ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.442.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 442/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2003 o dovolání, které podal obviněný P. K. N., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 10 To 232/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 167/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. K. N. byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. 1 T 167/2000, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 11. 4. 2000 kolem 18.50 hod. na silnici č. I./7 na 40 km mezi obcemi L. a T., okr. K., v katastru obce K. jako řidič osobního automobilu Mercedes Benz 500 SL, MPZ D, nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem a dopravně-technickému stavu vozovky a na mokrém povrchu vozovky dostal s vozidlem smyk, vjel do protisměru, kde do jeho pravé zadní části vozidla čelně narazil osobní automobil Škoda Felicia, který řídila L. T., která při střetu utrpěla smrtelná zranění, jimž na místě podlehla, a její spolujezdec J. T. utrpěl závažné poranění hlavy s krvácením do mozku, těžký otřes mozku, zlomeniny pravé klíční kosti, hrudního obratle, tříštivou zlomeninu kyčelního kloubu, krevní výron pod pouzdrem jater, pohmoždění hrudníku a levé plíce, přičemž u poškozeného do doby podání obžaloby dne 8. 11. 2000 přetrvávala obrna nervů horních končetin, centrální porucha hybnosti dolních končetin, centrální porucha řeči a porucha okohybných nervů, přičemž zranění poškozeného vedlo až k jeho trvalé invaliditě.
Za to byl obviněný P. K. N. odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Současně byl obviněnému podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu 5 a 1/2 roku. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených V. z. p. České republiky, pobočka K., a J. T. na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Kladně napadli odvoláním obviněný P. K. N. a poškozený J. T. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 10 To 519/2001, bylo odvolání obviněného podle §253 odst. 3 tr. řádu odmítnuto z důvodu absence písemného odůvodnění, z podnětu odvolání poškozeného potom odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému J. T. a postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu rozhodl o tomto nároku sám.
Zmíněný rozsudek Krajského soudu v Praze napadl dne 12. 2. 2002 obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž s odkazem na dovolací důvod podle §2656b odst. 1 písm. k) tr. řádu (ve znění účinném do 23. 5. 2002) tvrdil, že odůvodnění ve věci podaného odvolání řádně podal k poštovní přepravě. Uvedenou skutečnost obviněný doložil podacím lístkem. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v řízení o tomto dovolání dále zjistil, že podanou zásilku převzal příslušný pracovník Okresního soudu v Kladně. Na základě zejména popsaných důvodů Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 7 Tdo 170/2002, zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 10 To 519/2001, a přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Krajský soud v Praze opětovně projednal podaná odvolání ve veřejném zasedání dne 29. 10. 2002, kdy vydal rozsudek sp. zn. 10 To 232/2002. Odvolání obviněného P. K. N. jím bylo podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto, stran odvolání poškozeného J. T. bylo rozhodnuto shodně jako v předchozím, později zrušeném rozsudku ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 10 To 519/2001. Rozsudek odvolacího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 10 To 232/2002, byl obviněnému doručen dne 31. 3. 2003, jeho obhájci dne 6. 1. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 3. 1. 2003.
Proti tomuto naposledy citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný P. K. N. prostřednictvím svého obhájce opět dovolání. Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. Naplnění prvního z nich obviněný spatřuje především v tom, že soud druhého stupně rozhodoval o jeho odvolání, aniž by měl k dispozici písemné odůvodnění podaného řádného opravného prostředku. Obviněný je toho názoru, že pokud Krajský soud v Praze odůvodnění jeho odvolání neměl, ač ho obviněný řádně podal, měl z vlastní iniciativy ve smyslu jednacího řádu rekonstruovat spis, tedy zejména vyzvat jeho obhájce k založení kopie odůvodnění odvolání do spisu. Pokud tak odvolací soud neučinil a rozhodoval bez tohoto odůvodnění, obviněný se domnívá, že došlo k zásadnímu zkrácení jeho práva na obhajobu. Zmíněný dovolací důvod dále podle obviněného naplňuje i ta skutečnost, že soud druhého stupně jednal ve veřejném zasedání v odvolacím řízení v jeho nepřítomnosti, ač zaslal tomuto soudu omluvu doloženou potvrzením o pracovní neschopnosti. Obviněný má za to, že tak opět došlo k porušení jeho práva na obhajobu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu potom obviněný P. K. N. shledává v nesprávném hodnocení důkazů, zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví.
Závěrem podaného dovolání obviněný P. K. N. navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 10 To 232/2002, a věc přikázal tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. řádu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného P. K. N. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta k první námitce obviněného týkající se absence písemného odůvodnění odvolání při rozhodování soudu druhého stupně uvedla, že námitka obviněného měla být podle jejího názoru spíše opřena o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Domnívá se však, že ani uvedený dovolací důvod naplněn nebyl, neboť Nejvyšší soud ve svém dříve vydaném rozhodnutí o předchozím dovolání obviněného zdůraznil, že je třeba, aby obviněný sám znovu předložil předmětné odůvodnění. Pokud tak neučinil, nemůže následně shledávat v postupu odvolacího soudu pochybení. K další námitce obviněného, v níž tvrdil naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu svou nepřítomností u veřejného zasedání v odvolacím řízení, státní zástupkyně uvedla, že nutnost přítomnosti obviněného u takového úkonu je třeba dovozovat především z ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu, které se však na obviněného P. K. N. nevztahovalo. Omluvu jeho neúčasti při veřejném zasedání navíc státní zástupkyně nepovažuje vzhledem k dalším okolnostem za řádnou. Stran námitek opřených o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu má potom státní zástupkyně za to, že je obviněný shledává toliko v hodnocení důkazů a v nesprávnosti skutkových zjištění, což citované ustanovení neumožňuje. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) a e) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Praze jako odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného P. K. N. podané proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. M. M., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Kladně dne 5. 2. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, tedy že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, a dále poukazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci konkretizace dovolacích důvodů obviněný uvedl, že jejich naplnění shledává především v tom, že si soud druhého stupně neopatřil text odůvodnění jeho odvolání, dále v tom, že tento soud nerespektoval jeho řádnou a včasnou omluvu neúčasti u veřejného zasedání konaného o odvolání, a současně i v hodnocení důkazů učiněném odvolacím soudem.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je – jak je zřejmé z jeho zákonné formulace – dán, jestliže je konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, přestože zákon přítomnost obviněného vyžaduje. Pokud však jde o první výše zmíněnou dovolací námitku uplatněnou obviněným P. K. N., jež spočívá v jeho tvrzení o absenci písemného odůvodnění odvolání při rozhodování odvolacího soudu, je zjevné, že citovaný názor obviněného nemůže naplnit tento dovolací důvod. Otázka, zda si odvolací soud opatřil či neopatřil písemné odůvodnění podaného řádného opravného prostředku nebo zda je měl či neměl k dispozici, nemá na dodržení ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání žádný vliv. Podstata zmíněného dovolacího důvodu je totiž v tom, že obviněný byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Právo obviněného být přítomen veřejnému zasedání tedy není nijak dotčeno tím, z jakých podkladů vychází odvolací soud a zda jde případně o podklady podle představ obviněného úplné či nikoli.
Pokud státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření poukazovala v naznačené souvislosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, nelze ani ten akceptovat. Jednak takový dovolací důvod obviněný neuplatnil a jednak jeho první alternativa je dána, pokud došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde však o důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného P. K. N. ovšem bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení věcně projednáno, na jeho podkladě odvolací soud přezkoumal v celém rozsahu vyplývajícím z tohoto odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §254 tr. řádu a za dodržení stanovených podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání obviněného, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění této alternativy zmíněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud doplňuje, že v jeho rámci není v obecném smyslu oprávněn k přezkumu činnosti odvolacího soudu ze všech hledisek včetně toho, zda měl např. k dispozici kompletní spisový materiál či zda je správný závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti podaného odvolání. Řízení o dovolání se z podnětu první alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu může zaměřit toliko na naplnění procesních podmínek pro zamítnutí či odmítnutí odvolání, tzn. podmínek stanovených v §253 tr. řádu. K jejich porušení, jak již bylo konstatováno, však nedošlo, protože – na rozdíl od dřívějšího dovolání podaného v této věci – rozsudkem, proti němuž nyní směřuje dovolání obviněného, nerozhodoval odvolací soud podle naposledy citovaného zákonného ustanovení.
Předmětná námitka uplatněná obviněným v dovolání současně není podle názoru Nejvyššího soudu způsobilá naplnit ani žádný jiný z dovolacích důvodů, které zákon v §265b tr. řádu vymezuje. V jejím rozsahu proto byl tento mimořádný opravný prostředek podán z jiného důvodu, než jaký je uveden §265b tr. řádu.
K tomu dále Nejvyšší soud uvádí, že podle jeho názoru postupem soudu druhého stupně, který rozhodoval o odvolání obviněného, ač neměl v rámci spisového materiálu k dispozici písemné odůvodnění tohoto řádného opravného prostředku, ve skutečnosti ani nedošlo k žádnému významnému zásahu do práv obviněného. O podaném odvolání bylo poprvé rozhodováno ve veřejném zasedání dne 22. 1. 2002. Tohoto veřejného zasedání odvolacího soudu se zúčastnil jak obviněný, tak i jeho obhájce. Jak vyplývá z protokolu na č. l. 299 trestního spisu, obhájce po zahájení veřejného zasedání ve smyslu §263 odst. 5 věta druhá tr. řádu přednesl odvolání obviněného a odůvodnil je. V protokolu o tomto veřejném zasedání odvolacího soudu nejsou obsaženy žádné námitky vůči způsobu protokolace ze strany obviněného či obhájce, proto je nutné text zachycující přednes obhájce obviněného považovat za správný, bezchybný a úplný. Nejvyšší soud v této souvislosti připouští, že protokolace může být v soudní praxi poněkud zestručněna, pokud však obhájce dostál svým povinnostem, tedy úplnému přednesu odvolání včetně odůvodnění, a současně věnoval pozornost i způsobu protokolace, musí zde být zachyceny všechny podstatné námitky, které obviněný vůči napadenému rozsudku soudu prvního stupně uplatňoval. Přestože tedy další veřejné zasedání k projednání téhož odvolání obviněného se konalo až dne 29. 10. 2002, kdy odvolací soud o odvoláních věcně rozhodl, je nepochybné, že odvolací soud vzal za podklad zmíněný přednes obhájce, k němuž došlo v dřívějším veřejném zasedání. Proto v materiálním smyslu ke zkrácení práv obviněného, jak tento tvrdí v dovolání, ani dojít nemohlo, jelikož obviněný měl alespoň jednou v řízení před odvolacím soudem možnost osobně uplatnit své odvolací námitky a také tak učinil prostřednictvím svého obhájce.
I druhá dovolací námitka obviněného P. K. N. spočívající v jeho tvrzení o nerespektování řádné a včasné omluvy nepřítomnosti u veřejného zasedání odvolacího soudu, byla opřena o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Protože zmíněný argument je již obecně způsobilý tento dovolací důvod naplnit, Nejvyšší soud se zaměřil na zjištění, zda byl uplatněn v předmětné trestní věci opodstatněně.
Jak je zřejmé z trestního spisu vedeného v trestní věci obviněného P. K. N., Krajský soud v Praze jako soud odvolací poté, co jeho předchozí rozhodnutí o odvolání zrušil Nejvyšší soud v řízení o dřívějším dovolání, nařídil veřejné zasedání na den 29. 10. 2002 ve 13.00 hod. Vyrozumění o tomto veřejném zasedání převzal obviněný dne 7. 10. 2002 (č. l. 406 trestního spisu), tedy s dostatečným časovým předstihem převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu §233 odst. 2 tr. řádu. Obdobně byl řádně a včas vyrozuměn o veřejném zasedání i obhájce obviněného (dne 9. 10. 2002). Teprve dne 29. 10. 2002 byl odvolacímu soudu doručen přípis obhájce obviněného (č. l. 410 trestního spisu), v němž obhájce žádal o odročení nařízeného veřejného zasedání z důvodu nadále trvající pracovní neschopnosti obviněného a sdělil nesouhlas obviněného s konáním veřejného zasedání odvolacího soudu v jeho nepřítomnosti. Sám obhájce svou neúčast u veřejného zasedání omluvil kolizí s jiným jednáním. Jako přílohu přípisu obhájce připojil kopii potvrzení pracovní neschopnosti, díl č. III, tedy hlášení o počátku pracovní neschopnosti obviněného, vystavené dne 4. 4. 2002 s počátkem pracovní neschopnosti v týž den. Z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu (č. l. 420 trestního spisu) vyplývá, že po zahájení veřejného zasedání byla čtena mimo jiné uvedená omluva a poté bylo vyhlášeno usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného, a takto bylo následně provedeno.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je ve vztahu ke konkrétním námitkám uplatněným v dovolání naplněn jen v případě porušení příslušného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Jak je z citované zákonné formulace patrné, zmíněný dovolací důvod nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §12 odst. 6 tr. řádu je obviněný stranou trestního řízení a lze konstatovat, že je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Proto je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a odlišné podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. řádu), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně vymezeny nejsou.
To je zřejmé už z ustanovení §238 odst. 1 tr. řádu, podle něhož se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání. Naopak, zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání.
Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v §232 a násl. tr. řádu, zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením §263 tr. řádu. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. řádu, podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, by k jeho naplnění mohlo dojít především porušením zmíněného ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu. Jde totiž prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. z druhé strany vzato, jediné ustanovení, z kterého vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná. Obviněný P. K. N. však nebyl v době konání veřejného zasedání Krajského soudu v Praze ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a to jak v posuzované věci, tak ani v jiné věci, tudíž ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu je v daném případě nepoužitelné, a nemohlo být proto ani porušeno.
Přítomnost obviněného u veřejného zasedání pak může být nezbytná tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. V posuzovaném případě však odvolací soud ve veřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2002 vydal usnesení, že veřejné zasedání k projednání odvolání obviněného P. K. N. bude konáno i v nepřítomnosti obviněného a jeho obhájce (č. l. 420 trestního spisu). Tím odvolací soud dostatečně zřetelně vyjádřil, že sám nepovažuje účast obviněného u tohoto veřejného zasedání za nezbytně nutnou. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání.
Nejvyšší soud však konstatuje, že v posuzovaném případě omluva neúčasti obviněného P. K. N. u veřejného zasedání odvolacího soudu (konaného dne 29. 10. 2002) spojená se žádostí o jeho odročení nesplňuje předpoklad řádného provedení, byť obviněný projevil zájem účastnit se veřejného zasedání odvolacího soudu a vyjádřil nesouhlas s jeho konáním v nepřítomnosti obviněného. V textu omluvy sepsané obhájcem se totiž uvádí jen to, že obviněný je v pracovní neschopnosti, což je dokládáno přiloženou kopií potvrzení o pracovní neschopnosti. Potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se ovšem vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely, jak vyplývá z ustanovení §4 odst. 3 vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Potvrzení lékaře, že ve smyslu §2 této vyhlášky uznal obviněného práce neschopným, tedy samo o sobě neprokazuje, že obviněný současně není schopen dostavit se k veřejnému zasedání soudu. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu za řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu, tj. v posuzovaném případě účast u veřejného zasedání odvolacího soudu. Samotné předložení zmíněného potvrzení, jak již bylo uvedeno, dostatečným podkladem být nemůže, protože z něj není patrný charakter onemocnění obviněného P. K. N. a způsob jeho léčby, ani druh a rozsah omezení, která z nemocnění nebo z jeho léčby pro obviněného vyplývala, a není v něm uvedena ani diagnóza onemocnění. Obviněný navíc předložil díl č. III potvrzení pracovní neschopnosti, tedy hlášení o počátku pracovní neschopnosti obviněného vystavené dne 4. 4. 2002. Tento díl je přitom určen pro okamžité doručení zaměstnavateli, resp. příslušné okresní (P.) správě sociálního zabezpečení nebo příslušnému úřadu práce, avšak – protože z něj žádným způsobem nevyplývá další průběh nemoci a léčení, případně jejich ukončení – nikoli k prokazování trvající pracovní neschopnosti. Jde nadto o potvrzení vystavené před delší dobou, proto postrádá i potřebnou míru aktuálnosti.
Dovolací důvod uplatněný obviněným P. K. N. podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, jak je zřejmé z výše uvedeného, tedy naplněn nebyl ani v případě druhé námitky obviněného, protože nedošlo k porušení žádného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, které se konalo k projednání jím podaného odvolání. Současně Nejvyšší soud ze spisu zjistil, byť do jisté míry nad rámec zmíněného dovolacího důvodu, že obviněný byl o předmětném veřejném zasedání řádně a včas vyrozuměn, ovšem bez řádné omluvy se k němu nedostavil ani nedoložil dostatečné důvody pro jeho odročení. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže provedl veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, když dospěl k závěru, že účast obviněného není nezbytná. Obviněný ostatně ani sám v dovolání neuvedl, které konkrétní ustanovení o přítomnosti u veřejného zasedání mělo být v jeho případě v odvolacím řízení porušeno a které tak podle jeho názoru založilo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Námitka obviněného uplatněná v tomto směru byla proto shledána zjevně neopodstatněnou.
Poslední námitka obviněného P. K. N., opřená o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, potom spočívala v argumentu, že v jeho trestní věci došlo k nesprávnému hodnocení důkazů, zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, případně nebyly provedeny další jím navržené důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak obviněný shledává v jím tvrzených nesprávných skutkových zjištěních učiněných ve věci dříve činnými soudy, případně v jimi provedeném hodnocení důkazů.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět, jak je patrné z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacích důvodů je dovolací soud vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. K. N. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.
Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného P. K. N. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž v rámci své námitky nijak nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů a proti tomu, že nebylo vyhověno návrhům obviněného na provedení určitých důkazů. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotě právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno. V tomto rozsahu tedy podal obviněný dovolání z jiného důvodu, než jaký ho činí přípustným podle §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud na podkladě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný P. K. N. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitku, která by za jiných okolností mohla být dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, ale tuto námitku Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnou, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Zjevná neopodstatněnost podaného dovolání pak vedla i k závěru, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu, tj. k odložení výkonu trestu odnětí svobody u obviněného P. K. N., jak se toho v dovolání domáhal, neboť nenastaly žádné skutečnosti, které by u něj byly neslučitelné s výkonem trestu odnětí svobody. Ostatně ani předseda senátu soudu prvního stupně neučinil v tomto směru návrh na přerušení výkonu trestu podle §265h odst. 3 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y