ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.49.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 49/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2003 o dovolání, které podal obviněný R. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 3 To 324/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 38/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. P. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 1 T 38/2001, uznán vinným dvěma trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák., kterých se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině pod body 1. až 5. zmíněného rozhodnutí.
Za to byl obviněný R. P. podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spojení s §42 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl obviněnému podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Městského soudu v Brně napadl obviněný R. P. odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 3 To 324/2002, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně byl obviněnému a jeho obhájci doručen dne 30. 9. 2002, příslušnému státnímu zastupitelství dne 26. 9. 2002.
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2002 napadl obviněný R. P. dne 27. 11. 2002 dovoláním, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu. Obviněný uvádí, že jeho dovolací námitky směřují především proti posouzení jednání popsanému pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu obviněný spatřuje ve skutečnosti, že před zahájením jeho trestního stíhání byla jako neodkladný úkon provedena rekognice. Obviněný je toho názoru, že podmínky pro provedení rekognice jako neodkladného úkonu dány nebyly a že měla být proto správně konána až po zahájení trestního stíhání, tedy v době, kdy mu již byl ustanoven obhájce. Obviněný se domnívá, že tímto došlo k porušení jeho práva na obhajobu.
K naplnění druhého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu došlo podle názoru obviněného tím, že byl posouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Obviněný uvádí, že podle tohoto zákonného ustanovení je nutné zejména zhodnotit délku doby, která uplynula od posledního odsouzení za zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Domnívá se přitom, že mezi jeho takto posouzenými jednáními nebyla blízká časová souvislost, a tudíž má za to, že byl zvlášť nebezpečným recidivistou kvalifikován nesprávně.
Závěrem podaného dovolání obviněný R. P. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a podle §265l odst. 1 tr. řádu věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. řádu sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného R. P. do dne vydání tohoto rozhodnutí nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou v podaném dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného R. P. podané proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. R. Z., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Městského soudu v Brně dne 27. 11. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný odkazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, tedy že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu obviněný R. P. konkretizoval tím, že podle jeho názoru rekognice provedená v jeho trestní věci před zahájením trestního stíhání nesplňovala náležitosti neodkladného úkonu a měla proto být provedena až po zahájení trestního stíhání, za účasti jeho obhájce.
Zmíněný dovolací důvod je naplněn v případě, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jedná se tudíž především o situaci, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. řádu, tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§37 tr. řádu) nebo ustanoveným (§38 tr. řádu), a přitom žádného obhájce neměl. Obviněný R. P. však existenci uvedeného dovolacího důvodu shledává v provedení rekognice před zahájením trestního stíhání, resp. v provedení tohoto úkonu jako neodkladného, aniž byly podle jeho názoru splněny zákonné podmínky pro takový postup.
Jak je zřejmé z naznačeného výkladu, obviněný uplatnil konkrétní námitku, která zvolený dovolací důvod nenaplňuje, resp. ani nemůže naplnit. Správnost či nesprávnost provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu nelze přezkoumat na základě odkazu na ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, neboť se na takovou problematiku nevztahuje. Současně je nutné doplnit, že přezkum existence podmínek pro provedení neodkladného úkonu není možný ani na základě žádného jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Lze proto konstatovat, že v rozsahu výše citované námitky, v níž obviněný spatřoval naplnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Toliko na okraj Nejvyšší soud konstatuje, že v trestní věci obviněného R. P. byly dány podmínky nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. řádu, a protože ten si svého obhájce ve lhůtě k tomu stanovené nezvolil, byl mu obhájce řádně ustanoven (č. l. 23 trestního spisu) a tento obhájce se pak řádně zúčastnil těch úkonů, u nichž byla jeho účast nezbytná. Vzhledem k tomu nedošlo k vadě zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný spatřuje v nesprávném použití ustanovení §41 odst 1 tr. zák., konkrétně v nenaplnění všech zákonem stanovených materiálních podmínek pro hodnocení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty, když výslovně poukazuje na jím tvrzené pochybení v hodnocení délky doby, která uplynula od posledního odsouzení.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje obviněný, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Jak vyplývá z citované zákonné definice, za zvlášť nebezpečného recidivistu může být obviněný uznán toliko za splnění dvou druhů podmínek, a to formálních a materiálních. Podstatou materiálních podmínek je zjištění, zda okolnost, že obviněný spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin opětovně, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Výslovně potom zákon v této souvislosti pokazuje na potřebu posouzení délky doby, která uplynula od posledního odsouzení do spáchání aktuálně posuzovaného zvlášť závažného úmyslného trestného činu. Takovou délkou je přitom nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo odpykání trestu, neboť v průběhu jeho výkonu má obviněný možnost páchání další trestné činnosti ztíženou (srov. rozhodnutí pod č. 6/1963 Sb. rozh. tr.).
Z předloženého trestního spisu potom vyplývá, že obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 1999, sp. zn. 3 T 242/98, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a byl za toto své jednání a za dřívější trestnou činnost odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců (č. l. 87 trestního spisu). Na základě usnesení Okresního soudu Brno – venkov ze dne 16. 3. 2000, sp. zn. 3 PP 17/2000, byl následně obviněný z výkonu trestu podle §61 odst. 1 písm. a) tr. zák. podmíněně propuštěn (č. l. 91 trestního spisu). Dvou trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák a trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., které měl podle shora citovaného rozsudku Městského soudu v Brně, potvrzeného napadeným usnesením Krajského soudu v Brně, spáchat jako zvlášť nebezpečný recidivista, se obviněný dopustil ve dnech 16. 4. 2000, 27. 4. 2000 a 1. 5. 2000.
Pro posouzení materiální stránky institutu zvlášť nebezpečného recidivisty je dále nepodstatné, že v návaznosti na zjištění pravé totožnosti obviněného, který byl zmíněným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci odsouzen pod jménem D. B. a současně tak v návaznosti na nutnost změnit výrok o souhrnném trestu vzhledem k odlišným skutečnostem, týkajícím se předchozích odsouzení, byl tento rozsudek v rámci řízení o povolení obnovy řízení usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. Nt 230/2000, zrušen (č. l. 178 trestního spisu) a obviněný byl opětovně uznán vinným (trestní věc vedená u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 T 31/2001), a to již pod svým pravým jménem.
Z uvedených údajů vyplývá, že od předchozího odsouzení obviněného za zvlášť závažný úmyslný trestný čin do spáchání předmětné trestní činnosti uplynulo 13 měsíců, od podmíněného propuštění ve smyslu citovaného judikátu potom jen o málo více než 1 měsíc. Je proto zřejmé, že materiální podmínka pro použití institutu zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. spočívající v posouzení délky naznačeného časového období, byla bezpochyby splněna, neboť i vzhledem k charakteru jednání obviněného (jeho oběti byly především osamocené ženy, které obviněný přepadal a vydíral se zbraní, přičemž spáchal více takových útoků) se jedná o období poměrně krátká. Pokud jde o délku doby, která uplynula od podmíněného propuštění obviněného z předchozího výkonu trestu odnětí svobody, lze toliko konstatovat, že o mnoho kratší již ani být nemohla.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že jednání obviněného R. P. bylo správně posouzeno jako spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. a jeho podaný mimořádný opravný prostředek v tom rozsahu, v němž zmíněnou kvalifikaci napadal jako chybnou, byl zjevně neopodstatněný.
V této souvislosti se jednalo o námitku, která by za jiných okolností mohla být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud ji z výše uvedených důvodů neshledal opodstatněnou. Podané dovolání proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, přičemž nebylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc se s otázkou splnění všech formálních i materiálních podmínek pro posouzení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty dostatečně vypořádal již odvolací soud v rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud takto rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y