ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.433.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 433/2013-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2013 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. Č., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. 3 To 118/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 41/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. 3 To 118/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný M. Č. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 4 T 41/2011, uznán vinným pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), který spáchal dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s již pravomocně odsouzenou spoluobviněnou J. S., roz. H., (body I./1. až I./34. výroku o vině) a dílem samostatně (bod II. výroku o vině), a to skutky podrobně popsanými ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za to byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku a za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let za současného stanovení dohledu. Obviněnému byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru prodej zboží a jeho nákup za účelem dalšího prodeje na dobu 5 let. Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 4. 1998, sp. zn. KZV 112/97, pro dílčí útok popsaný ve výrokové části této obžaloby.
O odvoláních obviněného a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze podaných proti zmíněnému rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. 3 To 118/2012, tak, že podle §257 odst. 2 tr. řádu z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu a podle čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, uveřejněného pod č. 1/2013 Sb. (dále též jen „rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii“), rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného pro skutky uvedené ve výroku tohoto usnesení.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu. Podle jeho názoru je závěr odvolacího soudu ohledně použití ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii nesprávný, neboť trestní stíhání proti obviněnému M. Č. skončilo pravomocným rozhodnutím dne 28. 6. 1999, přičemž po celou dobu bylo vedeno trestní řízení proti uprchlému. Jak dále nejvyšší státní zástupce zdůraznil, k zajištění osoby obviněného došlo až dne 28. 4. 2011 a poté obviněný učinil návrh podle §306a odst. 2 tr. řádu, což vyústilo ve zrušení již pravomocných odsuzujících rozhodnutí vydaných v této věci. Do okamžiku vyhlášení zmíněného rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii pak nové řízení proti obviněnému sice nebylo pravomocně skončeno, avšak nejvyšší státní zástupce je přesvědčen, že v posuzované věci musel být zohledněn faktický průběh trestního řízení a nutnost jeho vedení proti uprchlému. Pokud Vrchní soud v Praze jako soud odvolací formálně vycházel jen z toho, že ke dni 1. 1. 2013 bylo ještě vedeno trestní stíhání proti obviněnému, podle nejvyššího státního zástupce je to v rozporu se smyslem a účelem aboličního ustanovení obsaženého v čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii. Nejvyšší státní zástupce zde upozornil na nutnost postupu podle bodu 45. usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13, kterým byl zamítnut návrh skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii a v němž Ústavní soud konstatoval, že lze zvažovat, zda by zájmu sledovanému navrhovateli nemohly vyjít vstříc též obecné soudy v řízeních o tom, kdo a jak je účasten napadené amnestie (v její aboliční části). Podle Ústavního soudu se logicky nabízí výklad restriktivní, a proto by kupříkladu v případě obviněných, kteří se jako uprchlí vyhýbali trestnímu stíhání, mohlo být uváženo, zda nezapočítat do rozhodné doby trestního stíhání (osmi let) tomu korespondující dobu řízení proti uprchlému.
Závěrem svého dovolání proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. 3 To 118/2012, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené usnesení, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde jeho zrušením, pozbudou podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil prostřednictvím své obhájkyně obviněný M. Č. podáním ze dne 8. 4. 2013. Podle jeho názoru odvolací soud správně dovodil všechny podmínky obsažené v čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii. Proto považuje dovolání nejvyššího státního zástupce za neopodstatněné, resp. za nedůvodné. Závěrem svého vyjádření tedy obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání, anebo shledá-li ho nedůvodným, aby ho zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. a) tr. řádu], učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. c) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, nejvyšší státní zástupce opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, tedy že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Protože dovolací námitky nejvyššího státního zástupce odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je částečně důvodné.
Ke shora uvedeným dovolacím námitkám nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud připomíná, že podle čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 (publikovaného pod č. 1/2013 Sb.) se nařizuje zastavit pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let. Vrchní soud v Praze se v napadeném usnesení zabýval jednotlivými podmínkami obsaženými v citovaném ustanovení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii a dospěl k závěru (viz s. 7 usnesení), že obviněný vyhověl všem čtyřem podmínkám, které jsou nezbytné pro použití zmíněného aboličního ustanovení. Nejvyšší soud ovšem považuje tyto závěry odvolacího soudu za předčasné.
Pokud jde o jednotlivé podmínky, které vyplývají z aboličního ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii a odůvodňují zastavení trestního stíhání, Nejvyšší soud konstatuje, že Vrchní soud v Praze je v usnesení napadeném dovoláním správně vyvodil z citovaného ustanovení a nelze mu vytknout ani to, jestliže v době krátce po vyhlášení této amnestie dospěl k závěru, že odůvodňují zastavení trestního stíhání obviněného M. Č.. Obviněný byl totiž trestně stíhán za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, na který stanoví trestní zákoník sazbu trestu odnětí svobody od 5 let do 10 let, tj. s horní hranicí nepřevyšující 10 let, trestní stíhání obviněného nebylo ke dni 1. 1. 2013 pravomocně skončeno, od zahájení tohoto trestního stíhání, k němuž došlo usnesením policejního orgánu ze dne 13. 10. 1997, uplynulo ke dni 1. 1. 2013 více než 8 let, přičemž k tomuto datu se proti obviněnému již nevedlo řízení proti uprchlému, protože obviněný využil svého práva podle §306a odst. 2 tr. řádu a k jeho návrhu bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 4 T 34/98, tj. ještě přede dnem 1. 1. 2013, zrušeno dřívější pravomocné odsuzující rozhodnutí učiněné v řízení proti obviněnému jako uprchlému rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. 4 T 34/98, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze dne 28. 6. 1999, sp. zn. 3 To 38/99. Formulace ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii tedy – s ohledem na určitou nejednoznačnost – rozhodně nevylučovala, aby Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, který vedl k jeho rozhodnutí napadenému dovoláním nejvyššího státního zástupce.
Jak ovšem tento dovolatel připomněl ve svém dovolání, v mezidobí Ústavní soud přezkoumal z podnětu skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky soulad aboličního ustanovení čl. II amnestie prezidenta republiky s ústavním pořádkem České republiky, a to s výsledkem, že usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13, byl návrh na zrušení citovaného ustanovení amnestie odmítnut. Jako tzv. obiter dictum pak Ústavní soud pod bodem VII./45. v odůvodnění tohoto usnesení mimo jiné uvedl, že lze zvažovat, zda zájmu sledovanému navrhovateli (tj. skupinou senátorů) by nemohly vyjít vstříc též obecné soudy v řízeních o tom, kdo a jak je účasten napadené amnestie (v její aboliční části). Podle Ústavního soudu se logicky nabízí výklad restriktivní, a proto by kupříkladu v případě obviněných, kteří se jako uprchlí vyhýbali trestnímu stíhání, mohlo být uváženo, zda do rozhodné doby trestního stíhání (8 let) nezapočítat tomu korespondující dobu – míněno patrně dobu, po kterou se jako uprchlí vyhýbali trestnímu stíhání.
Proto podle názoru Nejvyššího soudu je třeba i v nyní posuzované trestní věci obviněného M. Č., proti němuž bylo po určitou dobu vedeno řízení proti uprchlému ve smyslu §302 a násl. tr. řádu, zvážit též jiný možný výklad ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, než k jakému dospěl v napadeném rozhodnutí Vrchní soud v Praze, tedy vzít v úvahu i interpretaci, kterou naznačuje citované usnesení Ústavního soudu. Dospěje-li odvolací soud na základě toho ke změně svého původního výkladu a ztotožní-li se s možností nezapočítat do rozhodné doby 8 let, která uplynula od zahájení trestního stíhání, tu dobu, po kterou se proti obviněnému vedlo řízení proti uprchlému, musí odvolací soud přesně zjistit, jak dlouho se vedlo toto řízení proti uprchlému, resp. po jakou dobu se obviněný „jako uprchlý vyhýbal trestnímu stíhání“. To je totiž doba, která by podle Ústavního soudu nemusela být započítána do zmíněného osmiletého odstupu od zahájení trestního stíhání.
Na podkladě všech konstatovaných důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud učinil rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného M. Č. podle §257 odst. 2 a §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu s poukazem na ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii předčasně a bez uvážení jiného možného výkladu, který naznačuje – byť až dodatečně – Ústavní soud ve shora citovaném usnesení, na něž poukázal nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání.
Proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. 3 To 118/2012. Podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v intencích tohoto usnesení Nejvyššího soudu.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu pak rozhodl Nejvyšší soud o podaném dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 7. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y