ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.944.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 944/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2003 o dovoláních, která podali obvinění M. K. a M. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 8 To 35/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 49/2002, takto:
I. Dovolání obviněného M. K. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
II. Dovolání obviněného M. S. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Obvinění M. K. a M. S. byli rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2003, sp. zn. 2 T 49/2002, uznáni vinnými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustili tím, že dne 7. 4. 2002 v době mezi 12.00 hod. a 13.00 hod. v K. n. O. poté, co bez souhlasu O. K. vnikli do jeho domku č. 76 v úmyslu ho fyzicky napadnout a odcizit mu peníze, napadli O. K. a způsobili mu zranění bezprostředně ohrožující jeho život, zejména tupý úraz hlavy a pravostranných končetin se zhmožděním mozkové tkáně levého temenního laloku a krevním výronem pod tvrdou lební plenou nad levou mozkovou polokoulí a podkožní krevní výrony v obličeji, poté ho svázali na rukou i nohou a kusem látky mu zavázali ústa a ponechali ho takto bez pomoci, a O. K. následkem tohoto jejich jednání, přestože u něho byla provedena urgentní neurochirurgická operace a byla mu poskytnuta další odborná lékařská péče, upadl do hlubokého dlouhodobého bezvědomí s ochrnutím horních i dolních končetin a dne 5. 9. 2002 zemřel na oboustranný hnisavý zápal plic, který se u něho vyvinul jako následek utrpěného zranění.
Za to byl obviněný M. K. podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 1, 2 a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 let, a obviněný M. S. podle týchž ustanovení k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 let, k jehož výkonu byli oba obvinění podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo současně rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Zmíněný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové oba obvinění napadli odvoláními, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 8 To 35/03, podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému M. K., jeho obhájci, obviněnému M. S., jeho obhájci i příslušnému státnímu zastupitelství doručen dne 20. 5. 2003.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podali obvinění M. K. a M. S. prostřednictvím svých obhájců dovolání. Obviněný M. K. je podal dne 16. 7. 2003 a opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci jeho odůvodnění obviněný vyjádřil přesvědčení, že soudy dříve činné ve věci zcela neobjektivně vyhodnotily důkazy a že tak byl uznán vinným, ačkoli o jeho účasti na násilném jednání vůči poškozenému nebyl učiněn žádný důkaz. Podle tvrzení obviněného se žádné takové násilné trestné činnosti nedopustil. Obviněný se dále domnívá, že rozhodnutí soudů jsou poznamenána neopodstatněným, výrazně negativním hodnocením jeho osoby, přičemž pochybení shledává obviněný především ve vypracovaných znaleckých posudcích z odvětví psychiatrie a psychologie. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, považuje obviněný též za nesprávný, resp. vytýká mu, že vychází z nesprávných zjištění. Podle obviněného i svědecké výpovědi některých svědků obsahují vážné rozpory.
Závěrem obviněný M. K. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a aby věc přikázal tomuto soudu v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný M. S. podal své dovolání také dne 16. 7. 2003, přičemž ho opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Obviněný je především toho názoru, že posuzované jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno, neboť příčinná souvislost mezi napadením poškozeného a jeho smrtí je přerušena nahodilou komplikací, která jako jiná příčina způsobila smrtelný následek. Odvolací soud se přitom podle obviněného zmíněnou námitkou blíže nezabýval, protože uvedl jen to, že obvinění užili dva smrtící mechanizmy, z nichž byl každý sám o sobě byl schopen smrt způsobit, tento následek potom bezprostředně nenastal v důsledku okamžité lékařské pomoci, přičemž však lékařská pomoc nedokázala smrti zabránit, pouze ji oddálila. Závěr soudu podle obviněného přitom vychází ze znaleckého posudku, který je založen na nepřesném popisu skutkového děje ze strany svědků. Domnívá se proto, že jeho jednání mělo být hodnoceno pouze jako ublížení na zdraví podle §222 tr. zák., neboť nebyl prokázán potřebný úmysl.
Obviněný M. S. má rovněž za to, že soudy činné dříve ve věci se nezabývaly otázkou případného podílu obou obviněných na spáchání předmětného skutku, což také považuje za pochybení při právní kvalifikaci. Poukazuje v této souvislosti na to, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není ani uvedeno, že čin byl spáchán ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., což považuje za pochybení zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu.
Závěrem obviněný M. S. navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a aby věc přikázal v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podaným dovoláním obviněných M. K. a M. S. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda mají podaná dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda byla podána včas a oprávněnými osobami a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta odvolání obviněných podaná proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podali obvinění prostřednictvím obhájců JUDr. O. V. a JUDr. P. W., byla proto podána osobami oprávněnými podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný M. K. poukazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a obviněný M. S. taktéž na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a dále na důvod podle písm. k) tohoto ustanovení, který je naplněn, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
V rámci konkretizace dovolacího důvodu obviněný M. K. v dovolání především uvedl, že má za to, že mu účast na předmětné trestné činnosti nebyla prokázána, neboť soudy činné dříve ve věci vyhodnotily důkazy neobjektivně. V této souvislosti poukazuje zejména na znalecké posudky. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Podmínku pro jinou právní kvalifikaci svého jednání dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, ale z odlišných skutečností, než jaké soud vzal v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v které by snad mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili oba obvinění, přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný M. K. (a podobně obviněný M. S.) v dovolání namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišného hodnocení provedených důkazů, resp. z toho, že měl být zjištěn jiný skutkový stav, pak obviněný nevytýkal soudům vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], jejichž existenci obviněný M. K. neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek (spolu s obviněným M. S.) tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. a trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák.
Stran dovolání obviněného M. K. lze tedy konstatovat, že napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tudíž není naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno. V posuzovaném dovolání tedy byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání obviněného vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Lze proto uzavřít, že obviněný M. K. podal dovolání z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b tr. řádu a jaký činí dovolání přípustným.
Obviněný M. S. ve svém dovolání nejprve namítá pochybení při právním hodnocení skutku, protože podle jeho názoru nebyla dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem, resp. byla přerušena. V této souvislosti se rovněž domnívá, že soudy chybně posoudily jeden ze znaleckých posudků, a z toho obviněný – přestože nadále popírá svou účast na skutku – dovozuje, že nebyl prokázán jeho vražedný úmysl a že mohlo jít nanejvýš o jinou právní kvalifikaci. Závěrem obviněný vyjadřuje názor, podle něhož se soudy činné dříve ve věci měly zabývat podílem každého z obviněných na předmětném jednání, přičemž současně považuje za vadu, jestliže výrok rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje závěr o spáchání činu ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Pokud jde o námitky obviněného M. S., jejichž podstatou je tvrzení o pochybení soudů obou stupňů při hodnocení důkazů, konkrétně znaleckého posudku, případně tvrzení, že se předmětného jednání nedopustil a že zde není jeho úmysl, popřípadě že jde o jinou právní kvalifikaci, jedná se o výhrady proti správnosti zjištěného skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů. Platí o nich tedy totéž, co bylo uvedeno výše o dovolání obviněného M. K., protože takové námitky nemohou naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a v tomto směru podal i obviněný M. S. dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným.
Nejvyšší soud se proto dále zaměřil na námitku obviněného, podle níž došlo k přerušení příčinné souvislosti nahodilou komplikací při léčbě poškozeného O. K. Příčinná souvislost (kauzální nexus) tvoří jeden z obligatorních znaků objektivní stránky trestného činu a vyjadřuje vztah mezi jejími dalšími dvěma znaky, totiž mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Příčinná souvislost je zde tehdy, jestliže jednání pachatele je příčinou následku, který by bez něj nenastal, anebo by nastal podstatně jinak. Jinak řečeno, musí to být jednání pachatele, které následek způsobilo. Soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací, přitom konstatoval, že obvinění M. K. a M. S. poškozeného fyzicky napadli (když mu zejména způsobili zranění a výše popsaným způsobem ho svázali), přičemž poškozený i přes lékařskou péči následkem tohoto jednání ochrnul a upadl do hlubokého bezvědomí a po asi po 5 měsících zemřel na zápal plic, který se u něho vyvinul jako následek zmíněného zranění. Tyto závěry Krajský soud v Hradci Králové uvedl ve skutkové větě výroku o vině svého rozsudku a rozšířil v jeho odůvodnění. K otázce posouzení příčinné souvislosti pak zde soud prvního stupně uvádí, že smrt poškozeného je následkem zranění způsobeného obviněnými, neboť kdyby nedošlo k úrazu hlavy, nedošlo by ani k omezení hybnosti poškozeného, k jeho trvalému upoutání na lůžko, ke vzniku rozsáhlých proleženin a ke vzniku zápalu plic (č. l. 709 trestního spisu).
Nejvyšší soud má za to, že citovaný názor soudu prvního stupně, potvrzený i soudem odvolacím, lze považovat za správný, neboť přerušení příčinné souvislosti nahodilou komplikací, jak uvádí ve svém dovolání obviněný M. S., nenastalo. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se totiž nepřerušuje, jestliže případně k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, pokud však jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nedošlo. Příčinná souvislost by byla přerušena jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. rozhodnutí pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). V posuzované trestní věci přitom ze skutkových zjištění nepochybně vyplývá, že jednání obou obviněných, a tedy i M. S., bylo právě takovou skutečností, neboť výlučně z důvodu, že obvinění poškozeného fyzicky napadli, svázali ho a způsobili mu tím zranění, musel být poškozený operován, avšak i přes tento zákrok poté v důsledku zranění způsobených mu obviněnými poškozený ochrnul, upadl do bezvědomí a jako další následek se u něj vyvinul zápal plic. Právě v bezprostřední souvislosti s tím pak poškozený v konečném důsledku zemřel, aniž došlo k přerušení řetězce na sebe navazujících následků způsobených jednáním obviněných, které bylo původní a jedinou příčinou smrti poškozeného, třebaže mu byla poskytnuta léčba, jež zpomalila celý proces mezi fyzickým útokem obviněných na život poškozeného a jeho smrtí.
Lze proto konstatovat, že soudy dříve činné ve věci správně posoudily vzájemný vztah mezi jednáním obviněných a jeho následkem v podobě smrti poškozeného, protože mezi nimi zjistily existenci příčinné souvislosti. Tato příčinná souvislost pak byla zahrnuta příslušnou formou zavinění obviněných, takže právní závěr soudů obou stupňů ohledně spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák., jímž byli oba obvinění uznáni vinnými, je správný a nelze mu nic vytknout ani z hlediska příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a jím způsobeným následkem v podobě smrti poškozeného. V uvedeném rozsahu bylo proto dovolání obviněného M. S. shledáno zjevně neopodstatněným.
Tento obviněný v rámci další námitky uvedl, že podle jeho názoru se soudy dříve činné ve věci nezabývaly otázkou podílu obviněných na spáchání předmětného skutku. Současně se s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu obviněný M. S. domnívá, že ve výroku o vině chybí údaj vyjadřující spáchání činu oběma obviněnými ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Stran první části zmíněné námitky Nejvyšší soud s poukazem na již výše uvedené konstatuje, že při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a není oprávněn k přezkoumávání správnosti a úplnosti provedeného dokazování, hodnocení důkazů a skutkových závěrů. Přitom skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá z dalších skutečností popsaných v odůvodnění zejména rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, poskytuje dostatečný podklad k právnímu závěru, že se obvinění dopustili trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. a trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. Je přitom zřejmé, že tyto trestné činy spáchali oba obvinění společným jednáním jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. V takovém případě již dále není nutné, aby se každý z obviněných zúčastnil trestné činnosti ve stejném či obdobném rozsahu apod. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i tehdy, pokud jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu směřují k přímému spáchání trestného činu a jen ve svém celku naplňují jeho skutkovou podstatu a působí současně. Úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke spáchání trestného činu společným jednáním. Tím se odlišuje spolupachatelství od souběžného pachatelství několika osob (srov. rozhodnutí pod č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.).
Z hlediska právního posouzení činu spáchaného obviněnými M. K. a M. S. tudíž není rozhodné, jakými konkrétními úkony či jakým přesným podílem se každý z nich podílel na způsobení smrti poškozeného O. K. Podle skutkových zjištění, z nichž soudy činné dříve ve věci vycházely, jde tedy o společné jednání obou obviněných podle §9 odst. 2 tr. zák., jak je to konkretizováno citovanou judikaturou, a konkrétní míra, jakou každý z obviněných přispěl ke spáchání trestného činu, mohla najít výraz jen při úvahách o druhu a výměře trestu podle §31 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitku obviněného M. S. uplatněnou s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, podle níž skutečnost, že se obvinění dopustili skutku společně, měla být vyjádřena ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně právní kvalifikací předmětné trestné činnosti jako spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Přestože v praxi bývá obvykle spáchání trestného činu ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. vyjádřeno tímto konstatováním přímo ve výroku o vině, absence takového závěru nečiní výrok o vině neúplným a tudíž ani nezákonným. Na rozdíl od přípravy k trestnému činu (§7 tr. zák.), pokusu trestného činu (§8 tr. zák.) nebo organizátorství, návodu a pomoci (§10 tr. zák.), které trestní zákon výslovně označuje za zvláštní formy trestného činu (§89 odst. 1 tr. zák.), spolupachatelství tuto povahu nemá a žádné zákonné ustanovení nevyžaduje, aby bylo ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku vyjádřeno – kromě popisu skutkových okolností – též výslovným právním závěrem o tom, že trestný čin spáchal obviněný jako spolupachatel. Spáchání trestného činu ve spolupachatelství proto postačí vyjádřit v popisu skutku, neboť mimo toho, že je jedním z hledisek pro ukládání trestu [§31 odst. 2 písm. a) tr. zák.], nemá zvláštní právní význam. I v rozsahu zmíněné námitky obviněného M. S. bylo tedy shledáno jeho dovolání zjevně neopodstatněným, protože z uvedeného je zřejmé, že žádný výrok napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ani jemu předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové není neúplný ani v nich nechybí.
Nejvyšší soud na podkladě všech zmíněných skutečností dospěl k závěru, že obviněný M. S. podal proti odvolacímu usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, které v části vycházelo z námitek, jež se opíraly o jiné důvody, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu, a ve zbylém rozsahu nebylo toto dovolání shledáno opodstatněným. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Stejně tak Nejvyšší soud rozhodl i o odmítnutí dovolání obviněného M. K., a to podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť, jak vyplynulo již z výše uvedeného, jeho mimořádný opravný prostředek byl podán z jiného důvodu, který není dovolacím důvodem podle §265b tr. řádu.
Uvedená rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. srpna 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y