ECLI:CZ:NS:2002:5.TDO.749.2002.1
sp. zn. 5 Tdo 749/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2002 o dovolání obviněného M. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 8 To 18/02, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. 43 T 13/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. P. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. 43 T 13/2001, uznán vinným jednak trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona a jednak trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona. Za tyto trestné činy byl podle §222 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zákona byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 1 T 63/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 8 To 18/02, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 8 To 18/02, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. 43 T 13/2001, podal obviněný M. P. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. H. podáním ze dne 13. 9. 2002, které bylo doručeno Městskému soudu v Praze dne 17. 9. 2002. Dovolání podal do výroku o vině a odůvodnil je ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nesprávným právním posouzením skutku, dále pak jako dovolací důvod uvedl §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, neboť podle jeho názoru byla porušena pravidla o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání.
Dovolatel k odůvodnění uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítá, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, nehodnotil dokázaný skutkový stav po pečlivém uvážení všech okolností případu a v jejich souhrnu, jak nařizuje §2 odst. 6 tr. řádu. Provedené důkazy podle jeho názoru nepřisvědčují, že obviněný těžkou újmu na zdraví poškozenému chtěl způsobit nebo by věděl, že takovým jednáním může těžkou újmu na zdraví způsobit, a pro tento případ byl s tím srozuměn. Nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že předmět doličný – střílející tužku - nalezl ve křoví a považoval ho za povolenou zbraň plynovou. Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel v tom, že namísto výroku o jeho vině trestnými činy podle §185 odst. 1 tr. zákona a podle §222 odst. 1 tr. zákona, mělo být rozhodnuto, že se dopustil trestného činu podle §224 odst. 1 tr. zákona.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, dovolatel namítá, že mu bylo Vrchním soudem v Praze, který rozhodoval o jeho opravném prostředku, odepřeno právo osobně se zúčastnit veřejného zasedání. Obviněný uvádí, že svou neúčast řádně omluvil a doložil lékařskou zprávou. Navíc jeho obhájce výslovně soudu tlumočil jeho žádost, aby se mohl osobně veřejného zasedání zúčastnit. Tím, že soud jeho žádosti nevyhověl, odepřel odsouzenému jeho základní právo, zaručené mu v čl. 6 odst. 3 písm. c), d) Evropské úmluvy jakož i v čl. 38 odst. 2 LPS. Konkrétní dopad v porušení jeho práva spatřuje obviněný v tom, že nemohl osobně navrhnout výslech korunního svědka M. K.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Městskému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce jemuž bylo dovolání obviněného doručeno postupem podle §265h odst. 2 tr. řádu se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako dovolací soud nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. řádu, a shledal, že dovolání je podle §265a tr. řádu přípustné, bylo podáno z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a splňuje náležitosti dovolání. Dále se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy nesprávné právní posouzení skutku s tím, že v daném případě soudy obou stupňů nehodnotily dokázaný skutkový stav po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu, jak nařizuje §2 odst. 6 tr. řádu. Z uvedené příčiny dospěly soudy prvního i druhého stupně z hlediska hodnocení subjektivní stránky k chybnému závěru o úmyslném způsobení těžké újmy poškozenému H., a obviněný měl tedy být uznán vinným pouze trestným činem podle §224 odst. 1 tr. zákona.
Důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je relevantní v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy je možné namítat, že zjištěný skutek byl soudem nesprávně právně kvalifikován, avšak není možné namítat, že provedené důkazy byly ze strany soudů nesprávně hodnoceny nebo dokonce, že skutkový stav byl nesprávně zjištěn. Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přezkoumávat a hodnotit postup soudů při hodnocení důkazů. Nejvyšší soud zásadně vychází z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzuje hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti tedy nelze námitku dovolatele, týkající se nesprávného hodnocení provedených důkazů ze strany soudů, uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přijmout a k ní přihlížet.
Z námitek, které obviněný v dovolání uplatnil s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tomuto dovolacímu důvodu odpovídá ve skutečnosti pouze ta, v níž obviněný uvedl, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin podle §185 odst. 1 tr. zákona a podle §222 odst. 1 tr. zákona, ačkoli mělo být rozhodnuto, že se dopustil trestného činu podle §224 odst. 1 tr. zákona.
Ze skutkové věty výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona, rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný M. P. dne 25. 7. 2000 v době kolem 16.45 hod. v P., v průchodu G. P., poblíž vstupu z n. U. t., vystřelil na R. H., a to ze střílecí tužky, což je jednoranová, malorážková, kulová, krátká střelná zbraň – palná, mající charakter zbraně zakázané – zákeřné ve smyslu ustanovení §21 odst. 1 písm. f) zák. č. 288/95 Sb., poškozeného zasáhl nábojem cal. 22 Long Rifle do oblasti nad levým okem a způsobil mu těžký úraz, a to pohmoždění oční koule a poškození sítnice těžkým krvácením a porušením cévního systému, přičemž dvě větší části střely spolu s kovovou drtí zůstaly za okem. Skutková zjištění soud prvního stupně považoval za úplná a správná též odvolací soud, který se též plně ztotožnil s postupem hodnocení důkazů a jejich věrohodnosti. Odvolací soud zdůraznil, že obhajoba obviněného nebyla v průběhu trestního řízení neměnná, nýbrž že obviněný předložil postupně několik verzí ohledně nabytí předmětné střílecí tužky a jeho vědomosti o charakteru této zbraně. V odůvodnění usnesení soudu II. stupně odvolací soud podrobně rozvedl jakými úvahami byl při přezkoumávání rozsudku soudu I. stupně veden při hodnocení důkazů, když přisvědčil jak skutkovým zjištěním, tak právní kvalifikaci soudu I. stupně (str. 6 až 8 usnesení). Závěr soudů obou stupňů, že ve zjištěném jednání obviněného je třeba spatřovat zákonné znaky jednak trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona, a jednak trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona, nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. Námitka obviněného, že jeho jednání bylo možno kvalifikovat pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona, není důvodná. Zde je navíc třeba podotknout, že námitky v tomto směru uplatněné obviněným v dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou v podstatě totožné s námitkami, jenž uvedl již v odvolání.
Obviněný v dovolání dále uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, který podle dikce zákona (tr. řádu) spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím pak měl být obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Okolnosti vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu popsal odvolací soud podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 4 a 5), kde uvedl že, prvé veřejné zasedání ve věci bylo vrchním soudem nařízeno dne 29. 1. 2002 na den 6. 3. 2002, přičemž dne 4. 3. 2002 byla tomuto soudu doručena omluva obviněného se žádostí o odročení veřejného zasedání pro distorzi kotníku a virové onemocnění. Veřejné zasedání bylo proto odročeno na 24. 4. 2002, avšak i k tomuto veřejnému zasedání se obviněný omluvil s tím, že nastoupil hospitalizaci v ÚVN v P. na psychiatrickém oddělení k provedení detoxikace a nástupu odvykací léčby ke dni 17. 4. 2002. I této žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání bylo vrchním soudem vyhověno a nový termín byl stanoven na 19. 6. 2002. Obviněný dne 5. 6. 2002 požádal o opětovné odročení veřejného zasedání s tím, že se nachází v P. l. Ž. na odvykací toxikologické léčbě. Ze zprávy, kterou si vrchní soud z uvedené léčebny vyžádal vyplývá, že obžalovaný nastoupil dobrovolnou ústavní protitoxikomanickou léčbu dne 20. 5. 2002, nachází se v prvé fázi léčby, je emočně nevyrovnaný a má poruchy soustředění a proto není účast na jednání soudu zatím doporučována. Naproti tomu ze zprávy ošetřujícího lékaře P. o. ÚVN v P., vyplývá, že již ke dni 23. 4. 2002, kdy byla zpráva podána, byla u obžalovaného provedena detoxikace s tím, že během pobytu byly u něj zaznamenány jen projevy lehčího abstinenčního stavu nevyžadující specifickou medikaci a neurologický nález a laboratorní vyšetření byli u jmenovaného negativní, interní fyzikální nález byl v mezích normy.
Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně stanoveny nejsou. Otázku přítomnosti při veřejném zasedání upravuje obecně ustanovení §234 tr. řádu, přičemž účast státního zástupce a v případech nutné obhajoby i obhájce řeší speciálně pro řízení o odvolání ustanovení §263 odst. 2, 3 tr. řádu. Obecné ustanovení §234 odst. 1 tr. řádu přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost jeho účasti při něm lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. řádu o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu, který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.
V daném případě obviněný M. P. v době konání veřejného zasedání dne 19. 6. 2002, ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody nebyl, aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu proto nepřichází v úvahu. Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný byl odvolacím soudem o konání veřejných zasedání postupně a řádně vyrozumíván, přičemž bylo opakovaně vyhověno i jeho žádostem o jejich odročení. Obviněný byl řádně a včas (6. 5. 2002) vyrozuměn i o veřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2002. Obviněný nastoupil dobrovolnou protitoxikomanickou léčbu v P. l. H. B., pobočka Ž. až dne 20. 5. 2002, tedy v době, kdy již mu bylo doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 19. 6. 2002. Ze zprávy ošetřujícího lékaře P. ÚVN v P. navíc vyplývá, že již ke dni 23. 4. 2002 netrpěl obviněný závažnými zdravotními problémy, které by mu bránily v účasti na veřejném zasedání. Jestliže se obviněný za této situace, podrobně popsané shora, k veřejnému zasedání nedostavil, přestože byl vrchním soudem upozorněn, že jeho další žádosti o odročení veřejného zasedání nebude vyhověno, učinil tak o své vůli, aniž by mu v účasti u veřejného zasedání odvolacího soudu bránila závažná překážka, kterou si sám nezavinil. Nejvyšší soud se v tomto směru ztotožnil s odvolacím soudem, že v daném případě nelze mít zato, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejného zasedání.
Konání veřejného zasedání před odvolacím soudem bez účasti obviněného, k čemuž došlo po vyhlášení příslušného usnesení odvolacím soudem, rozhodně nebylo za uvedených okolností zásahem do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, aby tím mohl být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Postup odvolacího soudu je plně akceptovatelný, neboť k němu došlo teprve poté, co se obviněný k veřejnému zasedání, ač byl o něm řádně a včas vyrozuměn, nedostavil, a jeho účasti nebránily závažné překážky jenž by nebyl sám schopen předvídat a které by nezavinil, poněvadž za takovou překážku nelze považovat nástup obviněného na dobrovolnou protitoxikomanickou léčbu, zvláště když mu nic nebránilo nástup této léčby odložit nebo na dobu konání veřejného zasedání léčbu přerušit. Takovým přístupem k trestnímu řízení sám nakonec zapříčinil, že práva zúčastnit se veřejného zasedání před odvolacím soudem nevyužil.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Městského soudu ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. 43 T 13/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne
19. 6. 2002, sp. zn. 8 To 18/02, jako trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona a trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud I. stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu I. stupně se pak plně ztotožnil i soud II. stupně, jako soud odvolací, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž tento se současně bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že valná část námitek dovolatele uplatněných jím v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je totožná s námitkami uplatněnými již v rámci odvolacího řízení, potažmo v řízení před soudem I. stupně.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu s námitkami uplatněnými v rámci odvolacího řízení týkajících se nepřítomnosti obviněného ve veřejném zasedání je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Z těchto uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl jednoznačně k závěru, že jde v případě dovolání obviněného M. P. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť z velké části opakuje jen námitky uplatňované již v řízení před soudem II. stupně, s nimiž se tento již dostatečně a správně vypořádal. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného M. P. odmítl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a)
tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. října 2002
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.