ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.69.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 69/2012-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2012 o dovolání, které podal obviněný J. C. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 3 To 85/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 17/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. C. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. 61 T 17/2011, byl obviněný J. C. uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), za který mu byl uložen spolu se sbíhajícími se trestnými činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 5 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009, (dále jen „tr. zák.“), jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 61 T 18/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 3 To 116/2009, podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 61 T 9/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 2 To 34/2010, souhrnný trest odnětí svobody podle §35 odst. 2 a §250b odst. 5 tr. zák. v trvání osmi roků a osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. Zároveň byl obviněnému uložen podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech v občanských sdruženích, družstvech a obchodních společnostech na dobu šesti let a peněžitý trest podle §53 odst. 1 a §54 odst.1 tr. zák. ve výměře půl milionu korun a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Soud prvního stupně také částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 2 To 34/2010, ve výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 3 To 85/2011, zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný J. C. prostřednictvím svého obhájce dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítal, že závěr soudů obou stupňů, že byl jako místopředseda společnosti FK Kunovice, a.s., reálně odpovědný za její ekonomické vedení, je v rozporu s §191 a 192 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je za ekonomické vedení společnosti odpovědné představenstvo společnosti jako celek. Uvedené tvrzení nevyplývá ze stanov společnosti, podle nichž obviněný nebyl oprávněný samostatně jednat jejím jménem, ani jiného interního předpisu a nebylo prokázáno ani výpověďmi jednotlivých svědků. Zdůraznil, že pouze předseda představenstva JUDr. F. Š. mohl jednat jménem společnosti samostatně a že to byl on, kdo jménem společnosti FK Kunovice, a. s., podepsal přiznání k dani z příjmů za rok 2005 i k dani z přidané hodnoty za měsíc září 2005. Kromě toho s daňovými doklady nakládalo ve společnosti více osob, které s nimi mohly jakkoliv manipulovat. Vyslovil názor, že v průběhu trestního řízení žádný z důkazů neosvědčil, že by právě obviněný vyhotovil nebo podepsal fiktivní faktury za dodávky zboží, materiálu a služeb, podpisy na předmětných dokladech nebyly ztotožněny s konkrétní osobou, ani že by tyto podklady nechal právě on zahrnout do účetnictví, navíc daňová přiznání zpracovávala specializovaná společnost. Obviněný dále zdůraznil, že odpovědnost člena představenstva, který není oprávněný jednat samostatně za společnost, přímo vylučuje zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, který naopak zakládá odpovědnost osoby podepsané na účetních dokladech a osoby provádějící jejich zaúčtování. K odstranění pochybností o jeho vině bylo nezbytné zajistit účetnictví společnosti, přičemž k jeho tíži nemůže jít skutečnost, že došlo k jeho ztrátě. Připomněl, že je osobou pouze se základním vzděláním, což vylučuje, aby se dopustil vytýkaného jednání. Dále tvrdil, že peníze za pronájem reklamní plochy ve výši 1 mil. Kč, které převzal od společnosti K. p., s.r.o., byly proinvestovány při výstavbě stadionu, přičemž faktura i veškeré doklady byly předány do účetnictví společnosti, a v tomto smyslu nebyla vyvrácena jeho obhajoba. Obviněný shrnul své výhrady tak, že v průběhu trestního řízení nebylo bez vážných pochybností prokázáno, že by se dopustil uvedených trestných jednání, čímž došlo k porušení zásady trestního řízení in dubio pro reo (poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 185/2009, a nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08). Současně se obviněný ohradil proti porušení práva na spravedlivý proces, které spatřoval ve zveřejnění obžaloby v rozhlase a tisku před tím, než byla řádně doručena jemu nebo jeho obhájci. V závěru svého dovolání konstatoval, že s ohledem na okolnosti případu měly soudy upustit podle §44 tr. zák. od uložení souhrnného trestu a nechat v platnosti trest, který mu byl uložen v předcházejícím řízení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného J. C. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který argumentoval, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty z námitek obviněného, které se týkají správnosti zjištění skutkového stavu a zveřejnění obžaloby v médiích. Odpovědnost představenstva společnosti podle obchodního zákoníku nevylučuje individuální trestní odpovědnost jeho jednotlivých členů, přičemž v předmětném trestním řízení bylo zjištěno, že obviněný obchodně a ekonomicky vedl společnost FK Kunovice, a.s., rozhodoval o zaúčtování jednotlivých dokladů, a proto je i odpovědný za podaná daňová přiznání. Navazující jednání dalších osob, které manipulovaly s účetními podklady nevykazuje trestní odpovědnost, neboť jich v podstatě využíval jako tzv. živých nástrojů. Trestní odpovědnost obviněného nemohla podle státního zástupce ovlivnit úroveň vzdělání obviněného. Odmítl i poslední výhradu obviněného týkající se uloženého trestu, přičemž připomněl, že upustit od souhrnného trestu je možné pouze v případech, kdy soud považuje dříve uložený trest za dostatečný. Tím, že soud prvního stupně obviněnému uložil trest přísnější, dal jasně najevo, že dosud uloženou výměru trestu za dostatečnou nepovažoval. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. C. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřuje k nápravě nesprávného hmotně právního posouzení skutku. Dopadá proto na případy, kdy skutek, jímž je obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tudíž není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující provedené důkazy hodnotily ani jak postupovaly při dokazování. Předmětem právního posouzení je skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud v podstatě vždy vázán.
Nejvyšší soud připomíná, že zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchá ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb a uvedený čin spáchá ve velkém rozsahu (nejméně o 5.000.000,- Kč).
Ze skutkového stavu, jak je popsán ve výroku rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně a rozveden v jeho odůvodnění, vyplývá, že obviněný jako místopředseda představenstva společnosti FK Kunovice, a.s., IČO: 26307766, se sídlem Kunovice, Panská 1140, fakticky odpovědný za ekonomické vedení společnosti , nechal zahrnout do účetnictví společnosti a na základě toho i do daňových přiznání společnosti fiktivní faktury za dodávky zboží, materiálu a služeb a naopak nepředložil k zaúčtování příjmy za pronájem reklamní plochy, v důsledku čehož byla společnosti neoprávněně snížena daň z příjmů právnických osob za období roku 2005 a daň z přidané hodnoty za období měsíce září roku 2005, celkem o částku 5.246.310,- Kč.
Obviněný J. C. v úvodní části svého dovolání především namítal, že obchodní zákoník nezná pojem reálného ekonomického vedení společnosti a že za obchodní vedení akciové společnosti nese odpovědnost představenstvo jako celek. Zároveň upozornil na to, že jedinou osobou oprávněnou samostatně jednat za společnost FK Kunovice, a.s., byl předseda představenstva JUDr. F. Š..
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 15. 4. 1998, sp. zn. 5 Tz 43/98, publikovaném pod č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr., konstatoval, že konstrukce trestní odpovědnosti fyzických osob je založena na jejich individuální trestní odpovědnosti, která vzniká naplněním znaků konkrétního trestného činu, bez ohledu na to, zda k němu popřípadě došlo v rámci činnosti právnické osoby. Jinak řečeno členství fyzické osoby v kolektivním statutárním orgánu společnosti, nevylučuje její individuální trestní odpovědnost, jestliže naplnila svým jednáním všechny znaky konkrétního trestného činu. Uvedené pravidlo platí i pro činnost obviněného jako místopředsedy představenstva akciové společnosti, pokud by se podílel na rozhodnutí kolektivního orgánu a naplnil by všechny znaky konkrétního trestného činu. Případ obviněného však nekoresponduje s tím, o němž byla v citovaném rozhodnutí obecně vyložena individuální trestní odpovědnost jednotlivých členů kolektivních orgánů právnických osob. Představenstvo akciové společnosti totiž v dané věci nepřijímalo žádné rozhodnutí o tom, jaké podklady budou součástí účetních dokumentů, jež budou předkládány finančnímu úřadu v rámci daňového řízení. Naopak předseda představenstva JUDr. F. Š., který podepisoval zpracovaná přiznání k daním, sám upozornil na nesrovnalosti ve vztahu k výši vykazovaného obratu a v podstatě stál za následnou finanční kontrolou.
V této souvislosti obviněný v podstatě zpochybnil skutková zjištění, týkající se jeho působení ve společnosti FK Kunovice, a.s. Tvrdil, že nevyhotovil, nepodepsal ani nenechal zahrnout do účetnictví společnosti žádné daňové doklady za dodávky zboží, materiálu a služeb, že se jemu vytýkaného jednání mohly dopustit jiné osoby, které ve společnosti s uvedenými doklady nakládaly, přičemž nebylo objasněno, čí jsou podpisy na jednotlivých dokladech, a že předmětná daňová přiznání podepsal právě předseda představenstva společnosti JUDr. F. Š..
Z výše uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že jeho prostřednictvím nelze zpochybnit skutkové závěry, jež se staly podkladem pro napadené rozhodnutí a které jsou vyjádřeny v popisu skutku, popř. doplněné v odůvodnění rozhodnutí soudů. Obviněný se tak ocitl mimo zákonné vymezení jím uplatněného dovolacího důvodu, vytvořil si totiž vlastní verzi průběhu skutkových okolností, odmítl jakýkoli podíl na tom jednání, jež bylo předmětem obžaloby, a snažil se poukázat na jiné osoby, které podle jeho přesvědčení byly zodpovědné za nepravdivá daňová přiznání. Dovolací soud proto nemohl k těmto jeho výtkám přihlížet, či dokonce na jejich podkladě napadená rozhodnutí přezkoumat.
Nad rámec toho Nejvyšší soud připomíná, že jednotliví svědkové, členové představenstva, zaměstnanci, externí spolupracovníci a obchodní partneři společnosti, v průběhu trestního řízení potvrdili, že každý z členů představenstva zastával ve společnosti odlišnou roli, přičemž obviněný zajišťoval chod společnosti po ekonomické stránce. Zejména soud prvního stupně pak ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil, proč dospěl k závěru, že to byl právě obviněný, kdo nechal zahrnout fiktivní daňové doklady do účetnictví společnosti, a ty se tak mohly stát součástí dokumentů k daňovému přiznání za rozhodné období. Dovolací soud souhlasí s názorem soudů obou stupňů, že na základě logické konstrukce provedených nepřímých důkazů nelze než konstatovat, že jedině obviněný měl s ohledem na své postavení a reálnou činnost ve společnosti možnost dát pokyn, aby nepravdivé faktury za dodávky zboží a služby byly zahrnuty do účetnictví společnosti právě v úmyslu, aby jich bylo užito při zpracování daňových přiznání. Činil tak s cílem, aby společnosti FK Kunovice, a. s., vznikla povinnost k úhradě daně z příjmů právnické osoby a přidané hodnoty v nižším rozsahu, než jaká měla být reálně vyměřena a zaplacena. Dovolací soud upozorňuje především na výpovědi svědků JUDr. F. Š. – předsedy představenstva společnosti, a Ing. M. K. – externí účetní společnosti, kteří shodně vypověděli, že se obviněného dokonce dotazovali na nesrovnalosti v účetnictví společnosti, nicméně on jim odmítl sdělit jakékoliv informace, pročež JUDr. F. Š. podáním ze dne 11. 8. 2006 vyzval Finanční úřad v Uherském Hradišti k prověření účetnictví společnosti a dal pokyn Ing. M. K. k vypracování dodatečných daňových přiznání, která byla následně také podána. Ani tvrzení obviněného, že s daňovými doklady disponovaly i další osoby – sekretář klubu, účetní a její manžel, které do nich mohly provést jakýkoliv zásah, se nejeví jako reálné, když z žádných okolností případu nevyplývá, jaký by právě jím označené osoby mohly mít na takovém jednání zájem.
Pokud obviněný dále namítal, že nebylo prokázáno, že by vyhotovil nebo podepsal předmětné daňové doklady nebo daňová přiznání, ani kdo tak učinil, je zapotřebí upozornit, že zkrácení daně je jakékoliv jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti (srov. č. 22/2005 Sb. rozh. tr.). Pro trestní odpovědnost obviněného nemohlo být vůbec rozhodující, zda-li osobně vyhotovil či podepsal fiktivní daňové doklady nebo daňová přiznání, ale že je nechal zahrnout do účetnictví společnosti. Právě tímto jednáním naplnil jím vytýkaný zákonný znak objektivní stránky posuzovaného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku.
V navazující části svého dovolání obviněný poukázal na zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, v němž je zakotvena odpovědnost osoby, která je podepsaná na účetních dokladech a která provádí jejich zaúčtování. Takové úvahy je nutné odmítnout, neboť spočívají na směšování dvou druhů „odpovědností“, jednak odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 odst. 1 občanského zákoníku a jednak trestní odpovědnosti za krácení daně při naplnění zákonných znaků skutkové podstaty příslušného trestného činu, což jsou dva zcela odlišné právní instituty. Pachatelem trestného činu podle §240 tr. zákoníku může být kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu nebo jinému subjektu vyměřena buď vůbec, nebo ne v zákonné míře (srov. č. 25/1968-I. Sb. rozh. tr.). Pro určení pachatele tohoto trestného činu není tedy podstatné v jakém postavení ve vztahu k subjektu daně vystupoval, ale že jeho jednání jednoznačně směřovalo ke zkrácení daňové povinnosti plátce daně. Pachatelem trestného činu podle §240 tr. zákoníku může být též účetní a daňový poradce podnikatele, avšak pouze v případě, pokud by v daňovém přiznání úmyslně zkreslil výši daňové povinnosti plátce způsobem, který by bylo možné hodnotit jako zkrácení daně (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 2208). Tomu však neodpovídají učiněná skutková zjištění v předmětné trestní věci, podle nichž to byl právě obviněný, kdo nechal zahrnout fiktivní faktury do účetnictví společnosti s úmyslem snížit daňovou povinnost společnosti FK Kunovice, a. s. Ohledně jiných osob nebylo zjištěno porušení povinností vyplývajících pro ně ze zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a pokud by se tak stalo, platí zásada obžalovací, podle níž soud smí rozhodovat jen o tom skutku, pro který byla na konkrétního pachatele podána obžaloba (srov. §2 odst. 8 tr. ř.).
Správnost právního posouzení dané věci a určení trestní odpovědnosti obviněného neměla žádný vliv skutečnost, že nebylo opatřeno účetnictví společnosti za rok 2005. V průběhu trestního řízení byly opatřeny daňové doklady, jež byly součástí dokumentů pro daňové řízení za rok 2005 a současně bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že se jedná o nepravdivé, tj. fiktivní doklady, jejichž existence mohla směřovat k jedinému cíli, a tím bylo snížení daňové povinnosti plátce daně. Jestliže obviněný spojoval možnost svého odsouzení s úrovní svého vzdělání, je nutné takový argument odmítnout jako zcela bezvýznamný. Protiprávní jednání obviněného nebylo založeno na žádném specifickém či natolik sofistikovaném způsobu provedení činu, který by vyžadoval vyšší než běžnou úroveň vzdělanosti pachatele. K realizaci svého záměru mohl naopak obviněný využít své dlouholeté podnikatelské zkušenosti, neboť bylo zjištěno, že začal samostatně podnikat již v roce 1998, byl tak obeznámen mj. i s povinnostmi daňového subjektu a samozřejmě i s možností snížení základu pro výpočet daně z příjmu a daně z přidané hodnoty. Zařazení nepravdivých účetních dokladů, o němž rozhodl právě obviněný, zjevně zkreslilo výsledek hospodaření v rozhodném zdaňovacím období roku 2005 tak, že společnost FK Kunovice, a. s., byla vyměřena nižší daňová povinnost, než kterou byla povinna uhradit, pokud by součástí podkladů pro výpočet daně nebyly fiktivní faktury. Jedná se o poměrně „jednoduchý“ způsob provedení činu, který od pachatele nevyžaduje vyšší stupeň vzdělání.
Rovněž ve vztahu k té části skutkového stavu, podle níž nezahrnul do účetnictví společnosti příjmy za pronájem reklamní plochy, uplatnil obviněný pouze námitky skutkového charakteru. Opakoval svou obhajobu, že fakturu i příjmové doklady na částku 1 milionu Kč předal k zaúčtování do výnosů společnosti a že peníze byly obratem proinvestovány. Nicméně jeho tvrzení bylo vyvráceno provedenými svědeckými výpověďmi i listinnými důkazy. Svědek M. K., jednatel společnosti K. p., s.r.o., vypověděl, že uvedenou částku vyplatil obviněnému na základě jím předložené faktury, která ovšem podle výpovědi Ing. M. K. není pravá, jelikož má jinou formu a nespadá do číselné řady účetních dokladů, které zpracovávala pro společnost FK Kunovice, a.s. Nehledě na to, že součástí podkladů přiznání k dani z příjmů společnosti za rok 2005 nebyly žádné výdaje v tvrzené výši vůbec zahrnuty.
Hmotně právní povahu nemá ani další z dovolacích námitek, v níž obviněný soudům obou stupňů vytkl údajné porušení pravidla „in dubio pro reo“, tj. povinnosti postupovat v pochybnostech ve prospěch obviněného. V tomto případě jde o institut procesního práva, jehož případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který obviněný opřel své dovolání. Nejvyšší soud tudíž považuje i zmíněnou námitku za takovou, která neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, takže ji nemohl učinit předmětem svého posuzování. Dovolací soud zastává názor, že skutková zjištění byla v dané trestní věci prokázána mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost a že bylo vyhověno požadavkům obsaženým v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08, na který odkazovalo obviněným zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 185/2009.
Obviněným uplatněný dovolací důvod nenaplnila ani výhrada ke zveřejnění obsahu obžaloby v dané věci ještě předtím, než byla doručena obhájci obviněného ve oblastních sdělovacích prostředcích. V chování Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočka ve Zlíně, které musely údaje o trestním stíhání obviněného tisku i rozhlasu poskytnout, spatřoval obviněný porušení svého práva na spravedlivý proces. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněný neuplatnil v průběhu soudního řízení námitku podjatosti vůči státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočka ve Zlíně, ani vůči jiným osobám, taxativně vyjmenovaným v ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Rovněž dovolání obviněný nepodal z důvodu §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neshledal z obsahu trestního spisu žádné porušení procesních ustanovení, z něhož by byl možné dovodit zásah do ústavními zákony zakotveného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve věci vydaná soudní rozhodnutí také odpovídají zákonným předpokladům, soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákona při respektování základních zásad trestního procesu. Jejich rozhodnutí odpovídají obsahu provedených důkazů a jsou dostatečně přesvědčivá. Nakonec podezření ze spáchání protiprávního jednání formulovaného v obžalobě se ukázalo důvodným a obviněný byl pravomocně odsouzen. Uvedeným názorem dovolacího soudu není nijak dotčena možnost obviněného domáhat se práva na ochranu osobnosti podle §13 a §16 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
V závěru svého dovolání obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybnil výši uloženého trestu, který považoval za příliš přísný. Vytýkal soudům nižších stupňů, že nevyužily ustanovení §44 tr. zákoníku a neupustily od uložení souhrnného trestu, poněvadž trest, který mu byl uložen dřívějším rozsudkem, byl dostatečný. Nejvyšší soud poznamenává, že obviněnému byl v této věci ukládán souhrnný trest podle nejpřísněji trestného činu, kterým byl trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. I v této předcházející právní úpravě trestního práva hmotného byla zakotvena možnost upuštění od uložení souhrnného trestu a to v ustanovení §37 citovaného zákona. Vzhledem k tomu, že pro aplikaci tohoto institutu platí obecné zásady pro výměru trestu, které byly upravené v §31 tr. zák., podle nové právní úpravy jsou vyjmenovány v §39 tr. zákoníku (srov. č. 39/1979 Sb. rozh. tr.), je nutné konstatovat, že obviněný vytýká soudům uložení nepřiměřeného trestu. Podle judikatury dovolacího soudu lze námitky proti druhu a výměře trestu (kromě trestu odnětí svobody na doživotí) uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. tam, kde byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. Nelze tak úspěšně v dovolání vytýkat především vady spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeného trestu. Takový druh výhrad nelze podařit ani jinému z taxativně vymezených důvodů dovolání (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., shodně také Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07). Nad rámec dovolání může Nejvyšší soud pouze uvést, že v projednávané trestní věci byl obviněnému uložen trest odnětí svobody, který zcela odpovídá všem zákonným hlediskům a není jej možné označil za nepřiměřený.
Na podkladě uvedených skutečností Nejvyšší soud posoudil dovolání obviněného J. C. jako částečně neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům, a pokud některá z námitek byla v souladu se zákonným vymezením a výkladem důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neshledal ji Nejvyšší soud opodstatněnou. Proto podané dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. února 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová