ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.937.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 937/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. srpna 2005 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného M. A., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 5 To 24/2005, ve věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 257/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 2 T 257/2004, byl obviněný A. M. uznán vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., obviněný D. V. a obviněný M. A. byli uznáni vinnými trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný A. M. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, obviněný D. V. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jeho výkon zařazen do věznice s dozorem a obviněnému M. A. byl podle §251 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest v částce 10.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti dnů.
Proti uvedenému rozsudku podal odvolání obviněný M. A., o němž Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 5 To 24/2005, tak, že rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil a to ohledně obviněného M. A., a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl sám tak, že tohoto obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadla nejvyšší státní zástupkyně dovoláním podaným v neprospěch obviněného M. A. ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Své argumenty proti správnosti napadeného rozhodnutí založila nejvyšší státní zástupkyně na tvrzení, že pro naplnění zákonných znaků trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. není rozhodné, kterým trestným činem spáchaným jinou osobou se předtím pachatel věci zmocní. Věc, kterou následně pachatel trestného činu podílnictví ukryje, na sebe nebo jiného převede nebo užívá, musí mít povahu věci, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Nemusí se tedy jednat výlučně o majetkový trestný čin a není tudíž rozhodné, jakým trestným činem byla věc získána. Jednání obviněného A. M., který odcizil videorekordér z bytu poškozeného, bylo posouzeno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., tedy z důvodu speciální recidivy, neboť jeho hodnota nedosáhla výše škody nikoli nepatrné. Bylo však současně kvalifikováno také jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. U obviněného M. A. lze pro odsouzení za trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. dovodit alespoň nepřímý úmysl podle §4 písm. b) tr. zák., neboť věděl, že videorekordér byl odcizen a mohl předpokládat, že z prostoru požívajícího ochrany podle §238 tr. zák.
Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně musel být obviněný srozuměn s tím, že videorekordér byl odcizen z místa, kde se obvykle nachází, tedy z obývaného bytu, neboť se zjevně jednalo o věc používanou, vylučující domněnku že byla odcizena jako volně ložená v prodejně. Cena odcizené věci byla nižší než nepatrná a o okolnostech tzv. speciální recidivy trestného činu krádeže u hlavního pachatele neměl podle provedených důkazů obviněný povědomí. Právní kvalifikace činu hlavního pachatele jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. je však podle jejího názoru nerozhodná, pokud bylo jednání souběžně kvalifikováno jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a obviněný M. A. měl vědomost o tom, že prostředkem zmocnění se věci bylo neoprávněné vniknutí do cizího bytu. Tato okolnost pak svědčí pro závěr o existenci všech formálních znaků trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil napadené rozhodnutí, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a uvedl, že existují vážné pochybnosti o tom, že se skutek stal, a především z tohoto důvodu měl být obžaloby zproštěn. Naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví lze u obviněného dovozovat pouze z důkazů, které byly před soudem řádně provedeny a z nichž lze bez jakýchkoliv pochybností dovodit alespoň nepřímý úmysl pachatele. Úvahy dovolatelky přesahují rámec provedeného dokazování, neboť nikdo z obviněných neuvedl, odkud videorekordér pochází. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo jako další třeba zabývat se otázkou, zda formálně citovaný dovolací důvod, v podání označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvod uvedený v tomto ustanovení zákona.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací soud je povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně a v návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje jeho hmotně právní posouzení. Námitky nejvyšší státní zástupkyně zpochybnily učiněnou právní kvalifikaci žalovaného jednání a obsahově citovaný dovolací důvod naplňují. Jak však vyplývá z následujících odstavců, nebylo možno námitkám přisvědčit.
Nejvyšší státní zástupkyně prosazovala kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Toho se dopustí, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Naplnění skutkové podstaty daného trestného činu předpokládá úmyslné zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Obviněný si proto musí být vědom skutečnosti, že předmětná věc mohla být získána trestným činem spáchaným jinou osobou, a pro tento případ být s touto možností srozuměn. Na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska. Závěr o zavinění musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud proto přezkoumal, zda ze skutkového stavu věci, jak vyplývá z rozhodnutí soudů obou stupňů, vyplývají okolnosti, ze kterých lze na úmyslné zavinění trestného činu usuzovat.
Podkladem pro uznání viny všech obviněných bylo skutkové zjištění vyjádřené v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. K protiprávnímu jednání obviněných mělo dojít tak, že „dne 29. 1. 2004 kolem 21.50 hodin v M. ulici č. p. v L. obviněný A. M., neoprávněně vnikl do odemčeného domu majitele Miloslava Hrubého, nar. 31. 7. 1948, odkud z obývacího pokoje k jeho škodě odcizil videorekordér zn. Panasonic v hodnotě nejméně 3.500,- Kč, se kterým vyběhl před dům, kde jej ukázal obviněnému D. V., se kterým videorekordér společně prodali za částku 400,- Kč taxikáři, obviněnému M. A., kterému před prodejem sdělili, že videorekordér je odcizený, a částku 400,- Kč obvinění A. M. a D. V. společně utratili“. Jednání dovolatele soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. na podkladě své právní úvahy, jež vycházela z vědomosti obviněného o předchozím odcizení videorekordéru spoluobviněnými, a proto musel vědět nebo být alespoň srozuměn s tím, s ohledem na charakter věci, že tímto činem mohla být způsobena škoda nikoli nepatrná.
Krajský soud se s právní kvalifikací tohoto jednání jako trestného činu podle §251 tr. zák. neztotožnil. Hodnota odcizené věci byla znalkyní stanovena na 3 500,- Kč a pachatel krádeže I. M. nebyl proto uznán vinným trestným činem krádeže podle 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., ale podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., neboť byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen. Vědomost o tomto odsouzení u obviněného M. A. však z dokazování nevyplynula, a proto odvolací soud neshledal u obviněného splnění zákonných podmínek trestní odpovědnosti za trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to především z důvodu nedostatku subjektivní stránky.
Obsahem dovolacích námitek nejvyšší státní zástupkyně nebylo zpochybnění závěru odvolacího soudu, že obviněný nemohl být uznán vinným trestným činem podílnictví s ohledem na trestný čin krádeže spáchaný hlavním pachatelem, ale podle jejího názoru mohl být tímto trestným činem uznán s ohledem na skutečnost, že jednání A. M. bylo kvalifikováno také jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a u obviněného M. A. lze dovodit alespoň nepřímý úmysl podle §4 písm. b) tr. zák. ve vztahu k možnosti odcizení videorekordéru z prostoru požívajícího ochrany podle §238 tr. zák. Nejvyšší soud však tento názor nesdílí, jak je vyloženo níže.
Videorekordér je příslušenstvím televizního přijímače, ovšem z této skutečnosti nelze bez dalšího dovodit, jak se domnívá dovolatelka, že musí být vždy umístěn v prostoru chráněném ustanovením §238 odst. 1 tr. zák., tj. v domě nebo bytu určité osoby. Nelze pominout skutečnost, že videorekordéry jsou běžně umístěny v jiných prostorách nepožívajících ochranu domovní svobody. Jsou jimi zpravidla vybaveny orgány státní správy (policie, soudy aj.), školská a vzdělávací zařízení, kulturní instituce (muzea, galerie aj.), videorekordéry se nachází ve společenských místnostech ubytovacích zařízení, nezřídka také v obchodech, restauracích, jako součást interiéru těchto zařízení, přičemž jsou i předmětem prodeje v zastavárnách, bazarech apod. Neobstojí tedy argument dovolatelky, že videorekordér jako příslušenství televizoru slouží k uspokojení potřeb při bydlení, jako tomu fakticky bylo v daném případě. Pokud dovolatelka uvádí, že obviněný musel být srozuměn s odcizením videorekordéru z obývaného bytu, neboť použitá věc nemohla být volně ložená v prodejně, je nutno uvést, že ani tyto závěry neodpovídají současným společenským podmínkám s ohledem na poměrně běžné technické vybavení státních i soukromých institucí a zařízení a na běžný prodej v obchodech s použitým zbožím. Především však nemají oporu ve skutkovém stavu věci, jak jej zjistily soudy obou stupňů.
Z provedeného dokazování soudy vyvodily toliko skutečnost, že obviněnému M. A. spoluobvinění A. M. a D. V. „před prodejem sdělili, že videorekordér je odcizený v L.“, aniž by se blíže vyjadřovali k určení místa, kde ke zmocnění se věci došlo, či jiným způsobem informovali dovolatele o způsobu, místu a době odcizení věci. Soudy neoznačily za prokázané další podrobnosti stran vědomosti obviněného o bližších okolnostech odcizení nebo původu předmětného videorekordéru. Z obsahu provedených důkazů, za situace, kdy obviněný popíral jakýkoli kontakt se spoluobviněnými, bylo nutné vycházet především z výpovědí obou spoluobviněných, kteří jej usvědčovali z převzetí odcizené věci. Oba shodně vypověděli, že po odcizení věci odešli společně na autobusové nádraží, odkud si přivolali vozidlo taxi řízené dovolatelem. Svědkyně Š. F., která v objektu autobusového nádraží pracovala jako dispečerka taxislužby, potvrdila, že na žádost obviněných přivolala k budově nádraží řidiče taxi M. A., přičemž oba muži na něho čekali na druhém konci nádražní haly, kde je stanoviště vozidel taxi. Z uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný odvážel své spoluobviněné od budovy autobusového nádraží, tedy nikoli např. z místa, kde se nachází předmětný byt poškozeného, z něhož byl videorekordér odcizen. Ani z jiných skutkových okolností tudíž nevyplývá, že by obviněný, aniž by mu bylo pachateli sděleno místo původu předmětné věci, mohl sám jakkoli dovodit, že videorekordér byl odcizen z právě objektu, jež požívá ochrany předpokládané ustanovením §238 tr. zák.
Nelze proto přisvědčit názoru dovolatelky, že obviněný M. A. věděl, resp. musel vědět o zmocnění se videorekordéru neoprávněným vniknutím do cizího bytu. Tento závěr je založen na čistě hypotetickém podkladu, tvoří pouze jednu z více možností místa uložení odcizené věci a nelze jej proto přičítat k tíži obviněného. Skutkový stav věci totiž nevylučuje možnou úvahu obviněného v tom smyslu, že videorekordér pochází z některé ze shora citovaných institucí, že byl odcizen v bytě či domě během návštěvy (ani tuto možnost nelze podle názoru Nejvyššího soudu vyloučit), během přepravy apod. Obviněný si tedy nemusel být vědom skutečnosti, že videorekordér byl získán trestným činem. Opačný závěr spočívající v presumování vědomostní složky zavinění obviněného nad rámec skutečností relevantně vyplývajících z provedeného dokazování by znamenal porušení zásady platné v trestním řízení, a to presumpce neviny.
Z prokázaných skutečností tedy nevyplývá, že obviněný si musel být vědom a srozuměn se skutečností, že videorekordér byl získán trestným činem porušování domovní svobody spáchaným jinou osobou. Okolnosti citované v předchozím odstavci tak u obviněného svědčí pro závěr o neexistenci naplnění znaku zavinění trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Krajský soud v Ústí nad Labem proto nepochybil, když dospěl k závěru, že jednání obviněného M. A. nenaplnilo skutkovou podstatu tohoto trestného činu a zprostil obviněného obžaloby. Rozhodnutí tak netrpí vadou nesprávného právního posouzení skutku, jak se svým dovoláním domáhala nejvyšší státní zástupkyně.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jedná-li se o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože námitkám nejvyšší státní zástupkyně nebylo možno přisvědčit, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o odmítnutí podaného dovolání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. srpna 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová