ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.588.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 588/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2014 o dovolání, které podal obviněný J. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 3 To 35/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 156/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 10 T 156/2013, uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), a odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §59 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 a 1/2 roku. Pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný spáchal výše uvedený trestný čin podle skutkových zjištění soudu tím, že dne 8. 9. 2013 kolem 12.00 hodin v Č. K. v restauraci „U zelené ratolesti“ na pánských toaletách přistoupil k poškozenému F. Š., který je částečně ochrnutý na pravou stranu těla, úderem zezadu do ramene ho srazil na zem a strhl mu taštičku v hodnotě 199 Kč, kterou měl poškozený řemínkem upevněnou křížem přes tělo a v níž měl občanský průkaz a finanční hotovost ve výši 2 445 Kč, tyto věci vzal poškozenému a pak z místa činu utekl.
Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozhodoval jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 3 To 35/2014, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §59 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 a 1/2 roku. Pro výkon tohoto trestu zařadil obviněného podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. P. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolací námitky, jež obviněný uplatnil, jsou dvojího charakteru. Jednak skutkové, jimiž zpochybnil správnost závěru soudu prvního stupně o tom, že vůči poškozenému úmyslně použil násilí, aby se zmocnil jeho tašky, a jednak zaměřené proti použití ustanovení o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 odst. 1 tr. zákoníku.
Námitkami skutkového charakteru obviněný shodně jako v dříve podaném odvolání a předtím v řízení před soudem prvního stupně brojil proti tomu, že byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže, přestože se nepodařilo spolehlivě prokázat, že použil násilí vůči poškozenému. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů vycházely chybně z výpovědi poškozeného F. Š. a uvěřily jeho verzi skutkového děje, přestože žádný další důkaz, který by ji podpořil, nebyl opatřen. Za takové důkazní situace, kdy nebyla spolehlivě vyloučena obhajoba obviněného, že taštičku odcizil z umyvadla, kam si ji poškozený odložil, ho měly soudy s ohledem na zásadu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ uznat vinným pouze trestným činem krádeže, jehož spáchání od počátku doznával.
Obviněný současně vytkl soudům nižších stupňů, že nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem svědka M. K., který byl v rozhodnou dobu přítomen v restauraci a mohl popsat způsob, jímž poškozený reagoval na incident, ke kterému došlo na pánských toaletách. Podle obviněného tím soudy porušily právo na jeho obhajobu a postupovaly v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu.
Vedle výše popsaných námitek obviněný vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro použití ustanovení §59 odst. 1 tr. řádu, které umožňuje mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody. Podle názoru obviněného, i kdyby se dopustil trestného činu loupeže v podobě, jež mu je kladena za vinu, závažnost jeho činu s ohledem na intenzitu použitého násilí a méně významný následek nepřevyšuje obvyklou úroveň závažnosti do té míry, aby jí neodpovídala ani horní hranice nezvýšené trestní sazby dané ustanovením §173 odst. 1 tr. zákoníku. V souvislosti s tím obviněný citoval z rozhodnutí publikovaného pod č. 9/2013 Sb. rozh. tr. a z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03. K závěrům soudů nižších stupňů, podle nichž je ztížená možnost jeho nápravy, obviněný poukázal na skutečnost, že před spácháním činu požil pervitin, což mohlo ovlivnit jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti. Dále zdůraznil polehčující okolnosti případu, protože se omluvil poškozenému a dne 4. 2. 2014 mu prostřednictvím svého obhájce nahradil škodu ve výši 4 000 Kč. Jak rovněž obviněný zdůraznil, v právním státě by měl být dodržován princip předvídatelnosti rozhodování soudů a ten podle jeho názoru nebyl dodržen, protože obviněnému jsou známy případy, kdy za mnohem závažnější následek v podobě těžké újmy na zdraví nebo větší škody byl pachateli uložen mírnější trest než nyní jemu. Obviněný pokládá trest odnětí svobody ve výměře 8 a 1/2 roku za nepřiměřeně přísný a nevystihující společenskou škodlivost případu.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl Nejvyššímu soudu, aby podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a také rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově a aby podle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného J. P. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru z obsahu dovolání je patrné, že obviněný ve skutečnosti nemá žádné výhrady k právnímu posouzení skutku, nýbrž namítá nesprávnost skutkového zjištění, podle něhož srazil poškozeného na zem a strhl mu taštičku, kterou měl upevněnu kolem těla. Takové námitky ovšem zjevně nenaplňují uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Totéž platí o tvrzení obviněného, že soudy nevyhověly jeho návrhu na výslech svědka M. K., protože nejde o opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Soudy obou stupňů podrobně a přiléhavě vysvětlily nadbytečnost tohoto důkazu, neboť navrhovaný svědek nebyl přítomen přímo na místě činu, takže se nemůže vyjádřit ke sporné skutečnosti, zda obviněný vůči poškozenému použil násilí, a chování poškozeného po činu bylo dostatečně objasněno výpovědí nezaujaté svědkyně D. H. Navrhovaný svědek měl navíc žádat obviněného o podíl na odcizených penězích za své mlčení před policií, což vzbuzuje pochybnosti o jeho věrohodnosti.
Jak dále státní zástupce připomenul, v dovolání nelze namítat nepřiměřeně přísný trest, byl-li trest uložen podle zákona. Proto výtky obviněného vůči výměře uloženého trestu údajně nezohledňujícího polehčující okolnosti spočívající v tom, že se poškozenému omluvil, nahradil škodu a že intenzita násilí, pokud k němu vůbec došlo, byla nízká, státní zástupce rovněž shledává jako neodpovídající použitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je speciálně určen k nápravě zásadních vad ve výroku o trestu (blíže viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Uplatněnému dovolacímu důvodu, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pak podle mínění státního zástupce odpovídá pouze ta část dovolání, v níž obviněný namítá nesprávné zvýšení trestní sazby ve smyslu §59 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto námitky však státní zástupce shledává zjevně nedůvodnými, protože soudy obou nižších stupňů ve svých rozsudcích, zejména pak soud odvolací, pečlivě a výstižně vysvětlily, proč využily zákonem dané možnosti mimořádného zpřísnění trestu odnětí svobody, a státní zástupce se s jejich argumenty zcela ztotožnil. V posuzovaném případě se obviněný dopustil dalšího zvlášť závažného trestného činu ve velmi krátké době 4 měsíců po propuštění z dřívějšího výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu za jiný takový trestný čin, což jasně svědčí o tom, že možnost jeho nápravy je ztížena. Otázka psychického stavu obviněného je otázkou skutkovou, takže soudy mohly k tomuto závěru dospět i bez znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie. Státní zástupce zde současně připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 8 Tdo 671/2012, podle něhož je smyslem ustanovení §59 tr. zákoníku přísněji postihnout „nepoučitelné“ delikventy dopouštějící se opakovaně zvlášť závažných trestných činů a mimořádná přísnost je zdůvodnitelná tím, že pachatel, ač se mu již v minulosti dostalo trestem náležitého varování, tvrdošíjně opakuje zvlášť nebezpečné protispolečenské útoky.
Pokud jde o argumentaci obviněného s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03, publikovaný pod č. 72/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, z něhož obviněný dovozuje, že mu měl být trest ukládán podle zákonné trestní sazby, protože její horní hranice 10 let je dostatečně vysoká, státní zástupce ji považuje za nedůvodnou. Obviněnému byl totiž i přes použití ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest ještě pod horní hranicí nemodifikované zákonné trestní sazby.
Proto státní zástupce navrhl Nejvyššímu soudu, aby podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný J. P. opírá své dovolání, je dán v případech, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, jestliže tyto vady spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani jiných důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu.
Právě toho se ovšem obviněný domáhá, pokud s poukazem na uplatněný hmotně právní dovolací důvod vytýká soudům nižších stupňů procesní nedostatky, zejména pak údajně nesprávné posouzení věrohodnosti svědecké výpovědi poškozeného F. Š. a neprovedení obhajobou navrhovaného důkazu výslechem svědka M. K.. Takto formulované výhrady se totiž netýkají hmotně právního posouzení skutku ani jiného hmotně právního posouzení, jak předpokládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a neodpovídají ani žádnému jinému důvodu uvedenému v §265b odst. 1, 2 tr. řádu, a proto Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Ostatně stejné námitky obviněný uplatnil již dříve v řízení před soudem prvního stupně i v podaném odvolání a soudy obou nižších stupňů se s nimi ve svých rozhodnutích dostatečně přesvědčivým způsobem vypořádaly (viz s. 4 a 5 rozsudku soudu prvního stupně a s. 5 rozsudku odvolacího soudu). Zejména pak soud prvního stupně vyčerpávajícím způsobem objasnil, proč nemá důvodné pochybnosti o tom, že obviněný použil vůči poškozenému násilí, aby se zmocnil jeho tašky. Soud prvního stupně si byl vědom skutečnosti, že jediný očitý svědek F. Š. je současně poškozeným, a proto by nebylo možné vyloučit ani jeho případný negativní vztah k obviněnému. Vzhledem k tomu soud velmi pečlivě a ze všech možných úhlů posuzoval pravdivost jeho výpovědi, než dospěl k závěru o její věrohodnosti. Soud prvního stupně ve svých úvahách logicky zohlednil i přetržený řemínek tašky, když navíc poškozený měl tašku přepásanou křížem přes tělo, takže neměl žádný důvod si ji na toaletách odepnout a odložit na umyvadlo. To vše podporuje verzi skutkového děje popsanou poškozeným, a naopak zpochybňuje tvrzení obviněného.
K námitce obviněného, která rovněž neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu a podle níž nevyslechnutím svědka M. K. bylo údajně porušeno právo obviněného na obhajobu, Nejvyšší soud pro úplnost uvádí následující skutečnosti. Problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který ji v řadě svých nálezů podrobně vyložil. Neakceptování důkazního návrhu s argumentem jeho nadbytečnosti, je podle zmíněné judikatury Ústavního soudu relevantní, jestliže určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, který byl uveřejněn pod č. 26, ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, který byl uveřejněn pod č. 91, ve svazku 33 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V nyní posuzované věci se soudy nižších stupňů neopomněly zabývat tím, proč nevyhověly návrhu obviněného na výslech svědka M. K. Jejich argumentace je zcela přiléhavá a akceptovatelná, protože navrhovaný svědek nebyl přítomen předmětnému incidentu na pánských toaletách, takže se nemohl vyjádřit k tomu, zda obviněný odebral tašku poškozenému násilím nebo mu ji odcizil z umyvadla, kde údajně volně ležela, a jeho výslech k tomu, co se odehrálo v restaurační místnosti, by byl zcela nadbytečný. Přitom chování obviněného i poškozeného před návštěvou toalet a po ní bylo dostatečně objasněno věrohodnou svědeckou výpovědí nezaujaté servírky.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tedy odpovídá až námitka obviněného směřující proti použití ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud ji ale shledal neopodstatněnou.
Úvodem Nejvyšší soud v obecné rovině konstatuje, že principům spravedlivého trestání v právním státě nejlépe odpovídá, jsou-li trestné činy postihovány v rozmezí nemodifikovaných trestních sazeb, stanovených ve zvláštní části trestního zákoníku. V nich totiž zákonodárce vyjadřuje typovou závažnost určitého druhu trestného činu a poskytuje soudům pevný rámec, v němž mají vyměřit konkrétní trest s přihlédnutím ke všem individuálním okolnostem případu. Recidiva zvlášť závažné trestné činnosti se však pokládá za natolik vážný a nebezpečný fenomén, že zákonodárce v ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku – mimo jiné i s cílem lépe ochránit společnost před pachateli zvlášť závažných trestných činů – umožnil její přísnější postih, a to cestou mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody nad horní hranici zákonné trestní sazby stanovené pro spáchaný zvlášť závažný zločin. Podmínkou jeho použití ovšem je, aby závažnost zvlášť závažného zločinu byla vzhledem k recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká (nikoli „velmi vysoká“ jako pro uložení výjimečného trestu podle §54 odst. 2 tr. zákoníku), nebo aby byla ztížena možnost nápravy pachatele (opět nikoli „obzvláště ztížena“ jak je tomu podle §54 odst. 2 tr. zákoníku).
Vysoká závažnost zvlášť závažného zločinu znamená, že s ohledem na recidivu pachatele, který se znovu dopustil zvlášť závažného zločinu, je zřetelně překročena obvyklá míra závažnosti takových zločinů. Při posuzování této otázky se soudy musí zabývat délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, způsobem spáchání činu, škodlivým následkem způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, pohnutkami a důvody, které pachatele vedly k recidivě. Při hodnocení závažnosti této recidivy je dále nutné posoudit konkrétní povahu a škodlivost spáchaných činů, a to jak předchozího, tak nově souzeného, a přihlédnout k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu a po něm, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době, apod.
Ztížené možnosti nápravy pachatele vyplývají ze zjištění, že jde o poněkud nepoučitelného delikventa, jemuž se v minulosti už dostalo náležitého varování dřívějším trestem, ovšem pachatel se z něj nepoučil a tvrdošíjně pokračuje v páchání trestné činnosti vysoké závažnosti a škodlivosti. V kontextu uvedeného musí soudy zvažovat, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán, z toho v kolika případech za zvlášť závažné zločiny, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem, jaké jsou poznatky z výkonu dřívějších trestů, a samozřejmě také to, jaká je osobnost pachatele, jeho charakterové a psychické vlastnosti, věk apod.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že podmínka umožňující mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 odst. 1 tr. zákoníku pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin v minulosti potrestán, může být naplněna i v případě, jestliže pachatel byl dříve potrestán za zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu §41 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění platném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“). To platí ovšem jen tehdy, pokud byl pachatel dříve potrestán pro trestný čin, na který trestní zákon stanovil trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 10 let, neboť jen takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin odpovídá definici zvlášť závažného zločinu podle §14 odst. 3 tr. zákoníku (viz rozhodnutí č. 27/2011 Sb. rozh. tr.).
V nyní projednávané věci nevznikají pochybnosti o recidivě obviněného J. P. s ohledem na jeho dřívější odsouzení za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody činila 10 let. K tomuto odsouzení došlo rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 32 T 102/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2008, sp. zn. 23 To 942/2008, a na ně navazoval výkon trestu odnětí svobody ukončený dnem 9. 5. 2011. Podstatou hmotně právního posouzení je tedy otázka, zda u obviněného byla splněna ještě některá ze dvou dalších alternativně stanovených podmínek pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 odst. 1 tr. zákoníku.
Jak v této souvislosti zdůraznil obviněný, trestné činnosti se dopustil pod vlivem pervitinu, pokud vůbec bylo použito z jeho strany násilí, mělo nízkou intenzitu, škodlivý následek byl nepatrný, obviněný se omluvil poškozenému za své jednání a nahradil mu způsobenou škodu. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu podle obviněného vyvrací závěr soudů nižších stupňů o tom, že závažnost jím znovu spáchaného zvlášť závažného zločinu je mimořádně vysoká a že možnosti jeho nápravy jsou značně ztíženy.
Soudy nižších stupňů ovšem neopomněly zohlednit shora vyjmenované polehčující okolnosti ve svých úvahách o závažnosti trestné činnosti obviněného a o tom, zda je jeho náprava ztížena či nikoli. Zabývaly se i jeho námitkou, podle níž v rozhodné době zneužíval pervitin, a přesvědčivě a úplně se s ní vyrovnaly (viz s. 5 a 6 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud přesto soudy dospěly k závěru, že je na místě ukládat obviněnému trest odnětí svobody v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené pro zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku zvýšené postupem podle §59 odst. 1 tr. zákoníku o jednu třetinu, bylo to odůvodněno skutečnostmi, o nichž se obviněný v dovolání nezmiňuje a které naopak významně zvyšují závažnost jeho jednání a zejména zpochybňují možnost nápravy obviněného (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na s. 6 až 8 a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na s. 5 a 6).
Správně pak soudy nižších stupňů poukázaly na to, že obviněný má přes svůj mladý věk již 9 záznamů v evidenci Rejstříku trestů, a to všechny pro majetkovou trestnou činnost, přičemž závažnost jeho trestné činnosti postupně gradovala, přestože se na něj působilo různými druhy trestů, které zpočátku akcentovaly výchovný účinek před represivním. Nejdříve byl obviněnému ještě jako mladistvému uložen trest obecně prospěšných prací, který ovšem nevykonal, poté mu byl uložen opakovaně podmíněný trest odnětí svobody, v jehož zkušební době se dopustil vždy další majetkové trestné činnosti, následoval podmíněný trest odnětí svobody s dohledem a teprve poté, co i ten se minul svým účinkem, byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. K posouzení okolností rozhodných pro použití ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku pak má význam zejména poslední odsouzení obviněného. To se týká zvlášť závažného trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který obviněný spáchal dne 11. 3. 2008 a za nějž a další sbíhající se trestné činy majetkového charakteru byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 32 T 10/2008, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 3 roky. Obviněný vykonal tento trest dne 9. 5. 2011. Z věznice byl ovšem propuštěn až dne 9. 5. 2013, protože na zmíněný trest navazoval další trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl nařízen, když se neosvědčil ve zkušební době dřívějšího podmíněného odsouzení s dohledem (v trestní věci Okresního soudu v Českém Krumlově vedené pod sp. zn. 1 T 58/2004).
Z trestu odnětí svobody v celkové délce 5 let obviněný vykonal 6 měsíců započtenou vazbou ve Vazební věznici v Českých Budějovicích, pak byl dne 6. 12. 2008 převeden do výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v Kynšperku nad Ohří, odkud byl hodnocen vězeňskou službou jako problémový vězeň, který se opakovaně dopouštěl kázeňských přestupků, neplnil stanovený výchovný program a měl potíže s dodržováním vnitřního řádu. Dne 17. 5. 2011 byl obviněný na vlastní žádost přemístěn do Věznice ve Vinařicích, kde se choval obdobně, stanovený program zacházení rovněž neabsolvoval z důvodu opakovaných kázeňských přestupků. Na druhé straně byl obviněný odměňován za úklidové brigády a studoval střední odbornou školu (viz zpráva na č. l. 160 a 161 trestního spisu).
Po uplynutí 4 měsíců pobytu na svobodě obviněný spáchal znovu zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž mu byl uložen trest v nyní posuzované věci. Stejně jako v případě první loupeže si i zde obviněný vyhlédl oběť, která vzhledem ke svému handicapu a jeho fyzické převaze měla malou šanci na odpor. Zatímco v prvním případě byla obětí jednání obviněného osamocená žena, servírka z herny, kterou vylákal na toalety pod záminkou, že je tam krev, nyní na toaletách napadl muže poměrně vysokého věku, který byl viditelně částečně ochrnutý, pohyboval se pomocí francouzské hole a obtížně dýchal.
Jak dále zjistily soudy nižších stupňů k osobě obviněného J. P., po propuštění na svobodu z předchozího výkonu trestu odnětí svobody byl krátce veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, ovšem byl odtud sankčně vyřazen pro svůj negativní přístup. Obviněný tedy v mezidobí 4 měsíců od propuštění z dřívějšího výkonu trestu odnětí svobody do vzetí do vazby nikde nepracoval, a jak sám uvedl, prostředky k obživě a na nákup pervitinu si opatřoval drobnými krádežemi.
Jako neopomenutelná kritéria, která by měla odůvodňovat vysokou závažnost opětovně spáchaného zvlášť závažného zločinu ve smyslu §59 odst. 1 tr. zákoníku, jsou v zákoně výslovně uvedena recidiva pachatele a ostatní okolnosti případu (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 33/2012). Výše popsané skutečnosti podle názoru Nejvyššího soudu bez pochybností svědčí o tom, že v posuzovaném případě recidiva obviněného odůvodňuje závěr o vysoké závažnosti znovu spáchaného zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Je tomu tak zejména s ohledem na velmi krátkou dobu 4 měsíců, která uplynula od výkonu dříve uloženého trestu odnětí svobody za jiný zvlášť závažný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., dále na povahu a závažnost obou spáchaných loupeží, jejichž škodlivost je zvyšována tím, jaké oběti si obviněný vytipoval. V nyní projednávaném případě napadl staršího muže, který se nemohl účinně bránit obviněnému nejen pro jeho fyzickou převahu, ale především z toho důvodu, že je fyzicky handicapován, což bylo zřejmé na první pohled. K těmto okolnostem případu přistupuje i skutečnost, že možnost resocializace obviněného je pro jeho shora zmíněné vlastnosti zjevně ztížena. Všechny druhy potrestání, které vůči němu byly zatím uplatněny, totiž nevedly k trvalejší nápravě obviněného. Přitom v minulosti na něj bylo působeno řadou alternativních trestů nespojených s omezením osobní svobody pobytem ve věznici, ale žádný z nich neměl kýžený dopad na jeho chování a nezabránil mu v dalším páchání trestné činnosti. Ani následný přímý výkon trestu odnětí svobody v poměrně citelné výměře 5 let, během jehož výkonu se měl podrobit programům zacházení, které pro kázeňské prohřešky neabsolvoval, nepřiměl obviněného, aby vedl řádný život.
Za takové situace logicky vystupuje do popředí především represivní stránka trestního práva a snaha účinně ochránit společnost, jak výstižně uvedl odvolací soud (viz s. 6 jeho rozsudku). K mimořádnému zvýšení trestu odnětí svobody pachateli, který opětovně spáchal zvlášť závažný zločin, ačkoli již byl dříve potrestán za jiný takový zločin, zákon nevyžaduje souběžné splnění obou podmínek, které jsou alternativně uvedeny v ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku vedle recidivy samotné. Postačí splnění jen jedné z nich. S ohledem na to je zjevné, že rozhodnutí napadené dovoláním netrpí právní vadou, kterou mu obviněný vytýká s poukazem na údajně chybné použití posledně citovaného ustanovení při ukládání trestu. Pro postup soudu při ukládání trestu odnětí svobody podle tohoto zpřísňujícího ustanovení byla v daném případě splněna jak obecná podmínka spočívající v recidivě zvlášť závažného zločinu, tak i druhá z alternativně daných podmínek v podobě ztížené možnosti nápravy obviněného.
Skutečnost, že v průběhu trestního stíhání se obviněný písemně omluvil poškozenému a nahradil mu způsobenou škodu, nemůže nic změnit na výše uvedeném závěru, přestože jde o okolnosti, které mu nepochybně polehčovaly při výměře trestu ve zvýšené trestní sazbě. Tyto projevy obviněného byly totiž motivovány jeho obavou z hrozícího vysokého trestu a nelze z nich dovozovat nějakou podstatnou nebo výraznou změnu jeho vnitřního postoje ke spáchanému zvlášť závažnému zločinu loupeže. Navíc o tom, že pachatel skutečně lituje svého jednání, totiž zásadně vypovídá jeho doznání ke všem právně významným a podstatným skutkovým okolnostem. Kdyby si totiž obviněný reálně uvědomil povahu a závažnost svého jednání v průběhu trestního řízení, které předcházelo vyhlášení odsuzujícího rozsudku, nemohl by ve své výpovědi označit poškozeného za lháře, který ho křivě obvinil, jak se v podstatě stalo. Ani v odvolacím řízení obviněný neuvedl věci na pravou míru a setrval na tom, že verze poškozeného není pravdivá. Obviněný má samozřejmě právo popírat spáchání trestného činu a není povinen o něm vypovídat pravdivě, protože se může hájit způsobem, jaký uzná za vhodný. Jestliže ovšem pachatel nedozná, že provedl určité jednání a že jím způsobil určité následky, nemůže jít z jeho strany o upřímnou lítost, která by nasvědčovala pozitivní změně v chování pachatele a dávala větší šanci pro jeho nápravu.
Pro úplnost poukazuje Nejvyšší soud závěrem na to, že v posuzovaném případě byl obviněnému i přes použití ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výměře ještě výrazně pod horní hranicí nemodifikované trestní sazby, která činí 10 let (§173 odst. 1 tr. zákoníku). Odvolací soud totiž snížil obviněnému trest odnětí svobody na 8 a 1/2 roku a tím přiměřeně reagoval na dodatečnou náhradu způsobené škody obviněným a na jeho omluvu adresovanou poškozenému. Jak navíc vyplývá z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, i kdyby soudy nevyužily možnosti uložit trest ve zvýšené sazbě podle §59 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jde o postup fakultativní, musely by zohlednit okolnost, že obviněný již byl potrestán pro zvlášť závažný zločin a že možnost jeho nápravy je zjevně ztížena, a to jako významnou přitěžující okolnost, takže by obviněnému stejně vyměřily přísnější trest odnětí svobody právě s ohledem na ni (viz přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 9/2013 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k výše uvedeným zjištěním a právním závěrům Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného J. P. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 4. 6. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y
Vyhotovila:
JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á