ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.65.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 65/2013-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 4. 2013 o dovolání, které podal obviněný Ing. E. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 1 To 49/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 3/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. E. L. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 48 T 3/2003, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterého se měl dopustit společně s dalšími spoluobviněnými skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému uložen podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci specifikované ve výroku o trestu v citovaném rozsudku. Podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené obchodní společnosti na náhradu škody způsobené trestným činem. Týmž rozsudkem bylo zároveň rozhodnuto o vině a trestech dalších spoluobviněných.
Proti zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Brně podali odvolání jednak obviněný Ing. E. L. a jednak v jeho neprospěch státní zástupce. O jejich odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 1 To 49/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), b), d) a f) tr. řádu z podnětu podaných odvolání zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, který se týkal tohoto obviněného. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) a §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., které se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Za to byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci specifikované ve výroku o tomto trestu. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný Ing. E. L. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. řádu. Podle názoru obviněného skutkové okolnosti zjištěné v jeho trestní věci neumožňují závěr o naplnění znaků pomoci k trestnému činu zpronevěry, a to včetně její subjektivní stránky a potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost. Obviněný namítl i nesprávné vyhodnocení provedených důkazů (zejména výpovědí některých svědků) a je rovněž přesvědčen, že mu v přípravném řízení nebyla poskytnuta přiměřená doba k prostudování spisu. V následném doplnění svého dovolání pak obviněný poukázal na podjatost policejního vyšetřovatele případu, neboť ten vystupoval proti obviněnému jako svědek v jiné trestní věci. Navíc podle obviněného tento vyšetřovatel v rámci provádění některých procesních úkonů (např. ohledně práva obviněného zvolit si svého obhájce) nepostupoval v souladu s trestním řádem, přičemž ani neuvědomil obhájce obviněného o jednotlivých úkonech trestního řízení. Za procesní vadu považuje obviněný i to, že vyšetřování fakticky vedly osoby, které k tomu nebyly příslušné.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby podle §226 písm. b) tr. řádu obviněného zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Ing. E. L. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je z rozhodných skutkových zjištění zřejmé, že obviněný se dopustil pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) a §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkami obviněného zpochybňujícími společenskou nebezpečnost této pomoci. Jak dále uvádí státní zástupce, v posuzované věci není pro závěr o existenci účastenství podstatné, že se obviněný aktivně neúčastnil všech úkonů realizovaných hlavním pachatelem Ing. O. Ž. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. E. L. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný Ing. E. L. opírá své přesvědčení o jejich naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. řádu. První z nich je dán tehdy, když napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Druhý dovolací důvod lze dovodit, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Konečně třetí z uplatněných dovolacích důvodů spočívá v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
K výkladu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud nejdříve připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný Ing. E. L. zpochybnil převážně správnost rozhodných skutkových zjištění a vytkl nedostatečný rozsah provedeného dokazování, popřípadě nesprávné hodnocení důkazů. V této souvislosti totiž obviněný poukázal na některé skutkové okolnosti, jimiž se soudy nižších stupňů podle jeho názoru náležitě nezabývaly, a odvolacímu soudu vytkl nedostatky v provedeném dokazování.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže posuzovat správnost samotných skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávnou právní kvalifikaci skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z velmi omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Dovolací soud ovšem nemůže bez opětovného provedení důkazů, z nichž vychází napadené rozhodnutí, hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. E. L., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad nebo použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu i z nedostatků v provedeném dokazování, resp. z jiného hodnocení opatřených důkazů, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného Ing. E. L. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) a §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný Ing. E. L. tedy v podstatné části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům provedeného dokazování a hodnocení důkazů neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku.
Nejvyšší soud však neakceptoval ani námitky obviněného Ing. E. L., jimiž vytkl nedostatečná skutková zjištění k otázce výše způsobené škody. Tyto námitky rovněž neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V návaznosti na uvedené okolnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného Ing. E. L., v jejímž rámci nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně právní kvalifikace skutku jako pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) a §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., třebaže i tyto námitky jsou jednak obecné, jednak zčásti založené na zpochybnění skutkových zjištění a provedených důkazů.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pachatel se dopustil trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jestliže si přisvojil cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. K trestní odpovědnosti za tento trestný čin se vyžadovalo úmyslné zavinění (§3 odst. 3, §4 tr. zák.), přičemž způsobení škody ve výši, která dosáhla značné škody ve smyslu §89 odst. 11 a §248 odst. 3 písm. c) tr. zák. (tj. škody ve výši nejméně 500 000,- Kč), muselo být pokryto zaviněním alespoň z nedbalosti (§5 tr. zák.).
Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění učiněných v trestní věci obviněného Ing. E. L., která Nejvyšší soud není oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obviněný byl přinejmenším srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.] s možností, že pachatel způsobí alespoň škodu nikoli nepatrnou (§89 odst. 11 a §248 odst. 1 tr. zák.) na majetku obchodních společností Brněnské komunikace, a. s., a SIMET, s. r. o. Ve vztahu k tzv. těžšímu následku, tj. ke způsobení značné škody ve smyslu §89 odst. 11 a §248 odst. 3 písm. c) tr. zák., pak postačovalo podle §6 písm. a) tr. zák. zavinění z nedbalosti, přičemž mohlo jít i o nevědomou nedbalost [§5 písm. b) tr. zák.]. I kdyby tedy obviněný nejednal v úmyslu, aby pachatel, jemuž pomáhal, způsobil značnou škodu, k naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu zpronevěry, jejímž spácháním byl uznán vinným, postačovalo i jeho zavinění z nedbalosti ve vztahu ke značné škodě, byl-li alespoň srozuměn se způsobením škody nikoli nepatrné. Přitom podstata protiprávního jednání obviněného spočívala v tom, že postupoval po vzájemné dohodě se spoluobviněnými Ing. O. Ž. a V. F. a v součinnosti se spoluobviněným JUDr. J. D., když cílem jejich jednání bylo zmocnění se finančních prostředků složených na účtu obchodní společnosti SIMET, s. r. o. Dosažení tohoto hlavního cíle obviněný Ing. E. L. zcela vědomě podpořil konkrétními úkony ve formě ujišťování další osoby o legálnosti celé transakce, přepočítáním peněz vybraných z účtu jmenované obchodní společnosti a převozem získaných peněz ve výši 30 000 000 Kč.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku pak konkretizoval, z jakých důkazů a skutečností dovodil u obviněného Ing. E. L. naplnění jednotlivých znaků pomoci k trestnému činu zpronevěry, a to včetně její subjektivní stránky, tj. úmyslného zavinění obviněného. Nejvyšší soud považuje zmíněnou argumentaci za správnou, logickou a odpovídající zákonu, takže neshledal žádné pochybnosti o právním posouzení skutku spáchaného tímto obviněným. Ostatně jmenovaný obviněný ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obviněný neuvádí, proč ve vztahu ke způsobení značné škody [§89 odst. 11 a §248 odst. 3 písm. c) tr. zák.] není dáno jeho zavinění ani ve formě nedbalosti, které zde zásadně postačovalo [§6 písm. a) tr. zák.].
Závěr o naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) a §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného Ing. E. L. popsaného ve skutkové větě v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku způsobeného hlavními pachateli v podobě škody na majetku obchodních společností Brněnské komunikace, a. s., a SIMET, s. r. o., s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje dovolací námitku obviněného Ing. E. L., jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) a §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., pro kterou byl stíhán a odsouzen, za nedůvodnou. Tvrzení obviněného v tomto směru tedy neznamená žádné nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší soud pak nemá pochybnosti ani ohledně dalších znaků pomoci k citovanému trestnému činu, ve vztahu k nimž obviněný vznesl jen obecné námitky, aniž by je opřel o konkrétní argumenty. Proto nad rámec dovolacích důvodů Nejvyšší soud uvádí následující.
Pokud jde o znak objektivní stránky trestného činu zpronevěry spočívající v přisvojení si cizí svěřené věci ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák., rozumí se jím takové nakládání pachatele s cizí věcí, která mu byla svěřena, jehož cílem bylo trvalé vyloučení toho, kdo věc svěřil pachateli, z dispozice s ní. Popis skutkových okolností v posuzované věci svědčí podle Nejvyššího soudu o naplnění tohoto znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, který vyjádřil odvolací soud formulací, že příslušnou část peněžní částky ve výši přibližně 10 000 000 Kč obviněný (společně s dalšími pachateli) převzal a odvezl na neznámé místo. Tím obviněný vyloučil vlastníka předmětných peněz z dispozice s nimi, o čemž svědčí mimo jiné i následné jednání všech pachatelů, kteří přisvojené peníze nevrátili jejich oprávněným vlastníkům. Nejvyšší soud považuje právní závěry soudů nižších stupňů i v tomto směru za správné a odpovídající zákonu.
Ohledně svěření cizí věci jako dalšího znaku obsaženého ve skutkové podstatě trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud připomíná, že věc byla pachateli svěřena v případě, jestliže mu ji oprávněná osoba odevzdala do faktické moci za účelem konkrétní dispozice. Přitom se nevyžadovalo, aby tato osoba byla jejím vlastníkem. V nyní posuzované věci odvolací soud dostatečně vyjádřil skutkovou okolnost, že šlo o svěřené věci, formulací, podle které byly předmětné finanční prostředky vloženy do sdružení podnikatelů (poškozených osob v této věci) na účet obchodní společnosti SIMET, s. r. o., k němuž měli dispoziční oprávnění někteří obvinění a z kterého vyvedli tyto peníze protiprávními úkony popsanými ve skutkové větě ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Ani ohledně naplnění tohoto znaku tedy nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti.
Nejvyšší soud považuje rovněž za správné závěry odvolacího soudu týkající se materiální stránky pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) a §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jejímž spácháním byl obviněný Ing. E. L. uznán vinným. Při hodnocení materiální stránky trestného činu se totiž soud obecně řídil kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem u pachatele staršího 18 let pak byl jen skutek, který podle uvedených kritérií dosahoval stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (§3 odst. 2 tr. zák.). Jak vyplývalo z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě spáchaný čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, bylo třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládal, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech byl stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatnil jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhl stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, k nimž v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem i pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu spáchaného obviněným Ing. E. L., který je vyšší než nepatrný. Jak vyplynulo z rozhodných skutkových zjištění, obviněný si byl zcela zjevně vědom toho, že porušuje zájem společnosti na ochraně majetku. O naplnění materiální stránky pomoci k trestnému činu zpronevěry svědčí kromě výše škody způsobené pachateli, jimž obviněný pomáhal, i skutečnost, že šlo o poměrně sofistikovanou trestnou činnost více osob, jejichž jednání bylo promyšlené a vzájemně na sebe navazovalo. Na druhé straně v řízení před soudy nižších stupňů nebylo zjištěno nic tak zásadního a výjimečného, co by mohlo dostatečně odůvodnit závěr, podle kterého by snad čin spáchaný obviněným nedosáhl stupně nebezpečnosti pro společnost odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tedy že by neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) a §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Ostatně obviněný ve svém dovolání ani nepoukazuje na žádné takové konkrétní okolnosti, které by zpochybňovaly uvedený závěr, ale jen obecně vytýká nesprávné posouzení stupně nebezpečnosti spáchaného činu pro společnost, resp. v souvislosti s tím upozorňuje na nedostatečná skutková zjištění soudů nižších stupňů v otázce znalosti některých rozhodných skutkových okolností.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného Ing. E. L., podle nichž v přípravném řízení neměl jím zvolený obhájce možnost účastnit se jednotlivých úkonů provedených v tomto řízení. Nejvyšší soud na podkladě spisu zjistil, že vytýkané pochybení není důvodné, protože obhajoba obviněného byla zajištěna nejdříve ustanoveným obhájcem JUDr. Karlem Rujbrem (viz opatření o ustanovení obhájce zařazené na č. l. 341 trestního spisu). V dalším průběhu trestního řízení vykonávali obhajobu obviněného i jiní obhájci. V této souvislosti pak nelze akceptovat ani námitku obviněného, že při rozhodování o vazbě dne 10. 1. 1999 nebyla umožněna účast jeho obhájce. Jak je totiž zřejmé z protokolu o neveřejném zasedání konaném v řízení o vazbě, který je zařazen na č. l. 333 trestního spisu, obhájce obviněného JUDr. Karel Rujbr (zde sice nesprávně označen jako „JUDr. Rujbar“) byl vyrozuměn o tomto procesnímu úkonu, avšak nedostavil se k němu. Takový postup tedy nelze v žádném případě považovat za porušení práva obviněného na obhajobu, jak v podstatě namítal obviněný ve svém dovolání s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Pokud jde o ostatní námitky obviněného Ing. E. L., jimiž zpochybnil nepodjatost vyšetřovatele v této trestní věci, nemohou naplnit žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že okolnosti zakládající vyloučení orgánu např. pro jeho podjatost lze uplatnit toliko v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, který obviněný ve svém dovolání neuvedl. Citovaný dovolací důvod ovšem přichází v úvahu pouze tehdy, kdyby šlo o vyloučení toho orgánu činného v trestním řízení, který učinil meritorní rozhodnutí ve věci. S ohledem na ustanovení §265a odst. 1 tr. řádu pak vydává meritorní rozhodnutí, proti kterým lze podat dovolání, jen soud. Za rozhodnutí ve věci ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se považují pouze rozhodnutí soudu uvedená v ustanoveních 265a odst. 1 písm. a) až h) tr. řádu. Proto i vyloučeným orgánem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu může být jen soudce, a nikoli také policejní orgán (resp. dříve vyšetřovatel) či státní zástupce, protože tyto osoby nečiní rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) až h) tr. řádu.
Dále obviněný Ing. E. L. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, který však neopřel o žádné konkrétní námitky. S ohledem na vázanost Nejvyššího soudu rozsahem dovolání a důvody v něm uplatněnými (§265f odst. 1 tr. řádu) se nemohl blíže zabývat citovaným dovolacím důvodem, přičemž neshledal porušení žádného ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, na které ostatně obviněný ani nijak nepoukázal.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. E. L. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného Ing. E. L. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. 4. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y