Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.06.2008, sp. zn. 5 Tdo 563/2008 [ rozsudek / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.563.2008.1

sp. zn. 5 Tdo 563/2008 ROZSUDEK Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy Prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph. D. a soudců JUDr. Františka Púryho a JUDr. Blanky Roušalové projednal ve veřejném zasedání konaném dne 11. června 2008 dovolání obviněné Mgr. P. J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 9 To 105/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 T 5/2007, a rozhodl takto: Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 9 To 105/2007, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 1 T 5/2007, v celém rozsahu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265m odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněná Mgr. P. J., z p r o š ť u j e o b ž a l o b y pro skutek spočívající v tom, že v P. a jinde v době od 29. 7. 2002 do 30. 9. 2002, kdy byla zaměstnána v obchodní společnosti Č. F. A P. S., s. r. o., zabývající se zprostředkováním pojistných smluv, jejich správou a péčí o klienty pojišťoven, a v téže době vykonávala funkci jednatelky společnosti M B., s. r. o., se stejným předmětem činnosti, jejíž byla společnicí, jako jednatelka společnosti M B., s. r. o., jménem této společnosti 1) a) dne 1. 9. 2002 uzavřela smlouvu o obchodním zastoupení s A. p., a. s., zavazující M B., s. r. o., ke zprostředkování pojistných smluv mezi uvedenou pojišťovnou a jejími klienty, správě těchto smluv a péči o klienty pojišťovny, a A. p., a. s., k výplatě provize společnosti M B., s. r. o., za poskytnuté služby, a b) dne 4. 9. 2002 uzavřela makléřské smlouvy se společnostmi E.-S., s. r. o., a I., s. r. o., a dne 27. 9. 2002 stejné smlouvy se společností M., s. r. o., nahrazující makléřské smlouvy uvedených klientů A. p., a. s., s Č. F. A P. S., s. r. o., jimiž zavázala společnost M B., s. r. o., ke správě pojistných smluv těchto pojistníků s A. p., a. s., a to: – smluv mezi A. p., a. s., a společností E.-S., s. r. o., – smluv mezi A. p., a. s., a společností I., s. r. o., – smlouvy mezi A. p., a. s., a M., s. r. o., přičemž na základě těchto smluv vyplatila A. p. obchodní společnosti M B., s. r. o., za období od počátku výkonu správy do 5. 10. 2005 provizi v celkové výši 189.736,65 Kč; 2) a) dne 1. 8. 2002 uzavřela s D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., smlouvu o zprostředkování a spolupráci při sjednávání a správě pojištění mezi pojistitelem a pojišťovacím agentem, zavazující M B., s. r. o., ke zprostředkování, sjednávání a správě pojištění právní ochrany a D. A. S., pojišťovnu právní ochrany, a. s., k výplatě provize společnosti M B., s. r. o., za poskytnuté služby, a b) dne 27. 8. 2002 uzavřela makléřské smlouvy se společností I. s. & t., s. r. o., M. R., dne 31. 8. 2002 se společností M., s. r. o., 2. 9. 2002 se společností F. C., společnost s ručením omezeným, 30. 8. 2002 se společností Č. m., spol. s r. o., a 20. 9. 2002 se společností O. T., spol. s r. o., nahrazující makléřské smlouvy uvedených klientů D. A. S., pojišťovny právní ochrany, a. s., s Č. F. A P. S., s. r. o., jimiž zavázala společnost M B., s. r. o., ke správě pojistných smluv těchto pojistníků s D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a to: - smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a společností Č. m., spol. s r. o., - smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a společností M., s. r. o., - smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a společností O. T. spol. s r. o., - smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a společností F. C., společnost s ručením omezeným, - smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a R+R M. R., a - smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a společností I. s. & t., s. r. o., přičemž na základě těchto smluv vyplatila D. A. S., pojišťovna právní ochrany, a. s., obchodní společnosti M B., s. r. o., od počátku výkonu správy do 30. 4. 2005, provizi v celkové výši 114.367,30 Kč; 3) a) dne 6. 9. 2002 uzavřela smlouvu o zprostředkování s obchodní společností G. A. V. A. zavazující M B., s. r. o., ke zprostředkovatelské činnosti pro druhou smluvní stranu za účelem uzavření pojistných smluv a ke správě pojistných smluv a společnost G. A. V. A. k výplatě provize společnosti M B., s. r. o., za poskytnuté služby, a b) dne 27. 9. 2002 uzavřela makléřské smlouvy se společnostmi M., s. r. o., W. W., s. r. o., a 31. 8. 2002 stejné smlouvy se společností Č. m., spol. s r. o., nahrazující makléřské smlouvy uvedených klientů G. A. V. A. s Č. F. A P. S., s. r. o., jimiž zavázala společnost M B., s. r. o., ke správě pojistných smluv těchto pojistníků s G. A. V. A., a to: – smluv mezi G. A. V. A. a společností Č. m., spol. s r. o., – smluv mezi G. A. V. A. a společností M., s. r. o., – smlouvy mezi G. A. V. A. a společností W. W. s. r. o., přičemž na základě těchto smluv vyplatila G. A. V. A. obchodní společnosti M B., s. r. o., v období od počátku výkonu správy do 31. 12. 2005, provizi za správu pojistných smluv v celkové výši 50.498,- Kč; 4) a) dne 24. 8. 2002 uzavřela smlouvu o obchodním zastoupení se společností K., p., a. s., zavazující M B., s. r. o., k uzavírání smluv o pojištění majetku, pojištění odpovědnosti za škodu a pojištění osob jménem pojišťovny a ke stálé péči o klienty pojišťovny a K., p., a. s., k výplatě provize společnosti M B., s. r. o., za poskytnuté služby, b) dne 1. 9. 2002 uzavřela makléřské smlouvy s J. M., J. M., J. M. a M. B. a 18. 9. 2002 makléřskou smlouvu s J. E., jimiž zavázala společnost M B., s. r. o., ke správě pojistných smluv těchto pojistníků se společností K., p., a. s., a to: – smlouvy mezi společností K., p., a. s., a J. M., – smlouvy mezi společností K., p., a. s., a J. M., – smlouvy mezi společností K., p., a. s., a J. E., – smlouvy mezi společností K., p., a. s., a J. M. a – smlouvy mezi společností K., p., a. s., a M. B., přičemž na základě těchto smluv vyplatila K., p., a. s., obchodní společnosti M B., s. r. o., od počátku výkonu správy do 14. 6. 2005 provizi v celkové výši 1.813,- Kč; 5) a) dne 26. 9. 2002 učinila společnost V. V. p., a. s., návrh na uzavření smlouvy o zprostředkování akceptovaný touto společností 7. 10. 2002 zavazující M B., s. r. o., ke zprostředkování pojistných smluv a k činnosti směřující k udržování pravidelných styků se zákazníky druhé smluvní strany a společnost V. V. p., a. s., k výplatě provize společnosti M B., s. r. o., za poskytnuté služby, a b) dne 2. 9. 2002 uzavřela makléřskou smlouvu se společností O. T., spol. s r. o., nahrazující makléřskou smlouvu uvedeného klienta V. V. p., a. s., s Č. F. A P. S., s. r. o., kterou zavázala společnost M B., s. r. o., ke správě pojistných smluv pojistníka O. T., spol. s r. o., s V. V. pojišťovna, a. s., přičemž na základě těchto smluv vyplatila V. V. p., a. s., obchodní společnosti M B., s. r. o., od počátku výkonu správy do 21. 4. 2005 provizi za udržování pravidelných styků se zákazníky pojišťovny v celkové výši 5.215,- Kč; 6) a) dne 30. 8. 2002 uzavřela smlouvu o spolupráci při zprostředkování pojištění s Č. p., a. s., zavazující M B., s. r. o., k činnosti směřující k uzavírání pojistných smluv a činnosti s tím související, spočívající zejména v prezentaci, navrhování a vykonávání přípravných prací k uzavírání pojistných smluv, uzavírání dohod o změně pojistných smluv, pomoci při jejich správě a uplatňování práv a plnění povinností z těchto smluv a Českou pojišťovnu, a. s., k výplatě provize společnosti M B., s. r. o., za poskytnuté služby, a b) 28. 8. 2002 uzavřela makléřskou smlouvu se společností P. T., s. r. o., a stejné smlouvy 31. 8. 2002 se společností M., s. r. o, 4. 9. 2002 se společností Č. m., spol. s r. o., a 20. 9. 2002 se společnostmi O. P., spol. s r. o., a O. T., spol. s r. o., nahrazující makléřské smlouvy uvedených klientů Č. p., a. s., s Č. F. A P. S., s. r. o., jimiž zavázala společnost M B., s. r. o., ke správě pojistných smluv těchto pojistníků s Č. p., a. s., a to: – smluv mezi Č. p., a. s., a společností Č. m., spol. s r. o., – smluv mezi Č. p. a. s., a společností O. P., spol. s r. o., – smlouvy mezi Č. p., a. s., a společností M., s. r. o, – smluv mezi Č. p., a. s., a společností O. T., spol. s r. o., – smlouvy mezi Č. p., a. s., a P. T., s. r. o., přičemž na základě těchto smluv vyplatila Č. p., a. s., obchodní společnosti M B., s. r. o, od počátku výkonu správy do 27. 10. 2005, provizi v celkové výši 456.023,60 Kč; t e d y jako pracovnice, společnice a účastnice na podnikání dvou organizací se stejným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě a jinému prospěch, uzavřela a dala popud k uzavření smlouvy na úkor jedné z nich, přičemž takovým činem získala pro sebe nebo jiného značný prospěch, čímž měla spáchat trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák. Podle §229 odst. 3 tr. ř. se Č. F. A P. S., s. r. o., odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 1 T 7/2006, byla obviněná Mgr. P. J. uznána vinnou trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák., kterého se dopustila tím, že v P. a jinde v době od 29. 7. 2002 do 30. 9. 2002, kdy byla zaměstnána v obchodní společnosti Č. F. A P. S., s. r. o., zabývající se zprostředkováním pojistných smluv, jejich správou a péčí o klienty pojišťoven, a v téže době vykonávala funkci jednatelky společnosti M B., s. r. o., se stejným předmětem činnosti, jejíž byla společnicí, jako jednatelka společnosti M B., s. r. o., jménem této společnosti: 1) a) dne 1. 9. 2002 uzavřela smlouvu o obchodním zastoupení s A. p., a. s., zavazující M B., s. r. o., ke zprostředkování pojistných smluv mezi uvedenou pojišťovnou a jejími klienty, správě těchto smluv a péči o klienty pojišťovny, a A. p., a. s., k výplatě provize společnosti M B., s. r. o., za poskytnuté služby, a b) dne 4. 9. 2002 uzavřela makléřské smlouvy se společnostmi E.-S., s. r. o., a I., s. r. o., a dne 27. 9. 2002 stejné smlouvy se společností MVI, s. r. o., nahrazující makléřské smlouvy uvedených klientů A. p., a. s., s Č. F. A P. S., s. r. o., jimiž zavázala společnost M B., s. r. o., ke správě pojistných smluv těchto pojistníků s A. p., a. s., a to: - smluv mezi A. p., a. s., a společností E.-S., s. r. o., - smluv mezi A. p., a. s., a společností I., s. r. o., - smlouvy mezi A. p., a. s., a M., s. r. o., přičemž na základě těchto smluv vyplatila A. p., a. s., obchodní společnosti M B., s. r. o., za období od počátku výkonu správy do 5. 10. 2005 provizi v celkové výši 189.736,65 Kč; 2) a) dne 1. 8. 2002 uzavřela s D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., smlouvu o zprostředkování a spolupráci při sjednávání a správě pojištění mezi pojistitelem a pojišťovacím agentem, zavazující M B., s. r. o., ke zprostředkování, sjednávání a správě pojištění právní ochrany a D. A. S., pojišťovnu právní ochrany, a. s., k výplatě provize společnosti M B., s. r. o., za poskytnuté služby, a b) dne 27. 8. 2002 uzavřela makléřské smlouvy se společností I. s. & t., s. r. o., M. R., dne 31. 8. 2002 se společností M., s. r. o., dne 2. 9. 2002 se společností F. C., spol. s r. o., dne 30. 8. 2002 se společností Č. m., spol. s r. o., a dne 20. 9. 2002 se společností O. T., spol. s r. o., nahrazující makléřské smlouvy uvedených klientů D. A. S., pojišťovny právní ochrany, a. s., s Č. F. A P. S., s. r. o., jimiž zavázala společnost M B., s. r. o., ke správě pojistných smluv těchto pojistníků s D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a to: - smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a společností Č. m., spol. s r. o., - smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a společností M., s. r. o., - smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a společností O. T., spol. s r. o., - smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a společností F. C., spol. s r. o., - smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a R+R M. R., - smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a společností I. s. & t., s. r. o., přičemž na základě těchto smluv vyplatila D. A. S., pojišťovna právní ochrany, a. s., obchodní společnosti M B., s. r. o., od počátku výkonu správy do 30. 4. 2005, provizi v celkové výši 114.367,30 Kč; 3) a) dne 6. 9. 2002 uzavřela smlouvu o zprostředkování s obchodní společností G. A. V. A. zavazující M B., s. r. o., ke zprostředkovatelské činnosti pro druhou smluvní stranu za účelem uzavření pojistných smluv a ke správě pojistných smluv a společnost G. A. V. A. k výplatě provize společnosti M B., s. r. o., za poskytnuté služby, a b) dne 27. 9. 2002 uzavřela makléřské smlouvy se společnostmi M., s. r. o., W. W., s. r. o., a dne 31. 8. 2002 stejné smlouvy se společností Č. m., spol. s r. o., nahrazující makléřské smlouvy uvedených klientů G. A. V. A. s Č. F. A P. S., s. r. o., jimiž zavázala společnost M B., s. r. o., ke správě pojistných smluv těchto pojistníků s G. A. V. A., a to: - smluv mezi G. A. V. A. a společností Č. m., spol. s r. o., - smluv mezi G. A. V. A. a společností M., s. r. o., - smlouvy mezi G. A. V. A. a společností W. W., s. r. o., přičemž na základě těchto smluv vyplatila G. A. V. A. obchodní společnosti M B., s. r. o., v období od počátku výkonu správy do 31. 12. 2005, provizi za správu pojistných smluv v celkové výši 50.498,- Kč; 4) a) dne 24. 8. 2002 uzavřela smlouvu o obchodním zastoupení se společností K., p., a. s., zavazující M B., s. r. o., k uzavírání smluv o pojištění majetku, pojištění odpovědnosti za škodu a pojištění osob jménem pojišťovny a ke stálé péči o klienty pojišťovny a K., p., a. s., k výplatě provize společnosti M B., s. r. o., za poskytnuté služby, b) dne 1. 9. 2002 uzavřela makléřské smlouvy s J. M., J. M., J. M. a M. B. a dne 18. 9. 2002 makléřskou smlouvu s J. E., jimiž zavázala společnost M B., s. r. o., ke správě pojistných smluv těchto pojistníků se společností K., p., a. s., a to: - smlouvy mezi společností K., p., a. s., a J. M., - smlouvy mezi společností K., p., a. s., a J. M., - smlouvy mezi společností K., p., a. s., a J. E., - smlouvy mezi společností K., p., a. s., a J. M., - smlouvy mezi společností K., p., a. s., a M. B.; přičemž na základě těchto smluv vyplatila K., a. s., obchodní společnosti M B., s. r. o., od počátku výkonu správy do 14. 6. 2005 provizi v celkové výši 1.813,- Kč; 5) a) dne 26. 9. 2002 učinila společnosti V. V. pojišťovna, a. s., návrh na uzavření smlouvy o zprostředkování, akceptovaný touto společností 7. 10. 2002, zavazující M B., s. r. o., ke zprostředkování pojistných smluv a k činnosti směřující k udržování pravidelných styků se zákazníky druhé smluvní strany a společnost V. V. p., a. s., k výplatě provize společnosti M B., s. r. o., za poskytnuté služby, a b) dne 2. 9. 2002 uzavřela makléřskou smlouvu se společností O. T., spol. s r. o., nahrazující makléřskou smlouvu uvedeného klienta V. V. p., a. s., s Č. F. A P. S., s. r. o., kterou zavázala společnost M B., s. r. o., ke správě pojistných smluv pojistníka O. T., spol. s r. o., s V. V. p., a. s., přičemž na základě těchto smluv vyplatila V. V. p., a. s., obchodní společnosti M B., s. r. o., od počátku výkonu správy do 21. 4. 2005 provizi za udržování pravidelných styků se zákazníky pojišťovny v celkové výši 5.215,- Kč; 6) a) dne 30. 8. 2002 uzavřela smlouvu o spolupráci při zprostředkování pojištění s Č. p., a. s., zavazující M B., s. r. o., k činnosti směřující k uzavírání pojistných smluv a činnosti s tím související, spočívající zejména v prezentaci, navrhování a vykonávání přípravných prací k uzavírání pojistných smluv, uzavírání dohod o změně pojistných smluv, pomoci při jejich správě a uplatňování práv a plnění povinností z těchto smluv a Č. p., a. s., k výplatě provize společnosti M B., s. r. o., za poskytnuté služby, a b) dne 28. 8. 2002 uzavřela makléřskou smlouvu se společností P. T., s. r. o., a stejné smlouvy 31. 8. 2002 se společností M., s. r. o., dne 4. 9. 2002 se společností Č. m., spol. s r. o., a dne 20. 9. 2002 se společnostmi O. P., spol. s r. o., a O. T., spol. s r. o., nahrazující makléřské smlouvy uvedených klientů Č. p., a. s., s Č. F. A P. S., s. r. o., jimiž zavázala společnost M B., s. r. o., ke správě pojistných smluv těchto pojistníků s Č. p., a. s., a to: - smluv mezi Č. p., a. s., a společností Č. m., spol. s r. o., - smluv mezi Č. p., a. s., a společností O. P., spol. s r. o., - smlouvy mezi Č. p., a. s., a společností M., s. r. o., - smluv mezi Č. p., a. s., a společností O. T., spol. s r. o.,: - smlouvy mezi Č. p., a. s. a P. T., s. r. o. přičemž na základě těchto smluv vyplatila Č. p., a. s., obchodní společnosti M B., s. r. o., od počátku výkonu správy do 27. 10. 2005, provizi v celkové výši 456.023,60 Kč. Za tento trestný čin byla obviněná Mgr. P. J. odsouzena podle §128 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, přičemž výkon tohoto trestu jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Č. f. a p. s., s. r. o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek napadla obviněná odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 9 To 85/2006, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 1 T 7/2006, podala obviněná Mgr. P. J. dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 278/2007, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 9 To 85/2006, i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze , aby věc obviněné Mgr. P. J. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Praze po zrušení jeho předchozího rozhodnutí a vrácení věci Nejvyšším soudem znovu rozhodl o odvolání obviněné usnesením ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 9 To 39/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu první instance a věc podle §259 odst. 1 tr. ř. tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Na základě pokynů obsažených v rozhodnutích dovolacího a následně i odvolacího soudu provedl Krajský soud v Plzni nové hlavní líčení a v něm rozhodl rozsudkem ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 1 T 5/2007, tak, že uznal obviněnou Mgr. P. J. vinnou trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustila skutkem vymezeným shodně jako ve svém předchozím rozsudku ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 1 T 7/2006. Za tento trestný čin byla obviněná Mgr. P. J. odsouzena podle §128 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Č. F. a P. S., s. r. o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek napadla obviněná odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 9 To 105/2007, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 9 To 105/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 1 T 5/2007, podala obviněná Mgr. P. J. prostřednictvím obhájce JUDr. A. K. opět dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení proti její osobě a poté uvedla, že byla odsouzena za skutek, který není trestným činem, neboť nenaplňuje zákonem požadovaný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Toto své tvrzení dále rozvedla s tím, že v původním dovolání brojila především proti použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., nicméně podstatou dovolání byla také úvaha o tom, zda vůbec jsou dány materiální podmínky pro trestněprávní represi, jinými slovy, zda jsou dány materiální podmínky pro uznání obviněné vinou z daného trestného činu podle §128 odst. 2, 3 tr. zák. V této souvislosti je třeba podotknout, že i Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí předjímal úvahy o možnosti trestního stíhání, tedy principu trestněprávní represe jako posledního prostředku, když celá kauza má v podstatě obchodněprávní charakter a ve smyslu nálezů Ústavního soudu je třeba vykládat princip subsidiarity trestní represe jako poslední možný a je ho třeba užívat pouze zdrženlivě a jen tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. V tomto směru dovolatelka poukázala zejména na případ klienta O. T., spol. s r. o., u něhož si poškozený počínal tak, že řádným způsobem nehájil svá práva, nedbal jich a i v ostatních případech postupoval tak, že své povinnosti vyplývající z mandátní smlouvy neplnil řádně a tudíž o svá práva nedbal. V případě O. T., spol. s r. o., poškozený měl možnost přihlásit se do výběrového řízení, nabídnout tomuto klientovi své služby a přestože o to byl upomínán a vyzýván k předložení nabídky klientem, neučinil tak a sám si tak způsobil, že tento klient přešel nadále k firmě, kterou zastupovala dovolatelka. Neméně zřejmá je situace i v případech, kde klienti přešli od firmy poškozeného k firmě dovolatelky z toho důvodu, že se jednalo o příbuzné nebo o osoby osobně propojené se zakladateli společnosti, ve které byla obviněná činná jako jednatelka. Obviněná se proto domnívá, že celá věc měla být řešena na úrovni obchodněprávní a nikoli trestněprávní, a přístup nalézacího i odvolacího soudu byl formalistický a v rozporu s ústavním pořádkem. V závěru svého dovolání obviněná Mgr. P. J. navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněné Mgr. P. J. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., v něm nejprve poukázala na důvody předchozího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, kdy dovolací soud zrekapituloval podstatu obhajoby obviněné a dospěl k závěru, že z její strany namítané okolnosti, za kterých jednala, mají zásadní význam z hlediska materiální stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 tr. zák. a svědčí proti závěru odvolacího soudu o podstatném zvýšení stupně společenské nebezpečnosti jejího jednání ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. ve smyslu původně přisouzené právní kvalifikace podle §128 odst. 2, 3 tr. zák. I když dovolací soud výslovně nenaznačil, že by zhodnocení stupně společenské nebezpečnosti mělo v daném případě přesáhnout mez kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu a mělo by se tak pohybovat až na hranici úvah o dovolatelčině beztrestnosti, je z jeho obecného odkazu na základní zásadu použití trestního práva až jako na poslední možnost ochrany závazkových vztahů, zřejmé, že předmětem aktuálního dovolacího přezkumu bude vyhodnocení souzeného skutku právě z celkového hlediska materiálního pojetí trestného činu ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. v jeho základní skutkové podstatě. Takového rámce dovolacího přezkumu se dovolatelka sice ve své argumentaci formálně přidržovala, když poukázala na výlučný obchodně právní aspekt svého vztahu s poškozenou obchodní společností. Co do právní váhy jejích námitek však nelze dovodit, že by byly způsobilé zvrátit správný a přesvědčivý právní závěr obou soudů v uvedeném směru. Soudy obou stupňů totiž při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jejího jednání vzaly v potaz jeho časovou posloupnost, kdy její nový zaměstnavatel jí nejprve doručil výpověď z důvodu její nadbytečnosti, poté jí bylo znemožněno ve firmě v průběhu výpovědní lhůty pracovat a až teprve poté přistoupila na nabídku m. j. i své dosavadní klientky D. S. a založila novou makléřskou společnost M B. s. r. o. Vzaly také v úvahu, že za daného stavu věci se necítila být zaměstnankyní ČFPS – Č. F. A P. S., s. r. o., jestliže jí byl znemožněn přístup do její kanceláře a k jejímu počítači. Nepřehlédly ani její důraz na povahu činnosti pojišťovacích makléřů, která vyžaduje zásadní důvěru klientely, ta je však podložena skutečnou kvalitou poskytovaných služeb, která se po nástupu nového vlastníka její původní zaměstnavatelské společnosti podstatně zhoršila. Na uvedeném skutkovém podkladě soudy naznaly, že se dovolatelka snažila přisouzeným jednáním především chránit klienty a jednat v jejich prospěch, což snižuje stupeň společenské nebezpečnosti jejího jednání natolik, že již nejsou splněny materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby souzené právní kvalifikace jejího jednání tak jak má na mysli ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Její odvolací námitky, které se co do své podstaty kryjí s její dovolací argumentací, nemohl soud druhého stupně akceptovat, poněvadž nelze abstrahovat od těch podstatných skutkových zjištění, ze kterých zcela jednoznačně vyplynulo, že všechny objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. jsou naplněny. V uvedené souvislosti pak nemohl absolutizovat všechny na její straně existující polehčující okolnosti a zcela opomenout okolnosti, které vyznívaly v její neprospěch, jinak by byl jeho přístup zcela neobjektivní a tedy napadnutelný. Proto nemohl dospět k závěru, že její jednání vykazuje toliko nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti a že její jednání není trestné. Odvolací soud v tomto směru správně zdůraznil, že princip pomocné úlohy trestního práva v obchodně právních vztazích je sice zásadním vodítkem pro jejich řešení, ale na straně druhé musel pečlivě zvažovat, zda v případě, že jsou splněny všechny podmínky pro vyvození trestní odpovědnosti a kdy jednáním obviněné nebyla porušena blanketní norma, odkazující na ustanovení §65 obchodního zákoníku, ale kdy došlo k porušení zákazu tzv. selftradingu, který plyne přímo z ustanovení §128 odst. 2 tr. zák., by měl poškozený své zájmy hájit nejprve prostředky práva civilního. Poté dospěl ke zcela správnému závěru, že takovým způsobem si míru použití trestního práva jako prostředku ultima ratio vykládat nelze. Proto i s přihlédnutím k obhajobě obviněné zůstává podle názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v předmětné trestní věci rozhodným to, co již zdůraznila ve svém v pořadí prvém vyjádření k prvému dovolání obviněné a z čeho vycházely oba soudy. Z opatřených skutkových zjištění zůstalo rozhodující, že se dovolatelce jakožto účastnici, resp. jednatelce na podnikání dvou společností, zabývajících se zprostředkováním pojistných smluv, podařilo tzv. přetáhnout obchodní případy jejího stávajícího zaměstnavatele na svoji nově založenou makléřskou společnost a tedy se tak stalo za podmínek §128 odst. 2 tr. zák., kdy šlo o způsob účastníkům hospodářské soutěže zakázaný. Přitom smlouvy, které dovolatelka za takových podmínek na úkor svého zaměstnavatele uzavřela, měly za následek ukončení stávajících smluvních vztahů poškozené společnosti s významným spektrem jejích dosavadních obchodních partnerů a tím i její znevýhodnění na trhu. Pokud obviněná namítala, že tak činila ve snaze o nalezení svého dalšího pracovního uplatnění, že se v té době nacházela ve výpovědní lhůtě a že jí bylo prakticky znemožněno plnění jejích stávajících pracovních úkolů, a z výpovědi dodatečně vyslechnuté svědkyně V. B. vyplynulo, že neměla přístup k materiálům a k počítači, pak dovolatelka ovšem opomenula uvést, že za toto období pobírala mzdu a tedy se již z tohoto titulu musela ještě cítit pracovnicí svého tehdejšího zaměstnavatele. Ani za tohoto stavu věci jí nebránila žádná zákonná překážka v tom, aby buď vyčkala uplynutí běhu výpovědní lhůty nebo aby se s novým zaměstnavatelem dohodla na dřívějším ukončení svého pracovního poměru a teprve poté začala budovat klientelu své nově založené makléřské společnosti. Za stavu, že její budoucí klienti měli vycházet z řad jejích známých, popř. i příbuzných, event. i osob, které z důvodu nespokojenosti se službami nového majitele makléřské společnosti A. K. a naopak pro vysokou míru spokojenosti se standardem služeb jejích i jejího manžela se rozhodli ukončit dosavadní smluvní vztahy s poškozenou společností, jí nic nebránilo, aby se s nimi neformálně dohodla na tom, že jim požadované služby bude moci poskytnout až ji k poškozené obchodní společnosti nebude vázat žádný právní vztah a tím ani povinnost dodržení zákazu konkurence. Její jednání však svědčí o tom, že takové příležitosti nevyužila a z obav, že by o některé své netrpělivé potenciální klienty mohla přijít, rozhodla se tzv. neriskovat. Neriskovat takovým způsobem jako všichni ostatní začínající podnikatelé, kteří si svoji zákaznickou klientelu od samého počátku museli teprve velmi pracně budovat. Přitom zůstává podstatným, že za takové situace dovolatelka zneužila oslabené pozice své zaměstnavatelské firmy na trhu, a to právě v době po jejím převzetí novým a v podmínkách plzeňského pracoviště nezkušeným majitelem, který při vyhrocené osobní a personální situaci nezvládal pracovní nápor, a pro své stávající klienty se stal nevyhovujícím obchodním partnerem, vykazujícím tak v tržním prostředí sníženou míru konkurenceschopnosti. V zájmu dosažení takové výhody na trhu pak dovolatelka jednala přisouzeným způsobem na úkor svého tehdejšího zaměstnavatele, když za pomoci informací, plynoucích ze smluv o obchodním zastoupení jejího tehdejšího zaměstnavatele (kterými bez ohledu na její přístup k počítači disponovali její potenciální klienti) zkoncipovala ukončení jejich smluvního vztahu s poškozeným, připravila k podpisu a za svoji nově založenou obchodní společnost s tímtéž předmětem činnosti uzavřela smlouvy nové. Na uvedeném skutkovém podkladě státní zástupkyně konstatovala, že lze tedy mít důvodně za to, že znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. naplnila i po stránce materiální, a proto závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání odsouzené Mgr. P. J. tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítá, a současně uvedla, že respektuje, že ve věci bude ve smyslu §265r odst. 1 věta prvá tr. ř. rozhodováno ve veřejném zasedání. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 3 tr. ř. mohl zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízením napadené části rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Obviněná Mgr. P. J. ve svém dovolání uplatnila námitky zejména se vztahující k právnímu posouzení shora uvedeného skutku jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku, když po zrušení původního odsuzujícího rozhodnutí Nejvyšším soudem a vrácení věci Vrchním soudem v Praze Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí byly v podstatě příslušné pokyny splněny a Krajský soud v Plzni uzavřel, že byla naplněna pouze skutková podstata trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák., přičemž adekvátně tomu i snížil trest, který jí byl uložen. S tímto posouzením však nemůže souhlasit, neboť v případě jejího jednání, které ona sama ani nepopírá, se nepochybně nemůže jednat o trestný čin, neboť nebyla naplněna materiální stránka souzeného trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. Celá kauza má v podstatě obchodněprávní charakter a ve smyslu nálezů Ústavního soudu je třeba vykládat princip subsidiarity trestní represe jako poslední možný a je ho třeba užívat pouze zdrženlivě a jen tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. spáchá ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že v době popudu k uzavření smlouvy nebo vlastního uzavření smlouvy musí být pachatel pracovníkem, členem orgánu, společníkem či účastníkem na podnikání v obou dotčených subjektech – podnicích nebo organizacích (srov. §89 odst. 16 tr. zák.), za které je třeba považovat i obchodní společnosti včetně společností s ručením omezeným. Toto ustanovení o zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., které je samostatnou skutkovou podstatou upravující tzv. selftrading, směřuje k ochraně zneužívání postavení ve dvou nebo více podnicích či organizacích, zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti. Přestože skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. sankcionuje některé případy porušování zákazu konkurence v hospodářské soutěži, nemá tzv. blanketní dispozici, neboť neodkazuje na ustanovení obchodního zákoníku upravující zákaz konkurence a nepodmiňuje trestní odpovědnost porušením takového zákazu, ale trestní zákon v ní stanoví vlastní znaky charakterizující porušení zákazu konkurence, včetně postavení pachatele, typu jednání a specifického úmyslu (viz č. 39/2006 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud již ve svém předchozím usnesení ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 278/2007, uvedl, že jisto je, že obviněná Mgr. P. J. uzavřela předmětné smlouvy na úkor společnosti Č. F. A P. S., s. r. o. (dále jen „ČFPS“), neboť využila znalosti klientů svého zaměstnavatele ČFPS, kteří na základě jednání s ní vypověděli smlouvy s ČFPS a následně uzavřeli předmětné smlouvy uvedené shora se společností M B., s. r. o. Nepochybné také je, že obviněná Mgr. P. J. jednala v úmyslu opatřit této posledně uvedené společnosti prospěch, neboť na základě shora uvedených smluv byly pak vypláceny provize konkrétně uvedené v citovaném rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 1 T 7/2006, a posléze zopakované v novém rozsudku tohoto soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 1 T 5/2007. Z těchto hledisek byly nepochybně po formální stránce naplněny znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. Zároveň však Nejvyšší soud oběma soudům vytkl, že se nedostatečně zabývaly konkrétním stupněm nebezpečnosti činu pro společnost z hlediska ustanovení §3 odst. 1, 2 a 4 tr. zák. Ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., které vyžaduje hodnotit konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, má podstatný význam nejen pro úvahu, zda jde vůbec o trestný čin, ale rozhodujícím způsobem zasahuje i do úvah o tom, zda jde o trestný čin závažnějšího nebo méně závažného charakteru, přičemž v případě obviněné bylo třeba dále postupovat vzhledem k právní kvalifikaci jejího jednání též ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., neboť její jednání bylo původně kvalifikováno nejen podle odstavce 2 §128 tr. zák., ale i podle odstavce 3 tohoto ustanovení. Přitom však Nejvyšší soud již ve svém předchozím citovaném rozhodnutí považoval za nutné dále s odkazem na konkrétní nálezy Ústavního soudu zdůraznit, že při posuzování trestní odpovědnosti Mgr. P. J. za trestný čin zneužívání informací v obchodním styku ve vztahu k základní skutkové podstatě podle §128 odst. 2 tr. zák. nelze opomenout základní zásadu použití trestního práva jako poslední možnosti ochrany uvedeným trestným činem dotčených společenských zájmů. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio vyplývá, že ochrana ve své podstatě soukromoprávních vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení těchto vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Nejvyšší soud na základě dovolání obviněné Mgr. P. J. a z důvodů v něm uvedených přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. napadená rozhodnutí s přihlédnutím k obsahu spisového materiálu a zjistil, že materiální stránkou trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. spočívající v potřebném stupni nebezpečnosti činu pro společnost i dalšími souvisejícími otázkami se ve smyslu právních názorů Nejvyššího soudu a jeho pokynů obsažených v usnesení ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 278/2007, zabývaly již soudy obou instancí. Krajský soud v Plzni zejména na straně 14 svého rozsudku shrnul obsah výpovědi svědkyně V. B., jejímž výslechem bylo v novém hlavním líčení dne 4. 10. 2007 doplněno dokazování, a z níž vyplynulo, že obviněná Mgr. P. J. skutečně neměla klíče od místnosti, ve které se nacházely počítač, potřebné dokumenty a další věci k tomu, aby nadále mohla poskytovat klientům poškozené společnosti ČFPS služby na úrovni, jako tomu bylo do doby, než obviněná s manželem dostali od svého nadřízeného výpověď z pracovního poměru, a dále tato svědkyně vypověděla, že obviněná ve své vlastní kanceláři neměla nic kromě kancelářského stolu, židlí a skříně. Dále na straně 16 a 17 odůvodnění svého rozsudku nalézací soud konstatoval, že obviněná byla v rozhodné době ve výpovědní lhůtě, zčásti měla dovolenou, zčásti zajišťovala rodinný majetek při povodních (polovina srpna 2002) a také jí bylo fakticky znemožněno ve firmě pracovat. Z důkazů vyplývá, že přechod velké části klientů ČFPS k firmě M B. velmi úzce souvisel s personálními změnami, které v té době proběhly ve společnosti ČFPS, kdy obviněné Mgr. P. J. byl novým vlastníkem společnosti znemožněn výkon dosavadní činnosti, což potvrdila i svědkyně V. B., a v důsledku toho se podstatně zhoršila morálka společnosti ČFPS ve vztahu k jejím klientům, kteří do té doby považovali právě osoby obviněné a jejího manžela za určitou záruku kvality poskytovaných služeb, a proto chtěli s nimi spolupracovat i nadále, což však již v rámci reorganizované společnosti ČFPS nebylo možné. Proto dokonce vzešel z řad těchto klientů, konkrétně od Ing. S. K., popud k založení společnosti nové a tak se také stalo. Spolupráce klientů, kteří odešli z ČFPS, s novou společností M B. trvá v mnoha případech do současné doby a je hodnocena velmi pozitivně. Dále nalézací soud poukázal také na výpověď svědka Ing. P. B. a z této výpovědi plynoucí postup svědka A. K., nového jediného společníka společnosti ČFPS, v situaci, kdy ve výběrovém řízení vyhlášeném právě Ing. P. B., zůstala společnost ČFPS absolutně nečinná a i přes vyzvání se o možnost vykonávat pro Ing. P. B. činnost pojišťovacího makléře vůbec neucházela. Krajský soud hodnotil výpověď svědka Ing. P. B. jako velmi nestrannou a dokonale objasňující tehdejší situaci ve společnosti ČFPS v kontextu s obhajobou obviněné, když společnost ČFPS byla posléze dokonce vyloučena z Asociace českých pojišťovacích makléřů, jak přiznal i svědek A. K. . Nalézací soud v návaznosti na tyto závěry vyznívající ve prospěch obviněné Mgr. P. J. konstatoval, že tyto okolnosti podstatně snižují stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněné, přesto však nakonec uzavřel, že stupeň nebezpečnosti činu obviněné pro společnost není nižší než nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák., aby bylo možno konstatovat, že není trestným činem, i když jinak vykazuje formální znaky trestného činu. K tomu pouze dodal, že stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněné Mgr. P. J. je dán tím, že narušila státem chráněný zájem na rovných podmínkách hospodářské soutěže, pokud jde o využívání privilegovaných informací, ke kterým má někdo přístup z titulu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce. Pokud se týká materiální stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., je tak stupeň jednání obviněné vyšší než nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. zejména proto, že je určován především významem chráněného zájmu (viz str. 17 rozsudku nalézacího soudu). Dále Krajský soud v Plzni uvedl, že obviněná svým jednáním naplnila po formální stránce všechny zákonné znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák. S ohledem na motivaci jednání obviněné, zmíněné okolnosti a časovou posloupnost jejího jednání, kdy nejprve obdržela výpověď a bylo ji fakticky znemožněno ve společnosti pracovat, seděla v jiné kanceláři a neměla přístup k materiálům a počítači, klienti byli s prací pana A. K. nespokojeni a ona se již fakticky necítila pracovnicí ČFPS, teprve poté přistoupila na nabídku D. S. založit novou společnost M B., ke které logicky přešli klienti zvyklí na předchozí precizní práci obviněné v ČFPS, když se jednalo především o klienty „známé“ či nespokojené s prací nového vedení společnosti ČFPS, dále i s ohledem na osobu obviněné a míru jejího zavinění, kdy se snažila především chránit klienty a jednat v jejich prospěch, lze konstatovat ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák., že se jedná o trestný čin méně závažného charakteru, jehož okolnosti po materiální stránce podstatně nezvyšují stupeň nebezpečnosti natolik, aby podle ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. muselo být k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §128 odst. 3 tr. zák. přihlédnuto. Soud proto obviněnou Mgr. P. J. na rozdíl od podané obžaloby uznal vinnou toliko trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. Také Vrchní soud v Praze, který svým usnesením ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 9 To 105/2007, odvolání obviněné, v němž namítala v zásadě stejné okolnosti jako v dovolání podaném k Nejvyššímu soudu, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, se v odůvodnění tohoto usnesení zevrubně vyjádřil i k otázce naplnění materiální stránky. Na straně 3 a 4 svého rozhodnutí nejprve zdůraznil, že námitky uvedené v odvolání nejsou důvodné, tvrdí-li obviněná, že prakticky nezpůsobila poškozené společnosti ČFPS žádnou újmu, neboť způsobená újma spočívá v tom, že obviněná přetáhla část dosavadních klientů ČFPS ve prospěch nově založené společnosti M B., přičemž využila znalosti klientské databáze společnosti ČFPS a osobní znalosti řady klientů, s nimiž ona i její manžel celou řadu let spolupracovali. Důsledkem toho byly podle odvolacího soudu výpovědi makléřských smluv řadou dosavadních klientů ČFPS a s tím souvisící finanční újma společnosti ČFPS, které přestaly být vypláceny provize z těchto smluv, přičemž na tomto závěru ničeho nemění ani skutečnost, že provize byly vypláceny poškozené ČFPS až do tzv. výročního data pojištění, jež nastalo až po ukončení pracovního poměru obviněné u poškozené firmy (správně „společnosti“), neboť to vyplývá ze specifických charakteristik uzavřených smluv a z doby, na kterou byly uzavřeny. Pokud by nedošlo k výpovědím makléřských smluv klientů ČFPS a k jejich přechodu k M B., pak by provize nadále plynuly poškozené ČFPS. O správnosti vyčíslení výše škody jednotlivými pojišťovnami nevznikají podle odvolacího soudu pochybnosti, konkrétní výše pak již není zásadní otázkou, a to s ohledem na změnu právní kvalifikace pouze na základní skutkovou podstatu trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. a také s přihlédnutím k tomu, že nalézací soud k ní nepřihlédl ani z hlediska hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Dále odvolací soud vyslovil souhlas s hodnocením materiální stránky nalézacím soudem a jen doplnil, že nalézací soud zhodnotil ve prospěch obviněné všechny důkazy a další skutečnosti, k nimž bylo možno takto přihlédnout, včetně časových souvislostí a toho, že obviněná přistoupila na nabídku D. S. až poté, co dostala výpověď z pracovního poměru ve společnosti ČFPS a co někteří klienti byli nespokojeni s novým vedením této společnosti. Dále odvolací soud uvedl, že pokud Krajský soud v Plzni dospěl po zhodnocení všech okolností případu v souladu s §3 odst. 4 tr. zák. k závěru, že okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §128 odst. 3 tr. zák. byly naplněny pouze formálně, neboť podle §88 odst. 1 tr. zák. s ohledem na nalézacím soudem uvedené skutečnosti nebylo možno dovodit naplnění materiálního znaku této kvalifikované skutkové podstaty, a proto kvalifikoval skutek podle mírnějšího ustanovení jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., pak proti takovému postupu krajského soudu nelze mít další relevantní výhrady. Obviněná jako pracovnice a zároveň společnice a účastnice na podnikání dvou obchodních společností se stejným předmětem činnosti v oblasti zprostředkování pojišťovacích služeb v úmyslu opatřit své nově založené obchodní společnosti výhodu, tj. získání klientů a provizí od nich, sama uzavřela a dala popud k uzavření smluv na úkor svého dosavadního zaměstnavatele. Krajský soud v Plzni evidentně nedospěl k závěru, že by stupeň společenské nebezpečnosti činu byl nepatrný podle §3 odst. 2 tr. zák. Trestní postih obviněné pak není podle názoru odvolacího soudu ani v rozporu se zásadou pomocné úlohy trestního práva při ochraně závazkových právních vztahů. Princip pomocné úlohy trestního práva v oblasti obchodněprávních vztahů, byť je jistě zásadním vodítkem pro posouzení přípustnosti a vhodnosti trestního postihu pachatele, je nutno pečlivě zvažovat, přitom ovšem na druhé straně neznamená, že by poškozený v případě naplnění znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu, včetně znaku materiálního, jak bylo shledáno v projednávané věci, nejprve musel povinně svá práva hájit prostředky obchodního či občanského práva a až v případě jejich neúčinnosti mohl požadovat vyvození trestněprávní odpovědnosti. Nejvyšší soud považuje za nutné hned na počátku zdůraznit, že oba soudy se v novém řízení nepochybně odpovědně zabývaly pokyny Nejvyššího soudu obsaženými v usnesení ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 278/2008, o čemž svědčí i podrobná shora uvedená citace jejich názorů, které v převážné většině odrážejí provedené dokazování i obsah spisu zejména z hlediska posouzení rozhodných otázek pro stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu obviněné Mgr. P. J., které byly nepochybně náležitě zhodnoceny z hlediska §88 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §128 odst. 3 tr. zák. spočívající v získání značného prospěchu pro sebe nebo pro jiného. V tomto směru se Nejvyšší soud se závěry obou soudů ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Naproti tomu nikoli zcela důsledně oba soudy postupovaly, pokud jde o zhodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jednání obviněné Mgr. P. J. ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. z hledisek uvedených v §3 odst. 2, 4 tr. zák. Jak vyplývá z toho, co bylo již uvedeno shora, nalézací soud v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku k stupni nebezpečnosti jednání obviněné Mgr. P. J. uvedl v zásadě jen okolnosti výhradně svědčící v její prospěch, což by nasvědčovalo logickému závěru, že není dán ani stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve stupni větším než nepatrném, přesto však nakonec dovodil, že nebezpečnost daného činu obviněné pro společnost minimálně ve stupni větším než nepatrném je dána, aniž by však mimo obecného poukazu na význam chráněného zájmu spočívajícího ve „státem chráněném zájmu na rovných podmínkách hospodářské soutěže, pokud jde o využívání privilegovaných informací,“ uvedl jedinou konkrétní okolnost, která by tomuto jeho závěru nasvědčovala. Nalézací soud vycházel při svém hodnocení materiálního znaku trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. z toho, že obviněná byla v rozhodné době ve výpovědní lhůtě, zčásti měla dovolenou, zčásti zajišťovala rodinný majetek při povodních (polovina srpna 2002) a také jí bylo fakticky znemožněno ve firmě pracovat. Z důkazů vyplývá, že přechod velké části klientů ČFPS k firmě M B. velmi úzce souvisel s personálními změnami, které v té době proběhly ve společnosti ČFPS, kdy poté, co obviněné Mgr. P. J. byl novým vedením společnosti znemožněn výkon dosavadní činnosti, což potvrdila i svědkyně V. B., a v důsledku toho se podstatně zhoršila morálka společnosti ČFPS ve vztahu k jejím klientům, kteří do té doby považovali právě osoby obviněné Mgr. P. J. a jejího manžela Mgr. M. J. za určitou záruku kvality poskytovaných služeb, a proto chtěli s nimi spolupracovat i nadále, což však již v rámci reorganizované společnosti ČFPS nebylo možné. Proto dokonce vzešel z řad těchto klientů, konkrétně od Ing. S. K., popud k založení společnosti nové, k čemuž nakonec došlo, byla založena společnost M B. a obviněná Mgr. P. J. se stala jako jedna ze společnic i jednatelkou této společnosti. Spolupráce klientů, kteří odešli z ČFPS, s novou společností M B. trvá v mnoha případech do současné doby a je hodnocena velmi pozitivně. Dále bylo vycházeno také z výpovědi svědka Ing. P. B. s poukazem na postup A. K., nového jediného společníka společnosti ČFPS, v situaci, kdy ve výběrovém řízení vyhlášeném právě Ing. P. B., zůstala společnost ČFPS absolutně nečinná a dokonce i přes vyzvání se o možnost vykonávat pro Ing. P. B. činnost pojišťovacího makléře vůbec neucházela. Z této výpovědi tak vyplynula tehdejší situace ve společnosti ČFPS, která neplnila své povinnosti ve vztahu k některým svým klientům, zejména ke klientům vůči nimž služby původně zajišťovala obviněná a její manžel, přičemž tato situace dokonce vyústila ve skutečnost, že společnost ČFPS byla posléze vyloučena z Asociace českých pojišťovacích makléřů, jak přiznal i svědek A. K. Dále nalézací soud konstatoval, že tyto okolnosti podstatně snižují stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněné. Se všemi těmito závěry soudu prvního stupně se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. K odůvodnění svého závěru, že čin obviněné Mgr. P. J. vykazuje stupeň společenské nebezpečnosti vyšší než nepatrný, soud prvního stupně pouze uvedl, že narušila státem chráněný zájem na rovných podmínkách hospodářské soutěže, pokud jde o využívání privilegovaných informací, ke kterým má někdo přístup z titulu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, a protože stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován především významem chráněného zájmu je třeba podle nalézacího soudu dovodit, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost není nižší než nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák., aby bylo možno konstatovat, že není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (viz str. 17 rozsudku nalézacího soudu). S tímto závěrem, s kterým se ve svém rozhodnutí ztotožnil i odvolací soud, však nelze souhlasit, neboť jak vyplývá z citovaného ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. je sice význam chráněného zájmu uveden na prvním místě, poněvadž jde o objekt (předmět ochrany) trestného činu, ale to neznamená, že by byl pro stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost zcela určující a že by nebylo třeba přihlížet k dalším v tomto ustanovení uvedeným kritériím rozhodným pro konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, zejména k způsobu provedení činu a jeho následkům, okolnostem, za kterých byl čin spáchán, osobě obviněné (pachatelky), míře jejího zavinění a její pohnutce, zvláště když vzhledem k shora uvedeným skutečnostem tyto jednoznačně svědčí v její prospěch. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost lze podle ustálené judikatury v konkrétním případě stanovit odpovědně až po zhodnocení všech hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. Nelze proto některá z těchto hledisek posuzovat izolovaně mimo rámec stupně nebezpečnosti činu pro společnost (srov. č. 1/1965 Sb. rozh. tr.). Přitom je třeba se vyvarovat přeceňování objektu (předmětu ochrany) na úkor ostatních okolností spoluurčujících stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Navíc stupeň nebezpečnosti jednotlivého trestného činu v konkrétním případě charakterizuje konkrétní zájem, který byl činem zasažen nebo podle úmyslu pachatele zasažen být měl a který se může vyskytovat ve velmi rozmanitých podobách a ve velmi rozdílných stupních závažnosti. Není tedy úkolem soudu hodnotit v rámci úvahy o stupni nebezpečnosti činu pro společnost typový význam chráněného zájmu, jak v podstatě učinil soud prvního stupně, neboť tento úkol již splnil zákonodárce stanovením trestní sazby. Jeho úkolem je zhodnotit konkrétní význam poškozeného zájmu pro společnost. Při posouzení konkrétních okolností zasažení ustanovením §128 odst. 2 tr. zák. chráněného zájmu, vyznívá však hodnocení této okolnosti zcela jinak, než jak jen v obecné rovině uvedl nalézací soud, poněvadž je třeba především uvést, že obviněná zájem na ochraně rovných podmínek hospodářské soutěže, pokud jde o využívání privilegovaných informací, zasáhla jen velmi nevýznamně, neboť je sice pravdou, že jí byla známa klientská databáze společnosti ČFPS a řadu klientů i osobně znala, ale v řízení nebylo prokázáno, že by využila uvedené databáze k tomu aby „přetáhla část dosavadních klientů, s nimiž ona a její manžel jako zaměstnanci poškozené společnosti ČFPS již po řadu let spolupracovali“, jak bez bližšího zdůvodnění a poukazu na provedené důkazy uzavřel odvolací soud (srov. str. 3 usnesení odvolacího soudu). Jak vyplývá z provedeného dokazování, jinak náležitě zhodnoceného soudem prvního stupně, klienti, s kterými později uzavřela obviněná Mgr. P. J. předmětné smlouvy, buď sami iniciovali vznik společnosti M B., anebo přešli k této společnosti, byť na podnět obviněné, protože se podstatně zhoršily služby poškozené společnosti ČFPS ve vztahu k nim, přičemž předtím byli velmi spokojeni s prací manželů J., jímž bylo novým vedením společnosti ČFPS (konkrétně A. K.) zabráněno potřebné služby poskytovat. Důvodně v tomto směru dovolatelka poukázala také na případ klienta O. T., spol. s r. o., který jak vyplývá ze skutkové věty výroku o vině byl i s ohledem na počet ošetřovaných smluv jedním z největších klientů [srov. body 2), 5) a 6) výroku o vině], který přešel ke společnosti M B., a přesto si poškozená společnost v rámci výběrového řízení nehájila náležitě svá práva, neboť měla možnost se přihlásit do výběrového řízení, nabídnout tomuto klientovi své služby, A. K. však konkrétní nabídku vůbec nepředložil, a to i přesto, že mu byla původně čtrnáctidenní lhůta prodloužena ještě o další týden a dokonce se již vůbec tomuto klientovi neozval (srov. svědeckou výpověď Ing. P. B. a její zhodnocení soudem prvního stupně na str. 10 až 11 a dále str. 17 rozsudku nalézacího soudu). Za tohoto stavu věci nelze podle názoru Nejvyššího soudu považovat za správný závěr odvolacího soudu na str. 5 odůvodnění jeho usnesení, že situaci nelze posoudit tak, že by A. K. jako nový majitel (přesněji jediný společník) společnosti ČFPS nedbal o plnění povinností pojišťovacího makléře, ale pouze v tom směru, že nový rozsah úkolů nedokázal v tomto období sám zvládnout. Tento závěr odvolacího soudu je nejen v rozporu se závěry soudů prvního stupně (viz str. 17), ale i s provedeným dokazováním, které naopak svědčí pro závěr, že v rámci poškozené společnosti ČFPS náležitě neplnil své povinnosti ve vztahu ke svým klientům, což posléze vedlo k tomu, že na základě jejich stížností byla tato společnost vyloučena z Asociace českých pojišťovacích makléřů, což nakonec i sám svědek A. K. ve své výpovědi potvrdil (č. l. 1164 spisu). O tom, že se nejednalo jen o přechodné neplnění povinností v důsledku nezvládnutí většího rozsahu úkolů v době převzetí vedení společnosti ČFPS, svědčí i další soudem prvního stupně provedený důkaz, a to Věstník uvedené Asociace z 11. srpna 2006, ve kterém se poukazuje na pokračující nekalé praktiky společnosti ČFPS i po jejím vyloučení z řad členů Asociace českých pojišťovacích makléřů (č. l. 1176 a 1188 až 1189 spisu). V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné také připomenout, že již ve svém původním rozhodnutí zdůraznil, že odvolací soud v této souvislosti dostatečně nevzal v úvahu povahu služeb pojišťovacích makléřů, která vyžaduje ze své podstaty zásadní důvěru klienta v makléře, když jak vyplývá ze závěrů soudu prvního stupně byla zásadním způsobem otřesena důvěra klientů ke společnosti ČFPS, zejména poté, co ji dále vedl A. K. Odvolací soud také náležitě nezvažoval i problémy s poskytováním služeb v takové kvalitě, na kterou byli tito klienti zvyklí, přičemž tyto problémy souvisely nikoli s jednáním obviněné Mgr. P. J. či jejího manžela Mgr. M. J., ale zejména s jednáním a přístupem nového vedení společnosti, se kterým zákazníci, kteří nakonec odešli ke společnosti M B., byli značně nespokojeni. Tyto skutečnosti, které vyplývají z provedených důkazů a které mají zásadní význam z hlediska materiální stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. ani soud prvního stupně, ale ani následně soud odvolací v novém řízení opětovně nevzaly náležitě v úvahu. Předmětnou společnost navíc obviněná založila spolu s dalšími osobami zejména z výrazného popudu ze strany klientů ČFPS, kteří právě s ohledem na zhoršující se kvalitu jejích služeb podle svých výpovědí před soudem chtěli mít jako pojišťovací makléře právě obviněnou a jejího manžela. Tyto skutečnosti svědčí proti závěru zejména odvolacího soudu, že bez činnosti obviněné Mgr. P. J. by nedošlo k výpovědím makléřských smluv klientů ČFPS, a proto by provize i nadále plynuly této poškozené společnosti, která byla o tyto provize poškozena. Jak vyplývá z provedeného dokazování došlo v důsledku popsaného přístupu svědka A. K. a poškozené společnosti k otřesení důvěry uvedených klientů ve vztahu k společnosti ČFPS, což by zřejmě i bez činnosti obviněné Mgr. P. J. vedlo dříve nebo později k výpovědím uvedených smluv a tím ztrátě provizí vyplácených ve prospěch poškozené společnosti ČFPS. Tomuto závěru odpovídá např. výpověď svědkyně V. B. H. (jednatelky společnosti Č. m., spol. s r. o.), z níž vyplývá, že nebyla spokojena s prací Ing. P. P. z ČFPS, a proto si již v roce 2002 hledali novou společnost, která by je pojišťovala a zajišťovala jim potřebné služby. Z hlediska výše získaného prospěchu, který by jinak mohl být přičítán z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost k tíži obviněné, pak není ani bez významu, že soudem prvního stupně zjištěný prospěch ve výši 817.653,- Kč byl stanoven za poměrně dlouhé období od září 2002 až do konce roku 2005 (oba soudy se ani nevypořádaly s tím, že celková částka vyplacených provizí u jednotlivých smluv byla vyčíslena za různá časová období - v některých případech do 5. 10. 2005, v jiných do 30. 4. 2005, do 31. 12. 2005, do 14. 6. 2005, do 21. 4. 2005 nebo do 27. 10. 2005), aniž by bylo zdůvodněno, proč se tak stalo a proč bylo konkrétně zvoleno období okolo tří let. Nakonec z odůvodnění obou rozhodnutí nalézacího soudu i odvolacího soudu vyplývá, že tyto provize nebylo možno hodnotit a ani nebyly právě vzhledem k shora uvedeným skutečnostem hodnoceny v neprospěch obviněné Mgr. P. J., když např. odvolací soud k tomu na str. 3 a 4 svého usnesení uvedl, že „jejich konkrétní výše již není zásadní otázkou, neboť s ohledem na změnu právní kvalifikace v napadeném rozsudku oproti předchozímu posouzení pouze na základní skutkovou podstatu trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle odst. 2 §128 tr. zák. se již nejedná o znak skutkové podstaty z tohoto pohledu rozhodný.“ Dále odvolací soud dodal, že „… ani z hlediska hodnocení stupně společenské nebezpečnosti činu, k ní (tedy k rozsahu vyčíslené škody, správně spíše prospěchu) po změně právního posouzení věci procesní soud nepřihlédl v neprospěch obviněné, jak plyne z odůvodnění rozsudku.“ Zváží-li se všechny tyto skutečnosti, pak při náležitém jejich zhodnocení a s přihlédnutím k osobě obviněné, ohledně níž nebyly dosud zjištěny žádné negativní poznatky, a k nízké míře jejího zavinění, když se snažila především chránit klienty a jednat v jejich prospěch, pak podle názoru Nejvyššího soudu nelze souhlasit se soudem prvního stupně, že by pouze s ohledem na konkrétní význam chráněného zájmu bylo možno i přes všechny shora podrobně uvedené okolnosti, které byly hodnoceny ve prospěch obviněné, dospět k závěru, že stupeň nebezpečnosti jednání obviněné je vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), zejména když v řízení nepochybně vyšlo najevo, že obviněná Mgr. P. J. primárně nejednala v úmyslu získat pro sebe či jiného prospěch v podobě získání klientů společnosti ČFPS a jimi placených provizí pro nově zakládanou společnost M B., s. r. o. Popud k založení společnosti M B., s. r. o., totiž vyšel od jednoho z bývalých zákazníků společnosti ČFPS Ing. S. K., jako logické vyústění značného zhoršení služeb poskytovaných jemu a jiným klientům společností ČFPS, a bezprostředním aktem byla pak nabídka k společnému založení společnosti M B. se strany pozdější společnice D. S. (viz č. l. 1032 až 1033). Ačkoli byla předmětná společnost založena obviněnou spolu s dalšími osobami (D. S. a L. K.) v době, kdy obviněná ještě pracovala ve společnosti ČFPS, je nutno zdůraznit, že v této době již obviněné běžela výpovědní lhůta, přičemž obviněná ve společnosti končila nikoli z vlastní vůle, navíc jí A. K. jako její nový nadřízený, který jí zároveň dal výpověď z pracovního poměru, fakticky znemožnil dále vykonávat její obvyklou pracovní činnost až do doby uběhnutí výpovědní doby. V průběhu této doby čerpala obviněná také řádnou dovolenou. Ve vztahu ke stávajícím klientům nebyla žádná optimální náhrada za obviněnou, která by byla schopna poskytovat jim předmětné pojišťovací služby ve smluveném rozsahu a kvalitě, svědek A. K., soudě podle vyjádření bývalých klientů společnosti ČFPS, nebyl ve společnosti prakticky k zastižení. To, že s takovým přístupem přišla společnost ČFPS o značnou část klientů, pak nebylo primárně důsledkem jednání obviněné, nýbrž to bylo logickým vyústěním situace, ve které se nacházeli předmětní klienti této společnosti, kteří již ztratili v tomto směru ke společnosti ČFPS důvěru a lze z jejich vyjádření usuzovat, že právě tato ztráta důvěry byla primárním důvodem jejich odchodu od této společnosti (výpovědí předmětných smluv z jejich strany). Právě vzhledem k povaze pojišťovacích služeb a k jejich kvalitě, garantované klientům zejména osobami obviněné a jejího manžela, pak je pochopitelné, že nejen, že někteří klienti ČFPS sami iniciovali vznik nové společnosti – pojišťovacího makléře, ale také to, že chtěli, aby tuto společnost založila právě obviněná a podílel se na tom i její manžel, neboť oni sami důvěru bývalých klientů společnosti ČFPS nikdy nezklamali. Navíc to, že po odchodu obviněné a jejího manžela ze společnosti ČFPS došlo k významnému zhoršení kvality jí poskytovaných služeb, mohlo jen podpořit správnost závěrů těch klientů, kteří vypověděli své smlouvy se společností ČFPS a následně uzavřeli obdobné smlouvy se společností M B., s. r. o., že původně společnost ČFPS, ještě před jejím převzetím A. K., byla postavena zejména ve vztahu k uvedeným klientům na činnosti právě Mgr. P. J. a jejího manžela Mgr. M. J. jako důležitých zaměstnanců této společnosti. To vyplývá zejména ze svědeckých výpovědí Ing. P. B., Ing. S. K., V. B. H., M. B. a dalších svědků. Správnosti tohoto závěru nasvědčuje nakonec i skutečnost, že A. K. posléze pobočku v P. uzavřel a převedl veškerou činnost společnosti ČFPS do S., kde sám působil (č. l. 1034 a 1163 spisu). Přestože skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., jak již bylo shora uvedeno, nemá tzv. blanketní dispozici, neboť neodkazuje na ustanovení obchodního zákoníku upravující zákaz konkurence a nepodmiňuje trestní odpovědnost porušením takového zákazu, sankcionuje některé případy porušování zákazu konkurence v hospodářské soutěži. Toto ustanovení o zneužívání informací v obchodním styku, které je podle §128 odst. 2 tr. zák. samostatnou skutkovou podstatou upravující tzv. selftrading, směřuje k ochraně zneužívání postavení ve dvou nebo více podnicích či organizacích, zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti, a proto je třeba bedlivě zvažovat, zda trestní postih je v každém posuzovaném případě s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu též v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu „ultima ratio“, podle kterého trestněprávní řešení představuje nejzazší řešení pro zákonodárce i pro soudce (srov. Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 45). Nejvyšší soud také i v souvislosti s již výše uvedenými argumenty dospěl k závěru, že pokud byla obviněná Mgr. P. J. uznána vinnou trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. bylo třeba se zevrubně touto zásadou zabývat, což bylo zejména odvolacímu soudu uloženo již v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 278/2008. Jak však vyplynulo z napadených rozhodnutí, nalézací soud se touto otázkou vůbec nezabýval, a odvolací soud k této otázce pouze uvedl, že trestní postih obviněné není podle názoru odvolacího soudu ani v rozporu se zásadou pomocné úlohy trestního práva při ochraně závazkových právních vztahů. Princip pomocné úlohy trestního práva v oblasti obchodněprávních vztahů podle závěrů odvolacího soudu, byť je jistě zásadním vodítkem pro posouzení přípustnosti a vhodnosti trestního postihu pachatele, je nutno pečlivě zvažovat, přitom ovšem na druhé straně neznamená, že by poškozený v případě naplnění znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu, včetně znaku materiálního, jak bylo shledáno v projednávané věci, nejprve musel povinně svá práva hájit prostředky obchodního či občanského práva a až v případě jejich neúčinnosti mohl požadovat vyvození trestněprávní odpovědnosti. S těmito závěry odvolacího soudu nelze souhlasit, byť samozřejmě uvedená zásada subsidiarity trestní represe (odvolací soud používá formulaci „pomocné úlohy trestního práva“), neznamená, že by poškozený nejprve musel povinně svá práva hájit prostředky obchodního či občanského práva a až v případě jejich neúčinnosti mohl požadovat vyvození trestněprávní odpovědnosti. Takové vyjádření znamená, že odvolací soud nepochopil podstatu této zásady, a proto místo jejího náležitého vyjádření a posouzení ji nedůvodně zlehčuje. Jednání obviněné Mgr. P. J. mělo ve své podstatě spočívat a také v určitém rozsahu spočívalo ve zneužití jejího postavení ve dvou společnostech se stejným předmětem činnosti, zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti. Po zvážení všech relevantních skutečností tak Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má ve své podstatě soukromoprávní základ (nekalá soutěž, zákaz konkurence a navazující vydání prospěchu nebo náhrada škody), jako trestného činu, je třeba považovat za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Přichází tedy v této oblasti vztahů zejména v těch případech, kdy poškozený aktivně hájí svá práva a plní své právní povinnosti, ale přesto právě v důsledku trestného činu dochází k podstatnému narušení soukromoprávních vztahů, které vyžaduje z celospolečenského hlediska trestněprávní ochranu (tak tomu ovšem v tomto případě vzhledem k již shora zhodnocenému postoji poškozené společnosti a A. K. nebylo, když nelze ani přehlédnout, že zájmy pojištěných společností byly v důsledku činu obviněné zajištěny lépe než poškozenou společností). Je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot stanovených v trestním zákoně a vymezených v jednotlivých skutkových podstatách trestných činů, nikoliv ochrana konkrétních subjektivních práv jednotlivce či obchodní společnosti, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře, a které nechrání trestní právo. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku „ultima ratio“ vyplývá, že ochrana ve své podstatě soukromoprávních vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení obchodněprávních či občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Nejvyšší soud k tomu dodává, že v právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů, a proto, pokud jde o naplnění objektivních i subjektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku – „ultima ratio“ – nemůže být ignorována občanskoprávní či obchodněprávní stránka věci (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01 atd.). Princip subsidiarity trestní represe totiž vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005). Tento základní požadavek s ohledem na to, co bylo shora uvedeno, však v této trestní věci dovolatelky Mgr. P. J. splněn nebyl, a proto i tato výhrada obviněné je důvodná. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal podané dovolání obviněné Mgr. P. J. důvodným, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 9 To 105/2007, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 1 T 5/2007, v celém rozsahu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem k tomu, že bylo možno nové rozhodnutí učinit na podkladě správně zjištěného skutkového stavu věci, když pochybení spočívalo pouze v nesprávných právních úvahách obou soudů vztahujících se ke stupni nebezpečnosti činu Mgr. P. J. pro společnost ve smyslu §3 odst. 1, 2 a 4 tr. zák. a použití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu „ultima ratio“, rozhodl Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám znovu tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněnou Mgr. P. J. obžaloby pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák., kterého se měla dopustit skutkem uvedeným ve výroku tohoto rozsudku. V souladu s ustanovením §229 odst. 3 tr. ř. pak Nejvyšší soud odkázal poškozenou společnost Č. F. A P. S., s. r. o., s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 11. června 2008 Předseda senátu: Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.