ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.795.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 795/2012-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2012 o dovolání, které podal obviněný J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 9 To 484/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 2 T 250/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání J. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 2 T 250/2009, byl obviněný J. D. uznán vinným trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009, (dále jen „tr. zák.“), trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a trestným činem neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. Za to byl odsouzen podle §208 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Obviněnému byla uložena povinnost nahradit škodu podle §228 odst. 1 tr. ř. jednak Všeobecné zdravotní pojišťovně a jednak poškozenému P. S.. Tento poškozený byl se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Na podkladě odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 9 To 484/2011, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a znovu sám rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněného uznal vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. Uložil mu úhrnný trest odnětí svobody podle §208 a §35 odst. 1 tr. zák. v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na dobu jednoho roku podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. Oba poškozené odvolací soud odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. ř.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný J. D. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Miroslava Hlavničky. Odkázal v něm na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Úvodem je vhodné uvést, že obviněný nejprve podal dovolání, v němž neoznačil žádný dovolací důvod. Na výzvu soudu v souladu s §265h odst. 1 tr. ř. doplnil své podání a také korigoval jeho původní rozsah. Jak správně připomněl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, dovolatel totiž původně v podstatě uplatňoval výhrady víceméně proti rozsudku soudu prvního stupně včetně právní kvalifikace skutku jako trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. V doplňujícím dovolání se již obviněný soustředil na výhrady proti skutku popsanému v rozsudku soudu druhého stupně, resp. proti právní kvalifikaci tímto soudem aplikované. Podle obviněného skutek nevykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví, a to jak jednání, tak příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem a především zavinění ke způsobení následku ve složce vědění. Podle přesvědčení obviněného soud nevěnoval dostatečnou pozornost samotnému vyjádření poškozeného, že trpí „psychickými záchvaty“ ve vypjatých situacích. Stejně se zachoval v automobilu a obviněný tak nemohl jeho chování předpokládat ani zabránit škodlivému následku. Připomněl rovněž tzv. princip omezené důvěry, který vylučuje odpovědnost obviněného za neočekávaný exces z běžného chování, jímž si poškozený vyvolal následek na zdraví. U druhého trestného činu neposkytnutí pomoci nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty, neboť obviněný jednak nezavinil dopravní nehodu, maximálně připustil, že byl jejím účastníkem. Ze všech důkazů vyplynulo, že se po zastavení svého vozidla vrátil neprodleně na místo, kde poškozený vyskočil a i přes odpor pracovníků zdravotní služby i samotného poškozeného mu poskytoval pomoc. V žádné obviněnému dostupné judikatuře není stanovena doba, během níž by měl účastník nehody poskytnout pomoc, proto se mu zdá nepochopitelné, že soudy jej uznaly vinným trestným činem neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák., resp. též trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. V závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání (zřejmě omylem nenavrhl též zrušení rozsudku soudu prvního stupně).
Jak již bylo naznačeno, nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Radka Doležela. Připomněl především výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který nepřipouští námitky proti skutkovým zjištěním včetně správnosti provedeného dokazování. Nelze tudíž přihlížet k té části dovolání, v níž obviněný vyjádřil nesouhlas právě se způsobem hodnocení dokazování v této věci. Výhrady, které poté vznesl proti právní kvalifikaci oběma trestnými činy, označil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za nedůvodné. Zjištění o průběhu chování obviněného a poškozeného, jež předcházelo vyskočení z okna jedoucího automobilu, a rovněž časová prodleva mezi tímto okamžikem a návratem obviněného na místo nehody poskytují dostatečný podklad pro uznání viny oběma trestnými činy. Poškozený navíc reagoval na výhrůžky obviněného, nešlo tak o zkratkovitou reakci a obviněný měl dostatek času alespoň výrazně snížit rychlost a zmírnit újmu na zdraví poškozeného. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tak považuje zavinění z vědomé nedbalosti ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu podle §224 odst. 1 tr. zák. za prokázané. Stejně tak bylo namístě kvalifikovat skutek jako neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák., neboť povinností obviněného bylo ihned po nehodě zastavit své vozidlo a poskytnout poškozenému potřebnou pomoc „neodkladně“. Ve vztahu k právní kvalifikaci oběma trestnými činy tak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství neshledal žádnou vadu a navrhl odmítnout dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný J. D. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.] prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a po včasném doplnění původního podání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se ve smyslu tohoto důvodu dovolání rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Není možné se jej dovolávat výhradami proti aplikaci procesních ustanovení soudy, tj. především ustanovení trestního řádu. Proto otázka dodržení procesních ustanovení včetně §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů při tomto posuzování nehraje žádnou roli. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. Dovolací soud je tak v podstatě vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy nižších stupňů a v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto může výlučně přezkoumávat postup ve věci rozhodujících soudů při aplikaci norem hmotného práva.
Obviněný učinil obsahem svých dovolacích výhrad zčásti takové námitky, které nemohou spadat pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Směřují totiž proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily jednotlivé provedené důkazy a jaké z nich vyvodily skutkové závěry. Obviněný v podstatě setrval na své obhajobě, jíž uplatňoval od počátku trestního stíhání, totiž, že příčinou zranění poškozeného bylo výlučně jeho vlastní chování, které obviněný ani nemohl předvídat a tudíž zabránit vzniku škodlivého následku. Pokud jde o následnou pomoc poškozenému, zopakoval, že nemohl zastavit vozidlo ihned na místě, kde poškozený vyskočil, ale musel odjet, aby nebránil v provozu. Podle jeho vlastní úvahy se však vrátil „neprodleně“ a snažil se poškozenému pomoci. V této části svého dovolání obviněný překročil rámec uvedeného dovolacího důvodu, a proto k ní Nejvyšší soud nepřihlížel.
Obviněný dále namítal, že při respektování tzv. principu omezené důvěry soudy nemohly dospět k jeho vině za ublížení na zdraví poškozeného. Přitom nesprávně upozornil na nutnost existence „nepřímého úmyslu“ pro naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §224 odst. 1 tr. zák. s tím, že je třeba „prokázat složku vědění o možnosti způsobení následku“. Zřejmě opomněl, že se jedná o nedbalostní trestný čin, k naplnění jehož subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost vědomá ve smyslu §5 písm. a) tr. zák., event. nevědomá podle §5 písm. b) tr. zák. Relevantní dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla ta část námitek, jimiž obviněný poukazoval na chybějící odpovědnost za jednání a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem, v důsledku čeho považoval za vadnou právní kvalifikaci skutku podle §224 odst. 1 tr. zák. U druhého z trestných činů, jimiž byl uznán vinným, tj. §208 tr. zák., podle obviněného soudy nesprávně zaměnily pojmy „účast na dopravní nehodě“ a „zavinění dopravní nehody“. Pokud dojde ke zranění přepravované osoby vlivem jízdy vozidla, je možné hovořit o dopravní nehodě, nikoli však v případech, kdy přepravovaná osoba se zraní při nastupování či vystupování z něj.
Přestože uvedené výhrady směřoval obviněný proti právnímu posouzení skutkových zjištění, nebylo možné přehlédnout, že podstatou všech jeho námitek je vlastně nesouhlas se způsobem vyhodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů. Nejvyšší soud proto nemohl přezkoumat podané dovolání podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť považoval případné právní námitky dovolatele za nedůvodné.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. (účinného do 31. 12. 2009) se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Zavinění pachatele - v daném případě v nedbalostní formě (§5 tr. zák.) musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Přitom zavinění z nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Na tomto místě je ovšem třeba poznamenat, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestně právním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele proto může mít povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Soudní praxe zastává názor, podle něhož při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i její subjektivní vymezení vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. (Viz č. 43/2002 Sb. rozh. tr.)
Krajský soud v Plzni uznal obviněného vinným oběma trestnými činy na podkladě zjištění, podle něhož dne 5. 9. 2008 po 20.00 hod. v S., v ulici J. vyzval obviněný poškozeného P. S., aby nastoupil do jeho osobního automobilu zn. Lancia Delta, poté, co poškozený usedl na sedadlo spolujezdce a očekával, že si promluví o manželském vztahu poškozeného a poměru mezi jeho ženou a obviněným, se obviněný vozidlem rozjel, přičemž poškozený v důsledku obavy o svůj život na základě předchozích výhrůžek od obviněného, si odepnul bezpečnostní pás a vylezl ze sedadla spolujezdce do okna pravých předních dveří automobilu, obviněný nezastavil ani nesnížil rychlost, poškozený vyskočil v prostoru autobusové zastávky při rychlosti vozu 30 až 40 km, dopadl hlavou na vozovku a utrpěl zlomeninu lebky v týlní oblasti a další ve výroku o vině specifikovaná poranění s následnou hospitalizací do 15. 9. 2008, pracovní neschopnost mu byla ukončena na jeho vlastní žádost dne 3. 10. 2008, když nadále u něho přetrvává porucha chuti a čichu. Poté, co poškozený zůstal ležet na vozovce v bezvědomí s viditelným zraněním, obviněný vozidlo nezastavil a neposkytl poškozenému pomoc, pokračoval v jízdě k nádraží a odstavil vůz na parkovišti, volným krokem přibližně po pěti minutách se vrátil zpět na 190 metrů vzdálené místo, kde již další osoby poskytovaly poškozenému pomoc a přivolaly záchrannou službu.
Především soud prvního stupně provedl správné zhodnocení výsledků doplněného dokazování, poté, kdy se věcí zabýval již podruhé podle pokynů odvolacího soudu. Na doplnění argumentů podporujících správné skutkové zjištění je možné připomenout významné okolnosti, které mohou blíže objasnit důvod skutečně neobvyklé reakce poškozeného. Jak již bylo naznačeno, manželka poškozeného udržovala intimní vztah s obviněným a hodlala se rozvést, což poškozený sice akceptoval, nicméně měl zájem na udržení vztahu. Ze strany obviněného docházelo v období od 10. 8. do 5. 9. 2008 k výhrůžným textovým zprávám (SMS) vůči poškozenému, za což byl dokonce postižen za přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Dokonce v den, kdy došlo k žalovanému jednání, obviněný znovu zaslal poškozenému výhrůžnou zprávu, tudíž je naprosto věrohodné, že poškozený sice dobrovolně na požádání své manželky nastoupil do vozidla obviněného, přitom očekával, že si spolu promluví. V žádném případě nepočítal s tím, že by s obviněným kamkoli odjel. Očekával, že dojde k rozhovoru o jeho dalším vztahu s manželkou. Poté, co mu obviněný neřekl, kam hodlá jet, je zcela logické, že poškozený se obával možného fyzického napadení od obviněného, tj. naplnění předcházejících výhrůžek. Obviněný přitom vůbec nereagoval na dotazy o důvodu a cíli jízdy a poškozený se rozhodl vozidlo opustit. Jeho fyzická dispozice a prostor ve vozidle, v němž se musel přemístit k bočnímu okénku tak, aby po jeho otevření vyskočil, předpokládala určitý časový prostor, podle zjištění orgánů činných v trestním řízení nejméně pět až sedm vteřin, aniž by však ze strany obviněného – řidiče, bylo na „zvláštní“ chování poškozeného jakkoli reagováno. Doba, kterou vyžadovala příprava k opuštění vozidla bočním okénkem pro dospělého normálně vysokého muže, byla dostatečná proto, aby obviněný nejenže mohl vnímat neobvyklé chování spolujezdce, ale dlouhá natolik, aby poměrně pomalu jedoucí automobil zastavil, přinejmenším maximálně snížil jeho rychlost. Ačkoli způsob opuštění vozidla, který poškozený zvolil, nepatří mezi tradiční a tudíž očekávané reakce na obavu či strach spolujedoucí osoby, nelze pominout, že nešlo o natolik náhlé a především rychlé jednání, které by nebylo možné přerušit, resp. zamezit předvídatelnému škodlivému následku, který musel nastat za situace, kdy obviněný ani nesnížil rychlost jím řízeného vozidla a ponechal poškozeného dokončit vyskočení na vozovku.
Je možné zcela odmítnout opakované tvrzení obviněného o tom, že nijak nemohl zabránit újmě na zdraví, k níž došlo pádem, neboť s ohledem na časovou prodlevu bylo v jeho silách reagovat na chování poškozeného zastavením, event. alespoň výrazným snížením rychlosti. Bez toho skutečně obviněný mohl předpokládat, že dojde k těžké újmě na zdraví poškozeného, který byl vzhledem k okolnostem dokonce ohrožen i na životě. Bylo proto důvodné po obviněném spravedlivě požadovat, aby vnímal probíhající děj ve vozidle a snažil se zabránit vzniku škodlivého následku na zdraví poškozeného. Jak již bylo připomenuto odkazem na soudní judikaturu, je při zkoumání možností účastníků silničního provozu předvídat, vždy nutné vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité situace (nejen v dopravě), která může být charakterizována celou řadou faktorů (tj. určitým místem, povahou komunikace, chováním dalších účastníků silničního provozu, apod.).
V dané věci Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že obviněný mohl věnovat větší pozornost chování poškozeného a přizpůsobit mu vlastní jednání, tj. zastavit, v čemž mu nic nebránilo. Jestliže ponechal poškozeného „dokončit“ jeho záměr opustit vůz za jízdy bočním okénkem, věděl, že může dojít k těžkému následku na zdraví poškozeného. Skutkové okolnosti rovněž dávají jasný podklad pro závěr o tom, že hlavní příčinou škody na zdraví poškozeného bylo právě jednání obviněného, neboť pokud by zastavil nebo přinejmenším výrazně snížil rychlost vozidla, k čemuž měl časový prostor, nemuselo dojít k vážné poruše zdraví poškozeného. Ze strany poškozeného se ani nejednalo o „náhlé“ opuštění vozidla, když jen těžko jej lze nazvat „vystoupením“, jak naznačoval obviněný ve svém dovolání. Nejedná se tudíž o „odpovědnost za následek“, jak tvrdí dovolatel, nýbrž o zavinění příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem a k samotnému následku, resp. účinku.
Dovolací soud tak nemá žádnou pochybnost o správné právní kvalifikaci skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., neboť všechny zákonem vyžadované znaky jeho skutkové podstaty byly naplněny včetně subjektivní stránky ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák. Nejedná se tak o případy, jimiž se soudy zabývaly např. v rozhodnutí publikovaném pod č. 28/1981 Sb. rozh. tr., podobně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2001, sp. zn. 11 Tz 128/2001, publikovaném pod č. T 291, svazek 12, ročník 2002 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, publikovaném pod č. T 746 ad 1., sešit 11, Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaným týmž nakladatelstvím. Právní názor vyslovený v citovaných rozhodnutích lze stručně shrnout tak, že po účastníkovi silničního provozu nelze požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel jinými účastníky provozu. V předmětné trestní věci se však nejedná o skutkově srovnatelný případ, neboť obviněný mohl následku na zdraví poškozeného předejít, minimálně výrazně snížit jeho intenzitu.
Stejný závěr je možné učinit i ohledně právní kvalifikace skutku jako trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. Není totiž žádných pochybností o tom, že předmětný skutek vykazoval znaky „dopravní nehody“, jak je definována v §47 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném v době spáchání skutku. Nejednalo se totiž o „řádné vystupování či nastupování“ do vozidla tvrzeného obviněným, nýbrž o událost, k níž došlo při jízdě, přičemž řidičem, který jízdu nepřerušil přes nebezpečí, jež prokazatelně hrozilo poškozenému, byl právě obviněný. Judikatura, pokud se vyjadřovala k době, jež je vyžadována k zastavení vozidla a k poskytnutí pomoci účastníku dopravní nehody, vychází jednoznačně z pojmu „neprodleně“, který je uveden v §47 odst. 2 písm. a) a c) citovaného zákona. To znamená, že poskytnutí pomoci osobě, která utrpěla zranění při dopravní nehodě, musí bezprostředně následovat poté, co se pachatel dozvěděl o nutnosti pomoci, aniž by přitom ohrozil sebe či jinou osobu. Ačkoli se obviněný od počátku snažil tvrdit, že zastavil na nejbližším možném místě z hlediska bezpečnosti provozu, opatřené důkazy vyvrátily jeho obhajobu. Skutečně nebylo nic, co by mu mělo bránit zastavit vůz ihned poté, co poškozený z něho vyskočil. V takový okamžik není třeba brát ohled na případný zákaz zastavení, neboť záchrana lidského života či zdraví má přednost před pravidly silničního provozu. Doba, za kterou se obviněný vrátil na místo nehody, svědčí o tom, že „nijak nespěchal“, i kdyby tehdy skutečně zvažoval dovolenost zastavení svého automobilu. Svědci V. P. a D. P. oba shodně odhadli, že obviněný se k nim dostavil asi po pěti minutách poté, co oni zastavili a začali pomáhat poškozenému ležícímu na vozovce. Rovněž z jejich výpovědí vyplynulo, že oni sami neviděli výskok poškozeného ani vozidlo obviněného, tudíž musela proběhnout ještě nějaká další minuta navíc, během níž obviněný pokračoval v jízdě po pádu poškozeného. Rozhodně tak lze vyloučit, že obviněný měl úmyslu poskytnout poškozenému pomoc po dopravní nehodě „neprodleně“, jak vyžaduje zákon. Všechny uvedené skutečnosti svědčí o správném právním posouzení této fáze skutkových okolností, jak učinily soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud proto posoudil dovolání obviněného J. D. jako nedůvodné, neboť zjištěný skutek nebyl nesprávně právně posouzen ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak tvrdil dovolatel. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího, a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová