ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.41.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 41/2012-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2012 o dovolání, které podal obviněný F. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 6 To 291/2011, ve věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 193/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 31 T 193/2006, byl obviněný F. T. pod bodem I. 1. výroku o vině uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2010, (dále jen „tr. zákoník“), a pod bodem I. 2. trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.). Za to byl odsouzen podle §220 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů v obchodních společnostech na dobu 5 roků. Soud rovněž rozhodl o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. Současně byl obviněný v bodě II. výroku o vině zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Zlíně podle §226 písm. b) tr. ř. ze skutku kvalifikovaného jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 6 To 291/2011, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o vině pod bodem I. 2., a ve výrocích o trestu a o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu uznal obviněného vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. a uložil mu za tento trestný čin a dále za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, úhrnný trest odnětí svobody podle §220 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 10 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku soud výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu 2 roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku soud uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů v obchodních společnostech na dobu 3 roků a podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný F. T. podal prostřednictvím svého obhájce proti všem výrokům citovaného rozhodnutí soudu druhého stupně dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ke skutku kvalifikovanému jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku obviněný namítl, že nemohly být naplněny jeho zákonné znaky především proto, že on jako předseda představenstva akciové společnosti pouze plnil rozhodnutí valné hromady jako nejvyššího orgánu obchodní společnosti. Nemohl tak porušit povinnosti stanovené v §194 odst. 5 obchodního zákoníku a to ani jako majitel, resp. jediný akcionář této obchodní společnosti. Rovněž popřel vznik škody jako dalšího znaku uvedené skutkové podstaty, zopakoval svou obhajobu v tom směru, že žádné peníze z pokladny společnosti nevybral, ani nemohl, neboť se tam nenacházely. Uvedené pokladní doklady, z jejichž existence fakticky soudy dovodily jeho vinu, měly sloužit pouze k nápravě chyby v zaúčtování splátek půjčky od Ing. L. V. Třetím znakem skutkové podstaty, jenž rovněž nebyl podle přesvědčení obviněného v dané věci prokázán, byl úmysl. Za absurdní označil výklad soudů spočívající v tom, že by snad peníze od jmenovaného svědka, které byly určeny ve prospěch společnosti SDOT, a. s., použil on sám na jiné účely. Navíc za situace, kdy naopak svými vlastními finančními prostředky „dotoval“ podnikání a nevyplácel si např. mzdu. Ze struktury vlastnictví akciové společnosti obviněný dovodil, že pokud by chtěl skutečně použít peníze této společnosti pro sebe, mohl tak učinit z titulu poskytnutých půjček a nevyplacených mezd. Odmítl, že by soudy správně vyhodnotily existenci úmyslu ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty přečinu podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Také u druhého trestného činu, tj. zvýhodnění věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným, obviněný namítl, že popis skutkových okolností ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu nenaplňuje zákonné znaky jeho skutkové podstaty. Pouhé konstatování stavu předlužení či insolvence podle dovolatele dostatečně nevystihuje formální podmínky trestnosti, mezi něž patří právě neschopnost dlužníka plnit splatné závazky. Soudům dále vytýkal nedostatečné vyhodnocení skutečné výše finančních závazků obchodní společnosti a popřel, že by převzatou půjčku použil úmyslně v neprospěch některých věřitelů. Zdůraznil, že naopak jeho jednání směřovalo k udržení podnikání v akciové společnosti SDOT, a. s., a za tím účelem měl přislíbenu další finanční výpomoc, což se nakonec nepodařilo jen díky nesplnění slibu potencionálního věřitele. Nakonec obviněný připomněl otázku společenské nebezpečnosti, jíž se podle jeho názoru soudy vůbec nezabývaly. V této souvislosti bylo nutné především zhodnotit skutečnost, že finanční půjčku akciové společnosti poskytla „jeho“ jiná obchodní společnost, SDOT beta, s. r. o., což svědčí o maximální snaze uspokojit původní věřitele. Rovněž částka, o niž měl zvýhodnit celkem 35 věřitelů, a která jen nepatrně převyšuje hranici značné škody, měla podle obviněného vést soudy k závěru, že stupeň společenské nebezpečnosti byl v jeho případě nižší než nepatrný. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně a aby věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, jež v první řadě upozornila na to, že dovolatelovy výhrady k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku nerespektují zásadu oddělenosti majetku akciové společnosti a jejích akcionářů, byť by jím byl výlučně sám obviněný. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nepovažovala za jakkoli zpochybněnou skutečnost, že obviněný jménem právnické osoby rozhodl o převzetí jeho vlastní daňové povinnosti, a tím zvýšil existující míru dluhové zatíženosti obchodní společnosti, čímž porušil povinnost vykonávat působnost předsedy představenstva akciové společnosti s péčí řádného hospodáře ve smyslu §194 odst. 5 obchodního zákoníku. Škodu jako znak skutkové podstaty pak představuje právě ono zvýšení závazků obchodní společnosti, které by bez jednání obviněného nenastalo. Podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství lze přisvědčit námitce nedostatečného popisu skutku kvalifikovanému jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. Odkázala přitom na daleko výstižnější vyjádření znaků úpadku dotčené obchodní společnosti v příslušné části výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Jedná se však jen o formální nedostatek, když skutková zjištění jasně svědčí o naplnění znaku „dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky“, a především by případná kasace napadeného rozhodnutí nijak neovlivnila postavení obviněného v předmětném trestním řízení a rovněž se nejedná o otázku zásadního právního významu. Další námitky k tomuto skutku pak jsou podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství naprosto nedůvodné včetně společenské nebezpečnosti. Závěrem svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného F. T. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud posoudil dovolací námitky jako neopodstatněné, zčásti podané mimo rámec dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř.
Přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku spáchá ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí značnou škodu. Dolní hranice značné škody je vymezena v ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku částkou 500.000,- Kč.
Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění soudů obviněný dopustil ve stručnosti tím, že jako předseda představenstva společnosti SDOT, a. s., z titulu převzetí svého osobního dluhu na dani z příjmů fyzických osob nechal dne 30. 6. 2004 zaúčtovat jako závazek dvě finanční částky v celkové výši 1.226.086,- Kč, který na základě rozhodnutí valné hromady ze dne 17. 4. 2000, již společnost převzala, a to bez získání odpovídající protihodnoty. V době od 30. 6. 2004 do 1. 9. 2004 nechal skutečně tento závazek uhradit tak, že z pokladny si postupně vyplatil částku 776.8854,- Kč, ačkoli věděl, že společnost SDOT, a. s., není schopna splácet své splatné závazky, a porušil tím povinnost výkonu své působnosti s péčí řádného hospodáře ve smyslu §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Z citovaného, byť jen stručného, popisu skutkových okolností, které se pro soudy staly podkladem výroku o vině přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, je podle názoru Nejvyššího soudu naprosto zřejmé, že veškeré zákonem požadované znaky tohoto přečinu, jsou uvedenými okolnostmi naplněny. Své trestní odpovědnosti se obviněný nemůže zbavit námitkou spočívající v tom, že pokynem k zaúčtování závazku, k jehož plnění nebyla povinna obchodní společnost, v níž vykonával funkci předsedy představenstva, nýbrž on sám jako fyzická osoba, nemohl jednat protiprávně. Takovým argumentem totiž zcela ignoroval již ustálenou soudní praxi, která se jednoznačně postavila na stanovisko nutného oddělení majetku akciové společnosti od majetku akcionářů vyplývající ze zákona (§§6 odst. 1 a 154 a násl. obchodního zákoníku). Ani v případech jediného akcionáře, který současně vykonává funkci předsedy představenstva akciové společnosti, není možné ztotožnit majetek takové právnické osoby s osobním majetkem jediného akcionáře. Proto v případech, kdy předseda představenstva jako statutární orgán akciové společnosti poruší při opatrování nebo spravování jejího majetku povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře ve smyslu §194 odst. 5 obchodního zákoníku, a způsobí tak na jejím majetku značnou škodu, je při splnění dalších zákonných podmínek trestně odpovědný za trestný čin podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., resp. po nabytí účinnosti trestního zákoníku, tj. od 1. 1. 2010 za přečin podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Právě s ohledem na oddělení majetku akcionáře od majetku akciové společnosti lze také pachateli těchto trestných činů uložit povinnost nahradit škodu akciové společnosti ve smyslu ustanovení §194 odst. 5 věta třetí obchodního zákoníku. (Srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009, publikované pod č. 41/2010 Sb. rozh. tr.)
V podstatě o shodný případ se jedná i v dané trestní věci, v níž obviněný v postavení předsedy představenstva akciové společnosti, a to i za situace, kdy byl jediným akcionářem, nemohl svůj osobní závazek k plnění daňové povinnosti přenést bez dalšího na akciovou společnost a zvýšit tak její pasiva. Jestliže tak učinil a navíc v době, kdy věděl o nepříznivém ekonomickém stavu obchodní společnosti, která byla v úpadku již od konce roku 1999, a to formou insolvence (srov. str. 7 znaleckého posudku vypracovaného ing. P. J.), tzn. že nebyla po delší dobu schopna hradit své splatné závazky, je zcela nepochybné, že jednání obviněného bylo úkorné a obchodní společnosti SDOT, a. s., jím vznikla škoda. Zavázala se totiž k plnění, k němuž nebyla povinna, její majetek se tím snížil a k takovému úbytku by nedošlo, nebýt jednání obviněného. Vzhledem k uvedenému výkladu totiž škoda nemohla vzniknout obviněnému jakožto jedinému akcionáři, protože majetek akciové společnosti je pro něho majetkem cizím (viz č. 18/2006 Sb. rozh. tr., podobně též u společnosti s ručením omezeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 523/2006, publikovaném pod č. 26/2007 Sb. rozh. tr.).
Škoda se v trestním právu vykládá a chápe stejně jako v jiných odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy a odpovědnost za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním (srov. §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, §379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů), neboť trestní zákoník (shodně jako předtím trestní zákon) neobsahuje samostatnou definici pojmu „škoda“ výlučně pro účely trestního stíhání (viz č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Z odůvodnění příslušné části rozsudku soudu prvního stupně pak jasně vyplývá, že za skutečnou škodu způsobenou společnosti SDOT, a. s., soud považoval částku 776.885,- Kč, o níž zjistil, že byla obviněnému skutečně vyplacena, a to účelově na úhradu předtím převzatého dluhu na dani z příjmu fyzických osob. Obviněného výhrady sice směřovaly proti takovému skutkovému zjištění, ale tím se již ocitl mimo zákonný rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak správně konstatoval odvolací soud ke shodné námitce, jíž obviněný uplatnil ve svém řádném opravném prostředku, nemůže soud vyššího stupně bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, avšak i případný výjimečný zásah do skutkového stavu je přípustný pouze za situace, kdy nalézací soud postupoval v rozporu s pravidly uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř. V dané věci jsou hodnotící úvahy soudu prvního stupně v souladu s obsahem provedených důkazů a odpovídají všem zásadám volného hodnocení důkazů při zachování základních pravidel logiky. Naprosto přesvědčivě soud vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě obviněného a jeho způsobu vysvětlení existence příslušných daňových dokladů, které se staly jedním ze stěžejních důkazů pro vyslovení viny, nelze ničeho vytknout. Své úvahy formuloval výstižněji poté, co konal nové hlavní líčení v důsledku kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, doplnil dokazování a znovu vyhodnotil všechny podstatné okolnosti. Soudy tudíž za škodu považovaly částku, kterou obviněný převzal z pokladny akciové společnosti, a to dne 30. 6. 2004 ve výši 300.000,- Kč, dne 31. 7. 2004 ve výši 254.708,- Kč a dne 5. 8. 2004 ve výši 222.177,- Kč. Součet uvedených pokladních výběrů tak podle názoru soudů obou stupňů představuje nejnižší škodu, která vznikla obchodní společnosti SDOT, a. s., a to v důsledku protiprávního jednání obviněného. Námitka obviněného týkající se hodnocení otázky „samotného převzetí závazku“ je tudíž nepřípadná, neboť soudy označily za škodu jen skutečně vyplacenou hotovost. Pokud obviněný popíral její převzetí, ocitl se již mimo dovolací důvod, jak je v trestním řádu definován, neboť namítaná vada nemá svůj původ v hmotném právu, nýbrž se dotýká jen procesního postupu při hodnocení důkazů. Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že jednání obviněného, jak je popsáno v bodě I. 1. výroku o vině rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ve spojení s jeho odůvodněním, svědčí o neoprávněném přisvojení si uvedených finančních částek a vlastním obohacení obviněného ke škodě akciové společnosti, vykazuje proto znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona /podle nové právní úpravy se jedná o trestný čin zpronevěry podle 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku/. Uvedená přísnější právní kvalifikace by tak daleko výstižněji postihla konkrétní jednání obviněného za zjištěných okolností, avšak náprava v tomto smyslu již není možná, neboť by došlo k porušení zákazu reformationis in peius, když ani řádný opravný prostředek nebyl podán v neprospěch obviněného. Rovněž nebylo v dané trestní věci vyloučeno posoudit znak škody v celkové výši odpovídající převzatému závazku obviněného, neboť akciová společnost zvýšila své zadlužení za situace, kdy byla v insolvenci a dosavadní skutková zjištění svědčila také o úpadku ve formě předlužení. Rovněž tato úvaha by zhoršila postavení obviněného, a proto je nutné vycházet jen ze soudy stanovené výše škody odpovídající skutečně vyplaceným peněžním prostředkům z majetku poškozené společnosti.
Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl obviněný dále odsouzen pro trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustil v podstatě tím, že jako předseda představenstva společnosti SDOT, a. s., poté, co obstaral na úhradu závazků této společnosti finanční prostředky ve výši 10 milionů Kč na základě smlouvy o půjčce ze dne 27. 1. 2004 od společnosti SDOT beta, s. r. o., s vědomím, že akciová společnost je předlužena a také insolventní, rozhodl o použití získaných peněz tak, že některým věřitelům byly uhrazeny jejich pohledávky zcela, některým částečně a některým vůbec, tedy v rozporu se zásadou poměrného uspokojení, a tím zvýhodnil věřitele vyjmenované v popisu skutku napadeného rozsudku o celkovou částku 588.658,- Kč na úkor věřitelů, kteří jsou rovněž vyjmenováni ve výroku o vině.
Trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele a způsobí tím značnou škodu. Jedná se o jeden z úpadkových deliktů, který je určen k ochraně majetkových práv věřitelů, jehož pachatel porušuje právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky odpovídající zásadám konkursního a vyrovnacího řízení ve smyslu §32 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Zvýhodnění věřitele spočívá v tom, že se mu od dlužníka, který se nachází ve stavu insolvence, dostane plnění neodpovídajícího zásadě poměrného uspokojení, a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka. Na rozdíl od §223 tr. zákoníku, který umožňuje trestně postihnout i dlužníka ve stavu předlužení podle §3 odst. 1, 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Pokud je dlužníkem právnická osoba, může být pachatelem tohoto trestného činu její statutární orgán, např. jednatel u společnosti s ručením omezeným, člen představenstva akciové společnosti (srov. např. č. 47/2001, č. 6/2005-I. Sb. rozh. tr.). Podmínkou trestní odpovědnosti dlužníka za tento čin je alespoň částečné zmaření uspokojení některého z jeho věřitelů v důsledku zvýhodnění jiného z věřitelů, přičemž i tento znak musí být zahrnut zaviněním. Pachatel tak jedná se záměrem vyhnout se poměrnému uspokojení svých věřitelů a současně alespoň částečně zmaří uspokojení jejich pohledávek, event. (jako v projednávané věci) si musí být alespoň vědom toho, že svým jednáním takový následek způsobí, a pro takový případ je s ním srozuměn (srov. č. 10/2003 a č. 17/2001 Sb. rozh. tr.).
V části svého dovolání, které směřovalo proti odsuzujícímu výroku o vině vyslovenému rozsudkem odvolacího soudu, obviněný uplatnil námitky, jež zásadně spadají do oblasti hodnocení důkazů a skutkových zjištění. Nemohou tak naplnit uplatněný (ani jiný) dovolací důvod, neboť soudnímu rozhodnutí nevytýkají nesprávné hmotně právní posouzení, nýbrž aplikaci procesních ustanovení. Obviněný se opět snažil prosadit svůj postoj ke způsobu, jakým rozděloval půjčenou částku 10 milionů Kč jednotlivým věřitelům obchodní společnosti SDOT, a. s., a rovněž znovu tvrdil, že důvodně spoléhal na to, že získá další peněžní prostředky, které použije ve prospěch akciové společnosti, uhradí všechny splatné závazky a bude pokračovat v podnikání. Takový výklad jeho konkrétních kroků je však v rozporu se skutkovým závěrem, k němuž dospěly soudy obou stupňů. Již nalézací soud totiž uznal obviněného vinným stejným trestným činem, avšak z důvodu nesprávného určení výše škody, které nerespektovalo platnou judikaturu (srov. č. 6/2005-III. Sb. rozh. tr.), odvolací soud musel uvedenou část výroku o vině zrušit a sám rozhodl znovu. Učinil tak v zásadě na shodných skutkových podkladech, které opatřil již soud prvního stupně. Důvod nelze přiznat ani výhradě obviněného o nedostatečném či dokonce nesprávném popisu skutkových okolností napadeného rozsudku, s nímž se ztotožnila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání. Podmínka trestnosti činu spočívající ve stavu insolvence dlužníka jako jediné formy úpadku, s níž trestní zákon spojoval možnost trestního postihu, byla nepochybně v projednávané věci dostatečně zjištěna, a to i s určením času, kdy se společnost SDOT, a. s., poprvé v této formě úpadku ocitla, tj. ke dni 31. 12. 1999 (viz jasné stanovisko znalce v jeho znaleckém posudku). Podle názoru Nejvyššího soudu nelze popisu této části okolností charakterizujících znak insolvence vyčítat nesprávnost, či dokonce nezákonnost. Zcela dostačující je vyjádření obsahu a smyslu insolvence obchodní společnosti, která měla „více věřitelů a nebyla schopna hradit své splatné závazky všem věřitelům v plné výši“ (byť chybí časová podmínka, že se tak dělo po „delší dobu“, jak předpokládá §1 odst. 2 již citovaného zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). Výsledky provedeného dokazování včetně znaleckého posudku vypracovaného znalcem ing. P. J., umožnily soudům učinit jasný a ničím nezpochybnitelný závěr o déletrvající neschopnosti dlužníka – společnosti SDOT, a. s., jejímž byl obviněný jediným akcionářem a vykonával funkci předsedy představenstva, hradit své splatné závazky. Jestliže za situace, kdy věděl o takovém několik let trvajícím ekonomickém stavu, obdržel finanční prostředky (bez ohledu na to, že si je sám opatřil formou půjčky) a ty použil v rozporu se zásadou poměrného uspokojení ve smyslu §32 zákona o konkursu a vyrovnání, bylo naprosto správné jeho odsouzení za skutek, jímž některé z věřitelů uspokojil nad rámec podílu, který by jim připadl při poměrném uspokojení, a to na úkor ostatních věřitelů, kterým se naopak nedostalo plnění v takové výši, nebo dokonce neobdrželi vůbec nic.
Mimo rámec dovolání jsou opakované výhrady obviněného ohledně reálnosti jeho očekávání poskytnutí další peněžní půjčky, kterou se oba soudy již dostatečně zabývaly. Stejnou povahu je třeba přiznat i tvrzenému nedostatku úmyslného zavinění, neboť obviněný při znalosti nepříznivého ekonomického stavu akciové společnosti sice opatřil půjčku od další s ním spojené obchodní společnosti, avšak současně splnění tohoto nově přijatého závazku zajistil převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele, tzv. zajišťovacím převodem práva ve smyslu §553 občanského zákoníku. Jeho předmětem se staly nemovitosti dlužníka, o nějž se tak na druhé straně snížil majetek akciové společnosti, alespoň do doby splnění takto zajištěného závazku. Pokud nebyla věřiteli, v jehož prospěch byl proveden zajišťovací převod práva, splněna pohledávka, zůstal vlastníkem převedených nemovitostí a ostatní věřitelé se již nemohli uspokojit jejich prodejem. Díky této obchodní transakci v podstatě nezůstal dlužníku jiný majetek, z něhož by se mohli existující věřitelé uspokojit, a za tohoto stavu nepřichází v úvahu jiné hodnocení subjektivní stránky než nepřímého úmyslu, kdy obviněný musel být přinejmenším srozuměn se vznikem takového nepříznivého následku vyvolaného nepoměrným uspokojováním věřitelů dlužníka, jehož jménem jednal. Uvedené skutkové okolnosti svědčí o jednání v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., jak přiléhavě konstatoval soud prvního stupně, a vzhledem k tomu, že (byť nesprávně) se odvolací soud otázce formy úmyslného zavinění v odůvodnění svého rozsudku vůbec nezabýval, lze se jen domnívat, že se zcela ztotožnil s názorem nalézacího soudu. Obsah provedených důkazů poskytl dostatečný podklad pro právní závěr o naplnění úmyslného zavinění obviněným, a to i ve vztahu ke škodlivému následku, který nastal v příčinné souvislosti s jeho protiprávním jednáním.
Důvodnost nebylo možné přiznat ani poslední z dovolacích námitek týkající se materiální stránky trestného činu podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. Je nesporné, že otázce společenské nebezpečnosti se soudy obou stupňů důsledně nezabývaly, ale z příslušných částí odůvodnění obou rozsudků lze dovodit, že u trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., byla materiální podmínka trestnosti naplněna i ve vztahu k užití přísnější trestní sazby. Je nutné připomenout, že jen u tohoto trestného činu bylo třeba se otázkou společenské nebezpečnosti zabývat, neboť nová právní úprava trestního práva provedená trestním zákoníkem je založena na formálním pojetí trestného činu. Při hodnocení materiální stránky trestného činu bylo třeba respektovat kritéria demonstrativně vyjmenovaná v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., přičemž u dospělého pachatele musel skutek dosáhnout stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (srov. §3 odst. 2 tr. zák.). Soudní judikatura přitom v rámci úvah o dosažení vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost než nepatrného, vycházela ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládal, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Nedostatek potřebného stupně společenské nebezpečnosti se proto mohl vyskytovat v konkrétním případě, v němž při splnění formálních znaků určité skutkové podstaty, nedosáhl stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tudíž neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané skutkové podstaty (viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Ve věci obviněného pak není pochyb o naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele, přičemž nebylo zjištěno nic natolik výjimečného, co by tento skutek činilo méně společensky nebezpečným tak, aby nebyla naplněna materiální stránka činu. Vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost je dán zejména počtem dotčených věřitelů, způsobem spáchání, výší neuspokojených pohledávek a přestože výše škody výrazně nepřesáhla dolní hranici nutnou pro přísnější právní kvalifikaci, neshledal Nejvyšší soud ve zjištěných okolnostech případu důvod pro její případné zmírnění. Jak již bylo vyloženo, soudy v dané věci postupovaly v podstatě ve prospěch obviněného jak při určení výše škody u skutku kvalifikovaného jako přečin podle §220 tr. zákoníku, tak v užité právní kvalifikaci, a především odvolací soud pak zohlednil i dobu, která uplynula od spáchání činů, a uložil obviněnému poměrně mírné tresty.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný F. T. podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně dovolání, které sice v části námitek odpovídalo uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak bylo neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení jemu přecházejícího. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. září 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová