ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.42.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 42/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 2. 2008 o dovolání obviněné PhDr. H. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 2 To 360/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 20/2007, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 2 To 360/2007.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci přikazuje , aby věc obviněné PhDr. H. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 1 T 20/2007, byla obviněná PhDr. H. P. uznána vinnou dvěma trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustila tím, že
1. dne 23. 10. 2001 v L., okr. O., na ul. S., na pobočce firmy A. H., a. s., jako ředitelka Správy státních hradů, zámků a zahrad severní Moravy, při správě majetku České republiky, s nímž byla tato státní příspěvková organizace příslušná hospodařit, v rozporu s ustanovením §14 odst. 1, §19 odst. 3, §22 odst. 1 a §47 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v tehdy platném znění, a v rozporu s opatřením Ministerstva kultury České republiky č. 901/2001, kterým se vyhrazuje podle zákona č. 219/2000 Sb. schvalování některých právních úkonů zřízených státních příspěvkových organizací, tedy v rozporu s předpisy, se kterými byla řádně seznámena a které pro ni byly závazné, při nákupu služebního osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia 1,9 TDi Elegance, prodala protiúčtem služební motorové vozidlo zn. Škoda Octavia SLX 1,9 TDi, za částku 247.000,- Kč, aniž by předtím toto vozidlo nabídla jiné organizační složce státu, aniž by za ně požadovala alespoň cenu v místě a čase obvyklou a aniž by platnost kupní smlouvy podmínila schválením Ministerstva kultury České republiky, přičemž předmětné vozidlo v hodnotě 315.000,- Kč bylo dne 6. 11. 2001 kupujícím dále prodáno jejímu tehdejšímu manželovi Ing. R. V. za částku 248.000,- Kč, čímž byla České republice – Ministerstvu kultury, způsobena škoda ve výši 68.000,- Kč,
2. dne 19. 12. 2003 v L., okr. O., na ul. S., na pobočce firmy A. H., a. s., jako ředitelka územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu - správy státních hradů při správě majetku České republiky, s nímž bylo toto detašované pracoviště příslušné hospodařit, v rozporu s ustanovením §14 odst. 1, §19 odst. 3, §22 odst. 1 a §47 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v tehdy platném znění, a v rozporu s opatřením Ministerstva kultury České republiky č. 901/2001, kterým se vyhrazuje podle zákona č. 219/2000 Sb. schvalování některých právních úkonů zřízených státních příspěvkových organizací, tedy v rozporu předpisy, se kterými byla řádně seznámena a které pro ni byly závazné, při nákupu služebního osobního motorového vozidla zn. Škoda Fabia Combi Classic 1,2, prodala protiúčtem služební motorové vozidlo zn. Škoda Octavia 1,9 TDi Elegance za částku 250.000,- Kč, aniž by předtím toto vozidlo nabídla jiné organizační složce státu, aniž by za ně požadovala alespoň cenu v místě a čase obvyklou a aniž by platnost kupní smlouvy podmínila schválením Ministerstvem kultury České republiky, přičemž předmětné vozidlo v hodnotě 359.000,- Kč bylo ještě téhož dne dále prodáno její sestře Ing. E. P. za částku 250.000,- Kč, čímž byla České republice – Národnímu památkovému ústavu, způsobena škoda ve výši 109.000,- Kč,
Za tyto trestné činy byla obviněná PhDr. H. P. odsouzena podle §255 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obžalované stanoveno omezení, aby podle svých sil a možností ve zkušební době uhradila způsobenou škodu. Dále byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obžalované PhDr. H. P. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému České republice – Ministerstvu kultury České republice, částku 68 000,- Kč a poškozenému České republice – Národnímu památkovému ústavu, částku 109 000,- Kč.
Tento rozsudek napadla obviněná PhDr. H. P. odvoláním, o němž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 2 To 360/2007, tak, že z podnětu odvolání obviněné PhDr. H. P. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výrocích o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. se obviněné PhDr. H. P. ukládá povinnost zaplatit Národnímu památkovému ústavu náhradu škody ve výši 109.000,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. se poškozená Česká republika – Ministerstvo kultury České republiky odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 1 T 20/2007, podala obviněná PhDr. H. P. prostřednictvím obhájkyně Mgr. J. P. dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení proti její osobě a poté uvedla, že k celé věci se již podrobně vyjádřila ve své výpovědi v řízení před soudem. Nepopírá, že obě vozidla při nákupu nových motorových vozidel prodala protiúčtem, avšak celá transakce byla naprosto standardní a probíhala za plné účasti společnosti A. H., a. s. Ač nalézací soud byl jiného názoru, dovolatelka přesto namítla, že nebylo prokázáno, že by mohla jakýmkoli způsobem ovlivnit cenu určenou společností A. H., a. s., za výkup předmětných automobilů. Určení ceny tak proběhlo v souladu se zákonem č. 219/2000 Sb., když tato byla určena Doklady o této skutečnosti, které byly spolu s kupní smlouvou a protokolem o technickém stavu vozidla založeny mezi ostatní doklady k předmětným vozidlům. K těmto dokladům však dovolatelka ztratila ke dni 21. 6. 2004 nečekaně přístup, nemohla provést předávací inventuru, přičemž současně namítla, že doklady, které jsou ke kupní ceně založeny ve spise, jsou doklady jiné, než které dostala dovolatelka. Obviněná se domnívá, že doklady ve spise byly účelově vytvořeny až v souvislosti se zahájením postupu jejího zaměstnavatele vůči její osobě.
V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněná poukázala na to, že jí nebylo prokázáno ani porušení dalších povinností stanovených zákonem č. 219/2000 Sb. Taktéž dovolatelka dodala, že nikdy nenamítla, že by neznala předmětný zákon, jak jí bylo kladeno soudy za vinu, nýbrž poukazovala vždy na jeho znění, podle kterého při zjišťování ceny pro účely nakládání s majetkem státu se má zjistit cena v místě a čase obvyklá, přičemž o povinnosti zjistit tuto cenu znaleckým posudkem se zde nic neuvádí. Dovolatelka proto postupovala zcela v souladu s uvedeným zákonem. Její výpověď potvrdil i svědek Ing. R. V. Pokud jde o výpověď svědka Z. K., pak dovolatelka poukazuje na údajné rozpory v ní, konkrétně se mají týkat existence poškození prodávaných ojetých vozidel a také neexistence žádného osobního vztahu obviněné k osobě tohoto svědka, kdy mu obviněná nemohla nařídit, za jakou cenu má vozidla přijmout. Argumentace státního zástupce, že si firma kompenzovala ztrátu z prodeje ojetých vozidel ziskem z prodeje nového vozidla se dovolatelce jeví zcela nelogická, neboť cena nových vozidel nebyla „nadhodnocena“ a pořízení nových služebních vozů nebylo vázáno na podmínku protiúčtového prodeje ojetých vozidel. Obviněná podala na svědka Z. K. trestní oznámení pro křivou výpověď, neboť vypovídal nepravdivě, přičemž se současně dopustil i vědomého obohacení nových kupců předmětných vozidel na úkor státu a současně také poškození svého zaměstnavatele.
Za samostatnou otázku pak považuje obviněná přístup a postup jejího zaměstnavatele k této věci, neboť pokud v jednání obviněné shledal zaměstnavatel závady již v roce 2001, měl obviněnou vyzvat již dávno k nápravě. Nicméně trestní oznámení byla na dovolatelku podána až v souvislosti se vznikem pracovněprávních sporů, ač skutečnosti ohledně prodeje ojetých služebních vozidel byly zaměstnavateli známy ihned po předmětných transakcích z jednotného účetního systému. V případě druhého prodeje navíc obviněná postupovala shodně jako v případě prvním a neshledávala v tomto svém postupu žádné problémy. Jestliže by ji zaměstnavatel upozornil včas na nějaké nedostatky, pak by dovolatelka rozhodně nečinila nic, co by příslušným opatřením a podzákonným právním předpisům odporovalo.
Pokud je také obviněné kladeno za vinu, že nepostupovala podle vnitřního opatření ministra kultury a měla tak porušit povinnosti tam stanovené, pak dovolatelka namítla, že jednak to není pravda a jednak takové opatření neznala, nebyla s ním seznámena a tím pádem jej ani nemohla porušit. Ve vztahu, že jí bylo známo toto opatření nebyl proveden žádný důkaz. Závěr soudu, že porušila povinnosti v tomto opatření uvedené, je tedy nesprávný a nemá oporu v provedeném dokazování. To má pak význam i pro subjektivní stránku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák.
Dále obviněná poukázala na skutečnost, že ve věci byl zpracován znalecký posudek a znalec ve své výpovědi u hlavního líčení zejména uvedl, že podklady pro účely znaleckého zkoumání si musel opatřit sám z vlastní iniciativy, a že určení ceny konkrétních vozidel zpětně bylo velice obtížné, neboť mu nebyl znám konkrétní stav v době ocenění. Proto uvedl, že jím určená cena osciluje v rozmezí desítek tisíc korun. Konečnou cenu určil uprostřed uvedeného rozmezí, což byl podle něj nejlepší způsob. Rovněž tato otázka nebyla nalézacím soudem podle obviněné vyhodnocena řádně, neboť se mělo v souladu se zásadou in dubio pro reo při určení výše škody vycházet z dolní meze ceny určené znalcem.
Soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly hmotně právní úpravu, když jednání obviněné posoudily jako naplňující skutkovou podstatu uvedenou v §255 odst. 1 tr. zák., přičemž se obviněná měla tohoto jednání dopustit úmyslně. Přítomnost úmyslu v jejím jednání ale soudy vyvodily jen z nepřímých důkazů, prakticky jen z výpovědi svědka Z. K., který je vůči dovolatelce zaujatý, a navíc stále pracuje pro společnost A. H., a. s., a spolupracuje tak s poškozenou společností. Otázku věrohodnosti tohoto svědka musí soudy hodnotit v intencích trestního oznámení, které na něj podala obviněná.
Další podstatnou skutečnost spatřuje dovolatelka v posouzení otázky zajištění obsahu spisového materiálu ze strany orgánů činných v trestním řízení, kdy obviněná nemůže předložit relevantní listiny v její prospěch z důvodů jejich objektivní nepřístupnosti. Ač obviněná opakovaně navrhovala, aby si soud předmětné listiny od poškozeného vyžádal, tento tak neučinil, jejímu návrhu na doplnění dokazování nebylo vyhověno a s touto částí obhajoby se soudy vůbec nevypořádaly. Pokud pak subjektivní stránku jednání obviněné soudy dovozovaly z prodeje předmětných vozidel příbuzným obviněné, pak dovolatelka namítla, že součástí spisového materiálu je i otázka přezkoumání dalšího vozidla, Škody Felicia, které obviněná také spravovala a které prodala třetí osobě bez problémů. Z tohoto se jí jeví konstrukce nastíněná obžalobou, že měla jí spravovaná vozidla prodávat svým příbuzným pod cenou, jako nenaplněná a závěr o subjektivní stránce je nesprávný.
V závěru svého dovolání obviněná PhDr. H. P. navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) z podnětu podaného dovolání zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 9. 2007, č. j. 2 To 360/2007 – 353, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2007, č. j. 1 T 20/2007 – 319, a případně podle §265k odst. 2 tr. ř. další navazující rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněné PhDr. H. P. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že pokud obviněná ve svém dovolání argumentuje údajně nesprávným hodnocením provedených důkazů a nabízí jejich odlišné hodnocení vlastní, nelze tyto námitky podřadit pod deklarované dovolací důvody. Takovéto námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku, nýbrž proti skutku samotnému, neboť napadají skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě provedeného dokazování, přičemž z nich posléze konstruoval skutkovou větu výroku o vině, jež popisuje podstatu protiprávního jednání obviněné. Teprve takto stabilizovaný skutkový stav je podroben posouzení z hlediska hmotných ustanovení trestního práva. Proti právnímu posouzení skutku v tomto smyslu však obviněná žádné námitky nevznáší. Své výhrady totiž buduje na odlišném skutkovém základě, než z jakého vycházel soud prvního stupně, a proto její námitky nemohou naplnit uplatněné dovolací důvody, přičemž navíc nevyhovují ani žádnému dalšímu ze zákonných důvodů dovolání. Podobně je třeba nahlížet na výhrady obviněné vůči procesním náležitostem dokazování. Takovéto stesky rovněž nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. Právně relevantní námitkou je vytýkaný nedostatek subjektivní stránky. Ovšem pokud jej dovolatelka opírá o tvrzení, že při hodnocení tohoto znaku trestného činu soudy nevycházely z jejího tvrzení, nýbrž z důkazů jiných, je nutno poznamenat, že takový postup je v trestním řízení nejen zcela běžný, ale odpovídá i zákonným požadavkům. Pokud by se na subjektivní stránku trestného činu mělo nahlížet pouze z hlediska vyjádření samotného obviněného, bylo by možno uznat vinným pouze ty pachatele, kteří by se k trestnému činu doznali, což je v praxi výrazná menšina ze všech odsouzených. Kromě toho doznání obviněného nemá z hlediska hodnocení důkazů žádný výlučný význam, neboť v §2 odst. 5 věta druhá tr. ř. se stanoví, že doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu, tedy i skutečnosti, z nichž lze usuzovat na subjektivní stránku trestného činu. Ani této námitce dovolatelky proto nelze přiznat důvodnost.
Vzhledem k uvedeným zjištěním má státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, a že dovolání obviněné PhDr. H. P. je zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 3 tr. ř. mohl zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízením napadené části rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal.
Obviněná PhDr. H. P. uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvod dovolání vymezený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl obviněnou použit v alternativě navazující na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím podle názoru dovolatelky dán důvod dovolání uvedený v písm. g) §265b odst. 1 tr. ř. V rámci takto vymezených dovolacích důvodů je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněné týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností případu ze strany obviněné. Jen pro úplnost z hlediska možného extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry Nejvyšší soud dodává, že pokud obviněná poukazuje na to, že nebylo prokázáno, že by mohla jakýmkoli způsobem ovlivnit cenu určenou společností A. H., a. s., za výkup předmětných automobilů, pak je třeba odkázat na skutková zjištění učiněná již soudem první instance, který vycházel zejména z výpovědí svědka Z. K., zaměstnance společnosti A. H., a znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady motorových vozidel, J. K., jakož i z listinných důkazů obsažených ve spise, dodaných společností A. H. Zejména znalec J. K. vozidla s ohledem na to, že cena měla být stanovena zpětně, prohlédl a pokud jde o první vozidlo Škoda Octavie, která se hodnotila k roku 2001, především uvedl, že byla opravována náprava, přičemž dále konstatoval, že pokud se mění mechanický díl za nový, tak se nezohledňuje srážka. Dále byla poškozena zadní postranice, která nebyla opravena, dále uvádí poškození, která zjistil při prohlídce, dal tedy srážku 15% za poškození karoserie, která vystihuje případnou opravu vozidla, tzn. náklady na vyklepání postranice, případně na přestřik postranice, a za nástřik nejbližšího dílu, také zohledňoval to, že s vozidlem jezdili služební řidiči. Protože se to vztahovalo k roku 2001, byly pro něj směrodatné databáze, které vycházejí z určitého počtu prodaných vozidel a z jejich cen, v důsledku čehož je stanovena průměrná cena. Zohlednil též, že se jednalo o služební vozidlo. Používal pro srovnání dvě databáze, TAXexpert a IBSexpert, přičemž rozdíl nebyl velký. Druhá Škoda Octavia byla při prohlídce zachovalá, na karoserii bylo znatelné běžné opotřebení, šrámy od bouračky zde nebyly. Znalec nenalezl žádnou závadu, přičemž v době, kdy další auto kupovala současná majitelka, od osoby sestry obviněné odlišná, tam byla závada na elektroinstalaci, přesněji šlo o závadu na ukazateli směru a náklady na opravu byly asi 600 až 700,- Kč. Druhé vozidlo nebylo bouráno. Znalec nenašel nic, co by svědčilo o tom, že by vozidlo bylo v minulosti opravováno. V roce 2003 cena byla poměrně dost vysoká, byl tam koeficient 104, znalec použil koeficient 098, zohlednil i prodejnost v regionu O., snížil cenu vozu a zohlednil, že se jednalo o služební vozidlo. Shora uvedené rešerše dělal ze všech bazarů, které tady fungovaly v té době, tedy asi 7 až 8 bazarů, k vozidlům měl technické průkazy, které si zajistil a které nebyly součástí spisového materiálu, neměl však k dispozici servisní knížky, které se mu nepodařilo sehnat. U prvního vozidla takto znalec dospěl k částce 315 000,- Kč k datu 6. 11. 2001 a u druhého vozidla k částce 359 000,- Kč k datu 19. 12. 2003, tzn. k datu, kdy vozidlo bylo poprvé prodáno. Pokud jde o databáze, znalec upřesnil, že jsou tam stanoveny koeficienty celoplošně. Pokud použil jiný koeficient, tak zohlednil jiný region a to, že vozidlo nemělo jednoho stabilního řidiče. Cenu nestanovil na horní nebo spodní hranici, ale stanovil uprostřed tak, aby to odpovídalo technickému stavu. Toto konkrétní vozidlo mohlo mít nějaký rozptyl ceny, ale není schopen definovat jaký. Při stanovení částky 315 tis. Kč znalec vycházel z toho, že vozidlo bylo běžně prodejné. Nejvyšší soud musí konstatovat, že znalec své závěry řádně odůvodnil a nelze tedy přisvědčit dovolatelce, že by nebylo prokázáno jednak, že ovlivnila cenu, za kterou byla vozidla dále prodána jejím rodinným příslušníkům (viz výpověď svědka Z. K.), ani že by cena stanovená obviněnou byla určena za pomocí specializovaného programu sloužícího běžně k určení cen ojetých motorových vozidel (srovnej výpověď svědka Z. K. a výpočty znalce na základě toho samého programu, který mají v autobozaru A. H. a který potvrdil i pravdivost výpovědi svědka Z. K.). Nalézací soud uzavřel, že doklady, které požadovala dovolatelka po soudu prvního stupně zajistit, neexistují, a to na základě šetření u bývalého zaměstnavatele obviněné, názor ohledně účelovosti vytvoření skutečně existujících dokladů založených ve spise nalézací soud s dovolatelkou nesdílel. Nejvyšší soud se s těmito závěry naprosto ztotožňuje a ohledně výše stanovené škody pak odkazuje opět na výpověď znalce při hlavním líčení, kde zcela jasně odůvodnil, proč stanovil hodnotu vozidel uprostřed jím uváděného rozmezí, což bylo s ohledem na konkrétní technický stav vozidel s přihlédnutím k prodejním cenám v daném regionu, a proto soud první instance nepochybil pokud vycházel z jeho závěrů, když nebyl důvod vycházet z ceny nižší, poněvadž v rámci původního obecně stanoveného rozmezí byla cena stanovena konkrétně s přihlédnutím k danému regionu a zejména konkrétnímu technickému stavu. V tomto směru tedy nebyla porušena zásada v pochybnostech ve prospěch obviněné (in dubio pro reo), neboť zde žádné pochybnosti ohledně znaleckého posudku a závěrů z něj vyplývajících nevyvstaly.
Vzhledem k tomu, že obviněná PhDr. H. P. uplatnila mimo námitek čistě skutkové povahy i námitky týkající se subjektivní stránky a v návaznosti na to i námitky vůči opatření Ministerstva kultury České republiky č. 901/2001, které podle svého vyjádření neznala, neboť s ním nebyla seznámena, což lze považovat za relevantní právní námitku, Nejvyšší soud neshledal důvody podle §265i odst. 1 tr. ř. pro odmítnutí dovolání obviněné, a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., se dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat či zařizovat záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. Přitom nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatné je, že jejím obsahem je to, co se opatrováním a správou majetku rozumí. Povinnost může být formulována též jako péče řádného hospodáře, jako tomu bylo v případě obviněné, které byla mimo jiné uložena tato povinnost zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky. Vznik uvedené povinnosti, zejména nastává-li přímo ze zákona, není podmíněn svěřením majetku zvláštním aktem do péče pachatele, byť při vzniku povinnosti na základě smlouvy může tato obsahovat i ujednání o způsobu převzetí opatrovaného či spravovaného majetku.
Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít především konáním pachatele, zejména takovými dispozicemi s cizím opatrovaným nebo spravovaným majetkem, při kterých pachatel způsobí škodu nikoli malou, a to i ve formě, že neobdrží do opatrovaného nebo spravovaného majetku odpovídající protihodnotu, např. když prodá část majetku za nepřiměřeně nízkou cenu. Z hlediska subjektivní stránky se pro trestní odpovědnost podle §255 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslné zavinění pachatele podle ustanovení §4 tr. zák., přičemž postačí i úmysl nepřímý ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., tj. pokud pachatel ví o tom, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a že tím jinému způsobí škodu nikoli malou, a je s tím srozuměn. Úmysl se tedy musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm.
První a jediná právně relevantní námitka dovolatelky spočívala v tom, že soud nesprávně právně posoudil její zavinění ve vztahu k porušení příslušného ustanovení opatření Ministerstva kultury České republiky č. 901/2001, kterým se vyhrazuje podle zákona č. 219/2000 Sb. schvalování některých právních úkonů zřízených státních příspěvkových organizací. Byť tato námitka uplatněná obviněnou v dovolání má i svůj skutkový rozměr, neboť tvrdila, že s tímto předpisem nebyla seznámena, neznala tudíž jeho obsah a nemohla jej tedy porušit, je ve svém základu námitkou právní povahy, neboť se zabývá subjektivním vztahem obviněné k porušení uvedeného opatření, jež je rozhodný z hlediska právního posouzení úmyslu ve smyslu §4 tr. zák. Správnost závěru o zavinění se pak vztahuje i k rozsahu naplnění znaku vymezeného v §255 odst. 1 tr. zák. spočívajícího v „porušení podle zákona jí uložené povinnosti“, neboť je jí také kladeno za vinu, že v důsledku toho si nevyžádala schválení Ministerstva kultury České republiky, čímž měla také porušit podle zákona jí uložené povinnosti (viz shora uvedený výrok o vině rozsudku nalézacího soudu).
Nejvyšší soud k této námitce zjistil, že obviněné je podle znění skutkové věty výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 1 T 20/2007, kladeno za vinu shora konkrétně popsané jednání, kterým měla jednak porušit ustanovení §14 odst. 1, §19 odst. 3, §22 odst. 1 a §47 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v tehdy platném znění, které z hlediska subjektivní stránky a naplnění znaku tohoto trestného činu spočívajícího v „porušení podle zákona jí uložené povinnosti“ po právní stránce nenapadá, a jednak porušit opatření Ministerstva kultury České republiky č. 901/2001, kterým se vyhrazuje podle zákona č. 219/2000 Sb. schvalování některých právních úkonů zřízených státních příspěvkových organizací, což je právě předmětem její námitky z hlediska důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto rozsudku nalézací soud otázku porušení zákonem uložených povinností řešil jen stručně na straně 8, přičemž konkrétně se zabýval v té době platným zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v tehdy platném znění, a opatřením Ministerstva kultury České republiky č. 901/2001, kterým se vyhrazuje podle zákona č. 219/2000 Sb. schvalování některých právních úkonů zřízených státních příspěvkových organizací, tedy předpisy, se kterými měla být obviněná řádně seznámena a které pro ni byly závazné, zkoumal zejména ustanovení §14 odst. 1, §19 odst. 3, §22 odst. 1 a §47 odst. 1 uvedeného zákona č. 219/2000 Sb. a dospěl k závěru, že obviněná si nepočínala při správě státního majetku v souladu se svojí funkcí, tedy řádně a hospodárně, když prokazatelně tento majetek nenabídla ke koupi přímo žádným dalším organizačním složkám, prodala jej za cenu výrazně podhodnocenou, navíc, pokud i uvedla, že se řídila cenou, kterou jí dal autobazar, byť tento to popírá, je přinejmenším podivné, že by při svém vzdělání a pracovním zařazení nevěděla, jakým způsobem měla dát auta ocenit. Soud její tvrzení o tom, že zákon neznala, hodnotí jako účelové, navíc se podle ustanovení §47 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. měla řídit i podzákonnými předpisy, což neučinila a oba uvedené automobily pod cenou prodala.
Odvolací soud se k uvedené otázce vyjádřil ve větší šíři, než soud prvního stupně, neboť obviněná vznesla v rámci odvolání prakticky totožnou námitku, jako následně v řízení o dovolání. K této odvolací námitce soud druhé instance na straně 4 a 5 odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil názor, že „… je možno také připustit, že nebylo prokázáno, že by obžalovaná byla seznámena s příslušnými ustanoveními opatření Ministerstva kultury České republiky č. 901/2001, objektivně nepochybně k porušení této příslušné normy došlo, je možno připustit, že z tohoto pohledu není jednání obžalované pokryto zaviněním. Přesto však tato skutečnost nehraje rozhodující roli, je možno odkázat na ostatní části skutkového popisu jednání obžalované.“ Dále odvolací soud konstatoval, že taková pochybení odvolací soud nehodnotí jako zcela zásadní a současně zdůraznil, že podle současné právní úpravy není oprávněn měnit výraznějším způsobem skutkové závěry, pokud to není podloženo doplněním dokazování v rámci odvolacího řízení. Za rozhodující považuje odvolací soud tu skutečnost, že v rozhodujících závěrech se lze se soudem prvního stupně ztotožnit. To se týká také závěrů právních, týká se to také závěrů z hlediska použité právní kvalifikace.
Nejvyšší soud považuje za nutno především zdůraznit, že tímto postupem se odvolací soud dostal do rozporu se skutkovými zjištěními, obsaženými ve skutkové větě výroku o vině, přičemž zásadně nelze souhlasit s tím, že k závěru o nedůvodnosti odvolání proti výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 1 T 20/2007, postačí, že se lze se soudem prvního stupně ztotožnit v rozhodujících závěrech. Především z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá o jaké rozhodující závěry se jedná, neboť tyto nebyly ve zmíněném odůvodnění dostatečně specifikovány, a dále není ani správný závěr odvolacího soudu, že není oprávněn měnit výraznějším způsobem skutkové závěry, neboť z platné právní úpravy takový závěr nelze učinit. Tyto skutečnosti jsou zvláště podstatné, pokud se jedná o právní otázky týkající se úmyslného zavinění a rozsahu „porušení podle zákona jí uložené povinnosti“ ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák., byť tyto vyplývají i z odlišných skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, neboť v takovém případě, kdy se odvolací soud neztotožní se skutkovými a právními úvahami nalézacího soudu, nelze tyto závěry z hlediska dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. od sebe oddělit.
Obviněné PhDr. H. P. je kladeno v rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 1 T 20/2007, mimo jiné za vinu, že jako ředitelka nejprve Správy státních hradů, zámků a zahrad severní Moravy, (bod 1. výroku o vině), posléze územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu - správy státních hradů (bod 2. výroku o vině), při správě majetku České republiky, s nímž byla tato státní příspěvková organizace, resp. toto detašované pracoviště příslušné hospodařit, při nákupu shora uvedených služebních motorových vozidel spojených s prodejem do té doby užívaných služebních motorových vozidel, tato posledně uvedená vozidla prodala, aniž by je předtím nabídla jiné organizační složce státu, aniž by za ně požadovala alespoň cenu v místě a čase obvyklou a aniž by platnost kupní smlouvy podmínila schválením Ministerstva kultury České republiky, což bylo v rozporu s ustanovením §14 odst. 1, §19 odst. 3, §22 odst. 1 a §47 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v tehdy platném znění, a v rozporu s opatřením Ministerstva kultury České republiky č. 901/2001, kterým se vyhrazuje podle zákona č. 219/2000 Sb. schvalování některých právních úkonů zřízených státních příspěvkových organizací, tedy v rozporu s předpisy, se kterými byla řádně seznámena a které pro ni byly závazné, přičemž tato předmětná motorová vozidla byla následně prodána jejím blízkým, konkrétně jejímu tehdejšímu manželovi Ing. R. V. za částku 248.000,- Kč, čímž byla České republice – Ministerstvu kultury, způsobena škoda ve výši 68.000,- Kč (bod 1. výroku o vině), a její sestře Ing. E. P. za částku 250.000,- Kč, čímž byla České republice – Národnímu památkovému ústavu, způsobena škoda ve výši 109.000,- Kč (bod 2. výroku o vině). Naproti tomu odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, ač jinak shledal skutková zjištění nalézacího soudu správnými, dospěl k jinému závěru, a to, že sice nebylo prokázáno, že by obviněná byla s předmětným opatřením seznámena, a proto je možno připustit, že z tohoto pohledu není jednání obviněné pokryto zaviněním. Tuto nesprávnost, stejně jako další zjištěné nesprávnosti ve skutkových zjištěních, týkající se označení poškozených organizací, ve výroku o vině odvoláním napadeného rozhodnutí však podle jeho názoru nemůže napravit, neboť podle současné právní úpravy není oprávněn měnit výraznějším způsobem skutkové závěry, pokud to není podloženo doplněním dokazování v rámci odvolacího řízení. S tímto závěrem však nelze souhlasit. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné z hlediska uplatněných důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zdůraznit, že sice na jedné straně má toto pochybení svůj původ ve skutkových zjištěních, ale na druhé straně je tento závěr odvolacího soudu rozhodný z hlediska hodnocení subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. a také přinejmenším pro rozsah naplnění znaku tohoto trestného činu spočívajícího v „porušení podle zákona jí uložené povinnosti“, neboť obviněné je také kladeno za vinu, že v důsledku toho si nevyžádala schválení Ministerstva kultury České republiky, čímž měla také porušit podle zákona jí uloženou povinnost. Z těchto hledisek bylo třeba se zabývat i procesními souvislostmi vztahujícími se k postupu odvolacího soudu, jímž se vypořádal prakticky se shodnými námitkami obviněné uplatněnými v odvolání, poněvadž bez toho by nebylo možno dovoláním napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející z důvodů uplatněných v dovolání přezkoumat ve smyslu §265i odst. 3, 4 tr. ř.
Koncepce odvolacího řízení po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. se projevuje ve způsobu vyřizování věci odvolacím soudem přechodem od principu kasačního s omezenými prvky apelace k principu zásadně apelačnímu s prvky kasace. Důvodem pro tuto změnu byla snaha o zvýšení rychlosti a efektivnosti trestního řízení jako celku a odstranění některých prvků, které podle předchozí právní úpravy vedly k nedůvodnému prodlužování řízení. Zejména v případech, ve kterých je třeba skutková zjištění jen upřesnit či v menším rozsahu změnit, úprava provedená v ustanoveních §258, §259 a §263 odst. 6 a 7 tr. ř. vede odvolací soud k tomu, aby v takových případech po zrušení napadeného rozsudku podle §258 odst. 1 písm. b) nebo c) tr. ř. sám ve věci podle §259 odst. 1 tr. ř. rozhodl poté, co postupoval podle §263 odst. 6, 7 tr. ř. V ustanovení §259 odst. 1 tr. ř. se totiž uvádí: Je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování. Na to pak navazují ustanovení §263 odst. 6 a 7 tr. ř., podle nichž ve veřejném zasedání provede odvolací soud důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Na provádění důkazů se užije ustanovení o provádění důkazů v hlavním líčení. Není-li obviněný přítomen, ač byl řádně předvolán, má se za to, že s přečtením protokolů o výslechu svědků a znalců souhlasí. Z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Na tato ustanovení pak navazuje §259 odst. 3 tr. ř., podle kterého může odvolací soud rozhodnout ve věci sám rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy, provedené již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Skutková zjištění postupně učiněná v obou instancích mohou tak být provázána díky postupu umožňujícímu „skloubení“ navazujících fází řízení v rámci hodnocení provedených důkazů (§263 odst. 7 tr. ř.) podle zásady, že nejlepší bezprostřední dojem, a tím i podmínky pro hodnocení má ten, kdo sám provede důkazy. Tím je zajištěno, aby tam, kde pro to není zákonný důvod, tedy zbytečně nedocházelo k opakovanému vracení věci soudu prvního stupně a opakovanému podávání odvolání proti novému prvostupňovému rozhodnutí. V žádném případě však z těchto ustanovení nelze dovodit, jak bez poukazu na jediné konkrétní ustanovení trestního řádu učinil odvolací soud, že by tato úprava mu neumožňovala napravit jím zjištěná skutková pochybení soudu prvního stupně, zejména pokud mají podstatný význam pro právní kvalifikaci skutku, když naopak tato úprava mu v souvislosti s §254 tr. ř. ukládá, aby v případě, že na základě uplatněných a vytknutých vad v odvolání takové skutkové vady zjistí, vždy podle §258 odst. 1 písm. b) nebo c) tr. ř. (popř. podle obou těchto písmen) napadený rozsudek, byť zčásti podle §258 odst. 2 tr. ř., zrušil a toto pochybení napravil postupem vymezeným v ustanovení §259 odst. 1 nebo 3 tr. ř, a to buď tak, že jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátí soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, anebo za splnění podmínek vymezených v §259 odst. 3 tr. ř. a s využitím postupu ve smyslu §263 odst. 6 a 7 tr. ř. sám ve věci rozhodne rozsudkem. Vzhledem k tomu, že v případě zjištěných vad vymezených v §258 odst. 1 tr. ř. na podkladě přezkumu vymezeného v §254 tr. ř. je povinen vždy napadený rozsudek, byť zčásti (§258 odst. 2 tr. ř.), zrušit (arg. slova „Odvolací soud napadený rozsudek zruší …“ v návětě §258 odst. 1 tr. ř.), nesmí odvolací soud dospět k závěru, že nemůže napravit pochybení ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, které má podstatný význam pro právní kvalifikaci skutku kladeného obviněné za vinu nebo i pro jiný výrok (např. výrok o trestu, ochranném opatření nebo o náhradě škody), s odůvodněním, které použil v napadeném rozsudku odvolací soud, že podle současné právní úpravy není oprávněn měnit výraznějším způsobem skutkové závěry, pokud to není podloženo doplněním dokazování v rámci odvolacího řízení (toto dokazování, pokud nejde o případ, že nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, je totiž povinen provést). Při takovém nesprávném a zákonu neodpovídajícím výkladu založeném na vytržení ustanovení §263 odst. 6 a 7 tr. ř. ze souvislosti s citovanými ustanoveními §254, §258 a §259 odst. 1 a 3 tr. ř. se totiž zcela mění účel ustanovení §263 odst. 6 a 7 tr. ř. o postupu dokazování a hodnocení důkazů ve veřejném zasedání odvolacího soudu, která je třeba vždy vykládat komplexně zejména z hlediska jejich smyslu (teleologický výklad) a návaznosti na ustanovení §254, §258 a §259 odst. 1 a 3 tr. ř., jež upravují rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu, a to včetně skutkových zjištění, která jsou rozhodná pro vymezení skutku a jeho právní kvalifikaci, jakož i způsob rozhodování při zjištění vad vymezených v §258 odst. 1 tr. ř.
Výše zmiňovaná zákonná ustanovení a jejich spojitost odvolací soud buď úplně opomenul či nesprávně vyložil. Ohledně jím zjištěného, ale nenapraveného pochybení ohledně rozporu mezi v řízení získanými skutkovými zjištěními a jejich vyjádřením ve skutkové větě výroku o vině, pak Nejvyšší soud konstatuje, že pokud by se skutečně nepodařilo obviněné prokázat, že by byla seznámena s předmětným opatřením Ministerstva kultury, v důsledku čehož by nebylo dáno úmyslné zavinění ve vztahu k tomuto opatření, které měla obviněná dodržovat a které porušila, a v důsledku toho si nevyžádala schválení Ministerstva kultury České republiky, pak měl odvolací soud poté, co toto pochybení konstatoval, ve smyslu zmíněných ustanovení trestního řádu jen dvě možnosti zákonného postupu navazujícího na ustanovení §258 odst. 1 písm. b) či c) tr. ř. Především měl odvoláním napadené rozhodnutí zrušit a buď následně (popř. s využitím postupu podle §263 odst. 6, 7 tr. ř.) rozhodnout za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. rozsudkem sám a zjištěné pochybení napravit, anebo měl po zrušení napadeného rozhodnutí za podmínky, že nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, usnesením podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátit soudu prvního stupně s příslušnými pokyny k napravení zjištěných vad. Nemohl však shledat napadené rozhodnutí vadným a přesto odvolání obviněné v předmětné části zamítnout jako nedůvodné, jestliže obviněná namítala právě ty vady, které shledal v odvoláním napadeném rozsudku nalézacího soudu i odvolací soud, a jež měly podstatný význam z hlediska hodnocení subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. a také přinejmenším pro rozsah naplnění znaku tohoto trestného činu spočívajícího v „porušení podle zákona jí uložené povinnosti“, neboť jí také bylo v odvoláním napadeném rozsudku kladeno za vinu, že v důsledku toho si nevyžádala schválení Ministerstva kultury České republiky, čímž měla rovněž porušit podle zákona jí uloženou povinnost (viz shora uvedený výrok o vině rozsudku nalézacího soudu).
Z těchto uvedených důvodů, když s ohledem na uvedená pochybení ve skutkových zjištěních a v procesním postupu odvolacího soudu došlo v konečném důsledku i k navazujícímu hmotně právnímu pochybení týkajícímu se hodnocení a naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. a také přinejmenším rozsahu naplnění znaku tohoto trestného činu spočívajícího v „porušení podle zákona jí uložené povinnosti“, Nejvyšší soud shledal naplněny obviněnou PhDr. H. P. tvrzené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 2 To 360/2007. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se bude odvolací soud znovu zabývat odvoláním obviněné a napraví zjištěná pochybení soudu první instance. Nejenom, že v této souvislosti bude odvolací soud věnovat pozornost rozporu mezi zněním skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v řízení provedenými (či neprovedenými) důkazy a na základě nich jím učiněnými reálnými skutkovými zjištěními ohledně znalostí obviněné předmětného podzákonného předpisu, které mají důležitý význam pro právní kvalifikaci jednání obviněné PhDr. H. P. jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., ale zaměří se i na nesprávné skutkové zjištění stejné povahy v případě výroku o vině a výroku o náhradě škody, jež se týká poškozeného v bodě 2. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu a které také odvolací soud v předchozím odvolacím řízení zjistil a v napadeném rozsudku konstatoval, přičemž s ohledem na tuto vadu rozhodl znovu o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř., avšak toto pochybení ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ze stejného důvodu jako v případě shora podrobně rozebraném nenapravil. V souvislosti s posouzením toho, zda obviněná byla seznámena s předmětným opatřením Ministerstva kultury a zda se jím tedy ze subjektivního hlediska vůbec mohla řídit a posléze ho i porušit, zváží soud také ustanovení §47 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., podle kterého se obviněná měla řídit i podzákonnými předpisy (mezi které je třeba zařadit i zmiňované opatření Ministerstva kultury), což neučinila, když je podle svých slov neznala, a v rámci svého rozhodování se vypořádá i s touto skutečností při zkoumání, zda se úmyslné zavinění obviněné vztahovalo i na porušení opatření Ministerstva kultury České republiky č. 901/2001, kterým se vyhrazuje podle zákona č. 219/2000 Sb. schvalování některých právních úkonů zřízených státních příspěvkových organizací, což má pak rozhodující význam pro rozsah porušení podle zákona jí uložených povinností ve smyslu ustanovení §255 odst. 1 tr. zák., když v tomto směru zatím odvolací soud dospěl k závěru, že tomu tak nebylo (viz str. 4 napadeného rozsudku). V návaznosti na to se odvolací soud jednoznačně vyjádří, zda zbývající rozsah porušení zákonných ustanovení §14 odst. 1, §19 odst. 3, §22 odst. 1 a §47 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v tehdy platném znění, ohledně nichž pochybení v rozsudku nalézacího soudu neshledal, postačuje k naplnění znaku „poruší podle zákona mu uloženou … povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek“ a tím i trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., a to i z materiálního hlediska (§3 odst. 1, 2 tr. zák.).
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny, a je povinen provést minimálně úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněné, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.). Dále je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2008
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.