ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.94.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 94/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 4. 2006 o dovolání obviněného Ing. J. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. 4. 2005, sp. zn. 2 To 335/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 85/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. 4. 2005, sp. zn. 2 To 335/2005, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 3 T 85/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Šumperku přikazuje , aby věc obviněného Ing. Josefa Plháka v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 3 T 85/2004, byl obviněný Ing. J. P. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil tím, že
1) v období od 1. 1. 2002 do 25. 3. 2003 v D., okres Š., jako ředitel a zároveň jednatel obchodní společnosti F. M., s. r. o., se sídlem ul. D. v D., ve 100% vlastnictví majitele R. K., bytem N., G. H.–S., T., SRN, postupně vybíral z účtu uvedené obchodní společnosti vedeného u K., a. s., pobočka Š., expositura Z., finanční hotovost do celkové výše 6.196.323,- Kč na provoz společnosti, finanční hotovost vybranou z účtu vkládal do pokladny společnosti, odkud ji postupně vybíral k provozním účelům, avšak v pokladně společnosti z celkové vybrané hotovosti řádně nevyúčtoval částku ve výši 1.142.198,21 Kč, tuto si ponechal a použil pro svou vlastní potřebu, takto jednal ke škodě poškozené obchodní společnosti F. M., s. r. o., se sídlem ul. D. v D., a potažmo ke škodě 100% vlastníka uvedené společnosti R. K.,
2) dne 6. 9. 2002 jako jednatel a zároveň ředitel společnosti F. M., s. r. o., se sídlem ul. D. v D., dal z titulu své funkce v Z. bez vědomí majitele společnosti příkaz k bezhotovostnímu převodu finančních prostředků ve výši 4.000 EUR (podle kurzu ke dni 6. 9. 2002 stanoveného na částku 30,185 Kč za 1 EUR, rovnající se částce ve výši 120.740,- Kč) z účtu uvedené společnosti vedeného u K., a. s., Z., na účet jeho fyzické osoby, označený J. P., vedený u K., a. s., Z., takto neoprávněně převedené finanční prostředky ze svého účtu obžalovaný vybral a použil pro svoji potřebu, přičemž po odvolání z funkce jednatele ke dni 25. 3. 2003 provedl dne 3. 4. 2003 bezhotovostní převod finanční hotovosti ve výši 120.000,- Kč z účtu své fyzické osoby vedeného u K., a. s., na účet obchodní společnosti F. M., s. r. o., vedeného u K., a. s., pobočka Š., expositura Z., tím tedy obžalovaný v době od 6. 9. 2002 do 3. 4. 2003 pro svoji potřebu neoprávněně nakládal s předmětnou finanční hotovostí, která mu byla z titulu jeho funkcí dána do dispozice a takto jednal ke škodě obchodní společnosti F. M., s. r. o., se sídlem ul. D. v D., a potažmo ke škodě 100% vlastníka uvedené společnosti R. K.
Za tyto trestné činy byl obviněný Ing. J. P. odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků za současného vyslovení dohledu nad obžalovaným. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené obchodní společnosti F. M., s. r. o., se sídlem ul. D., D., ve výši 1.142.198,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost F. M., s. r. o., se sídlem ul. D., D., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, o němž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 22. 4. 2005, sp. zn. 2 To 335/2005, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 3 T 85/2004, podal obviněný Ing. J. P. prostřednictvím obhájce JUDr. J. S. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, a v souvislosti s tím konstatoval, že ačkoli soud první instance provedl rozsáhlé dokazování, provedené důkazy nesprávně vyhodnotil jak jednotlivě, tak především v jejich vzájemných souvislostech a následně z nich vyvodil nesprávné právní závěry, v důsledku čehož vadně posoudil skutky, které jsou vymezeny ve výrocích napadeného rozhodnutí. K bodu 1) výroku o vině dovolatel uvedl, že oba soudy hodnotily dovolatelovo nakládání s „nevyúčtovanou“ částkou 1.142.198,21 Kč jako výdaje, které nebyly učiněny ve prospěch poškozené společnosti. Za takové výdaje pak soudy obou stupňů považovaly například vyúčtování cestovních náhrad obviněného v souvislosti s výkonem jeho funkce, výplatu účetně nepodchycených mzdových nároků zaměstnanců společnosti. K tomu dovolatel dále uvedl, že k posouzení těchto výdajů jako výdajů pro potřeby společnosti nebo pro potřebu vlastní je nutno aplikovat předpisy práva obchodního a nikoli účetního, jak ovšem učinily soudy obou stupňů. Tyto soudy nevzaly v úvahu ustanovení §133 obch. zák., podle něhož může být jednatelské oprávnění omezeno pouze společenskou smlouvou, stanovami či valnou hromadou společnosti, což se ovšem v daném případě nestalo. Pokud obviněný tedy nakupoval pro potřeby jím řízené společnosti materiál, stroje, hradil mzdy zaměstnancům a svoje vlastní cestovní náklady, činil tak v rámci svých jednatelských oprávnění. Pokud o těchto majetkových operacích nebylo řádně vedeno účetnictví, pak mělo být jednání dovolatele posouzeno nanejvýš podle §125 tr. zák., neboť obviněný si nepočínal při hospodaření s majetkem společnosti s péčí řádného hospodáře, případně mohla předmětná společnost vůči svému jednateli vyvozovat majetkovou odpovědnost vyplývající z §66 odst. 2 obch. zák. a z ustanovení o mandátní smlouvě.
Dále dovolatel namítl, že považuje za nepřijatelný též právní názor krajského soudu ohledně půjčky ve výši 320.000,- Kč, poskytnuté společností F. M., s. r. o., svědkovi M. D. Nelze totiž o žádné zákonné ustanovení opřít závěr, že obviněný jako jednatel výše uvedené společnosti nebyl oprávněn takovou smlouvu uzavřít, a z tohoto hlediska je též nerozhodné, zda sjednaný termín splatnosti do 31. 12. 2003 je či není reálný. Tato smlouva o půjčce je platná, a v případě možné nedobytnosti má poškozená společnost možnost domáhat se práva na náhradu škody vůči obviněnému z titulu odpovědnosti za řádný výkon funkce jednatele, nelze však v této části jeho jednání spatřovat zpronevěru.
Ke skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku zdůraznil nesprávnost právního názoru krajského soudu, který naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. klade do okamžiku, kdy došlo k převodu firemních peněz na osobní účet obviněného, neboť tento okamžik považuje za přisvojení si cizí svěřené věci, čemuž má odpovídat na druhé straně i vznik škody v uvedené výši. Dovolatel v tomto směru namítl, že jeho úmyslem nebylo přivlastnění si takto převedené částky, nýbrž šlo o formu dočasné finanční výpomoci, která se v obchodní praxi zcela běžně vyskytuje. V daném případě nalézací soud vůbec nevzal v úvahu, že obviněný dne 6. 9. 2002 převedl ze svého osobního účtu na účet předmětné společnosti částku 24.000 EUR jako dočasnou finanční výpomoc, takže v následující době dne 5. 2. 2003 uskutečněný zpětný převod částky 4.000 EUR pouze snižoval závazek, který v té době předmětná společnost měla u obviněného.
V závěru svého dovolání obviněný Ing. J. P. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. 4. 2005, sp. zn. 2 To 335/2005, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. J. P. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila tak, že v části, ve které obviněný poukazuje na nesprávná skutková zjištění ohledně nakládání s finanční hotovostí, určené pro provoz společnosti, se dovolací argumentací nelze věcně zabývat, neboť takto formulované námitky obsahově neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádnému jinému důvodu dovolání. Stejné povahy je podle státní zástupkyně i argumentace ohledně půjčky firemních prostředků, v jejímž důsledku vznikla právnické osobě škoda, když jeho jednání naplňovalo všechny zákonné znaky daného trestného činu. Jediné pochybení nalézacího a potažmo i odvolacího soudu spatřuje státní zástupkyně v právním posouzení skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, neboť toto jednání nelze posoudit jako zpronevěru podle §248 tr. zák., protože zpronevěřit lze pouze věc a nikoli jinou majetkovou hodnotu, jíž peníze ve formě vkladů na účtu jsou. Toto jednání dovolatele by správně mělo být posouzeno podle §255 tr. zák. jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku. Zmíněné pochybení však jednak dovolatel napadeným rozhodnutím nevytýká, a jednak je zcela zřejmé, že by projednání dovolání v tomto směru nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, protože odpovídající snížení škody způsobené pokračujícím trestným činem zpronevěry o částku odpovídající přepočtu 4.000,- EUR by pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., limitovanou způsobením značné škody, nemělo význam a otázka, která by měla být z podnětu dovolání takto řešena, není po právní stránce zásadního významu, respektive je již judikaturou řešena.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozhodl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. h) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Nejvyšší soud neshledal důvody podle §265i odst. 1 tr. ř. pro odmítnutí dovolání obviněného, a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obviněným Ing. J. P. uplatněný dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Ohledně výroku pod bodem 1) v rozsudku soudu prvního stupně obviněný Ing. J. P. ve svém dovolání uplatnil z hlediska jím uvedeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právní námitku týkající se toho, že jeho jednání nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., nýbrž maximálně znaky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 tr. zák. K tomu dovolatel v podrobnostech uvedl, že oba soudy hodnotily jeho nakládání s „nevyúčtovanou“ částkou 1.142.198,21 Kč jako výdaje, které nebyly učiněny ve prospěch poškozené společnosti. Za takové výdaje pak soudy obou stupňů považovaly například vyúčtování cestovních náhrad obviněného v souvislosti s výkonem jeho funkce nebo výplatu účetně nepodchycených mzdových nároků zaměstnanců společnosti. K tomu dovolatel dále uvedl, že k posouzení těchto výdajů jako výdajů pro potřeby společnosti nebo pro potřebu vlastní je nutno aplikovat předpisy práva obchodního a nikoli účetního, jak ovšem učinily soudy obou stupňů. Tyto soudy nevzaly v úvahu ustanovení §133 obch. zák., podle něhož může být jednatelské oprávnění omezeno pouze společenskou smlouvou, stanovami či valnou hromadou společnosti, což se ovšem v daném případě nestalo. Pokud obviněný tedy nakupoval pro potřeby jím řízené společnosti materiál, stroje, hradil mzdy zaměstnancům a svoje vlastní cestovní náklady, činil tak v rámci svých jednatelských oprávnění.
Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle odstavce 3 písm. c) téhož ustanovení bude pachatel potrestán, pokud způsobí činem uvedeným v odstavci prvním §248 tr. zák. značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Přisvojením svěřené cizí věci ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. se nerozumí získání takové věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s takovou věcí. Přisvojení znamená zároveň vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel získává možnost trvalé dispozice s cizí věcí, není však rozhodné, jak poté s takovou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s takovou věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, např. znemožňuje svěřiteli trvale navrátit věc jejímu původnímu určení, a přitom sobě nebo jinému obstará z této věci trvalý prospěch.
Tyto obecné závěry o přisvojení svěřené cizí věci je však třeba vždy aplikovat na konkrétně zjištěné okolnosti posuzovaného případu. V této trestní věci obviněný nakládal s finančními prostředky obchodní společnosti F. M., s. r. o., které měl podle výroku o vině zpronevěřit jako ředitel a zároveň jednatel této obchodní společnosti. Je třeba se proto k shora uvedené námitce obviněného zabývat především tím, zda jeho jednání spočívající v nakládání s finančními prostředky uvedené společnosti lze ještě podřadit pod výkon zejména jednatelského oprávnění obviněného v této společnosti a případně, pokud došlo k jeho překročení, posoudit, zda ve vztahu k uvedeným finančním prostředkům šlo o jejich přisvojení, anebo zda se jednalo jen o porušení příslušných právních předpisů z oblasti obchodně právní, zejména porušení příslušných ustanovení obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinného k době jednání obviněného Ing. J. P., dále jen „obch. zák.“) a zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustálené judikatury může totiž být nositelem povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. i fyzická osoba ve funkci statutárního orgánu právnické osoby, konkrétně v tomto případě jednatel ve vztahu k majetku společnosti s ručením omezeným, který patří této společnosti, neboť vztah mezi právnickou osobou – společností s ručením omezeným a fyzickou osobou ve funkci statutárního orgánu – jednatele společnosti s ručením omezeným, včetně jeho vztahu k majetku této právnické osoby, může být založen přímo zákonným ustanovením (viz např. §66 odst. 2, §567 a §570 obch. zák. ohledně obchodních společností a §135 odst. 2 a §194 odst. 5 obch. zák. ohledně společnosti s ručením omezeným).
Podle §133 obch. zák., na který odkazuje obviněný ve svém dovolání, je statutárním orgánem společnosti jeden nebo více jednatelů. Je-li jednatelů více, je oprávněn jednat jménem společnosti každý z nich samostatně, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak. Omezit jednatelská oprávnění může pouze společenská smlouva, stanovy nebo valná hromada. Takové omezení je však vůči třetím osobám neúčinné. Jednatele jmenuje valná hromada z řad společníků nebo jiných fyzických osob. Podle §134 obch. zák. náleží jednateli obchodní vedení společnosti. Obchodní vedení společnosti je třeba odlišovat od jednání jménem společnosti. Pojem obchodního vedení není v obchodním zákoníku definován, přestože ho zákon běžně používá. Pod pojem obchodního vedení se zpravidla zahrnuje organizace a řízení podniku, který náleží společnosti, řízení zaměstnanců, rozhodování o provozních záležitostech, tj. např. zásobování, odbyt, reklama, vedení účetnictví (srov. §135 odst. 1 obch. zák.) apod., jakož i rozhodování o podnikatelských záměrech. Pod pojem obchodního vedení pak nelze zahrnout právní úkony uzavírané společností s třetími osobami (viz citovaný §133 obch. zák.). V některých případech však na rozhodnutí učiněné v rámci obchodního vedení společnosti navazuje jednání jménem společnosti, a to tam, kde k realizaci takového rozhodnutí je nutné právní jednání ve vztahu k třetím osobám. Do obchodního vedení společnosti však nenáleží ty činnosti, které jednatel provádí ve vztahu ke společníkům či orgánům společnosti, např. svolání valné hromady podle §128 odst. 1 obch. zák., oznámení o následném přijetí usnesení valné hromady podle §127 odst. 8 obch. zák., vedení seznamu společníků podle §135 odst. 1 obch. zák. apod., neboť tyto činnosti se nedotýkají každodenní podnikatelské činnosti společnosti a směřují k výkonu práv společníků. Podle §135 odst. 2 obch. zák. se ustanovení §194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a §196a obch. zák. použijí obdobně, a proto jsou jednatelé povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda jednatel jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento jednatel. Ti jednatelé, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu své působnosti škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Kromě odpovědnosti jednatelů podle obchodního zákoníku lze jejich další odpovědnost dovodit též z příslušných ustanovení trestního zákona a některých dalších, zejména správních předpisů. Pokud jde o trestněprávní odpovědnost, připadá v úvahu zejména uplatnění ustanovení §125, §126, §127, §128, §248, §255 a §255a tr. zák. (srov. Bartošíková, M., Štenglová, I. Společnost s ručením omezeným, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 201). Z toho vyplývá, že posuzuje-li se činnost jednatele při jednání jménem společnosti, ale i v rámci obchodního vedení, je třeba zvažovat povahu takového jednání z hlediska všech v úvahu přicházejících právních kvalifikací, a to nejen souhrnně, ale i jednotlivě ke každému konkrétnímu jednání kladenému obviněnému (jednateli) za vinu. Z tohoto důvodu, i když není vyloučeno s ohledem na to, že majetek společnosti s ručením omezeným je ve vztahu k jednateli i řediteli společnosti majetkem cizím, posoudit jeho jednání, které spočívá v přisvojení svěřené věci, jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., neznamená to na druhé straně, že každé jednání jednatele a ředitele společnosti, které je v rozporu s právními předpisy, zejména pokud neodpovídá náležitému vedení účetnictví nebo není činěno s péčí řádného hospodáře, musí naplňovat znak „přisvojení si svěřené cizí věci“. V tomto směru je zejména významný vztah k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. Ustanovení o trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. se vztahuje na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, a uplatní se tam, kde nebylo prokázáno, že by ve své funkci obohatily sebe nebo jiného, ale prokáže se jen způsobení škody. V tomto smyslu je ustanovení §255 tr. zák. subsidiární k ustanovení o trestném činu zpronevěry podle §248 tr. zák. (srov. č. 48/1951 a č. 21/2002-I. Sb. rozh. tr.).
Jak již bylo uvedeno shora obviněnému Ing. J. P. je v bodě 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně především kladeno za vinu, že jako ředitel a zároveň jednatel obchodní společnosti F. M., s. r. o., postupně vybíral z účtu uvedené obchodní spolelčnosti vedeného u K., a. s., pobočka Š., expositura Z., finanční hotovost do celkové výše 6.196.323,- Kč na provoz společnosti, finanční hotovost vybranou z účtu vkládal do pokladny společnosti, odkud ji postupně vybíral k provozním účelům, avšak v pokladně společnosti z celkové vybrané hotovosti řádně nevyúčtoval částku ve výši 1.142.198,21 Kč, tuto si ponechal a použil pro svou vlastní potřebu. Toto skutkové zjištění, které je souhrnné, aniž by tuto nevyúčtovanou částku náležitě specifikovalo z hlediska konkrétních závěrů soudu prvního stupně o použití těchto finančních prostředků, je v rozporu s odůvodněním tohoto rozsudku, kde konkrétně na str. 7 a 8 svého rozsudku soud prvního stupně uvádí výpovědi svědků B. K., M. D., J. S., M. P., P. J., M. Š., V. Š. a dalších, ze kterých vyplynulo, že obviněný zaměstnancům poškozené společnosti někdy pravidelně, v jiných případech nepravidelně vyplácel různé peněžní částky v hotovosti a bez dokladů, jednak jako tzv. příspěvek na dopravu a jednak jako odměny za mimořádné směny, přičemž tyto peníze dostávali uvedení zaměstnanci, jak sami uvedli, „bokem mimo výplatnice“. Dále se kupovaly i elektrosoučástky, když se někde sehnaly, což „se platilo hotově bez lístku“. Odvolací soud k tomu pak na str. 4 svého usnesení uvedl, že z výpovědí uvedených svědků je zřejmé, že předmětné „finanční prostředky jim obžalovaný předával bez jakýchkoli dokladů a jejich výplata nebyla zanesena ani na výplatních páskách zaměstnanců“, a proto „takovéto jednání obviněného má charakter zpronevěry, neboť obviněný zcela neoprávněně, tzv. načerno, vyplácel zaměstnancům poškozené společnosti určité finanční částky, kdy takto jednal bez vědomí majitele společnosti, přičemž s finančními prostředky poškozené společnosti v daném okamžiku nakládal jako s prostředky vlastními, a pokud tedy zaměstnancům tímto způsobem vyplácel určité finanční částky zbavoval společnost v tomto rozsahu možnosti disponovat s uvedenými finančními prostředky, a tedy si je přisvojoval a nakládal s nimi jako vlastník“. Při tomto svém závěru však odvolací soud zcela přehlédl, že soud prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1) svého rozsudku ohledně celé nevyúčtované částky ve výši 1.142.198,21 Kč učinil závěr, že si ji obviněný ponechal a použil pro svou vlastní potřebu, což je však zcela v rozporu s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně i se zmíněnými závěry odvolacího soudu, podle nichž ji přinejmenším zčásti použil ve prospěch zaměstnanců společnosti.
Navíc nelze souhlasit ani s uvedenými závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu, pokud z uvedeného jednání obviněného Ing. J. P. dovodily naplnění znaku „přisvojení si svěřené věci“ v shora vymezeném smyslu. Je sice pravdou, že obviněný zcela zjevně nepostupoval s péčí řádného hospodáře, když navíc bylo jeho jednání, při kterém bez jakékoli účetní evidence vyplácel zaměstnancům společnosti F. M., s. r. o., shora uvedené částky, nepochybně v rozporu s předpisy upravujícími náležité vedení účetnictví. Nicméně nelze přehlédnout, že tyto peněžní částky vyplácel obviněný zaměstnancům poškozené společnosti buď jako náhradu cestovních výdajů, přičemž z popisu práce uvedených zaměstnanců vyplývá, že tito prováděli mimo jiné i údržbu a servis zařízení vyráběných poškozenou společností, a to i v místech poměrně vzdálených od sídla společnosti, nebo jako odměnu za mimořádné směny, v nichž tito zaměstnanci pracovali nad rámec pravidelné a sjednané pracovní doby, popř. na nákup elektrosoučástek použitých na „elektropráce při poruchách zařízení“. Na podkladě těchto skutkových zjištění nelze podle názoru Nejvyššího soudu vyvodit závěr, že obviněný použil získané a nevyúčtované finanční prostředky výlučně pro svou vlastní potřebu a tedy, že s nimi nakládal jako s věcí vlastní, neboť jeho postup při jejich použití byl sice nepochybně v rozporu se shora uvedenými právními předpisy, avšak v konečném výsledku byly tyto finanční prostředky ve vymezeném rozsahu použity ve prospěch společnosti F. M., s. r. o., a nikoli v jeho vlastní prospěch, poněvadž prostřednictvím uvedených zaměstnanců poškozená společnost F. M., s. r. o., realizovala své podnikání a jejich sporné odměny za práci v mimořádných směnách či příspěvky na dopravu, byť náležitě účetně nedokladované a neevidované, přímo souvisely s činností, která byla předmětem podnikání poškozené společnosti.
Takový závěr však nelze naproti tomu učinit ohledně půjček ve výši 300.000, Kč B. K. (č.l. 148 až 149, 497 p.v. až 498 spisu) a ve výši 320.000,- Kč M. D. (č.l. 158 až 160, 498 spisu), poněvadž provedeným dokazováním bylo zjištěno, že tyto půjčky v žádném směru nesouvisely s předmětem podnikání poškozené společnosti F. M., s. r. o., přičemž navíc svědkovi B. K. taková půjčka vůbec poskytnuta nebyla. Odvolací soud k tomu uvedl, že pokud by obviněný, jakožto jednatel společnosti, poskytl uvedené finanční prostředky, tak by se také „nepochybně jednalo o neoprávněné a svévolné jednání obviněného, které by rovněž vykazovalo znaky trestného činu zpronevěry“ (viz str. 3 usnesení odvolacího soudu). Také v tomto směru platí, že v případě tohoto, byť podmíněného závěru, nelze učinit závěr, že si obviněný tyto finanční prostředky ponechal a použil pro svou potřebu, jak je uvedeno ve výroku o vině pod bodem 1) v rozsudku soudu prvního stupně. Nicméně při zvažování právní kvalifikace jednání obviněného Ing. J. P., pokud jím byla půjčka M. D. poskytnuta, je třeba hodnotit i ty skutečnosti, že smlouva s ním byla sepsána až dodatečně (navíc značně zmatečně – ve smlouvě na č.l. 160 spisu jsou rozdílně uváděni dlužník a věřitel), přičemž půjčky jednotlivých částek měly být postupně až do výše 320.000,- Kč poskytovány osobně obviněným Ing. J. P. v průběhu let 2001 až 2002 (1 x 60.000,- Kč, 2 x 30.000,- Kč a později několikrát menší částky), aniž by bylo zřejmé, že jsou poskytovány z prostředků společnosti F. M., s. r. o., a aniž by byly stanoveny termíny jejich splatnosti. Jak se vyjádřil M. D. ve své výpovědi, na tyto půjčky nebyly mezi nimi (jím a obviněným Ing. J. P.) sepsány žádné smlouvy, přičemž obviněný Ing. J. P. „mu řekl, že na něj nebude tlačit se splácením a že se později vyrovnají“ (č.l. 158 spisu). V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že M. D. nežádal o půjčky společnost F. M., s. r. o., ale osobně Ing. J. P. (viz č.l. 158 spisu), který mu je také osobně bez dokladu poskytoval. Všechny tyto okolnosti je třeba hodnotit z hlediska, zda se jednalo v případě, že obviněný Ing. J. P. poskytl tyto peníze v hotovosti z prostředků společnosti F. M., s. r. o., o přisvojení si cizí věci z majetku této společnosti a tedy o součást trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák.
K bodu 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně dovolatel namítl, že jeho úmyslem nebylo přivlastnění si takto převedené částky, nýbrž šlo o formu dočasné finanční výpomoci, která se v obchodní praxi zcela běžně vyskytuje. V daném případě nalézací soud vůbec nevzal v úvahu, že obviněný dne 6. 9. 2002 převedl ze svého osobního účtu na účet předmětné společnosti částku 24.000 EUR jako dočasnou finanční výpomoc, takže v následující době dne 5. 2. 2003 uskutečněný zpětný převod částky 4.000,- EUR pouze snižoval závazek, který v té době předmětná společnost měla u obviněného.
K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že závěr o bezhotovostním převodu finančních prostředků ve výši 4.000 EUR (podle kurzu ke dni 6. 9. 2002 stanoveného na částku 30,185 Kč za 1 EUR, rovnající se částce ve výši 120.740,- Kč) z účtu společnosti F. M., s. r. o., vedeného u K., a. s., Z., na účet jeho fyzické osoby, označený J. P., vedený u K., a. s., Z., nevznikají pochybnosti, neboť je řádně doložen potřebnými důkazy založenými ve spise (srov. svědeckou výpověď J. J. na č.l. 145 a 463, vyjádření poškozené společnosti F. M., s. r. o., na č. l. 361 až 362, a výpis z účtu na č.l. 364 spisu). Pokud obviněný namítá, že šlo o formu dočasné výpomoci, přičemž dne 6. 9. 2002 převedl ze svého osobního účtu na účet předmětné společnosti částku 24.000 EUR jako dočasnou finanční výpomoc, takže v následující době dne 5. 2. 2003 uskutečněný zpětný převod částky 4.000 EUR pouze snižoval závazek, který v té době předmětná společnost měla u obviněného, pak s tímto tvrzením dovolatele nelze souhlasit, neboť zaměňuje data provedených finančních transakcí, když k převodu částky 4.000 EUR došlo správně dne 6. 9. 2002 (č.l. 364 spisu), zatímco k převodu částky 24.000 EUR z jeho účtu na účet společnosti F. M., s. r. o., došlo až dne 5. 2. 2003 (č. l. 369 spisu), tedy později, a proto nemohlo dojít převodem částky 4.000 EUR jen k snižování závazku, který měla společnost F. M., s. r. o., vůči obviněnému, neboť dne 6. 9. 2002 ještě závazek ve výši 24.000 EUR neexistoval. V tomto směru je zcela zjevně nepřesná svědecká výpověď J. J. (č.l. 145 a 463 spisu), kterou pak neúplně cituje i rozsudek soudu prvního stupně (str. 6 rozsudku). Tato svědkyně však potvrdila, že částka 20.000 EUR (správně 24.000 EUR – viz č.l. 190 a 403) byla započítána ve prospěch obviněného Ing. J. P. a odečtena od celkového schodku na pokladně (č.l. 463 spisu).
K tvrzení, že šlo o formu dočasné výpomoci, je třeba zdůraznit, že k uvedenému převodu 4.000 EUR nezaložil do účetnictví společnosti F. M., s. r. o., obviněný Ing. J. P. žádný doklad, tedy ani smlouvu o úvěru, o půjčce či jinou obdobnou smlouvu, a proto je třeba takový převod hodnotit jako neoprávněný a svévolný, který nepochybně nebyl učiněn s péčí řádného hospodáře a neodpovídal náležitému vedení účetnictví.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda toto jednání je možno právně kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. Jak již bylo uvedeno shora tento trestný čin spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Cizí věcí se rozumí movité a nemovité věci a ovladatelné přírodní síly, jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu. Ustanovení o věcech se vztahují i na cenné papíry (srov. §89 odst. 13 tr. zák.). Takovými cizími věcmi mohou být i peníze v hotovosti. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu však jimi nejsou vklady na účtech a vkladních knížkách, neboť ty přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně disponovat a využít je ke svému podnikání. Mezi vkladatelem a bankou za této situace vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004, publikované pod č. 14/2006 Sb. rozh. tr.). Ta je jako jiná majetková hodnota součástí jeho majetku, nikoli však věcí, a proto nelze jednání obviněného, který využil k získání peněz v částce 4.000,- EUR shora uvedeného bezhotovostního převodu, posoudit jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. S ohledem na to, že jde o součást majetku poškozené společnosti F. M., s. r. o., přichází však v úvahu posouzení jeho jednání jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., neboť tímto jednáním způsobil uvedené poškozené společnosti škodu nikoli malou tím, že porušil podle zákona mu uloženou povinnost spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře (srov. §135 odst. 1, 2 obch. zák. ve spojení s §194 odst. 5 obch. zák.). Toto právní posouzení dílčího útoku pod bodem 2) výroku o vině je mírnější kvalifikací než soudem použitá právní kvalifikace trestným činem zpronevěry podle §248 tr. zák. (srov. sazby v ustanovení §255 odst. 1 a §248 odst. 2 tr . zák.), a proto takovému posouzení nebrání ani ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., o zákazu reformationis in peius.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal podané dovolání obviněného Ing. J. P. důvodným, a proto z podnětu dovolání obviněného Ing. J. P.podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. 4. 2005, sp. zn. 2 To 335/2005, jakož i rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 3 T 85/2004. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Šumperku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.), a z tohoto hlediska zváží, zda a v jakých směrech je třeba doplnit dokazování, zejména z hlediska v jaké části skutkových zjištění zatím jen obecně popsaných ve výroku o vině pod bodem 1) v rozsudku soudu prvního stupně přichází v úvahu posouzení jednání obviněného Ing. J. P. jako trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. a v jaké části naopak jen jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., případně jako trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 tr. zák., zvláště když jednočinný souběh tohoto trestného činu s trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. je možný. V tomto směru vezme soud prvního stupně především v úvahu výpovědi svědků B. K., M. D., J. S., M. P., P. J., M. Š. a V. Š., jak na ně bylo již poukázáno shora, přičemž není vyloučeno, že zejména s ohledem na nutnost co nejpřesnějšího stanovení výše způsobené škody bude nutno některé svědky znovu v hlavním líčení vyslechnout, případně provést i další potřebné důkazy.
Dále se bude třeba zabývat důsledně i obhajobou uplatněnou obviněným Ing. J. P. v průběhu celého trestního řízení, neboť nelze vycházet jen z toho, že nevyúčtoval částku 1.142.198,21 Kč [viz dikce skutkové věty výroku po bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně], ale je nutno, aby bylo mimo důvodnou pochybnost prokázáno, že tato škoda vznikla buď přisvojením si cizí svěřené věci (§248 tr. zák.), anebo porušením podle zákona mu uložené povinnosti spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře (§255 tr. zák.); jinak by bylo možno jeho jednání zřejmě kvalifikovat jen jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 tr. zák.
V tomto směru bude nutné přezkoumat znovu i obhajobu obviněného týkající se částek údajně vynaložených na služební cestu na U. – O. „T.“, ul. M., Ch. Podle čestného prohlášení obviněného založeného na č.l. 496 spisu bylo vynaloženo z prostředků společnosti na tuto cestu, kterou podnikl s B. K. a M. D., celkem 72.886,- Kč. Poškozená společnost F. M., s. r. o., uskutečnění této cesty potvrzuje s tím, že k částce 34.689,- Kč za letenky se nemůže vyjádřit, protože nemá k dispozici doklady, které by tuto částku mohly potvrdit a ve zbytku obviněným uváděné náklady popírá s ohledem na informace účastníka této cesty B. K., že tyto další náklady byly hrazeny ukrajinským partnerem (viz č.l. 502 spisu). Toto tvrzení ze strany poškozené společnosti, však nebylo ověřeno výslechem svědka B. K., ani případně svědka M. D., a to přesto, že oba svědci byly v hlavním líčení dne 18. 11. 2004 vyslechnuti, ale k těmto údajům nebyli dotázáni. Je proto třeba opětovně tyto svědky k těmto otázkám vyslechnout a poté znovu posoudit možnost vynaložení těchto nákladů na služební cestu na U., zvláště když je doložen i výběr hotovosti z dolarového účtu společnosti F. M., s. r. o., a tato poškozená společnost ani nepopírá možnost vynaložení částky 34.689,- Kč na letenky, ohledně níž pouze uvádí, že nemá potřebné doklady. V případě, že v tomto směru nebude obhajoba obviněného provedeným dokazováním vyvrácena, bude nutno vycházet z principu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ (in dubio pro reo) a snížit přinejmenším o tuto částku výši způsobené škody, když cenu letenek P. – K. – P. (15. a 19. 1. 2003) je možno ověřit i vyžádáním zprávy od příslušné letecké společnosti. Obdobně je třeba postupovat i ohledně dalších částek, které obviněný po jejich výběru z účtu společnosti F. M., s. r. o., údajně vynaložil v její prospěch, tak jako již soud prvního stupně postupoval ohledně částky 7.650,- Kč za nákup palet bez dokladu a částky 21.000,- Kč za renovaci dvou kusů excentrů (16.000,- Kč) a pořízení ozubených kol v hodnotě 5.000,- Kč (str. 9 rozsudku soudu prvního stupně a č.l. 508, 510 a 511 spisu).
Pro úplnost Nejvyšší soud považuje za nutné ještě dodat, že ve výroku je třeba jednoznačně uvést poškozenou osobu, kterou je pouze obchodní společnost F. M., s. r. o., a nikoli R. K., který ani nikdy nebyl „100% vlastníkem uvedené společnosti“, neboť jak vyplývá z výpisů z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 11634 byla jediným společníkem R. K. GmbH., N., SRN (č.l. 406 až 412 spisu), tedy společnost s ručením omezeným (německy ve zkratce „GmbH“), která pak měla 100% obchodní podíl na společnosti F. M., s. r. o., jenž podle §114 odst. 1 obch. zák. představuje účast společníka na společnosti a z této účasti plynoucí práva a povinnosti. Obchodní podíl jako celek i některé jeho jednotlivé složky, tj. práva s ním spojená, mohou být předmětem právních vztahů. Obchodní podíl, který je majetkem společníka, však nelze ztotožňovat s vlastnictvím společnosti, ke které se vztahuje. Obchodní podíl lze převádět ve smyslu §115 obch. zák. Přechod obchodního podílu upravuje §116 obch. zák.
Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. dubna 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.