ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.485.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 485/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. května 2006 o dovolání, které podal obviněný L. K ., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 9 To 94/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 2 T 90/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný L. K. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 2 T 90/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 9 To 94/2005, uznán vinným pomocí k trestnému činu pohlavního zneužívání podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §242 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. (správně mělo být „ohrožování výchovy mládeže“), kterých se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy tím, že v přesně nezjištěné době v říjnu 2001 dohodl s odsouzeným Č. P., jehož byl zaměstnancem a o němž věděl, že je homosexuální pedofil, že svého nezletilého syna M. K., který žil u své matky, spoluobviněné J. K., vyláká do P. a seznámí ho s odsouzeným, přičemž tvrdil, že nezletilý je homosexuálně založený a budou si v erotické oblasti rozumět, při jeho návštěvě P. ho nechal přespávat v bytě odsouzeného v P., s vědomím, že odsouzený pohlavně zneužije nezletilého, čímž mu vytvořil podmínky k páchání této trestné činnosti, k níž také došlo od ledna do dubna roku 2002.
Současně byl obviněný L. K. uznán vinným pomocí k trestnému činu pohlavního zneužívání podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §242 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. (správně mělo být „ohrožování výchovy mládeže“), kterých se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy tím, že společně se spoluobviněnou J. K. po vzájemné domluvě s odsouzeným Č. P., přestože oba jako rodiče nezletilého M. K., věděli, že odsouzený pohlavně zneužíval nezletilého v době od ledna do dubna 2002, svěřili nezletilého v období od září do října 2002 odsouzenému, aby u něho bydlel a staral se o něho, čímž ho vydali dalšímu pohlavnímu zneužívání, k němuž také došlo, za což byl Č. P. pravomocně odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 2 T 137/2003.
Za to byl obviněný L. K. odle §242 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roky, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické v ambulantní formě. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné J. K.
Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněného L. K. a spoluobviněné J. K., podaných proti rozsudku soudu prvního stupně, když odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil tento rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem. Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému L. K. dne 9. 3. 2006, jeho obhájci dne 15. 8. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 9. 8. 2005.
Obviněný L. K. podal dne 22. 8. 2005 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především uvádí vlastní verzi průběhu skutkového děje a zejména popírá, že by odsouzenému Č. P. nabízel svého nezletilého syna M. K., resp. tvrdil o něm, že má homosexuální orientaci. Podle obviněného svědkové M. F. a P. K. u hlavního líčení odmítli vypovídat, stejně tak jako spoluobviněná J. K., výpověď svědka M. K. pak obviněný považuje za procesně nepoužitelnou, tudíž z popsaných důkazů nelze podle obviněného dovodit jeho vinu. Za usvědčující důkaz, jak tvrdí obviněný, soudy činné dříve ve věci považovaly výpověď odsouzeného Č. P. Obviněný poukazuje na tuto výpověď a tvrdí, že ani nebylo zjištěno, jakým způsobem mělo probíhat vlastní pohlavní zneužití mladistvého, když to odsouzený neuvedl, a soudy obou stupňů tak údajně ponechaly naplnění objektivní stránky na odsouzeném samotném. Obviněný v návaznosti na to dále rozebírá výpověď odsouzeného ohledně jeho kontaktů s nezletilým a tvrdí, že nevěděl o žádném pohlavním zneužívání ze strany odsouzeného.
Obviněný L. K. má dále za to, že účastenství je vybudováno na zásadě akcesority, která předpokládá úmysl směřující k účasti na konkrétním trestném činu, jenž musí být charakterizován individuálními rysy, takže skutek, na kterém se účastník podílí, musí být prokázán. Obviněný považuje za nemožné, aby byl skutek hlavního pachatele prokazován v jiném řízení, přičemž pokud byla věc účastníka vyloučena a vedena samostatně od věci hlavního pachatele, tedy hlavní pachatel a stejně tak i účastník vystupuje každý v jednom řízení jako obviněný a v druhém jako svědek, jedná se o rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a komplikace s tím spojené nemohou jít na úkor práva toho kterého obviněného a práva na spravedlivý proces. Obviněný shledává absurdním, aby byl odsouzen za skutek prokazovaný v jiném řízení a aby výpověď hlavního pachatele učiněná v řízení s účastníkem, kde je hlavní pachatel vyslýchán jako svědek se sankcí za křivou výpověď, byla vyvrácena doznáním pachatele v jiném řízení, kde účastník ani nebyl slyšen. Obviněný je proto přesvědčen, že v tomto řízení nebyly prokázány znaky trestných činů pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 a 2 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Obviněný L. K. dále uvádí vlastní popis svého kontaktu s nezletilým M. K. a dovozuje, že nebyl prokázán jeho úmysl jako účastníka ani objektivní stránka hlavního trestného činu. Za ještě problematičtější považuje obviněný situaci u skutku obsaženého pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, neboť má za to, že nebyl předložen žádný důkaz o zneužívání nezletilého ze strany odsouzeného Č. P., který sám takové jednání popřel. Podle obviněného bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť soud prvního stupně toliko konstatoval, že Č. P. byl již odsouzen ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 137/2003. Podle názoru obviněného byl uznán vinným ze spáchání skutku, pro který nebyla podána obžaloba, resp. byla porušena zásada totožnosti skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. řádu, tudíž pro zmíněný skutkový závěr není ve spise jediný důkaz.
Obviněný L. K. shledává v postupu soudů činných dříve ve věci porušení ustanovení §2 odst. 5 a §2 odst. 6 tr. řádu a dodává, že pokud odsouzený Č. P. v rámci své obhajoby v trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 137/2003 smyšleně tvrdil, že se zneužíváním započal na základě nabídky rodičů nezletilého, jednalo se o účelovou obhajobu, která nemůže být důvodem pro odsouzení obviněného, zejména pokud popírá svou vinu a ta nevyplývá ani z dalších důkazů.
Závěrem podaného dovolání obviněný L. K. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného L. K. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je z dovolací argumentace zřejmé, že po věcné stránce zcela odporuje výkladu uplatněného dovolacího důvodu, neboť se zabývá pouze hodnocením provedeného dokazování z hlediska míry jeho použitelnosti a co do jeho vypovídací hodnoty a rozsahu, přičemž obviněný dovozuje, že mu nebylo prokázáno jednání, jehož spácháním byl uznán vinným. K tomu státní zástupkyně dodává, že podané dovolání nelze přezkoumat po věcné stránce, neboť zásah do skutkových zjištění není obecně možný. Státní zástupkyně proto závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný L. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný L. K. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Současně uvádí, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod pro dovolání pro předchozí nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, což naznačuje i uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
V rámci svých námitek obviněný L. K. především uvádí vlastní verzi skutkového děje, zejména popírá, že by odsouzenému Č. P. nabízel svého nezletilého syna M. K. k sexuálním aktivitám, ani o nezletilém netvrdil, že má homosexuální orientaci. Obviněný rovněž hodnotí provedené důkazy a dovozuje, že nevěděl o žádnému pohlavním zneužívání. Dále obviněný napadá dokazování, které prováděly soudy činné dříve ve věci, a to zejména ve vztahu k použitelnosti některých důkazů. Rovněž má obviněný za to, že byl uznán vinným ze spáchání skutku, pro který nebyla podána obžaloba, resp. že byla porušena zásada totožnosti skutku podle §220 odst. 1 tr. řádu a současně i ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy obviněný shledává existenci dovolacího důvodu v uvedených směrech v tom, že soudy obou stupňů údajně dospěly k chybným skutkovým zjištěním, a to na základě vadně provedeného dokazování a nesprávného hodnocení důkazů. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obviněný dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace, která by mohla odůvodnit odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale domáhá se změny jejich právního posouzení především s poukazem na jiné skutkové okolnosti, než jaké se staly podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů, a na jiné závěry učiněné z důkazů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný L. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný L. K. namítal nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného L. K. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění. Podle nich se obviněný v říjnu roku 2001 dohodl s odsouzeným Č. P., o němž věděl, že je homosexuální pedofil, na vylákání svého nezletilého syna M. K. do P. a na seznámení s tímto odsouzeným, přičemž tvrdil, že nezletilý je homosexuálně založený a budou si tak rozumět v erotické oblasti, a při návštěvě P. nechal nezletilého syna přespávat v bytě odsouzeného s vědomím, že bude pohlavně zneužit, což se také stalo v době od ledna do dubna 2002 (skutek popsaný pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu). Dále obviněný L. K. se spoluobviněnou J. K. po vzájemné dohodě s odsouzeným Č. P., přestože oba obvinění jako rodiče nezletilého syna M. K. věděli, že ho odsouzený v době od ledna do dubna 2002 pohlavně zneužíval, svěřili svého nezletilého syna v období od září do října 2002 odsouzenému, aby u něj bydlel a staral se o nezletilého syna, čímž ho vydali dalšímu pohlavnímu zneužívání, k němuž také došlo (skutek popsaný pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu). Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Podobný závěr platí, pokud obviněný L. K. vytýkal soudům nižších stupňů nedodržení totožnosti skutku, protože jde o procesní námitku, která nemůže založit existenci uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Povinnost zachovat totožnost skutku totiž stanoví trestní řád jako procesní právní norma (viz zejména ustanovení §180 odst. 1 a §220 odst. 1 tr. řádu), takže tato pravidla se netýkají posouzení stíhaného skutku podle norem hmotného práva ani jiného hmotně právního posouzení. Proto ani dovolací námitku obviněného, v níž argumentuje údajným nedodržením totožnosti skutku, nelze podřadit pod zmíněný dovolací důvod.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného L. K., v jejímž rámci zpochybňuje naplnění objektivní stránky hlavního trestného činu, tedy trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, resp. odst. 2 tr. zák. a rovněž naplnění subjektivní stránky účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k tomuto trestnému činu.
Jak je zřejmé z učiněných skutkových zjištění, odsouzený Č. P. v době od ledna do dubna 2002 a od září do října 2002 ve svém bytě pohlavně zneužíval nezletilého M. K. Současně z týchž zjištění vyplývá, že obviněný L. K. mimo jiné věděl o tom, že odsouzený je homosexuální pedofil, přičemž k tomu, aby si udržel zaměstnání u odsouzeného a ubytování v jeho obchodě, nabídl odsouzenému a dohodl s ním seznámení s nezletilým synem obviněného a umožnil odsouzenému další kontakt s nezletilým synem s vědomím, že ten bude vystaven pohlavnímu zneužití, resp. opětovnému pohlavnímu zneužití.
Pokud jde o naplnění objektivní stránky hlavního trestného činu, tedy trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, resp. odst. 2 tr. zák., Nejvyšší soud uvádí následující. Je nutné přisvědčit názoru obviněného L. K., podle kterého vzhledem k principu akcesority uplatňovanému u institutu účastenství na trestném činu podle §10 odst. 1 tr. zák. je nutné vymezit ve výroku o vině všechny znaky skutkové podstaty hlavního trestného činu. Současně lze ovšem konstatovat, že odvolací soud dostál této povinnosti, a to i přes nepochybnou stručnost skutkové věty popsané ve výroku o vině jeho rozsudku. V rámci zmíněného výroku totiž odvolací soud jasně uvedl, že odsouzený Č. P. se dopustil vůči nezletilému M. K. pohlavního (resp. sexuálního, jak je uvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí) zneužití. Citovaná formulace, byť je, jak již bylo řečeno, velmi stručná a navíc užívá právních výrazů vhodných spíše pro právní kvalifikaci než pro popis skutkového děje, dává představu o vymezení charakteru trestné činnosti hlavního pachatele Č. P., a je tudíž dostatečná i pro posouzení naplnění znaků účastenství ze strany obviněného. Navíc odvolací soud správně zmínil, že konkrétní způsob zneužívání nezletilého odsouzeným Č. P. nebyl zahrnut jednáním, resp. zejména subjektivní stránkou činu obviněného, tudíž vyjádření toliko jeho vědomí o zneužití bez popisu předpokládaných detailních úkonů odsouzeného je z tohoto pohledu přesnější a postačující. K trestní odpovědnosti pomocníka ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. se nevyžaduje detailní popis trestného jednání pachatele, pokud je zde vyjádřena alespoň hrubá představa pomocníka o trestném činu pachatele, tj. jeho základní skutkové okolnosti, jak tomu bylo i v posuzovaném případě. Ty byly ostatně konkretizovány u druhého skutku odkazem na odsuzující rozhodnutí pachatele, tj. odsouzeného Č. P. Jinak však byl trestný čin pachatele (odsouzeného Č. P.), k němuž směřovala pomoc obviněného L. K., individualizován dobou spáchání (od ledna do dubna roku 2002, resp. od září do října 2002), místem spáchání (v bytě odsouzeného Č. P. v P.), předmětem útoku (nezletilý M. K.) a částečně i způsobem spáchání (pohlavním zneužitím nezletilého). Konkrétní způsob pohlavního zneužití nezletilého nemohl být více individualizován, protože záležel na odsouzeném Č. P. a případně na reakci nezletilého M. K., což jsou skutečnosti, které nebyly obviněnému známy v době, kdy poskytl pomoc k trestnému činu odsouzeného Č. P., a sám na ně neměl vliv.
Současně je zřejmé, že obviněný L. K. svým jednáním bezpochyby naplnil i subjektivní stránku pomoci k trestnému činu pohlavního zneužívání podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §242 odst. 1, resp. 2 tr. zák. Jak totiž vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, obviněný věděl, že odsouzený Č. P. pohlavně zneužije nezletilého M. K., resp. jednání obviněného bylo dokonce takovým výsledkem motivováno, neboť nezletilého nabídl odsouzenému z důvodu udržení si zaměstnání u odsouzeného a ubytování v jeho obchodě. Skutečnosti odůvodňující úmyslné zavinění obviněného jsou uvedeny v popisu obou skutků a náležitě rozvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Obviněný tedy nedůvodně zpochybnil naplnění objektivní a subjektivní stránky hlavního trestného činu, popřípadě účastenství na něm.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že obviněný L. K. se svým jednáním dopustil mimo jiné dvou skutků spočívajících v pomoci k trestnému činu pohlavního zneužívání podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §242 odst. 1, resp. odst. 2 tr. zák., jak správně rozhodl Městský soud v Praze. Podané dovolání je proto zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný L. K. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 3. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y