ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.629.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 629/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2006 o dovolání obviněného K. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 4 To 61/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 8/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 7 T 8/2004, byl obviněný K. Š. uznán vinným pod bodem 1. výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., a pod bodem 2. výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že
1.dne 27. 11. 2000 v L. n. P., okr. S., jako předseda představenstva společnosti G., a. s., prodal prostřednictvím společnosti M. L., a. s., M. B.v, společnosti A. F., a. s., sklízecí mlátičku zn. M. F. M. v hodnotě 2.693.760,- Kč a dne 1. 2. 2001 prodal společnosti Z. z. a n. M., a. s., sklízecí mlátičku M. v hodnotě 2.900.000,- Kč, ačkoliv věděl, že prodávané stroje nejsou majetkem společnosti G., a. s., L. n. P., a skutečným vlastníkem je firma M. F. S., nyní A., a. s., se sídlem ve F., neboť sám podepsal smlouvu s touto firmou o zakoupení předmětných strojů v měsíci červenci 1997 za částku 523.116 DEM, tj. 9.834.580,- Kč, s tím, že až do zaplacení kupní ceny jsou stroje ve vlastnictví smluvního partnera a nesmí být převedeny na třetí vlastníky, z uvedené částky uhradil pouze 248.375 DEM, tj. 4.669.450,- Kč a částku 5.165.130,- Kč neuhradil a tak poškodil společnost A., a. s., o tuto částku.
2. v období od 7. 1. 2002 do 8. 11. 2002 v L. n. P., okr. S., jako předseda představenstva společnosti G., a. s., odčerpal z finančních prostředků společnosti G. A., a. s., finanční částku 1.644.747,- Kč pro svoji potřebu, a aby tuto skutečnost zastřel, v přesně nezjištěný den měsíce listopadu 2002 v L. n. P., okr. S., založil do účetnictví společnosti 9 ks fingovaných příjmových dokladů deklarujících převod částky 1.644.747,- Kč na společnost I., s. r. o., B. n. P. s tím, že se jedná o zálohu na vynaložené náklady ze smlouvy o zprostředkování, když tato transakce se nikdy neuskutečnila, a tak poškodil společnost G. A., a. s., L. n. P. o částku 1.644.747,- Kč.
Za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. pod bodem 1. výroku o vině a za sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 12 T 118/2002, jenž nabyl právní moci dne 30. 10. 2002, byl obviněný K. Š. odsouzen podle §248 odst. 4 tr. zák. za použití ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti (5) let a šesti (6) měsíců, přičemž současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 12 T 118/2002, jenž nabyl právní moci dne 30. 10. 2002, a všechna rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud jeho zrušením pozbyla zákonného podkladu. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon výše uvedeného trestu zařazen do věznice s dozorem. Za trestné činy uvedené pod bodem 2. výroku o vině tohoto rozsudku byl obviněný podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon výše uvedeného trestu zařazen do věznice s dozorem.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný K. Š. odvoláním, o kterém Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 4 To 61/2005, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině trestným činem zpronevěry pod bodem 1., a dále též v obou výrocích o trestech a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného K. Š. uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil tím, že
dne 27. 11. 2000 v L. n. P., okr. S., jako předseda představenstva společnosti G. A., a. s., prodal prostřednictvím společnosti M. L., a. s., M. B., společnosti A. F., a. s., sklízecí mlátičku zn. M. F. M. v hodnotě 2.446.000,- Kč a dne 1. 2. 2001 prodal společnosti Z. z. a n. M., a. s., sklízecí mlátičku M. v hodnotě 2.947.000,- Kč, ačkoliv věděl, že prodávané stroje nejsou majetkem společnosti G. A., a. s., L. n. P., a skutečným vlastníkem je firma M. F. S., nyní A., a. s., se sídlem ve F., neboť sám podepsal smlouvu s touto firmou o zakoupení předmětných strojů v měsíci červenci 1997 za částku 523.116 DEM, tj. 9.834.580,- Kč, s tím, že až do zaplacení kupní ceny jsou stroje ve vlastnictví smluvního partnera a nesmí být převedeny na třetí osobu, z uvedené částky uhradil pouze 248.375 DEM, tj. 4.669.450,- Kč a společnosti A., a. s., způsobil škodu ve výši 1.532.086,- Kč.
Za tento trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a za sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 12 T 118/2002, byl obviněný K. Š. odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří (3) let, přičemž podle §39 odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. odvolací soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 12 T 118/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu. Dále odvolací soud ohledně trestných činů zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 tr. zák. [správně §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.] a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. (bod 2. výroku o vině), které zůstaly tímto rozhodnutím nedotčeny, podle §37 tr. zák. upustil od uložení dalšího trestu. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změny.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 4 To 61/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 7 T 8/2004, podal obviněný K. Š. prostřednictvím obhájce JUDr. J. T. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jímž ho uznal vinným sám odvolací soud v napadeném rozsudku, sice dovolatel uvedl, že pro výpočet škody způsobené prodejem kombajnů použil odvolací soud vzorec, který je pro něj nejvýhodnější, a proto k provedenému výpočtu nemá výhrad, nicméně však je třeba ohledně tohoto výroku o vině uplatnit námitku, že výhrada vlastnictví na základě předmětné kupní smlouvy týkající se prodaných sklízecích mlátiček platně nevznikla a existovala jen v jeho představě. V takovém případě tedy nemohla být jednáním obviněného naplněna skutková podstata daného trestného činu, nýbrž je jeho jednání, a to přesto, že podstatné skutečnosti vztahující se k věci byly řádně objasněny, nutno posoudit jen jako pokus trestného činu zpronevěry podle §8 odst. 1 k §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť se v případě obviněného jednalo o skutkový omyl. V souladu s tímto svým právním názorem dovolatel poukázal na skutečnost, že smlouva, která nenese datum podpisu, od něhož měla nabýt účinnosti, není dostatečně určitá a z hlediska požadavku na platnost právního úkonu nemůže ani být platná. Přitom právě otázka platnosti a určitosti smluv je otázkou podstatnou z hlediska toho, zda v době, kdy obviněný stroje prodával, skutečně byly ve vlastnictví M. F. nebo zda tomu tak bylo pouze v představě obviněného. Obviněný v této souvislosti poukázal na ustanovení §266 obchodního zákoníku, kde jsou pro výklad právních úkonů stanovena vlastní výkladová pravidla, která doplňují základní pravidlo obsažené v §35 odst. 2 občanského zákoníku. Nejdříve tedy musí být podle §266 obchodního zákoníku zjištěn úmysl toho, kdo jednal, v daném případě smluvních stran. Pokud jej nelze zjistit či se smluvní strany v úmyslu sledovaném právním úkonem rozcházejí, je nutné vycházet z významu, jaký by běžný podnikatel projevené vůli přikládal, a dále i z toho, jaký význam se přikládá v právním úkonu použitým výrazům podle obchodních zvyklostí. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního tak přichází na řadu hledisko objektivní. Vždy však musí být brán zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští.
K výroku o vině pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně ohledně trestných činů zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. dovolatel uvedl, že Vrchní soud v Praze, který ponechal svým rozhodnutím tento výrok o vině nedotčen, se nevypořádal s námitkou vyloučení jednočinného souběhu těchto trestných činů. K tomuto dovolatel dále rozvedl, že v případě trestného činu podle §125 odst. 1 tr. zák. jde o tzv. předčasně dokonaný delikt, který je zvláštní formu přípravy, zejména k trestnému činu poškozování věřitele nebo k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky. Jestliže tedy jednáním, které formálně naplňuje znaky skutkové podstaty, tedy falšování účetních dokladů, pachatel současně zakrývá škodu, kterou jiným trestným činem působí, je pojmově podle jeho názoru vyloučeno, aby tím současně ohrozil skutečně porušovaná majetková práva a proto je vyloučen jednočinný souběh. Dovolatel k tomu dále poznamenal, že zřejmě by byl vyloučen i vícečinný souběh takových trestných činů, vztahujících se ke stejnému předmětu útoku, neboť pokud by si pachatel falšováním dokladů připravoval podmínky pro spáchání pozdějšího trestného činu, v daném případě zpronevěry, bylo by toto jednání konzumováno spácháním tohoto trestného činu. Pokud by falšováním dokladů pouze zakrýval stopy tohoto trestného činu, např. zpronevěry, nemohlo tímto jednáním nastat ohrožení majetkových zájmů jiného neboť ty již před tím byly porušeny. Navíc zakrývání stop vlastní trestné činnosti nemůže být samostatným trestným jednáním, protože pachatele nelze nutit, aby se přímo či nepřímo zanecháním důkazů doznával k trestného činu.
Poslední výtka dovolatele směřovala k uložení souhrnného trestu. Obviněný v tomto směru namítl, že Vrchní soud v Praze při ukládání trestu použil ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. i přesto, že obviněný v průběhu veřejného zasedání předložil stejnopis se žádostí o zahlazení odsouzení, k němuž však nedošlo. Rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 12 T 118/2002, jímž byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na šest měsíců se zkušební dobou v trvání dvou roků, nabyl právní moci dne 30. 10. 2002. Zkušební doba tedy skončila dne 31. 10. 2004. Podle §60 odst. 2 tr. zák., neučiní-li soud do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1 §60 tr. zák., aniž na tom měl odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil. K zahlazení předchozího odsouzení tedy došlo ke dni 31. 10. 2005 přímo ze zákona a jestliže Vrchní soud v Praze po tomto zahlazení nově rozhodoval o trestu s ohledem na §35 odst. 3 tr. zák. ustanovení o souhrnném trestu užít nemohl.
V závěru dovolání obviněný K. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 4 To 61/2005, zrušil, poté zrušil i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 7 T 8/2004, a dále postupoval podle §265l tr. ř. Zároveň obviněný projevil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., přičemž netrvá na své účasti při jeho projednání. Současně obviněný též požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného K. Š. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření ze dne 9. 5. 2006 uvedla, že obviněný svými námitkami naplnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K první námitce obviněného státní zástupkyně uvedla, že za situace, kdy předmětná smlouva byla podepsána pouze obviněným jako kupujícím a na smlouvě není vyznačeno datum podpisu, je možné usuzovat, že výhrada vlastnického práva nebyla platně sjednána, i když obě strany závazkového smluvního vztahu se podle ní chovaly a řídily se jejím režimem. Za situace, pokud výhrada vlastnictví platně nevznikla a existovala jen v představě obviněného, což bylo provedenými důkazy prokázáno, nebyla jeho jednáním naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry, ale obviněný se jmenovaného trestného činu dopustil ve formě pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. ve skutkovém omylu pozitivním. Společenská nebezpečnost jednání obviněného je však i přes tvrzený skutkový omyl bezpochyby dána, když byl přesvědčen o tom, že prodává cizí věc značné hodnoty, přičemž tvrzený formální nedostatek předmětné smlouvy nesvědčí o tom, že by vůle druhé smluvní strany odporovala písemnému vyhotovení předmětné smlouvy. K dalšímu skutku se státní zástupkyně vyjádřila v tom směru, že jednočinný souběh trestného činu zpronevěry s trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění je v posuzovaném případě možný, neboť při opačném názoru by ho mohl kdokoliv vyloučit poukazem na jinou blíže nespecifikovanou trestnou činnost, kterou tím údajně zakrývá. Tím by byl zvýhodněn z hlediska možného trestního postihu. Zákonodárce také vzhledem k formulaci skutkové podstaty zjevně předpokládal, že tak pachatel bude činit právě v úmyslu vyhnout se trestnímu postihu pro jiný již spáchaný nebo zamýšlený trestný čin. K poslední námitce dovolatele, týkající se zahlazení jeho předchozího odsouzení, státní zástupkyně již jen ve stručnosti zmínila, že k dovolání obviněného může být rozhodnuto jen v jeho prospěch, k čemuž by za dovolatelem předkládané situace nedošlo, neboť pokud by byl zrušen výrok o souhrnném trestu, byl by obviněnému poté uložen trest samostatný, což by bylo zcela zřejmě v jeho neprospěch. V tomto rozsahu je tedy dovolání nepřípustné. Na závěr státní zástupkyně podotkla, že za důvodnou považuje pouze první námitku obviněného ohledně nesprávné právní kvalifikace trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť skutek měl být správně posouzen jako pokus trestného činu zpronevěry podle §8 odst. 1 k §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., nicméně ani tato právní kvalifikace by podstatně nesnížila stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost, natož aby to mohlo ovlivnit uložený trest odnětí svobody, když ve smyslu §8 odst. 2 tr. zák. je pokus trestný podle trestní sazby stanovené za dokonaný trestný čin. Je proto zcela zřejmé, že i kdyby obviněný cestou dovolání dosáhl uvedené změny, projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení a otázka, o kterou jde, není po právní stránce zásadního významu.
Z těchto důvodů státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) dovolání obviněného odmítl ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být pouhé nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Svou první právně relevantní námitkou obviněný K. Š. zpochybnil právní kvalifikaci trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jímž ho uznal vinným sám odvolací soud v napadeném rozsudku, v tom smyslu, že správně mělo být toto jeho jednání kvalifikováno jen jako pokus trestného činu zpronevěry podle §8 odst. 1 k §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a nikoli jako dokonaný trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Tento svůj závěr odůvodnil pouze poukazem na okolnost, že na kupní smlouvě, obsahující výhradu vlastnictví prodávajícího až do úplného splacení kupní ceny kupujícím, chybí datum podpisu, od něhož měla být předmětná smlouva účinná. Z tohoto důvodu není tato smlouva dostatečně určitá a z hlediska požadavků na platnost právního úkonu nemůže být ani platná.
Z průběhu předchozího řízení vyplynulo, že touto otázkou se již v rámci řízení o odvolání obviněného zabýval Vrchní soud v Praze, který dospěl na straně 5 svého rozhodnutí k závěru, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný v době podpisu předmětných smluv mezi společnostmi M. F. S. a G. A., a. s., o výhradě vlastnictví věděl a předmětné smlouvy nejen podepsal, ale i akceptoval, neboť na jejich základě zaplatil část kupní ceny a v průběhu dalších měsíců platil dohodnuté splátky. Odvolací soud v tomto směru vycházel kromě listinných důkazů i z výpovědi svědka A. F., který s obviněným obsah smluv za prodávajícího projednával a s jejich obsahem jej také seznamoval. Nejvyšší soud s těmito závěry odvolacího soudu plně souhlasí a pro úplnost dodává, že pokud obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dovozuje neplatnost uvedených kupních smluv na základě chybějícího data podpisu a považuje toto za chybějící podstatnou náležitost těchto kupních smluv mezi společnostmi M. F. S. a G. A., a. s., pak z přiloženého spisového materiálu dovolací soud zjistil, že splatnost plnění byla v předmětných kupních smlouvách vázána na datum obdržení faktury prodávajícího (srovnej č. l. 198 až 202 a č. l. 206 až 210 spisu). Datum podpisu těchto listin sice skutečně chybí (č. l. 202 a 210), nicméně vzhledem k tomu, že doba plnění je stanovena jasně a srozumitelně a časově se odvíjí od doručení faktur prodávajícího, nelze chybějící datum podpisu na obou uvedených smlouvách, které byly za společnost G. A., a. s., přímo obviněným K. Š. a za společnost M. F. S. zplnomocněnou osobou řádně podepsány (z tohoto hlediska je vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nepřesné), v tomto případě považovat za nezbytnou obsahovou náležitost, bez níž by byla smlouva neurčitá a tudíž neplatná. V ustanovení §450 obchodního zákoníku je totiž stanoveno, že nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, je kupující povinen zaplatit kupní cenu, když prodávající v souladu se smlouvou a tímto zákonem umožní kupujícímu nakládat se zbožím nebo s doklady umožňujícími kupujícímu nakládat se zbožím. Prodávající může činit závislým předání zboží nebo dokladů na zaplacení kupní ceny. Ani tady zákon s ohledem na jeho specialitu ve vztahu k občanskému zákoníku neváže primárně splatnost kupní ceny na datum podpisu smlouvy, navíc v případě obviněného si však smluvní strany dohodli něco jiného, a to splatnost kupní ceny kupujícím v návaznosti na doručení faktury prodávajícím (srovnej č. l. 199 a 207 ve spise). Proto není důvodný ani poukaz odvolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Odo 108/2003 a 29 Odo 215/2002, neboť tato rozhodnutí se týkají podstatných obsahových náležitostí právního úkonu, které ovšem jsou v předmětných smlouvách, a to včetně řádně písemně sjednané výhrady vlastnictví prodávajícího (srov. čl. III. bod 1. a čl. VIII. Obou smluv), náležitě zcela určitým a platným způsobem vyjádřeny. Chybějící datum podpisu obou smluv zejména za situace, kdy na něj není vázáno žádné plnění, není takovou podstatnou obsahovou náležitostí některé z uvedených smluv.
Pokud obviněný v podaném dovolání v souvislosti s citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu své námitky opírá i o ustanovení §266 obchodního zákoníku, pak je třeba zdůraznit, že podle odstavce 1 §266 se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. V daném případě nevznikají žádné pochybnosti, že projev vůle kupujícího uzavřít s obviněným, který vystupoval za kupující společnost, smlouvu, jejíž součástí byla zmíněná výhrada vlastnictví formulovaná tak, že „vlastnické právo na předmět koupě přejde na kupujícího po plném zaplacení nákupní ceny včetně úroku v den připsání k dobru poslední splátky podle čl. II. na konto prodávajícího …“, byl zcela jasně formulován, takže nevznikaly a ani nevznikají žádné pochybnosti o tom, co bylo úmyslem prodávajícího, přičemž bylo jednoznačně prokázáno, že tento úmysl prodávajícího uzavřít výhradu vlastnictví (srov. §445 obchodního zákoníku) byl obviněnému K. Š. znám, což ani on sám v dovolání nepopírá.
Z uvedených důvodů je tedy nutno konstatovat, že obě předmětné kupní smlouvy, zejména pokud jde o výhradu vlastnictví, jsou nepochybně platné, neboť vzhledem k tomu, co bylo výše v podrobnostech uvedeno, nelze dovodit jejich neurčitost, která by mohla vést k jejich neplatnosti, a proto tato námitka obviněného je zcela nedůvodná, stejně tak jako argumenty státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného. Nejvyšší soud se tedy plně ztotožňuje s názorem Vrchního soudu v Praze, že předmětné jednání obviněného popsané ve výroku o vině v rozsudku tohoto soudu ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 4 To 61/2005, naplnilo znaky dokonaného trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., nikoli pouze jeho pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
Následující výhrada obviněného směřovala k nesprávnému právnímu posouzení, které podle odůvodnění dovolání spočívalo v tom, že v případě skutku pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 7 T 8/2004, oba soudy nesprávně právně kvalifikovaly jednání obviněného jako jednočinný souběh trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., a to přesto, že takový souběh je vyloučen vzhledem k tomu, že v případě trestného činu podle §125 odst. 1 tr. zák. jde o tzv. předčasně dokonaný delikt, který je zvláštní formu přípravy, zejména k trestnému činu poškozování věřitele nebo k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky. Jestliže tedy jednáním, které formálně naplňuje znaky skutkové podstaty podle §125 odst. 1 tr. zák., tedy falšováním účetních dokladů, pachatel současně zakrývá škodu, kterou jiným trestným činem způsobil, je pojmově podle jeho názoru vyloučeno, aby tím současně ohrozil skutečně porušovaná majetková práva, a proto je vyloučen i jednočinný souběh.
Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle odstavce 3 písm. c) téhož ustanovení bude potrestán ten, kdo způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Objektem trestného činu zpronevěry je především vlastnictví věci. Předmětem útoku je cizí věc, která byla pachateli svěřena. Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem.
Trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, nebo kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje, nebo kdo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Objektem trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. je zájem na vedení a uchování řádného účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole. Je zde tedy chráněn zájem adresáta informace na její pravdivosti. Adresátem zde bude zpravidla stát, ale nemusí tomu tak být vždy, neboť falšování informací se může byť nepřímo dotknout i obchodních partnerů, akcionářů apod., např. v souvislosti s předstíráním platební neschopnosti.
Také tuto námitku Nejvyšší soud neshledal důvodnou, neboť v daném případě podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, se kterými se v napadeném rozsudku ztotožnil i odvolací soud, nešlo v případě trestného činu podle §125 odst. 1 tr. zák. o přípravné jednání k trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ale naopak o jednání, kterým obviněný tento trestný čin zastíral (viz popis skutku pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně). Navíc oba trestné činy směřují proti rozdílným chráněným zájmům (objektům), a proto v takovém případě není jednočinný souběh trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. s trestným činem zpronevěry podle §248 tr. zák. vyloučen, zvláště když mezi nimi není dán vztah subsidiarity ohrožovacího trestného činu vůči trestnému činu poruchovému (srov. č. 35/1998 Sb. rozh. tr.), poněvadž zde porucha trestným činem zpronevěry vznikla dříve než zakrývající trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. V té souvislosti je třeba ještě zdůraznit, že ohrožení vyplývající ze zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění je zpravidla širší než u zakrývaného trestného činu zpronevěry, což vyplývá i z toho, že obviněným založené fingované příjmové doklady deklarující převod částky 1.644.747,- Kč by v účetnictví sloužily i jako podklady pro účely daňové či konkursní, apod., což znamená, že tím byly zásadním způsobem ohroženy podstatně širší vztahy i jiné právní subjekty než jen zpronevěrou zasažená obchodní společnost G. A., a. s. Zcela nedůvodná je pak úvaha, že trestním postihem pro trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. je pachatel přímo či nepřímo nucen k zanechávání důkazů proti sobě a tím k doznání k trestnému činu, poněvadž zde není obviněný nucen k zanechávání takových důkazů a k doznání trestného činu, ale je postihován za úmyslné uvádění nepravdivých údajů v účetnictví, které je dalším trestným činem, byť na původní trestný čin zpronevěry v určitém rozsahu (zakrývání) navazující. Okolnost, zda-li obviněný zanechal nějaké stopy nebo důkazy o svém trestném činu a jaké, není totožnou skutečností jako jejich odstraňování nebo dokonce vytváření fingovaných dokladů, čemuž může právní řád na základě příslušné, a to svou povahou i trestněprávní úpravy bránit. Uvedená úvaha dovolatele o nemožnosti postihu jakéhokoli zakrývacího jednání není správná, neboť obecně platí, že pokud zakrývající jednání naplní znaky nového trestného činu, je takové jednání třeba postihnout v souladu s příslušným ustanovením trestního zákona. Pokud by byla dovedena dovolatelem naznačená úvaha až do svého logického konce, pak by mohl v rámci „trestně nepostižitelného odstraňování stop trestného činu nebo zanechaných důkazů o něm a tím i jím tvrzeného nepřímého donucování k doznání“ obviněný např. při odstraňování stop trestného činu beztrestně úmyslně zničit či poškodit cizí věc, na které je taková stopa zachycena, nebo při odstraňování důkazu o spáchaném trestném činu beztrestně usmrtit svědka, který sledoval jeho trestnou činnost, což je závěr nepochybně nesprávný. Z těchto důvodů se soud prvního stupně, ale ani odvolací soud nedopustily namítaného pochybení, a proto ani tuto námitku Nejvyšší soud neshledal důvodnou.
Poslední výtkou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítl nesprávné uložení souhrnného trestu, neboť podle jeho názoru odvolací soud nevzal v úvahu skutečnost, že v době jeho rozhodnutí napadeným rozsudkem ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 4 To 61/2005, již ze zákona nastala fikce zahlazení předchozího odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 12 T 118/2002, jímž byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na šest měsíců se zkušební dobou v trvání dvou roků, poněvadž tato zkušební doba skončila dne 31. 10. 2004 a soud neučinil do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1 §60 tr. zák., aniž na tom měl odsouzený vinu (§60 odst. 2, 3 tr. zák.). K zahlazení předchozího odsouzení došlo přímo ze zákona ke dni 31. 10. 2005, a proto Vrchní soud v Praze nemohl s přihlédnutím k §35 odst. 3 tr. zák. uložit obviněnému ve vztahu k tomuto rozsudku podle §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest.
Ani tuto námitku neshledal Nejvyšší soud důvodnou, neboť z obsahu spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 12 T 118/2002 zjistil, že je sice pravdou, že zkušební doba podmíněného odsouzení obviněného K. Š. rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 12 T 118/2002, jímž byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na šest měsíců se zkušební dobou v trvání dvou roků, uplynula dne 30. 10. 2004, přičemž Okresní soud v Jablonci dosud nerozhodl o osvědčení obviněného. Vzhledem k tomu, že skutku pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 7 T 8/2004, se obviněný měl zčásti dopustit i na počátku zkušební doby shora uvedeného podmíněného odsouzení („… do 8. 11. 2002“, resp. „… v přesně nezjištěný den v měsíci listopadu 2002 …“), je třeba na tento případ aplikovat názor vyslovený v rozhodnutí publikovaném pod č. 26/2002 Sb. rozh. tr., podle kterého soud nemůže rozhodnout podle §60 odst. 1 tr. zák. o výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody pouze na základě skutečnosti, že obviněný je trestně stíhán pro trestnou činnost spáchanou ve zkušební době podmíněného odsouzení, a proto je povinen vyčkat ukončení tohoto trestního stíhání, pokud nejsou splněny jiné důvody pro rozhodnutí, že se trest odnětí svobody, jehož výkon byl odložen, vykoná. Fikce, že se pachatel osvědčil (§60 odst. 2 tr. zák.), nemůže v takovém případě nastat, protože pachatel tím, že spáchal ve zkušební době další trestný čin, o němž je třeba nejdříve rozhodnout, zavinil, že soud nemůže rozhodnout podle §60 odst. 1 tr. zák. Tuto otázku je třeba rozhodnout jako otázku předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. Za tohoto stavu věci odvolací soud nepochybil, pokud uložil v napadeném rozsudku obviněnému za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a za sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 12 T 118/2002, podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest, poněvadž fikce, že se obviněný K. Š. osvědčil s ohledem na uvedenou skutečnost nenastala. Vzhledem k tomu, že uvedený podmíněný trest byl zrušen tímto výrokem o uložení souhrnného trestu, nepřichází v úvahu už rozhodnutí Okresního soudu v Jablonci nad Nisou o výkonu trestu ani o tom, že se pachatel osvědčil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. T 387 ve svazku č. 16/2002 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 4 To 61/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 7 T 8/2004, nevykazují žádné v dovolání obviněného vytknuté vady, pro které by je bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění a s jeho skutkovými závěry se pak ve značné míře ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu k odvolání obviněného napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem 1. a v obou výrocích o trestu odnětí svobody, a znovu rozhodl tak, že obviněnému K. Š. za nově vymezený trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a za sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 12 T 118/2002, uložil podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, přičemž ho podle §39 odst. 3 tr. zák. pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. odvolací soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 12 T 118/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu. Ohledně trestných činů zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., kterých se obviněný K. Š. dopustil jednáním vymezeným pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a ohledně nichž zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, podle §37 tr. zák. upustil od uložení dalšího trestu.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že v případě dovolání obviněného K. Š. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.