ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.761.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 761/2014-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. října 2014 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. O. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 7 To 435/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 34/2012, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 7 To 435/2013, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 16 T 34/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se dále zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikazuje , aby věc potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 16 T 34/2012, byl obviněný Ing. J. O. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“). Podle §256 odst. 3 tr. zákona mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona. Dále soud rozhodl v adhezním řízení a podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného RNDr. J. A. s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal odvolání obviněný Ing. J. O. a v jeho neprospěch státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, a to v rozsahu výroku o trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 7 To 435/2013 obě podaná odvolání zamítl jako nedůvodná podle §256 tr. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Brože. Tento mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Úvodem svého dovolání obviněný nejprve upozornil, že ve věci byl vydán první zprošťující rozsudek soudem prvního stupně, který byl však na podkladě odvolání státního zástupce zrušen odvolacím soudem. Věc pak byla vrácena k novému provedení hlavního líčení s direktivním právním názorem odvolacího soudu, jak rozhodnout o podané obžalobě. Nesprávné hmotně právní posouzení spatřoval obviněný v absenci objektivní a subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a rovněž se domáhal použití zásady subsidiarity trestní represe.
Protiprávnost převodu nemovitých věcí vyloučila podle obviněného především dohoda ze dne 4. 11. 1996 uzavřená mezi ním, RNDr. J. A. a Ing. O. L. v době, kdy poslední dva jmenovaní se stali společníky společnosti Olt spol. s r. o. Předmětem tohoto ujednání byl souhlas nově vstupujících společníků s tím, že nemovitosti, jež byly následně převáděny, představují „rodinný majetek“ obviněného, který na začátku svého podnikání sice vložil do obchodní společnosti, ale právě touto dohodou si vůči němu zajistil do budoucna plné dispoziční právo. Odmítl tak argument odvolacího soudu, podle něhož uvedená dohoda o úpravě majetkových vztahů a rozhodování uvnitř této obchodní společnosti neměla vliv na trestní odpovědnost obviněného. Dále zopakoval svou dosavadní obhajobu založenou právě na obsahu citované dohody, podle níž zemědělská usedlost a mlýn, jež se staly předmětem převodu na syna obviněného a důvodem jeho trestního stíhání v dané věci, zůstaly ve faktické dispozici výlučně obviněného jako jednoho ze tří společníků Olt spol. s r. o. Zejména bylo ujednáno, že obviněný může tyto nemovitosti prodat za cenu daně z převodu nemovitosti a zbylí dva společníci souhlasili tím, že si nebudou činit žádné majetkové nároky z takové transakce. Převod označených nemovitostí na syna obviněného P. O. uskutečněný dne 23. 12. 2003 za cenu 76.605,- Kč, jež odpovídala v rozhodné době výši daně z převodu nemovitostí, byl podle obviněného učiněn oprávněně, a za realizaci uzavřené dohody proto nemůže být odsouzen. Navíc obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že nedostatečným způsobem posoudily případnou existenci jiného majetku společnosti Olt spol. s r. o., z něhož by mohla být pohledávka poškozeného uspokojena, přičemž poukázal na splatné pohledávky společnosti v rozhodné době existující ve výši kolem 12 milionů Kč.
V další části svého dovolání se obviněný věnoval absenci úmyslu, který byl vyloučen naplněním citované dohody, a to i úmyslu eventuálního, jak byl shledán soudem druhého stupně. Obviněný totiž předmětným prodejem realizoval podmínky ujednání ohledně předmětných nemovitostí, s nimiž oba společníci bezvýhradně souhlasili, a sám poškozený dokonce na valné hromadě proti samotnému prodeji ničeho nenamítal.
Obviněný na základě uvedených faktů odmítl své trestní stíhání odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe a chápání trestního práva jako krajního prostředku k ochraně soukromoprávních vztahů. Soudům obou stupňů vytkl, že se vůbec nezabývaly ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, odkázal přitom na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, a dožadoval se jejich aplikace i na daný případ.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, stejně jako jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, a další postup nenaznačil.
K dovolání obviněného Ing. J. O. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jana Mrlíka. Podle státního zástupce především obviněný v dovolání pouze opakuje argumenty svého řádného opravného prostředku, s nimiž se náležitě vypořádal již odvolací soud, a to i ohledně charakteru dovolatelem zmíněné dohody o majetkovém vypořádání. Nemohla mít totiž žádný vliv na právní poměry, jež nastaly po jejím uzavření, včetně smlouvy o narovnání z roku 2000, s níž původní dohoda nemohla počítat a ovlivnit tak změnu majetkových vztahů uvnitř společnosti. Pokud jde o námitku existence dalšího majetku v podobě splatných pohledávek, vyslovil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pochybnost o jejich dobytnosti, neboť v případě reálné možnosti uspokojení vlastní pohledávky by toho v první řadě využil sám poškozený znalý majetkových poměrů v obchodní společnosti Olt, spol. s r. o. Zcela nepřípadný je podle státního zástupce odkaz na nepoužití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť jednání obviněného bylo posuzováno podle trestního zákona v souladu s ustanovením o časové působnosti trestního zákona podle §16 odst. 1 tr. zákona, resp. §2 odst. 1 trestního zákoníku. Navíc obviněný byl uznán vinným kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu podle §256 odst. 3 tr. zákona s trestní sazbou do tří let odnětí svobody, proto by tvrzení o absenci společenské škodlivosti bylo neobhajitelné. Závěrem svého dovolání proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby dovolací soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud při zkoumání splnění formálních podmínek konání dovolacího řízení zjistil, že obviněný Ing. J. O. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dopadá na případy, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, nebyl správně právně posouzen podle ustanovení hmotného práva, k čemuž dochází v případech, kdy skutek naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel vytýkal použití hmotného práva, a to jak odvolacím soudem v citovaném usnesení tak i soudem prvního stupně v odsuzujícím rozsudku, v podstatě odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, neboť vytýkají právním závěrům soudů vady při hodnocení objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl odsouzen. Nejvyšší soud proto mohl na jejich podkladě přezkoumat napadené usnesení z důvodu a v rozsahu podaného dovolání ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř., přitom zjistil, že dovolání bylo podáno důvodně.
Úvodem je možné připomenout, že obviněný se měl trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), 3 tr. zákona dopustit ve stručnosti tím, že
jako jednatel společnosti OLT spol. s r. o. prodal dne 23. 12. 2003 nemovitosti v katastrálním území B., okres B., specifikované ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, svému synovi P. O. za cenu 1 532 090 Kč, jejíž úhradu nevymáhal, naopak dne 6. 1. 2006 uzavřel se jmenovaným dodatek této smlouvy, jímž snížil kupní cenu na částku 76 605 Kč, již následně uhradil správci daně jako daň z převodu nemovitosti, dále dne 8. 2. 2006 prodal nemovitosti v témže katastrálním území opět specifikované v odsuzujícím rozsudku svému synovi P. O. za cenu 2 205 Kč, ačkoli si byl vědom, že na základě dohody o uhrazení autorské odměny ve výši 973 199 Kč a 40 % vybraných licenčních poplatků za distribuci programu NEM2000 za rok 2000 ke dni 15. 6. 2000 je společnost povinna uhradit tuto částku poškozenému RNDr. J. A., přičemž v exekučním řízení byla vymožena pouze částka 147 568 Kč, čímž tomuto poškozenému způsobil škodu ve výši minimálně 1 645 013 Kč.
Trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona obviněný podle výroku o vině spáchal v té alternativě základní skutkové podstaty, jež předpokládá, že pachatel byť i jen částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zcizil část svého majetku.
Dohoda, od jejíž existence především obviněný odvíjí své námitky proti vadnému právnímu posouzení věci, je založena na č. l. 39 trestního spisu. Byla uzavřena dne 4. 11. 1996 ve stejný den, kdy do obchodní společnosti OLT spol. s r. o., jejímž jediným společníkem byl dosud obviněný Ing. J. O., vstoupili jako společníci RNDr. J. A. s obchodním podílem 40 % a Ing. O. L. převzal obchodní podíl ve výši 20 % (obviněnému pak rovněž zůstal 40%ní obchodní podíl), a to smlouvou o převodu obchodních podílů uzavřenou mezi všemi jmenovanými (viz č. l. 139 – 140 trestního spisu). Obsah „Dohody upravující dílčí majetkoprávní vztahy a rozhodování ve společnosti“ tvoří právě charakter nemovitostí, o něž se v projednávané trestní věci jedná, a souhlas nově přistupujících společníků s tím, že tento majetek obchodní společnosti OLT spol. s r. o., představuje dosud nevyrovnaný závazek vůči Ing. J. O. , spočívající v povinnosti mu na jeho žádost poskytnout naturální plnění v podobě odprodeje uvedených nemovitostí za cenu odpovídající výši daně z převodu nemovitostí v době prodeje, nebo v povinnosti vyplatit mu náhradu ve výši úředně stanovené ceny nemovitostí. Dále bylo smluveno, že Ing. J. O. má výhradní právo rozhodovat za společnost o dispozicích s předmětnými nemovitostmi včetně jejich převodu do jeho vlastnictví či vlastnictví jím určených osob, pro případ ukončení jeho působení ve společnosti se oba noví společníci dokonce zavázali vypořádat závazek společnosti vyplývající z této dohody, a to přednostně formou naturálního plnění i vůči případným dědicům Ing. J. O.
Nejvyšší soud záměrně citoval téměř celý obsah této „dohody“ tak, aby bylo dostatečně zřetelné, že jejím obsahem byla v podnikatelském prostředí sice netypická, avšak ve své době, kdy dosud nové společenské podmínky, a zejména právní řád, bylo nutné přizpůsobovat standardům demokratického právního prostředí, akceptovatelná úprava majetkových vztahů uvnitř obchodní společnosti. Nelze ji považovat za úkornou vůči oběma novým společníkům, neboť navazovala na „Prohlášení“, jímž obviněný Ing. J. O. fakticky prodal dne 31. 12. 1991 polovinu těchto nemovitostí jím zakládané obchodní společnosti OLT spol. s r. o. v hodnotě 464 962 Kč s tím, že úhrada této ceny je odložena na dobu, kdy bude firma schopna uvedenou částku uhradit. Druhá polovina předmětných nemovitostí byla obchodní společnosti prodána paní M. A. podle kupní smlouvy ze dne 29. 10. 1991 a lze předpokládat, že jí byla smluvená kupní cena 200 000 Kč uhrazena.
Z obsahu listin, které si Nejvyšší soud vyžádal u Městského soudu v Praze, a jež jsou založeny v rejstříkovém spisu společnosti OLT spol. s r. o., vyplývá, že „dohoda“ ze 4. 11. 1996 vycházela ze skutečného stavu, jímž se dotčené nemovitosti staly majetkem obchodní společnosti bez úhrady jejich kupní ceny obviněnému a závazek, který oba noví společníci uvedenou dohodou vůči obviněnému ctili, nebyl vůči nim nijak úkorný, odpovídal způsobu, jímž společnost v době svého založení obviněným tento majetek nabyla. Nakonec ani v probíhajícím trestním řízení nebyl obsah této dohody zpochybněn nejen svědkem Ing. O. L., ale ani samotným RNDr. J. A. Při posuzování trestní odpovědnosti obviněného proto nemohly soudy odhlédnout nejen od konkrétního obsahu tohoto smluvního ujednání, ale měly jeho význam promítnout při řešení předběžné otázky existence závazkového právního vztahu, kterou, jak správně soudy podotkly, bylo třeba prokázat před rozhodnutím o vině trestným činem poškozování věřitele. Přestože uvedená „dohoda“ o vypořádání majetku mezi společníky časově předcházela závazku, který vůči RNDr. J. A. jménem společnosti OLT spol. s r. o. převzal obviněný dne 15. 6. 2000 a týkal se výplaty tzv. autorské odměny ve výši 973 199 Kč a 40 % licenčních poplatků, nebylo možné od ní zcela odhlédnout, jak v podstatě učinily soudy obou stupňů.
Přestože tedy předmětné nemovitosti patřily do majetku obchodní společnosti OLT spol. s r. o., nebyla zjevně do současné doby, resp. do doby jejich převodu na syna obviněného, řešena otázka úhrady kupní ceny, za niž byly pořízeny. Uvedená skutečnost by neměla zásadní význam potud, pokud by následně nebyl obviněn, resp. odsouzen Ing. J. O. za jejich „neoprávněné“ zcizení, ačkoli se mohl naopak zcela oprávněně domnívat, že tak činí v souladu s citovanou dohodou z roku 1996, a již vůbec nemusel předpokládat, či být dokonce srozuměn se způsobením škodlivého následku RNDr. J. A., jednomu z účastníků zmíněné dohody.
V dovolání sice obviněný v bodech „ad 2) a ad 3)“ nesprávně poukazoval na ustanovení trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ačkoli věc byla v souladu s pravidly časové působnosti trestního zákona posuzována podle právní úpravy účinné v době spáchání činu, přiléhavě však vytýkal nesprávné právní posouzení subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Soud prvního stupně při prvním rozhodování v této trestní věci zprostil obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. poté, co neshledal úmysl jako znak skutkové podstaty trestného činu. Lze jen poznamenat, že odůvodnění rozsudku ze dne 23. 4. 2013, jímž nalézací soud zproštění obžaloby vyslovil, je velmi stručné, nicméně nalézací soud odkázal právě na zmíněnou dohodu z listopadu 1996, v souladu s níž obviněný s nemovitostmi disponoval, byť v dalším soud poukázal na to, že v civilním řízení, v němž se poškozený domáhal úhrady své „autorské odměny“, bylo sice odvolacím soudem rozhodnuto o povinnosti obchodní společnosti OLT spol. s r. o. uhradit částku téměř dva miliony Kč, ale stalo se tak až dne 6. 4. 2006, tedy poté, co nemovitosti nabyl syn obviněného. Na podkladě odvolání příslušného státního zástupce však Městský soud v Praze svým usnesením z 30. 5. 2013, sp. zn. 7 To 182/2013, zrušil tento zprošťující rozsudek a přikázal věc znovu projednat a rozhodnout Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Jeho odůvodnění je rovněž velmi stručné, nicméně odvolací soud odmítl souvislost mezi úmyslným jednáním obviněného, za něž byl obžalován, a datem vydání rozhodnutí o vyplacení odměny. Přitom zdůraznil, že závazkový právní vztah mezi dlužníkem (společností OLT spol. s r. o.) a věřitelem (RNDr. J. A.) vznikl podepsáním již citovaného ujednání z 15. 6. 2000 o vyplacení autorské odměny, ačkoli současně poukázal na zrušující usnesení Vrchního soudu v Praze v civilním řízení, které předcházelo rozhodnutí o přiznání odměny, v němž soud druhého stupně vyslovil právní názor o oprávněnosti nároku žalobce (RNDr. J. A.) na vyplacení žalované částky. Ohledně dohody ze 4. 11. 1996 Městský soud v Praze konstatoval, že „otázka její platnosti či neplatnosti není z hlediska úvah o vině obviněného rozhodná“. Tímto vysloveným názorem však soud druhého stupně poprvé, stejně jako v dovoláním napadeném usnesení, fakticky vyloučil zahrnutí rozhodné skutečnosti týkající se právního posouzení subjektivní stránky trestného činu do úvah, jež podstatným způsobem ovlivnila jednání obviněného při majetkové dispozici. V duchu tohoto pokynu se následně také Obvodní soud pro Prahu 6 při novém projednávání věci vůbec nezabýval okolnostmi, jež souvisely s představami obviněného o platnosti dohody z roku 1996 a především s jeho vůlí při uzavírání kupních smluv (tzv. intelektová a volní složka úmyslu).
Nesporným faktem, který vyplynul z obsahu trestního spisu a rejstříkového spisu, je určitě složitost vztahů mezi obviněným a poškozeným, které nakonec vyústily v podání trestního oznámení. Bohužel do společného podnikání zřejmě výrazně zasáhly osobní ambice obou, rozdílnost názorů na způsob podnikatelské činnosti a v neposlední řadě též rozsah odměňování poškozeného. Určitá animozita vyplývá také z rozhodování civilních soudů, které na jedné straně odmítly uznat nárok RNDr. J. A. na přiznání autorství k počítačovému programu, jehož distribuce tvořila předmět činnosti společnosti OLT spol. s r. o., v jiném řízení však právě na základě již zmiňovaného souhlasu obviněného uhradit jménem společnosti poškozenému odměnu ve výši téměř dvou milionů Kč a 40 % z licenčních poplatků, soud uložil obviněnému povinnost tento závazek splnit. Je evidentní, že v této věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 111/2000 odvolací vrchní soud posoudil listinu sepsanou dne 15. 6. 2000 jako dohodu o narovnání ve smyslu §585 v té době účinného občanského zákoníku, na rozdíl od soudu prvního stupně ji považoval za dostatečně srozumitelnou a určitou, a tudíž uznal nárok žalobce – RNDr. J. A. na vyplacení zde uvedené částky. Je tudíž zřejmé, že soud o přiznání žalované částky se vůbec nezabýval např. okolnostmi, za nichž k podepsání listiny nazvané „Zápis z jednání o stanovení výše autorské odměny“ (viz č. l. 12 trestního spisu), došlo. Také právě s ohledem na osobní postoje obou jmenovaných však bylo v trestním řízení nutné pečlivě posuzovat otázku zavinění, kterou lze označit za stěžejní pro hodnocení viny obviněného žalovaným trestným činem, neboť jde o jeden z předpokladů vyvození subjektivní odpovědnosti obviněného za spáchání trestného činu.
Stejně jako podle současné právní úpravy (trestní zákoník), také trestní zákon účinný do 31. 12. 2009, vycházel z pojetí zavinění jako vnitřního psychického stavu pachatele k podstatným složkám trestného činu, který zahrnuje jednak intelektuální složku, tj. vnímání pachatele vnějších jevů a procesů smyslovými orgány člověka, jednak složku volní, tj. aktivní kladný vztah k zamýšleným skutečnostem na podkladě rozhodných skutečností, aniž by současně bylo nutné možné důsledky konání či opomenutí konat pociťovat pro pachatele jako příjemné. Zavinění se musí vztahovat na všechny skutečnosti, jež jsou znakem skutkové podstaty trestného činu, tudíž také následek předpokládaný konkrétním ustanovením trestního zákona musí být zahrnut zaviněním. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu musí být v trestním řízení vždy prokázán, a tudíž musí vyplývat z provedeného dokazování. Není možné jeho existenci tzv. předpokládat, resp. dovozovat ze škodlivého následku, aniž by bylo odhlédnuto ode všech v úvahu přicházejících možností obou či pouze jedné z uvedených složek zavinění. V pochybnostech je pak nutné vždy posuzovat míru či samotnou existenci zavinění ve prospěch obviněného.
Jak bylo již zmíněno, odvolací soud již ve svém prvním rozhodnutí v této trestní věci odmítl jakoukoli souvislost uzavřené dohody mezi třemi společníky v roce 1996 s budoucí majetkovou dispozicí obviněného, jež se stala důvodem jeho trestního stíhání. Soud prvního stupně při novém projednání věci, resp. v novém hlavním líčení po zrušení zprošťujícího rozsudku, v němž neprováděl žádné dokazování ve věci, se již vůbec nezabýval otázkou zavinění obviněného. Byť byl do určité míry vázán vysloveným právním názorem odvolacího soudu, nemohl v odsuzujícím rozsudku pominout dostatečným a srozumitelným způsobem vysvětlit, jakými úvahami byl veden při zkoumání naplnění znaku úmyslu, který je nutný ke spáchání trestného činu podle §256 tr. zákona. Ani soud druhého stupně, který sice podle odůvodnění napadeného usnesení alespoň konstatoval u obviněného nepřímý úmysl, se blíže nevyjádřil ke všem skutečnostem, které bylo nutné pro jeho právní názor o naplnění tohoto znaku činu hodnotit, a to jak u složky vědění či složky vůle. I u nepřímého úmyslu, jak byl definován v ustanovení §4 písm. b) tr. zákona, musel pachatel vědět, že může v zákoně uvedeným způsobem porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Nejvyšší soud již zdůraznil, že právě okolnosti, které mohly být v představě obviněného na základě uzavřené dohody o majetkovém vypořádání z roku 1996, bylo nutné velice pečlivě posuzovat a nikoli pouze zcela odmítnout jako irelevantní, neboť tomu tak není. Je také vhodné na tomto místě poukázat na nikoli zanedbatelnou skutečnost, že po celou dobu trvání této dohody ani sám poškozený nezpochybňoval její obsah, natož aby se např. v době, kdy se domáhal úhrady odměny po její splatnosti v roce 2000, snažil svolat valnou hromadu a tuto dohodu změnit, či se o totéž alespoň pokusit, a dát tak najevo změnu svého postoje k ní. V takovém případě by pak také bylo nutné zohlednit již úvodem citovaný nárok obviněného na dodatečnou úhradu kupní ceny, za kterou společnost nemovitosti nabyla. Nic takového se však nestalo, sám poškozený ani ve svých výpovědích v trestním řízení se nesnažil popřít původní smluvní ujednání, jen je hodnotil odlišně vzhledem k situaci, kdy se cítil poškozen majetkovou dispozicí provedenou ale v souladu s touto dohodou. Nejvyšší soud se nemůže ztotožnit ani s tvrzením odvolacího soudu v závěru napadeného usnesení, že poškozený sice v roce 1996 mohl souhlasit s budoucí možnou transakcí, avšak nevěděl, že se od 2. 7. 2000 stane „věřitelem obžalovaného“ (správně však obchodní společnosti OLT spol. s r. o.). RNDr. J. A. jako nový společník této obchodní společnosti a současně také její jednatel totiž podpisem dohody ze dne 4. 11. 1996 sám připustil možné zhoršení svého postavení věřitele uspokojit případně v budoucnu vzniklé vlastní pohledávky, ačkoli si musel být vědom, že se může v postavení společníka, jednatele a zřejmě též zaměstnance ocitnout v postavení věřitele. Předem také omezil svá jednatelská oprávnění ve prospěch obviněného Ing. J. O. vůči dispozicím s vyjmenovaným nemovitým majetkem a až do doby, kdy funkci jednatele vykonával (září 2000) nečinil žádné kroky ke změně původní dohody o nemovitém majetku (např. svoláním valné hromady) a evidentně ji po celou dobu svého působení ve firmě, až do doby vyvrcholení jeho konfliktů s obviněným, také akceptoval.
Kromě samotné otázky naplnění úmyslu jako znaku skutkové podstaty trestného činu, je nutné vytknout soudům ve věci rozhodujícím, že se vůbec nezabývaly materiální podmínkou trestnosti činu vyjádřenou v ustanovení §3 odst. 2 tr. zákona, podle něhož byl čin posuzován. Zákonem předpokládaným způsobem tak soudy nevysvětlily, v čem spočívala společenská nebezpečnost činu, jež musela dosáhnout vyššího než nepatrného stupně, aby se vůbec o trestný čin jednalo.
Nejvyšší soud tedy podstatnou část dovolacích námitek obviněného považoval za důvodné, přitom nepřihlížel k nesprávnému označení ustanovení trestního zákoníku (§13 odst. 2), o něž dovolatel opřel své výhrady týkající se nedostatku úmyslného zavinění. Nejvyšší soud vycházel ze samotného obsahu těchto výtek, které shledal oprávněnými a na jejich podkladě zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 7 To 435/2013, podle §265k odst. 1 tr. ř. Protože stejnou vadou nesprávného hmotně právní posouzení subjektivní stránky činu bylo zatíženo i rozhodnutí předcházející, zrušil Nejvyšší soud také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 16 T 34/2012, a to včetně obsahově navazujících rozhodnutí, jež mají svůj podklad v obou zrušených rozhodnutích. Soud prvního stupně, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, musí znovu pečlivě zkoumat otázku zavinění obviněného, a to ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty žalovaného trestného činu, současně musí ve svých úvahách zohlednit i materiální stránku trestného činu a vyhnout se nemůže ani otázce potřeby použití trestního práva, jež má být krajním prostředkem při řešení soukromoprávních vztahů. Přestože pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ a zásada subsidiarity trestní represe, která, byť nebyla výslovně v trestním zákoně definována, jak se stalo až v trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010, tvořila rovněž součást předcházející právní úpravy a bylo nutné obzvláště v případech, které nelze bez bližšího zkoumání konkrétních okolností důkladně vážit trestní odpovědnost obviněné osoby včetně pečlivé úvahy o vědomostní a volní složce úmyslu.
Obvodní soud pro Prahu 6 tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná trestní věc obviněného Ing. J. O. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom zejména znovu posoudí trestní odpovědnost obviněného, pokud bude třeba v nezbytném rozsahu doplní dokazování a znovu ve věci rozhodne. Podle §265s odst. 1 tr. ř. je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. října 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová