ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.927.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 927/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. října 2004 o dovolání obviněného Ing. V. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 13 To 448/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 113/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 8 T 113/2001, byl obviněný Ing. V. M. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že jako statutární orgán - předseda představenstva společnosti E. CZ, a. s., se sídlem N. č. p. 179, okr. B., rozhodl o tom, že zaměstnancům byla z mezd sražena záloha na daň z příjmu, kterou si hradí zaměstnanec sám podle zákona č. 586/1992 Sb., a to za období od 1. 1. 1999 do 30. 11. 1999 ve výši alespoň 400.498,- Kč, přičemž v rozporu s §38h odst. 10 citovaného zákona tato částka nebyla odvedena na účet Finančního úřadu v B., nýbrž byla použita pro jiné potřeby společnosti, čímž vznikla Finančnímu úřadu v B., resp. Českému státu škoda ve výši nejméně 400.498,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 8 T 113/2001, podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 13 To 448/2003, zamítl podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. P. dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), a k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že mu bylo zabráněno v osobní účasti na veřejném zasedání o odvolání. Soud druhého stupně podle obviněného konal veřejné zasedání, přestože mu bylo známo, že obviněný je v pracovní neschopnosti v nemocničním ošetření, že z tohoto důvodu si nemohl ani převzít předvolání k veřejnému zasedání. Obviněný přitom trval na osobní účasti u veřejného zasedání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle obviněného spočívá v tom, že soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily nebezpečnost jeho jednání pro společnost a údajně nevzaly v úvahu, že funkcionáři velkých státních podniků a polostátních podniků nenechávají strhávat svým zaměstnancům částky na zdravotní pojištění, sociální pojištění a daň z příjmu. Tyto podniky podle názoru obviněného dluží na těchto platbách stamilionové částky a přesto nejsou jejich funkcionáři trestně stíháni. Podle obviněného je společenská nebezpečnost jejich jednání velmi snižována, protože udržují sociální směr. Obviněný poukázal na to, že hlavním důvodem jeho jednání byl zájem o sociální smír a namítl, že bylo porušeno jeho právo na rovnost se všemi ostatnímu občany, neboť byl postižen za skutek, který je u jiných tolerován a přehlížen. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný je přesvědčen, že v rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 8 T 113/2001, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 13 To 448/2003, chybí výroky o většině skutků, které mu byly v obžalobě kladeny za vinu a domnívá se, že rozhodnutí soudů jsou tedy neúplná.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 13 To 448/2003, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 8 T 113/2001, aniž by uvedl konkrétní návrh jak má být po zrušení obou rozhodnutí dále rozhodnuto.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Pokud se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je přesvědčena, že nedošlo u obviněného k zásahu do ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti, neboť z obsahu spisu je podle ní zřejmé, že obviněný měl možnost se v předchozích stadiích trestního řízení vyjádřit ke všem skutečnostem, které mu byly kladeny za vinu, jakož i k důkazům, na nichž byla založena obžaloba. Podle jejího názoru ze žádných listinných podkladů ani z vyjádření obhájce obviněného u veřejného zasedání nelze dovodit zájem obviněného se veřejného zasedání osobně účastnit. Soud druhého stupně tedy podle nejvyšší státní zástupkyně neporušil ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla na to, že soudy obou stupňů se náležitě vypořádaly se všemi námitkami, které v tomto směru obviněný uplatnil. Podle ní je správné rozhodnutí soudů, že stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost je vyšší než nepatrný. Námitku uplatněnou obviněným u dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. považuje nejvyšší státní zástupkyně za neopodstatněnou, neboť se domnívá, že v napadených rozhodnutích žádný výrok nechybí ani není neúplný. Soud podle jejího názoru po provedeném dokazování v souladu se zásadou in dubio pro reo vypustil část skutkových zjištění, která byla původně pojata do obžaloby a svůj postup v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě odůvodnil.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a souhlasila, aby tak učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Dovoláním je možno napadat jen výroky těchto rozhodnutí, neboť podle §265a odst. 4 tr. ř. je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí výslovně vyloučeno. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda byla zachována lhůta k podání dovolání ve smyslu §265e tr. ř. a současně zjišťoval, zda dovolání obviněného splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř. a proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolání obviněného má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.:
Dovolání z tohoto důvodu lze podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a odlišné podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně vymezeny nejsou.
Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v §232 a násl. tr. ř., zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením §263 tr. ř. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř., podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, by k jeho naplnění mohlo dojít především porušením zmíněného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. Jde totiž o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. jediné ustanovení, ze kterého vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná. Obviněný Ing. V. M. však nebyl v době konání veřejného zasedání Krajského soudu v Praze ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a to jak v posuzované věci, tak ani v jiné věci, tudíž ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. je v daném případě nepoužitelné, a nemohlo být proto ani porušeno.
Přítomnost obviněného u veřejného zasedání pak může být nezbytná tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. V posuzovaném případě však odvolací soud ve veřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2004 vydal usnesení, že veřejné zasedání k projednání odvolání obviněného Ing. V. M. bude konáno i v nepřítomnosti obviněného, přičemž jeho obhájce Mgr. Š. H., i. s. JUDr. J. P., byl u veřejného zasedání přítomen. Tím odvolací soud dostatečně zřetelně vyjádřil, že sám nepovažuje účast obviněného u tohoto veřejného zasedání za nezbytně nutnou.
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání.
Z obsahu spisu vyplývá, že veřejné zasedání v trestní věci obviněného Ing. V. M. se u Krajského soudu v Praze konalo dne 22. 12. 2003. Toto veřejné zasedání bylo z důvodu nepřítomnosti a omluvy obviněného Ing. V. M. odročeno na den 20. 1. 2004. Obviněný byl o veřejném zasedání nařízeném na den 20. 1. 2004 ve 13:45 hod. vyrozuměn prostřednictvím vzoru č. 7a tr. ř. \"vyrozumění o veřejném zasedání\", který mu byl doručen podle §64 odst. 2 tr. ř. dne 8. 1. 2004. Nejvyšší soud zjistil, že ze žádných listinných dokladů ani z vyjádření obhájce obviněného u veřejného zasedání dne 20. 1. 2004 není zřejmá skutečnost, že obviněný byl v pracovní neschopnosti a trval na osobní účasti u veřejného zasedání. Potvrzení o pracovní neschopnosti bylo obhájcem obviněného JUDr. J. P. doručeno až v rámci šetření prováděného podle §265o odst. 2 tr. ř. Nejvyšším soudem České republiky v řízení o dovolání.
Obviněný v dovolání namítal, že soud druhého stupně konal veřejné zasedání, ačkoliv mu bylo známo, že je obviněný v pracovní neschopnosti v nemocničním ošetření. Nejvyšší soud však zjistil, že z potvrzení o pracovní neschopnosti obviněného Ing. V. M. nevyplývá skutečnost, že obviněný byl v nemocničním ošetření a nemohl se tedy dostavit k veřejnému zasedání konanému dne 20. 1. 2004. Potvrzení o pracovní neschopnosti se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely, jak vyplývá z ustanovení §4 odst. 3 vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Potvrzení lékaře, že ve smyslu §2 této vyhlášky uznal obviněného práce neschopným, tedy samo o sobě neprokazuje, že obviněný současně není schopen dostavit se k veřejnému zasedání soudu. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu za řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu, tj. v posuzovaném případě účast u veřejného zasedání odvolacího soudu. Samotné předložení zmíněného potvrzení, jak již bylo uvedeno, dostatečným podkladem být nemůže, protože z něj není patrný charakter onemocnění obviněného Ing. V. M. a způsob jeho léčby, ani druh a rozsah omezení, která z nemocnění nebo z jeho léčby pro obviněného vyplývala, a není v něm uvedena ani diagnóza onemocnění.
Dovolací důvod uplatněný obviněným Ing. V. M. podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jak je zřejmé z výše uvedeného, tedy naplněn nebyl, protože nedošlo k porušení žádného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, které se konalo k projednání jím podaného odvolání. Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že obviněný byl o předmětném veřejném zasedání řádně a včas vyrozuměn, ovšem bez řádné omluvy se k němu nedostavil ani nedoložil dostatečné důvody pro jeho odročení. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže provedl veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, když dospěl k závěru, že účast obviněného není nezbytná.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.:
Obviněný podal dovolání také z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a s příslušným zákonným ustanovením (a současně skutek dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení jde v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. O nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková a právní věta jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Obviněný v dovolání namítal, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily stupeň společenské nebezpečnosti skutku pro společnost a nezohlednily, že hlavním důvodem jeho jednání byl zájem o sociální smír. Obviněný uvedl, že byl uznán vinným skutkem, který je u jiných tolerován a přehlížen.
Nejvyšší soud shledal, že stejnou námitku uplatnil obviněný již v rámci odvolání a soud druhého stupně se s ní náležitě vypořádal. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soudy při zjišťování skutkového stavu věci (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) v rozsahu nezbytném též pro rozhodnutí o trestu, hodnotily stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a přihlédly rovněž ke všem okolnostem majícím vliv na určení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti.
Nebezpečnost činu pro společnost, je materiální podmínkou, která musí být splněna, aby se jednalo o trestný čin. Nebezpečnost činu pro společnost je dána již tím, že jednání pachatele naplňuje formální znaky určité skutkové podstaty a porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem, přičemž je nutné přihlédnout ke všem ostatním okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost (§3 odst. 4 tr. ř.). Nebezpečnost činu pro společnost tedy vyjadřuje celkovou závažnost činu a její stupeň musí být u zletilých pachatelů vyšší než nepatrný.
Je zřejmé, že jednání obviněného Ing. V. M. nejen, že formálně naplnilo znaky trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., ale byl také naplněn materiální znak trestného činu. Soudy obou stupňů tedy nepochybily, když po řádném zjištění skutkového stavu a posouzení všech ostatních okolností případu posoudily stupeň společenské nebezpečnosti činu jako vyšší než nepatrný. Nejvyšší soud shledal tyto námitky obviněného neopodstatněnými.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.:
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Buďto nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou (chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho soud měl do výrokové části pojmout), nebo sice určitý výrok učiněn byl, ale není úplný, poněvadž neobsahuje všechny zákonné náležitosti tohoto výroku.
Tento dovolací důvod spatřuje obviněný v tom, že v rozhodnutích soudů obou stupňů chybí výroky o většině skutků, které mu byly v obžalobě kladeny za vinu. Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně rozhodl ve věci poprvé rozsudkem ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. 8 T 113/2001, přičemž v odůvodnění tohoto rozsudku mimo jiné uvedl, že vypustil z výroku ty měsíce, resp. ta období, v nichž podle znaleckého posudku společnost E. CZ, a. s., jako plátce neměla na účtech dostatek finančních prostředků k odvedení zákonných plateb. K odvolání obviněného byl tento rozsudek usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2002, sp. zn. 13 To 441/2002, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soudu prvního stupně bylo zejména uloženo, aby zjistil skutkový stav věci v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a doplnil dokazování znaleckým posudkem za účelem zjištění výše neodvedených plateb. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 8 T 113/2001, vyplývá, že soud po doplnění dokazování znaleckým posudkem, jímž provedl důkaz, a po výpovědi znalkyně Ing. J. K., posuzoval odpovědnost obviněného za neodvedení zálohy na daň z příjmu v části, kterou si zaměstnanec hradí sám, a to za období leden až listopad 1999. Toto období také uvedl v tzv. skutkové větě rozsudku. Je tedy zřejmé, že nebyl naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek