ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.397.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 397/2014-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2014 o dovolání, které podal obviněný M. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 17. 6. 2013, sp. zn. 4 Tmo 9/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 49 Tm 1/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 8. 3. 2013, sp. zn. 49 Tm 1/2012, uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a v jednočinném souběhu s oběma zmíněnými trestnými činy i přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž všech uvedených trestných činů se dopustil jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto též o uplatněných nárocích na náhradu škody způsobené trestnými činy.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně popsaných ve výrokové části rozsudku a podrobněji rozvedených v jeho odůvodnění se obviněný dopustil trestných činů celkem čtyřmi útoky v době od 1. 2. do 14. 2. 2011 v O. společně s obviněnými S. Ch., mladistvým P. Š. a M. L. Útokům předcházela vzájemná dohoda obviněných o tom, že si budou opatřovat finanční prostředky tím, že v ranních nebo večerních hodinách okradou o kabelky starší ženy jdoucí bez doprovodu. Byli současně srozuměni s tím, že v případě odporu napadených žen použijí k jeho překonání násilí. Obvinění si vytipovali ženy zpravidla během jízdy hromadným dopravním prostředkem a poté je sledovali a ve vhodném okamžiku jeden z nich zaútočil, zatímco zbývající se zdržovali poblíž, aby v případě potřeby mohli také zasáhnout. Poté, co se jim podařilo odcizit kabelky nebo jiné typy tašek, které měly oběti při sobě, obvinění utekli z místa činu a na jiném místě se podělili o věci nacházející se v odcizených zavazadlech. Obvinění spáchali podle uvedené dohody následující útoky:
1. nejdříve všichni obvinění společně dne 1. 2. 2011 kolem 5.30 hodin v blízkosti zastávky tramvaje v O. – Z. u obchodního komplexu Kotva okradli poškozenou Z. P., a to tak, že jeden z nich, jehož se nepodařilo s potřebnou mírou jistoty ztotožnit, v přítomnosti ostatních, kteří hlídali a byli připraveni mu v případě potřeby fyzicky pomoci, jí vytrhl z rukou dámskou koženou kabelku a textilní tašku, uvnitř kterých měla uloženu peněženku s finanční hotovostí a dvěma platebními kartami vydanými Českou spořitelnou na její jméno, mobilní telefon a další věci, vše v celkové hodnotě nejméně 7 390 Kč. Ihned poté všichni obvinění z místa činu utekli a následně si rozdělili odcizené věci;
2. krátce na to dne 3. 2. 2011 opět všichni obvinění společně ve večerních hodinách kolem 22.10 hodin sledovali v O. poblíž nákupního centra Odra poškozenou J. P. Po chvíli k ní zezadu přistoupil obviněný M. H. a vytrhl jí z pravé ruky textilní tašku s peněženkou obsahující mimo jiné i platební kartu Volksbank CZ znějící na jméno poškozené a s dalšími věcmi, vše v celkové hodnotě 3 990 Kč. Bezprostředně poté všichni obvinění z místa činu utekli a posléze si rozdělili odcizené věci;
3. dne 10. 2. 2011 si obvinění M. H., S. Ch. a mladistvý P. Š. společně v O. – V. vyhlédli poškozenou I. S., sledovali ji do ulice S. a zde k ní jeden z nich přistoupil a škubnutím zezadu a zprava ji strhnul na zem a přitom jí vytrhl kabelku, která obsahovala peněženku a další věci, vše v celkové hodnotě 1 020 Kč. Poté všichni společně z místa činu utekli a krátce na to se podělili o obsah kabelky, přičemž nepotřebné věci odhodili. Poškozená I. S. utrpěla v příčinné souvislosti s pádem způsobeným jejím stržením na chodník rozsáhlá poranění mozku, která vedla k těžké poruše kvantity a kvality jejího vědomí, k ochrnutí pravostranných končetin, k neschopnosti samostatné chůze, ke ztrátě schopnosti mluvit a orientovat se v časoprostoru, přičemž tato poranění zanechala trvalé následky v podobě reziduální spastické kvadruparézy lehkého stupně, která se mimo jiné projevila i v poruše intelektu, takže poškozená inklinuje k lehčímu stupni demence;
4. dne 14. 2. 2011 kolem 23.15 hodin všichni obvinění společně v O. v P. ulici dostihli poškozenou B. T., a obviněný S. Ch. se snažil pod záminkou návštěvy kamaráda dostat za ní do chodby domu č. ......, kam vcházela. Poškozená ho odmítla vpustit, načež ji chytil zepředu za ramena, strhl na podlahu chodby a opakovaně ji kopl do oblasti hrudníku a přitom se jí snažil vytrhnout kabelku, kterou stále pevně držela. Nakonec ji kopl do obličeje a kabelku jí vyškubnul. Pak z místa činu všichni obvinění společně utekli, na odlehlém místě kabelku, ve které byly vedle dalších věcí v celkové hodnotě nejméně 2 689 Kč také platební karta vydaná Komerční bankou a dvě úvěrové karty znějící na jméno poškozené, prohledali a v časných ranních hodinách následujícího dne se ještě neúspěšně pokusili použitím odcizených platebních karet o výběr finanční hotovosti. Poškozená v důsledku napadení utrpěla poranění v podobě otoku a hematomu horního rtu.
Vrchní soud v Olomouci, soud pro mladistvé, který rozhodoval o odvolání obviněného M. H. a spoluobviněných mladistvého P. Š. a M. L. i státního zástupce podaných proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, rozsudkem ze dne 17. 6. 2013, sp. zn. 4 Tmo 9/2013, podle §256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného M. H. jako nedůvodné.
Obviněný M. H. podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s tvrzením, že odvolací soud zamítl jím podané odvolání podle §256 tr. řádu, přestože v řízení, které předcházelo jeho rozhodnutí, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podle obviněného soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil důkazní situaci u skutků pod body 3. a 4. výroku o vině a odvolací soud se ztotožnil s jeho nesprávnou argumentací. Jak dále obviněný zdůraznil, soudy ho uznaly vinným jako spolupachatele zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přestože neexistuje jediný jednoznačný důkaz o tom, že by se zúčastnil napadení poškozené I. S. Podle názoru obviněného závěr o jeho vině v tomto bodě soudy učinily pouze na základě výpovědi spoluobviněného S. Ch., který je však s ohledem na svou trestní minulost nevěrohodný. Naopak spoluobviněný M. L. u prvního výslechu v přípravném řízení jednoznačně vyloučil přítomnost obviněného M. H. a rovněž svědkové D. a J. K. vypověděli, že předmětný útok měl podle jejich informací spáchat obviněný S. Ch.
Obviněný M. H. označil za správný závěr soudu prvního stupně, podle něhož na základě dostupných důkazů nebylo možné určit, kdo z obviněných v jednotlivých případech aktivně zaútočil vůči poškozené. Obviněný však nesouhlasí s tím, že ustanovení konkrétního pachatele není bezpodmínečně nutné, protože všichni obvinění jednali jako spolupachatelé po předchozí dohodě zahrnující i způsob provedení činu. I když podle obviněného mohla existovat mezi obviněnými jakási dohoda, ta se ovšem týkala jen vytržení kabelky z ruky oběti. Obviněný rozhodně popřel, že by se dohodl s ostatními obviněnými, byť konkludentně, na nějakém násilném jednání vůči poškozeným, které by mělo charakter loupežného přepadení. Přes neexistenci důkazů svědčících o takové dohodě ji však soudy presumovaly, a proto skutky pod body 3. a 4. ve výroku o vině kvalifikovaly u všech spoluobviněných jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Jak dále obviněný zdůraznil, i pokud by byl u obou skutků osobně přítomen, což ovšem doznává jen u skutku pod bodem 4. výroku o vině, a to s výhradou, že byl jen pozorovatelem a do děje nezasahoval, pak jeho jednání nemohlo být rozhodně posouzeno jako výše uvedený zločin, protože ze strany hlavního pachatele došlo k excesu ze společné dohody o provedení činu.
Obviněný závěrem svého dovolání navrhl Nejvyššímu soudu, aby podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu, případně soudu prvního stupně, věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného M. H. navrhl Nejvyššímu soudu, aby ho odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. řádu. Obviněný sice formálně poukazuje na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ovšem fakticky zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů, což v dovolacím řízení není v zásadě možné. Jak dále státní zástupce připomněl, neexistuje zde ani extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, tj. že by snad zjištění soudů neměla vůbec žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Proto podle státního zástupce při hodnocení správnosti vysloveného hmotně právního posouzení je na místě vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Podle něj obviněný M. H. a zbylí spolupachatelé ve všech případech jednali po předchozí dohodě o tom, že si opatří finanční prostředky odcizením tašek a kabelek starším, osaměle jdoucím ženám, a to i za cenu překonání jejich odporu užitím síly. Jak dále státní zástupce zdůraznil, obviněný (dovolatel) se zúčastnil všech čtyř útoků, přičemž jen u dvou z nich byly poškozeným tašky náhle vytrženy, zatímco ve dvou zbývajících případech se spoluobvinění zmocnili tašek násilím, které současně vedlo k poranění poškozených. V návaznosti na to státní zástupce zdůraznil, že všichni obvinění byli na místě činu v okamžiku napadení vždy přítomni a nikdo z nich nedal najevo svůj nesouhlas s průběhem útoku a intenzitou použitého násilí, a to ani u skutku pod bodem 4. výroku o vině, kde došlo k nepřehlédnutelné agresi. Naopak, i v tomto případě se všichni obvinění, kteří byli přítomní útoku, podělili o zisk z trestné činnosti a dokonce se snažili vybrat peníze pomocí odcizených platebních karet. Jejich jednání po činu tak nepřímo svědčí o tom, že akceptovali předchozí průběh skutkového děje i jeho následky. V návaznosti na tyto skutečnosti státní zástupce uzavřel, že obviněný (dovolatel) zjevně jednal při realizaci společného záměru v součinnosti s dalšími spoluobviněnými a musel stejně jako oni předvídat obranu poškozených, zejména v případech, když by se jim nezdařil náhlý útok, a nebylo by proto možné využít moment překvapení.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Obviněný M. H. formálně podřadil své dovolací námitky pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l), g) tr. řádu. Jeho dovolací argumentace se vztahuje ke skutkům pod body 3. a 4. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Namítá nesprávné právní posouzení těchto skutků kvalifikovaných jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ovšem s odůvodněním, které neodpovídá obsahovému zaměření dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž ve skutečnosti nevytýká právní vady posuzovaných skutků, ale poukazuje výhradně na údajné rozpory mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry o jeho přítomnosti na místě činu a o obsahu dohody spoluobviněných, která předcházela těmto útokům. Konkrétně obviněný polemizuje s tím, zda dohoda zahrnovala i použití násilí pro případ, že napadená žena bude klást odpor.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Trestní řízení je totiž zásadně dvoustupňové a dovolání nepředstavuje možnost dalšího skutkového přezkumu, takže námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním nepředstavují žádný z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu. Na podkladě uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ale ani dalších důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Právě toho se ovšem obviněný M. H. ve svém dovolání domáhá, neboť napadá rozhodnutí odvolacího soudu z toho důvodu, že odlišně od představ obviněného vzal za prokázaný skutkový děj pod body 3. a 4. výroku o vině v podobě, kterou zjistil soud prvního stupně. Všechny námitky obviněného směřují vůči skutkovému závěru o tom, že se účastnil jednoho z útoků a že dohoda spolupachatelů obsahovala akceptaci násilí vůči poškozeným, které nevydají kabelku či tašku dobrovolně nebo u kterých nebude možné využít k jejímu odcizení momentu překvapení. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení těch skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.
Zcela nad rámec dovolacích důvodů a k námitkám obviněného M. H. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vysvětlily, na základě kterých konkrétních důkazů a jakým hodnotícím způsobem dospěly k závěru, podle něhož se tento obviněný jako spolupachatel podílel i na útocích popsaných pod body 3. a 4. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž byl veden společným záměrem s ostatními spoluobviněnými, a to zmocnit se kabelek nebo tašek předem vytipovaných žen i za případného použití násilí.
Zejména odvolací soud (viz s. 13 a 14 napadeného rozsudku) přiléhavě poukázal na způsob doložený provedenými důkazy, jakým obvinění provedli čtyři útoky po sobě následující v krátkém časovém odstupu, a to vůči osaměle jdoucím starším ženám, přičemž právě průběh jednotlivých napadení vypovídá i o obsahu dohody spolupachatelů, která jim předcházela. Jak zde správně zdůraznil odvolací soud, obvinění museli již v okamžiku společné domluvy o tom, jak uskuteční svůj záměr obstarat si finanční prostředky zmocněním se kabelek či tašek vytipovaných žen, počítat s tím, že jejich oběti jim nevydají kabelky či tašky dobrovolně a že bude nutné překonat jejich odpor silou. V prvních dvou případech obvinění dosáhli svého cíle snadno, protože využili momentu překvapení a vytrhli kabelky z rukou poškozených, v dalších dvou případech však pouhé vytržení kabelky nebylo reálné, a tak použili násilí, aby se zmocnili kabelek. Obvinění neustali v trestné činnosti ani poté, co v případě pod bodem 3. výroku o vině napadli viditelně starou ženu, strhli ji na zem a způsobili jí tím vážnou a trvalou poruchu zdraví. Navíc u dalšího útoku intenzita násilí obviněných gradovala, protože v posledním případě obviněný S. Ch. za přihlížení zbylých obviněných kopal do napadené ženy i v okamžiku, kdy již ležela na zemi. Podstatné přitom je, že nikdo z nich, ani obviněný M. H., nedal najevo nesouhlas s tímto průběhem děje a s intenzitou použitého násilí. Je to zřejmé mimo jiné z výpovědi poškozené B. T., která uvedla, že kromě přímo útočícího mladíka se do dveří tlačili další dva a zjišťovali, zda útočník nemá nějaký problém a nepotřebuje pomoci. V útoku ho nijak nemírnili a rozhodně mu nechtěli bránit v dalším násilí vůči ní. Jednání všech obviněných tedy vykazovalo soulad od okamžiku vytipování oběti až do rozdělení si odcizených věcí. K námitce obviněného M. H., že vůbec nebyl přítomen jednání popsanému pod bodem 3. ve výroku o vině, odvolací soud připomněl výpověď spoluobviněného S. Ch. Vzhledem k jeho procesnímu postavení spoluobviněného bylo nutné hodnotit věrohodnost tvrzení tohoto spoluobviněného o účasti dalších obviněných na posuzované trestné činnosti velmi opatrně, ovšem v konfrontaci s dalšími důkazy podle odvolacího soudu jeho výpověď obstála. K této argumentaci Nejvyšší soud nad rámec podaného dovolání poukazuje i na skutečnost, že obviněný M. H. sice svou účast na útoku pod bodem 3. výroku o vině opakovaně popřel, jak ovšem současně vypověděl (viz č. l. 42 trestního spisu), byl přítomen přepadení, jímž byla získána taška obsahující mimo jiné i rohlíky a jogurt, které následně snědl spoluobviněný mladistvý P. Š. O tom, že právě tyto potraviny obsahovala taška, která byla podle popisu skutku pod bodem 3. ve výroku o vině odcizena poškozené I. S., nezávisle na něm vypověděl obviněný S. Ch. (viz č. l. 59 trestního spisu). Tento nepodstatný detail má obviněný M. H. zafixován v paměti, jak sám uvedl, a nelze to logicky vysvětlit jinak než tím, že byl osobně přítomen i tomuto útoku.
Výpověď spoluobviněného M. L. z přípravného řízení, kterou obviněný M. H. ve svém dovolání taktéž zmínil, rozhodně nevyznívá v jeho prospěch. Jmenovaný spoluobviněný tehdy uvedl pouze to, že u přepadení popsaného pod bodem 3. ve výroku o vině nebyl a údaje o něm zná jen z doslechu (viz č. l. 76 trestního spisu). Jak ovšem osobně slyšel od obviněného mladistvého P. Š., této loupeže spáchané vůči starší paní byl také účasten obviněný M. H. Navíc obviněný M. L. opakovaně použil ve své výpovědi v souvislosti s popisem toho, na čem se spoluobvinění domlouvali, výraz „el paso“, což je slangový výraz pro loupež. I jeho výpověď tak svědčí o správnosti závěrů soudů nižších stupňů, že obvinění byli předem připraveni použít násilí k realizaci svého záměru. Obdobně i svědkové D. a J. K., které obviněný v dovolání rovněž uvedl na podporu svého tvrzení, že jeho účast na útoku pod bodem 3. výroku o vině nebyla prokázána, vypovídali pouze o tom, co slyšeli, nikoli o tom, čeho byli osobně svědky. Nadto se jmenovaní svědci vyjadřovali (viz obsah jejich výpovědí na č. l. 230 až 233, 236 až 239, 880 a 881, 877 a 878 trestního spisu) výlučně k útoku pod bodem 4. výroku o vině, na kterém obviněný M. H. doznal svou účast, byť se stavěl jen do role „nezúčastněného pozorovatele“ a označil jednání spoluobviněného S. Ch. za exces. Obhajobu obviněného (dovolatele) v tomto směru spolehlivě vyvrátili zbývající spoluobvinění i poškozená. Jak je zřejmé z jejich výpovědí, útok sice přímo provedl spoluobviněný S. Ch., ovšem obviněný M. H. společně s ním vytipoval oběť, sledoval ji, zajímal se o průběh přímého útoku a dotazoval se obviněného S. Ch., zda má nějaký problém s poškozenou, a to rozhodně nikoli ve snaze pomoci jí, nýbrž naopak s cílem dát najevo svou podporu útočníkovi. Srozumění obviněného (dovolatele) s použitím násilí vůči napadené ženě za účelem získání její kabelky lze dovodit i z jeho jednání po činu. Společně s dalšími obviněnými totiž utekl z místa napadení, podělil se s nimi o kořist a následně se neúspěšně pokusil vybrat finanční hotovost s pomocí odcizených platebních karet znějících na jméno poškozené.
Nejvyšší soud k výše uvedenému připomíná, že při spolupachatelství se každému ze spolupachatelů přičítá celý škodlivý následek, pokud byl způsoben společným jednáním spolupachatelů a je zahrnut jejich společným úmyslem. Zákon přitom nevyžaduje, aby činnost všech spolupachatelů byla rovnocenná. Konkrétně u trestného činu loupeže není nutné, aby se každý ze spolupachatelů osobně dopustil zjevného násilí. Postačí, je-li jeden ze spolupachatelů po boku druhému jako útočníkovi po dohodě s ním a jestliže svou přítomností nepřímo přispívá útočníkovi k provedení činu tím, že mu poskytuje psychickou posilu, oporu a je připraven mu v případě nutnosti pomoci.
Lze tedy shrnout, že obviněný M. H. podřadil pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu námitky, které jim neodpovídají, jelikož jsou výhradně založeny jen na zpochybnění hodnocení důkazů soudem prvního stupně, které odvolací soud akceptoval jako přesvědčivé a správné. Obviněný totiž ve svém dovolání nevytkl napadenému rozhodnutí ani řízení mu předcházejícímu žádnou hmotně právní vadu, jejíž existence by mohla naplnit některý z uplatněných dovolacích důvodů podle citovaných ustanovení.
Po zjištění, že dovolání obviněného M. H. se opírá o důvody, které nepatří do okruhu dovolacích důvodů vymezených ustanovením §265b tr. řádu, a není proto způsobilé k věcnému projednání, Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl podané dovolání. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 13. 5. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František Púry
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová