ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.449.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 449/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2007 o dovolání, které podal obviněný M. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 55 To 416/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 5 T 31/2003, takto:
Z podnětu dovolání obviněného M. P. se podle §265k odst. 1 tr. řádu ohledně tohoto obviněného a podle §265k odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. řádu též ohledně obviněného J. V., zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 55 To 416/2006, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 5 T 31/2003.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Okresnímu soudu v Přerově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný M. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 5 T 31/2003, uznán vinným trestným činem porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák., kterého se společně s dalším obviněným J. V. měli dopustit tím, že obviněný J. V. v blíže nezjištěném období měsíců červen a červenec 2000 na základě předchozí dohody s obviněným M. P. bez vědomí a souhlasu majitele autorských práv nejméně v šesti případech, v nichž se jedná o kresby znázorňující rybáře, děti stavějící sněhuláka, děti na bruslích, muže s vánočním stromkem, tři krále a muže se psem, vytvořil nesamostatné až identické kresby s použitím konkrétního obsahu tvůrčího zpracování originálních výtvarných děl malíře Josefa Lady, která jsou předmětem ochrany podle práva autorského. Obviněný J. V. shora označené kresby prodal k vydavatelskému účelu obviněnému M. P., který jako fyzická osoba podnikající pod jménem M. P. – A., neoprávněně použil tyto výtvarné náměty napodobující výtvarná díla původního autora jako předlohy pro vydání vánočních pohlednic, které obviněný M. P. následně nabízel a distribuoval do maloobchodní a velkoobchodní sítě v počtu nejméně 200 000 kusů. Ve shora popsaném jednání pokračoval obviněný M. P. nejméně do roku 2002, přičemž svého jednání nezanechal ani poté, co ho dědic a majitel autorských práv Mgr. J. L. upozornil na protiprávnost jeho jednání, a takto oba obvinění činili s vědomím, že nedisponují ani souhlasem výhradního vydavatele originálních vánočních pohlednic s motivy vytvořenými Josefem Ladou, tj. J. S. podnikajícího jako fyzická osoba pod jménem J. S. – nakladatelství A. Uvedený podnikatel totiž pro období roku 2000 uzavřel s držitelem autorských práv exkluzivní nakladatelskou smlouvu o vytvoření a užití díla, podle které žádný další subjekt nebyl oprávněn použít kresby Josefa Lady s motivem Vánoc k vydávání vánočních pohlednic.
Za tento trestný čin byl obviněný M. P. odsouzen podle §152 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněného J. V.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Přerově napadli obvinění M. P. a J. V. odvoláními, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci tak, že je usnesením ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 55 To 416/2006, podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci podal obviněný M. P. dne 29. 11. 2006 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. řádu. S poukazem na dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu obviněný uvádí, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, ačkoli je výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně neúplný. Tím je podle obviněného současně naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Tento dovolací důvod obviněný shledává v tom, že trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. obsahuje tzv. blanketní dispozici, která odkazuje na autorská práva a práva příbuzná autorskému právu. Jestliže tedy soud prvního stupně ve výroku o vině v citovaném rozsudku neuvedl odkaz na konkrétní ustanovení autorského zákona a bez bližšího objasnění citoval příslušná zákonná ustanovení tohoto zákona toliko v odůvodnění svého rozsudku, nelze podle názoru obviněného považovat uvedený výrok o vině za úplný. Obviněný je rovněž přesvědčen, že výrok o jeho vině odporuje ustanovení §120 odst. 1 písm. c) tr. řádu, neboť v něm chybí odkaz na ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., tj. že se předmětného skutku měli oba obvinění dopustit formou spolupachatelství.
Jak dále obviněný M. P. s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. písm. l) tr. řádu uvádí, výrok rozhodnutí napadeného dovoláním byl učiněn, ačkoliv v řízení před soudem prvního stupně došlo k vadě, která naplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného předmětné kresby označil znalec jako parafráze díla Josefa Lady, tedy jako „volné zpracování cizí předlohy nebo volná obměna originálu uměleckého díla obvykle spojená se změnou techniky provedení.“ Obviněný je proto přesvědčen, že nemohlo dojít k zásahu do autorského práva, neboť z původního díla byl částečně převzat jen styl a námět. K vytvoření odvozeného díla byl ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění účinném do 30. 11. 2000, potřebný jen souhlas autora, přičemž toto právo autora je nepřevoditelné a smrtí autora zaniká. Po smrti autora je tudíž podle obviněného možné s dílem volně nakládat způsobem, který nesnižuje hodnotu tohoto díla. Obviněný má tedy za to, že v posuzované věci nebylo nutné, aby k užití díla malíře Josefa Lady disponoval souhlasem svědka J. S. jako vydavatele děl jmenovaného autora ani souhlasem dědice jeho autorských práv, jak uvádí soud prvního stupně ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Podle názoru obviněného soudy obou stupňů učinily právní kvalifikaci jeho jednání v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Obviněný nesouhlasí ani s tím, že soudy nižších stupňů použily na jeho trestní věc ustanovení zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění účinném do 30. 11. 2000, přestože posuzované jednání bylo ukončeno až v roce 2002, tj. za účinnosti zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Jak dále obviněný uvádí, posledně citovaný zákon je pro něho příznivější, neboť zřetelněji rozlišuje mezi autorskými právy osobnostními a majetkovými. Navíc se podle obviněného soudy nižších stupňů vůbec ve svých rozhodnutích nezabývaly okamžikem dokonání trestného činu.
Obviněný M. P. ve svém dovolání rovněž namítá, že postupem soudů obou stupňů byla porušena i jeho základní práva uvedená v ustanoveních čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8. Obviněný je totiž přesvědčen, že soudy nižších stupňů pochybily při provádění důkazu znaleckým posudkem, přičemž podle jeho názoru je tento postup v rozporu i se základními zásadami hodnocení důkazů zakotvenými v §2 odst. 6 tr. řádu.
Závěrem svého dovolání obviněný M. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 55 To 416/2006, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 5 T 31/2003, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného M. P. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je třeba považovat za důvodnou tu část dovolacích námitek obviněného, v níž soudům nižších stupňů vytýká, že se nedostatečně vypořádaly s označením mimotrestní právní normy, kterou měl svým jednáním porušit. Takto uplatněná námitka naplňuje podle státního zástupce nejen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, na který dovolatel v této souvislosti výslovně poukázal, nýbrž i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Za důvodnou označil státní zástupce i tu námitku obviněného, kterou obviněný zpochybňuje použití zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění účinném do 30. 11. 2000. Jak dále státní zástupce uvádí, v posuzované trestní věci se totiž jednalo o pokračující trestný čin, k jehož dokončení došlo již za účinnosti nového autorského zákona, podle kterého měly soudy jeho jednání posoudit. Naopak státní zástupce se neztotožnil s názorem obviněného, že zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, je pro obviněného příznivější, neboť z jeho obsahu a smyslu nelze takový závěr dovodit. Státní zástupce rovněž poukázal na nedostatečný popis skutku i v tom směru, pokud soudy shrnuly jednání obou obviněných do jednoho celku. Podle státního zástupce soud prvního stupně ani odvolací soud nevzaly v úvahu rozdílnost jednání obviněných M. P. a J. V. co do objektivní stránky skutkové podstaty citovaného trestného činu a dostatečně se nezabývaly ani formou trestné součinnosti obou obviněných.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 55 To 416/2006, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 5 T 31/2003, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. P. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Obviněný M. P. opírá své dovolání o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu tkví ve dvou alternativách. Podle první z nich je citovaný dovolací důvod naplněn, pokud v rozhodnutí chybí určitý výrok, tj. nebyl-li vůbec učiněn, podle druhé jde o případ, když konkrétní výrok sice byl učiněn, ale není úplný, protože neobsahuje některou z podstatných zákonných náležitostí (viz např. §120 odst. 3 tr. řádu). Oba citované dovolací důvody obviněný M. P. uplatnil ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, ačkoli v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu.
Protože dovolací námitky obviněného M. P. zčásti odpovídají těmto dovolacím důvodům, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné.
Nejvyšší soud především považuje za nutné zdůraznit, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který mimo jiné uplatnil obviněný M. P., je naplněn tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Citovaný dovolací důvod tudíž může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Tomuto dovolacímu důvodu (ani žádnému z ostatních dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu) však neodpovídají především ty námitky obviněného M. P., jimiž zpochybňuje zákonnost provádění důkazu znaleckým posudkem, přičemž v tomto postupu současně spatřuje porušení svých ústavních práv a nesprávné hodnocení důkazů. Na uvedeném závěru nemůže podle Nejvyššího soudu nic změnit ani tvrzení obviněného, podle něhož způsob doplnění dokazování byl údajně v rozporu se zákonem č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění zákona č. 322/2006 Sb., a vyhláškou č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů. Tyto právní normy totiž upravují toliko podmínky výkonu činnosti znalců a tlumočníků, aniž by soudu zároveň ukládaly povinnosti stran způsobu provádění a hodnocení znaleckého důkazu. Navíc, jak již dovolací soud uvedl výše, k přezkumu správnosti postupu při dokazování, který vedl ke zjištění skutkového stavu, není Nejvyšší soud v dovolacím řízení oprávněn. Proto se uvedenými dovolacími námitkami obviněného nemohl zabývat, jelikož ve skutečnosti směřují proti správnosti skutkového zjištění, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, a proti správnosti hodnocení důkazů.
Ostatní dovolací námitky obviněného M. P. ovšem už Nejvyšší soud shledal důvodnými, byť nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, ale jen další uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Skutek, pro který byl obviněný (spolu s obviněným J. V.) stíhán a odsouzen, totiž soud prvního stupně v určitých směrech nesprávně právně posoudil a odvolací soud tuto vadu neodstranil, ač tak mohl učinit z podnětu odvolání obou obviněných.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu obviněný M. P. namítl, že výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně je neúplný, neboť v něm není uveden odkaz na konkrétní ustanovení autorského zákona. Dále podle názoru obviněného není z tohoto výroku o vině zřejmé, zda se oba obvinění dopustili předmětného skutku ve spolupachatelství či jinou formou trestné součinnosti.
Pokud jde o námitku obviněného M. P. spočívající v tom, že ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně chybí odkaz na příslušné ustanovení autorského zákona, Nejvyšší soud uvádí následující. Skutková podstata trestného činu porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 11. 2000), resp. skutková podstata trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném od 1. 12. 2000) obsahuje tzv. blanketní dispozici, tedy dispozicí odkazující na více norem určitého druhu, kterými jsou v této trestní věci normy autorského práva. Proto výrok odsuzujícího rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem, jehož skutková podstata má tzv. blanketní dispozici (tj. i trestný čin podle §152 odst. 1 tr. zák.), musí obsahovat odkaz na konkrétní ustanovení mimotrestní právní normy, které obviněný porušil způsobem zákládajícím jeho trestní odpovědnost. Jestliže takový odkaz ve výroku o vině chybí, jde o nesprávné právní posouzení skutku, které naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 542/2006, publikované pod č. T 916. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 28, vydávaném v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006). Nejvyšší soud tedy považuje za opodstatněnou námitku obviněného M. P. ohledně chybějícího odkazu na konkrétní ustanovení autorského zákona, které měl obviněný porušit, přestože ji obviněný učinil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, a nikoli ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který jinak rovněž uplatnil.
Nesprávné právní posouzení předmětného skutku spočívá rovněž v tom, že se soudy nižších stupňů vadně vypořádaly jak s otázkou, který autorský zákon se na jednání obviněného M. P. vztahoval, tak i s otázkou časové působnosti trestního zákona pro posouzení trestnosti činu ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák., jestliže skutek kvalifikovaly podle §152 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 2000 (soud prvního stupně zde navíc nesprávně odkazuje na znění podle zákona č. 360/1999 Sb., který se citovaného ustanovení trestního zákona vůbec netýká).
Obviněný M. P. v této souvislosti soudům nižších stupňů vytýká, že měly věc právně posuzovat podle zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv podle zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění účinném do 30. 11. 2000, jak učinily. Podle názoru obviněného jeho jednání bylo dokončeno až za účinnosti nového autorského zákona, přičemž zde poukazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 3 Tz 31/2000. Navíc je obviněný přesvědčen, že pokud soudy nižších stupňů posoudily jeho jednání podle již neúčinného autorského zákona, postupovaly v jeho neprospěch, přičemž se ve svých rozhodnutích nezabývaly ani okamžikem dokonání trestného činu, který měl obviněný spáchat, a zcela se nevypořádaly ani s okolností, zda k užití díla Josefa Lady bylo zapotřebí souhlasu tzv. exkluzivního vydavatele jeho děl, přestože nutnost takového souhlasu soud prvního stupně zahrnul do popisu posuzovaného skutku.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury – za dobu, kdy byl čin spáchán ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák., se zásadně považuje okamžik dokonání trestného činu, kterým se u trestného činu podle porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák., rozumí okamžik, kdy došlo k následku, tj. k porušení zájmu na ochraně vědecké, literární a jiné umělecké tvůrčí činnosti a jejích výsledků. U díla, kterým se neoprávněně zasahuje do autorských práv k jinému dílu a které je vytvořeno s cílem jeho vydání, má zásadní význam zejména doba jeho vydání, protože teprve tímto okamžikem je dovršeno porušení nebo ohrožení zájmu chráněného citovaným ustanovením (porušení individuálního objektu tohoto trestného činu), ke kterému směřovala všechna předchozí stadia trestného činu (srov. rozhodnutí pod č. 53/2006 Sb. rozh. tr.). Proto je důvodná dovolací námitka obviněného M. P., podle níž se soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích nezabývaly okamžikem dokonání posuzovaného trestného činu. Z popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně totiž není zřejmé, kdy měl obviněný M. P. poprvé neoprávněně zasáhnout do autorských práv k dílu malíře Josefa Lady a dokdy případně tento zásah trval nebo pokračoval. Soud prvního stupně v podstatě ohraničil trestněprávní jednání tohoto obviněného toliko jeho ukončením, ale i to jen poměrně neurčitou formulací, podle níž obviněný „... v tomto jednání pokračoval nejméně do roku 2002“, aniž by bylo zřejmé, jakými konkrétními dílčími zásahy se obviněný dopustil trestné činnosti, pro kterou byl stíhán a odsouzen, a zda jde skutečně o pokračování v trestném činu ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. Soud prvního stupně nezahrnul do popisu skutku ani okamžik, kdy obviněný M. P. započal s vydáváním předmětných pohlednic, resp. zda a kdy obviněný zasáhl do autorských práv již při přípravě jejich tisku, ale soud se zabýval pouze okamžikem, kdy spoluobviněný J. V. vytvořil kresby pro vydání předmětných pohlednic.
Z hlediska dokonání posuzovaného činu obviněného M. P. pak měla význam zejména skutečnost, kdy došlo k poslednímu dílčímu zásahu do chráněných autorských práv. Jak je totiž patrné z č. l. 39 trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 5 T 31/2003, obviněný sice nechal v září 2000 vytisknout pohlednice podrobně specifikované ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale následně je distribuoval do maloobchodní i velkoobchodní prodejní sítě a v této distribuci pokračoval až do roku 2002 (tj. již za účinnosti nového autorského zákona č. 121/2000 Sb., která nastala dnem 1. 12. 2000), kdy byly doprodávány jejich skladové zásoby. Uvedená okolnost tedy jednoznačně svědčí o tom, že soudy nižších stupňů pochybily, pokud jednání obviněného posoudily výhradně podle zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění účinném do 30. 11. 2000, ačkoli není vyloučeno, aby skutek, v němž je spatřován trestný čin podle §152 odst. 1 tr. zák., obviněný dokonal až za účinnosti zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Za této situace se proto měly soudy činné dříve ve věci pečlivěji zabývat otázkou, zda není nutné posoudit jednání obviněného M. P. podle posledně zmíněného právního předpisu. Ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. o časové působnosti trestních zákonů se totiž vztahuje i na působnost zákonů, na které odkazuje trestní zákon v blanketní normě, např. autorského zákona (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 35/1994 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud tudíž shledal důvodnou námitku obviněného vytýkající nesprávné užití mimotrestní právní normy, od které se odvíjí posouzení trestnosti jeho činu.
Správné určení momentu dokonání posuzovaného činu pak bylo významné nejen pro vyřešení otázky, který autorský zákon upravoval práva, do nichž měl obviněný M. P. zasáhnout, tj. zda jde o zákon č. 35/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebo zákon č. 121/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podstatné však bylo i z hlediska časové působnosti trestního zákona, tj. k vyřešení otázky, podle jakého znění ustanovení §152 odst. 1 tr. zák. má být posuzována trestnost činu obviněného ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. Autorským zákonem č. 121/2000 Sb. bylo totiž mimo jiné novelizováno ustanovení §152 odst. 1 tr. zák., takže kdyby na podkladě výše uvedených argumentů soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že skutek spáchaný obviněným byl dokonán až v roce 2002, měla být jeho trestnost posouzena podle novelizovaného ustanovení §152 odst. 1 tr. zák. Navíc trestnost činu ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. je třeba posoudit zásadně podle celého souhrnu zákonných norem trestních i mimotrestních (na něž trestní zákon odkazuje ve skutkových podstatách s blanketní dispozicí), které jsou všechny účinné ke stejnému momentu rozhodnému z hlediska časové působnosti zákona podle citovaného ustanovení, tedy buď podle původního autorského zákona i ustanovení §152 tr. zák. účinných do 30. 11. 2000, nebo podle nového autorského zákona i novelizovaného ustanovení §152 tr. zák. účinných od 1. 12. 2000 (viz rozhodnutí pod č. 11/2004-I. Sb. rozh. tr.).
Trestný čin porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 2000 spáchal mimo jiné ten, kdo s dílem, které je předmětem ochrany podle práva autorského, neoprávněně nakládal způsobem, který přísluší autoru nebo jinému nositeli jeho práv, anebo kdo jinak tato práva porušoval. Neoprávněné nakládání s autorským dílem nebo jiné porušení nositelů autorských práv pak spočívalo zejména v jednání, jímž pachatel v rozporu se zákonem zasáhl do osobních nebo majetkových práv autorů či jiných jejich nositelů uvedených v §12 a násl. zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění účinném do 30. 11. 2000.
K trestnému činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi ve smyslu §152 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud připomíná, že podle trestněprávní úpravy účinné od 1. 12. 2000 se ho dopustí mimo jiné ten, kdo neoprávněně zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi. Za neoprávněný zásah do práv k autorskému dílu lze považovat zejména takové jednání, kterým pachatel porušuje nemajetková (osobnostní) nebo majetková práva autora, přičemž za autora ve smyslu §5 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, se považuje fyzická osoba, která vytvořila chráněné autorské dílo. Podle §9 odst. 1 cit. zákona autorské právo k autorskému dílu vzniká okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Neoprávněný zásah do zákonem chráněných práv k autorskému dílu tak může spočívat např. v tom, že si jiná osoba odlišná od autora přisvojí autorství k jeho dílu, nebo zveřejní dílo bez souhlasu autora, použije dílo způsobem, který snižuje jeho uměleckou hodnotu, provede bez souhlasu autora v jeho díle změny, neoprávněně zhotoví rozmnoženinu či napodobeninu autorského díla anebo jinak nakládá s autorským dílem v rozporu s autorským zákonem (viz též ustanovení §40 a §43 až §45 cit. zákona, kde jsou uvedeny některé neoprávněné zásahy do autorského práva).
Naopak za neoprávněné nakládání s autorským dílem nebo jiné porušení nositelů autorských práv, resp. za neoprávněný zásah do autorských práv nelze považovat zejména jednání, kterým někdo samostatně tvůrčím způsobem zpracuje původní cizí dílo [srov. §3 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění účinném do 30. 11. 2000, resp. §2 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Podstatné však je, aby tvůrčí zpracování jiného autorského díla bylo samostatné, tj. bez využití takových znaků, které charakterizují autorské dílo původního autora. Tvůrčí zpracování cizího původního díla tedy rovněž požívá ochrany podle autorského práva.
Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že autor tzv. odvozeného díla ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění účinném do 30. 11. 2000, resp. ve smyslu §2 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, nemusí mít souhlas autora původního autorského díla s dalším tvůrčím zpracováním tohoto díla jen v případě, když autor tzv. odvozeného autorského díla využije pouze námětu obsaženého v cizím původním díle [srov. §15 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění účinném do 30. 11. 2000, resp. §2 odst. 6 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů]; musí se ovšem jednat o tzv. holý námět bez tvůrčího autorského zpracování, jinak jde o neoprávněný zásah do práv k původnímu autorskému dílu (v podobě vytvoření tzv. plagiátu), a to i z hlediska případné trestní odpovědnosti za trestný čin podle §152 odst. 1 tr. zák. (srov. Šámal P., Púry F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 973 a 980). Z tohoto hlediska pak rozhodná skutková zjištění v posuzované věci neposkytují spolehlivý podklad pro jednoznačný závěr, zda obviněný M. P. využil z autorského díla Josefa Lady jen uvedený tzv. holý námět (tj. vánoční motivy na pohlednicích), jímž by nezasáhl do práv k tomuto autorskému dílu, anebo zda neoprávněně použil i tvůrčí individuální zpracování tohoto motivu v autorském díle Josefa Lady, které je předmětem ochrany podle autorského zákona, a to aniž měl obviněný souhlas nositelů autorských práv k autorským dílům Josefa Lady s takovým použitím.
Pokud jde o další dovolací námitky, obviněný M. P. vytýká soudu prvního stupně, že dospěl-li ke skutkovému závěru, podle něhož předmětné kresby vytvořené spoluobviněným J. V. jsou parafrázemi děl Josefa Lady, nemohlo dojít k zásahu do autorských práv ve smyslu §152 odst. 1 tr. zák. Podle názoru obviněného se v daném případě jednalo o odvozené dílo ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění účinném do 30. 11. 2000, které je rovněž předmětem autorského práva. Jak dále obviněný uvádí, vyžaduje se souhlas autora původního díla k vytvoření díla odvozeného toliko za jeho života a po smrti autora původního díla je takové dílo možné volně použít, jestliže současně nedojde ke snížení jeho hodnoty.
K tomu soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil v napadeném rozhodnutí i odvolací soud, s poukazem na závěry znaleckého posudku uvedl, že obviněný J. V. nepoužil náměty malíře Josefa Lady, ale jeho díla napodobil. Soudy obou stupňů se zde opíraly zejména o posudek a výslech znalců Mgr. O. Ch. a Mgr. Z. N. z Národní galerie v P., podle nichž jde v kresbách obviněného J. V. o netvůrčí napodobeninu kreseb Josefa Lady, přičemž tento obviněný vytvořil parafráze děl uvedeného malíře.
Kdyby tedy vycházely soudy nižších stupňů ze skutečnosti, že obviněný J. V. vytvořil parafráze díla Josefa Lady, jak tvrdí obviněný M. P. a jak to vyplývá zejména z výslechu znalce Mgr. O. Ch. u hlavního líčení konaného dne 2. 3. 2006, nebylo by možné dospět k závěru o zásahu do autorských práv k dílu Josefa Lady. Jak je totiž zřejmé z obecného chápání pojmu „parafráze“, jde jednak o volné zpracování cizí předlohy, tématu, myšlenky (literární, hudební apod.) a jednak je to vyjádření téhož obsahu, děje, motivu apod. jiným způsobem (viz Mejstřík, V. a kol. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Studentské vydání. 4. vydání. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2005, s. 262; obdobně Kraus, J. a kol. Nový akademický slovník cizích slov. Studentské vydání. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2005, s. 594). Ostatně soud prvního stupně v popisu posuzovaného skutku ve výroku o vině svého rozsudku použil formulaci, podle které obviněný M. P. „... tyto výtvarné náměty napodobující výtvarná díla původního autora neoprávněně použil ...“. Uvedené skutečnosti by tedy nevylučovaly uplatnění ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění účinném do 30. 11. 2000, resp. §2 odst. 6 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle nichž samotné použití námětu obsaženého v cizím autorském díle není porušením autorského práva, resp. námět díla sám o sobě není chráněným autorským dílem. Soudy nižších stupňů se pak s touto možností náležitě nevypořádaly.
Dovolací námitku obviněného M. P., podle níž se vyžaduje souhlas autora původního díla k vytvoření odvozeného díla toliko za jeho života a po smrti autora původního díla je takové dílo možné volně použít, jestliže současně nedojde ke snížení jeho hodnoty, ovšem nemohl Nejvyšší soud akceptovat. Uvedené tvrzení obviněného je totiž v rozporu se zákonnou úpravou, podle které se autorské dílo stává volným až po uplynutí doby trvání autorských práv k chráněnému autorskému dílu [§35 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění účinném do 30. 11. 2000, resp. §28 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů], což ještě u autorských práv malíře Josefa Lady nenastalo.
Nejvyšší soud naopak přisvědčil další dovolací námitce obviněného M. P., podle níž se soudy nižších stupňů zcela nevypořádaly ani s okolností, zda bylo k užití díla malíře Josefa Lady zapotřebí souhlasu tzv. exkluzivního vydavatele jeho děl. V obecné rovině k tomu Nejvyšší soud uvádí, že autor díla, případně jeho právní nástupce může smluvně umožnit jiné osobě, aby vydala autorské dílo. Podle §24 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění účinném do 30. 11. 2000, byla právním důvodem vzniku takového právního vztahu tzv. nakladatelská smlouva. Ve smyslu §24 odst. 2 citovaného zákona nemohl autor po dobu trvání poměru založeného nakladatelskou smlouvou udělit jiné organizaci svolení k vydání díla bez souhlasu nakladatele, ledaže se jednalo o souborné vydání jeho děl nebo o vydání díla v periodické publikaci. Rovněž podle §46 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, může autor licenční smlouvou poskytnout nabyvateli oprávnění k výkonu práva dílo užít (licenci) k jednotlivým způsobům nebo ke všem způsobům užití, a to v rozsahu omezeném nebo neomezeném. Ve smyslu §47 odst. 1 citovaného zákona může být nabyvateli poskytnuta licence výhradní nebo nevýhradní. Pokud jde o tzv. výhradní licenci, ustanovení §47 odst. 5 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že smlouva, kterou autor poskytne třetí osobě licenci v době, kdy trvá výhradní licence nabyvatele k témuž způsobu užití, je neplatná, ledaže nabyvatel výhradní licence k uzavření takové smlouvy udělí písemný souhlas. Jak mimo jiné vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, mezi dědicem autorských práv malíře Josefa Lady a vydavatelem J. S. existovala výhradní licenční smlouva (viz obsah svědeckých výpovědí na č. l. 160 a 190 trestního spisu). Na základě těchto svědeckých výpovědí proto soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, zahrnul do skutkové věty též závěr o nedostatku souhlasu výhradního vydavatele děl malíře Josefa Lady k použití jejich napodobenin obviněným. Podle názoru Nejvyššího soudu však tento závěr nemůže sám o sobě obstát, neboť ho soudy nižších stupňů neopřely o žádné ze shora citovaných ustanovení zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění účinném do 30. 11. 2000, resp. zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a ani v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně nevysvětlily, jaké právní argumenty podporují zmíněné závěry. Nejvyšší soud proto konstatuje, že popis subjektivní stránky trestného činu podle §152 odst. 1 tr. zák. je i z tohoto hlediska nepřesvědčivý. Námitka obviněného M. P. je tedy i v uvedené části opodstatněná.
Obviněný M. P. dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K jeho výkladu a aplikaci Nejvyšší soud uvádí, že naplnění tohoto dovolacího důvodu je možné ve dvou alternativách. Podle první z nich je citovaný dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného M. P. (i jeho spoluobviněného J. V.) však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a odvolací soud rozhodl podle §256 tr. řádu o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněných v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy, kterou obviněný výslovně ve svém dovolání zmínil, je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný M. P. ve svém dovolání přitom dovodil naplnění dovolacích důvodů obsažených v již zmíněných ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. K těmto důvodům se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž částečně shledal opodstatněným tvrzení obviněného o existenci vady zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Po zjištění, že dovolání obviněného M. P. je v uvedených směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 55 To 416/2006, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 5 T 31/2003, přičemž podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Přerově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Přerově tak v rozsahu vyplývajícím z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu opětovně projedná věc obviněného M. P. a odstraní vady vytknuté dovolacím soudem. Přitom především opětovně posoudí, v kterém časovém okamžiku a jakým způsobem obviněný dokonal předmětný skutek, a současně též uvede, kdy obviněný dokončil poslední dílčí útok tohoto skutku, shledá-li v něm pokračující čin. Dospěje-li soud prvního stupně k závěru, že jednání obviněného spadá do období účinnosti zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zjistí, zda a jaké ustanovení citovaného zákona obviněný porušil a toto zjištění konkrétně vyjádří v popisu skutku. Soud prvního stupně rovněž v popisu skutku přesněji uvede okolnosti naplňující subjektivní stránku trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák., dospěje-li k závěru o vině obviněného tímto trestným činem, včetně okolnosti, zda a podle jakého ustanovení autorského zákona byl k užití děl Josefa Lady zapotřebí souhlas držitele výhradní licence. Tuto okolnost také důkladně rozvede v odůvodnění svého rozhodnutí. Zároveň podrobněji odliší jednání obou spoluobviněných a jejich konkrétní podíl na spáchání posuzovaného skutku včetně trestněprávního vyjádření formy jejich účasti na něm. Za účelem nového rozhodnutí o vině může soud prvního stupně podle potřeby doplnit dokazování a na jeho podkladě upřesnit dosavadní skutková zjištění.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Přerově byl současně uznán vinným trestným činem porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. i obviněný J. V., který se ho měl dopustit shora popsaným jednáním. Rovněž ve vztahu k tomuto obviněnému platí výše uvedené výhrady dovolacího soudu, pokud jde o chybějící odkaz na konkrétní ustanovení mimotrestní právní normy, které měli oba obvinění svým jednáním porušit. Obdobná výhrada platí i stran nedostatečného popisu subjektivní stránky citovaného trestného činu, neboť z něj jednoznačně nevyplývá, na základě jakého ustanovení mimotrestní normy lze dovodit nutnost souhlasu držitele výhradní licence k užití autorského díla. K tomu Nejvyšší soud dále poznamenává, že vytvoření kreseb napodobujících cizí výtvarné dílo sice může být za určitých okolností považováno za neoprávněný zásah do práv k autorskému dílu ve smyslu §152 odst. 1 tr. zák., tak jak k tomu ostatně mělo dojít v posuzované věci, nicméně pokud v konkrétním případě úmysl pachatele nesměřuje k jinému cíli než k uspokojení vlastní potřeby, nejsou naplněny ani zákonné znaky uvedeného trestného činu [viz též §30 odst. 2 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Vzhledem k tomu důvody, pro něž byla zrušena rozhodnutí napadená dovoláním ohledně obviněného M. P., prospívaly i obviněnému J. V. Proto Nejvyšší soud uplatnil pravidlo beneficium cohaesionis a podle §265k odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 55 To 416/2006, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 5 T 31/2003, i ohledně obviněného J. V., o jehož vině soud prvního stupně znovu rozhodne, a to rovněž ve smyslu výše zmíněných závěrů dovolacího soudu.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu jsou soudy nižších stupňů v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou povinny respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného M. P. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. května 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y