Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13.08.2014, sp. zn. 5 Tdo 769/2013 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.769.2013.1

sp. zn. 5 Tdo 769/2013-129 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2014 v řízení o dovoláních, která podali obviněný JUDr. D. T. , a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného JUDr. D. T. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 6 To 16/2013, obviněný L. K. , a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného L. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 6 To 17/2013, obviněný JUDr. J. B. , a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného JUDr. J. B. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 6 To 14/2013, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře proti všem jmenovaným obviněným pod sp. zn. 9 T 1/2007, takto: I. Z podnětu dovolání, která podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných JUDr. D. T., L. K. a JUDr. J. B., se podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušují usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 6 To 16/2013, (obviněný JUDr. D. T.), ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 6 To 17/2013, (obviněný L. K.), a ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 6 To 14/2013, (obviněný JUDr. J. B.). Dále se zrušují usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 11. 1. 2013, sp. zn. 9 T 1/2007, týkající se obviněných JUDr. D. T. a L. K., a usnesení ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 9 T 1/2007, týkající se obviněného JUDr. J. B. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře přikazuje , aby věc potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. II. Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněných JUDr. D. T., L. K. a JUDr. J. B. o d m í t a j í . Odůvodnění: U Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře bylo vedeno společné trestní řízení proti obviněným JUDr. D. T., L. K., JUDr. J. B., a dalším devíti spoluobviněným. Tento soud rozhodl usnesením ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 9 T 1/2007, ohledně obviněného JUDr. J. B., a dvěma usneseními ze dne 11. 1. 2013, sp. zn. 9 T 1/2007 ohledně obviněných L. K. a JUDr. D. T. tak, že podle §231 odst. 1 tr. ř. a §223 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. je každý z obviněných účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a podle čl. II rozhodnutí o amnestii Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře zastavil jejich trestní stíhání, u obviněného JUDr. J. B. pro skutek posouzený jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „tr. zákon“), a trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), c) tr. zákona spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zákona, u obviněného L. K. jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona a trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zákona, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, a u obviněného JUDr. D. T. pod bodem A výroku jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona, trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zákona, a jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona, spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zákona, pod bodem B výroku pak pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona. Proti všem uvedeným usnesením podala státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze stížnosti, z jejichž podnětu Vrchní soud v Olomouci napadená usnesení podle §149 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Poté nově rozhodl podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. usnesením ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 6 To 14/2013, tak, že obviněný JUDr. J. B. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a podle čl. II rozhodnutí o amnestii se trestní stíhání obviněného JUDr. J. B. pro skutek popsaný ve výroku usnesení vrchního soudu a právně posouzený jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona a trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), c) tr. zákona spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zákona zastavuje. Ohledně dalších čtyř dílčích útoků týkajících se společností Báňské stavby Most, a.s., Zemědělské družstvo Kravaře v Čechách „v likvidaci“, Mostecké obchodní sdružení – export, import, v.o.s. a Grafostroj, a.s., soud vrátil věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře k novému projednání a rozhodnutí. Usnesením ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 6 To 17/2013, Vrchní soud v Olomouci rozhodl, že obviněný L. K. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a podle čl. II rozhodnutí o amnestii se trestní stíhání obviněného L. K. pro skutek popsaný ve výroku usnesení kvalifikovaný jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona a trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona dílem dokonaný dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zákona, zastavuje. Ohledně jednoho skutku týkajícího se obchodní společnosti Báňské stavby Most, a.s., byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Usnesením ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 6 To 16/2013, stížnostní soud rozhodl, že obviněný JUDr. D. T. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a podle čl. II rozhodnutí o amnestii se trestní stíhání obviněného JUDr. D. T. pro skutek popsaný v části A výroku usnesení kvalifikovaný jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona, dále jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona dílem dokonaný dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zákona, a jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zákona, v části B výroku jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona zastavuje. Ohledně dalších čtyř dílčích útoků týkajících se společností Báňské stavby Most, a.s., Zemědělské družstvo Kravaře v Čechách „v likvidaci“, Mostecké obchodní sdružení – export, import, v.o.s. a Grafostroj, a.s., soud vrátil věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře k novému projednání a rozhodnutí. Skutky spočívaly v tom, že: A) JUDr. D. T. společně s JUDr. J. B., P. T., Ing. M. J. a L. K. jako stálé společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, která byla zaměřena na dosahování zisku soustavným pácháním úmyslné trestné činnosti, ve složení – JUDr. J. B., soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem, JUDr. D. T., správce konkurzních podstat, P. T., pověřený správcem konkurzních podstat k vedení podniků v úpadku, L. K., správce konkurzní podstaty a pracovník pověřený správcem konkurzních podstat ke zpeněžování a sepisování konkurzních podstat, Ing. M. J., znalec pro obor ekonomika, odvětví ceny a odhady se zvláštní specializací oceňování podniků, pověřený správcem konkurzních podstat nebo třetími osobami po předchozí dohodě se správcem konkurzní podstaty k vypracování znaleckých posudků v konkurzních řízeních, společně s dalšími osobami organizovalo a zajišťovalo prohlášení a průběh konkurzních řízení, zpeněžování konkurzních podstat společností způsobem odporujícím zákonu a v přímém úmyslu způsobit škodu na konkurzní podstatě a tím i věřitelům úpadce, přičemž docházelo k porušení jednotlivých ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ZKV), zejména: §2 odst. 3 ZKV – konkurzní řízení nebylo vedeno s cílem dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkurzní podstatu, za podmínek stanovených ZKV §8 ZKV – správcem byla soudcem ustavena ve věci podjatá osoba §8 odst. 2 ZKV – správce nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí §8 odst. 3 ZKV – nebyl dodržen postup při vyplácení odměny správce (její zálohy), podle tohoto ustanovení ve spojení s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení ZKV, a dále byly činnosti, k nimž je správce povinen, zadávány třetím osobám na účet podstaty bez souhlasu věřitelského výboru (resp. schůze věřitelů podle §11a ZKV) §12 ZKV – záměrně nebyl vykonáván dohled soudu nad činností správce §12a odst. 1 ZKV – o prohlášení konkurzu bylo rozhodnuto, aniž by bylo osvědčeno, že dlužník je v úpadku §27 a 27a ZKV – soudem i správcem byl obcházen postup při zpeněžení majetku §28 ZKV – nebyl dodržen postup při uspokojení odděleného věřitele §29 ZKV – soudu záměrně nebyly podávány zprávy o zpeněžování majetku, všichni obvinění jednali po předchozí vzájemné dohodě a v součinnosti s vědomím všech kroků, které činí další spoluobvinění, a posilováni vědomím, že se podílí na páchání trestné činnosti a že z důvodu existence jejich jednotlivých funkcí soudce, správce konkurzní podstaty, ředitele podniku, pracovníka pro zpeněžování podstaty a soudního znalce, je páchání trestné činnosti a zamýšlený následek dobře zabezpečen tak, aby vedl k požadovanému cíli, a takto bylo postupováno nejméně v níže uvedených případech: 1) po vzájemné předchozí dohodě všech obviněných ve spolupráci s dalšími osobami využili obvinění již podaného návrhu na prohlášení konkurzu na obchodní společnost Krušnohorské strojírny Komerční bankou, a.s., ze dne 11. 12. 2001, a dne 1. 2. 2002 JUDr. J. B. jako soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem vydal usnesení o prohlášení konkurzu pod č. j. 45 K 69/2001-159 na společnost Krušnohorské strojírny, a.s., a správcem konkurzní podstaty ustavil JUDr. D. T., poté JUDr. D. T. zaměstnal v podniku úpadce P. T. jako vedoucího úseku pro správu a zajištění konkurzní podstaty, na základě pracovní smlouvy č. ........ ze dne 8. 2. 2002, v jejímž bodě 14 bylo stanoveno, že zaměstnanec je povinen řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu společností, střežit a ochraňovat majetek společnosti před poškozením, ztrátou, zničením a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy společnosti, a dále L. K. jako zástupce vedoucího úseku pro správu a zajištění konkurzní podstaty, následně JUDr. D. T. a P. T. v období nejméně od 1. 2. 2002 do 31. 12. 2003 společně činili kroky k odčerpání majetku z podstaty ve prospěch s nimi spřízněných osob a v neprospěch podstaty a věřitelů, a to uzavíráním smluv nevýhodných pro úpadce, nebo s fiktivním předmětem plnění, na jejichž základě docházelo k proplacení díla, které nebylo provedeno vůbec nebo jen zčásti, neúčelným zaměstnáváním třetích osob, které práci pro úpadce nevykonávaly vůbec nebo nikoli v jeho prospěch, neoprávněným osobním čerpáním finančních prostředků a nevýhodným prodejem podniku úpadce nikoli za cenu, za kterou bylo možné majetek úpadce v daném místě a čase zpeněžit, L. K. s vědomím jaké úkony a v jakém úmyslu jsou JUDr. D. T. a P. T. činěny, vykonával pomocné práce asistenta obou obviněných a zajišťoval kontakt a podklady pro osoby a obchodní společnosti, v jejichž prospěch byl majetek odčerpáván, Ing. M. J. jako znalec z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, zvláštní specializace oceňování podniků, s plným vědomím toho, k jakému záměru budou použity a po předchozí vzájemné dohodě k rozsahu posudků a částce, k jaké je nutno s ohledem na tento záměr obviněných dospět, vypracoval záměrně nepravdivé, účelové a neprůkazné znalecké posudky č. ...... ze dne 27. 7. 2002 na ocenění areálu T., č. ........ ze dne 16. 1. 2003 na ocenění pohledávek úpadce a č. .......... ze dne 10. 6. 2003 na ocenění bytového fondu , které se měly stát a také staly podkladem pro stanovení nepřiměřeně nízké ceny částí podniku, areálu T. a souboru pohledávek úpadce, JUDr. J. B. úmyslně nevykonával dohled soudu a vydával usnesení, která usnadňovala a umožňovala protiprávní činnost správce, zejména vydal usnesení č. j. 45 K 69/2001-506 o souhlasu s prodejem mimo dražbu veřejným výběrovým řízením za nejvýhodnější nabídku s přihlédnutím k §27 odst. 2 věta šestá ZKV (závod Most-Komořany) a u závodu v Teplicích Újezdečku přímým prodejem za kupní cenu určenou dvěma znalci, přičemž tímto jednáním způsobili obvinění škodu ve výši: - 6.620.163 Kč na mzdových a personálních nákladech osob, zaměstnaných účelově nebo fiktivně Mgr. T. po prohlášení konkurzu, - 507.500 Kč za tři nesprávné a nepravdivé znalecké posudky Ing. M. J., - 758.000 Kč neodůvodněným a účelovým zvýšením nákladů úpadce spojených s externím vedením mzdové evidence a účetnictví společností Fibec s r.o., IČ 26711915, jejímiž statutárními orgány byli bývalí zaměstnanci úpadce, dosazení do podniku obviněným JUDr. D. T., - 9.980.000 Kč nedůvodným proplacením zálohy na skladování písemností úpadce na základě nevýhodné a účelově uzavřené smlouvy o skladování písemností ze dne 3. 2. 2003 se společností PAA Trade holding s r.o., IČ 25799959, - 40.491 Kč neoprávněným osobním čerpáním nákladů na pohonné hmoty a ubytování ze strany JUDr. T. z konkurzní podstaty, zejména v době jeho soukromých zahraničních pobytů ve Francii a Německu, - 2.985.700 Kč neúměrným zvýšením nákladů na ostrahu podniku úpadce společnostmi L. B., ochranná služba, IČ 69912629, Emporio s.r.o., IČ 61062481 a Oko 69 s.r.o., IČ 25032909, - 9.953.633 Kč neodůvodněným proplacením nadhodnocených faktur firmě Inttherm, s.r.o., IČ 25425668 za demolici stavby objektu č. 38 na základě faktury č. ...... ze dne 6. 5. 2002 na částku ve výši 543.024 Kč, opravu ocelové haly objektu č. ..., .... a .... na základě faktury č. .... ze dne 6. 5. 2002 na částku 1.456.417 Kč, a opravu části oplocení areálu na základě faktur č. .... až .... ze dne 1. 7. 2002 na částku v celkové výši 9.524.192 Kč, ačkoli fakturované práce byly ve skutečnosti provedeny v hodnotě pouhých 1,57 mil. Kč, - 11.500.000 Kč nevýhodným přímým prodejem části podniku úpadce, areálu K., smlouvou o prodeji věcí, práv a jiných majetkových hodnot sloužících k provozování části podniku uzavřené dne 14. 6. 2002 se společností Varimatik, a.s., IČ 25544187, za cenu, která neodpovídala ceně, které při řádném postupu bylo v daném místě a čase možné dosáhnout, - 11.965.000 Kč nevýhodným přímým prodejem části podniku úpadce, areálu T., smlouvou o prodeji věcí, práv a jiných majetkových hodnot sloužících k provozování části podniku uzavřené dne 31. 7. 2002 se společností Galaprint, a.s., IČ 25782452, za cenu, která neodpovídala ceně, které při řádném postupu bylo v daném místě a čase možné dosáhnout, - 350.000 Kč nevýhodnou dražbou části podniku úpadce, budov č. p. ... a ..., dne 22. 11. 2002 spřízněné a předem dohodnuté osobě, akciové společnosti Krušnohorské strojírny Komořany, za cenu, která neodpovídala ceně, které při řádném postupu bylo v daném místě a čase možné dosáhnout, - 4.564.000 Kč nevýhodnou dražbou části podniku úpadce, souboru pohledávek úpadce, dne 20. 3. 2003 spřízněné a předem dohodnuté osobě, akciové společnosti Karmar, IČ 00541478, za cenu, která neodpovídala ceně, které při řádném postupu bylo v daném místě a čase možné dosáhnout, - 5.000.000 Kč neodůvodněným proplacením zálohy na odměnu JUDr. T. dne 4. 7. 2002 v rozporu se shora citovanými ustanovením ZKV a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR, - 1.200.000 Kč vyplacením zálohy po nedůvodném a účelovém uzavření mandátní smlouvy ze dne 9. 12. 2002 se společností Brigitte Gill Česká republika, s r.o., IČ 25457284, s předmětem plnění činnost vedoucí k vymožení pohledávky úpadce Krušnohorské strojírny u Fondu Národního majetku, ačkoli k vymáhání této pohledávky ze strany společnosti Brigitte Gill dojít nemělo a také nedošlo, celková škoda činí nejméně 65.424.487 Kč v neprospěch konkurzní podstaty, a tím i věřitelů úpadce, 2) po vzájemné předchozí dohodě obviněného JUDr. J. B., L. K. a JUDr. T. ve spolupráci s dalšími osobami zajistili v únoru 2002 a v době následující L. K. a JUDr. D. T. prostřednictvím jim dobře známé osoby, P. R., jednatele společnosti Kesir s.r.o., IČ 26513137, vystavení faktury pro úpadce za práce ekonomického poradenství, které ve skutečnosti provedeny nebyly, dále fiktivní změnu sídla a firmy společnosti Tema HK, a.s., se sídlem Hradecká 173, Vysoké Mýto, na Retemu, a.s., se sídlem Moskevská 1/14, Most, tak, aby k rozhodování o prohlášení konkurzu byl místně a věcně příslušný JUDr. J. B. jako soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem, rozhodující v konkurzních řízeních úpadců se sídlem v okresech M., Ch. a Č. L., a podání návrhů na prohlášení konkurzu společností Kesir s r.o., a samotným úpadcem, a dne 2. 5. 2002 JUDr. J. B. jako soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem na základě nedostatečných podkladů, které plně neosvědčovaly úpadek ani existenci společnosti, vydal usnesení o prohlášení konkurzu pod č. j. 45 K 18/2002-33 na společnost Retema, a.s., a správcem konkurzní podstaty ustavil JUDr. Martu Čihákovou, přičemž věděl, že ve skutečnosti bude konkurzní řízení vést JUDr. D. T. ve spolupráci s L. K., a tito poté společně, JUDr. D. T. jako asistent správkyně konkurzní podstaty pověřený vedením konkurzního řízení a L. K. jako pracovník pro správu a zpeněžování podstaty činili kroky k odčerpání majetku z podstaty ve prospěch s nimi spřízněných osob a v neprospěch podstaty a věřitelů, a to uzavíráním smluv nevýhodných pro úpadce, neúčelným zaměstnáváním osob, neoprávněným osobním čerpáním finančních prostředků a nevýhodným prodejem podniku úpadce nikoli za cenu, které by bylo možné za řádného postupu v daném místě a čase dosáhnout, ačkoli v konkurzním řízení, vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod zn. 45 K 18/2002, bylo přihlášeno 36 pohledávek v celkové výši 143.329.752 Kč, a tímto jednáním způsobili věřitelům úpadce škodu ve výši: - 365.000 Kč na neodůvodněně vyplacených mzdových nákladech za JUDr. T. a L. K., - 85.185 Kč na neodůvodněně vyplacených a neschválených nákladech cestovného pro L. K., - 577.038 Kč neodůvodněným zvýšením nákladů na ekonomické a účetní služby poskytované Ing. H. K., - 492.000 Kč za vypracování znaleckého posudku, uhrazené prostřednictvím společnosti Ikama Real CZ s r.o., JUDr. Bohumilu Koutníkovi, v částce 500.000 Kč, ačkoli znalec Ing. Vondrů účtoval za provedenou práci pouze částku ve výši 8.000 Kč, - 26.171 Kč jako náklady společnosti s účelovým pronájmem nebytových prostor v M. s důvody fiktivní změny sídla společnosti, účtované společností SHD-Komes, a.s., IČ 44569891, - 16.874.000 Kč nevýhodným prodejem podniku úpadce za cenu, která neodpovídala ceně, které při řádném postupu bylo v daném místě a čase možné dosáhnout, - 700.000 Kč neodůvodněným proplacením zálohy na odměnu JUDr. Martě Čihákové za zpeněžení podniku úpadce v rozporu se shora citovanými ustanovením ZKV a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR, celková škoda činí nejméně 19.119.394 Kč v neprospěch konkurzní podstaty, a tím i věřitelů úpadce, 3) po vzájemné předchozí dohodě všech obviněných ve spolupráci s dalšími osobami v květnu 2002 zorganizovali a zajistili P. T. a JUDr. D. T. odkoupení pohledávek za obchodní společností ZKL Klášterec nad Ohří, a.s., a podání návrhu na prohlášení konkurzu společnostmi ČMP Klas s r.o., IČ 25175548, S7 spol. s r.o., IČ 47306637 a Horatius, a.s., IČ 26026023, dne 7. 6. 2002 JUDr. J. B. jako soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem na základě nedostatečných podkladů, které plně neosvědčovaly úpadek, vydal usnesení o prohlášení konkurzu pod č. j. 45 K 14/2002 na společnost ZKL Klášterec nad Ohří, a.s., a správcem konkurzní podstaty ustavil JUDr. D. T., ačkoliv obchodní společnost ZKL Klášterec nad Ohří, a.s., nebyla v úpadku ve smyslu §1 zákona č. 328/1991 Sb., poté JUDr. D. T. zaměstnal v podniku úpadce P. T. jako výkonného ředitele a L. K. jako pracovníka pro správu a zpeněžení majetku úpadce, JUDr. D. T. a P. T. v období od 7. 6. 2002 do dubna 2003 společně činili kroky k odčerpání majetku z podstaty ve prospěch s nimi spřízněných osob a v neprospěch podstaty a věřitelů, a to uzavíráním smluv nevýhodných pro úpadce, neúčelným zaměstnáváním osob, neodůvodněným zvýšením mezd původního managementu, neoprávněným osobním čerpáním finančních prostředků a nevýhodným přímým prodejem podniku úpadce nikoli za cenu, za kterou bylo možné majetek úpadce v daném místě a čase zpeněžit, L. K. s vědomím jaké úkony a v jakém úmyslu jsou JUDr. D. T. a P. T. činěny, vykonával pomocné práce asistenta obou obviněných a zajišťoval kontakt a podklady pro osoby a obchodní společnosti, v jejichž prospěch byl majetek odčerpáván, Ing. M. J. jako znalec z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, zvláštní specializace oceňování podniků, s plným vědomím toho, k jakému záměru bude použit, a po předchozí vzájemné dohodě k rozsahu posudku a částce, k jaké je nutno s ohledem na tento záměr obviněných dospět, vypracoval podle smlouvy o činnosti dle §591 obchodního zákoníku, uzavřené dne 31. 7. 2002 mezi Ing. M. J. a JUDr. D. T., nepravdivý a účelový znalecký posudek č. ...... o ceně ochranných známek podniku úpadce, zpracovaný v přesně nezjištěné době v měsíci srpnu 2002, který se měl stát a také stal podkladem pro stanovení nepřiměřeně nízké ceny podniku, soudce JUDr. J. B. úmyslně nevykonával dohled soudu a vydával usnesení, která usnadňovala a umožňovala protiprávní činnost správce, a to dne 28. 3. 2002, kterým povolil přímý prodej podniku, ačkoli v době vydání neměl k dispozici žádné podklady pro rozhodnutí, byl hospitalizován v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem a budova Krajského soudu v Ústí nad Labem byla z důvodu povodní uzavřena, přičemž záměrně obešel ustanovení §44 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění, stanovící postup při rozvrhu práce a překážce krátkodobé povahy, která brání soudci vykonat určitý úkon, dne 26. 9. 2002 v rozporu s ustanovením §28 ZKV vydal usnesení o uspokojení odděleného věřitele Komerční banky, a.s., ve výši 100% a téhož dne usnesení o vyplacení zálohy na odměnu správce bez potřebných podkladů o výnosnosti konkurzu, činnost obviněných vedla k následku, že zůstatek finančních prostředků v konkurzní podstatě činil pouhých 1,6 mil. Kč k datu zproštění JUDr. D. T. funkce správce, přičemž tímto jednáním způsobili obvinění škodu ve výši: - 1.425.175 Kč na mzdových nákladech osob, zaměstnaných neúčelně JUDr. T. po prohlášení konkurzu, - 268.400 Kč zvýšením mezd původního managementu, jejichž náplň práce převzaly osoby zaměstnané správcem, - 35.028 Kč neoprávněným osobním čerpáním nákladů na pohonné hmoty, jízdné a občerstvení ze strany JUDr. T. z konkurzní podstaty, - 200.000 Kč neúměrným zvýšením ceny za znalecký posudek, vypracovaný Ing. M. J., - 258.180 Kč neúměrným zvýšením nákladů na ostrahu areálu v měsíci srpnu 2002 společností L. B., ochranná služba, IČ 69912629 - 4.999.135,80 Kč neodůvodněným proplacením nadhodnocených faktur firmě Inttherm, s.r.o., IČ 25425668 za opravu objektu kuličkárny, která v této hodnotě provedena nebyla, - 55.000.000 Kč nevýhodným přímým prodejem podniku úpadce za cenu, která neodpovídala ceně, které při řádném postupu bylo v daném místě a čase možné dosáhnout, - 24.510 Kč neodůvodněným proplacením nadhodnocených faktur v rozporu s mandátní smlouvou ze dne 14. 9. 2002 uzavřenou mezi správcem konkurzní podstaty JUDr. D. T. a daňovou poradkyní ing. H. K.-EKSPO, IČ 15697444, - 984.373,80 Kč na mzdových a ostatních nákladech neodůvodněně zaměstnaných osob po prodeji podniku úpadce, - 5.000.000 Kč neodůvodněným proplacením zálohy na odměnu JUDr. T. za zpeněžení podniku úpadce v rozporu se shora citovanými ustanovením ZKV a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR, - 420.000 Kč neoprávněným proplacením faktur za ostrahu areálu po prodeji podniku úpadce společnosti L. B., ochranná služba, IČ 69912629, - 20.600 Kč neodůvodněným proplacením výdajů za vydání platební karty Maestro a za užívání telefonu P. T. za období leden až duben 2003, celková škoda činí nejméně 68.635.402,60 Kč a v neprospěch konkurzní podstaty, a tím i věřitelů úpadce, 4) po vzájemné předchozí dohodě všech obviněných ve spolupráci s dalšími osobami v době od 23. 10. do 5. 11. 2002 zajistili P. T. a JUDr. D. T. prostřednictvím dalších osob, s nimiž byli v pravidelném obchodním styku v rámci dalších konkurzních řízeních, odkoupení pohledávek za úpadcem a podání návrhu na prohlášení konkurzu společnostmi Pares stavební s r.o., IČ 26487179, M. S. a O. V., IČ 70095949, dne 18. 12. 2002 JUDr. J. B. jako soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem na základě nedostatečných podkladů, které plně neosvědčovaly úpadek, vydal usnesení o prohlášení konkurzu pod č. j. 45 K 16/2002 na společnost Stavební podnik Ralsko, a.s., a správcem konkurzní podstaty ustavil JUDr. D. T., JUDr. D. T. zaměstnal v podniku úpadce P. T. jako výkonného ředitele a L. K. jako pracovníka pro správu a zpeněžení majetku úpadce, JUDr. D. T. a P. T. od 18. 12. 2002 do 30. 6. 2003 společně činili kroky k odčerpání majetku z podstaty ve prospěch s nimi spřízněných osob a v neprospěch podstaty a věřitelů, a to uzavíráním smluv nevýhodných pro úpadce, neúčelným zaměstnáváním osob, neodůvodněným zvýšením mezd původního managementu, neoprávněným osobním čerpáním finančních prostředků a nevýhodným přímým prodejem podniku úpadce nikoli za cenu, které by bylo možné za řádného postupu v daném místě a čase dosáhnout, L. K. s vědomím jaké úkony a v jakém úmyslu jsou JUDr. D. T. a P. T. činěny, vykonával pomocné práce asistenta obou obviněných a zajišťoval kontakt a podklady pro osoby a obchodní společnosti, v jejichž prospěch byl majetek odčerpáván, Ing. M. J. jako znalec z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, zvláštní specializace oceňování podniků, s plným vědomím toho, k jakému záměru bude použit, a po předchozí vzájemné dohodě k rozsahu posudku a částce, k jaké je nutno s ohledem na tento záměr obviněných dospět, vypracoval v přesně nezjištěné době v měsíci březnu 2003 na základě ústní dohody mezi Ing. M. J. a JUDr. D. T. účelový znalecký posudek č. 003/0039/03 o ocenění podniku úpadce v hodnotě 50 mil. Kč, který se měl stát podkladem pro stanovení nepřiměřeně nízké hodnoty podniku, dne 2. 4. 2003 podal JUDr. D. T. žádost o přímý prodej podniku úpadce, k prodeji však již pro dočasné zproštění JUDr. J. B. funkce soudce a zproštění JUDr. D. T. funkce správce nedošlo, přičemž nový správce konkurzní podstaty Ing. Komeda dosáhl výtěžnosti v konkurzu jen prodejem bytového fondu z majetku SP Ralsko, a.s., formou dražby, 241 mil. Kč, prodejem vozidel a stavebních mechanizmů formou dražby částky 4.631.000 Kč a prodejem nemovitosti č. p. ..... zapsané na listu vlastnictví č. ...., vedené katastrálním úřadem v České Lípě, částku 3.700.000 Kč, a tímto jednáním způsobili věřitelům úpadce škodu ve výši: - 2.973.036 Kč na mzdových nákladech osob, zaměstnaných JUDr. D. T. neúčelně po prohlášení konkurzu, - 490.150 Kč na odstupném pro čtyři zaměstnance, kteří byli opět zaměstnáni v podniku úpadce od dubna 2003, přičemž ve skutečnosti pracovní činnost pro úpadce nepřerušili, - 35.000 Kč na rozdílu mezi skutečně vyplacenou odměnou výše uvedeným čtyřem osobám a dohodnutou odměnou, - 70.000 Kč na rozdílu mezi skutečně vyplacenou odměnou S. L., ve výši 120.000 Kč a dohodnutou odměnou ve výši 50.000 Kč, - 2.260.112 Kč neúměrným zvýšením nákladů na ostrahu objektů v době od února do června 2003, vyplacených České bezpečnostní společnosti, IČ 25030213, kdy ostraha objektů byla souběžně vykonávána i jinými bezpečnostními agenturami, které zabezpečovaly ostrahu jak v době před konkurzem tak v době konkurzu, - 750.000 Kč proplacením neúměrného zvýšení ceny za znalecký posudek, vypracovaný Ing. M. J., - 126.993 Kč neodůvodněným čerpáním finančních prostředků JUDr. D. T. na úhradu jeho soukromých výdajů v zahraničí, - 628.701,50 Kč neodůvodněným proplacením technické pomoci firmě INTTHERM, s.r.o., IČ 25425668, celkem nejméně 7.333.992,50 Kč, dále obvinění svým jednáním se pokusili poškodit věřitele o částky: - 1.444.729,22 Kč neúměrným zvýšením nákladů na ostrahu objektů společností Česká bezpečnostní společnost, za období od února do června 2003, vyfakturovaných, zaúčtovaných do účetnictví podniku úpadce, - 200.000 Kč neúměrným zvýšením ceny za znalecký posudek Ing. M. J., zařazený do účetnictví podniku úpadce, - 218.964,70 Kč neodůvodněným převzetím faktur od společnosti INTTHERM, s.r.o. a jejich zaúčtování do účetnictví podniku úpadce, - 199.331.000 Kč, která by vznikla případným přímým prodejem podniku úpadce za odhadní cenu 50.000.000 Kč, stanovenou posudkem Ing. M. J., přičemž z důvodu nastoupení nového správce konkurzní podstaty Ing. Komedy do funkce k proplacení faktur a prodeji podniku za uvedenou částku nedošlo, mohla však být takovým jednáním způsobena škoda v celkové výši nejméně 201.194.693,92 Kč, 5) po vzájemné předchozí dohodě obviněného JUDr. D. T. a JUDr. J. B. a dalších osob, v době po zajištění fiktivní změny sídla a firmy společnosti Union banka, a.s., na základě padělaných dokumentů tak, aby k rozhodování o prohlášení konkurzu byl místně a věcně příslušný JUDr. J. B. jako soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem, rozhodující v konkurzních řízeních úpadců se sídlem v okresech M., Ch. a Č. L., dne 31. 3. 2003 JUDr. J. B. jako soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem vydal usnesení o prohlášení konkurzu na majetek dlužníka Česká revitalizační, a.s. (dříve Union banka, a.s.), IČ 41034261, se sídlem Třebušická 5, Most, pod č. j. 45 K 14/2003 na základě nedostatečných podkladů, které plně neověřovaly úpadek a existenci společnosti Česká revitalizační, a.s., a tímto svým jednáním způsobil oprávněným akcionářům banky, jejíž základní kapitál činil 2,3 mld. Kč, ztrátu veškerých dispozičních práv, správcem konkurzní podstaty ustavil JUDr. D. T., který vzápětí začal činit kroky k odčerpání majetku z podstaty ve prospěch s nimi spřízněných osob a v neprospěch věřitelů, přičemž k majetkové újmě ke škodě podstaty a věřitelů z důvodu šetření věci nadřízenými justičními orgány a orgány činnými v trestním řízení nedošlo, B) JUDr. D. T. v součinnosti s dalšími osobami jako pověřený pracovník správkyní konkurzní podstaty Potraviny Ústí nad Labem, s.p ., JUDr. Martou Čihákovou, v úmyslu odčerpat neoprávněně finanční prostředky z podstaty ve prospěch dalších osob, předstíral v blíže nezjištěné době roku 2002 společně s další osobou kontrolu uložení písemností úpadce Státním archivem Litoměřice a zjištění nedostatků, poté co byl v důsledku této nepravdivé informace pověřen zajištěním řádného uskladnění podle požadavku Státního archivu předložil dne 12. 11. 2002 JUDr. Čihákové smlouvu o uskladnění písemností se společností PAA Trade Holding spol. s r.o., se sídlem ČSA 3230, Kladno, IČ 25799959, s tím, že odměna za skladování činí 2 mil. Kč, po podpisu smlouvy správkyní zaměnil část textu tak, aby částka za skladování činila 24.980.000 Kč, tento list opatřil neplatným razítkem úpadce a na základě faktury s pozměněným datem jejího vystavení zajistil dne 20. 11. 2002 proplacení uvedené částky z podstaty ve prospěch účtu firmy PAA Trade Holding spol. s r.o., čímž způsobil na konkurzní podstatě úpadce škodu ve výši 24.980.000 Kč. Označená usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadl dovoláním nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných, a také obvinění JUDr. D. T., L. K. a JUDr. J. B., všichni prostřednictvím svých obhájců. Nejvyšší státní zástupce podal své mimořádné opravné prostředky v neprospěch obviněných JUDr. D. T., L. K. a JUDr. J. B. u všech z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupce především vyjádřil nesouhlas s názorem Vrchního soudu v Olomouci, který jej v podstatě založil na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 29. 1. 1990, sp. zn. 10/90, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/1990, podle kterého bylo v případě aplikace aboličního ustanovení čl. V písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. ledna 1990 nutné vycházet jen ze základní trestní sazby uvedené ve zvláštní části trestního zákona. Tento judikát není podle dovolatele v současnosti využitelný na poslední amnestii, neboť zohledňoval „specifické společenské souvislosti“ v roce 1990 a obsahoval proto i rozšiřující výklad tehdejšího aboličního ustanovení. Nejvyšší státní zástupce také poukázal na odlišný charakter obsahu ustanovení §41 – 42 tr. zákona o zvlášť nebezpečné recidivě a §43 – 44 tr. zákona o pachateli trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení. Při posuzování trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zákona se tak podle nejvyššího státního zástupce jedná o „kvalifikovanou skutkovou podstatu sui generis a při posuzování podmínek aboličního stanovení bylo proto nutné u daného trestného činu vycházet z trestní sazby zvýšené podle §44 tr. zákona“. S poukazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1994 nejvyšší státní zástupce odmítl také další argument vrchního soudu, podle něhož účinky zvýšení trestní sazby podle §44 tr. zákona nastávají až poté, co je obviněný odsuzujícím rozsudkem označen za pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení. Dále nejvyšší státní zástupce připomněl, že v dané trestní věci byly trestné činy podle §255 a §256 tr. zákona posouzeny jako spáchané ve prospěch zločinného spolčení již v usnesení o zahájení trestního stíhání a poté následně i v obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně. Bylo tudíž povinností soudu se v rámci řešení předběžné otázky nejprve zabývat tím, zda i nadále je uvedená právní kvalifikace skutků odpovídající, a teprve poté případně rozhodnout o abolici. Svůj právní názor nejvyšší státní zástupce podpořil výkladem podmínek promlčení podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., kdy při určování délky promlčecí doby u pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení je třeba vycházet z horní hranice trestní sazby zvýšené o jednu třetinu (§44 tr. zákona, nyní §108 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). Nejvyšší státní zástupce tak zdůraznil, že při posuzování otázky, zda jde o trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let, bylo třeba vycházet z trestní sazby s horní hranicí trestní sazby zvýšené o jednu třetinu podle §44 tr. zákona, která u obou trestných činů představuje nikoli osm roků, ale deset let a osm měsíců. Ve všech dílčích útocích obou pokračujících trestných činů se tak jednalo o trestné činy, na které se čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 nevztahoval. U trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a tr. zákona vyjádřil nejvyšší státní zástupce názor, že ač by se s ohledem na horní hranici trestní sazby, jež nepřevyšuje deset let, jednalo o trestný čin podléhající abolici, byl tento čin spáchán v jednočinném souběhu s trestnými činy, na které amnestie nedopadá. Řízení o tomto trestném činu proto nelze zastavit, neboť by došlo k zastavení řízení o celém skutku. Mělo by tak o něm být rozhodnuto až v rámci budoucího meritorního rozhodnutí. Závěrem se nejvyšší státní zástupce vyjádřil ke skutku uvedenému pod bodem B) výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 6 To 16/2013, týkajícího se pouze obviněného JUDr. D. T. S ohledem na pravidla časové působnosti trestního zákona ve smyslu §16 odst. 1 tr. zákona, resp. 2 odst. 1 tr. zákoníku, bylo třeba posoudit trestný čin podvodu dosud kvalifikovaný podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona podle nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2010, tzn. jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se sazbou trestu odnětí svobody v trvání pět až deset let. Přestože v průběhu dosavadního trestního řízení nebyl tento skutek posouzen jako spáchaný ve prospěch zločinného spolčení, bude s ohledem na skutkové okolnosti, za nichž byl spáchán, zjevně nutné zabývat se v rámci předběžné otázky, zda i tento čin nebyl spáchán ve prospěch zločinného spolčení, a zastavení trestního stíhání umožní pouze negativní závěr této možné úvahy. Vzhledem ke všemu výše uvedenému tak nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil všechna označená usnesení Vrchního soudu v Olomouci ve výrocích, ve kterých bylo vysloveno, že obvinění JUDr. D. T., L. K. a JUDr. J. B. jsou účastni amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, a ve výrocích o zastavení trestního stíhání těchto obviněných a následně aby zrušil všechna tři usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, z nichž dvě byla vydána dne 11. 1. 2013 a další pak dne 10. 1. 2013, všechna pod stejnou sp. zn. 9 T 1/2007, a aby Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře přikázal věc všech těchto obviněných v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil pouze obviněný JUDr. D. T. Ten nejprve vytkl nejvyššímu státnímu zástupci, že promítal své názory na amnestii prezidenta republiky jako celek do jeho konkrétní trestní věci. Odmítnutí judikátu č. 37/1990 Sb. rozh. tr. označil za účelové, a zdůraznil, že v případě abolice u trestných činů určených sazbou, nelze přihlížet ke speciálnímu ustanovení trestního zákona zvyšujícího horní hranici příslušné trestní sazby. Upozornil na to, že v rozporu s tvrzením nejvyššího státního zástupce jsou v našem právním řádu ukotveny zásady garantující každému projednání jeho věci veřejně a v přiměřené lhůtě, což lze vypozorovat i v rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Obviněný dále odmítl požadavek nejvyššího státního zástupce na přehodnocení skutku kvalifikovaného podle §250 odst. 4 tr. zákona tak, aby byl posouzen rovněž jako spáchaný ve prospěch zločinného spolčení, a označil ho za překvapující a zcela neadekvátní. Závěrem svého vyjádření tak navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl nebo zamítl. Dovolání JUDr. D. T. zpracované obhájkyní JUDr. Radkou Procházkovou směřovalo proti výroku vrchního soudu, jímž bylo zrušeno zastavení trestního řízení u několika dílčích skutků, a v této části byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, v čemž spatřoval naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podstatou jeho námitek je nesouhlas se zrušením použití amnestie u dílčích skutků (resp. útoků), u kterých bylo „realizováno obvinění“ dovolatele až po 1. 1. 2005. Obviněný tak upozornil, že vztahuje-li se amnestie na pokračující trestný čin, pro který bylo zahájeno trestní stíhání před 1. 1. 2005, musí se použít na všechny dílčí útoky, jimiž je tento trestný čin naplněn. Poukázal na skutečnost, že jednání tvořící pokračující trestné činy, u nichž bylo zrušeno použití amnestie, byly orgánům činným v trestním řízení známy již od března 2005, avšak ke sdělení obvinění u nich došlo až mnohem později. Závěr vrchního soudu označil za nelogický, neboť ten sice označil trestný čin účasti na zločinném spolčení za trestný čin trvající, zároveň ale nevztáhl abolici na dílčí útoky obou pokračujících trestných činů, u nichž došlo ke sdělení obvinění až v letech 2005 a 2006. Obviněný upozornil na to, že ve věci původně spoluobviněného V. V. byla sdělena obvinění před i po datu 1. 1. 2005, ale V. V. byl pro tentýž trestný čin podle §163a tr. zákona plně amnestován. Argumentaci vrchního soudu, že u obviněného stejnému postupu brání skutečnost, že tento trestný čin spáchal v jednočinném souběhu s dalšími trestnými činy, resp. jejich dílčími útoky podle soudu nepodléhajícími amnestii, označil obviněný JUDr. D. T. za nepřesvědčivou a odporující zásadě, že zákon nesmí být vykládán k tíži obviněného, navíc u dvou spoluobviněných zcela rozdílně. V návaznosti na výše uvedené proto obviněný JUDr. D. T. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci v jeho zrušující části a „zastavení trestního řízení Krajským soudem v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře tímto fakticky potvrdil“. Další obviněný L. K. podal své dovolání prostřednictvím obhájkyně Mgr. Kateřiny Mayerové Bitterové proti té části výroku usnesení vrchního soudu, kterou bylo krajskému soudu uloženo, aby ohledně společnosti Báňské stavby Most, a.s., věc znovu projednal a rozhodl, a to z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Taktéž v něm poukázal na absenci odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu a s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu upozornil na to, že takovéto rozhodnutí je v rozporu s ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces. Dále vytkl stížnostnímu soudu, že ačkoli označil trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a tr. zákona za trvající trestný čin, neposoudil jednání obviněného jako celek, tzn. jeden trvající trestný čin, na který však bylo nutné vztáhnout amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Za nesprávné označil vyčlenění části trestné činnosti obviněného z aboličního ustanovení rozhodnutí o amnestii. Podle názoru obviněného je nutné věc posoudit tak, že okamžikem zahájení trestního stíhání bylo vydání prvního usnesení o zahájení trestního stíhání (resp. jeho doručení obviněnému), od data jeho vydání však uplynulo více než 8 let a na celou trestnou činnost obviněného tak dopadá čl. II amnestie z 1. 1. 2013. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadenou část výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 6 To 14/2013 napadl obviněný JUDr. J. B. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce Mgr. Rudolfa Axmanna, a stejně jako jmenovaní spoluobvinění je omezil na tu část výroku, kterou byla věc vrácena zpět krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí (lze však dovodit, že dovolání směřuje i proti výroku, jímž bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně ohledně té části, dalším výslovně napadeným výrokem vrácené stížnostním soudem). Tento svůj mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve označil napadené usnesení vrchního soudu za nepřezkoumatelné, neboť mu podle jeho názoru chybí odůvodnění. Pouhou obecnou formulaci, že jednočinný souběh pokračujícího trestného činu a trestného činu trvajícího je vyloučen, nepovažuje obviněný za dostatečnou, ale zejména postrádající jakékoli právní úvahy. Zároveň namítl, že v jeho případě zanikla trestní odpovědnost jako celek, nikoliv pouze u části skutku, což lze odvodit i ze samotného textu amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 2013, v opačném případě by bylo znění čl. II zpracováno jako čl. III odst. 4 rozhodnutí o amnestii. Vzhledem k tomu, že podle názoru obviněného JUDr. J. B. je ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. v projednávané věci nepoužitelné, mělo být jeho trestní stíhání zastaveno jako celek. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci v té části výroku, kterou byla věc vrácena krajskému soudu k opětovnému projednání a rozhodnutí, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Ke každému z dovolání obviněných JUDr. D. T., L. K. a JUDr. J. B. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiřího Siegla. Ve svých obsahově totožných argumentech poukázal na ustanovení §265a odst. 2 tr. ř., v němž jsou taxativně vyjmenovány rozhodnutí, proti kterým je možné podat tento mimořádný opravný prostředek. Rozhodnutí, kterým soud druhého stupně ruší rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení trestního stíhání a v tomto rozsahu mu věc vrací k novému projednání a rozhodnutí, v tomto výčtu obsaženo není, přičemž současně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 763/2013. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání všech obviněných podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustná. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda projednání dovolání nebrání formální důvody, a zjistil, že nejvyšší státní zástupce a také všichni obvinění jsou osobami oprávněnými k podání tohoto mimořádného opravného prostředku podle §265d odst. 1 písm. a) a b) tr. ř., obvinění tak učinili prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. ř.), všechna dovolání byla uplatněna v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e tr. ř.). Dále musel Nejvyšší soud posoudit, zda jsou dovolání přípustná ve smyslu §265a tr. ř., tj. zda směřují proti pravomocnému rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom Nejvyšší soud shledal, že podmínka přípustnosti dovolání nebyla splněna u dovolání všech obviněných s ohledem na rozsah, v němž byla uplatněna. Jak správně upozornil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovoláním obviněných, trestní řád totiž v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř. uvádí taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé, která mohou být tímto mimořádným opravným prostředkem napadena. Mezi nimi není zařazeno takové, jímž soud druhého stupně vysloví zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a tomuto soudu přikáže, aby věc v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl. Takový výrok totiž znamená, že v označené části, event. vůbec, bude nutné znovu rozhodnout o obžalobě, a nejedná se tak o konečné, navíc podle požadavku §265a odst. 1 tr. ř. pravomocné, rozhodnutí o skutku či skutcích, z nichž byl obviněný obžalován. Každé z dovolání obviněných JUDr. D. T., L. K. i JUDr. J. B. směřovalo proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci jako soudu druhého stupně, který podle §149 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře o účasti všech obviněných na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, a jejich trestní stíhání pro označený skutek či skutky zčásti zastavil podle §231 odst. 1 tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. Ve zbývající části, tj. ohledně jednání, u něhož stížnostní soud neshledal podmínky pro použití čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 2013, vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Všichni obvinění shodně omezili rozsah svých mimořádných opravných prostředků právě jen na tu část výroku stížnostního soudu, jíž byla věc vrácena Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, aniž by však, jak bylo uvedeno, napadli též výrok předcházející o zrušení odpovídající části usnesení soudu prvního stupně, a také shodně poukázali na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné hmotně právní posouzení spatřovali v rozdělení jednotlivých útoků pokračujících trestných činů na ty, které podléhají amnestii, a ty, na něž se podle právního názoru soudu druhého stupně nevztahovala, a ohledně nichž stížnostní soud nařídil konat hlavní líčení. Vzhledem ke zřetelnému vymezení rozsahu, v němž byla napadena usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 6 To 16/2013, obviněným JUDr. D. T., usnesení z téhož dne sp. zn. 6 To 17/2013, obviněným L. K., a usnesení rovněž ze 4. 4. 2013, sp. zn. 6 To 14/2013, JUDr. J. B., a podmínkám přípustnosti dovolání, jak vyplývají z ustanovení §265a tr. ř. a jsou stručně připomenuta výše, posoudil Nejvyšší soud jako soud dovolací všechna dovolání podaná obviněnými jako nepřípustná. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud dovolání každého z obviněných podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnout. Jiným způsobem bylo nutné posoudit naplnění formální podmínky přípustnosti u dovolání, která podal v neprospěch všech obviněných nejvyšší státní zástupce. Směřoval je sice proti stejným usnesením Vrchního soudu v Olomouci, ale proti té části jejich výroků, jimiž tento soud zastavil trestní stíhání obviněných JUDr. D. T., L. K. a JUDr. J. B. podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. z důvodu §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., na základě čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, uveřejněného pod č. 1/2013 Sb., pro skutky uvedené ve výrocích všech tří usnesení. Nejvyšší státní zástupce tudíž napadl dovoláním rozhodnutí ve věci samé, za něž je nutné považovat rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vyjmenované v ustanovení §265a odst. 2 písm. c) tr. ř. Vzhledem k naprosto shodnému rozsahu všech dovolání směřujících proti jednotlivým usnesením Vrchního soudu v Olomouci, který rozhodoval o každém z obviněných samostatně, byť ve stejný den, a především ke shodné argumentaci vyjadřující nesouhlas s důvody, jež předložil stížnostní soud na podporu svých rozhodnutí o použití čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 2013 na skutky označené v napadených výrocích ohledně všech tří obviněných, bude Nejvyšší soud zaujímat společné stanovisko k dovoláním nejvyššího státního zástupce, resp. věc týkající se obviněného JUDr. J. B., bude vypořádána v zásadě samostatně s ohledem na částečně odlišnou právní situaci. Nejvyšší státní zástupce uplatnil ve svých mimořádných opravných prostředcích dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněných, aniž by byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí podaných dovolání nejvyššího státního zástupce, proto na jejich podkladě přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadená usnesení Vrchního soudu v Olomouci, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a zjistil, že jsou podána oprávněně, neboť v dané věci nebyly splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání odkazem na čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 2013. Úvodem Nejvyšší soud pro připomenutí uvádí znění tohoto článku, podle něhož prezident republiky nařídil, „aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let“. Zásadní otázku, kterou je nutné zodpovědět pro možné použití citovaného aboličního článku, je proto nutné spatřovat v určení horní hranice trestní sazby jednotlivých trestných činů, pro které jsou obvinění stíháni, v případě jednočinného souběhu pak ještě vyřešení důsledků, jež by vyvolala případná částečná aplikace rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, tj. jen na některý v úvahu přicházející trestný čin. Jak vyplývá již z napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, je obviněný JUDr. D. T. trestně stíhán pro trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona dílem dokonaný dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, a poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona, oba spáchané ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zákona. Rozpětí kvalifikovaných trestních sazeb bez modifikace je v obou citovaných ustanoveních shodné a činí dva až osm let. Po zvýšení horní hranice o jednu třetinu v důsledku spáchání činů ve prospěch zločinného spolčení, jak obligatorně ukládá trestní zákon v §44 odst. 1, činí tato horní hranice deset let a osm měsíců. Obviněný L. K. je rovněž stíhán pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona dílem dokonaný dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zákona. Také u něho tedy po zvýšení trestní sazba převyšuje deset roků. Nejvyšší soud již v rámci řízení o dovolání v jiných trestních věcech týkajících se aplikace rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 2013 zaujal jednoznačné stanovisko k výkladu jeho ustanovení čl. II ve vztahu k určování výše trestní sazby odnětí svobody nepřevyšující deset let, která je podmínkou použití abolice. V rozhodnutí publikovaném pod č. 17/2014 Sb. rozh. tr. se jednoznačně přiklonil k názoru, že i v případech, kdy z hlediska ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), resp. §16 odst. 1 tr. zákona, nebude pro obviněného, u něhož je zkoumána abolice, příznivější právní posouzení trestného činu podle trestního zákoníku, a skutek bude tudíž posuzován podle doby jeho spáchání, tj. podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, bude třeba vycházet z hlediska trestnosti činu ze sazeb odpovídajícího trestného činu podle trestního zákoníku. Pro tento závěr našel Nejvyšší soud podporu nejen v gramatickém výkladu znění citovaného článku amnestie, kdy prezident výslovně odkázal na pojem „trestní zákoník“, ale též ve výkladu logickém, vycházejícím ze záměru prezidenta zastavit dlouhotrvající trestní stíhání, které s ohledem na nabytí účinnosti trestního zákoníku „až“ dnem 1. 1. 2010, muselo být zahájeno za účinnosti trestního zákona (nařídil zastavit trestní stíhání delší osmi let). Na tomto místě je možné předeslat, že právě s ohledem na zachování zásady obecné rovnosti a spravedlnosti, jak je zmínil Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí, je nutné stejným způsobem nahlížet i na další otázky související s výkladem amnestijního rozhodnutí, jak bude nutné učinit právě v této trestní věci, tj. zkoumat novou hmotně právní úpravu podle trestního zákoníku tam, kde přichází v úvahu. Příkladem může být právě stanovení horní hranice trestní sazby u trestných činů spáchaných ve prospěch zločinného spolčení, definovaného v ustanovení §89 odst. 17 tr. zákona, resp. ve prospěch organizované zločinecké skupiny, jak nově používá trestní zákoník postih této vyšší formy společné trestné činnosti a vymezuje ji v ustanovení §129 tr. zákoníku, její pachatele potom v §107 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem ke shodnosti základních okolností, jimiž obě právní úpravy trestního práva hmotného charakterizují a podmiňují posouzení trestných činů spáchaných ve prospěch zločinného spolčení, resp. organizované zločinecké skupiny a jejich pachatelů včetně ukládání trestu odnětí svobody, není pro potřeby tohoto rozhodnutí nutné zabývat se případnými odlišnostmi, neboť v zásadním ohledu významném právě pro rozhodnutí o podaném dovolání nejvyššího státního zástupce, tj. obligatorní zvýšení horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody o jednu třetinu, jsou obě úpravy totožné (srov. ustanovení §44 odst. 1 tr. zákona a §108 odst. 1 tr. zákoníku). Stejně je tomu i u horní hranice trestní sazby trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona se sazbou do osmi let, za který jsou stíháni obvinění JUDr. D. T. a L. K., jemuž odpovídá trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a sazba rovněž do osmi let. U trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona (obviněný JUDr. D. T.) je horní hranice trestní sazby rovněž osm roků, stejně jako u odpovídajícího trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Z výše uvedeného přehledu trestných činů, pro něž jsou obvinění v projednávané trestní věci stíháni, je zřejmé, že v rámci úvah o použití čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 2013 u obviněných JUDr. D. T. a L. K. bude nutné vyřešit otázku, zda je třeba vycházet ze zvýšené horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku a poškozování věřitele, u nichž převyšuje deset roků, nebo ze sazby uvedené ve zvláštní části trestního zákona bez zvýšení o jednu třetinu. Jedná se o stěžejní argument všech podaných dovolání nejvyššího státního zástupce, a teprve přijetím jasného stanoviska k němu, bude mít význam zabývat se i dalšími z dovolacích námitek, tj. zda a jaké trestné činy byly spáchány v jednočinném souběhu a případné důsledky přijatého řešení pro možnost zastavení trestního stíhání jen o některém z nich, a dále posouzením jednání obviněných, jež je předmětem jejich trestního stíhání, jako pokračování v trestném činu a trestný čin trvající. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná již vyslovené srovnání trestních sazeb uvedených trestných činů podle současně platné a předcházející právní úpravy, kdy horní hranice obou trestných činů také podle trestního zákoníku nepřevyšují deset let /srov. §§220 odst. 1, 3 a 222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku/. Vzhledem k argumentaci dovolání nejvyššího státního zástupce, která vychází z kvalifikací skutků podle trestního zákona, nikoli trestního zákoníku, a právě z důvodu shody trestních sazeb v obou trestních předpisech, bude se Nejvyšší soud k jednotlivým námitkám proti rozhodnutím týkajícím se obviněných JUDr. D. T. a L. K. držet terminologie trestního zákona z důvodu větší srozumitelnosti a přehlednosti úvah, jimiž byl Nejvyšší soud při zkoumání důvodnosti dovolání nejvyššího státního zástupce v této jeho části veden. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci zaujal právní názor, podle něhož je nutné pro účely použití čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii počítat horní hranici trestní sazby bez zvýšení o jednu třetinu podle §44 odst. 1 tr. zákona. Poukázal přitom na stanovisko bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 29. 1. 1990, sp. zn. 10/90, publikované pod č. 37/1990-I Sb. rozh. tr., které bylo přijato k výkladu čl. V písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. l. 1990 pro osoby stíhané jako zvlášť nebezpeční recidivisté ve smyslu §41 písm. a), resp. b) tr. zákona. V tomto článku prezident nařídil, aby nebylo zahajováno, v případě již zahájeného trestního stíhání, aby bylo zastaveno trestní stíhání pro úmyslné trestné činy spáchané přede dnem rozhodnutí o amnestii, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující tři roky. Bývalý Nejvyšší soud SSR se v podstatě bez bližší argumentace přiklonil k té části soudní praxe, která do doby přijetí tohoto stanoviska považovala za rozhodnou horní hranici trestu odnětí svobody stanovenou za jednotlivé trestné činy ve zvláštní části trestního zákona, tedy bez jejího zvýšení o jednu třetinu podle §42 odst. 1 tr. zákona. Jediným vysvětlením, které bývalý Nejvyšší soud SSR v tomto stanovisku poskytl, bylo zařazení ustanovení o zvýšení horní hranice trestní sazby „pod společným nadpisom Ukladanie trestu odňatia slobody obzvlášť nebezpečnému recidivistovi“. Výlučně z tohoto důvodu bývalý Nejvyšší soud SSR vyloučil jinou možnost použití ustanovení §42 odst. 1 tr. zákona než při ukládání trestu odnětí svobody, nikoli tedy pro výpočet horní hranice trestní sazby pro účely amnestie z 1. 1. 1990. Vrchní soud v Olomouci se v napadeném rozhodnutí prakticky vůbec nezabýval otázkou samotného rozhodnutí prezidenta o amnestii z 1. ledna 1990 a jejího „možného podobenství“ s rozhodnutím prezidenta republiky o amnestii 1. 1. 2013, a především rozdílu právní úpravy tzv. zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 tr. zákona a spáchání činu ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zákona. Stížnostní soud považoval citovaný judikát za přiléhavý i na posuzovanou trestní věc, a rovněž poukázal na zařazení ustanovení §§43 a 44 tr. zákona do oddílu „Ukládání a výkon jednotlivých trestů“, jak předtím učinil bývalý Nejvyšší soud SSR. Přitom Vrchní soud v Olomouci zdůraznil, že vyměření trestu odnětí svobody podle zvláštní (tudíž zvýšené) sazby nastává teprve poté, kdy soud rozhodne, že obviněný je skutečně pachatelem uvedeným v §43 tr. zákona, tzn. jeho odsouzením, což se do doby rozhodování vrchního soudu nestalo. Na to je možné reagovat ihned připomenutím jedné z dovolacích námitek, že právě z důvodu nutnosti vyřešení viny trestným činem spáchaným ve prospěch zločinného spolčení, může být teprve poté přistoupeno k ukládání trestu se zvýšenou horní hranicí trestu odnětí svobody a to obligatorně. Jestliže se otázka přípustnosti trestního stíhání posuzuje v době před vydáním odsuzujícího rozsudku, tak musí být v rámci řízení o předběžné otázce ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., najisto postaveno, jaký trestný čin zjištěný skutek naplňuje. Na takovou povinnost soudu reagovala již dříve dosud platná soudní judikatura, např. rozhodnutí publikované pod č. 9/1994 Sb. rozh. tr., na které případně odkázal i nejvyšší státní zástupce, avšak podobné znění lze nalézt i v novější judikatuře – viz rozhodnutí č. 8/2007 Sb. rozh. tr. Ze soudní praxe tudíž jednoznačně vyplývá, že pro použití ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat, nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii, je vždy nutné vyjasnit si otázku právní kvalifikace skutku, tj. znaky kterého trestného činu jím obviněný naplnil. Orgán činný v trestním řízení proto musí při rozhodování o přípustnosti trestního stíhání vzhledem k aboličnímu ustanovení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii nejprve vyřešit, pod jaké ustanovení trestního zákona je nutné podřadit skutek, pro nějž je, či má být, obviněný stíhán, a teprve poté zkoumat, zda podléhá konkrétnímu znění aboličního rozhodnutí, či nikoliv. Není přitom vázán právní kvalifikací skutku, jak je např. označena v usnesení o zahájení trestního stíhání či v obžalobě, a je povinností tohoto orgánu rozhodujícího o zastavení trestního stíhání učinit vlastní skutkový závěr a právně skutek podřadit tak, aby nebylo pochybností o tom, jaký trestný čin, či trestné činy obviněný spáchal. Určení právní kvalifikace skutku je pak otázkou předběžnou podle §9 odst. 1 tr. ř. Z odůvodnění napadených usnesení je zřejmé, že uvedenou judikaturu Vrchní soud v Olomouci nerespektoval, z jeho poměrně stručného odůvodnění vyplývá, že při zkoumání otázky přípustnosti dalšího trestního stíhání všech obviněných v této věci vycházel zřejmě z právní kvalifikace uvedené v obžalobě, event. z odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 9 T 1/2007, který však byl následně zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2012, sp. zn. 6 To 49/2011 a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Každopádně je zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci nepostupoval podle §9 odst. 1 tr. ř., nezaujal jednoznačný právní názor o právním posouzení skutků, pro které jsou obvinění postaveni před soud, a nutno podotknout, že tak předtím neučinil ani soud prvního stupně v rámci svého rozhodnutí o zastavení trestního stíhání dovolatelů pro všechna protiprávní jednání, pro které na ně byla podána obžaloba. Tento nedostatek procesního postupu je markantní také ve vztahu ke skutku, pro nějž je stíhán obviněný JUDr. D. T., kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, resp. s ohledem na ustanovení o časové působnosti trestního zákona (§16 odst. 1 tr. zákona, resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku) je pro něho příznivější kvalifikace podle §209 odst. 1, 5 tr. zákoníku. Jak totiž správně upozornil nejvyšší státní zástupce, popis skutkových okolností pod bodem B) výroku napadeného usnesení vrchního soudu by napovídal možné změně právní kvalifikace trestného činu podvodu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení. Na druhou stranu s ohledem na současné stadium trestního řízení, kdy v prvním odsuzujícím rozsudku nebyl obviněný JUDr. D. T. uznán vinným přísnější kvalifikací trestného činu podvodu jako spáchaného ve prospěch zločinného spolčení, resp. ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §209 odst. 1, 5 a §107 odst. 1 tr. zákoníku, bude nutné pečlivě zkoumat případnou změnu postavení tohoto obviněného k horšímu, jak vylučuje jedna ze základních zásad trestního řízení – zákaz reformationis in peius. Nicméně je možné již na tomto místě uzavřít, že bude povinností soudu prvního stupně ujasnit si i všechny okolnosti významné pro právní posouzení skutku kvalifikovaného jako podvod u obviněného JUDr. D. T. (ve svém odsuzujícím rozsudku totiž tento skutek kvalifikoval podle právní úpravy účinné v době spáchání činu), a teprve poté zvolit řešení odpovídající hmotnému právu a současně respektující procesní ustanovení a zásady trestního řízení. Zpět k právní námitce dovolání nejvyššího státního zástupce o charakteru stanoviska bývalého Nejvyššího soudu SSR publikovaného pod č. 37/1990 Sb. Dovolací soud se v podstatě ztotožnil se všemi argumenty, které proti názoru Vrchního soudu v Olomouci, který stanovisko bez dalšího přejal i do svého rozhodnutí, předložil nejvyšší státní zástupce. Především je úvodem třeba připomenout charakter rozhodnutí prezidenta republiky, jímž využívá své právo zakotvené v čl. 63 písm. k) Ústavy České republiky, udílet amnestii jako akt aplikace práva s určitými normativními prvky, které na rozdíl od milosti směřuje vůči předem neurčenému počtu osob, jež budou splňovat podmínky tohoto rozhodnutí prezidenta republiky (srov. Klíma, K. et al. Komentář k Ústavě a Listině. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 493). Konkrétně čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 2013, který přikazuje, aby se nezahajovalo nebo aby se nepokračovalo v již zahájeném trestním stíhání, je ustanovením aboličním, k jehož provedení se aplikuje ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. Je možné uvést, že příkaz abolovat určité trestné činy nevyplývá z Ústavy a je tudíž plně v rukou prezidenta republiky, v jakém rozsahu tohoto svého oprávnění využije a jakým konkrétním pachatelům udělí výsadu ukončení trestního stíhání za trestný čin, jehož se dopustili, event. se vyhnout trestnímu postihu vůbec. Poslední amnestie vyhlášená 1. 1. 2013 předpokládala naplnění tří kumulativních podmínek pro abolici, a to aby trestní stíhání nebylo vedeno proti uprchlému, od jehož zahájení muselo k datu vydání rozhodnutí o amnestii uplynout více jak 8 let, a muselo být vedeno pro trestný čin, za nějž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let. V projednávané trestní věci je předmětem rozdílných právních úvah naplnění třetí z citovaných aboličních podmínek, tj. zda jsou obvinění JUDr. D. T. a L. K., (shodně i obviněný JUDr. J. B.), stíháni pro trestný čin se sazbou nepřevyšující 10 let. Přestože dovolání nejvyššího státního zástupce proti usnesení stížnostního soudu ohledně obviněného JUDr. J. B. je založeno na stejných argumentech, nebude se jím Nejvyšší soud v této části zabývat, jak bylo již avizováno, a posoudí je samostatně. Podmínkou překročení desetileté hranice trestní sazby u již zmíněných trestných činů podle §255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona a §256 odst. 2 písm. a) odst. 4 tr. zákona je právní posouzení příslušných skutků označených shora jako spáchaných ve prospěch zločinného spolčení podle §43 odst. 1 tr. zákona, čehož se domáhá nejvyšší státní zástupce. Nejvyšší soud již poukázal na přijatý výklad rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 2013 publikovaný pod č. 17/2014 Sb. rozh. tr., posuzovat pokaždé konkrétní obsah aboličního ustanovení amnestie, (resp. amnestie vůbec), v němž prezident není omezován ani Ústavou a závisí tudíž zcela na jeho vůli, za jakých podmínek a v jakém rozsahu tohoto svého práva využije. Není proto možné zobecnit ani případné stanovisko soudní praxe, které je v souvislosti s výkladem určitého amnestijního rozhodnutí přijímáno, jak učinil Vrchní soud v Olomouci v této věci, pokud vycházel z rozhodnutí č. 37/1990 Sb. rozh. tr., a považoval je za účinné i ve vztahu k poslednímu rozhodnutí o amnestii z roku 2013. Jak již Nejvyšší soud naznačil, přiklonil se v zásadě ke všem argumentům, jimiž nejvyšší státní zástupce odmítl použití tohoto výkladového stanoviska na později vyhlášenou amnestii, zejména též k výrazné změně společenských poměrů, za nichž tehdejší prezident republiky své rozhodnutí učinil. Uvedená připomínka historického kontextu má svůj nemalý význam právě vzhledem k době, kdy prezident Václav Havel prakticky bezprostředně poté, co se ujal své funkce hlavy státu, využil právo dobrodiní všeobecné amnestie a snažil se tak učinit v co možná nejširším rozsahu. Nelze totiž přehlédnout, že formální podmínkou uznání pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zákona ve znění účinném ke dni vyhlášení amnestie v lednu 1990, bylo nejen opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu, ale takovým pachatelem mohla být i osoba, která soustavně páchala úmyslné trestné činy téže povahy, ač již byla pro takové trestné činy vícekrát potrestána. Velice krátce po změně společenských poměrů na takové přepínání trestní represe reagovala i legislativa přijetím novely trestního zákona provedené zákonem č. 175/1990 Sb., jímž byla právě druhá z citovaných formálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy vypuštěna. Přijaté stanovisko bývalého Nejvyššího soudu SSR tak jen v podstatě směřovalo k prosazení zřetelné vůle tehdejšího prezidenta republiky dopřát výhody aboliční části amnestie co nejširšímu okruhu pachatelů odsouzených za režimu, který nectil zásady, na nichž je vybudován demokratický právní řád. Jednalo se totiž většinou o osoby, které nebyly trestány za nebezpečnou trestnou činnost vysoké závažnosti, ale převážně za trestné činy proti majetku, byť jako recidivisté. Účelem této amnestie pak bylo určité narovnání trestního postihu s principy spravedlivého posuzování kriminálních činů ve vztahu k jejich závažnosti, reagující na přílišnou represi méně společensky nebezpečných kriminálních činů, za které však byly díky existenci citované formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, samozřejmě i při naplnění materiálního korektivu spočívajícím v podstatném zvýšení stupně nebezpečnosti pro společnost, jejich pachatelé odsuzováni. Jak správně připomněl nejvyšší státní zástupce, předmětný aboliční článek amnestie z roku 1990 dopadal na úmyslné trestné činy s trestní sazbou „jen“ do tří let. Za zvlášť nebezpečného recidivistu mohl být označen i pachatel opakovaně páchající např. „drobné krádeže“. Již z tohoto pohledu je zcela evidentní, že rozhodnutí č. 37/1990 Sb. rozh. tr. nelze přikládat obecnou působnost, kromě dalšího zejména z potřeby aplikovat vždy konkrétní amnestijní rozhodnutí podle jeho obsahu i účelu, a pokud tak Vrchní soud v Olomouci učinil, postupoval nesprávně. Důvodnost nelze přiznat ani jeho dalšímu, byť dle vlastního vyjádření podpůrnému, argumentu pro odmítnutí vycházet pro účely abolice z horní hranice trestní sazby zvýšené o jednu třetinu ve smyslu §43, resp. 44 tr. zákona. Jedná se o ustanovení sice zařazená v trestním zákoně do oddílu třetího, nazvaného „Ukládání a výkon jednotlivých trestů“, avšak jejich význam nespočívá pouze v hlediscích významných pro otázky trestání, nýbrž má dopad i na samotné posouzení trestné činnosti osoby páchající trestný čin ve prospěch zločinného spolčení, ať již jako člen zločinného spolčení, vědomě se členem zločinného spolčení nebo v úmyslu zločinnému spolčení napomáhat (viz §43 tr. zákona). Obě citovaná ustanovení byla zařazena do trestního zákona novelou provedenou zákonem č. 152/1995 Sb. jako součást dalších opatření směřujících k předcházení, odhalování, objasňování a postihování vyšších forem trestné činnosti označované jako „organizovaný zločin“. Právě s ohledem na rozšíření demokratických reforem i otevření volného pohybu osob včetně mezinárodního zločinu, vyvstala potřeba změn v právním řádu i vůči těmto nechtěným důsledkům demokratizačních společenských změn, mj. také reakcí na mimořádně závažnou formu páchání trestné činnosti jakou představuje fungování určitého společenství, jehož smyslem je páchat trestnou činnost, většinou typově velmi nebezpečnou (výroba a distribuce drog, obchod s lidmi, se zbraněmi apod.). Provedená novelizace trestního zákona nezařadila spáchání trestného činu ve prospěch zločinného spolčení jako okolnost podmiňující použití přísnější trestní sazby u jednotlivých skutkových podstat těch trestných činů, kterou jsou obvykle páchány v rámci organizovaného zločinu. Důvod byl však zcela praktický, neboť by bylo velmi obtížné definovat všechny trestné činy, u nichž v budoucnu může přicházet v úvahu právě tato forma společné trestné činnosti. Na rozdíl od v té době platné úpravy zvlášť nebezpečné recidivy, u níž bylo jednou z podmínek trestnosti spáchání zvlášť závažného trestného činu (srov. §41 odst. 2 tr. zákona), se ustanovení §43 tr. zákona vztahovalo na jakýkoli úmyslný trestný čin, jestliže byl spáchán za v něm uvedených předpokladů včetně materiální stránky činu. Lze tak konstatovat, že jen samotné zařazení ustanovení směřujících k možnostem přísnějšího postihu závažné kriminality skupin pachatelů, tj. činů spáchaných ve prospěch zločinného spolčení, do oddílu upravujícího ukládání a výkon trestů trestního zákona neznamenalo, že by šlo čistě o otázku trestání pachatelů těchto trestných činů, neboť šlo o okolnost, která podmiňovala použití vyšší trestní sazby, která tak představovala znak kvalifikované skutkové podstaty, bylo ji třeba prokazovat a hodnotit jak z hlediska formálních znaků, tak i ve vztahu k materiální podmínce. Bylo tudíž nutné i podle trestního zákona vyjádřit ve výroku o vině skutkové okolnosti, jež musely být podkladem naplnění těchto znaků a samozřejmě v právní větě jako čin spáchaný ve prospěch zločinného spolčení. Jestliže předcházející právní úprava novelizovaných ustanovení §§43 a 44 tr. zákona svou systematikou nevyjadřovala možná jednoznačně skutečnost, že jde o otázku viny pachatele, jenž spáchal čin ve prospěch zločinného spolčení, stalo se tak nepochybně v trestním zákoníku, účinném od 1. 1. 2010. Nová právní úprava nahradila dřívější pojem „zločinné spolčení“ pojmem „organizovaná zločinecká skupina“, ale z její definice v §129 tr. zákoníku vyplývá, že v podstatě převzala předcházející terminologii, přičemž soustavné páchání úmyslné trestné činnosti je smyslem a podstatou existence organizované zločinecké skupiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 11 Tdo 297/2009, publikované pod č. T 1298 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, sešit 67, 2010). Ani trestní zákoník neuvádí spáchání trestného činu ve prospěch organizované zločinecké skupiny jako tzv. kvalifikovanou přitěžující okolnost u jednotlivých skutkových podstat a činí tak ze stejného důvodu, jak bylo poznamenáno k předcházející právní úpravě. Nicméně nová právní úprava ustanovení o organizovaném zločinu, jeho pachatelích a jejich trestání, snad přehledněji a zřetelněji demonstruje, že spáchání činu ve prospěch organizované zločinecké skupiny je otázkou viny, tj. pachatel musí splňovat podmínky vymezené v §107 odst. 1 tr. zákoníku a teprve poté, co jsou splněny všechny zákonné předpoklady (definice pojmu podle §129 tr. zákoníku), tzn. je-li splněna okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (§107 tr. zákoníku), může, resp. v daném případě musí být ukládán trest ve zvýšené trestní sazbě v souladu s ustanovením §108 tr. zákoníku. Jedná se totiž o zvláštní sazbu trestu odnětí svobody a jde o obligatorní zvýšení horní hranice příslušné trestní sazby uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku a v horní polovině takto zvýšené sazby musí soud vyměřit pachateli trest. (Není však vyloučeno současné použití ustanovení §58 tr. zákoníku a mimořádně snížit trest odnětí svobody.) Na rozdíl od ustanovení v podstatě nahrazujícím institut zvlášť nebezpečné recidivy tj. §59 tr. zákoníku, kde je zvýšení horní hranice trestní sazby na úvaze soudu, tj. fakultativní, není u pachatele, který je uznán vinným spácháním činu ve prospěch organizované zločinecké skupiny, dán prostor soudu k úvaze o zvýšení horní hranice trestní sazby o jednu třetinu, a pokud soud neshledá podmínky pro naplnění použití §58 tr. zákoníku, musí takovému pachateli uložit trest podle této zvýšené trestní sazby. Vzhledem k tomu, že aboliční ustanovení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 2013 používá v textu termín „trestní zákoník“, jak již bylo vyloženo, dopadá nová právní úprava i na posuzování hranice horní trestní sazby, kterou je však nutné nejprve vyhodnotit v otázce viny pachatele, který měl spáchat trestný čin ve prospěch organizované zločinecké skupiny, (původně zločinného spolčení), jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. Jak správně namítal nejvyšší státní zástupce v dovolání, je povinností soudu nejprve zařadit zjištěný skutek pod konkrétní ustanovení trestního zákona, resp. trestního zákoníku včetně jeho kvalifikované skutkové podstaty, a teprve poté bude možné posuzovat přípustnost trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. v souvislosti s rozhodnutím o amnestii. (K tomu srov. nadále použitelnou judikaturu, např. rozhodnutí č. 64/1995 a č. 9/1994 Sb. rozh. tr.). Nakonec je možné upozornit na tu část odůvodnění napadeného usnesení, v níž sám vrchní soud poznamenal, že „vyměření trestu odnětí svobody dle zvláštní sazby“ (rozuměj zvýšené podle §44 tr. zákona, pozn. Nejvyšší soud) „nastává poté, pokud soud rozhodne, že určitá osoba je pachatelem uvedeným v §43 tr. zákona, tedy až je takto označena“ (viz str. 14 až 15 usnesení). Vrchní soud se však s tímto svým v podstatě správným názorem vypořádal pouze tím, že ve stadiu řízení, v němž napadené rozhodnutí učinil, nebyla vina obviněných vyslovena (po předcházejícím zrušení prvního odsuzujícího rozsudku), aniž by však respektoval ustanovení o předběžné otázce, jak bylo uvedeno. Další poznámku stížnostního soudu ohledně odkazu na ustanovení §59 tr. zákoníku v rámci reakce na jednu z námitek jím řešené stížnosti ohledně srovnání ustanovení o pachateli činu ve prospěch zločinného spolčení a zvlášť nebezpečném recidivistovi je nutné odmítnout jako zcela nepřípadnou z důvodů již uvedených (obligatorní a fakultativní zvýšení horní hranice trestní sazby podle §108 a §59 tr. zákoníku). Nejvyšší soud považuje rovněž za přiléhavou tzv. podpůrnou argumentaci nejvyššího státního zástupce při řešení otázky zvýšení horní hranice sazby pro účely abolice, v níž poukázal na další důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. jeho promlčení. Při určování délky promlčecí doby činu u pachatele, který se jej dopustil ve prospěch zločinného spolčení (organizované zločinecké skupiny podle nové terminologie) se vychází z horní hranice zvýšené trestní sazby, poté může být teprve přistoupeno k ukládání trestu se zvýšenou horní hranicí trestu odnětí svobody a to obligatorně, tj. ze zákona, neboť jde o znak kvalifikované skutkové podstaty. Proto je možné se připojit k takovému srovnání úvah souvisejících s důvody zastavení trestního stíhání, popř. nestíhatelnosti vůbec, ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř., jak ji zmínil nejvyšší státní zástupce, neboť není důvod posuzovat oba případy nepřípustnosti trestního stíhání odlišně. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů, které se z velké části shodují s námitkami uplatněnými v dovoláních nejvyššího státního zástupce, považuje usnesení Vrchního soudu v Olomouci za vadné v hmotně právním posouzení otázky právní kvalifikace jednání obviněných JUDr. D. T. a L. K. kvalifikované jako dílem dokonaný, dílem nedokonaný trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zákona a §8 odst. 1 tr. zákona u obou obviněných, a u obviněného JUDr. D. T. též jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona, oba spáchané ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zákona. Vrchní soud postupoval nesprávně, pokud odkazem na rozhodnutí publikované pod č. 37/1990 Sb. rozh. tr. nevzal v úvahu zvýšení trestní sazby podle §44 tr. zákona u obou těchto trestných činů, která je významná pro užití aboličního článku rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 2013. Vzhledem k tomu, že po zvýšení o jednu třetinu převyšují horní sazby obou kvalifikovaných skutkových podstat dobu 10 let, která je pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z tohoto důvodu hraniční, nebylo možné v současném stadiu trestní řízení ohledně těchto činů zastavit. Takovému postupu musí předcházet řízení o předběžné otázce podle §9 odst. 1 tr. ř., musí být tudíž postaveno najisto, zda oba obvinění jsou pachateli trestných činů spáchaných ve prospěch zločinného spolčení a teprve poté bude moci soud rozhodnout o jejich případné účasti na amnestii. Oprávněnou shledal Nejvyšší soud také námitku nejvyššího státního zástupce ohledně posouzení trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a tr. zákona, u něhož by s ohledem na sazbu, jež nepřevyšuje deset roků ani podle srovnatelné kvalifikace trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku, bylo možné čl. II rozhodnutí o amnestii použít. V posuzované trestní věci je však vyloučeno trestní stíhání všech obviněných zastavit z důvodu jeho nepřípustnosti, neboť tohoto trestného činu se obvinění měli dopustit v jednočinném souběhu s trestnými činy, na něž abolice nedopadá, jejich zvýšená trestní sazba totiž přesahuje 10 roků. Soudní judikatura již dlouhodobě zastává tento výklad způsobu řešení otázky související s rozhodnutím o aboličním ustanovení amnestie, a to jak pro stadium přípravného řízení, tak pro řízení před soudem. Např. podle rozhodnutí publikovaného pod č. 31/1969 Sb. rozh. tr. zakládá-li skutek v jednočinném souběhu několik trestných činů, z nichž jenom jeden nebo některé podléhají abolici, není možné trestní stíhání pro tyto trestné činy zastavit. V přípravném řízení se v takovém případě pouze obviněnému sdělí, že stíhaný skutek bude v důsledku amnestie posuzován jen jako trestný čin, na nějž se abolice nevztahuje. Dalším příkladem soudní praxe je rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 10. 1985, sp. zn. 6 Tz 48/85, publikovaný pod č. 37 v Bulletinu Nejvyššího soudu č. 3, ročník 1986, který sice reagoval na konkrétní aboliční ustanovení amnestie z 8. 5. 1985, avšak jeho platnost (na rozdíl od stanoviska publikovaného pod č. 37/1990 Sb. rozh. tr.) přetrvává až do současnosti, neboť řeší otázky nesouvisející s výkladem záměru či účelu samotného rozhodnutí o amnestii, nýbrž i právní teorií zastávané pojetí chápání vedení trestního řízení pro skutek, nikoli trestný čin, jehož označení je možné podle skutkových zjištění měnit a o řešení jednočinného souběhu trestných činů a důsledků s ním souvisejícím při splnění podmínek ukončení trestního stíhání některého ze sbíhajících se trestných činů. Nelze přijmout názor Vrchního soudu v Olomouci, jehož pramen navíc není z odůvodnění napadeného usnesení zřetelný, jímž „vyloučil jednočinný souběh v případě pokračování v trestném činu a v případě trvajících trestných činů“ (viz str. 16 dole napadeného usnesení). Nejvyššímu soudu není známa žádná skutečnost, jež by vyplývala ze zákona nebo konkrétního soudního rozhodování či publikované judikatury, která by takový názor opodstatňovala. Trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a tr. zákona je bezesporu trestným činem trvajícím, tj. takovým, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav a pak jej udržuje, nebo udržuje protiprávní stav, aniž zákon vyžaduje, aby jej současně vyvolal. Předmětem postihu je totiž právě udržování protiprávního stavu, který jeho pachatel stále obnovuje. Posuzuje se jako jediné jednání bez ohledu na délku trvání protiprávního stavu a za dobu jeho spáchání se považuje okamžik, v němž je ukončen protiprávní stav, v jehož trvání spočívá trestná činnost. Vrchní soud v Olomouci sice správně napravil chybné rozhodnutí soudu prvního stupně, který nerespektoval příslušná ustanovení o posuzování pokračování v trestném činu a nerozlišil jeho chápání v hmotném a procesním smyslu, nicméně sám se dopustil nesprávnosti, pokud odmítl možnost souběhu těchto dvou forem trestných činů z hlediska doby jejich spáchání (zřejmě správně uvažoval o souběhu jednočinném). Nutno přiznat, že uvedená pasáž napadeného usnesení nevyznívá dostatečně srozumitelně, tudíž bylo obtížné přesně chápat důvody, jež stížnostní soud k takovému vadnému postupu vedly. Nabízí se zde situace, kdy by byl vyloučen souběh trestný činů jako takový, k čemuž dochází např. tam, kde jsou trestné činy v poměru speciality či subsidiarity, což ale není v projednávané věci aktuální. V každém případě je nutné zdůraznit, že trvající trestný čin je spáchán až odstraněním protiprávního stavu, a tudíž je nutné jej chápat jako „zastřešující“ celé období, po které trvá udržování tohoto protiprávního stavu včetně dalších protiprávních jednání po tuto dobu spáchaných, která mohou naplňovat znaky pokračování v jiném trestném činu, spáchaném v jednočinném souběhu s trestným činem trvajícím. Pokud tedy po dobu „trvání“ trestného činu se pachatel v jednočinném souběhu dopouští pokračování v jednom či více trestných činů, není možné zastavit trestní stíhání pro ten ze sbíhajících se trestných činů, který by podléhal amnestijnímu rozhodnutí, neboť by to znamenalo rozhodnutí o celém skutku. Z hmotně právního hlediska se totiž jak trestný čin trvající, tak i pokračování v trestném činu považují za jediný skutek. V případech, kdy by přicházelo v úvahu užití aboličního článku amnestijního rozhodnutí ohledně některého z těchto trestných činů v řízení před soudem, dojde k tzv. vypuštění této právní kvalifikace a pachatel bude uznán vinným jen trestným (i) činem (y), na něž se abolice nevztahuje (í). O takovou situaci zřejmě půjde i v posuzované trestní věci, nicméně zatím nelze předjímat, s jakým výsledkem bude rozhodováno o celém skutku, pro který jsou obvinění postaveni před soud, tzn. znaky kterého z trestných činů budou skutková zjištění soudu naplňovat, a teprve poté bude muset soud zvažovat případné použití čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 2013. Dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněných JUDr. D. T. a L. K. proto shledal Nejvyšší soud důvodnými, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně zastavil jejich trestní stíhání, aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny zákonné podmínky, jak vyžaduje jedna z alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Se stejným výsledkem, byť nikoli na podkladě stejných úvah, posoudil Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného JUDr. J. B. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 6 To 14/2013, resp. jeho výroku, jímž bylo vysloveno, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, a proti výroku o zastavení jeho trestního stíhání. Jak bylo již konstatováno v úvodní části tohoto usnesení, námitky nejvyššího státního zástupce, jimiž projevil nesouhlas s napadeným rozhodnutím, resp. jeho citovanou částí, se kryjí s výhradami dalších dvou dovolání směřujících proti rozhodnutím spoluobviněných JUDr. D. T. a L. K., jak jsou interpretovány. Proto je zcela nadbytečné je znovu připomínat. Vzhledem k tomu, že bylo možné napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení přezkoumat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud postupoval i v souladu s ustanovením §265i odst. 3 tr. ř. K dovolací argumentaci lze zaujmout zcela shodný názor na vady usnesení Vrchního soudu v Olomouci spočívající v použití čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii jako v případě spoluobviněných, nicméně tomuto rozhodnutí bránila v první řadě jiná skutečnost, než vadná aplikace již zmíněného stanoviska bývalého Nejvyššího soudu SSR č. 37/1990 Sb. rozh. tr. Proti obviněnému JUDr. J. B. je vedeno trestní stíhání pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), c) tr. zákona spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zákona. Bez obligatorního zvýšení této horní hranice je sazba trestu odnětí svobody do deseti let, po jejím zvýšení však činí třináct let a čtyři měsíce. Tohoto trestného činu se měl obviněný dopustit v jednočinném souběhu s trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona, u něhož lze uložit trest odnětí svobody od dvou do deseti let. Jak již bylo vysvětleno v předcházející části tohoto usnesení, je třeba podmínku čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 2013 vymezující hranici sazby trestu odnětí svobody deseti let odkazem na trestní zákoník vykládat tak, že pro její naplnění je nutné v každé posuzované trestní věci vycházet z příslušného ustanovení trestního zákoníku, kterému odpovídá zjištěný skutek. Bude tomu tak i v případech, kdy z hlediska časové působnosti není nová právní úprava provedená zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, pro obviněného příznivější (srov. §2 odst. 1 tr. zákoníku, §16 odst. 1 tr. zákona). Jak Nejvyšší soud již vyložil v rozhodnutí publikovaném pod č. 17/2014 Sb. rozh. tr., pro účely aboličního článku této amnestie musí orgány činné v trestním řízení vždy vycházet ze sazeb podle trestního zákoníku, a pokud horní hranice takto určené sazby převyšuje deset let, nelze amnestii na tuto právní kvalifikaci skutku použít. (srov. též názor vyslovený v článku Gřivna., T., Říha., J. Amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 vyhlášená pod č. 1/2013 Sb. Trestněprávní revue, 2013, č. 2, s. 38 až 39) Přesně o takový případ se jedná u obviněného JUDr. J. B. ve vztahu k posouzení jeho protiprávního jednání jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákona. Podle v současnosti účinné právní úpravy by byl skutek kvalifikován jako trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, u něhož lze uložit trest odnětí svobody až na dvanáct let. Tato skutečnost tedy nedovoluje použít čl. II rozhodnutí prezidenta o amnestii z 1. 1. 2013, neboť uvedená kvalifikace skutku nesplňuje citovanou podmínku tohoto aboličního ustanovení. Ve vztahu k posouzení skutku tohoto obviněného jako trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona (podle trestního zákoníku účast na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1) spáchaného v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), c) tr. zákona platí, co bylo uvedeno v předcházející části tohoto usnesení o posuzování souběhu trestných činů, z nichž jenom jeden nebo více podléhají amnestii. Přestože hranice trestní sazby tohoto trestného činu podle nové právní úpravy, stejně jako u předcházející, nepřevyšuje deset let, tudíž by se jednalo o kvalifikaci, na níž dopadá aboliční článek amnestie, není možné zastavit trestní stíhání pro tento trestný čin, neboť by tím bylo rozhodnuto o celém skutku, který však může být právně kvalifikován jako trestný čin tomuto článku nepodléhající. Jak je tedy zřejmé, ani u obviněného JUDr. J. B. dosavadní skutková zjištění a jejich právní kvalifikace nedovolovala použití čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 2013 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci v části, v níž zastavil trestní stíhání tohoto obviněného je zatíženo vadou, pro kterou nemohlo obstát. Po provedeném přezkumu všech napadených usnesení stížnostního soudu na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch všech obviněných podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl tak, že zrušil nejen tato vadná rozhodnutí soudu druhého stupně, ale s ohledem na to, že stejnou vadou, tj. nesprávným výrokem o účasti obviněných JUDr. D. T., L. K. a JUDr. J. B. na amnestii prezidenta republiky z 1. 1. 2013 a výrokem o zastavení jejich trestního stíhání z důvodu §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. jsou zatížena také usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 11. 1. 2013, sp. zn. 9 T 1/2007, týkající se obviněných JUDr. D. T. a L. K., a ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 9 T 1/2007, týkající se obviněného JUDr. J. B., zrušil i tato předcházející rozhodnutí. Současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení či jejich části obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve věci bude tedy nutné pokračovat v hlavním líčení, dokončit jej do stadia rozhodnutí o vině všech obviněných a poté důsledně posoudit možnost právní kvalifikace skutků tak, jak budou zjištěny. Teprve v tomto procesním stadiu musí nalézací soud zvážit, zda budou některé z trestných činů, jejichž skutkovou podstatu bude konkrétní skutek naplňovat, podléhat aboličnímu ustanovení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 2013. Za této situace nebude možné takovou právní kvalifikaci použít tam, kde půjde o jeden či více trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu s trestným činem, či trestnými činy, které nepodléhají této amnestii. Jak bylo již podrobněji vyloženo v předcházející části tohoto usnesení, musí být nejprve náležitým způsobem vyřešena otázka viny u všech obviněných, teprve poté bude možné zkoumat právní kvalifikaci a neposoudit skutek jako trestný čin (trestné činy), na něž se abolice vztahuje. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání obviněných JUDr. D. T., L. K. a JUDr. J. B. podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. z důvodu jejich nepřípustnosti, o zrušení napadených rozhodnutí či jejich částí soudů obou stupňů včetně obsahově navazujících rozhodnutí a o přikázání věc znovu projednat a rozhodnout Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, mohl Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.). V Brně dne 13. srpna 2014 Předsedkyně senátu: JUDr. Blanka Roušalová