ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.478.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 478/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. června 2004 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jindřicha Urbánka a soudců JUDr. Františka Púryho a JUDr. Blanky Roušalové o dovolání obviněného J. S., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 6 To 89/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 2/2003, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 6 To 89/2003, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 50 T 2/2003.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že obviněný J. S. je vinen, že
dne 26. 11. 2002 kolem 17:00 hodiny v H., S. ul. č. 449, se na chodbě domu, kde bydlí, dostal do slovní rozepře s Ing. P. R., zaměstnancem E. ú. Z., který zde měl z pověření soudního exekutora JUDr. M. R. provést exekuční úkony na jeho majetku, a to na základě usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 3 Nc 3164/2002, a exekučního příkazu ze dne 12. 11. 2002, č. j. Ex 2670/02, udeřil jej pěstí do obličeje a nakonec vytlačil z chodby na ulici, kde v úmyslu ho usmrtit na něj vystřelil z legálně drženého revolveru zn. Arminius HW 38, ráže .38 Speciál, výrobní číslo 1500543, do oblasti břicha, čímž mu způsobil střelné poranění levé poloviny břišní stěny s několikanásobným průstřelem tenkých střevních kliček a okruží s nutností operativního odnětí cca 30 cm tenkého střeva, perforaci lopaty pravé kyčelní kosti, prokrvácení pravostranného zapobřišnicového prostoru s poraněním m. psoas a drobné větve artéria illiance interna a masivní krvácení do dutiny břišní, zapobřišnicového prostoru s úrazově krvácivým šokem a dále poranění typu spáleniny na meziprstní řase mezi levým palcem a ukazovákem, pro kterážto poranění byl poškozený v nemocničním ošetření do 13. 12. 2002, přičemž uvedenými zraněními byl bezprostředně ohrožen na životě,
tedy
dopustil se jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil, avšak k dokonání činu nedošlo
tím spáchal
pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák.
a odsuzuje se
podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let.
Podle §39a odst. 3 tr. zák. se obviněný pro výkon trestu zařazuje do věznice s dozorem.
Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. se obviněnému ukládá trest propadnutí věci, a to revolveru Arminius HW 38, ráže .38 Speciál, výrobní číslo 1500543, a 14 ks kompletních ostrých nábojů ráže .38 Speciál, které jsou uloženy u Okresního ředitelství Policie České republiky v K., skupiny pro zbraně, střelivo, výbušniny a drogy, pod položkou skladovací knihy č. j. 5/ZBR-2003.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, pobočce Okresní pojišťovně v K., E. n. 4250, K., částku 27.903,- Kč.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 50 T 2/2003, byl obviněný J. S. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. a byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks revolveru Arminius HW 38, ráže .38 Speciál, výrobní číslo 1500543 a 14 ks kompletních ostrých nábojů ráže .38 Speciál, které jsou uloženy v depozitu u Okresního ředitelství Policie České republiky v K., skupiny pro zbraně, střelivo, výbušniny a drogy, pod položkou skladovací knihy č. j. 5/ZBR-2003. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, pobočce Okresní pojišťovně v K., E. n. 4250, K., škodu ve výši 27.903,- Kč.
Trestný čin obviněný spáchal tím, že dne 26. 11. 2002 kolem 17:00 hodiny v H., S. ul. č. 449, se na chodbě domu, kde bydlí, dostal do slovní rozepře s Ing. P. R., zaměstnancem E. ú. Z., který zde měl z pověření soudního exekutora JUDr. M. R. provést exekuční úkony na jeho majetku, a to na základě usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 3 Nc 3164/2002, a exekučního příkazu ze dne 12. 11. 2002, č. j. Ex 2670/02, udeřil jej pěstí do obličeje a nakonec vytlačil z chodby na ulici, kde v úmyslu ho usmrtit na něj vystřelil z legálně drženého revolveru zn. Arminius HW 38, ráže .38 Speciál, výrobní číslo 1500543, do oblasti břicha, čímž mu způsobil střelné poranění levé poloviny břišní stěny s několikanásobným průstřelem tenkých střevních kliček a okruží s nutností operativního odnětí cca 30 cm tenkého střeva, perforaci lopaty pravé kyčelní kosti, prokrvácení pravostranného zapobřišnicového prostoru s poraněním m. psoas a drobné větve artéria illiance interna a masivní krvácení do dutiny břišní, zapobřišnicového prostoru s úrazově krvácivým šokem a dále poranění typu spáleniny na meziprstní řase mezi levým palcem a ukazovákem, pro kterážto poranění byl poškozený v nemocničním ošetření do 13. 12. 2002, přičemž uvedenými zraněními byl bezprostředně ohrožen na životě.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 50 T 2/2003, podal obviněný J. S. odvolání proti výroku o vině i trestu, P. S., která opravný prostředek neodůvodnila, a M. S., která podala odvolání proti výroku o trestu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 6 To 89/2003, všechna odvolání zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. P. N. dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), a l) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že Vrchní soud v Olomouci podle jeho názoru nerespektoval ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Obviněný namítl, že dne 22. 1. 2004 bylo konáno veřejné zasedání, přestože dne 20. 1. 2004 zaslal Vrchnímu soudu v Olomouci telegram, jímž žádal o odročení veřejného zasedání z důvodu onemocnění. Protože Vrchní soud v Olomouci rozhodl o konání veřejného zasedání, v němž rozhodl o odvoláních, podle obviněného tím výrazným způsobem omezil jeho právo na obhajobu, zejména právo na vyjádření se k prováděným důkazům, i jeho právo na závěrečnou řeč. Dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g, l) tr. ř. podle obviněného spočívají v nesprávném právním posouzení postavení poškozeného Ing. P. R. jako veřejného činitele, a tím v nesprávné právní kvalifikaci trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. Obviněný v dovolání nesouhlasil s argumenty soudů obou stupňů a poukázal na to, že podle ustanovení §89 odst. 9 tr. zák. je veřejným činitelem pouze soudní exekutor. Poškozený Ing. P. R. jako zaměstnanec soudního exekutora proto nemohl být v postavení veřejného činitele. Obviněný v dovolání také uvedl, že podle něj poškozený do soukromého domu vstoupil neoprávněně. V dalších námitkách dovolatel nesouhlasil s právním názorem soudů obou stupňů, že šlo o chtěný výstřel na poškozeného a vytýkal Vrchnímu soudu v Olomouci, že neprovedl jím navrhovaný důkaz spočívající v provedení zátěžových testů.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 6 To 89/2003, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného souhlasila s argumentací soudu druhého stupně ohledně právní kvalifikace jednání obviněného jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. Poškozený Ing. P. R. se podle ní jako zaměstnanec exekutorské kanceláře podílel na plnění úkolů společnosti a státu a používal přitom stejné pravomoci, které byly v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřeny soudnímu exekutorovi, a proto požíval ochrany veřejného činitele. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto není podle jejího názoru naplněn. Za důvodnou naproti tomu považovala námitku obviněného, která byla podřazena pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívající v tom, že byla porušena ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Výkladem ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. dospěla k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo výkonu trestu, lze konat veřejné zasedání odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného, pokud byl k němu včas předvolán nebo byl o něm včas vyrozuměn, a nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem obviněného na spravedlivý proces. Poukázala na to, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není patrno, že veřejné zasedání bylo konáno v nepřítomnosti obviněného. Odvolací soud podle ní nevzal v úvahu a správně nevyhodnotil všechny nezbytné předpoklady, za jejichž splnění lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného a stranou jeho pozornosti zůstalo též ustanovení čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý mimo jiné právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 6 To 89/2003, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, aby toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř., dovolání bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. a má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání zjistil, že dovolání obviněného je důvodné.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Tento dovolací důvod spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z obsahu spisu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 2/2003 je zřejmé, že obviněný byl dne 19. 12. 2003 předvolán k veřejnému zasedání k projednání odvolání obviněného a jeho dcer P. S. a M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 50 T 2/2003, na den 22. 1. 2004 v 8:30 hod. do budovy Vrchního soudu v Olomouci (č. l. 611). Současně byl k veřejném zasedání předvolán také znalec MUDr. B. V. Dne 20. 1. 2004 požádal obviněný telegramem předsedu senátu Vrchního soudu v Olomouci o odročení veřejného zasedání z důvodu chřipkového onemocnění a neschopnosti cestovat s tím, že chorobopis zasílá doporučenou poštou (č. l. 616). Dne 21. 1. 2004 byl doručen Vrchnímu soudu v Olomouci dopis obviněného ze dne 19. 1. 2004 se žádostí o odročení veřejného zasedání dne 22. 1. 2004 z důvodu zhoršujícího se chřipkového onemocnění a neschopnosti cestovat s omluvou a připojenou kopií chorobopisu vystaveného lékařkou MUDr. H. M. z O. Vyplývá z něj, že obviněný byl vyšetřen dne 19. 1. 2004 s diagnozou viroza a byla mu předepsána řada léků. Dne 21. 1. 2004 hovořil předseda senátu telefonicky s lékařkou MUDr. H. M., aby zjistil aktuální zdravotní stav obviněného. Lékařka potvrdila údaje uvedené v lékařské zprávě s tím, že údaj o zvýšené teplotě převzala od obviněného, protože sama mu teplotu při vyšetření neměřila. Dále uvedla, že pokud by obviněný neměl teplotu, pak by diagnostikovaný zdravotní stav nebránil obviněnému v účasti u jednání soudu (č. l. 623). Z dalšího úředního záznamu ze dne 21. 1. 2004 plyne, že předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci oznámil obhájci obviněného JUDr. P. N., že omluva obviněného nebyla s ohledem na rozhovor předsedy senátu s ošetřující lékařkou akceptována (č. l. 624). Na počátku veřejného zasedání dne 22. 1. 2004 sdělil obhájce obviněného k dotazu předsedy senátu, že zdravotní stav obviněného je špatný, obviněný má teploty a necítí se na to, aby cestoval. Na to po krátké poradě senátu bez přerušení jednání bylo vyhlášeno usnesení, že podle §202 odst. 2 tr. ř. za použití §238 tr. ř. bude veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného.
Nejvyšší soud shledal, že tento dovolací důvod je naplněn. Odvolací soud projednal odvolání obviněného a jeho dcer přesto, že se obviněný řádně omluvil, doložil důvod své omluvy a odvolací soud tuto omluvu nepřijal vzhledem k rozhovoru předsedy senátu s ošetřující lékařkou obviněného, z něhož vyplynulo, že obviněný by byl schopen účasti u soudu, pokud by neměl teploty. Při takto podmíněně formulované odpovědi lékařky a vůli obviněného, který se chtěl zúčastnit veřejného zasedání, je nepochybné, že veřejné zasedání odvolacího soudu se v rozporu s §202 tr. ř. konalo v nepřítomnosti obviněného, ačkoliv mu měla být umožněna přítomnost u veřejného zasedání. Obviněný tak byl zkrácen na svém právu zakotveném v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit k důkazům prováděným u veřejného zasedání, a to výslechu znalce MUDr. B. V., odbornému stanovisku prim. MUDr. L. G. ze dne 19. 1. 2004 k možným medicínským příčinám jednání J. S. dne 26. 11. 2002 i k doplnění znaleckého posudku z odvětví psychologie Mgr. et Mgr. J. T. ze dne 6. 10. 2003.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení skutku v tom, že jeho jednání bylo posouzeno podle přísnější právní kvalifikace podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. proto, že spáchal čin na veřejném činiteli při výkonu jeho pravomoci. Poukázal na to, že poškozený Ing. P. R. se sice představoval jako soudní exekutor, jímž nebyl, protože nemá právnické vzdělání a zkoušky, a byl proto ve smyslu zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů, tzv. dalším zaměstnancem, tj. osobou, která může být pověřena prováděním jednoduchých úkonů, které nejsou předmětem exekuční činnosti, ale pouze s ní souvisí. Úkony, které jsou předmětem exekuční činnosti mohou podle dovolatele činit jen exekutor nebo jeho kandidáti či koncipienti. Dovolatel zdůraznil, že podle §56 exekučního řádu písemnosti v exekučním řízení doručuje pouze exekutor. Poškozený Ing. P. R. měl provést právě takové doručení písemností a je tedy zřejmé, že k tomu nebyl oprávněn a nemohl se proto nacházet v postavení veřejného činitele.
Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že poškozený Ing. P. R. se spolupodílel v rámci svého zmocnění soudním exekutorem na zabezpečení výkonu soudního rozhodnutí výkonem jednoduchých úkonů souvisejících s exekuční činností a jako zaměstnanec exekutorské kanceláře se tedy podílel na plnění úkolů společnosti a státu a používal přitom stejné pravomoci, které byly v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřeny soudnímu exekutorovi. Poškozený Ing. P. R. proto podle odvolacího soudu požíval ochrany veřejného činitele. Tento závěr dovodil též s poukazem na ustanovení §157 tr. zák., z něhož vyplývá, že ochrana podle §155 tr. zák. a §156 tr. zák. se poskytuje též osobě, která vystoupila na ochranu veřejného činitele. Argumentoval též rozhodnutím č. 49/2001 Sb. rozh. tr., podle kterého soudní vykonavatel, který na podkladě pravomocného a vykonatelného exekučního usnesení provádí (příp. hodlá bezprostředně provést) soupis věcí povinného, je veřejným činitelem.
Nejvyšší soud se s právním názorem Vrchního soudu v Olomouci neztotožnil. Vycházel přitom z následujících skutečností a úvah:
Trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Podle §219 odst. 2 písm. f) tr. zák. odnětím svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na veřejném činiteli při výkonu nebo pro výkon jeho pravomoci.
Podle §89 odst. 9 tr. zák. je veřejným činitelem mimo jiné soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu, jímž se rozumí zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"exekuční řád\"). Stejně vymezuje postavení exekutora jako veřejného činitele ustanovení §4 exekučního řádu.
Podle §27 odst. 1 exekučního řádu může exekutor zaměstnávat v pracovním poměru další zaměstnance. Podle §27 odst. 2 exekučního řádu exekutor může pověřit tyto zaměstnance vykonáním jednoduchých úkonů, které souvisí s exekuční činností nebo další činností.
Je nepochybné, že poškozený Ing. P. R. nebyl soudním exekutorem ve smyslu §1 odst. 1 exekučního řádu, ale měl postavení tzv. dalšího zaměstnance exekutora podle §27 odst. 1 exekučního řádu, kterého soudní exekutor JUDr. M. R. pověřil vykonáváním jednoduchých úkonů.
Z popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dne 26. 11. 2002 měl poškozený Ing. P. R., zaměstnanec E. ú. ve Z., provést z pověření soudního exekutora JUDr. M. R. exekuční úkony na majetku obviněného J. S., a to na základě usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 3 Nc 3164/2002, a exekučního příkazu ze dne 12. 11. 2002, č. j. Ex 2670/02. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí je zřejmé, že poškozený byl pověřen doručením uvedeného usnesení Okresního soudu v Kroměříži i exekučního příkazu, případně sepsáním movitých věcí nacházejících se v bytě obviněného. K takovým úkonům však zaměstnanec exekutora není oprávněn, protože podle §56 exekučního řádu písemnosti v exekučním řízení doručuje vždy exekutor buď sám, nebo prostřednictvím pošty nebo jiné osoby, která provádí přepravu zásilek. Z vymezení postavení veřejného činitele v ustanovení §89 odst. 9 tr. zák. i v ustanovení §4 exekučního řádu vyplývá, že poškozený Ing. P. R. jako zaměstnanec soudního exekutora podle §27 odst. 1 exekučního řádu se nenacházel v postavení veřejného činitele, neboť takové postavení má jen soudní exekutor, a to jen za podmínky, že vykonává exekuční činnost, dále při sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena (srov. §89 odst. 9 tr. zák.). Poškozený Ing. P. R. jako zaměstnanec exekutorského úřadu neměl ani nemohl mít exekuční pravomoc, nebyl oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech v exekučním řízení, protože mohl vykonávat na základě pověření soudního exekutora pouze jednoduché úkony.
Nejvyšší soud k právnímu názoru odvolacího soudu dále uvádí, že argumentace analogickým použitím rozhodnutí č. 49/2001 Sb. rozh. tr. není namístě, protože i v tomto rozhodnutí se považuje za veřejného činitele jen soudní vykonavatel, a nikoliv zaměstnanec s dílčí působností ve vykonávacím řízení. Naprosto nepřípadná je i argumentace odvolacího soudu, že úvahy o tom, že poškozený Ing. P. R. jednal v postavení veřejného činitele, lze podpořit i odkazem na ustanovení §157 tr. zák. Podle tohoto ustanovení trestního zákona se ochrana podle §155 a §156 tr. zák. poskytuje též osobě, která vystoupila na podporu nebo ochranu veřejného činitele. Zcela logicky se jedná o jinou osobu, než veřejného činitele, která veřejnému činiteli pomáhá plnit jeho úkol nebo se veřejného činitele zastane. Právní názor odvolacího soudu je logicky rozporný, když považuje poškozeného za veřejného činitele a současně za jinou osobu, které se poskytuje ochrana podle ustanovení §157 tr. zák.
Pokud jde o exekuci na majetek obviněného J. S., Nejvyšší soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 22. 4. 1998, č. j. 6 C 25/98-51, byla obviněnému uložena povinnost zaplatit žalobci PSG - S. a d. z., a. s., se sídlem v O., N. 1552, částku 50.915,03,- Kč s 16 % úrokem z prodlení z částky 16.971,69,- Kč od 3. 3. 1994 do zaplacení, s 16 % úrokem z prodlení z částky 16.971,69,- Kč od 22. 3. 1994 do zaplacení a z částky 16.961,69,- Kč od 14. 4. 1994 do zaplacení, to vše do 31. 12. 1999, a dále mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 2.892,- Kč, a to do 60 dnů od právní moci rozsudku. Rozsudek nabyl právní moci dne 2. 6. 1998. Ve spisu je na č. l. 225 upomínka ze dne 24. 8. 1999 o zaplacení částky 50.915,03,- Kč s příslušenstvím zaslaná obviněnému JUDr. M. H. z právního oddělení PSG - S. a d. z., a. s., O., s výzvou, aby tuto částku, k jejímuž zaplacení byl zavázán rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 22. 4. 1998, č. j. 6 C 25/98-51, včetně nákladů řízení v částce 2.892,- Kč zaplatil do 31. 12. 1999. Dne 25. 8. 1999 předal J. S. částku 53.807,03,- Kč JUDr. M. H., který potvrdil její převzetí podpisem. Tato částka sestává z částek uvedených ve výzvě ze dne 24. 8. 1999 s tím, že úroky z prodlení po dohodě nebudou požadovány a že zaplacením celkové částky 53.807,03,- Kč jsou uhrazeny veškeré závazky J. S. vůči PSG - S. a d. z., a. s., v O. (kopie dokladu na č. l. 223 a 226). Obviněný J. S. také oznámil dopisem ze dne 15. 8. 2002, jehož originál s obálkou je založen do spisu, JUDr. L. P., že jeho závazky vůči PSG - S. a d. z., a. s., v O. byly vyrovnány dne 25. 8. 1999 a že po telefonickém hovoru s ním ze dne 14. 8. 2002 mu zasílá též kopii dokladu o úhradě (č. l. 223). Zaplacení výše uvedené částky obviněným bylo zpochybněno zprávou PSG - S. a d. z., a. s., se sídlem ve Z., Z. 4077 (č. l. 215 - 217), avšak JUDr. M. H. ani JUDr. L. P. nebyli jako svědci ohledně zaplacení zmíněné částky vyslechnuti.
Usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 10. 2002, č. j. 3 Nc 3164/2002-9, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 14. 11. 2002, č. j. 3 Nc 3164/2002-11, soud nařídil exekuci na majetek povinného, tj. obviněného J. S., na základě výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Kroměříži a současně pověřil provedením této exekuce JUDr. M. R., soudního exekutora E. ú. ve Z., se sídlem Z., Z. 4077.
Jak plyne ze zprávy Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 12. 2002, usnesení tohoto soudu ze dne 3. 10. 2002, č. j. 3 Nc 3164/2002-9, nenabylo právní moci ke dni 26. 11. 2002, protože bylo doručeno povinnému dne 4. 12. 2002 a jeho manželce dne 29. 11. 2002 (č. l. 203). Soudní exekutor vydal dne 12. 11. 2002 pod č. j. Ex 2670/02-27 exekuční příkaz, kterým rozhodl o provedení exekuce prodejem nemovitostí povinného, a téhož dne další exekuční příkaz pod č. j. Ex 2670/02-28, kterým rozhodl o provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného.
Podle §47 odst. 2 exekučního řádu má exekuční příkaz účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Podle exekučního příkazu se exekuce provede po právní moci usnesení o nařízení exekuce. Z výše uvedeného je evidentní, že poškozený Ing. P. R. dne 26. 11. 2002 hodlal provádět úkony, kterými byl pověřen soudním exekutorem, ačkoliv usnesení o nařízení exekuce v té době nebylo (a ani nemohlo být) pravomocné. Tyto úkony proto nemohly být ani úkony podle exekučního řádu.
Další dovolací námitky obviněného se týkají důkazního řízení a hodnocení důkazů. Těmito tzv. skutkovými námitkami se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění. Nejvyšší soud totiž nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný odůvodnil společně s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti výroku rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, Nejvyšší soud shledal, že jsou naplněny důvody, o které dovolatel opřel své dovolání, a že podané dovolání je důvodné. Proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 6 To 89/2003, i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 50 T 2/2003. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Protože po zrušení napadeného rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně je nutno ve věci učinit nové rozhodnutí, rozhodl Nejvyšší soud sám ve věci rozsudkem podle §265m odst. 1 tr. ř. Vycházel přitom z právního stavu, který tu je po zrušení napadeného rozhodnutí (tj. ex nunc).
V dovolacím řízení Nejvyšší soud přisvědčil námitce obviněného, že trestný čin nespáchal na veřejném činiteli při výkonu jeho pravomoci, a skutek kvalifikoval jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák.
Při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédl Nejvyšší soud ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost, k možnosti nápravy a poměrům pachatele (§31 odst. 1 tr. zák.), k tomu, do jaké míry se jednání obviněného přiblížilo k dokonání trestného činu, jakož i k okolnostem a k důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo [§31 odst. 2 písm. c) tr. zák.]. Vzal v úvahu, že podle §23 odst. 1 tr. zák. je účelem trestu chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti.
Na trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. stanoví trestní zákon trest odnětí svobody na deset až patnáct let. Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin (§8 odst. 2 tr. zák.). Nejvyšší soud s přihlédnutím k ustanovením §23 odst. 1 tr. zák., §31 odst. 1 tr. zák. použil ustanovení §40 odst. 1, 2 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Vzal přitom v úvahu okolnosti případu, na něž bylo již poukázáno, poměry obviněného, i to, že se obviněný dopustil pokusu trestného činu, byť se jedná o pokus zvlášť závažného trestného činu. Pokud jde o okolnosti případu, vycházel z toho, že podle exekučního příkazu lze exekuci provést až po právní moci usnesení o nařízení exekuce, přičemž v tomto případě exekuce nebyla pravomocně nařízena, poškozený nebyl oprávněn doručovat písemnosti v exekučním řízení a nešlo o úkony podle exekučního řádu. Dále Nejvyšší soud přihlédl k tomu, že za této situace poškozený Ing. P. R. nebyl oprávněn vstoupit do domu, jehož vlastníkem ani nebyl obviněný, když zůstaly i pochybnosti o tom, zda obviněný zaplatil či nikoliv částku, pro jejíž zaplacení byly vydány exekuční příkazy. Za okolnosti případu nebo poměry pachatele, které odůvodňují postup podle §40 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud považuje i to, že obviněný vedl před spácháním trestného činu řádný život [§33 písm. g) tr. zák.], že trestného činu upřímně litoval [§33 písm. ch) tr. zák.], což projevil písemnou omluvou poškozenému a lítostí projevovanou při hlavním líčení, i skutečnost, že obviněný spáchal trestný čin v silném rozrušení [§33 písm. a) tr. zák.], jak je patrno ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Nejvyšší soud neshledal přitěžující okolnosti podle §34 tr. zák.
Vzhledem k výše uvedeným okolnostem případu i poměrům obviněného, který je invalidním důchodcem, trpí těžší formou cukrovky diabetes mellitus II. typu s diabetickou polyneuropatií a retinopatií I. stupně a hypertenzí II. stupně, pro niž se léčí od roku 1980, má Nejvyšší soud za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání, když prognóza resocializace obviněného je značně příznivá (§40 odst. 1 tr. zák.). Podle §40 odst. 2 tr. zák. může soud také mimořádně snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákonem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že u obviněného jsou splněny zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §40 odst. 1, 2 tr. zák.
Nejvyšší soud vzal zřetel na zákonné omezení podle §40 odst. 4 písm. b) tr. zák. při mimořádném snížení trestu odnětí svobody a s přihlédnutím ke všem okolnostem rozhodným z hlediska účelu trestu podle §23 odst. 1 tr. zák. i ukládání trestu podle §31 odst. 1 tr. zák. obviněnému podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 1, 2 tr. zák. mimořádně snížil trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené na trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání pěti let. Pro výkon trestu zařadil obviněného podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem, když vzhledem ke stupni a povaze narušení obviněného má za to, že v tomto typu věznice bude jeho náprava lépe zaručena, než ve věznici s ostrahou, do níž by měl být zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud uložil obviněnému trest propadnutí věci, a to revolveru Arminius HW 38, ráže .38 Speciál, výrobní číslo 1500543, a 14 ks kompletních ostrých nábojů ráže .38 Speciál, které jsou uloženy u Okresního ředitelství Policie České republiky v K., skupiny pro zbraně, střelivo, výbušniny a drogy, pod položkou skladovací knihy č. j. 5/ZBR-2003, neboť zbraň i náboje patří obviněnému a věcí bylo užito ke spáchání trestného činu.
S nárokem na náhradu škody se k trestnímu řízení řádně a včas připojila Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, pobočka Okresní pojišťovna v K., E. n. 4250, K., která vyčíslila svůj nárok částkou 26.398,- Kč jako náklady vynaložené na ústavní a ambulantní péči poškozeného a dále částkou 1.505,- Kč představující náklady na dopravu poškozeného Ing. P. R. z H. do nemocnice v K., celkem nárok na náhradu škody ve výši 27.903,- Kč, přičemž nárok doložila vyúčtováním zdravotní péče a rozpisem plateb za léčení na č. l. 420 až 445 spisu. Protože Nejvyšší soud odsoudil obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu a nárok na náhradu škody byl řádně a včas uplatněn, uložil Nejvyšší soud podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému, aby nahradil škodu ve výši 27.903,- Kč poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, pobočce Okresní pojišťovně v K., E. n. 4250, K.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek