ECLI:CZ:NS:2002:5.TDO.614.2002.1
sp. zn. 5 Tdo 614/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2002 o dovoláních, která podali obvinění 1. Ing. J. V., 2. K. H., 3. A. M., a 4. J. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 4 To 202/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 9/99, takto:
I. Dovolání obviněných Ing. J. V., K. H. a A. M. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t a j í .
II. Dovolání obviněného J. M. se podle §265i odst.1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Obvinění Ing. J. V., K. H., A. M. a J. M. byli spolu s obviněným D. Š. rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 31 T 9/99, uznáni vinnými pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 2, 5 tr. zák., který spáchali jednáním popsaným ve výroku o vině tohoto rozhodnutí. Jeho podstata spočívala v tom, že po předem připravené dopravní nehodě dne 29. 4. 1998 v O. se snažili vylákat pojistné plnění za škodu vzniklou vysypáním 800 kg přepravovaného ultradisperzního prášku s obsahem diamantu s obchodním názvem UDP do řeky O., ač ve skutečnosti bylo zakoupeno a přepravováno jen 40 kg tohoto prášku, přičemž po nahlášení této události a uplatnění pojistného plnění za náklad UDP ve výši 130.305.408,? Kč a za ušlý zisk ve výši 3.911.408,- Kč odmítla Č. p., a. s., po zjištění, že dopravní nehoda byla předem připravená, pojistné plnění vyplatit.
Za to byli všichni obvinění podle §250a odst. 5 tr. zák. odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody a obviněným Ing. J. V., K. H., J. M. a dalšímu obviněnému D. Š. byly současně podle §49 odst. 1 tr. zák. uloženy i tresty zákazu činnosti.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 31 T 9/99, napadli všichni vyjmenovaní obvinění odvoláními, která Vrchní soud v Olomouci usnesením dne 25. 3. 2002, sp. zn. 4 To 202/2001, podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl. Opis tohoto usnesení byl následně řádně doručen všem obviněným i jejich obhájcům, a to obviněnému Ing. J. V. dne 10. 6. 2002, jeho obhájkyni dne 24. 5. 2002, obviněnému K. H. dne 10. 6. 2002, jeho obhájkyni dne 24. 5. 2002, obviněnému A. M. dne 24. 5. 2002, jeho obhájci dne 25. 5. 2002, obviněnému J. M. dne 24. 5. 2002 a jeho obhájci téhož dne.
Citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadli obvinění Ing. J. V., K. H., A. M. a J. M. dovoláními. Obviněný Ing. J. V. jej podal z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Uvádí, že právní kvalifikace použitá v předmětné trestní věci je chybná. Rozebírá skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. a podle §250a odst. 2 tr. zák. a jejich vzájemný vztah, přičemž má za to, že ve věci dříve činné soudy sice mohly použít právní kvalifikaci podle §250a odst. 2 tr. zák., avšak ta nepokrývá celý rozsah jednání. Uplatnění nároku na pojistné, které zůstalo nepokryto a které je podle názoru obviněného bližší dokonání činu ve vztahu k následně způsobené škodě, přitom konzumuje předchozí jednání přípravné, tedy úmyslné vyvolání pojistné události. Bylo proto nutné použít kvalifikaci podle §250a odst. 1 tr. zák. Podle obviněného však uvedeného ustanovení nemohlo být užito, neboť v roce 1998, kdy došlo ke spáchání skutku, který je předmětem této trestní věci, bylo pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorových vozidel ještě zákonné, a nikoli smluvní. Obviněný Ing. J. V. z toho dovozuje, že jeho jednání vůbec nemohlo být kvalifikováno jako pojistný podvod či jeho pokus, ale mohlo by být případně posouzeno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. s tím, že by potom bylo nutné prokázat úmysl způsobit škodu, tzn. mimo jiné i prokázat, jaké množství ultradisperzního prášku (UDP) bylo ve skutečnosti převáženo.
Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. řádu napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a podle §265l odst. 1 tr. řádu věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný K. H. podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Uvádí, že trestní zákon rozlišuje trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. a pojistného podvodu podle §250a tr. zák., přičemž ustanovení §250a tr. zák. se vztahuje jen na případy smluvního pojištění. Úmyslné způsobení pojistné události a následné uplatnění nároku z takové události, pokud šlo o dopravní nehodu, bylo v roce 1998 kryto ustanovením o obecném podvodu podle §250 tr. zák. Podle názoru tohoto obviněného právní kvalifikace použitá v předmětné trestní věci by byla přiléhavá při prokázání umělého vyvolání dopravní nehody a naopak postrádá význam při prokázání skutečnosti, že bylo převáženo 800 kg UDP. Současně však obviněný tvrdí, že pokud byla nehoda skutečně fingována a náklad představoval pouze 40 kg UDP, daleko přiléhavější je kvalifikace skutku jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Obviněný K. H. má za to, že pro použití ustanovení §250a odst. 2 tr. zák. by muselo být jednoznačně prokázáno, zda byla dopravní nehoda uměle vyvolána a jaký náklad byl přepravován.
Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud s přihlédnutím k §265k odst. 2 poslední věta tr. řádu napadené rozhodnutí a současně i rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný A. M. podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V dovolání především podrobně poukazuje na obsah a důvody svého odvolání, jež podal v této trestní věci, a zmíněný důvod dovolání spatřuje v právní kvalifikaci použité ve věci dříve činnými soudy, kterou obviněný považuje za chybnou. Pokud byly soudy přesvědčeny, že náklad 800 kg UDP převážen nebyl, podle názoru tohoto obviněného měl být skutek posouzen jako příprava trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Poukazuje současně na skutečnost, že pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla bylo v roce 1998 zákonné, a proto posouzení skutku jako pojistný podvod nebylo možné.
Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný J. M. také podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Napadenému rozhodnutí vytýká nejasnost a neúplnost skutkových zjištění a především nesprávnost jejich vyhodnocení. Poukazuje na svůj návrh na provedení výslechu dalších svědků a upozorňuje na rozpory ve výpovědi svědka P. T. Obviněný konstatuje, že podle jeho názoru soudní rozhodnutí obou ve věci dříve činných soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, neboť nebyla dostatečně objasněna skutková podstata trestného činu. Důkazy, které soudy zjistily, byly navíc nesprávně vyhodnoceny.
Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k tr. řádu napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí v souladu s ustanovením §265l odst. 1 tr. řádu.
Obvinění Ing. J. V. a K. H. současně v rámci svých dovolání navrhli odložení výkonu napadeného rozhodnutí, obviněný A. M. potom přerušení výkonu rozhodnutí. Ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu uvedené návrhy posoudil předseda senátu soudu prvního stupně a nedospěl k závěru o jejich oprávněnosti, tudíž nepředložil Nejvyššímu soudu žádný návrh na rozhodnutí podle tohoto ustanovení.
Nejvyšší státní zastupitelství se do dne vydání tohoto rozhodnutí k podaným dovoláním nevyjádřilo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou v podaných dovoláních uvedeny všechny obsahové a formální náležitosti, zda byla podána včas a oprávněnými osobami a zda dovolání poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta odvolání obviněných podaná proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byli uznáni vinnými a uložen jim trest [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podali obvinění prostřednictvím svých obhájců JUDr. M. H., JUDr. D. Ž., Mgr. F. Š. a Mgr. F. H., byla proto podána osobami oprávněnými podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Ostravě ve dnech 11. 7. 2002 (obviněným Ing. J. V.), 17. 7. 2002 (obviněným K. H.), 15. 7. 2002 (obviněným A. M.) a 12. 7. 2002 (obviněným J. M.), tj. v místě a ve lhůtě podle §265e odst. 1 tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Všichni obvinění odkazují na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci konkretizace dovolacího důvodu potom obvinění Ing. J. V., K. H. a A. M. v podstatě shodně uvádějí, že právní kvalifikaci skutku jako trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2 tr. zák. považují za nesprávnou a podstatu této vady spatřují zejména v tom, že jejich jednání mělo být posuzováno spíše z hlediska skutkové podstaty podle §250a odst. 1 tr. zák., která se však vztahuje jen na smluvní pojištění, přičemž v roce 1998, kdy došlo k předmětnému jednání, bylo pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla zákonné a nikoli smluvní. Za přiléhavější proto považují právní kvalifikaci podle §250 tr. řádu, která ovšem předpokládá vyjasnění a prokázání dalších skutečností, zejména požadovaného úmyslu způsobit škodu a přesného množství převáženého ultradisperzního prášku (dále jen „UDP“), přičemž v této souvislosti poukazují na určité nedostatky v dosud provedeném dokazování a ve skutkových zjištěních.
K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné především uvést, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který není určen k přezkumu skutkových zjištění učiněných v trestní věci soudy prvního a druhého stupně. Jak totiž jednoznačně vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, nesprávné skutkové zjištění samo o sobě důvodem dovolání být nemůže, protože takový důvod zde zahrnut není. Jde o důsledek skutečnosti, že těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který je oprávněn za tím účelem opakovat nebo doplňovat důkazy provedené soudem prvního stupně (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Pro řízení o dovolání to především znamená, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem, tak jak ho z provedených důkazů zjistily a ustálily soudy prvního a druhého stupně a jak je v posuzovaném případě vyjádřen zejména ve skutkové větě výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě, potvrzeného usnesením Vrchního soudu v Olomouci jako soudem odvolacím. Nejvyšší soud proto již není oprávněn přezkoumávat námitky obviněných, pokud se týkají mimo jiné toho, zda dopravní nehoda byla či nebyla fingována, v jakém úmyslu byla vyvolána, jak se na spáchání předmětného skutku podílel každý z obžalovaných či jaké množství UDP bylo v okamžiku této nehody skutečně převáženo, neboť tyto otázky jednoznačně řeší zmíněná skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však Nejvyšší soud v návaznosti na další námitky obviněných Ing. J. V., K. H. a A. M. přezkoumal právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že ustanovení §250a tr. zák. o pojistném podvodu, podle něhož byl zjištěný skutkový stav v projednávané věci posuzován, obsahuje v odstavcích 1 a 2 dvě samostatné základní skutkové podstaty. První z nich naplní ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Trestný čin podle druhé z těchto skutkových podstat spáchá ten, kdo úmyslně vyvolá pojistnou událost, nebo kdo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje v úmyslu zvýšit vzniklou škodu.
Objektem obou citovaných skutkových podstat je shodně zájem na ochraně pojistných vztahů, obecně upravených zejména v ustanoveních §788 a násl. občanského zákoníku, a to před některými typy podvodných jednání. Protože jde o samostatné skutkové podstaty, byť vzhledem ke shodnému objektu zařazené do jednoho ustanovení zvláštní části trestního zákona, nelze podmínky stanovené v jedné z nich uplatňovat při použití druhé z nich. Jeden z rozdílů mezi skutkovými podstatami podle §250a odst. 1 a 2 tr. zák. spočívá mimo jiné v právní skutečnosti, která způsobuje vznik chráněného pojistného vztahu. Zatímco ustanovení §250a odst. 1 tr. zák. se výslovně zmiňuje o pojistné smlouvě a umožňuje tak trestní postih pouze v případě útoku směřujícího proti vztahům vyplývajícím ze smluvního pojištění (dobrovolného či povinného), ustanovení §250a odst. 2 tr. zák. není vázáno na pojištění založené smlouvou (o způsobu vzniku pojištění zde zákon mlčí). Z toho je třeba dovodit, že trestní postih podle §250a odst. 2 tr. zák. se uplatní v případě jakéhokoli pojistného vztahu, bez ohledu na způsob vzniku pojištění, tedy i na vztah založený zákonným pojištěním ve smyslu §789 věty druhé občanského zákoníku. Útoky směřující proti pojistnému vztahu, který se týkal zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobené provozem motorového vozidla podle vyhlášky č. 492/1991 Sb., účinné v době spáchání posuzovaného skutku, proto bylo možné za splnění dalších podmínek kvalifikovat i jako pojistný podvod podle §250a odst. 2 tr. zák., jak učinily soudy obou stupňů, ale nikoli již podle §250a odst. 1 tr. zák., jak správně upozorňují ve svých dovoláních obvinění Ing. J. V., K. H. a A. M.
Podle skutkového stavu, který vzaly za prokázaný soudy obou stupňů, všichni obvinění s úmyslem vylákat pojistné plnění předem připravili dopravní nehodu a poté, co ji záměrně vyvolali, uplatnili vůči pojišťovně nárok na pojistné plnění. Úmyslně tedy vyvolali pojistnou událost a snažili se v důsledku ní vylákat pojistné plnění v částce výrazně přesahující 5.000.000,- Kč, tzn. pokusili se způsobit na cizím majetku škodu velkého rozsahu (§89 odst. 11 tr. zák.). Popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně tedy odpovídá tomu, že jednání obviněných směřovalo k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty tvořené souhrnně znaky uvedenými v §250a odst. 2 a odst. 5 tr. zák., přičemž tyto znaky byly v rozsahu odst. 2 naplněny zcela a v rozsahu odst. 5 zůstalo jednání obviněných ve stadiu pokusu. Právní kvalifikace předmětného skutku jako pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 2, 5 tr. zák., k níž dospěl soud prvního stupně a kterou potvrdil i soud odvolací, je proto správná.
Citovanou právní kvalifikací je vystižena přiléhavě a v plném rozsahu podstata trestné činnosti všech obviněných v posuzované trestní věci. Proto zde již nepřichází v úvahu právní kvalifikace jednání obviněných jako trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., přestože by popis části předmětného skutku mohl svědčit též o tom, že obvinění hodlali uplatnit pojistné plnění za ztrátu většího množství UDP, než jaké ve skutečnosti přepravovali, tj. že při uplatnění nároku na pojistné plnění uvedli nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Tato skutečnost by měla právní význam jen tehdy, jestliže by zde existoval nárok na pojistné plnění, resp. pokud takový nárok bylo vůbec možno uplatnit, přičemž nepravdivými nebo hrubě zkreslenými informacemi by obvinění ovlivňovali ve svůj prospěch opodstatněnost nebo výši nároku na pojistné plnění. V takovém případě by skutečně nemohli být obvinění uznáni vinnými trestným činem podle §250a odst. 1 tr. zák., neboť v době posuzovaného skutku bylo pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, o něž jde, pojištěním zákonným (viz vyhlášku č. 162/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a citovaná skutková podstata se na ně skutečně nevztahuje, jak správně poukazují ve svých dovoláních obvinění Ing. J. V., K. H. a A. M.
V projednávaném případě je ovšem podstatný ten skutkový závěr, podle něhož předmětná dopravní nehoda byla obviněnými předem připravena a úmyslně vyvolána, nemá charakter skutečné pojistné události a nárok na pojistné plnění z ní od počátku vůbec nevznikl. Pokud tedy obvinění při uplatnění pojistného plnění v rozporu se skutečností též deklarovali vyšší množství UDP, než jaké přepravovali, jde o součást uvedeného úmyslného vyvolání pojistné události, tj. o součást předstírání toho, že jde o pojistnou událost, ač chybí její charakteristický znak spočívající v nahodilosti (srov. zejména §788 odst. 1 občanského zákoníku). Je-li totiž vznik pojistné události od počátku fingován a je-li na tomto podkladě uplatněno pojistné plnění v určité výši, není již podstatné, v jaké skutečné výši by jinak – nebýt úmyslného vyvolání pojistné události – vznikl nárok na pojistné plnění. Jinak řečeno, v posuzovaném případě je rozhodující jen okolnost, že na podkladě fingované pojistné události bylo vůči pojišťovně uplatněno plnění ve výši přesahující 134.000.000,? Kč, a není již podstatné, zda bylo deklarováno i větší než skutečně převážené množství UDP. Je tomu tak z důvodu, že na pojistné plnění vůbec nevznikl nárok a tudíž nemá právní význam ani otázka, zda výše podvodně uplatněného pojistného plnění skutečně odpovídá výši škody, která měla být způsobena fingovanou pojistnou událostí na pojištěných hodnotách, resp. zda tyto pojištěné hodnoty dosahují částky požadovaného pojistného plnění. Proto právní kvalifikace spáchaného skutku jako trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 5 tr. zák. není ani z tohoto hlediska vadná.
Pokud obvinění Ing. J. V., K. H. a A. M. ve svých dovoláních upozorňují též na možnost posouzení předmětného skutku jako obecné formy podvodu, resp. jeho pokusu podle §8 odst. 1 a §250 tr. zák., není jejich názor správný. Jednak již bylo výše uvedeno, proč Nejvyšší soud považuje za odpovídající právní kvalifikaci skutku použitou v rozsudku soudu prvního stupně a potvrzenou odvolacím soudem, a to právě v podobě pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 a §250a odst. 2, 5 tr. zák. Z toho zároveň vyplývá, že již nepřichází v úvahu posouzení předmětného skutku podle jiného ustanovení trestního zákona, včetně ustanovení o pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 a §250 tr. zák. Nejvyšší soud si je sice vědom určité složitosti vzájemného vztahu skutkových podstat trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. na straně jedné a pojistného podvodu podle §250a tr. zák. na straně druhé, ale požadavek na stručnost odůvodnění tohoto rozhodnutí (viz §265i odst. 2 tr. řádu) mu neumožňuje, aby zde podrobně řešil uvedenou otázku. Pro účely tohoto rozhodnutí tedy Nejvyšší soud konstatuje, že ustanovení §250 tr. zák. považuje za obecné a ustanovení §250a tr. zák. za speciální. V poměru speciality jsou ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, má-li být jedním z těchto ustanovení (speciálním) zvláště postižen určitý druh útoků proti témuž individuálnímu objektu, aby byla vystižena jeho zvláštní povaha a stupeň nebezpečnosti takových útoků pro společnost. Speciální skutková podstata trestného činu má zúžený rozsah v poměru k obecnější skutkové podstatě, zákonné znaky obecnějšího ustanovení jsou v ní konkretizovány a doplněny znaky zvláštními.
Obě citované skutkové podstaty sankcionují podvodná jednání, tj. uvedení v omyl, využití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností s následným obligatorním (§250 odst. 1 tr. zák.) nebo fakultativním (§250a odst. 1, odst. 2 tr. zák.) vznikem škody. Zatímco obecná skutková podstata podvodu podle §250 tr. zák. může být naplněna obecně v jakékoli oblasti lidské činnosti a velkým množstvím různých podvodných jednání, pojistného podvodu podle §250a tr. zák. se lze dopustit pouze za specifických okolností, které výrazně zužují její dosah, a to v souvislosti s pojistným vztahem a jen některými výslovně uvedenými jednáními. Zvláštní povaha a nebezpečnost útoků postihovaných speciálním ustanovením o trestném činu pojistného podvodu podle §250a tr. zák. spočívá i v tom, že v jeho základních skutkových podstatách (§250a odst. 1 a 2 tr. zák.) se nevyžaduje způsobení škody, přičemž kvalifikované skutkové podstaty uvedené v §250a odst. 3, 4 písm. b) a odst. 5 tr. zák. již způsobení škody v určité výši vyžadují. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, kde jednání obviněných směřovalo ke způsobení škody převyšující 5.000.000,- Kč. Proto lze uzavřít, že znaky obecného trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. jsou obsaženy v právní kvalifikaci použité v rozsudku prvního stupně a jsou rozšířeny o znaky specifické, vyjadřující zvláštní povahu pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 5 tr. zák. Nebylo tedy důvodu posuzovat předmětný skutek jako trestný čin podvodu podle jeho obecné skutkové podstaty, neboť citované speciální ustanovení o pojistném podvodu zde má přednost.
Na podkladě těchto skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obvinění Ing. J. V., K. H. a A. M. podali dovolání proti rozhodnutí, které nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a nedošlo proto k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože dovolání jmenovaných obviněných byla opřena o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle naposledy citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. Jde totiž o závěr, který lze učinit pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů nebo dokonce doplňovat řízení důkazy podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Obviněný J. M. odkazuje ve svém dovolání také na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho naplnění však shledává v nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění a v nesprávnosti jejich vyhodnocení.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu a jak již bylo také shora uvedeno, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. M. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž jeho skutkové závěry potvrdil i odvolací soud. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá – jak již Nejvyšší soud také uzavřel – právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 2, 5 tr. zák.
Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného J. M. tudíž nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. brojí proti tomu, že tato skutková zjištění nejsou správná, což ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Nejvyšší soud konstatuje, že v dovolání J. M. sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty zde obsažené vycházejí z důvodu jiného, který v zákoně uveden není. K tomu je potřeba uvést, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. řádu, ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný J. M. podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. řádu, a proto je dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
O odmítnutí dovolání všech obviněných mohl Nejvyšší soud rozhodnout podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. září 2002
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y