ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.810.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 810/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. července 2006 o dovoláních podaných obviněnými Ing. V. Z ., a Ing. J. V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 14 To 366/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 135/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. V. Z. a Ing. J. V. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 3 T 135/2004, byli obvinění Ing. V. Z. a Ing. J. V. uznáni vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. a oběma byl podle §255 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, jako soud druhého stupně rozhodl dne 8. 2. 2006 usnesením, sp. zn. 14 To 366/2005, o zamítnutí odvolání obou obviněných.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, napadli obvinění Ing. V. Z. a Ing. J. V. dovoláními podanými ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Ve svých mimořádných opravných prostředcích oba citovali dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle názoru Ing. V. Z. nebylo prokázáno srozumění obviněných s porušením zákonných povinností, neboť z vyjádření ministerstva vnitra a právního a správního odboru ministerstva životního prostředí vyplývá, že jejich činnost byla v souladu se zákonem. Obviněný uzavřel smlouvy o dílo v dobré víře a v souladu se zákonem. Podle stanoviska úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jednáním obviněných nevznikla škoda. V rozporu s provedeným dokazováním jsou závěry soudu o pasivitě obviněného a jeho nedostatečném zájmu o naplnění obsahu smlouvy. Nebyl také proveden důkaz, který by obviněného usvědčoval z úmyslného jednání uvedeného v obžalobě. Nebyla zpochybněna odborná úroveň, kvalita ani cena pořízených fotografií a nikdo nestanovil hodnotu publikací, které získal stát do svého vlastnictví. Případná liknavost a nedůslednost obviněného mohla založit pouze jeho pracovněprávní odpovědnost a nikoliv odpovědnost trestněprávní. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek okresního soudu a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolatel Ing. J. V. vyslovil přesvědčení, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1 tr. zák., neboť nedošlo k naplnění znaků „vědomé nedbalosti“, značné škody a důležité povinnosti. Obviněný zjevně nesprávně citoval ustanovení trestního zákona i zákonný znak subjektivní stránky, přestože byl uznán vinným úmyslným porušováním povinností správy podle §255 odst. 1 tr. zák. a nikoliv podle §255a tr. zák., jehož znakem subjektivní stránky je vědomá nedbalost. Svědecká výpověď L. U. byla od samého počátku rozporuplná, nepřesná, emotivně zabarvená a zkreslující. Základem spolupráce mezi okresním úřadem a L. U. byly uzavřené smlouvy o dílo. Z jejich obsahu vyplývá, že publikace byla pořízena za účelem zpřístupnění údajů o stavu a vývoji životního prostředí podle §72 odst. 1 písm. f) zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a obviněný nepředpokládal, že L. U. bude účel smluv vykládat jinak. V průběhu řízení nebyla zpochybněna odborná úroveň, kvalita ani cena fotografií zhotovených na základě smlouvy o dílo. Publikace odpovídala smluvním ujednáním a proto v jednání obviněného nelze spatřovat ani eventuální úmysl ke způsobení škody. Dovolatel se snažil o co nejúčelnější nakládání s finančními prostředky státu, zjišťoval odbornost L. U. a obvyklé cenové relace pořízení fotodokumentace. Dovolatel jednal z pokynu svého nadřízeného Ing. V. Z. a po nástupu do funkce nepovažoval za účelné ani hospodárné práce na publikaci zastavit. Z vyjádření úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a ministerstva životního prostředí plyne, že státu nevznikla škoda. Z těchto důvodů obviněný Ing. J. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů jakož i další výroky na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal věc soudu prvního stupně nebo odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jeho názoru argumenty obviněných akcentují pouze některé okolnosti zjištěné při projednávání věci. Obvinění však popsaným jednáním naplnili znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřují proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání byla podána v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahují náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto je existence zákonem předvídaného důvodu dovolání podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Jako další se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda uplatněné námitky obsahově odpovídají formálně citovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a následně posuzoval jejich důvodnost.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Nejvyšší soud shledal, že většina námitek obviněného Ing. V. Z. z obsahového hlediska neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť namísto posouzení hmotně právního ustanovení zákona zpochybňovaly aplikaci procesních ustanovení trestního řádu upravujících hodnocení důkazů a konstrukci skutkového stavu věci. Nejvyšší soud proto nemohl jakkoli zkoumat důkazní sílu vyjádření ministerstva vnitra, ministerstva životního prostředí a stanoviska úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a jejich vliv na závěr o zavinění resp. způsobení škody obviněnými. Stejně tak nebylo možné posoudit, zda závěr soudů nižšího stupně ohledně pasivity obviněného a jeho nedostatečném zájmu o naplnění obsahu smlouvy jsou v rozporu s provedeným dokazováním. Obdobně tvrzením, že nebyl proveden důkaz prokazující, že by se obviněný dopustil úmyslného jednání uvedeného v obžalobě, prosazuje odlišné hodnocení důkazů provedených v řízení a nikoli odlišnou aplikaci hmotně právního ustanovení zákona. Z tvrzení dovolatele Ing. J. V. z obsahového hlediska neodpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky, kterými zpochybňoval výpověď svědka L. U. a poukazoval na odbornou úroveň, kvalitu a cenu fotografií zhotovených na základě smlouvy o dílo resp. vyjádření úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a ministerstva životního prostředí. Tvrzení, podle kterých se dovolatel snažil o co nejúčelnější nakládání s finančními prostředky státu, zjišťoval odbornost L. U. a nepovažoval za účelné práce na publikaci zastavit, potom nezpochybňují právní posouzení skutku a nejsou způsobilá vyvrátit závěr o naplnění znaků trestného činu.
Oproti námitkám uvedeným v předchozím odstavci však učiněné právní posouzení skutku zpochybňují a obsahově citovanému dovolacímu důvodu odpovídají námitky Ing. V. Z., podle kterých jednání obviněného mohlo založit pouze jeho pracovněprávní odpovědnost a nikoliv odpovědnost trestněprávní a podle kterých obvinění nebyli srozuměni se způsobením škody. Dovolatel Ing. J. V. pak zpochybnil právní posouzení skutku, když vyslovil přesvědčení o nenaplnění znaků vědomé nedbalosti ke způsobení značné škody, jakož i důležité povinnosti daného trestného činu. Nejvyšší soud proto posoudil tyto námitky z věcného hlediska a dospěl k závěru, že dovolatelům nelze přisvědčit.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému způsobí nikoli malou škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Ze zákona mají povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mimo jiné též osoby oprávněné činit jménem státu právní úkony při hospodaření s majetkem státu podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen maj. zák.). V tomto případě je vztah osoby k cizímu majetku založen na jejím právním postavení na základě pracovního zařazení v určité organizační složce státní správy. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek pak spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu dané povinnosti. Může k němu dojít konáním pachatele (aktivní činností), ale též opomenutím takového konání, k němuž byl povinen.
Obviněný Ing. V. Z. byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., který spočíval v tom, že obviněný „ve funkci vedoucího referátu životního prostředí v Ú. n. O. dal na podzim 2001 pokyn obviněnému J. V. k přípravě smlouvy, na základě které měla být vydána a také později vydána byla kniha s fotografiemi krajiny a zvěře autora L. U., kdy nejprve dne 5. 10. 2001 na Okresním úřadě v Ú. n. O. podepsal takto připravenou smlouvu o dílo, předmětem které bylo zhotovení fotodokumentace zvláště chráněných druhů obratlovců včetně zvěře okresu Ú. n. O. a běžných druhů obratlovců včetně zvěře ve zvláště chráněných územích, přírodních parcích a významných krajinných prvcích okresu s tím, že účelem pořízení fotodokumentace měla být dokumentace stavu a vývoje životního prostředí podle §72 odst. 1 písm. f) zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny v platném znění, pro přípravu pozdější obrazové publikace, přičemž si musel být vědom toho, že uvedený zákonný účel nebude připravovaná publikace plnit, dne 23. 11. 2001 podepsal platební poukaz, na základě kterého byla L. U. z rozpočtových prostředků Okresního úřadu, referátu životního prostředí a zemědělství v Ú. n. O. uhrazena cena díla ve výši 200.000,- Kč, dne 13. 3. 2002 pak podepsal smlouvu o dílo, uzavřenou s L. U. na přípravu a dodání obrazové publikace v předpokládaném nákladu 2.000 ks za částku 200.000,- Kč“. Tentýž trestný čin Ing. J. V. podle výroku rozsudku spočíval v tom, že „jako vedoucí oddělení zemědělství a ochrany přírodního prostředí Okresního úřadu v Ú. n. O. umožnil vydání fotografické publikace autora L. U. tím, že z pokynu svého nadřízeného v době od podzimu 2001 do jara 2002 zabezpečoval přípravu a kontrolu plnění výše uvedených smluv o dílo, přičemž si musel být vědom toho, že ve smlouvách uvedený zákonný účel nebude připravovaná publikace plnit, v době svého pověření řízením referátu životního prostředí Okresního úřadu v Ú. n. O. uzavřel s L. U. v Ú. n. O. dodatek ke smlouvě o dílo, jímž navýšil cenu sjednaného díla z původní částky 200.000,- Kč na částku 275.000,- Kč, která byla také L. U. v této výši v září 2002 uhrazena, uvedeným jednáním způsobili oba obvinění České republice zastoupené tehdy Okresním úřadem v Ú. n. O. celkovou škodu ve výši 400.000,- Kč, obviněný Ing. J. V. pak sám škodu 75.000,- Kč.“
Okresní soud v odůvodnění rozhodnutí (str. 5) poukázal na okolnosti, za kterých bylo dílo sjednáno, neboť fotograf L. U. při prvním jednání s obviněnými těmto předložil svou knihu a s obviněným Ing. V. Z. se dohodl na tom, že stejnou publikaci vytvoří pro okresní úřad s tím, že bude zachycovat zvěř v okrese Ú. n. O. Nebyly mu však poskytnuty žádné informace ani instrukce týkající se koncepce knihy (viz str. 6 citovaného rozhodnutí). Kniha obsahovala 3 strany obecného textu a 99 stran fotografií a přitom publikace zadaná pro okresní úřad měla být její obdobou. K tvrzení obviněného Ing. J. V., že v knize měly být vyfoceny zvláště chráněné druhy zvěře, okresní soud uvedl, že obsahovala pouze tři fotografie ohrožené zvěře. Na str. 7 rozsudku soud prvního stupně konstatoval, že fotograf neměl žádné informace ke zpracování textové části, žádal je po okresním úřadu a ani jeden z obviněných mu nesdělil, jak by měla vypadat textová část ani jaké konkrétní informace získané z činnosti okresního úřadu by měla kniha obsahovat. Když se opakovaně dožadoval zprostředkování kontaktu s někým, kdo by mu potřebné informace sdělil, byl odkázán na pracovníka agentury ochrany přírody a krajiny a informace získané od něj byly podkladem dvoustránkové předmluvy publikace. V knize se neobjevily žádné odborné informace, které by při své činnosti získal Okresní úřad v Ú. n. O. a které by bylo zapotřebí sdělit veřejnosti. Z hlediska distribuce knihy okresní soud zjistil (viz str. 7 rozsudku), že z celkového nákladu 2 000 výtisků jich 1 375 převzal myslivecký spolek, který je používal jako ceny do soutěží a začal je i zpeněžovat.
V rámci úvah o právní kvalifikaci posuzovaného jednání okresní soud reprodukoval práva a povinnosti obviněných, tehdejších zaměstnanců okresního úřadu ve funkci vedoucího referátu životního prostředí resp. vedoucího oddělení zemědělství a ochrany přírodního prostředí. Oba obvinění se podíleli na dispozicích s finančními prostředky, které byly okresnímu úřadu svěřeny státem. Vedoucí referátu měl přitom výslovně dbát na hospodárnost vynakládaní finančních prostředků. Soud poukázal na §72 odst. 1 písm. f) zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, který byl uveden ve smlouvách s L. U. Orgány, které vykonávají státní správu v ochraně přírody, jsou podle tohoto ustanovení povinny v rozsahu své působnosti vést přehled informací, který obsahuje mimo jiné důležité informace, jež se vztahují k výkonu a řízení ochrany přírody známé příslušnému orgánu, zejména údaje o stavu a vývoji životního prostředí. Obdobně zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů, upravuje možnost zpřístupňovat informace prostřednictvím vlastní ediční a publikační činnosti orgánů státní správy, jež plní úkoly v ochraně životního prostředí. Soud prvního stupně zdůraznil, že z citovaných předpisů je zřejmé, že předmětem zpřístupnění jsou informace, které státní orgány či orgány samosprávy získaly při své odborné činnosti a mají je k dispozici. V knize není jediná informace o stavu a vývoji životního prostředí, kterou by okresní úřad měl za povinnost sdělit veřejnosti a účelem publikace tedy zjevně nemohlo být poskytnutí informací získaných vlastní činností tohoto úřadu. Oba obvinění podle závěru soudu (str. 9) od počátku věděli, jak výsledné dílo bude vypadat. Chtěli po L. U., aby vytvořil stejnou knihu jako byla kniha „Z. r. s k.“ s tím rozdílem, že fotografie budou pocházet z okresu Ú. n. O. Okolnost, zda kniha zachycuje stav a vývoj životního prostředí, okresní soud nehodnotil, neboť bylo skutečností, že kniha neobsahovala žádné informace z činnosti okresního úřadu. Částka 475.000,- Kč tedy státem neměla být vůbec vynaložena.
Odvolací soud (viz str. 7 usnesení) taktéž dospěl k závěru, že oba obvinění byli od počátku srozumění s tím, že výsledná publikace nebude odpovídat ustanovení §72 odst. 1 písm. f) zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a to tím spíše, že obviněný Ing. J. V. vyjádřil pochybnosti o záměru nechat vyhotovit publikaci a s touto myšlenkou od počátku vnitřně nesouhlasil. K naplnění záměru zveřejnit v publikaci statistické údaje o výskytu zvěře na území okresu nebyl autor publikace smluvně zavázán. Oba obvinění museli navíc být přesvědčeni, že L. U. není odborně způsobilý a nemá dostatek informací k vyhotovení textové části publikace na potřebné úrovni.
Nejvyšší soud vyšel z výše popsaného skutkového stavu věci a shledal, že obvinění svým jednáním naplnili znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. a jejich dovolacím námitkám nelze přisvědčit. Toto usnesení je přitom již v pořadí druhým rozhodnutím dovolacího soudu v dané věci, přičemž soud setrval na právním názoru vysloveném v usnesení ze dne 23. listopadu 2005, sp. zn. 5 Tdo 1301/2005 [srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004-I., publikované v Trestněprávní revue/C.H.BECK, č. 6/2004].
Oba obvinění se v rámci výkonu svěřené části pravomoci okresního úřadu podíleli na přípravě a uzavření smluv, na základě kterých byla vydána kniha. Smlouva o dílo uzavřená obviněným Ing. V. Z. (č.l. 266) v článku II. určila předmětem smlouvy zhotovení fotodokumentace zvláště chráněných druhů obratlovců včetně zvěře okresu Ú. n. O. a běžných druhů obratlovců včetně zvěře ve zvláště chráněných územích, přírodních parcích a významných krajinných prvcích okresu. Fotografie měly být pořízeny za účelem dokumentace stavu a vývoje přírodního prostředí podle §72 odst. 1 písm. f) zákona č. 114/1992 Sb., současně měly být využity pro účely vydání obrazové publikace o přírodě okresu Ú. n. O. Později byla uzavřena také smlouva (č.l. 272) ohledně vydání 2 000 ks publikace s jinak totožně vymezeným předmětem. Cena plnění byla v obou smlouvách stanovena na 200.000,- Kč. Dodatkem ke smlouvě o dílo, byla později cena díla navýšena na částku 275.000,- Kč.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám dovolatele Ing. J. V., podle kterých obvinění svým jednáním neporušili důležitou povinnost a podle kterých jejich jednáním nebyla způsobena škoda. Jak již odůvodnil Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí, kniha neobsahovala dokumentaci stavu a vývoje životního prostředí v takové podobě, jakou má na mysli §72 odst. 1 písm. f) zák. č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Zmíněné ustanovení zavazuje orgány státní správy vést přehled informací vztahujících se k výkonu a řízení ochrany přírody známé příslušnému orgánu, zejména údajů o stavu a vývoji přírodního prostředí. Výsledek počínání obviněných, tj. informační zdroj neobsahující jakékoli faktografické údaje vztahující se k životnímu prostředí daného okresu nemůže být předmětem, na který by bylo potřebné (možné) vynakládat rozpočtové prostředky státu podle shora citovaného ustanovení, ani podle zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. V obou případech totiž předmětem publikační činnosti mohou být toliko informace, které státní orgány či orgány samosprávy získaly v mezích jejich pravomoci při své zejména odborné činnosti. Kniha však takové informace neobsahovala.
Oba obvinění se z titulu svého pracovního zařazení (tj. funkce vedoucího referátu životního prostředí resp. vedoucího oddělení zemědělství a ochrany přírodního prostředí okresního úřadu) podíleli na dispozicích se svěřenými finančními prostředky státního rozpočtu. Podle §14 odst. 1 maj. zák. byli zavázáni k účelnému a hospodárnému využívání majetku k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností tak, aby svým jednáním majetek nepoškozovali a neodůvodněně nesnižovali jeho rozsah a hodnotu. Podle §47 odst. 1 téhož zákona byli povinni plnit pracovní povinnosti s odbornou péčí. Nejvyšší soud již v předchozím rozhodnutí uzavřel, že povinnost, kterou obvinění porušili, je stanovena ve shora citovaném §14 odst. 1 maj. zák. Toto zákonné ustanovení stanoví minimální standard jednání fyzické osoby nacházející se v postavení, které ji opravňuje k nakládání s majetkem státu. Jak vyplývá z uvedeného, publikace, která byla výsledkem zadání obviněných, neodpovídala zákonným ustanovením vymezujícím pravomoc obviněných jako zaměstnanců okresního úřadu. Podle závěru Nejvyššího soudu obvinění způsobili vynaložení částky 475.000,- Kč na informační zdroj obsahující údaje s prakticky nulovou hodnotou a nijak nereflektující výsledky a poznatky získané jeho vlastní činností. Částka 475.000,- Kč vůbec neměla být vynaložena a představuje tak současně výši škody, kterou obvinění České republice zastoupené tehdejším Okresním úřadem v Ú. n. O. způsobili (obviněný Ing. J. V. sám způsobil škodu ve výši 75.000,- Kč., jak uvedl již okresní soud). Taktéž dovolací námitka podle které nebyla jednáním obviněných způsobena škoda je tedy zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou také námitku obviněného Ing. J. V., podle které nebyl dán znak zavinění resp. vědomé nedbalosti obviněných. Zavinění trestného činu shledaly soudy nižší instance v podobě nepřímého úmyslu a Nejvyšší soud jejich závěrům plně přisvědčil a odůvodnil své stanovisko již v dřívějším rozhodnutí. Uvedl, že kromě uzavření uvedených smluv je nutno k naplnění znaku porušení povinnosti resp. k posouzení subjektivní stránky jednání obviněných vzít v úvahu také jejich další počínání (nedostatečný zájem o naplnění obsahu smlouvy, když autoru knihy nebyly poskytnuty potřebné informace a součinnost, srozumění obviněného Ing. V. Z. s konečnou podobou publikace aj.). Dílo potřebný informační potenciál postrádalo a obvinění k tomu přispěli svým zaviněným jednáním resp. nejednáním v mezidobí od uzavření smluv po vydání knihy. K tomuto závěru dovolací soud dospěl i po zohlednění stanoviska ministerstva životního prostředí (č.l. 979) a listin doložených obviněnými do spisu v době následující po rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud tedy setrval na závěru o vědomostní a volní složce zavinění jednání obviněných v podobě nepřímého úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud se nezabýval zjevnou chybou v dovolání obviněného Ing. J. V. ohledně nesprávné citace ustanovení trestního zákona.
Konečně Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce Ing. V. Z., podle které jeho liknavost a nedůslednost mohla založit pouze jeho pracovněprávní odpovědnost a nikoliv odpovědnost trestněprávní. Přestože postup obviněných nepochybně znamenal také porušení povinností v rovině pracovního práva a odpovědnostní následky podle příslušných ustanovení zákoníku práce nelze v daném případě vyloučit, není tím vyloučena trestní odpovědnost obviněných. Trestní zákon totiž upravuje zčásti totožný předmět úpravy jako zákoník práce, s ohledem na odlišný účel úpravy však reguluje pouze režim nejzávažnějších zásahů do práv a povinností stanovených tímto předpisem. Chrání tedy nejvýznamnější objekty vyplývající ze skutkových podstat jednotlivých trestných činů a porušení těchto objektů sankcionuje ze specifických hledisek vyplývajících právě a jen z trestního zákona. Je proto přirozená situace, že plnění pracovních povinností je v běžných případech upraveno zákoníkem práce a teprve v okamžiku porušení některé pracovní povinnosti, které současně sankcionuje trestní zákon – tedy porušení zájmu chráněného trestním zákonem (tj. naplněním znaků skutkové podstaty trestného činu), nastupují následky stanovené v trestním zákoně. V tomto případě je třeba na totéž jednání aplikovat kromě pracovněprávních předpisů také ustanovení trestního zákona.
Lze tedy shrnout, že při dodržení povinností stanovených §14 odst. 1 maj. zák. by obvinění museli dospět k přesvědčení, že připravovaná publikace nebude odpovídat ustanovením zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů ani zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. Uzavřením smluv o dílo a svojí následnou pasivitou a nečinností ve vztahu k výslednému produktu, na který vynaložili statisícové částky ze státního rozpočtu, způsobili, že publikace neobsahovala zákonem požadované informace, nezveřejňovala výsledky činnosti okresního úřadu v oblasti ochrany životního prostředí a finanční prostředky státu byly tudíž na takové dílo vynaloženy v rozporu se zákonem. Obvinění tudíž státu způsobili nikoli malou škodu tím, že porušili podle zákona jim uložené povinnosti spravovat majetek státu. Naplnili tak znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud tedy shledal dovolání obou obviněných zjevně neopodstatněnými, neboť soudy nižšího stupně v právním posouzení naplnění znaků trestného činu – zavinění, škody, porušení důležité povinnosti jakož i možnosti souběhu pracovněprávní a trestněprávní odpovědnosti nepochybily. Nejvyšší soud proto obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. července 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová