ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.473.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 473/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2010 o dovolání, které podal obviněný A. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 7 To 251/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 240/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 6 T 240/2008, byl obviněný A. S. uznán vinným jednak trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, (dále jen „tr. zák.“), a to v bodech 1. – 12. výroku o vině, a v bodech 11. – 15. tamtéž trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen podle §125 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon soud podmíněně odložil podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu třiceti měsíců. Současně obvodní soud obviněnému uložil podle §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výši 96.000,- Kč a rozhodl podle §53 odst. 4 tr. zák. o jeho zaplacení ve splátkách 8.000,- Kč měsíčně. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud v souladu s §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti týdnů.
Městský soud v Praze z podnětu odvolání obviněného A. S. rozhodl rozsudkem ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 7 To 251/2009, jímž částečně zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině pod body 1. – 12. a ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že pod body 11. a 12. uznal obviněného vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin a za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 tr. zák., jímž byl shledán vinným v bodech 1. – 10. výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 6 T 240/2008, a dále za trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným odvoláním napadeným rozsudkem v bodech 13. – 15. jeho výroku o vině, městský soud odsoudil obviněného podle §125 odst. 2 tr. zák. s použitím §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný A. S. dovolání prostřednictvím obhájkyně JUDr. Markéty Brunové, které opřel o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g), k) tr. ř., tedy proto, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřoval dovolatel v tom, že skutky popsané pod body 1. – 5. a 11. – 12. rozsudku jsou promlčené a trestní stíhání ohledně nich tak označil za nepřípustné. Obviněný sice blíže nespecifikoval, který rozsudek měl na mysli, ale lze dovodit, že se jednalo o rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 1. 2009, resp. napadený rozsudek odvolacího soudu. V této části proto obviněný požadoval zproštění obžaloby podle §226 písm. e) tr. ř. pro zánik trestnosti činu. Ohledně dalších skutků obviněný vyslovil názor, že měl být zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., neboť označené skutky nejsou trestným činem.
Aniž by obviněný výslovně specifikoval podřazení svých dalších námitek dalším uplatněným dovolacím důvodům, lze dovodit, že kromě výše specifikované otázky promlčení se jeho ostatní výtky vztahují k dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení skutku či jiné skutkové okolnosti podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel především vyslovil přesvědčení, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 tr. ř., a nápravu nezajistil ani soud odvolací. Ke skutkům pod body 1. – 12. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. 1. 2009, jež byly kvalifikovány jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 tr. zák., namítl absenci subjektivní a materiální stránky a rovněž nedostatek jakéhokoli finančního obohacení se. Právní kvalifikaci jednání pod body 11., 12. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a pod body 13. – 15. výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 5. 2009, jímž měl naplnit znaky trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., zpochybnil obviněný s tím, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty tohoto trestného činu - „veřejná listina“. S odkazem na komentář k ustanovení §176 tr. zák. a §134 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších zákonů, vyjádřil přesvědčení, že plná moc sama o sobě není veřejnou listinou ani tehdy, pokud podpisy na ní byly ověřeny notářem. Konstatoval, že za veřejnou listinu lze považovat plnou moc pouze za předpokladu, že byla pořízena formou notářského zápisu. Protože žádná z listin uvedených ve zmíněných bodech výroků o vině soudů obou stupňů nemá formu notářského zápisu, nemůže být podle názoru dovolatele veřejnou listinou. Zároveň obviněný brojil proti materiální stránce trestného činu podle §176 odst. 1 tr. zák. Dále byl obviněný přesvědčen, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, a to vzhledem k době, která uplynula od spáchání trestného činu a k tomu, že po tuto dobu žil řádným rodinným životem.
Závěrem obviněný A. S. poukázal na porušení svého práva na obhajobu. Odkázal v této souvislosti na „judikát Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03“ a konstatoval, že skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů jsou v rozporu s provedenými důkazy.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel nepřiřadil explicitně žádnou ze svých námitek, lze se jen domnívat, že mohl mít na mysli své výhrady k vydaným rozhodnutím ve věci, která považuje za „nepřezkoumatelná, nejasná, neúplná ve skutkových zjištěních“ a dále vytkl, že se soudy nevypořádaly se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí. V rozporu s ustanovením §125 tr. ř. „soud neuvedl, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují“. Zcela pak postrádal právní úvahy soudu a jeho vypořádání se s obhajobou.
V závěru svého dovolání tak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve veřejném zasedání zrušil napadená rozhodnutí obou stupňů a sám v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl rozsudkem, popř. podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, nebo Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně se domáhal rozhodnutí „ve smyslu §265l tr. ř.“ o přerušení či odkladu výkonu rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Pro přehlednost Nejvyšší soud připomíná, že v dané trestní věci vydal soud prvního stupně odsuzující rozsudek již dne 13. 1. 2009, jímž uznal obviněného A. S. vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 tr. zák. (v bodech 1. – 15. výroku o vině) a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. (v bodech 11. – 15. téhož výroku o vině). K odvolání obviněného rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7 To 57/2009, jímž částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 1. 2009 a to ve výroku o vině ohledně skutků pod body 11. – 15. a dále v celém výroku o trestu, a v rozsahu tohoto zrušení vrátil věc obvodnímu soudu k novému rozhodnutí. Ačkoli zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen ve výroku o vině v bodech 1. – 10., rozhodl tento v novém hlavním líčení o stejných skutcích, jež tvoří pokračující trestný čin podle §125 odst. 2 tr. zák., znovu a to rozsudkem ze dne 19. 5. 2009. Jednalo se o nesprávný postup Obvodního soudu pro Prahu 2, na nějž však upozornil soud druhého stupně (viz str. 7 odůvodnění napadeného rozsudku), a zjištěnou vadu napravil ve svém rozsudku ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 7 To 251/2009. Výtka obviněného, jíž naznačil nesprávnost ( možná spíše nepochopení) této situace ve svém dovolání, tak není případná. Odvolací soud totiž musel vyslovit zrušení části výroku o vině v bodech 1. – 10. v pořadí druhého rozsudku vydaného soudem prvního stupně, neboť ponecháním této vady by nepřípustně došlo k opakovanému vyslovení viny o stejných skutcích, resp. útocích pokračujícího trestného činu v jediném trestním řízení.
Pokud obviněný A. S. uplatnil ve svém dovolání námitky odpovídající některému z deklarovaných důvodů dovolání, Nejvyšší soud je posoudil jako zjevně neopodstatněné.
Za dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze považovat situace, kdy nastal některý z obligatorních důvodů (§11 odst. 1, 4 tr. ř. a §11a tr. ř.), pro něž nelze zahájit trestní stíhání, popř. bylo-li již zahájeno, je třeba je zastavit, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení vydal namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání rozhodnutí jiné, jež bylo pro obviněného méně příznivé. Zásadní podmínkou tedy je, že se musí jednat o nepřípustnost trestního stíhání založenou na důvodech podle §11 odst. 1 tr. ř. nebo §11a tr. ř., poněvadž pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Z vyjádření dovolatele je patrno, že založil své tvrzení o nepřípustnosti trestního stíhání na důvodu podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy že bylo trestní stíhání promlčeno a to ve vztahu ke skutkům popsaným v bodech 1. – 5. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. 1. 2009 a v bodech 11. a 12. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. 7. 2009. (Na tomto místě Nejvyšší soud pouze připomíná, že v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze došlo ke zřejmé nesprávnosti v popisu u skutku pod bodem 12., který nebyl spáchán dne 16. 2. 2005, jak vadně uváděl vždy i soud prvního stupně, nýbrž dne 30. 11. 2005, jak vyplývá z listinných důkazů založených na č. l. 629 – 633 trestního spisu.)
Promlčecí doba ve smyslu ustanovení §67 odst. 1 tr. zák. začíná běžet od spáchání trestného činu, tzn. od okamžiku jeho dokonání. V případě pokračujících, trvajících a hromadných trestných činů je rozhodným okamžikem ten, kdy byla trestná činnost ukončena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 3 Tz 31/2000, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 8, str. 362, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, 2000). Počátek běhu promlčecí lhůty se v posuzovaném případě tedy vázal k poslednímu dílčímu útoku obou pokračujících trestných činů podle §176 odst. 1 tr. zák. a podle §125 odst. 2 tr. zák. Ostatně ke shodné námitce obviněného, jíž poprvé uplatnil ve svém odvolání, se jednoznačně vyjádřil městský soud (viz str. 10 napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně). Vzhledem k tomu, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo doručeno obviněnému dne 18. 6. 2008 (srov. č. l. 13 verte) a mezi posledními dílčími útoky každého z uvedených trestných činů a tímto datem neuběhla ještě promlčení lhůta stanovená v §67 odst. 1 písm. c), resp. d) tr. zák., nemohlo dojít k zániku trestnosti ani jednoho z trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným. (Srov. též č. 10/2008 Sb. rozh. tr.) Deklarovaný důvod dovolání spočívající v nepřípustnosti trestního stíhání tedy nebyl naplněn.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení a jeho podstatou je tak podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Tento dovolací důvod je tedy naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Naopak otázka dodržení procesních ustanovení, tj. především ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., na něž explicitně odkázal obviněný ve svém dovolání, o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Podobně nelze s odkazem na dotčený důvod dovolání namítat ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod. Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotně právní charakter.
Z hlediska naplnění tohoto dovolacího důvodu je případná námitka, kterou obviněný A. S. zpochybnil právní kvalifikaci všech dílčích skutků pokračujícího trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., pro chybějící znak skutkové podstaty. Byl totiž přesvědčen, že jím užité písemnosti neměly povahu veřejných listin. S jeho názorem se však Nejvyšší soud neztotožnil.
Trestného činu podle §176 odst. 1 tr. zák. se podle soudů obou stupňů dopustil v té alternativě, že užil padělané veřejné listiny jako pravé, a to v podstatě tím, že v pěti případech v období od 16. 2. 2005 do 12. 5. 2006 jako zástupce společností MARCHAL, s.r.o., Smirnov Konzult, s.r.o., KOPULE, s.r.o., Agatha s.r.o., a RAANANA, s.r.o., předložil Městskému soudu v Praze, listiny, jež byly opatřeny padělanými ověřovacími doložkami, většinou spolu s příslušnými návrhy na zápis změn údajů v obchodním rejstříku. Konkrétně se jednalo v prvních dvou případech o souhlas s umístěním sídla společnosti, dále o plnou moc jednatele A. G., potvrzení o beztrestnosti a čestné prohlášení jednatele O. G.
Otázkou výkladu pojmu „veřejná listina“ se zabývaly již soudy nižších stupňů. Dospěly k závěru, že nejen notářské zápisy, ale rovněž i listiny o ověření, pokud splňují zákonné podmínky, představují veřejné listiny (srov. rozsudek obvodního soudu ze dne 13. 1. 2010 na str. 5 – 6, rozsudek městského soudu na str. 9 – 10 nebo usnesení městského soudu, str. 6). Ve svých úvahách soudy citovaly i rozhodnutí č. 17/1998 Sb. rozh. tr., jež podle nich nezbavuje obviněného trestní odpovědnosti za trestný čin podle §176 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s právním posouzením této otázky soudy obou stupňů, pouze jejich úvahy ve stručnosti doplní.
Definici pojmu „veřejná listina“ trestní zákon č. 140/1961 Sb., neobsahuje, přičemž soudní praxe jej vykládala tak, že jde o dokument vydaný státním orgánem, kterým se zakládá právo, povinnost nebo se jím zjišťuje určitý stav. Veřejnou listinou jsou dále takové listiny, které za veřejné označuje jiný právní předpis. Ustanovení §134 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, na který je v dovolání pouze odkazováno, vymezuje veřejné listiny tak, že se jedná o listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné , potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li prokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Zvláštním zákonem v uvedeném smyslu je i zákon č. 358/1992 Sb., notářský řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „notářský řád“), jehož ustanovení §6 určuje, že notářské zápisy a jejich stejnopisy, výpisy z notářských zápisů a listiny o ověření jsou veřejnými listinami, jestliže splňují náležitosti stanovené pro ně tímto zákonem . Konkrétní podmínky pro ověřování shody opisu nebo kopie s listinou (tzv. vidimace), resp. pro ověřování pravosti podpisu (tzv. legalizace), o něž se v posuzované věci jednalo, jsou uvedeny v ustanovení §73, resp. §74 notářského řádu. Na doplnění Nejvyšší soud pouze připomíná, že v novém trestním zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění zákona č. 309/2009 Sb.) je již veřejná listina pro účely tohoto zákona definována a to v ustanovení §131. Již vzhledem k tomu, že při vymezení tohoto pojmu v nové právní úpravě trestního práva hmotného bylo vycházeno z dosavadní judikatury a také z vymezení veřejné listiny v citovaném §134 občanského soudního řádu, je za veřejnou listinu považována mimo jiné i taková listina, kterou prohlašuje za veřejnou jiný právní předpis (srov. §131 odst. 1 věta druhá zákona č. 40/2009 Sb.).
Zmíněný judikát, rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. 17/1998 Sb. rozh. tr., se zabýval skutkově odlišnou situací, kdy zásadní otázkou bylo posoudit povahu plné moci udělené mezi občany, byť s notářsky ověřenými podpisy, ale předmětem tohoto posouzení se stal obsah vlastní plné moci. Nejvyšší soud v této věci vyloučil, aby taková plná moc byla považována za veřejnou listinu ve smyslu §176 tr. zák., a konstatoval, že veřejnou listinou může být plná moc jen za předpokladu, že byla pořízena formou notářského zápisu o právním úkonu. Soudy obou stupňů, jež rozhodovaly v trestní věci obviněného A. S., správně interpretovaly citovaný judikát v tom smyslu, že nemá vliv na trestní odpovědnost dovolatele, avšak svůj závěr dostatečně nevysvětlily. Nejvyšší soud tedy dodává, že judikované rozhodnutí nelze srovnávat se skutkovými okolnostmi v posuzované věci obviněného, a proto je nebylo možné na danou věc aplikovat. Obviněný, jehož věci se týkal judikát, podstatně pozměnil obsah notářsky ověřené plné moci, nikoli samotnou ověřovací doložku. Tato okolnost má přitom pro odlišení obou věcí zásadní význam. Předmětem stížnosti pro porušení zákona v tehdy posuzované trestní věci totiž vůbec nebyla tzv. ověřovací doložka, kterou byla plná moc opatřena, (o její pravosti nebyly žádné pochybnosti). Ve věci obviněného V. S. je však pro určení povahy dotčené listiny důležitá právě jen ta část, v níž je listina opatřena otiskem razítka příslušného notáře, a v něm vyplněné údaje a podpis ověřující osoby. Zcela v souladu s dotčeným judikátem tedy jsou i rozhodnutí obvodního a městského soudu, jež netvrdí, že by padělanými veřejnými listinami byly jednotlivé písemnosti (souhlasy s umístěním sídla, plná moc, potvrzení o beztrestnosti, čestné prohlášení), ale pouze ty jejich části, na nichž jsou příslušné ověřovací doložky.
V právní teorii i praxi jsou zcela jednotné názory na posuzování charakteru ověřovací doložky, jež splňuje náležitosti kladené na ně notářským řádem, jako veřejné listiny. Důraz je kladen na oddělení textu obsaženého na listině, případě ověřovaného opisu, a samotné doložky. Výhradně ověřovací doložka totiž může mít v souladu s ustanoveními §6 notářského řádu (a v posuzované věci také po splnění podmínek v §73 odst. 2 a §74 odst. 2 notářského řádu) povahu veřejné listiny (srov. Holub, O. Druhy a formy součinnosti notáře podle obchodního zákoníku. Právní rádce. 1994, č. 2, str. 45). Vidimací (§73 notářského řádu) se ověřuje jen to, že opis souhlasí doslovně s originálem listiny a legalizací zase, že určitá osoba v přítomnosti notáře listinu vlastnoručně podepsala nebo podpis na listině uznala za vlastní. Obdobně se, byť pouze k ověřování kopií, vyjádřila Radka Chlebcová v článku Veřejná listina a její použití v mezinárodním a evropském právu, I. část. uveřejněném v Právním fóru, č. 1, str. 27. Autorka uvedla, že sama kopie listiny svůj soukromý charakter po ověření nezmění, ale jejich součástí se nově stane veřejná listina v podobě ověřovací doložky, pouze na niž se pak vztahují účinky spojené s veřejnou listinou. Konečně odborná právní praxe hovoří o jediné výjimce, kdy ověřovací doložku notáře nelze považovat za veřejnou listinu, a to doložku, jíž se provádí autorizovaná konverze dokumentů (srov. Bílek, P., Fiala, R., Jindřich, M., Wawerka, K. a kol. Notářský řád a řízení o dědictví. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 48 – 52). Rovněž v souladu s tímto výkladem je i rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 25/2006 Sb. rozh. civ.
Podle zjištění dovolacího soudu k bližším okolnostem dílčích skutků byl v bodě 11. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu užit písemný souhlas s umístěním sídla společnosti MARCHAL, s. r. o., v prostorách ulice Máchova 23/469, Praha 2, 120 00, který dne 15. 2. 2005 udělili Ing. M. W. a M. W. Pod jejich podpisy se na téže listině nachází ověřovací doložka s číslem ověřovací knihy 02-7812/2005 s podpisem tajemnice Evy Kökertové., pověřené notářkou JUDr. Miluší Peterkovou. Souhlas s umístěním sídla společnosti tvoří s ověřovací doložkou fyzicky jedinou listinu, jež je založena na č. l. 566 trestního spisu. U skutku pod bodem 12. výroku o vině rozsudku městského soudu byl rejstříkovému soudu předložen opět písemný souhlas s umístěním sídla, tentokráte společnosti Smirnov Konzult, s. r. o., v prostorách ul. Máchova 23/469, Praha 2 120 00, udělený opět M. W. a Ing. M. W. dne 21. 10. 2005, přičemž ke stejnému dni je datována falešná ověřovací doložka ze dne 21. 10. 2005 s padělaným číslem ověřovací knihy 10-356-7/2005 a s podpisem tajemnice Evy Kökertové, pověřené notářkou JUDr. Miluší Peterkovou (viz č. l. 644). Jednání popsané v bodě 13. výroku o vině rozsudku obvodního soudu ze dne 13. 1. 2009 spočívalo v předložení návrhu na zápis změn údajů v obchodním rejstříku ohledně společnosti Kopule, s. r. o., jež se týkaly mj. zápisu nové jednatelky a společnice A. G., plnou moc ze dne 3. 2. 2006 udělenou obviněnému společností KOPULE, s.r.o. Zmocnitele při tomto úkonu zastupovala její nově zapisovaná jednatelka. Plná moc je založena na č. l. 689 a opravňovala obviněného ke všem právním úkonům spojeným se změnami společnosti, tj. k podepisování všech dokumentů týkajících se této společnosti, k podávání a podepisování návrhů na zápis změn do obchodního rejstříku, k podepisování notářského zápisu, smlouvy o převodu obchodních podílů, dodatku ke společenské smlouvě, zápis z jednání valné hromady atd. Pod bodem 14. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. 1. 2009 je dovolateli kladeno za vinu, že předložil Městskému soudu v Praze spolu s návrhem na zápis změn údajů do obchodního rejstříku ohledně společnosti Agatha s.r.o., v níž novým jednatelem (namísto obviněného A. S.) se měl stát Y. K., potvrzení o beztrestnosti tohoto nového jednatele. Potvrzení o beztrestnosti vydalo Ministerstvo vnitra Ukrajiny a je na něm připojena padělaná ověřovací doložka ze dne 20. 3. 2006 s falešným podpisem Kamily Strejcovské pověřené notářkou Mgr. Naděždou Alšovou (viz č. l. 500). Konečně k bodu 15. výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 1. 2009 lze blíže uvést, že obviněný A. S. předložil rejstříkovému soudu spolu s návrhem na zápis změn údajů v obchodním rejstříku ohledně společnosti RAANANA, s. r. o., čestné prohlášení ze dne 11. 5. 2006, jímž nová jednatelka O. G. deklarovala, že souhlasí s jmenováním do funkce, je jí více jak 18 let a je způsobilá k právním úkonům a bezúhonná, na její majetek nebyl prohlášen ani ukončen konkurs, nebyla účastníkem nuceného vyrovnání a jako úpadce nebyla nikdy účastníkem řízení o konkursu a vyrovnání, že jí nebyl uložen trest zákazu činnosti a splňuje podmínky stanovené v §6, 8 živnostenského zákona, že splňuje podmínky stanovené v §38l obchodního zákona a že se za společnost bude podepisovat tak, jak je uvedeno na dané listině. Čestné prohlášení je doplněno o nepravou ověřovací doložku s padělaným ověřovacím číslem ověřovací knihy 05-452/2006 a padělaným podpisem Evy Kökertové, pověřené notářkou JUDr. Miluší Peterkovou (viz č. l. 753).
O skutečnosti, že v případě uvedených ověřovacích doložek se jedná o falzifikáty, svědčí zejména vyjádření notářek JUDr. Miluše Peterkové a JUDr. Naděždy Alšové (srov. č. l. 533, 596, 453 a 816). Není tak pochyb o nepravosti dotčených ověřovacích listin. Třeba zdůraznit, že dovolateli nebylo kladeno za vinu vytvoření falzifikátů, tj. padělání, ale užití těchto padělaných veřejných listin v řízení o zápisech v obchodním rejstříku vedeném u Městského soudu v Praze. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tak nebylo stiženo vytýkanou vadou absence jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu podle §176 odst. 1 tr. zák.
Pokud dovolatel brojil proti nepřiměřenosti ukládaného trestu, ocitl se mimo rozsah zákonného vymezení dovolacích důvodů. Proti výroku o trestu lze zásadně podat dovolání odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Avšak ani ten neumožňuje napadat nepřiměřenou přísnost trestu, byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. (Srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) S názorem obviněného, že od spáchání trestného činu uplynula natolik dlouhá doba, že uložený trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu třiceti měsíců se jeví jako nepřiměřeně přísný, se dovolací soud ani neztotožnil. Trestné činnosti se obviněný dopustil v letech 2005 až 2006, přičemž pravomocně bylo trestní stíhání ukončeno dne 8. 7. 2009, tedy 3 roky po posledním dílčím útoku trestného činu podle §176 odst. 1 tr. zák. Obviněnému byl uložen trest v dolní polovině trestné sazby za přísnější ze dvou trestných činů, jimiž byl uznán vinným, a to trest, který není spojen s omezením osobní svobody. Ve prospěch obviněného rozhodl i odvolací soud v napadeném rozsudku, jímž na rozdíl od soudu prvního stupně již neukládal obviněnému peněžitý trest. V trestní věci obviněného tak podle názoru Nejvyššího soudu nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě jako součástí práva na spravedlivý proces, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základ práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb.
Dále obviněný A. S. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jenž spočívá ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod naplněn, pokud v rozhodnutí určitý výrok chybí, tj. nebyl-li vůbec učiněn, ač se tak mělo stát, podle druhé alternativy jde o případ, když konkrétní výrok sice byl učiněn, ale není úplný, protože neobsahuje některou z podstatných zákonných náležitostí (viz např. §120 odst. 3 tr. ř.). Dovolatel však neuvedl žádné konkrétní námitky, jimiž by objasnil, v čem spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu, a pokud snad prostřednictvím tohoto důvodu napadal „kusá a neúplná“ odůvodnění napadených rozhodnutí, Nejvyšší soud pouze připomíná, že podle §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání přípustné jen proti důvodům rozhodnutí.
Dovolatel byl přesvědčen, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Tuto námitku výslovně nesubsumoval pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů, obsahově však neodpovídá ani jednomu z nich. Obviněný vytkl odvolacímu soudu nerespektování zásad zakotvených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nesouhlasil především s tím, jakým způsobem městský soud provedl důkazní řízení a jak hodnotil jednotlivé důkazy. Podle názoru obviněného založil soud svůj závěr o vině pouze na jediném důkazu, což je neslučitelné s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, publikovaného pod č. 81 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu ČR. Přestože k této nepřípustné námitce Nejvyšší soud nepřihlížel, nad rámec dovolání nutno dodat, že citované rozhodnutí Ústavního soudu na posuzovanou trestní věc nedopadá. Před Ústavním soudem bylo vedeno řízení ve věci stěžovatele, který byl odsouzen pro trestný čin neoprávněného držení platební karty na základě svědectví poškozeného. Další nepřímé důkazy nebyly opatřeny a i v této jediné svědecké výpovědi byly mezery a rozpory. Taková situace však ve věci obviněného A. S. nenastala. Navíc sám obviněný ani nespecifikoval, který „jediný“ důkaz měl svou stručnou poznámkou v dovolání na mysli. Výroky o vině učiněné ve věci rozhodujícími soudy vzešly ze zákonně provedeného dokazování, jejich podkladem se staly především důkazy listinné (jednotlivé písemnosti doplněné o padělané ověřovací doložky, které obviněný přiložil k návrhu na zápis změn do obchodního rejstříku), avšak i výpovědi jednotlivých svědků, především notářek Mgr. Naděždy Alšové a JUDr. Miluše Peterkové a dále O. G. a M. W. Všechny důkazy jednotlivě i ve svém souhrnu svědčily o vině obviněného trestnými činy zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 tr. zák. linea první a padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea druhá tr. zák. a o nevěrohodnosti a účelovosti obhajoby obviněného A. S., včetně jeho tvrzení o účasti další osoby – P. K.
S ohledem na uvedené nelze mít ani žádné pochybnosti o naplnění materiální stránky obou trestných činů, která byla hodnocena podle kritérií, jejichž demonstrativní výčet je obsažen v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že k naplnění materiálního znaku trestného činu, tedy aby čin dosáhl stupně nebezpečnosti pro společnosti vyššího než nepatrného, dojde v podstatě tam, kde byly naplněny již formální znaky v běžně se vyskytujících případech. Nesplnění materiální podmínky trestnosti přichází v úvahu pouze tam, kdy stupeň nebezpečnosti pro společnosti v konkrétním případě při splnění formálních znaků určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům (viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Skutková zjištění, k nimž v trestní věci obviněného dospěly soudy nižších stupňů, umožňují jednoznačný závěr o potřebném stupni nebezpečnosti činů spáchaných obviněným, který dlouhodobě evidentně ze zištné pohnutky tzv. „zajišťoval cizím státním občanům“ možnost podnikat v České republice, resp. zřejmě tím legalizovat jejich pobyt, a to prostřednictvím falešných dokumentů, které předkládal obchodnímu rejstříku. I s ohledem na dobu a způsob páchání trestné činnosti rozhodně nelze uvažovat o takových výjimečných skutkových okolnostech, které by odůvodnily snížení stupně nebezpečnosti obou trestných činů pod dolní hranici jejich typové nebezpečnosti pro společnost. Stejně lze podpořit i správný závěr soudů ohledně naplnění subjektivní stránky, neboť samotný charakter trestné činnosti nasvědčuje tomu, že obviněný se jí dopouštěl v přímém úmyslu. Obviněný ve svém dovolání ani neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly zpochybnit právní posouzení materiální i subjektivní stránky trestných činů, kdy jen obecně vyjádřil svůj opačný názor – tedy, že „z pohledu materiálního pojetí se nejedná o trestný čin“. K otázce úmyslu pak pouze stroze konstatoval, že nebyl prokázán, čímž se však ocitl mimo jakýkoli dovolací důvod, neboť Nejvyšší soud již uvedl, že skutkové námitky nespadají pod důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. zák., ale tvoří jej výhradně námitky proti aplikaci hmotného práva.
Nejvyšší soud tedy část obviněným uplatněných námitek, které byly podřaditelné uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. zák. posoudil jako nedůvodné. Ostatními námitkami, jež překročily rozsah možného přezkumu v dovolacím řízení, se Nejvyšší soud zabývat nemohl. Napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení tedy nebylo zatíženo vadami nepřípustnosti trestního stíhání a v hmotně právním posouzení skutku a Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného A. S. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný A. S. v úplném závěru svého podání učinil návrh, aby Nejvyšší soud rozhodl „ve smyslu ustanovení §265l tr. ř.“ o přerušení či odkladu výkonu rozhodnutí. Dovolací soud citované ustanovení považoval za písařskou chybu, neboť se týká přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí. Obsahově návrhu obviněného odpovídá ustanovení §265o tr. ř., podle kterého může předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. S ohledem na způsob rozhodnutí dovolacího soudu však tento neshledal důvody pro takové rozhodnutí a o odložení ani přerušení výkonu trestu uloženého dovolateli nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. května 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová