ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.548.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 548/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. července 2012 o dovolání, které podal obviněný J. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 5 To 372/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 342/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 5 To 372/2011, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 1 T 342/2009.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Vyškově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 1 T 342/2009 byl obviněný J. B. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“). Dopustil se jej tím, že dne 19. 7. 2009 kolem 04.30 hod. řídil své osobní motorové vozidlo zn. BMW 320D, ........, po dálnici D1 ve směru jízdy z B. na V., v místě 214,5 km při jízdě v levém jízdním pruhu v důsledku toho, že se plně nevěnoval řízení vozidla, řádně nesledoval situaci v provozu a nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem a okolnostem v provozu, čímž porušil §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, přičemž zezadu narazil do před ním jedoucího osobního vozidla zn. AUDI A4, ........., jehož řidič a majitel M. H. byl nucen vzhledem k situaci v provozu na pozemní komunikaci snížit rychlost svého vozidla, přičemž došlo ke zranění v tu dobu nepřipoutané spolujezdkyně ve vozidle zn. BMW P. Z., která seděla na předním sedadle vedle obviněného, a utrpěla těžké zhmoždění pravého očního bulbu s krvácením do přední komory oční, ochrnutím zornice, krvácením pod sítnici a další vyjmenovaná zranění s dobou léčení a citelném omezení v obvyklém způsobu života přesahujícím 6 týdnů a předpokladem trvalých následků ve smyslu poruchy zraku a vizuální změny levého očního bulbu.
Za tento přečin byl obviněnému uložen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon soud prvního stupně podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2. tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Zároveň byl obviněnému uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří roků. Soud prvního stupně také rozhodl podle §229 odst. 1 tr. ř. a odkázal poškozenou Zdravotní pojišťovnu Metal-Aliance s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 5 To 372/2011, zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Obviněný J. B. podal proti usnesení Krajského soudu v Brně dovolání prostřednictvím svého obhájce s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle obviněného soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily okolnosti, za nichž došlo ke zranění poškozené, za původce nehody označil svědka M. H., odmítl tak, že by k nárazu jím řízeného vozidla došlo z důvodu jeho zavinění. Příčinou vzniku zranění poškozené proto nemohlo být porušení důležité povinnosti, jak je mu kladeno za vinu. Naopak obviněný se snažil nehodě zabránit a tím došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a zraněním poškozené P. Z. Z těchto důvodu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení (nesprávně však uvedl „rozsudek“) Krajského soudu v Brně a také rozsudek Okresního soudu ve Vyškově a aby věc vrátil (zřejmě tomuto soudu) k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle jehož názoru soudy správně právně posoudily svá skutková zjištění. Obě povinnosti, jež obviněný porušil, patří mezi „důležité povinnosti“ uložené každému řidiči zákonem, jestliže obviněný věděl, že poškozená není připoutána bezpečnostním pásem, měl si počínat se zvýšenou mírou opatrnosti, čemuž neodpovídá jeho způsob jízdy. Navrhl proto, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V rámci zkoumání formálních podmínek konání dovolacího řízení Nejvyšší soud zjistil, že obviněný J. B. podal dovolání jako oprávněná osoba prostřednictvím svého obhájce [§265d odst. 1 písm. b), 2 tr. ř.], včas a na správném místě (§265e tr. ř.), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřuje k nápravě vad spočívajících v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Lze jej úspěšně uplatnit v případech, kdy skutek, jímž je obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného z trestných činů. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu proto není možné přezkoumávat ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a způsob hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., což jsou právě otázky upravené normami procesního práva, nikoliv hmotným právem. Předmětem právního posouzení je tedy skutek zjištěný soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud v podstatě vždy vázán.
Obviněný J. B. se v části svého dovolání, v níž prosazoval jiný průběh skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů, ocitl mimo zákonné vymezení jím uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud proto nepřihlížel k námitkám, podle nichž příčinou vzniku nehody bylo chování svědka M. H., který řídil automobil, do něhož obviněný narazil. Výsledky provedeného dokazování totiž naprosto jednoznačně nasvědčují tomu, že to byl právě obviněný, kdo měl zareagovat na dopravní situaci, kdy před ním pomalu jedoucí vozidlo se vyhýbalo autobusu na okraji vozovky a těsně před dopravní nehodou se z tzv. rychlého pruhu zařazovalo zpět do pravé části dálnice. Byl to tudíž zcela jednoznačně obviněný, jedoucí v levém pruhu, kdo měl přizpůsobit rychlost svého vozidla vzniklé situaci, mohl tak učinit a nelze proto jakkoli zpochybnit, že příčinou nárazu do před ním jedoucího vozidla došlo tím, že porušil pravidla silničního provozu výslovně stanovená v §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „zákon č. 361/2000 Sb.). Pokud obviněný v dovolání za viníka střetu vozidel označil svědka M. H., nerespektoval tím skutková zjištění, jež vyplynula z provedeného dokazování a k této části jeho dovolání proto Nejvyšší soud nepřihlížel.
Dovolatel však současně uplatnil výhradu, podle které nemohlo dojít ke škodlivému následku na zdraví poškozené P. Z. v příčinné souvislosti s jeho jednáním. Přestože obviněný uvedenou námitku nepodpořil dalšími argumenty, je třeba ji pokládat za odpovídající důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a na jejím podkladě proto Nejvyšší soud přezkoumal usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející řízení včetně rozsudku Okresního soudu ve Vyškově podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. Zjistil přitom, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vytýkanou hmotně právní vadou a musí být zrušena.
Úvodem je možné připomenout, že trestného činu ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, a spáchá-li uvedený čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele –v daném případě v obou alternativách nedbalostní formy (§16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku) - zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Přitom zavinění z nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob včetně poškozeného.
Podle skutkových zjištění soudů, která se stala podkladem odsuzujícího rozsudku, obviněný řídil dne 19. 7. 2009 kolem 04.30 hodin své motorové vozidlo zn. BMW 320D, ....., po dálnici D1 ve směru jízdy z B. na V., kdy v prostoru km 214,5 v levém jízdním pruhu se plně nevěnoval řízení, nesledoval řádně situaci v provozu a nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem a okolnostem v silničním provozu, čímž porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., v důsledku čehož zezadu narazil do před ním jedoucího vozidla zn. AUDI A4, .........., jehož řidič M. H. byl nucen snížit rychlost v důsledku překážky spočívající v odstaveném automobilu a jej objíždějícímu autobusu v části pravého jízdního pruhu, přičemž došlo k těžké újmě na zdraví v ten okamžik nepřipoutané spolujedoucí ve vozidle zn. BMW P. Z.
Okresní soud ve Vyškově přitom vycházel jak z výpovědí obviněného a poškozené P. Z., tak měl k dispozici listinné důkazy, především záznamy policie o nehodě, fotodokumentaci a kromě lékařských zpráv nechal zpracovat znalecký posudek od znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Milana Votavy a současně znalce z oboru silniční dopravy Ing. Jaroslava Sedláka. Vzhledem k tomu, že nebylo pochyb o tom, že poškozená nebyla v okamžiku střetu vozidel připoutaná, uložil soud oběma znalcům zodpovězení otázky, jaká zranění by v konkrétní situaci s přihlédnutím k okolnostem nehody poškozená utrpěla v případě, že by použila bezpečnostní pásy. Podle znalce Ing. Jaroslava Sedláka obviněný J. B. reagoval v rozhodnou dobu pozdě na dopravní situaci před ním, protože jinak by mohl včas snížit svou rychlost jízdy, vyrovnat ji s rychlostí před ním jedoucího vozidla zn. Audi a zařadit se za něho. Tím by zabránil nárazu obou vozidel, přičemž jsou pravděpodobné obě uvažované možnosti o důvodech nepozornosti obviněného, a to jednak krátkodobá ztráta pozornosti (mikrospánek, o němž hovořila poškozená), nebo soustředění se na odstavené vozidlo a vyjíždějící autobus v pravé části dálnice. Tento znalec současně potvrdil, že pokud by spolujezdkyně byla připoutaná bezpečnostním pásem, došlo by ke střetu hlavy s airbagem až v okamžiku, kdy byl zcela naplněn a nepohyboval by se vůči interiéru vozidla. Tělo by pak bylo zachyceno jen lehce a rozsah poranění by byl výrazně nižší, s velkou pravděpodobností by ke zranění poškozené nedošlo vůbec. S uvedeným odborným názorem se ztotožnil i druhý znalec MUDr. Milan Votava, podle něhož újma na zdraví poškozené odpovídá zjištěnému mechanismu, tj. střetu těla s aktivovaným airbagem, který se v situacích, kdy cestující ve vozidle není upoután bezpečnostním pásem, stává zraňujícím předmětem. Rovněž tento znalec považoval za vysoce pravděpodobné, že by poškozená neutrpěla žádné poranění, pokud by použila bezpečnostní pás.
V rámci hodnocení výsledků dokazování včetně závěrů obou znalců soud prvního stupně vycházel z toho, že jednání obviněného vedlo k dopravní nehodě, jejímž důsledkem byla škoda na obou vozidlech a také zranění poškozené, které spoluzavinila tím, že nesplnila povinnost být připoutána bezpečnostním pásem. Porušení povinností obviněným ve smyslu ustanovení §§5 odst. 1 písm. b) a 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., tak bylo podle okresního soudu primární příčinou vzniku dopravní nehody včetně škodlivých následků a sekundárně své vlastní zranění spoluzavinila poškozená P. Z. Uvedené závěry pak podle soudu prvního stupně odpovídají všem znakům skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když primárně obviněný porušil zákonné povinnosti řidiče, které mají zásadní význam pro bezpečnost silničního provozu, a odpovídají tak kvalifikovanému znaku „důležité povinnosti“. Soud zhodnotil, že obviněný se přečinu dopustil z vědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že čin byl spáchán za účinnosti předcházející právní úpravy trestního práva hmotného, zabýval se okresní soud i časovou působností podle §16 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku a dospěl k závěru, že nová právní úprava účinná od 1. 1. 2010 je pro obviněného příznivější.
Obviněný již ve svém odvolání odmítal existenci příčinného vztahu mezi svým jednáním a následkem na zdraví poškozené, s tím, že k němu došlo výhradně v důsledku nesplnění její vlastní povinnosti připoutat se bezpečnostním pásem. Krajský soud v Brně však označil odsuzující rozsudek za správný s tím, že k nehodě došlo výlučně zaviněním obviněného. Dokonce obviněnému připomněl další povinnost řidiče vyplývající z ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., a to poučit osobu starší 3 let o její povinnosti použít zadržovací bezpečnostní systém. Ze zjištění, že poškozená nebyla připoutaná, pak odvolací soud dovodil, že obviněný nezajistil, aby poškozená splnila svou povinnost, a proto je to on, kdo nese „větší díl odpovědnosti za následek“. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že takové hodnocení okolností nehody nemá oporu v provedených důkazech, neboť sama poškozená potvrdila, že v době jízdy použila bezpečnostní pásy, těsně před nehodou však reagovala na zdravotní problémy další spolucestující, které chtěla na zadní sedadlo podat láhev s pitím, odpoutala se, aby se mohla otočit dozadu, a právě v tomto okamžiku došlo ke střetu s dalším vozidlem. Přestože není zcela zřejmé, zda se jednalo skutečně o krátký okamžik, kdy poškozená neměla bezpečnostní pás, nebo jej nepoužila po celou dobu, nelze tyto okolnosti vyhodnotit v neprospěch obviněného. Navíc krajský soud nesprávně interpretoval zákonné ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., které vůbec nedopadá na posuzovaný případ. Povinnost řidiče motorového vozidla poučit osoby starší 3 let nebo osoby je doprovázející totiž platí jen pro přepravu ve vozidlech kategorie M2 a M3, která jsou vybavena zádržným bezpečnostním systémem. Příloha zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., definuje kategorii vozidel M2 jako vozidla, která mají více než osm míst k přepravě osob, kromě místa řidiče, a jejichž nejvyšší přípustná hmotnost nepřevyšuje 5 000 kg, kategorie M3 pak značí vozidla, která mají více než osm míst k přepravě osob, kromě místa řidiče, a jejichž největší přípustná hmotnost převyšuje 5 000 kg. Z uvedených zákonných ustanovení je tak zcela evidentní, že obviněný jako řidič motorového vozidla kategorie M, resp. M1 (tj. vozidlo určené k přepravě osob nejvýše s osmi místy kromě řidiče) neměl zákonnou poučovací povinnost vůči svým spolujezdcům ve smyslu §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., a nemůže mu být proto dáváno k tíži její nedodržení, resp. porušení, jak učinil Krajský soud v Brně v napadeném usnesení.
Zásadní otázku existence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem na zdraví poškozené tak odvolací soud vyhodnotil v rozporu se skutkovým zjištěním, a nerespektoval přitom ani platnou judikaturu, shodně přitom postupoval i soud prvního stupně. Ten na jedné straně přiznal spoluzavinění poškozené na vzniku následku na jejím zdraví, označil je však za „sekundární“, aniž by náležitým způsobem vysvětlil veškeré podstatné okolnosti z hlediska posouzení viny, a to především objasnění otázky příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a následkem spočívajícím nejen ve způsobení nehody, ale právě v ublížení na zdraví poškozené a rovněž také důsledně nevyhodnotil povahu porušených povinností řidiče – obviněného s ohledem na konkrétní okolnosti dopravní nehody.
Soudní praxe při posuzování otázky existence příčinné souvislosti v případech tzv. nehod v dopravě vychází z obecně platné podmínky existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestně právním následkem, resp. účinkem. Přitom právě typicky v případě dopravních nehod může být příčin, které vedou k následku předpokládanému trestním právem, větší počet. Příčinou dopravní nehody tak může být kterákoli z několika příčin, nebo pouze kumulace zjištěných příčin (opět všech, nebo jen některých z nich). Při zkoumání trestní odpovědnosti pachatele však je nutné vždy posuzovat jen trestněprávní příčiny a trestněprávní následek, resp. účinek, (tzv. zásada umělé izolace jevů) a současně určit i význam jednotlivých trestně právně relevantních příčin a jejich vliv na způsobení následku předpokládaného konkrétním ustanovením trestního zákona (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Různé příčiny mají totiž různý vliv na způsobení následku a každá z nich proto může mít i různý význam. Pro trestní odpovědnost pachatele však není samo o sobě rozhodné, jestli vznik následku vyvolalo pouze jednání obviněného, nebo jestli k němu přistoupila i jiná okolnost, resp. příčina. Judikatura přitom dovodila příčinnou souvislost např. i v případech, kdy vedle příčiny, jež způsobila následek, působila i další příčina a není rozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit smrt sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. č. 47/1970, č. 41/1993 Sb. rozh. tr.). Jiná situace by nastala, kdyby jednání pachatele nahradila jiná příčina a výlučně z důvodu její existence pak nastane trestně právně relevantní následek. Pak není možné dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a následkem. Jde o tzv. teorii přerušení (přetržení) příčinné souvislosti, podle níž se příčinná souvislost přeruší, tj. nedospěje až k účinku, pokud do příčinného průběhu vstoupí další výlučná a samostatná příčina, která způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele, jestliže pachatel u nedbalostních deliktů takový průběh nepředvídal jako možný, resp. ani předvídat neměl a nemohl. Právě zejména u trestných činů v dopravě je vždy zapotřebí důsledně vyhodnotit všechny okolnosti, které způsobily trestněprávní následek, neboť není výjimkou, že k jeho vyvolání dojde v důsledku působení více příčin (srov. č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jestliže je však zjištěno, že pachatel ani nemohl předvídat příčinný průběh, z něhož vzešel následek, nemůže za takový následek, resp. účinek trestně odpovídat. V takových případech dochází k přerušení příčinné souvislosti, neboť příčinou vzniku následku není jednání pachatele, ale jiná samostatná příčina, která jej způsobila. Učebnice trestního práva hmotného autorů Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 174, uvádí příklad situace, kdy pachatel neodpovídá za smrt poškozeného, jenž utrpěl lehké zranění při havárii autobusu, který spadl do řeky, poškozený byl vytažen z vody, uložen na břehu, avšak v šoku z havárie vstal, spadl do řeky a utonul. Pachatel dopravní nehody by potom nemohl odpovídat za smrtelný následek poškozeného, neboť došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a smrtí poškozeného tím, že poškozený vstal, spadl znovu do řeky, kde utonul.
Teprve po zjištění příčinného vztahu je možné zkoumat otázku zavinění. Alespoň v hrubých rysech musí být nejen jednání pachatele, ale i příčinný průběh vedoucí k následku a tento následek zahrnut zaviněním. U nedbalostních trestných činů musí proto pachatel vývoj příčinné souvislosti i následek předvídat a bez přiměřených důvodů spoléhat, že jej nezpůsobí (nedbalost vědomá), event. následek a příčinný průběh k němu pachatel podle okolností a svých poměrů předvídat měl a mohl (nedbalost nevědomá). Pachatele lze proto uznat vinným pouze za takový následek, který zavinil (srov. č. 20/1981, č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).
V posuzované trestní věci obviněného se již soud prvního stupně v podstatě vůbec nezabýval otázkou významu příčin, které vedly ke střetu vozidla řízeného obviněným, resp. ke vzniku těžšího následku spočívajícím v těžké újmě na zdraví poškozené P. Z. Omezil se na pouhé konstatování jejího spoluzavinění, aniž by určil rozsah či míru podílu vlastního nedbalostního jednání poškozené na jejím zranění v důsledku nesplnění zákonné povinnosti stanovené v §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., tj. být připoutána na sedadle bezpečnostním pásem, pokud je jím sedadlo povinně vybaveno. Jak vyplynulo ze znaleckého posudku, jehož závěry Nejvyšší soud již připomněl, nemuselo dojít vůbec k žádné újmě na zdraví poškozené, pokud by v rozhodný okamžik byla připoutána bezpečnostním pásem. Tento odborný závěr nakonec potvrzuje skutečnost, že obviněný žádné zranění neutrpěl, ačkoli i na jeho straně byl v důsledku nárazu vozidla aktivován airbag. V daném případě proto bylo nutné skutečně důkladně zvážit veškeré okolnosti, za nichž došlo jak k samotné dopravní kolizi vozidel tak k ublížení na zdraví poškozené. Je naprosto logické, že „primární“ příčinou nehody bylo jednání obviněného, který nesledoval provoz na komunikaci z hlediska bezpečnosti provozu dostatečným způsobem a nedokázal tudíž včas reagovat na před ním jedoucí automobil tak, aby zmírnil rychlost a zabránil nárazu. Na druhé straně však je zcela nepochybně zjištěno, že poškozená nemusela utrpět buď vůbec žádné nebo pouze lehké zranění, pokud by byla připoutána bezpečnostním pásem, jak jí ukládá zákon. Ke vzniku následku tak přispěly nejméně dvě uvedené příčiny a bylo třeba zhodnotit jejich význam pro naplnění všech znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, a to včetně již zmíněné možnosti přerušení příčinné souvislosti. Otázkou, která měla být zároveň řešena, je i povaha obou citovaných povinností řidiče, které obviněný porušil. Jedná se totiž o povinnosti, které není možné označit v každé dopravní situaci za „důležité“ ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle §147 odst. 2 tr. zákoníku. Vždy je totiž nutné zkoumat, zda v určitém případě, za daných konkrétních okolností, měli povinnosti řidiče věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích, a jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled /§5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb./, takový vliv na vzniku nehody, aby se skutečně jednalo o „důležité povinnosti“ ve smyslu přísnější právní kvalifikace skutku. Obecně je možné připustit, že nedodržení obou uvedených pravidel může v určitých případech znamenat vznik dopravní nehody s vážnými škodlivým následky nejen na majetku, ale i na zdraví účastníků nehody. V trestní věci obviněného však nebylo zjištěno, že by v rozhodnou dobu např. vysoce překročil povolenou rychlost, tzn. že by jeho jízdu bylo možné považovat za bezohlednou či hazardní, nebo že by se věnoval jiné činnosti než řízení, když existenci jeho „mikrospánku“ soud neoznačil za skutečně prokázanou. V souhrnu dosud zjištěných skutečností se jeví příčinou dopravní nehody celková neopatrnost obviněného, s jakou reagoval na ne zcela běžnou dopravní situaci na dálnici, kdy před ním jedoucí vozidlo se vyhýbalo, resp. dávalo přednost autobusu vyjíždějícímu z odstavného pruhu do pravého jízdního pruhu, přitom jelo skutečně velmi nízkou rychlostí, a obviněný, ačkoli by při důsledném sledování situace byl schopen bezpečně reagovat, nepřizpůsobil okamžitě rychlost situaci a narazil do před ním pomalu jedoucího vozidla. Nejednalo se proto o natolik zásadní porušení povinností řidiče, aby splňovaly podmínky „důležitých povinností“, jak předpokládá ustanovení odst. 2 §147 tr. zákoníku.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud na podkladě dovolání obviněného zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. jak usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 5 To 372/2011 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 1 T 342/2009, včetně navazujících rozhodnutí, která zrušením pozbyla podkladu. Okresnímu soudu ve Vyškově pak Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. V rámci nového projednání věci soud znovu důkladně posoudí veškeré dosud zjištěné okolnosti, jež vedly jednak k dopravní nehodě a jednak k újmě na zdraví spolucestující P. Z. Pokud vznikne potřeba, za tímto účelem doplní dokazování a poté náležitě posoudí svá zjištění ve vztahu k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty. Okresní soud pak ve svém rozhodnutí podrobně a především přesvědčivě vyloží veškeré významné skutečnosti a úvahy pro právní posouzení zjištěných skutkových okolností. Pokud v novém řízení nedojde k jejich zásadní změně, bude především nutné náležitě posoudit otázku příčiny vzniku následku na zdraví poškozené. Soudy totiž dosud v podstatě vycházely z toho, že obviněný způsobil dopravní nehodu, při které došlo k těžké újmě na zdraví poškozené, aniž by fakticky zkoumaly příčinu tohoto následku na zdraví. Samozřejmě je nesporné, že náraz do před ním jedoucího vozidla způsobilo porušení povinností obviněného jako řidiče. Avšak ze znaleckého posudku jednoznačně vyplynulo, že zranění poškozené bylo vyvoláno jejím jednáním, kdy v průběhu jízdy si odpoutala bezpečnostní pás. V tomto ohledu je nutné respektovat zásadu „in dubio pro reo“ a ve prospěch obviněného vyhodnotit vyjádření znalců, že při dodržení povinnosti být připoutána by poškozená nemusela při nárazu utrpět vůbec žádné zranění. Obviněný nemohl předvídat, že poškozená se v určitý okamžik odpoutá, aby pomohla přítelkyni na zadním sedadle, nebylo prokázáno, že by sledoval chování poškozené a event. mohl jakkoli zareagovat. Při zjištění těchto okolností bezprostředně předcházejících dopravní nehodě včetně konkrétního jednání všech jejích účastníků s přihlédnutím k jasným závěrům znalců o příčinách vzniku zranění poškozené je možné považovat předmětný případ za odpovídající těm, na něž dopadá tzv. teorie přerušení příčinné souvislosti. Právě výlučně jednání poškozené, která si v průběhu jízdy odepnula bezpečnostní pás, v důsledku čehož její tělo při nárazu směřovalo proti aktivujícímu se airbagu, zapříčinilo následek na zdraví poškozené. Ke zranění tak došlo primárně v důsledku porušení její povinnosti stanovené v §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., byť samozřejmě situaci vyvolalo porušení citovaných povinností obviněným, avšak jiná skutečnost než jednání obviněného způsobilo trestněprávní následek, tj. těžkou újmu na zdraví poškozené.
Nejvyšší soud pouze připomíná, že soud je vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. a je povinen respektovat zásadu zákazu reformationis in peius, tj. v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného, neboť ke zrušení napadených rozhodnutí došlo z důvodu jeho dovolání (§265s odst. 2 tr. ř.). V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. července 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová