ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.815.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 815/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. července 2006 o dovolání podaném obviněným P. K ., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 5 To 263/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 146/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 4 T 146/2003, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., za který mu byl podle téhož ustanovení uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Současně bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody a podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo uhradit škodu nejpozději ve lhůtě podmíněného odsouzení.
Jako soud odvolací rozhodl ve věci Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 5 To 263/2005, kterým k odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. K. uznal vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadl obviněný P. K. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou dovolacích námitek obviněného je tvrzení, že vymezení prokury v §14 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, je nutno vykládat tak, že prokurista je oprávněn činit úkony, k nimž dochází v obchodní společnosti (ve smyslu §§31 až 33 občanského zákoníku). Jedná se totiž o plnou moc sui generis, tedy zmocnění k takovým úkonům. Tato zákonná definice obsahu prokury však v žádném případě neznamená, že osoba takto jménem společnosti jednající (prokurista), je povinna plnit za společnost povinnosti, které jí ukládá právní předpis, tedy včetně odvodů daně a jiných povinných plateb státu. Jestliže tedy žádný právní předpis ani právní úkon neukládá prokuristovi plnit povinnosti uložené obchodní společnosti zákonem, nemůže prokurista ani ve smyslu §89 odst. 2 tr. zák. opominout splnění takových povinností. Tím je vyloučena i jeho trestní odpovědnost za trestný čin podle §147 tr. zák. Napadenému rozsudku dále vytkl, že neobsahuje konkrétní právní povinnosti prokuristy, jež by odpovídaly konkrétním právům, a jejichž porušením by mohl být obviněný event. uznán vinným. Formulace odvolacího soudu týkající se této otázky označil za „pozoruhodné“. V další části svého dovolání považoval za neprokázaný fakt, že by vědomě rozhodl pojistné a jiné platby neplatit, ani že zanikla povinnost představenstva společnosti platit tyto platby, event. že by tato povinnost přešla na prokuristu. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Uvedl, že v posuzovaném případě soudy závěr o zvláštní zákonem vyžadované vlastnosti pachatele neopíraly výlučně o jeho postavení prokuristy, neboť obviněný společnost po celou dobu také fakticky řídil. Byl to obviněný, který dával příkazy k provádění plateb a disponoval podpisovým vzorem. I v postavení prokuristy tedy dovolatel společnost nadále fakticky řídil a vykonával veškerou činnost spojenou s podnikáním. Proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání v neveřejném zasedání odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto je existence zákonem předvídaného důvodu dovolání podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Jako další se proto Nejvyšší soud zabýval se otázkou, zda formálně citovaný dovolací důvod, v podání označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvod uvedený v tomto ustanovení trestního zákona.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V daném případě dovolací námitky prosazovaly závěr, že obviněný se v postavení prokuristy obchodní společnosti nemohl dopustit daného trestného činu a zpochybňovaly tak naplnění znaku subjektu trestného činu. Z obsahového hlediska tedy odpovídaly danému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud proto v rozsahu těchto námitek přezkoumal napadený rozsudek a shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zák. se dopustí, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Pachatelem tohoto trestného činu může být jen plátce (zaměstnavatel). Jde o konkrétní subjekt se zvláštní vlastností ve smyslu §90 odst. 1 tr. zák. Pokud je plátcem (zaměstnavatelem) právnická osoba, uplatní se ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. a trestně odpovědnou bude fyzická osoba, která jednala jménem právnické osoby. Může to být statutární orgán, člen kolektivního statutárního orgánu, ale též jiná fyzická osoba, která jednala jménem právnické osoby (např. vedoucí zaměstnanec), jestliže je důsledkem jejího rozhodnutí neodvedení sražených plateb (srov. č. 53/2000 Sb. rozh. tr.). V konkrétním případě tedy nelze vyloučit trestní odpovědnost i jiné fyzické osoby odlišné od statutárního orgánu právnické osoby, zvláště za situace, kdy v dosud existující právnické osobě statutární orgán sice formálně existuje (svědek J. M. jako předseda představenstva akciové společnosti), ale fakticky osobně nevyvíjí žádnou činnost ve vztahu k fungování obchodní společnosti a jeho práva (a jim odpovídající zákonné povinnosti) vykonává jiná osoba, přičemž není vyloučeno, aby touto osobou byl např. prokurista. Dovolání lze přisvědčit v tom, že ze zákonného vymezení postavení prokuristy, (pokud není doplněno speciálním zmocněním rozšiřujícím příslušné ustanovení zákona), sama o sobě nevyplývá jeho povinnost, aby za podnikatele (resp. plátce ve smyslu ustanovení §147 tr. zák.) zajistil řádné odvedení pojistného a jiných zákonných plateb, jak je uvedeno v obviněným citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 11 Tdo 972/2003. O takový případ, který má na mysli právní věta tohoto rozhodnutí, se však v předmětné věci nejedná.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě byla plátcem daně právnická osoba - společnost I. P., a.s., je nutno přihlédnout k §90 odst. 2 tr. zák., podle kterého jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Trestnost jednání obviněného P. K. - neodvedení povinných dávek společností I. P., a.s. - je tak podmíněna existencí jeho oprávnění a odpovídajících právních povinností jednat jménem této společnosti (nositele zvláštního postavení plátce). Existenci těchto právních povinností dovolatel svými námitkami zpochybnil.
Podle §14 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, prokurou zmocňuje podnikatel prokuristu ke všem právním úkonům, k nimž dochází při provozu podniku, i když se k nim jinak vyžaduje zvláštní plná moc. V prokuře však není zahrnuto oprávnění zcizovat nemovitosti a zatěžovat je, ledaže je toto oprávnění výslovně v udělení prokury uvedeno. Omezení prokury vnitřními pokyny nemá právní následky vůči třetím osobám. Zatímco jednatel společnosti s ručením omezeným (člen představenstva akciové společnosti) je statutárním orgánem jednajícím jménem společnosti, prokurista je zástupcem společnosti jednajícím za společnost v rámci úkonů týkajících se podniku.
Podle tzv. skutkové věty rozsudku Městského soudu v Praze se obviněný dopustil trestného činu tím, že jako prokurista společnosti I. P., a.s. nesplnil svou povinnost vyplývající z §38h odst. 10 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a Finančnímu úřadu pro P. neodvedl úhrn záloh na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků v celkové výši 416.924,- Kč, ačkoliv příslušné částky záloh strhával zaměstnancům společnosti ze zdanitelných mezd zúčtovaných v období od ledna 1999 do července 2000 včetně. Dále nesplnil svou povinnost vyplývající z §5 odst. 1 zák. č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších přepisů, a na účet V. zdravotní pojišťovny České republiky, resp. na účet O. zdravotní pojišťovny z. b., p. a s. neodvedl část pojistného na všeobecné zdravotní pojištění ve výši 98.036,- Kč resp. ve výši 6.844,- Kč, které byl povinen uhradit za zaměstnance společnosti pojištěné u této společnosti, ačkoliv těmto zaměstnancům příslušné částky srazil z mezd vyplacených v období od února 2000 do července 2000 včetně. Konečně obviněný nesplnil svou povinnost vyplývající z §8 odst. 1 zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a P. správě sociálního zabezpečení neodvedl za zaměstnance společnosti pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 76.668, Kč, ačkoliv je zaměstnancům srazil z příjmů zúčtovaných od února do července 2000 včetně.
Obvodní soud v odůvodnění rozsudku (str. 6) konstatoval, že obviněný byl jediným, kdo společnost fakticky řídil, rozhodoval o platbách, uzavíral pracovní smlouvy, disponoval s finančními prostředky na účtech společnosti a v předcházejícím období řádně odváděl daně, pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění, jakož i příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Společnost vedl a vystupoval za ni navenek na základě funkce předsedy představenstva a později prokuristy společnosti. Obviněný kompletně ovlivňoval finanční politiku společnosti a byl za ni plně odpovědný. Členství J. M. v představenstvu společnosti bylo naproti tomu toliko formální.
Odvolací soud přesto, že rozsudek soudu I. stupně zrušil, ve svém novém rozhodnutí prakticky převzal skutková zjištění nalézacího soudu. Skutkovou větu výroku odsuzujícího rozsudku upravil tak, že obviněný nejednal jako předseda představenstva, ale pouze v postavení prokuristy. Na straně 4 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že obviněný jako prokurista byl v inkriminovaném období jedinou osobou, která rozhodovala o veškeré činnosti společnosti. Přesto nezajistil, aby v této době společnost zasílala poplatky na uhrazení zákonných dávek. Z hlediska subjektivní stránky si byl velice dobře vědom svých povinností. Městský soud se zabýval také námitkou, podle které měl obviněný jako prokurista společnosti pouze oprávnění uvedená v §14 obch. zák., a nikoli odpovídající povinnosti. Podle názoru soudu nelze oddělovat oprávnění od povinností. Obviněný si musel být velice dobře vědom povinnosti společnosti platit předmětné odvody a pakliže nedal v rozhodném období pokyny k jejich proplacení, učinil tak úmyslně. Přestože odvolací soud nesprávně v popisu skutku označil, že obviněný neplnil vyjmenované zákonné postavení v postavení prokuristy, z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývají jednoznačné skutkové závěry o tom, že to byl jedině obviněný, který i v právním postavení prokuristy, osobně řídil chod celé společnosti a to jak ve funkci zaměstnavatele, tak i ve vztahu k řízení vlastního provozu akciové společnosti. Jak totiž správně obviněný namítl ve svém dovolání, ze samotného zákonného postavení prokuristy obchodní společnosti ještě nevyplývá jeho zákonná povinnost, aby za podnikatele zajistil řádné odvedení pojistného a jiných zákonných plateb státu. Tato povinnost však může vyplývat z jiného jeho postavení v obchodní společnosti, které soudy po provedeném dokazování v posuzované trestní věci zjistily.
Z těchto zjištění Nejvyšší soud musel vycházet a v rámci jejich právního posouzení dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek netrpí vytýkanými vadami.
Bylo již vyloženo, že trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. se může dopustit i fyzická osoba odlišná od statutárního orgánu právnické osoby, která jednala jménem právnické osoby, např. vedoucí zaměstnanec a nepochybně také prokurista, jestliže je důsledkem jeho rozhodnutí neodvedení sražených plateb. Prokurista je zástupcem společnosti jednajícím za společnost v rámci úkonů týkajících se podniku. Jak již bylo uvedeno, oprávnění prokuristy k vykonávání právních úkonů při provozu podniku nejsou s výjimkou zcizování či zatěžování nemovitostí nikterak zákonem specifikována ani omezena. Prokura je tedy univerzálním zplnomocněním fyzické osoby k veškerým právním úkonům týkajícím se provozu podniku a jako taková z povahy věci zásadně neobsahuje vymezení konkrétních oprávnění a povinností prokuristy. Je však nepochybné, že využije-li prokurista svých oprávnění ke konání úkonů týkajících se provozu podniku, je plně odpovědný za své jednání, které jménem společnosti provádí. V případě, že je prokurista jedinou osobou fakticky řídící finanční hospodaření právnické osoby, je plně odpovědný nejen za úkony, které v souvislosti s tímto aspektem provozu podniku (finančním hospodařením) provádí, ale i za protiprávní opomenutí provedení úkonů s touto činností souvisejících (srov. §89 odst. 2 tr. zák.).
V posuzovaném případě se sice nejednalo o situaci, kdy v právnické osobě žádný statutární orgán nebyl, ale ze skutkového stavu jednoznačně vyplynulo, že existence (činnost) statutárního orgánu společnosti byla toliko formální a veškeré relevantní právní úkony prováděl obviněný. Přestože ze zákonného vymezení postavení prokuristy nevyplývá jeho povinnost, aby za plátce ve smyslu ustanovení §147 tr. zák. zajistil řádné odvedení pojistného a jiných zákonných plateb, v daném případě to byl výhradně obviněný, kdo v postavení prokuristy společnosti rozhodoval o jejích platbách a disponoval jejími finančními prostředky, (podle výpovědi svědkyně A. P. měl jako jediný podpisové právo vůči finančním institucím), společnost osobně řídil, vystupoval za ni navenek a byl jedinou osobou, která rozhodovala o veškeré činnosti společnosti. Tento faktický stav provozu a fungování akciové společnosti tedy znamenal, že obviněný, byť formálně v právním postavení „pouhého“ prokuristy, na sebe převzal zákonná práva statutárního orgánu, který se jich sám zřekl, tudíž byl odpovědný i za plnění povinností, jež zákon ukládá zaměstnavateli jakožto plátci daně a jiných odvodů a plateb. V dané věci v podstatě statutární orgán (svědek J. M.) svým vyjádřením zmocnil obviněného k výkonu činností, jež ze zákona příslušela jemu jakožto předsedovi představenstva, neboť svědek se odmítl podílet na osobním výkonu této funkce v akciové společnosti a souhlasil s tím, že jeho práva a povinnosti bude vykonávat obviněný. Vzhledem k tomu, že takové zmocnění prokuristy statutárním orgánem společnosti nevyžaduje písemnou formu, lze akceptovat faktické pověření obviněného svědkem J. M. ústní formou. Obviněný tak byl jedinou osobou ve společnosti, která odpovídala za plnění zákonných povinností, jež zákon ukládá statutárnímu orgánu akciové společnosti. V tomto smyslu je tedy nutné korigovat vyjádření Městského soudu v Praze, které užil ve výroku svého rozhodnutí, a to že obviněný jednal výlučně jako prokurista společnosti. Obviněný totiž tím, že sám na sebe atrahoval práva a povinnosti, které jinak zákon ukládá statutárnímu orgánu, k čemuž mu dal svolení předseda představenstva, tuto činnost fakticky vykonával, nechoval se jako prokurista ve smyslu §14 obch. zák., jednal tak nad rámec zákonného vymezení prokury, a v důsledku toho jej lze činit trestně odpovědným za rozhodování o tom, že nebudou prováděny odvody povinných plateb. Tento závěr Nejvyššího soudu není v rozporu s právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí č. 48/2005 Sb. rozh. tr., jehož podkladem je usnesení senátu 11 Tdo Nejvyššího soudu, jak je citováno výše.
Z uvedených důvodů nelze přisvědčit názoru dovolatele, že z titulu jeho postavení prokuristy společnosti se nemohl daného trestného činu dopustit a že v daném případě neměl povinnost učinit úkony popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku. Odvolací soud proto nepochybil, když obviněného uznal vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. Z provedeného dokazování nepochybně vyplývá, že to byl právě obviněný, kdo v předmětné době, byť v postavení prokuristy, fakticky rozhodoval o použití finančních prostředků společnosti, jednal z pozice plátce povinných plateb, jejichž odvedení včas a v zákonné výši nezajistil. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na vyjádření obviněného, který jinak v průběhu trestního řízení využil svého práva ve věci nevypovídat, avšak v závěru hlavního líčení u Obvodního soudu pro Prahu 10 na svou obhajobu uvedl: “o platbách jsem rozhodoval já, byl jsem zodpovědný za chod firmy“. Toto stručné prohlášení obviněného tak v podstatě obsahuje skutková zjištění, jež soudy učinily, tedy že to byl pouze obviněný jako jediná osoba ve společnosti, oprávněná rozhodovat mimo jiné i o povinných platbách.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. července 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová