní nesoulad“ mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Takový důvod dovolání není uveden v taxativním výčtu v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a jedná se o pojem používaný především Ústavním soudem v těch případech, kdy zjistí porušení ústavně zaručených práv a svobod v důsledku vadné aplikace práva. S ohledem na ústavně garantované právo na spravedlivý proces soudní praxe připouští v rámci dovolacího řízení zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. O vadu při zjišťování skutkového stavu věci, kterou by měl dovolací soud zahrnout pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se však může jednat pouze ve velmi specifických případech. Sám Ústavní soud rozlišuje v podstatě tři zcela specifické situace, kdy mezi skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy je takový rozpor, že je to důvodem pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Jedná se o případy důkazů získaných a použitých v rozporu s procesními předpisy, dále případy důkazů opomenutých a konečně o svévolné hodnocení provedených důkazů tak, že skutkový stav nemá na provedené důkazy vůbec žádnou vazbu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 1902/10). Žádná ze shora naznačených situací však v dané věci nenastala. Soudy obou stupňů se nedopustily svévolného hodnocení důkazů a své závěry o vině obviněné M. V. řádně a logickým způsobem odůvodnily. Podrobným rozborem svědeckých výpovědí jednotlivých svědků a listinných důkazů se zabýval jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, který úvahy okresního soudu doplnil. Zejména soud prvního stupně, který vycházel především ze svědeckých výpovědí Ing. R. K., Ing. A. M., JUDr. E. P. racionálně zdůvodnil, proč jejich svědectví považoval za věrohodná (srovnej str. 5 odůvodnění jeho rozhodnutí) na rozdíl od výpovědí obviněné a jejího syna týkající se jeho podnikatelského záměru s darovanými nemovitostmi. K otázce výše závazku obviněné M. V. vůči společnosti NAVOS, a. s., se blíže vyjádřil krajský soud, vysvětlil v dostatečném rozsahu a srozumitelně rozdíly mezi částkou 1.006.390,20 Kč, což byla výše dluhu ke dni 25. 3. 2004, kterou obviněná výslovně uznala (č. l. 22), částkou 953.579,60 Kč, které se věřitel domáhal podáním žaloby a od níž byla odečtena částka 53.014,50 Kč, protože v tomto rozsahu byla pohledávka za obviněnou postoupena společnosti Vemia, s. r. o., (srov. str. 3, 4 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud dodává, že v popisu skutku okresní soud vyjádřil souhrn neuhrazených faktur ve výši 1.020.764,90 Kč, tj. ve výši odpovídající době spáchání trestného činu. Případné úkony spočívající v postoupení části pohledávek tak nemohl nijak ovlivnit naprosto správný závěr o rozsahu škodlivého následku pro účely a potřeby trestního řízení.
V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut (srov. §265b odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud jako soud dovolací tak zásadně musí vycházet z těch skutkových zjištění, jaká na podkladě provedených důkazů učiní soudy prvního či druhého stupně a není oprávněn se bez dalšího odchýlit od skutku soudy zjištěného. Nejvyšší soud tedy část obviněnou uplatněných námitek, které byly podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., posoudil jako nedůvodné. Ostatními námitkami, jež překročily rozsah možného přezkumu v dovolacím řízení, se Nejvyšší soud zabývat nemohl. Napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení tedy nebylo zatíženo vadami v hmotně právním posouzení skutku a Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněné M. V. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. dubna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová