ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.581.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 581/2017-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2017 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného Ing. J. F. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 9 To 495/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 120/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 120/2014, byl obviněný Ing. J. F. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se měl dopustit skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §220 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.
3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 9 To 171/2015, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 80/2016, tak, že podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil jednak napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 9 To 171/2015, a jednak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 120/2014. Podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Na podkladě citovaného dovolacího rozhodnutí Nejvyššího soudu projednal trestní věc obviněného Ing. J. F. opětovně Okresní soud v Hodoníně v hlavním líčení a rozsudkem ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 3 T 120/2014, rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. řádu obviněného zprostil obžaloby pro skutek zde podrobně popsaný, v němž byl spatřován přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, protože tento skutek není trestným činem.
6. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hodoníně odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 9 To 495/2016, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce
7. Nejvyšší státní zástupce podal proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. V úvodu svého dovolání obsáhle shrnul dosavadní průběh řízení a dále vytkl nesprávné uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. V souvislosti s tím nejvyšší státní zástupce odkázal na závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., a doplnil, že uplatnění této zásady u činů vykazujících formální znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu bude přicházet v úvahu jen zcela výjimečně. Podle jeho názoru spočívala podstata jednání obviněného v tom, že zavázal jím zastoupené občanské sdružení RSM Baník Šardice, o. s., se sídlem v Šardicích (dále jen „občanské sdružení RSM Baník Šardice“), k vrácení dotace ve výši 2 000 000 Kč poskytnuté městem Kyjov jinému subjektu – občanskému sdružení RSM Hodonín, o. s., se sídlem v Hodoníně (dále jen „občanské sdružení RSM Hodonín“), a poté učinil kroky směřující k uspokojení závazku spočívajícího ve vrácení dotace, v rámci nichž občanské sdružení RSM Baník Šardice převedlo svůj majetek – umělý povrch fotbalového hřiště v Š. na jiný subjekt, přičemž právní účinky tohoto jednání nenastaly pouze v důsledku právní vady příslušné smlouvy, které si obviněný nebyl v době uzavření smlouvy vědom. Z toho podle nejvyššího státního zástupce nevyplývá, že by jednání obviněného nedosahovalo ani dolní hranice společenské škodlivosti v praxi se běžně vyskytujících případů daného trestného činu, a ani skutečnosti uvedené soudy nesnižují závažnost činu. Jak dále nejvyšší státní zástupce zdůraznil, Nejvyšší soud nevyslovil závazný právní názor o nutnosti užít zásadu subsidiarity trestní represe, pouze soudům uložil, aby se věcí zabývaly i z tohoto hlediska. Jestliže jednání obviněného dospělo pouze do stadia pokusu, tato skutečnost sama o sobě nemůže podstatně snižovat škodlivost činu, když trestní zákoník v zásadě nerozlišuje trestnost pokusu a dokonaného trestného činu a třebaže jednání obviněného zůstalo ve stadiu pokusu, podle nejvyššího státního zástupce to samo o sobě neznamená, že toto jednání nemělo žádné faktické důsledky. Ve spise se totiž nachází sdělení Ministerstva financí, které považuje daný převod za porušení dotačních podmínek a hodlá požadovat vrácení dotace ve výši 14 000 000 Kč, ovšem těmito dopady jednání obviněného a dalším právním a faktickým osudem předmětného fotbalového hřiště se soudy nezabývaly při svých úvahách o škodlivosti spáchaného činu. Podle názoru nejvyššího státního zástupce pro posouzení škodlivosti jednání obviněného může mít význam skutečnost, že členy občanského sdružení dotčeného trestným činem byli kromě samotného obviněného především členové jeho rodiny, avšak majetek občanského sdružení byl oddělen od majetku jeho členů a personální propojení by nabývalo na významu jen v případě, kdyby se jednání obviněného týkalo majetku, který byl pořízen výlučně z členských příspěvků nebo darů obviněného a jeho rodinných příslušníků. Plocha umělého povrchu hřiště však byla pořízena z prostředků státního rozpočtu, přičemž tyto okolnosti soudy nijak nehodnotily a nepřihlížely ani k personálnímu propojení obviněného s občanským sdružením RSM Hodonín, v jehož prospěch jednání obviněného fakticky směřovalo. To podle nejvyššího státního zástupce nelze považovat za okolnost snižující škodlivost činu a vzhledem k personálnímu propojení není možno přikládat podstatný význam ani soudem zdůrazňované pasivitě kontrolních orgánů občanského sdružení. Dále nejvyšší státní zástupce vytkl soudům nižších stupňů, že nezjišťovaly, zda kontrolní komise vykonávala nějakou aktivní činnost nebo zda byla ustanovena pouze formálně, a stejně tak se nezabývaly otázkou, do jaké míry byli další členové občanského sdružení informováni o krocích obviněného. Konečně společenská škodlivost není podle nejvyššího státního zástupce snižována ani tím, že občanské sdružení RSM Baník Šardice nepožadovalo přiznání nároku na náhradu škody, navíc jeden z podpisů pod prohlášením poškozeného je nápadně podobný podpisu obviněného.
8. Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a aby přikázal věc Okresnímu soudu v Hodoníně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
9. Obviněný Ing. J. F. se vyjádřil k dovolání nejvyššího státního zástupce prostřednictvím svého obhájce. Obviněný ve vyjádření zdůraznil, že nikdy nepřevzal danou dotaci a že město Kyjov mělo zájem na odkoupení fotbalové licence a za tuto vyplatilo částku ve výši 2 000 000 Kč. Obviněný popřel naplnění znaků pokusu přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku, neboť nejednal tak, aby to směřovalo k jeho dokonání, a opětovně namítl také neplatnost smluv z důvodu nedostatku podpisu místopředsedy představenstva a z důvodu uvedeného Nejvyšším soudem. Pokud jde o argumentaci nejvyššího státního zástupce k otázce kontrolní činnosti občanského sdružení RSM Baník Šardice, obviněný ji považuje za neopodstatněnou, neboť činnost tohoto orgánu není předmětem obžaloby. Dále obviněný vyslovil nesouhlas se zpochybňováním uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, protože ke škodě nikdy nedošlo, a nebyl tedy důvod uplatnit v trestním řízení nárok na náhradu škody. Současně se ohradil proti pochybnostem o podpisu na sdělení poškozeného o neuplatnění nároku na náhradu škody.
10. Závěrem svého vyjádření obviněný vyjádřil souhlas se závěry soudů nižších stupňů a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i tr. řádu odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
12. Pokud jde o dovolací důvody, nejvyšší státní zástupce opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. První z nich je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Druhý z dovolacích důvodů lze dovodit, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání obsažený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
13. K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný věcný podklad pro právní závěr, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
14. Nejvyšší státní zástupce s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vytkl nesprávné uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud však neshledal tyto námitky opodstatněnými.
15. Okresní soud v Hodoníně se na základě výsledků jím provedeného dokazování a v souladu s právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 80/2016, zabýval okolnostmi, za nichž byl čin spáchán, i dalšími souvislostmi a osobou obviněného, přičemž své závěry vztahující se k pravidlům stanoveným v §12 odst. 2 tr. zákoníku dostatečně rozvedl v odůvodnění svého rozsudku (viz jeho s. 9 až 11). Soud prvního stupně zde podrobně uvedl, že uplatnění trestní odpovědnosti u obviněného není namístě zejména s ohledem na další mimotrestní prostředky, které přicházely v úvahu, ať už v rámci vnitřních kontrolních mechanismů občanského sdružení či prostřednictvím vyvození občanskoprávní odpovědnosti za způsobenou škodu, když navíc obviněný se fakticky mohl dopustit pouze pokusu daného přečinu. Odvolací soud se pak s touto argumentací soudu prvního stupně ztotožnil a dále ji doplnil v odůvodnění svého usnesení (viz jeho s. 5 a 6). Jak zde odvolací soud správně zdůraznil, právě s ohledem na skutečnost, že členem poškozeného občanského sdružení byl jednak sám obviněný a jednak dalšími členy byly osoby jemu blízké, logicky tyto nepodaly žalobu na náhradu škody v občanskoprávním řízení ani neuplatnily nárok na náhradu škody v adhezním řízení, přičemž při posuzování společenské škodlivosti nelze vycházet pouze z výše škody, která hrozila nebo měla být způsobena.
16. S výše uvedenými úvahami a závěry soudů nižších stupňů se ztotožnil i Nejvyšší soud, neboť vycházejí z jím vysloveného závazného právního názoru a soudy náležitě zvážily a vyhodnotily všechny rozhodné skutkové okolnosti, ale i podmínky vyplývající z povahy a smyslu zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto nemohl přisvědčit námitce nejvyššího státního zástupce, podle níž u činů vykazujících formální znaky kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu bude přicházet v úvahu použití zásady subsidiarity trestní represe jen zcela výjimečně. Především zde nejvyšší státní zástupce poněkud nepřesně zaměňuje uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a použití trestní represe samotné , protože zmíněná základní zásada se uplatní i tehdy, když nastoupí trestní represe jako taková, byť se tak stane jen subsidiárně tam, kde jde o případ společensky škodlivý, v němž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Jinak vyjádřeno to znamená, že i když soud dospěje k závěru o spáchání trestného činu pachatelem, uzná ho vinným a uloží mu trest nebo ochranné opatření za spáchaný trestný čin, neznamená to, že neuplatní zásadu subsidiarity trestní represe, protože i v takovém případě musí soud použít tuto trestní represi jen subsidiárně a v souladu s pojetím trestního práva jako „ultima ratio“. Subsidiarita trestní represe je tedy základní zásadou trestní odpovědnosti, takže ji soud musí respektovat nejen tehdy, když neuplatní trestní represi vůbec (protože nepůjde o případ dostatečně společensky škodlivý a postačí v něm uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu) a učiní tomu odpovídající rozhodnutí (např. o zproštění obžaloby), ale též tehdy, pokud uplatní trestní represi a pachatele uzná vinným trestným činem a uloží mu za něj sankci (přitom může přihlédnout i k mimotrestní sankci již uložené podle jiného právního předpisu, a to např. při ukládání trestu – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 5 Tdo 331/2015).
17. Jak dále vyplývá z výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku podaného ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (viz část jeho textu na s. 196 a 197, resp. s. 464 a 465), na které poukázal i nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající pravidlo pro použití trestního práva jako „ultima ratio“ se užijí též jako korektiv k tomu, aby se neuplatnila trestní odpovědnost, i když byl spáchán trestný čin (menší závažnosti). To tedy platí i tehdy, jestliže byly naplněny všechny znaky uvedené v trestním zákoně, ale nejde o případ společensky škodlivý, protože neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům takového trestného činu, popřípadě navíc k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. V důsledku použití zásady subsidiarity trestní represe se pak neuplatní trestní odpovědnost, ačkoli je zřejmé, že byly naplněny všechny formální znaky určitého trestného činu. Zvlášť pečlivě bude třeba tuto zásadu zvažovat u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti. Přitom nemusí jít jen o přečin, jímž byla naplněna pouze jeho základní skutková podstata, ale trestní represi nebude nutno uplatnit ani v případě, kdyby jím byla naplněna jeho kvalifikovaná skutková podstata, u kterého může soud také dospět k závěru, že s ohledem na nedostatečnou konkrétní společenskou škodlivost případu nejde o trestný čin (viz citované stanovisko pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., s. 199, resp. s. 467).
18. Shora vyložené pojetí zásady subsidiarity trestní represe tedy nevylučovalo, aby soudy nižších stupňů učinily v trestní věci obviněného Ing. J. F. závěr, že jím spáchaný skutek, pro který byl stíhán, není trestným činem. Tento závěr platí i za situace, kdy obviněný naplnil okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, která spočívá v tom, že způsobil značnou škodu ve smyslu §138 odst. 1 a §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Jde totiž stále o méně závažnou kategorii trestného činu v podobě přečinu (§14 odst. 2 tr. zákoníku), u kterého je třeba zvažovat možnost uplatnění trestní represe s ohledem na její subsidiaritu. Navíc Nejvyšší soud zde poukazuje na své usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, které bylo schváleno k publikaci v trestní části Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a podle něhož není zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla uplatněna trestní odpovědnost ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty. Právě tak tomu je v nyní posuzované trestní věci obviněného, kde sice hrozilo způsobení značné škody, ale čin obviněného dospěl jen do stadia pokusu a tento škodlivý následek nakonec nenastal. Přitom soudy nižších stupňů nehodnotily uvedenou skutečnost izolovaně, ale důvodně přihlédly i k dalším rozhodným okolnostem snižujícím společenskou škodlivost daného případu, na něž upozornil Nejvyšší soud ve svém předchozím dovolacím rozhodnutí a které odůvodňují možnost neuplatnit vůči obviněnému trestní represi (viz zejména bod 26. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 80/2016).
19. Pokud jde o námitku nejvyššího státního zástupce, že se soudy nižších stupňů nezabývaly všemi dopady jednání obviněného a dalším právním a faktickým osudem fotbalového hřiště, jehož umělý povrch měl být převeden, Nejvyšší soud ji nepovažuje za důvodnou. V důsledku neplatnosti příslušné smlouvy totiž nemohlo dojít k platnému převodu umělého povrchu fotbalového hřiště, takže se právní ani faktický stav nemohl změnit a zůstal stejný, jako kdyby smlouva ani nebyla uzavřena. Přitom podstata skutku, pro který byl obviněný Ing. J. F. stíhán a obžalován, spočívala právě v převodu zmíněného umělého povrchu fotbalového hřiště z majetku občanského sdružení RSM Baník Šardice bez získání odpovídajícího majetkového protiplnění. Následkem, který byl obviněnému kladen za vinu, pak mělo být způsobení škody na majetku jmenovaného občanského sdružení, ale nikoli porušení podmínek pro získání či použití dotace ani jakékoli jiné dopady do veřejných rozpočtů.
20. Proto nemůže obstát ani námitka nejvyššího státního zástupce, že majetek občanského sdružení RSM Baník Šardice byl fakticky oddělen od majetku jeho členů a že personální propojení by zde nabývalo na významu jen v případě, kdyby se jednání obviněného týkalo majetku, který byl pořízen výlučně z členských příspěvků nebo z darů obviněného a jeho rodinných příslušníků. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že i když byla plocha umělého povrchu fotbalového hřiště vybudována za použití dotace získané z prostředků státního rozpočtu, právně i fakticky šlo o majetek zmíněného občanského sdružení. Ostatně trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku měl být spáchán jen ke škodě majetku občanského sdružení RSM Baník Šardice, takže z hlediska případné trestní odpovědnosti obviněného je irelevantní, z jakých prostředků byl tento majetek získán a do jaké míry se na jeho opatření podílel obviněný, osoby jemu blízké či jiné zdroje včetně veřejných rozpočtů.
21. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že ačkoli byly v přezkoumávané věci činem obviněného Ing. J. F. formálně naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty pokusu přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §21 odst. 1 a §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, soudy nižších stupňů nepochybily, když s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku učinily závěr, že pro nedostatek společenské škodlivosti daného případu nejde o pokus zmíněného trestného činu.
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu
22. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí.
23. Nejvyšší státní zástupce však uplatnil ve svém dovolání důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, tj. že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Dovolatel shledal v předcházejícím řízení existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K němu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž zjistil, že námitky nejvyššího státního zástupce, které podřadil pod tento dovolací důvod, nejsou opodstatněné.
V. Závěrečné shrnutí
24. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nejvyšší státní zástupce podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, které sice vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
25. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 6. 2017
JUDr. František P ú r y, Ph.D.
předseda senátu