ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.83.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 83/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. února 2003 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného Mgr. J. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 11 To 314/2002, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 53/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 6. 2002, sp. zn. 2 T 53/2002, bylo podle §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu, §188 odst. 1 písm. c) tr. řádu a z důvodu uvedeného v §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastaveno trestní stíhání obviněného Mgr. J. V. pro skutek spočívající v tom, že dne 9. 12. 1999 v příbramském týdeníku H. uveřejnil článek „Z deníku starosty 2“, v kterém označil A. P., jako možného rezidenta I. správy bývalé Státní bezpečnosti, a to slovy: „… A. P., možná rezident první správy bývalé Státní bezpečnosti …“, přičemž tento údaj ohrozil A. P. na jeho vážnosti před spoluobčany a narušil jeho rodinné vztahy s družkou V. G. V citovaném skutku byl obžalobou shledáván trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1, 2 tr. zák.
Proti zmíněnému usnesení Okresního soudu v Příbrami podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Příbrami stížnost, kterou Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 11 To 314/2002, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl. Opis uvedeného usnesení stížnostního soudu byl obviněnému, jeho obhájci a příslušnému státnímu zastupitelství doručen dne
7. 11. 2002.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podala dne 20. 12. 2002 nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného Mgr. J. V. dovolání, v němž odkazuje na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. řádu. Dovolatelka rekapituluje průběh trestní věci a dále uvádí, že podle jejího názoru je nutné posouzení předmětné kauzy z hmotně právního hlediska stížnostním soudem odmítnout. Dovolatelka považuje za správný závěr ve věci dříve činných soudů, že došlo
k naplnění znaku objektu, a to jak individuálního, tak i konkrétního. Domnívá se však, že naplněna byla i objektivní stránka, neboť má za to, že se nelze ztotožnit se závěrem Krajského soudu v Praze, podle něhož jednáním obviněného nedošlo k ohrožení vážnosti poškozeného vážnou měrou. Podle dovolatelky je při posuzování následku nutné vzít v úvahu konkrétní okolnosti případu, zejména postavení dotčené osoby, povahu sdělovaného údaje a způsob jeho šíření, přičemž nelze ztrácet ze zřetele, že k ohrožení vážnosti nemusí vůbec dojít, ale stačí, že nepravdivý údaj je k tomu způsobilý. Odvolací soud přitom podle dovolatelky vzal za základ svého rozhodování pouze následek, který reálně nastal, přičemž některé další skutečnosti bagatelizoval či odmítal. Dovolatelka je přesvědčena, že vysloví-li starosta města
v tištěném periodiku podezření, podle něhož poškozený mohl být spolupracovníkem bývalé Státní bezpečnosti, a to navíc spolupracovníkem vyšší úrovně, jde o jednání způsobilé – při zohlednění reakce družky poškozeného – jej ohrozit ve větší než obvyklé míře.
Dovolatelka dále uvádí, že v daném případě je dán i trestně odpovědný subjekt, kterým je obviněný. Pokud jde o poslední znak, tj. subjektivní stránku, dovolatelka je toho názoru, že nelze přijmout závěr soudů obou stupňů, podle kterého obviněný nebyl srozuměn s nepravdivostí vysloveného údaje. Dovolatelka se domnívá, že
i projev učiněný v nepřímé formě a za použití opatrné stylizace apod. může naplnit skutkovou podstatu trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. Stejně tak se dovolatelka neztotožňuje s vysloveným názorem, že obviněný nebyl srozuměn
s nepravdivostí předmětného údaje, protože znal předchozí profesní život poškozeného, neboť to by podle dovolatelky umožňovalo beztrestně označovat za spolupracovníky tajné policie např. všechny osoby působící v letech 1948 až 1989
v diplomatických službách.
Na základě uvedeného názoru se dovolatelka domnívá, že se stížnostní soud
v napadeném usnesení ztotožnil s chybným závěrem prvostupňového soudu, podle něhož skutek není trestným činem, a trestní stíhání zastavil, ač v byly předcházejícím řízení dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. řádu [§265b
odst. 1 písm. l) tr. řádu]. Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení podle §265k odst. 1 tr. řádu za podmínky podle §265p odst. 1 tr. řádu zrušil a zrušil i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu v Příbrami, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání nejvyšší státní zástupkyně se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil obviněný Mgr. J. V., který uvedl, že podle jeho mínění v předmětném skutku především chybí znak objektivní stránky předmětného trestného činu, a to sdělení nepravdivého údaje. Obviněný dovozuje, že slovní spojení „možná rezident“ není údajem, ale názorem, tudíž nejde o informaci o jiném, ale o vyjádření názoru a
z toho vyplývajícího postoje mluvčího k jiné osobě. Obviněný se dále domnívá, že
v dané věci jde o meze svobody vyjádření názoru a o svobodu projevu podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod, přičemž v této souvislosti poukazuje na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Předmětný výrok byl navíc podle obviněného vytržen z kontextu, když jméno poškozeného bylo vysloveno mezi dalšími osobami, které měly prokazatelně co dělat s bývalou Státní bezpečností, přičemž objektivní postavení poškozeného jako místopředsedy sdružení složeného z takových osob dává mluvčímu důvod vyslovit názor, že i poškozený mohl být v minulosti jednou z uvedených osob. Jak dále obviněný doplňuje, v průběhu řízení bylo potvrzeno pouze to, že nelze prokázat, zda poškozený byl nebo nebyl takovým agentem, neboť okolnost, že není veden v příslušné evidenci, může vyplývat z její nespolehlivosti, případně z jejího záměrného zkreslování v minulé době. Pokud jde o úvahu, zda takto vyslovený názor je způsobilý snížit vážnost poškozeného ve společnosti, má obviněný za to, že každá polemika v tisku může mít takové důsledky, přičemž záleží na čtenáři a jeho případném ztotožnění se s postojem autora. Trestní právo potom nemůže být podle obviněného nástrojem, kterým by mělo být bráněno veřejně činné osobě získávat stoupence svých názorů.
Závěrem svého vyjádření obviněný Mgr. J. V. uvádí, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podle jeho názoru uplatňovat samostatně, neboť skutek nebyl posouzen jako žádný trestný čin; pokud by o trestný čin šlo, postačoval by důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu potom podle obviněného není dán. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání nejvyšší státní zástupkyně jako nedůvodné podle §265j tr. řádu zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda dovolání obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.
V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení stížnostního soudu, kterým byla zamítnuta stížnost podaná proti usnesení, jímž bylo zastaveno trestní stíhání [§265a odst. 2 písm. c), h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podala nejvyšší státní zástupkyně, bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. řádu. K podání dovolání došlo
u Okresního soudu v Příbrami dne 20. 12. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to
s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2
tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Dovolatelka odkazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu. Dále se dovolání opírá o důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, tedy že bylo rozhodnuto mimo jiné o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a také o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci konkretizace dovolacího důvodu potom dovolatelka uvedla, že skutek popsaný
v usnesení soudu prvního stupně vykazuje všechny znaky trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1, 2 tr. zák., tudíž měl být v tomto smyslu právně posouzen a stížnostní soud pochybil, když tak neučinil a ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který předmětné trestní stíhání zastavil. Nejvyšší soud se proto zaměřil na zjištění, zda jsou ve shora citovaném popisu skutku, případně v dalších skutkových zjištěních popsaných v odůvodnění napadeného usnesení, zahrnuty všechny znaky tohoto (nebo případně jiného) trestného činu či nikoli.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1
tr. zák. se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Jeho kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §206 odst. 2 tr. zák. naplní ten, kdo čin uvedený v
odst. 1 téhož ustanovení spáchá tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem. Trestným činem v obecném smyslu je podle §3 odst. 1
tr. zák. pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Základními obligatorními znaky skutkové podstaty trestného činu jsou objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Stížnostní soud neshledal podle odůvodnění napadeného usnesení naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky, přičemž znaky objektu a subjektu naplněny byly.
Pokud jde o nedostatek znaků objektivní stránky, Krajský soud v Praze vyslovil pochybnosti o tom, zda výrok obviněného byl způsobilý vyvolat následky předvídané ustanovením §206 odst. 1 tr. zák. (č. l. 168 trestního spisu). Jak vyplývá z popisu skutku, vyjádřeného ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně (č. l. 145 trestního spisu), s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací (č. l. 167 trestního spisu), zveřejněný výrok měl poškozeného „ohrozit na jeho vážnosti před spoluobčany a narušit jeho rodinné vztahy s družkou“. Uvedená formulace je do jisté míry vágní, více méně citující některá slovní spojení přímo z ustanovení §206 odst. 1 tr. zák. Bezpochyby z ní přesto vyplývá způsobilost předmětného výroku ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů, resp. v rámci jeho rodinných vztahů. K tomu, aby došlo
k naplnění všech znaků objektivní stránky trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., ovšem musí být tato ohrožovací schopnost dána ve značné míře. Je tedy zřejmé, že nepostačuje ohrožení jakékoli, tj. i v nízké či obvyklé intenzitě, ale musí se jednat o ohrožení zásadnějšího charakteru. Nejvyšší soud se v této otázce v podstatě ztotožňuje s názorem dovolatelky, podle něhož vzhledem k tomu, že jde o trestný čin ohrožovací, je třeba hodnotit i další související okolnosti, nikoli jen následky skutečně vzniklé, jak to do jisté míry učinil stížnostní soud. Na druhou stranu však Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů v původním řízení nezjistily žádné takové skutkové okolnosti, které by dovolovaly kvalifikovat předmětný výrok obviněného Mgr. J. V. jako způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného. Lze proto uzavřít, že jednání obviněného Mgr. J. V., tak jak je popsáno v rozhodnutích soudu prvního a druhého stupně, nemohlo samo o sobě ani ve spojení s ostatními skutečnostmi způsobit vznik následku předpokládaného v ustanovení §206 odst. 1 tr. zák., a tudíž toto jednání ani nebylo možné právně posoudit jako trestný čin pomluvy podle citovaného ustanovení.
K otázce objektivní stránky tohoto trestného činu pak Nejvyšší soud dále doplňuje, že úvahám o jeho následku mělo v logickém sledu předcházet posouzení zákonem požadované příčiny. Podle již zmíněného ustanovení §206 odst. 1 tr. zák. je takovou příčinou sdělení nepravdivého údaje. Z popisu skutku, tak jak byl obsažen především v obžalobě a následně i ve výroku usnesení Okresního soudu v Příbrami, který ve věci rozhodoval jako soud prvního stupně, vyplývá, že obviněný sice uveřejnil článek s určitým údajem, avšak chybí zde jakékoli vyjádření skutečnosti, že právě tento výrok je nepravdivý a proč tomu tak je. Otázkou jeho pravdivosti či nepravdivosti se potom sice soud prvního stupně i soud stížnostní zaobíraly v odůvodnění svých rozhodnutí, nicméně vzhledem k uvedenému nedostatku je nutné konstatovat, že takto popsaný skutek trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. i z tohoto důvodu jednoznačně být nemůže, neboť jedním z jeho zákonných znaků je právě sdělení údaje, který je nepravdivý. Ani z tohoto hlediska tedy nelze napadenému usnesení Krajského soudu v Praze, resp. předcházejícímu usnesení Okresního soudu v Příbrami vytknout nesprávnost.
Dalším důvodem, který podle odvolacího soudu bránil v posouzení stíhaného skutku jako trestného činu pomluvy, byl nedostatek v naplnění znaků subjektivní stránky.
V odůvodnění napadeného usnesení bylo v této souvislosti především uvedeno, že nelze vyvrátit obhajobu obviněného, který nic netvrdil, ale pouze vyslovil svůj názor
v přesvědčení, že jeho dedukce je pravdivá. Při vyloučení přímého úmyslu (který nedovozuje ani podaná obžaloba) tudíž chybí základní předpoklad pro úvahu o trestném činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., a to srozumění obviněného s nepravdivostí sdělovaného údaje.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že vzhledem k průběhu skutkového děje, jak je vyjádřen
v obžalobě i ve výroku usnesení soudu prvního stupně, nebyly naplněny všechny znaky subjektivní stránky trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. Tento závěr vyplývá již ze skutečnosti, že v popisu skutku absentuje vyjádření o nepravdivosti sděleného údaje, a tudíž z něj nelze ani přesvědčivě dovodit vnitřní vztah obviněného k takové okolnosti, tj. zda obviněný Mgr. J. V. mohl být alespoň srozuměn s nepravdivostí sděleného údaje, zda o jeho nepravdivosti vůbec věděl a na podkladě jakých skutečností.
Je bezpochyby možné se v obecných rysech ztotožnit s názorem dovolatelky, podle něhož i projev učiněný v nepřímé formě, za použití opatrné stylizace apod., může naplnit skutkovou podstatu trestného činu pomluvy podle §206 tr. zák. Obdobně lze souhlasit s dalším závěrem vysloveným dovolatelkou, která nesouhlasí s názorem stížnostního soudu, že obviněný nebyl srozuměn s nepravdivostí předmětného údaje z důvodu znalosti předchozího profesního života poškozeného, neboť to by umožňovalo beztrestně označovat za spolupracovníky tajné policie např. všechny osoby působící
v letech 1948 až 1989 v diplomatických službách. Pro posouzení jednání obviněného jako trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., včetně možnosti dovodit úmysl obviněného vyžadovaný skutkovou podstatou tohoto trestného činu, by však k citovaným úvahám muselo přistoupit ještě další pozitivní skutkové zjištění, jehož právní hodnocení by takový závěr umožňovalo. Úvahy předložené v dovolání mohou mít
v této souvislosti toliko podpůrný charakter, neboť rozhodující jsou především skutkové okolnosti vyjádřené v popisu skutku, pro který byl obviněný Mg. J. V. stíhán a který je obsažen v obžalobě a v rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se soud druhého stupně v napadeném rozhodnutí ztotožnil.
Závěr, kterého se dovolatelka domáhá, tj. že obviněný Mgr. J. V. naplnil též všechny znaky objektivní i subjektivní stránky trestného činu pomluvy podle §206 tr. zák., by pak bylo možné učinit jen na podkladě jiných skutkových zjištění, tedy při jiném hodnocení důkazů a za odlišného skutkového stavu, než na jakém spočívá napadené rozhodnutí stížnostního soudu i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně. K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1
tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. To platí i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V návaznosti na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, resp. na jeho první alternativu, Nejvyšší soud doplňuje, že při vydání napadeného usnesení nedošlo ani k porušení příslušných procesních podmínek, protože z podnětu stížnosti státní zástupkyně podané proti usnesení soudu prvního stupně bylo toto rozhodnutí soudem druhého stupně řádně přezkoumáno a o stížnosti bylo věcně rozhodnuto.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 11 To 314/2002, kterým byla zamítnuta stížnost státní zástupkyně podaná proti usnesení Okresního soudu
v Příbrami ze dne 7. 6. 2002, sp. zn. 2 T 53/2002, jímž bylo zastaveno trestní stíhání obviněného Mgr. J. V., tedy nedošlo k rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, ani nebyl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. řádu, neboť podmínky pro zastavení trestního stíhání byly splněny, přičemž napadené usnesení nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jak tvrdila v podaném dovolání nejvyšší státní zástupkyně. K tomu Nejvyšší soud dodává, že předmětný skutek, jak je popsán v obžalobě a ve shora citovaných usneseních, nenaplňuje znaky nejen trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1
tr. zák., ale ani znaky žádného jiného trestného činu.
Dovolání a jím uplatněné dovolací důvody tedy nemají oporu ve zjištěném skutkovém stavu ani v jiných skutečnostech obsažených v trestním spise v posuzované věci. Námitka uplatněná dovolatelkou by však za jiných okolností mohla naplnit uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. řádu, a proto podaný mimořádný opravný prostředek Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e)
tr. řádu jako zjevně neopodstatněný, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání a k němuž není třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či obviněného nebo dokonce doplňovat řízení prováděním důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a)
tr. řádu mohl Nejvyšší soud takto rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 5. února 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y