ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.55.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 55/2019-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2019 o dovolání, které podala obviněná právnická osoba – obchodní společnost E. , IČ: XY, se sídlem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 4 To 156/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 159/2017, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 4 To 156/2018, v celém rozsahu a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 9 T 159/2017, v odsuzující části týkající se obviněné právnické osoby – obchodní společnosti E.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Karviné přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 9 T 159/2017, byla obviněná právnická osoba – obchodní společnost E., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „E.“), uznána vinnou přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za tento trestný čin jí byl uložen podle §270 odst. 2 tr. zákoníku za použití §18 odst. 1, odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZTOPO“), a §68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 55 denních sazeb po 4 000 Kč, tedy v celkové výši 220 000 Kč. Naproti tomu byl obžalovaný P. K. pro skutek popsaný v obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné, sp. zn. 2 Zt 164/2017, podle §226 písm. c) tr. řádu uvedené obžaloby zproštěn, neboť se v řízení nepodařilo prokázat, že skutek spáchal obžalovaný P. K. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněné právnické osobě E. uložena povinnost vydat poškozené obchodní společnosti C., IČ: XY, tehdy se sídlem XY, nyní se sídlem XY (dále jen „C.“), bezdůvodné obohacení ve výši 177 400 Kč. Podle §220 odst. 2 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost C. se zbytkem svého nároku odkázána na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost C. C., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „C. C.“), odkázána se svým nárokem na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se podle rozsudku soudu prvního stupně obviněná obchodní společnost dopustila tím, že (zjednodušeně uvedeno) v období nejpozději od 25. 3. 2013 do 21. 6. 2016 v XY, XY nebo XY dosud nezjištěným způsobem získala počítačový program „komunikační server C.“ umožňující zpracování dat dálkového elektronického sledování provozu vozidel, který byl vyvinut obchodní společností C. C. A prostřednictvím svého jednatele obviněná obchodní společnost E. tento program spuštěný na pronajatém fyzickém serveru obchodní společnosti Master Internet, s. r. o., v XY bez souhlasu obchodní společnosti C. C. využívala při výkonu své podnikatelské činnosti spočívající v poskytování služby dálkového elektronického sledování provozu vozidel, a to obchodním společnostem KUGR s. r. o., IRO stavební s. r. o., GUTRA s. r. o., původně klientů obchodní společnosti C., která poskytovala komunikační software C. těmto společnostem na základě licenční smlouvy s obchodní společností C. C.. Tím obviněná obchodní společnost E. podle uvedeného rozsudku porušila ustanovení §12 odst. 1 ve spojení s §2 odst. 2 a §65 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „AZ“), a neoprávněným užíváním uvedeného programu se na úkor obchodní společnosti C. bezdůvodně obohatila nejméně o 177 400 Kč.
3. Proti uvedenému rozsudku podala obviněná právnická osoba, obchodní společnost E, odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě ve veřejném zasedání konaném dne 12 . 9. 2018 usnesením, sp. zn. 4 To 156/2018, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněné
4. Uvedené usnesení Krajsk ého soudu v Ostravě napadla dovoláním obviněná právnická osoba – obchodní společnost E.. Za dovolací důvod označila §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť měla za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé variantě, jelikož bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Nesprávné právní posouzení zakládající chybný výrok o vině spatřovala obviněná v chybné právní kvalifikaci jejího jednání jako přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněná především namítla, že nebyl respektován rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále ve zkratce jen „SDEU“) Velkého senátu ve věci UsedSoft Gmbh versus Oracle International Corp. vedené pod sp. zn. C-128/11 (dále ve zkratce jen „C-128/11“), resp. byl nesprávně vyložen. Dále nebyla podle obviněné dodržena zásada subsidiarity trestní represe zakotvená v §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť v dané věci šlo podle obviněné o běžný obchodněprávní spor řešitelný prostředky civilního práva a zároveň se nedostávala společenská škodlivost jejího jednání, protože software získala legálně. Dále namítla, že došlo k tzv. extrémnímu nesouladu právních závěrů s učiněnými skutkovými závěry, čímž současně došlo k porušení práva obviněné na spravedlivý proces.
6. Dovolatelka namítla, že nelze jednoznačně uzavřít, že na jejím serveru nalezený software – program nazvaný „Komunikační server C.“, získala nelegálně. Obviněná byla přesvědčena, že měla minimálně konkludentní souhlas některého ze svých klientů s užíváním softwaru C., kteří jej nabyli kupní smlouvou od poškozených, a proto pak mohli tento software dále poskytnout obviněné. Upozornila, že klienti s poškozenými uzavírali dvě smlouvy, a sice jednak kupní smlouvu, na základě které si zákazník koupil hardware s vyjmenovaným softwarem v čl. III těchto smluv, jednak licenční smlouvu o poskytování softwarové aplikace W., která byla omezena jen na dobu trvání smlouvy, ovšem využití tohoto programu nebylo předmětem trestního řízení. Obviněná odkázala na judikaturu o prodeji počítačových programů, z níž lze vyvodit, že prodejem rozmnoženiny počítačového programu C. bývalým klientům poškozených došlo k vyčerpání práva na rozšiřování této rozmnoženiny počítačového programu. Citovaný rozsudek SDEU stanoví, že princip vyčerpání práv se uplatní i u rozmnoženin, které byly při svém prvním prodeji staženy do počítače prvního nabyvatele, který se tak stává oprávněným nabyvatelem počítačového programu. Přitom původní nositel práva nemůže bránit nabyvateli ani pozdějším nabyvatelům v dalším prodeji této rozmnoženiny, a to ani smluvním ujednáním. Dovolatelka nesouhlasila při řešení této otázky s argumentací odvolacího soudu, který přehlédl, že se ve věci obviněné jednalo o prodej softwaru (na základě kupní smlouvy), čímž došlo k vyčerpání autorského práva, a nešlo jen o pronájem nebo půjčování děl, které jsou svým způsobem službami, u nichž je vyčerpání autorského práva vyloučeno.
7. Obviněná podotkla, že u bývalého klienta poškozených V. H. soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že počítačový program C. používal tento obviněný oprávněně na základě kupní smlouvy ze dne 4. 1. 2010 uzavřené s obchodní společností C. C., v rámci níž získal i časově neomezenou multilicenci na užívání komunikačního serveru C.. Stejný závěr však soud prvního stupně nedovodil u jiných bývalých klientů poškozené, přitom jediný rozdíl byl v tom, že V. H. měl program C. umístěný na svém serveru, zatímco ostatní bývalí klienti na serveru obviněné. Z toho však nelze bez dalšího dovodit protiprávnost jednání dovolatelky. Nebylo prokázáno, že program C. byl na severu obviněné umístěn bez souhlasu některého z bývalých klientů poškozené, kteří s ním mohli volně nakládat a dát souhlas některému ze zaměstnanců obviněné s umístěním tohoto programu na server obviněné.
8. Vznikly tedy důvodné pochybnosti, které nebyly odstraněny, zda dovolatelka získala program C. protiprávně a zasáhla tím do zákonem chráněného autorského práva. Došlo tak k porušení zásady in dubio pro reo , a proto měla být obviněná obžaloby zproštěna. Odvolací soud pak chybně interpretoval rozsudek Velkého senátu SDEU, sp. zn. C-128/11, týkající se vyčerpání práva na rozšiřování rozmnoženiny počítačového programu. V dovolacím řízení by mělo podle obviněné dojít k posouzení, zda klienti obviněné, kteří software C. nabyli legálně na základě kupní smlouvy, byli oprávněni tento software dále poskytnout obviněné, která by jej tak získala legálně.
9. Dovolatelka se dále domnívala, že by na posuzovanou věc měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe. Trestní právo by mělo představovat prostředek ultima ratio . Proti protiprávnímu jednání, kterým došlo k porušení předpisů občanského práva, je v prvé řadě třeba brojit soukromoprávními prostředky, při jejich nedostatečnosti uplatnit správní sankce a až na posledním místě aplikovat trestněprávní sankce. Jednání, které naplnilo znaky trestného činu, by mělo být rovněž společensky škodlivé. Obviněná namítala nedostatek společenské škodlivosti činu, který jí byl kladen za vinu. Program C. byl umístěn na jejím serveru bez pokynu či vědomí jejího statutárního orgánu, samotné toto umístění jí nepřineslo žádný prospěch, jelikož vymyslela a provozovala vlastní program EVOSYS2, který dokáže komunikovat s hardwarem jiných výrobců a použití C. tak bylo pro obviněnou nadbytečné. Navíc po zjištění umístění programu C. na vlastním serveru, dal jednatel obviněné pokyn k jeho vymazání. Jak bylo doloženo ze znaleckého posudku Ing. Zdeňka Jelínka, obviněná i po odstranění programu C. poskytuje dál své služby.
10. Dovolatelka byla přesvědčena, že se jedná o obchodněprávní spor mezi podnikateli (poškozenou a obviněnou), zda došlo k neoprávněnému užití počítačového programu poškozené, jenž je řešitelný v režimu autorského zákona.
11. Obviněná nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně, že komunikační program E. vyvinutý obviněnou obchodní společností nebyl schopen přečíst data vysílaná měřícími jednotkami obchodní společnosti C. C. Tento závěr soud prvního stupně chybně dovodil z provedeného dokazování, a sice z výpovědi svědka R. S., programátora programu C., který však nebyl schopen se k této otázce kompetentně vyjádřit. Soud prvního stupně přitom nedůvodně nezohlednil výpověď svědka K. D., programátora obviněné, který naopak tvrdil, že E2. je schopen přečíst data z jednotek C. C. Tento nesoulad skutkových závěrů s provedeným dokazováním neodstranil ani odvolací soud, přestože mu obviněná předložila znalecký posudek Ing. Zdeňka Jelínka, který potvrzoval, že program E2. dokáže zpracovat data z měřící jednotky obchodní společnosti C. C. Proto obviněná neměla potřebu užívat program poškozených a nelze tak u ní shledat žádný záměr spáchat trestný čin, jímž byla uznána vinnou.
12. Odvolací soud předložený znalecký posudek považoval za vadný. V odůvodnění svého usnesení o zamítnutí odvolání k tomu uvedl, že ze znaleckého posudku nevyplývá, že posuzovaný software je tím, který byl obviněnou právnickou osobou užíván v žalovaném období. Odvolací soud měl podle dovolatelky v takovém případě postupovat podle §109 tr. řádu a požádat znalce o vysvětlení, příp. přibrat znalce jiného. Obviněná nesouhlasila ani s tím, že na závěrech odvolacího soudu by se nic nezměnilo, pokud by bylo postaveno na jisto, že v posuzovaném období měla obviněná k dispozici vlastní funkční software, jenž by komunikoval s měřícími jednotkami C. C. a jenž by aktivně využívala. Takový závěr by se měl naopak zohlednit minimálně při posuzování společenské škodlivosti jednání obviněné, také by nedošlo k bezdůvodnému obohacení a mělo by se to projevit následně i ve výroku o trestu.
13. Dovolatelka měla dále za to, že předložený znalecký posudek je srozumitelný a že z něj jednoznačně vyplynulo, že obviněná obchodní společnost používá komunikační program E2. již od roku 2010, používal se tedy i v žalovaném období, stejně tak jako zkoumaná měřící jednotka C. C. Měl-li o tomto odvolací soud pochybnosti, měl provést další dokazování. Chybně postupoval odvolací soud také v tom směru, že přečetl znalecký posudek podle §211 odst. 5 tr. řádu, protože jeho přečtení je možné jen za předpokladu, že nejsou pochybnosti o jeho správnosti a úplnosti. K tomu obviněná poukázala na rozhodnutí č. 54/1983 Sb. rozh. tr. Odvolací soud měl však ohledně znaleckého posudku pochybnosti, i přesto jej přečetl. Tyto pochybnosti neodstranil výslechem znalce, příp. žádostí o doplnění znaleckého posudku nebo přibráním dalšího znalce.
14. Soudy nižších stupňů tak nesprávně aplikovaly právní normy a právní závěry v jejich rozhodnutích se dostaly do extrémního nesouladu s provedenými důkazy.
15. Dovolatelka poukázala také na skutečnost, že proti jednatelům obchodní společnosti C. C. Z. W. a R. S. bylo podáno trestní oznámení pro porušení autorských práv obchodní společností CT. , protože obchodní společnost C. C. měla prodávat označený firmware CDSE128T64 sloužící k zajištění přenosu provozních údajů o vozidle v místě jeho současného pohybu a přenosu dat na počítač v centrále dopravce bez souhlasu vlastníka autorských práv, přičemž výlučná osobnostní práva náležela autorovi softwaru P. M. (tehdejšímu jednateli a společníkovi CT.) a výlučná majetková práva náležela obchodní společnosti CT. Obviněná tak již v odvolacím řízení poukazovala na otázku nelegálnosti nabytí autorského práva k programu C. obchodní společností C. C., která sama neoprávněně používala tento program a celé know-how fungování daného systému neoprávněně zkopírovala. Odvolací soud měl k tomuto provést dokazování, neboť zde jsou minimálně pochybnosti, zda poškozeným obchodním společnostem C., příp. C. C., někdy svědčilo autorské právo k programu C., a zda tak mohla obviněná do jejich práva nějak zasáhnout.
16. Obviněná namítla, že se nijak na úkor obchodní společnosti C. neobohatila. Upozornila, že soudy zaměnily bezdůvodné obohacení a ušlý zisk, jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z pasáže, v níž se zabývá výší údajného bezdůvodného obohacení, kterou odvozuje z měsíčního paušálu, kterou by bývali klienti zaplatili poškozené obchodní společnosti. Ovšem jak vyplynulo ze svědeckých výpovědí bývalých klientů poškozené, důvodem odchodu nebylo poskytování stejné služby obviněnou, ale dlouhodobá nespokojenost klientů s poškozenou. Pokud navíc ze znaleckého posudku lze dovodit, že obviněná měla k dispozici vlastní program ke čtení údajů z hardwaru poškozené a nepotřebovala k tomu software poškozené, není možno o nějakém bezdůvodném obohacení či nějaké škodě hovořit.
17. Částka, kterou podle rozsudku soudu prvního stupně má obviněná uhradit, by mohla představovat nejvýše ušlý zisk poškozené. Zákazníci obviněné hradili jiné částky, ovšem nikoli bez právního důvodu, ale na základě smluv s obviněnou jako protiplnění za poskytnuté služby. Dovolatelka však postrádala příčinnou souvislost mezi jejím jednáním a ušlým ziskem obchodní společnosti C. C., která nezískala očekávané měsíční paušály od svých zákazníků IRO stavební s. r. o., KUGR s. r. o. a GUTRA s. r. o. Jak vyplývá z úředních záznamů o podaných vysvětleních zástupci uvedených obchodních společností, které byly se souhlasem stran čteny v hlavním líčení, dotčené obchodní společnosti nebyly spokojeny se službami C. Z toho dovolatelka dovodila, že poškozené neušel zisk z důvodu jednání obviněné popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, protože zákazníci od poškozené odcházeli především proto, že nenabízela kvalitní služby. V řízení nebylo prokázáno, že by zákazníci u poškozené zůstali, naopak lze dovodit, že by poškozená své zákazníky časem ztratila, i kdyby nebylo jednání obviněné. Při vyčíslení ušlého zisku soud prvního stupně neodečetl od výnosů žádné náklady na vynaložení těchto výnosů.
18. Rovněž uložený peněžitý trest s ohledem na to, že obviněná ke své činnosti program C. nepotřebovala, považovala dovolatelka za chybný.
19. Ze shora uvedených důvodů proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, a aby sám rozhodl tak, že obviněnou obchodní společnost zprostí obžaloby a poškozené obchodní společnosti odkáže na řízení ve věcech občanskoprávních.
20. K podanému dovolání se do data konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nevyjádřil.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
21. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
22. V rámci řešení otázky přípustnosti dovolání, zda bylo podáno oprávněnou osobou zákonem předvídaným způsobem, musel dovolací soud vyřešit též problém podání dovolání obviněnou právnickou osobou prostřednictvím jejího zástupce v trestním řízení, jímž byl advokát Mgr. Tomáš Jakubík, který byl ustanoven opatrovníkem obviněné. Judikatura i odborná literatura vychází ze stanoviska, že opatrovnictví obviněného, byť je opatrovníkem advokát, není samo o sobě důvodem pro rezignaci na požadavek zastoupení obviněného pro účely podání dovolání obhájcem, jak vyplývá z §265d odst. 2 první věta tr. řádu. Závěry přijaté pro případy zastoupení opatrovníkem obviněného – fyzické osoby, platí i v případě právnické osoby (§34 odst. 5 ZTOPO), což Nejvyšší soud postupem zvoleným v této věci nechce nijak zpochybňovat. Přestože v této věci dovolání podal pouze opatrovník obviněné, a to nikoli prostřednictvím obhájce, dovolací soud s ohledem na pochybnosti o osobě oprávněné jednat jménem právnické osoby a znemožnění jejího řádného zastoupení postupem soudů nižších stupňů v předcházejícím řízení (viz k tomu dále), považoval advokáta Mgr. Tomáše Jakubíka za obhájce v materiálním smyslu, neboť tento advokát jinak má generální praxi, může vystupovat též jako obhájce v trestních věcech, mohl by tedy být případně i zvoleným obhájcem, pokud by byla zástupci právnické osobě ve smyslu §34 odst. 1 ZTOPO dána možnost obhájce právnické osobě zvolit. Dovolací soud v této spojitosti připomíná judikaturu Ústavního soudu z poslední doby k této otázce, zejména pak nález ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 131/18, resp. na něj navazující nález ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 2436/18. Z uvedených nálezů vyplývá řešení otázky možného vyloučení osob, jež mají být slyšeny jako svědci a jež současně jsou členy statutárního orgánu právnické osoby. Těmito nálezy bylo konstatováno porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, pokud by uvedeným osobám bylo znemožněno zvolit obviněné právnické osobě obhájce, což se ve svém důsledku stalo i v nyní projednávané věci. V době odvolacího řízení proti obviněné právnické osobě, obchodní společnosti E., byl dříve spoluobviněný P. K. již pravomocně zproštěn obžaloby, mohl proto v této věci figurovat pouze v procesním postavení svědka, jen jako svědek mohl být též vyslýchán. Proto ve smyslu uvedené judikatury měl mít právo též zvolit obviněné právnické osobě obhájce, což mu svým postupem soudy nižších stupňů znemožnily. I s ohledem na závažnost argumentace přednesené v dovolání a dále rozvedená pochybení soudů nižších stupňů v této věci, jevilo by se jako zjevně nespravedlivé, pokud by nebylo s podáním obviněné naloženo jako s dovoláním jen pro onu formální vadu podaného dovolání, že advokát Mgr. Tomáš Jakubík nejednal na základě plné moci, příp. nepodal dovolání prostřednictvím svého kolegy v advokátní kanceláři, který byl připraven obhajovat obviněnou i v řízení odvolacím. Z uvedených důvodů potřeby ochrany základních práv a svobod obviněné právnické osoby proto dovolací soud i takovéto podání výjimečně jako dovolání akceptoval.
23. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
24. Obviněná uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V daném případě obviněná napadla dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto její odvolání, tj. řádný opravný prostředek, podané proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Jde tedy o rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. h) tr. řádu, přičemž podle dovolatelky v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podstatou námitek dovolatelky je tak důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
25. Dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K trestnému činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi
26. Dovolatelka v prvé řadě namítala chybnou právní kvalifikaci svého jednání jako přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Především zpochybnila, že z provedeného dokazování lze dovodit protiprávnost jejího jednání, na podporu své argumentace odkazovala na rozsudek Velkého senátu SDEU, sp. zn. C-128/11.
27. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že podle §270 odst. 1 tr. zákoníku se porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi dopustí ten, kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi. Podle §270 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku má být pachatel přísněji potrestán, vykazuje-li takový čin znaky obchodní činnosti nebo jiného podnikání.
28. Obviněné obchodní společnosti bylo kladeno za vinu, že dosud nezjištěným způsobem získala počítačový program „komunikační server C.“ umožňující zpracování dat dálkového elektronického sledování provozu vozidel, který byl vyvinut obchodní společností C. C. a který prostřednictvím svého jednatele, tedy P. K., měla využívat při výkonu své podnikatelské činnosti spočívající v poskytování služby dálkového elektronického sledování provozu vozidel. Rozpor je již jen v tom, že pro prakticky stejné jednání byl spoluobviněný P. K. obžaloby zproštěn, protože nebylo prokázáno, že by to byl on, kdo uvedený software získal a provozoval. Na druhou stranu bylo ale obviněné právnické osobě E. jednání tohoto spoluobviněného jako statutárního orgánu přičítáno. Oběma totiž bylo v podstatě kladeno za vinu totožné jednání, avšak na jednu stranu byl obviněný jednatel společnosti s ručením omezeným zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že to byl on, kdo uvedeným způsobem jednal, na stranu druhou na základě stejného dokazování ve společném řízení bylo toto jeho neprokázané jednání právnické osobě, v jejíž prospěch měl jednat, přičítáno k tíži.
29. Z toho vyplývá, že již jen v tom je ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně zjevný vnitřní rozpor, který nebylo způsobilé napravit ani odůvodnění téhož rozsudku. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že je třeba v tomto směru přisvědčit obviněné, že z takto zjištěného skutkového stavu nelze jednoznačně dovodit závěr o její vině. Soud prvního stupně sice v odůvodnění svého rozsudku, jehož závěry akceptoval i soud odvolací, tyto své skutkové závěry uvedené ve skutkové větě výroku odsuzující části rozsudku se snažil napravit tvrzením, že to vlastně byli někteří ze zaměstnanců obviněné právnické osoby, kteří se trestného jednání dopustili (viz str. 8 bod 5. rozsudku soudu prvního stupně), nicméně takové závěry, jakkoliv spíše důkazně nepodložené a spekulativní, nenalezly odraz v popisu skutku ve výrokové části rozsudku, který je určující. Navíc tím dochází k vnitřnímu rozporu mezi výrokem a odůvodněním téhož rozhodnutí, který činí rozsudek soudu prvního stupně nesrozumitelným a těžko přezkoumatelným. Ani v odůvodnění ovšem nebylo soudem prvního stupně konstatováno, který ze zaměstnanců obviněné obchodní společnosti E. to měl být, natož aby došlo k vyjádření těchto skutkových závěrů v popisu skutku ve výrokové části rozsudku a aby v odůvodnění poté následoval rozbor konkrétního jednání takového zaměstnance s vylíčením, čím měl naplnit ten který znak příslušné skutkové podstaty trestného činu (včetně zavinění jako obligatorního znaku subjektivní stránky všech trestných činů), jenž měl být v jednání takové fyzické osoby spatřován, natož aby se soud prvního stupně vůbec zabýval otázkou, nakolik jsou splněny podmínky přičitatelnosti jednání takového zaměstnance obviněné právnické osoby. Přitom jde z hlediska vyvození trestní odpovědnosti právnické osoby o zcela kardinální otázky, neboť bez určení konkrétní fyzické osoby a specifikace jejího jednání není možno řešit otázku, zda je vůbec takové jednání právnické osobě přičitatelné, tedy nelze vyřešit nejdůležitější otázku základů trestní odpovědnosti, na níž je trestní odpovědnost právnických osob vybudována.
30. Nejvyšší soud v této spojitosti upozorňuje na svou starší judikaturu vztahující se k §8 odst. 1 a 2 ZTOPO, především na rozhodnutí č. 34/2017 Sb. rozh. tr., podle něhož ustanovení §8 odst. 3 ZTOPO sice připouští vyvodit trestní odpovědnost právnické osoby i tehdy, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným v §8 odst. 1 a 2 ZTOPO. Rozhodná skutková zjištění ovšem musí i v tomto případě poskytovat dostatečný podklad pro spolehlivý závěr, že určitá fyzická osoba, byť neznámá či neztotožněná, spáchala protiprávní čin naplňující veškeré znaky trestného činu jménem trestně odpovědné právnické osoby, v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti (po novelizaci zákonem č. 183/2016 Sb. pouze v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti), že si tak počínala v postavení vyžadovaném podle §8 odst. 1 písm. a) až d) ZTOPO (např. jako jednatel společnosti s ručením omezeným) a že vzhledem k tomu lze přičítat spáchání trestného činu právnické osobě ve smyslu §8 odst. 2 ZTOPO (např. v důsledku spáchání činu statutárním orgánem právnické osoby či jeho členem). Tyto podmínky však nebudou splněny, pokud soudy nižších stupňů učinily skutkový závěr, podle něhož nebylo prokázáno, že se stal skutek, kterým měla určitá fyzická osoba založit trestní odpovědnost právnické osoby ve smyslu §8 odst. 1 a 2 ZTOPO, resp. jestliže ve vztahu k takové fyzické osobě se soudům nepodařilo vůbec zjistit, zda a jakým způsobem jednala.
31. Podobně ale nelze dospět k alternativnímu závěru, že to mohla být některá z osob uvedených v §8 odst. 1 a) až d) ZTOPO, protože konkrétní postavení dané fyzické osoby se promítá do podmínek přičítání jejího jednání právnické osobě ve smyslu §8 odst. 2 písm. a) a b) ZTOPO, které je jiné u prvních třech skupin osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a) až c) ZTOPO a jiné u zaměstnanců podle §8 odst. 1 písm. d) ZTOPO, u nichž jsou stanoveny zákonodárcem další podmínky, za nichž lze jejich jednání obviněné právnické osobě přičítat. Ovšem ani tím se rozhodnutí soudů nižších stupňů prakticky nezabývala.
32. V tomto směru je vhodné připomenout též další rozhodnutí Nejvyššího soudu, a sice usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 3 Tdo 487/2018, kterým Nejvyšší soud navázal na uvedené publikované rozhodnutí pod č. 34/2017 Sb. rozh. tr. Dospěl přitom k závěru, že konstrukci trestní odpovědnosti právnických osob opřenou o tzv. přičitatelnost trestného činu právnické osobě, která představuje zvláštní typ odpovědnosti za zavinění, nelze s odkazem na §8 odst. 3 ZTOPO obejít blíže nepodloženým formulováním tak široké množiny možných jednajících fyzických osob, že odpovídají prakticky všem typům osob uvedeným v §8 odst. 1 ZTOPO, a dokonce i účastníkům na trestné činnosti v širším smyslu. Takový přístup by byl totiž popřením principu nullum crimen sine culpa a činil by právní úpravu §8 odst. 1, 2 ZTOPO prakticky obsolentní.
33. Nelze vycházet ani z prosté úvahy, že určitá situace byla ve prospěch právnické osoby, že výsledek takového protiprávního stavu prospíval právnické osobě, a proto je třeba ho této právnické osobě přičítat, protože tím bychom zcela popřeli výchozí myšlenku trestní odpovědnosti právnické osoby založené na přičitatelnosti činu (konkrétní) fyzické osoby právnické osobě, ale vycházeli bychom z absolutní objektivní odpovědnosti právnické osoby za výsledek, tj. dokonce bez možnosti liberace. Tak tomu ovšem být nemůže. Na to poukazoval Nejvyšší soud již ve shora uvedeném usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 3 Tdo 487/2018, neboť v této věci byl zjištěn tzv. černý odběr elektřiny prospívající právnické osobě, nebylo však zjištěno, kdo takový tzv. černý odběr zařídil, pouze se bez jakýchkoliv důkazů dovozovalo z objektivního výsledku prospívajícího právnické osobě, že tak musel učinit nějaký intraneus, tj. osoba uvnitř právnické osoby. Ovšem ani v uvedeném případě tomu tak být nemuselo, mohl to být někdo, kdo ani nebyl zaměstnancem právnické osoby, mohl to být dokonce někdo, kdo chtěl právnickou osobu poškodit pozdějším udáním apod.
34. Podobně je tomu v nyní projednávaném případě obviněné obchodní společnosti E., v němž také nelze jen z pouhého faktu, že instalace programu mohla právnické osobě prospívat, dovozovat, že to nepochybně byla některá z osob uvnitř právnické osoby, a to nejméně její zaměstnanec, pokud to mohl učinit i kdokoliv jiný (např. smluvně najatá osoba, o jejímž protiprávním jednání nikdo z osob jednajících v rámci právnické osoby ve smyslu §8 odst. 1 ZTOPO nevěděl). Neznáme-li konkrétní osobu, její konkrétní jednání, těžko můžeme dovodit její zavinění se všemi jeho složkami (vědomostní a volní). Přitom právnická osoba nemá vlastní zavinění, ale její zavinění je odvozováno od zavinění uvedené konkrétní fyzické osoby, jež je též právnické osobě přičítáno (viz k tomu Šámal, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, str. 146 a str. 188). Takové úvahy ovšem nejsou v rozporu s ustanovením §8 odst. 3 ZTOPO, které cílí především na případy rozhodování kolektivních orgánů typu představenstva či valné hromady, u nichž se posléze již nepodaří zjistit, který z členů jak hlasoval, a proto se nedovodí, které konkrétní jednání které konkrétní fyzické osoby by mělo být právnické osobě přičítáno, je ovšem zřejmé, že to muselo být nejméně několik z velmi omezeného okruhu fyzických osob téhož postavení v rámci právnické osoby (kupř. rozhodlo prostou většinou hlasů tříčlenné představenstvo akciové společnosti, avšak nepodaří se prokázat, kdo jak hlasoval). Vyloučeno ovšem není ani aplikovat uvedené ustanovení na jiné obdobné případy, v nichž nebude jistota, která z konkrétních fyzických osob určitým způsobem jednala, je však zřejmé, že jednání každé z nich by trestní odpovědnost právnické osoby založilo.
35. Lze tak již z uvedeného konstatovat, že soudy nižších stupňů zcela rezignovaly na zjišťování okolností, za nichž lze jednání konkrétní fyzické osoby právnické osobě přičítat. Je třeba totiž nejprve zjistit, že konkrétní fyzická osoba (byť třeba neznáme její totožnost) v konkrétním postavení ve vztahu k právnické osobě ve smyslu §8 odst. 1 ZTOPO se dopustila trestného činu, který naplňuje všechny jeho znaky (obecné, protiprávnost i typové, jejichž souhrn tvoří skutkovou podstatu trestného činu), tedy je i protiprávní a zároveň je v zájmu právnické osoby anebo byl spáchán v rámci její činnosti (viz návětí §8 odst. 1 ZTOPO), je právnické osobě přičitatelný ve smyslu §8 odst. 2 ZTOPO a zároveň se právnická osoba nezprostila odpovědnosti za něj podle §8 odst. 5 ZTOPO (více k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, str. 186 a násl.). Základní skutkové okolnosti, které zakládají přičitatelnost takového činu fyzické osoby, přitom musejí být též náležitě popsány ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, má-li být právnická osoba uznána vinnou.
36. Dovolatelce je dále třeba přisvědčit též v tom, že v řízení bylo potřeba správně vyřešit otázku použitelnosti počítačového programu subjektem, který jej předtím koupil a následně s ním naložil tak, že jej poskytl (ať úplatně či bezúplatně) další osobě, pokud jej už sám nechtěl využívat. Bylo třeba respektovat judikaturu SDEU a vycházet z rozsudku jeho Velkého senátu, sp. zn. C-128/11, jenž se zabýval vyčerpáním (autorských) práv k počítačovým programům. Z citovaného rozsudku lze dovodit, že právo na rozšíření rozmnoženiny počítačového programu se vyčerpá prvním prodejem počítačového programu v Evropské unii (viz bod 35. uvedeného rozsudku). Prodejem první rozmnoženiny počítačového programu, jak uvedl SDEU v bodě 42. uvedeného rozsudku, se rozumí smlouva, kterou jedna osoba výměnou za zaplacení kupní ceny na jinou osobu převádí svá vlastnická práva k hmotnému či nehmotnému statku, který jí patří. Z toho vyplývá, že obchodní transakce, jíž dochází k vyčerpání práva na rozšiřování rozmnoženiny počítačového programu, musí zahrnovat převedení vlastnického práva k této rozmnoženině. Zároveň je třeba připomenout, že vyčerpání práva na rozšiřování se týká současně jak hmotných, tak nehmotných rozmnoženin počítačového programu, a tudíž i rozmnoženin počítačových programů, které byly při svém prvním prodeji staženy z internetu do počítače prvního nabyvatele (srov. bod 59. citovaného rozsudku). Nad rámec uvedeného je možno dodat, že původní nabyvatel, který přistoupil k dalšímu prodeji rozmnoženiny počítačového programu, ve vztahu k níž je právo na rozšiřování náležející nositeli autorského práva vyčerpáno, musí učinit svou vlastní rozmnoženinu v okamžiku dalšího prodeje nepoužitelnou, tedy musí ji ze svého zařízení odstranit (smazat) – viz bod 70. a 78. citovaného rozsudku. Srov. k tomu např. Lokajíček, J. K možnosti přeprodeje použitého softwaru. Právní rozhledy, č. 11/2015, str. 394 a násl.; Myška, M. Vyčerpání práv u počítačových programů. Revue pro právo a technologie. č. 6/2012, str. 48 a násl.; Gantner, F. „Ojeté“ počítačové programy a jejich prodej. Hospodářské noviny – IHNED.cz z 13. 2. 2017. Dostupné ze stránek internetu k 29. 1. 2019 pod odkazem https://ictrevue.ihned.cz/c3-65621760-0ICT00_d-65621760-ojete-pocitacove-programy-a-jejich-prodej .
37. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že software obchodní společnosti C. C. označený jako C. byl na základě licenční smlouvy ze dne 8. 4. 2011 převeden na časově a teritoriálně neomezenou dobu a oblast na obchodní společnost C. (aniž by se ovšem soudy nižších stupňů zabývaly otázkou, nakolik obchodní společnost C. C. byla oprávněna s tímto softwarem takto disponovat). Obchodní společnost C. C. pak svým klientům prodávala hardwarové vybavení v podobě měřících jednotek do vozidel a obchodní společnost C. klientům poskytovala licenci k užívání softwaru a inkasovala měsíční paušál za poskytování služby spočívající ve zprostředkování a zpřístupnění dat z těchto měřících jednotek pro své klienty na svých počítačích. Dne 4. 1. 2010 uzavřela obchodní společnost C. C. s dopravcem V. H. kupní smlouvu mimo jiné na server C. s „multilicencí používání software na libovolný počet PC“ (čl. III. B kupní smlouvy na č. l. 122 trestního spisu). Dne 3. 2. 2010 uzavřela obchodní společnost C. C. s obchodní společností GUTRA s. r. o. kupní smlouvu, jejímž předmětem byl také software se serverem včetně instalace (čl. III. C kupní smlouvy na č. l. 187 p. v. trestního spisu). Dne 17. 2. 2009 uzavřely také obchodní společnosti C. C. a IRO stavební s. r. o. kupní smlouvu, jejímž předmětem byl také prodej softwaru (čl. III. kupní smlouvy na č. l. 209 trestního spisu). Také s obchodní společností KUGR s. r. o. uzavřela obchodní společnost C. C. dne 5. 10. 2011 kupní smlouvu, kterou také prodala „systém C.“ (viz čl. III. této smlouvy na č. l. 656 p. v. trestního spisu), tedy software potřebný ke komunikaci jednotek se serverem.
38. Je pravdou, že výše uvedené kupní smlouvy obsahují omezující ustanovení, kterým společnost C. C. zakázala další obchodování s předmětem prodeje. Tato ustanovení kupních smluv však odporují čl. 4 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/24/ES ze dne 23. 4. 2009 o právní ochraně počítačových programů, a také výkladu Soudního dvora EU (viz bod 77. citovaného rozsudku Velkého senátu, sp. zn. C-128/11). Z uvedeného ustanovení směrnice totiž vyplývá, že bez ohledu na existenci smluvních ujednání zakazujících následný převod rozmnoženiny počítačového programu, vyčerpáním autorského práva původního nositele prvním prodejem jakékoliv rozmnoženiny jeho počítačového programu v členských státech Evropské unie nemůže nositel autorského práva bránit následnému prodeji této rozmnoženiny. Nutno tedy uzavřít, že k takovýmto smluvním ujednáním omezujícím následný převod rozmnoženiny proto nelze přihlížet.
39. Z uvedeného vyplývá, že obrana obviněné právnické osoby, že oprávněně získala software C. od svého klienta, který jej předtím získal kupní smlouvou, a když jej dále nepotřeboval, mohl jej převést se současným jeho odinstalováním na vlastním zařízení, není a priori zcela vyloučena a je třeba se jí též zabývat, tzn. provést k jejímu případnému vyloučení též náležité dokazování. To však dosud soudy nižších stupňů neučinily.
40. Dále se soudy nižších stupňů, pokud by mělo být znovu rozhodnuto o vině obviněné právnické osoby E., budou muset zabývat i otázkou, kdo je ve skutečnosti poškozeným, nakolik takovým poškozeným je právě označená poškozená obchodní společnost C. C., resp. nakolik práva k počítačovému programu C. náležela jinému subjektu, a sice CT. I tato otázka, kdo a jakou měrou byl opravdu tvrzeným jednáním obviněné právnické osoby E. poškozen, je podstatnou skutkovou okolností, bez které nelze vyvozovat trestní odpovědnost obviněné. Proto se soudy nižších stupňů v dalším řízení budou muset zaměřit i na tuto otázku a provést k ní náležité dokazování (viz též pasáž níže k adheznímu řízení).
41. Již z uvedených důvodů nemohla napadená soudní rozhodnutí obstát, poněvadž se v současné době jeví jako nejméně zcela předčasné závěry soudů nižších stupňů, které jsou uvedeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, z nichž není zřejmé, za jakých okolností obviněná právnická osoba nabyla počítačový program „komunikační server C.“, kdo software získal, na zařízení obviněné nainstaloval, zda a jak jej obviněná následně též využívala etc. Nelze za současného stavu poznání na základě dosud provedených důkazů postavit na jisto, že jí nebyl poskytnut oprávněně některým z původních zákazníků C. C., resp. C., neboť klienti s ním byli podle výše rozvedené směrnice a judikatury SDEU oprávněni nakládat. V tomto směru bude potřeba doplnit dokazování zejména o výslechy osob, které jednaly s obviněnou o přechodu k ní, jakož i osob, které uzavíraly s obchodní společností C. C. kupní smlouvy, jimiž získaly práva k uvedenému softwaru, s nímž pak nabyvatelé mohli nakládat.
c) K subsidiaritě trestní represe
42. Obviněná též vznesla námitku, že soudy nižších stupňů nesprávně užily, resp. vůbec neužily zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio . I v tomto ohledu je třeba dát obviněné za pravdu.
43. K výkladu zásady subsidiarity trestní represe a principu tzv. ultima ratio lze odkázat na odborný výklad v recentních učebnicích trestního práva či uznávaných komentářích trestního zákoníku (za všechny např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 115 a násl.). Především je třeba odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle názorů v něm vyslovených (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
44. Připomenout je možno též další bohatou judikaturu zejména Nejvyššího soudu k této otázce. Z rozhodnutí publikovaných ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu z poslední doby je možno připomenout především rozhodnutí č. 31/2017 Sb. rozh. tr. Podle něj při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z §12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující kritéria uvedená v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu, avšak není zcela vyloučeno, aby s poukazem na ni nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty.
45. V daném případě po doplnění skutkových zjištění, jak bylo naznačeno shora, bude-li i při respektování závazných právních závěrů, jak byly uvedeny výše, nadále shledáno naplnění všech podmínek potřebných k vyvození trestní odpovědnosti právnické osoby (tj. včetně zjištění veškerých znaků trestného činu spáchaného konkrétní fyzickou osobou, a to včetně znaku zavinění, jakož i znaku protiprávnosti jejího jednání etc., a podmínek přičitatelnosti jednání této fyzické osoby právnické osobě), bude zapotřebí se důsledně vypořádat i s otázkou aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio . Bude třeba rozhodně přihlížet i k těm skutkovým zjištěním, na něž soudy nižších stupňů dosud rezignovaly, které se týkají skutečného užívání předmětného počítačového programu obviněnou právnickou osobou, resp. jeho nepotřebností pro ni, pokud používala ve sledovaném období program vlastní. Bude třeba též zohlednit, kdo a jakou měrou byl ve skutečnosti poškozen (pokud vůbec tomu tak bylo), pro posouzení společenské škodlivosti bude jistě významné i postavení konkrétní fyzické osoby v rámci organizace právnické osoby, jejíž jednání je právnické osobě přičítáno, jakož i důvody, proč je takové jednání právnické osobě přičítáno etc. I v tomto ohledu bude na místě náležitě vyhodnotit, nakolik skutečně nejde jen o obchodní spor mezi dvěma různými obchodními společnostmi, který jedna z nich z důvodu, že přišla o zákazníky, řešila jednoduchou a pro ni nenákladnou cestou v podobě podání tzv. trestního oznámení, načež orgány činné v trestním řízení se staly jen nástrojem pro uplatnění jejích subjektivních zájmů, které by bývalo bylo možno řešit civilní žalobou v občanskoprávním řízení.
d) K adheznímu řízení
46. Za důvodné považoval Nejvyšší soud také námitky týkající se výroku o náhradě škody. Soud prvního stupně podle §228 odst. 1 tr. řádu zavázal obviněnou k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 177 400 Kč poškozené obchodní společnosti C.
47. Ani v tomto směru nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů dostatečně srozumitelná a náležitě odůvodněná, což zakládá jejich nepřezkoumatelnost, neboť se soudy nižších stupňů náležitě nevypořádaly se všemi rozhodnými skutečnostmi, jimiž bylo na místě se zabývat. Je třeba připomenout, že při rozhodování o nárocích na náhradu škody musí být z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, na základě jakého hmotně právního předpisu a jeho konkrétního ustanovení soud rozhodl, proč považoval v takovém ustanovení uvedené znaky za splněné, případně proč nepoužil ustanovení jiné. K povinnosti náležitě odůvodnit i výrok o náhradě škody tak, jako kdyby rozhodoval o uplatněném nároku soud v občanském soudním řízení, zejména pokud jde o to, o který hmotněprávní předpis je nárok opřen, zda nárok v době rozhodování soudu trval, zda jeho přiznání nebrání nějaká zákonná překážka ve smyslu §228 odst. 1 věta za středníkem tr. řádu, je možné odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (za všechny viz např. zhodnocení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1967, sp. zn. Pls 3/67, publikované pod č. III/1967 Sb. rozh. tr., případně nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, uveřejněný pod č. 218 ve svazku 55 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Takové nároky judikatury ovšem rozhodnutí soudů nižších stupňů rozhodně nesplňují, soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku v bodě 3. ani 11., kde se zmiňuje o bezdůvodném obohacení obviněné, vůbec neuvádí, podle jakého právního předpisu rozhodoval o povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, jeho podstatou se vlastně vůbec nezabýval, neuvedl, proč jde o bezdůvodné obohacení a nikoli o škodu či jiný nárok etc. Uvedené pochybení jen do malé míry napravil odvolací soud, který v bodě 27. (v návaznosti na bod 26.) odůvodnění svého usnesení zmínil, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení je založen podle §40 odst. 4 AZ, v další pasáži však již zjevně směšoval různé nároky (nárok na vydání bezdůvodného obohacení a nárok na nahrazení škody), dokonce plédoval pro dvojnásobnou výši bezdůvodného obohacení.
48. Předně je třeba v této spojitosti zopakovat výtku uvedenou shora, že se soudy nižších stupňů prakticky vůbec nevypořádaly s námitkou obhajoby, že obchodní společnost C. není poškozenou jednáním obviněné, neboť jí nenáležejí autorská práva k dotčenému softwaru. V dalším průběhu řízení proto bude na soudech nižších stupňů, aby ve spolupráci se státním zástupcem si dostatečně vyjasnily tuto otázku, provedly k ní dokazování a zdůvodnily své závěry, jak se vypořádaly s obranou obhajoby uvedenou výše. Záviset toto řešení bude na posouzení předběžné otázky, zda obchodní společnosti C. nebo C. C. byly oprávněnými uživateli předmětného počítačového programu. Stejně tak bude zapotřebí se důkladně zabývat i námitkou obviněné, nakolik obviněná skutečně uvedený program využívala, resp. nakolik jej neužívala a nepotřebovala jej, protože měla k dispozici program svůj vlastní.
49. V rámci případného rozhodování v adhezním řízení, pokud bude znovu obviněná uznána vinnou, bude dále namístě si vyjasnit, jaký nárok ta která poškozená obchodní společnost vlastně má, zda byly naplněny veškeré znaky příslušného ustanovení mimotrestního hmotněprávního předpisu. V tomto směru je třeba upozornit skutečně především na ustanovení §40 odst. 4 AZ, podle nějž právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době neoprávněného nakládání s dílem; výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem. Z odborné literatury (srov. například Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 432 a násl.) pak vyplývá, že jde vlastně jen o odkazovací normu, jež je uvedena v autorském zákoně především z důvodu právní jistoty. Právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení pak vyplývá přímo z občanského zákoníku, tj. dnes ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), v němž jsou závazky z deliktů upraveny v §2894 obč. zák. a násl., povinnost nahradit škodu pak v §2909 obč. zák. a násl., kde jsou uvedeny též jednotlivé skutkové podstaty soukromoprávních deliktů, jejichž znaky je třeba se zabývat, způsob a rozsah náhrady je obecně upraven v §2951 obč. zák. a násl., co se hradí, tj. skutečná škoda a ušlý zisk, zase vyplývá z §2952 obč. zák. Naproti tomu závazky z jiných právních důvodů, mezi něž se řadí i bezdůvodné obohacení, jsou upraveny v §2991 obč. zák. a násl., bezdůvodným obohacením také tato pasáž začíná. Přímo v §2991 odst. 1 obč. zák. je upraveno, co se rozumí bezdůvodným obohacením, ve druhém odstavci téhož ustanovení jsou demonstrativně vypočteny jednotlivé skutkové podstaty bezdůvodného obohacení s příslušnými jejich zákonnými znaky, jež musejí být naplněny. Autorský zákon neobsahuje v §40 odst. 4 AZ jen ryzí odkaz na obecné civilněprávní předpisy, je ale k nim též speciálním ustanovením, protože stanoví zvláštní pravidla pro určení rozsahu odpovědnosti za tyto delikty. Skutkové podstaty škody a bezdůvodného obohacení představují dva relativně samostatné soukromoprávní delikty, které se zpravidla vylučují, výjimečně ale mohou též obstát vedle sebe (současně může být jedním zásahem způsobena škoda i vzniknout bezdůvodné obohacení). Předpokladem bezdůvodného obohacení je především obohacení na jedné straně, úkor na druhé, jejich bezdůvodnost, netřeba zavinění. Znakem škody je obecně škoda (újma na jmění), protiprávnost, bezdůvodnost, zpravidla se předkládá zavinění. Zpravidla užívá-li někdo bez smluvní či zákonné licence cizí dílo, obohacuje se, neboť neplatí odměnu za takovou licenci, obohacuje se i tím, že užívá cizí věc, aniž na ni vynaložil náklad. Činí tak zpravidla na úkor jiného, tj. vlastníka práv.
50. Jako zkratkovité a věcně nesprávné se pak jeví řešení zvolené soudy nižších stupňů, které spatřují bezdůvodné obohacení obviněné obchodní společnosti E. v prostém součtu všech plateb přijatých od klientů za sledované období, neboť po celé toto období měla obviněná užívat neoprávněně k poskytnutí svých služeb předmětný autorským právem chráněný software. Předně se v tomto směru soudy nižších stupňů náležitě nevypořádaly s námitkami obhajoby, že obviněná k poskytování těchto služeb užívala (nejméně po značnou část sledovaného období) svůj vlastní software E2. V tomto směru jde o zcela nedostatečná skutková zjištění, která bude namístě v dalším řízení napravit, a to i za pomoci znaleckých posudků předložených stranou obhajoby, jimiž se soudy nižších stupňů dosud náležitě nezabývaly. Nadto je zcela nesmyslná úvaha, i kdybychom připustily jako správný zjištěný skutkový stav, že po celé sledované období obviněná využívala neoprávněně počítačový program C., že bezdůvodným obohacením obviněné je celá částka získaná obviněnou od svých klientů, pokud v těchto platbách jsou zahrnuty i další služby poskytované obviněnou svým klientům a celé tyto úhrady nejsou pouze odměnou za neoprávněné používání předmětného softwaru.
51. Pokud jde o rozhodování o náhradě škody způsobené trestným činem podle §270 tr. zákoníku, je dále třeba upozornit i na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, a sice na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 171/2014, uveřejněné pod č. 39/2015 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud připomíná, že škodou je jakákoli újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Může jít o tzv. skutečnou škodu a o ušlý zisk poškozeného, který mu vznikl tím, že v důsledku protiprávního jednání pachatele nedošlo k takovému rozmnožení jeho majetkových hodnot, jež se dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh událostí ( §2952 obč. zák. účinného od 1. 1. 2014). Pro závěr o ušlém zisku ale podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale musí být najisto postaveno, že nebýt protiprávního jednání pachatele, tak by se jeho majetkový stav zvýšil. Vymezení ušlého zisku musí být podloženo existujícími nebo reálně dosažitelnými okolnostmi, ze kterých lze usuzovat, že protiprávní jednání pachatele skutečně zasáhlo do průběhu konkrétního děje vedoucího k určitému zisku (k těmto závěrům přiměřeně srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4931/2009 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006 ).
e) K procesním pochybením soudů nižších stupňů a k dalšímu postupu v trestním řízení
52. Některé námitky obviněné formálně nespadají pod jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (a ani pod žádný jiný taxativně vymezený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. řádu), neboť se týkají procesních pochybení soudů nižších stupňů a jejich hodnocení důkazů. Avšak za současné situace, kdy jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů rušena z jiných důvodů, je zapotřebí se i k těmto námitkám procesního charakteru vyjádřit.
53. Předně lze souhlasit s námitkami obviněné, že soudy nižších stupňů náležitě neobjasnily skutkový stav provedenými důkazními prostředky natolik, aby mohly dospět k závěrům uvedeným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v popisu skutku. Již shora bylo poukázáno na zjevnou vnitřní rozpornost výrokové části rozsudku, v níž pro totéž jednání byl jednatel obviněné obchodní společnosti zproštěn viny, protože nebylo prokázáno, že by se on tohoto jednání dopustil, avšak současně bylo totéž jednání téže fyzické osoby přičteno právnické osobě a byla na něm založena její trestní odpovědnost. Soudy nižších stupňů se ani nevypořádaly s obhajobou obviněné, že předmětný počítačový program C. užívala po právu, resp. jej vůbec neužívala pro podnikání, jak jí bylo vytýkáno, neboť měla program svůj vlastní (E2.). Dále se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly ani s otázkou, kdo je vlastně poškozeným, zda obchodní společnosti C. C. či C. oprávněně disponovaly s programem C. K tomu všemu bude třeba doplnit dokazování, a to zejména o provedení důkazních prostředků navržených obhajobou, které lze dosud označit za důkazy opomenuté, neboť není dán prozatím legitimní důvod pro zamítnutí jejich provedení. Chybným způsobem s ohledem na jeho vyhodnocení byl proveden též důkazní prostředek znaleckým posudkem Ing. Zdeňka Jelínka, znalce z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky, který odvolací soud pouze podle §211 odst. 5 tr. řádu přečetl, aniž by byly splněny veškeré podmínky pro takový procesní postup (s ohledem na vyhodnocení odvolacím soudem tak, že jsou pochybnosti o jeho závěrech – viz str. 6-7 v bodě 20. usnesení odvolacího soudu; není totiž možno současně uvést, že je splněna druhá podmínka v §211 odst. 5 tr. řádu spočívající v tom, že nejsou pochybnosti o správnosti a úplnosti posudku, a současně vyhodnotit takový důkazní prostředek jako nevěrohodný). Znalce proto bude třeba předvolat a vyslechnout, aby své vlastní závěry vysvětlil a odstranil tak případné pochybnosti o úplnosti a správnosti jím podaného znaleckého posudku, případně bude třeba mu zadat doplnění znaleckého posudku, aby nebyly pochybnosti o jeho závěrech (viz §109 tr. řádu), a nepřispěje-li ani to k odstranění pochybností, bude třeba přibrat znalce jiného. Tím by se měly odstranit pochybnosti, zda zkoumaný program E2. byl v rozhodném období schopen zpracovat data z měřících jednotek společnosti C. a zda obviněná pro svou činnost nezbytně potřebovala program C. I vzhledem k této skutečnosti bude na místě zabývat se otázkou, jaké zavinění lze dovodit u konkrétně zjištěné osoby, která program na server obviněné instalovala, umožnila pak případně jeho využívání obviněnou. Pochopitelně bude též třeba se zabývat i tím, nakolik je jednání takové fyzické osoby přičitatelné obviněné, jak bylo rozvedeno shora. Dokazování bude třeba ve spolupráci se státním zástupcem, jehož úkolem je prokazovat svá tvrzení uvedená v obžalobě, doplnit i v dalších shora naznačených směrech tak, aby o případné vině obviněné, bude-li i v dalším průběhu řízení zjištěna, nebyly důvodné pochybnosti, jako je tomu dosud. I obviněné právnické osobě totiž svědčí veškerá práva obviněného, je třeba dodržet základní zásady trestního řízení, především právo obviněné na obhajobu, ale též základní zásady, jimiž je ovládáno dokazování (zejména je třeba dodržet zásadu presumpce neviny s principem in dubio pro reo ).
54. Ovšem dříve, než soud prvního stupně přistoupí k doplnění dokazování, bude si nejprve muset vyjasnit, která osoba má v trestním řízení za právnickou osobu vystupovat ve smyslu §34 ZTOPO, bude muset zvážit dopad shora zmíněných nálezů Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 131/18, a ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 2436/18. Soud prvního stupně by měl umožnit právnické osobě, aby si prostřednictvím svého jednatele, dříve spoluobviněného, nyní nanejvýše svědka, mohla zvolit obhájce, případně určit zmocněnce.
V. Závěrečné shrnutí
55. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněné a podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu Ostravě ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 4 To 156/2018, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 9 T 159/2017, v odsuzující části týkající se obviněné právnické osoby – obchodní společnosti E., jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. řádu pak Okresnímu soudu v Karviné uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
56. Bude na Okresním soudu v Karviné, aby se po vyřešení otázky, kdo vlastně má za obviněnou jednat, znovu důsledně zabýval danou věcí, ve shora naznačeném směru za součinnosti stran, zejména pak státního zástupce, jde-li o skutková tvrzení podporující obžalobu, doplnil dokazování, provedené důkazy náležitě vyhodnotil nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu a vyvodil z provedených důkazů odůvodněné skutkové závěry, které pak bude muset náležitě právně kvalifikovat. Pokud i po takovém doplnění dokazování znovu dospěje k závěru, že jednání obviněné naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, měl by věc posoudit i z hlediska §12 odst. 2 tr. zákoníku a zhodnotit jeho společenskou škodlivost. Pozornost by pak měl věnovat i vznesenému nároku poškozené na náhradu škody v adhezním řízení.
57. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak soud prvního stupně a následně i odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. řádu). Dovolací soud zároveň upozorňuje na zákaz změny k horšímu ve vztahu k předchozímu rozhodnutí učiněnému soudem prvního stupně, jak je vyjádřen v §265s odst. 2 tr. řádu (tzv. zákaz reformationis in peius).
58. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu o dovolání obviněného v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu