ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.959.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 959/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2008 o dovolání, které podal obviněný P. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 5 To 453/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 104/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. S. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 95 T 104/2006, uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), kterého se dopustil společně s obviněným M. B. skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin a za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný P. S. uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2006, sp. zn. 91 T 287/2005, mu byl uložen podle §147 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Současně byl shora citovaným rozsudkem podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2006, sp. zn. 91 T 287/2005, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 95 T 104/2006, podali obvinění P. S. a M. B. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 5 To 453/2007, tak, že podle 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve vztahu k oběma obviněným výroky o trestech v rozsudku soudu prvního stupně. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak rozhodl odvolací soud znovu tak, že obviněným uložil podle §126 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody každému v trvání 8 měsíců, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roky.
Obviněný P. S. podal dne 22. 2. 2008 prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, které doplnil podáním ze dne 13. 6. 2008. Dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž podle názoru obviněného jeho jednáním nebyly nenaplněny všechny zákonné znaky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), pro který byl stíhán a odsouzen. Jak v této souvislosti obviněný uvádí, obchodní společnost S. B. S. , s. r. o., měla „značné množství“ nesplacených pohledávek, a proto byl objem splatných závazků podstatně nižší než její majetek. Podle obviněného se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly těmito okolnostmi, čímž porušily ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Dále obviněný poukazuje na skutečnost, že vzdor jeho úsilí se nepodařilo svolat valnou hromadu jmenované obchodní společnosti, která mohla jako jediný oprávněný orgán rozhodnout o podání návrhu dlužníka na prohlášení konkursu. V rámci této námitky obviněný vytýká soudům nižších stupňů nedostatečné posouzení subjektivní stránky zmíněného trestného činu a zdůrazňuje, že se snažil řešit nastalou situaci návrhem na zrušení obchodní společnosti s likvidací anebo žalobou na zaplacení její pohledávky. Pokud by obviněný za této situace podal návrh na prohlášení konkursu, došlo by podle jeho přesvědčení k zamítnutí takového návrhu, neboť by byl podán v rozporu s obchodním zákoníkem. Obviněný zaměřil své výhrady i proti tomu, jak byla posouzena společenská nebezpečnost jím spáchaného skutku, přičemž soudy nižších stupňů údajně nevzaly v úvahu ustanovení §68 a §125 odst. 1 písm. i) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
S poukazem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný P. S. nesouhlasí ani s výrokem o trestu, který považuje za nepřiměřený, jelikož odvolací soud podle názoru obviněného důsledně nerespektoval ustanovení §31 odst. 1 tr. zák., přičemž obviněnému nebylo možné uložit nepřiměřený trest bez toho, aby mu bylo dostatečně prokázáno spáchání trestného činu. V doplnění dovolání ze dne 13. 6. 2008 pak obviněný k výzvě soudu prvního stupně v podstatě jen zopakoval část námitek, které již uvedl ve svém původně podaném dovolání ze dne 22. 2. 2008, a doplnil výslovný odkaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Závěrem svého dovolání obviněný P. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a aby Městskému soudu v Brně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí (aniž by ovšem navrhl i zrušení rozsudku soudu prvního stupně).
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného P. S. (k jeho původnímu podání ze dne 22. 2. 2008) prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru dovolání obviněného nesplňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. řádu, neboť v něm není odkaz na některé z konkrétních ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, o něž obviněný opírá podané dovolání. Podle přesvědčení státního zástupce je zmíněný nedostatek obsahových náležitostí dovolání obviněného podstatný tím spíše, že ani ze slovních formulací uváděných obviněným nelze zjistit, na který dovolací důvod odkazuje.
Jak dále státní zástupce zdůraznil, za dané situace bude povinností předsedy senátu soudu prvního stupně, aby podle §265h odst. 1 tr. řádu vyzval obviněného P. S. resp. jeho obhájce JUDr. R. K. k odstranění uvedených vad dovolání. Současně státní zástupce ve svém vyjádření navrhl, aby pro případ, kdyby obviněný a jeho obhájce ve stanovené lhůtě nezareagovali odpovídajícím způsobem na výzvu předsedy senátu soudu prvního stupně, anebo tak učinili až po uplynutí lhůty dvou týdnů, Nejvyšší soud postupoval podle 265i odst. 1 písm. d) tr. řádu a odmítl dovolání obviněného, neboť nesplňuje náležitosti obsahu dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. S. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu] a podané dovolání po jeho doplnění podáním ze dne 13. 6. 2008 již obsahuje i stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. S. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tudíž může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Citovanému dovolacímu důvodu (ani žádnému z ostatních dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu) však neodpovídají především ty námitky obviněného P. S. , jimiž vytýká nesprávnost skutkových zjištění a úplnost provedeného dokazování.
Obdobný závěr platí rovněž pro další dovolací námitky obviněného P. S. , kterými v podstatě zpochybňuje důkazy, jež svědčí o stavu úpadku obchodní společnosti S. B. S. p. , s. r. o. Podle obviněného totiž soudy nižších stupňů údajně neprokázaly, v jakém ekonomickém stavu se jmenovaná obchodní společnost nacházela v době spáchání posuzovaného činu. K takto uplatněné námitce však Nejvyšší soud nemohl přihlížet, neboť je založena na tvrzení o neúplnosti či nesprávnosti provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu, takže nespadá pod hmotněprávní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože případná vada uvedeného charakteru není vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Jen pro úplnost zde Nejvyšší soud uvádí, že stav úpadku byl v době do 31. 12. 2007 vymezen ustanoveními §1 odst. 2 a 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů [nyní je pojem úpadku vymezen v ustanovení §3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Jak vyplývá z ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), dlužník byl v úpadku ve formě insolvence tehdy, jestliže měl více věřitelů a nebyl schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Pokud dlužník zastavil platby, mělo se za to, že není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. O stav úpadku ve formě předlužení ve smyslu §1 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání šlo v případě, když byla dlužníkem právnická osoba nebo fyzická osoba – podnikatel a jestliže tato osoba měla více věřitelů a její splatné závazky byly vyšší než její majetek. Do ocenění dlužníkova majetku se ovšem musel zahrnout i očekávaný výnos z pokračující podnikatelské činnosti, pokud bylo možné důvodně předpokládat, že příjem převýší náklady při pokračování podnikatelské činnosti. Při ocenění majetku pro účely předlužení nelze v rámci znaleckého zkoumání vycházet výhradně z cen účetních či jen z cen tržních. V konkursním řízení se totiž majetek úpadce, který spadá do konkursní podstaty, zpeněžuje nikoli za účetní, nýbrž za tržní ceny. Při ocenění movitých věcí a dalších hodnot ocenitelných penězi, které náleží do konkursní podstaty, tedy znalec zpravidla musí vycházet z reálné průměrné ceny, za kterou lze majetek prodat. Zpeněžují-li se nemovitosti, je třeba ve znaleckém posudku stanovit cenu v daném místě a čase obvyklou (srov. K. , J. Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy související. Komentář. 1. vydání. P. : C. H. Beck, 2002, s. 62; Z. , J., M. , J. Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. P. : L. P. , 2002, s. 508 a 509).
Jak přitom mimo jiné vyplývá z provedeného dokazování v posuzované trestní věci, obchodní společnost S. B. S. p. , s. r. o., se nejméně od měsíce dubna 2002 do 13. 3. 2006 nacházela ve stavu úpadku. Soud prvního stupně vyjádřil zmíněnou okolnost v tzv. skutkové větě ve výroku o vině svého rozsudku dále tím, že „uvedená společnost měla a má více věřitelů od ledna 2002 a nebyla a není schopna po delší dobu plnit své splatné závazky“. Toto skutkové zjištění soud prvního stupně opřel zejména o účetní závěrku jmenované obchodní společnosti a o přehled nezaplacených faktur ke dni 31. 12. 2002. (viz str. 5 rozsudku). Nejvyšší soud tudíž nemá žádné pochybnosti o insolvenci obchodní společnosti S. B. S. p. , s. r. o., neboť – jak je patrné z rozhodných skutkových zjištění – tato společnost měla více věřitelů a po delší dobu (tedy od dubna 2002 nejméně do 13. 3. 2006, resp. podle konstatování soudu „doposud“) nebyla schopna plnit své splatné závazky vůči věřitelům podrobně specifikovaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Takové zjištění zcela postačovalo k závěru o úpadku obchodní společnosti S. B. S. p. , s. r. o., aniž by současně bylo zapotřebí zkoumat, zda se tato obchodní společnost nacházela ve stavu úpadku též ve formě předlužení. Nejvyšší soud zde zdůrazňuje, že podmínkou pro vznik zákonné povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu ve smyslu §3 odst. 1, 2 zákona o konkursu a vyrovnání, a tedy i k založení odpovědnosti pachatele za trestný čin podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), totiž nebyla skutečnost, aby nastal stav úpadku v obou výše uvedených formách současně. V konkrétním případě zcela postačovalo, jestliže úpadek dlužníka nastal alespoň v jedné ze dvou zákonem předpokládaných forem. Soudy nižších stupňů tedy uplatnily ustanovení §1 odst. 2 a §3 odst. 1, 2 zákona o konkursu a vyrovnání správně a své závěry ke stavu úpadku obchodní společnosti S. B. S. p. , s. r. o., opřely o odpovídající skutková zjištění.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného P. S. , v níž s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nesouhlasí s uloženým trestem. Ani tato námitka ovšem nenaplňuje citovaný dovolací důvod, takže k ní nelze nijak přihlížet. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že námitky proti druhu trestu a jeho výměře lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, o nějž obviněný neopírá své dovolání. Navíc obviněnému rozhodně nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiné námitky vůči trestu pak nejsou způsobilým dovolacím důvodem podle naposledy citovaného ustanovení (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněnému P. S. (resp. obviněnému M. B. ) totiž uložil odvolací soud, který podle 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve vztahu k oběma obviněným výroky o trestech v rozsudku soudu prvního stupně, za trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007) trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Přitom obviněnému hrozil podle naposledy citovaného ustanovení (ve spojení s ustanovením §126 odst. 1 tr. zák.) trest odnětí svobody v trvání až na tři roky, přičemž podle výslovné zákonné dikce je zde trest odnětí svobody přípustným druhem trestu. Navíc obviněný odvozuje nepřiměřenost uloženého trestu od svých skutkových námitek zpochybňujících závěr, že vůbec spáchal trestný čin. Takové námitky ovšem nejsou způsobilé naplnit žádný dovolací důvod.
Nejvyšší soud pak považuje za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu tu námitku obviněného, v níž uvádí, že o zániku obchodní společnosti S. B. S. p. , s. r. o., či o podání návrhu na konkurs mohla rozhodnout v podstatě jen její valná hromada, kterou se mu však opakovaně nepodařilo svolat v důsledku nedosažitelnosti druhého ze společníků – obviněného M. B. Podle názoru obviněného P. S. by stejně případný návrh na prohlášení konkursu musel být zamítnut, neboť bez rozhodnutí valné hromady by byl takový návrh v rozporu s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Zmíněnou námitku však Nejvyšší soud shledal jako neopodstatněnou.
V obecné rovině lze především konstatovat, že právnické osoby – včetně obchodních společností – mohou jednat mimo jiné prostřednictvím statutárního orgánu (viz §20 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, resp. §13 odst. 1 ve spojení s §133 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obch. zák.“), a uvedené jednání právnické osoby je pak výsledkem individuální nebo kolektivní vůle osob, které představují takový orgán. Od jednání určitých fyzických osob jménem obchodní společnosti, pro něž je typické, že se projevuje navenek, je nutné odlišovat rozhodování uskutečňované uvnitř obchodní společnosti. Tímto rozhodováním je tzv. obchodní vedení společnosti, kterým se zejména chápe rozhodování o podnikatelské činnosti obchodní společnosti.
Za obchodněprávní jednání uskutečněná jménem obchodní společnosti pak nesou obecnou obchodněprávní odpovědnost zejména osoby představující statutární orgán obchodní společnosti, tj. jednatelé v případě společnosti s ručením omezeným. Tato soukromoprávní odpovědnost jednatelů (statutárního orgánu) za porušení právních povinností při výkonu funkce je odpovědností objektivní, pro jejíž vznik se nevyžaduje zavinění a nelze ji omezit ani vyloučit smlouvou, stanovami nebo jiným způsobem. Jak přitom vyplývá z ustanovení čl. VII. společenské smlouvy obchodní společnosti S. B. S. p. , s. r. o., o podnikatelských aktivitách této obchodní společnosti rozhodovali oba jednatelé samostatně. S ohledem na shora popsané skutečnosti tedy bylo možno u obou jednatelů obchodní společnosti S. B. S. p. , s. r. o., dovozovat jejich obchodněprávní odpovědnost, neboť tito jednatelé činili samostatně právní úkony jménem uvedené obchodní společnosti a každý z nich nesl obchodněprávní odpovědnost.
Pokud se však jedná o trestní odpovědnost obviněného P. S. , který vystupoval v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti S. B. S. p. , s. r. o., je nezbytné ji posuzovat s ohledem na zásadu individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby uplatňovanou v trestním právu. Tato zásada vylučuje kolektivní odpovědnost a odpovědnost za vinu jiné osoby, což ostatně judikoval Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném pod č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr. V posuzované věci je totiž zcela nepochybné, že obviněný jako jednatel obchodní společnosti S. B. S. p. , s. r. o., vstupoval do obchodních závazkových vztahů s jinými podnikatelskými i nepodnikatelskými subjekty, čímž zjevně vykonával samostatné jednatelské oprávnění, jak ostatně vyplývá ze způsobu zastupování jmenované obchodní společnosti podle výpisu z obchodního rejstříku (viz č. l. 63 trestního spisu Městského soudu v Brně vedeného pod sp. zn. 95 T 104/2006). S ohledem na toto postavení obviněného jako jednatele mu navíc náleželo obchodní vedení uvedené obchodní společnosti (§134 obch. zák.), takže musel být i podrobně obeznámen s jejími podnikatelskými aktivitami. Na základě této znalosti hospodaření obchodní společnosti S. B. S. p. , s. r. o., pak obviněný dne 24. 10. 2001 podal návrh na zahájení řízení o zrušení jmenované obchodní společnosti, v němž mimo jiné upozornil na existenci jejích závazků a na nedostatky ve vedení účetnictví.
Vzhledem k uvedené argumentaci se podle názoru Nejvyššího soudu obviněný P. S. nemůže zbavit své trestní odpovědnosti za trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007) tvrzením, že v podstatě nemohl ovlivnit rozhodování obchodní společnosti. V působnosti valné hromady společnosti s ručením omezeným totiž není rozhodnutí, zda společnost podá jako dlužník návrh na prohlášení konkursu. K takovému úkonu je oprávněn jednatel jako statutární orgán společnosti. Rozhodování o této otázce však může být svěřeno valné hromadě společenskou smlouvou či stanovami, anebo si je může valná hromada svým rozhodnutím vyhradit sama [§125 odst. 1 písm. n) a odst. 3 obch. zák.]. Jak je ovšem patrné z čl. V bodu 5 společenské smlouvy obchodní společnosti S. B. S. p. , s. r. o., (viz č. l. 203 trestního spisu) její valné hromadě nepříslušelo zmíněné oprávnění. Ze spisu rovněž nevyplývá, že by takové oprávnění svěřovaly valné hromadě stanovy jmenované obchodní společnosti, či dokonce že by si tato její valná hromada vyhradila oprávnění rozhodnout o podání návrhu na prohlášení konkursu. Ostatně povinnost podat návrh na prohlášení konkursu ukládá ustanovení §3 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání právě statutárnímu orgánu právnické osoby, tj. i jednateli společnosti s ručením omezeným. Nejvyšší soud tudíž považuje uvedenou námitku obviněného za nedůvodnou.
Ani další dovolací námitky obviněného P. S. Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými. Takovým je i tvrzení obviněného, v jehož rámci zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), pro který byl stíhán a odsouzen. Zmíněnou námitku obviněný opírá především o svou snahu řešit vzniklou situaci návrhem na zrušení obchodní společnosti S. B. S. p. , s. r. o., s likvidací.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že subjektivní stránku uvedeného trestného činu mohl pachatel naplnit zaviněním ve formě úmyslu přímého anebo alespoň eventuálního [srov. §4 písm. a), b) tr. zák.]. Pro závěr o existenci úmyslného zavinění je zde mimo jiné podstatné, zda rozhodné okolnosti, zejména pak neodvratnost následku v podobě nemožnosti uspořádat v konkursním řízení majetkové poměry dlužníka, který je v úpadku, svědčí o tom, že pachatel (tj. obviněný) s nimi musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat, pokud nebylo včas zahájeno konkursní řízení. V posuzované věci přitom vyplývá úmyslné zavinění obviněného P. S. nejen z charakteru a způsobu jeho jednání (opomenutí) popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních, výše uvedených rozhodných okolností. Jak je přitom patrné z této skutkové věty, soud shledal naplnění subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007) především v tom, že obviněný P. S. (a společně s ním i obviněný M. B. ) jako jednatel obchodní společnosti S. B. S. p. , s. r. o., věděl o své povinnosti podat bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu této obchodní společnosti, která byla ve stavu úpadku. Takový skutkový závěr pak soud prvního stupně doplnil konstatováním, podle něhož oba obvinění věděli o tom, že svým jednáním mohou porušit či ohrozit zájem společnosti na ochraně věřitelů dlužníka za stavu úpadku. Existenci úmyslného zavinění přitom nemůže vyloučit ani skutečnost, jestliže obviněný P. S. – jak je zřejmé ze spisových podkladů zařazených zejména na č. l. 140 trestního spisu – se snažil řešit hospodářské obtíže jmenované obchodní společnosti podáním návrhu na zahájení řízení o její zrušení, když také usiloval o dohodu s druhým jednatelem (obviněným M. B. ) ohledně vstupu společnosti do likvidace (viz č. l. 145 a 149 trestního spisu). Na tom nic nemění ani okolnost, že obchodní společnost S. B. S. p. , s. r. o., byla zrušena s likvidací usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 18 Cm 166/01, které nabylo právní moci dne 12. 6. 2007, tedy ještě před rozhodnutím odvolacího soudu v nyní projednávané trestní věci.
Proto Nejvyšší soud považuje námitku obviněného P. S. , kterou zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), za nedůvodnou.
Stejně tak Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitku obviněného P. S. , v níž vytýká nesprávné posouzení materiální stránky tohoto trestného činu. Jak totiž vyplývá z dosavadní ustálené judikatury, při hodnocení materiální stránky trestného činu se soud řídí kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem u pachatele staršího 18 let je pak jen skutek, který s ohledem na uvedená kritéria dosahuje stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (§3 odst. 2 tr. zák.). Při úvahách, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, ke kterým v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem i pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu obviněného P. S. O tom svědčí především dlouhodobé neplnění povinnosti obviněného podat návrh na prohlášení konkursu, rozsah pohledávek tím ohrožených a větší počet věřitelů oprávněných z těchto pohledávek. Naopak, v řízení před soudy nižších stupňů nebylo zjištěno nic tak zásadního a výjimečného, co by mohlo dostatečně odůvodnit závěr, že čin spáchaný obviněným nedosáhl stupně nebezpečnosti pro společnost odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tedy že neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007). Rovněž tato námitka obviněného je proto neopodstatněná.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný P. S. podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, které sice vycházelo z námitek, jež částečně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání v podstatě jen opakoval námitky, s nimiž se již zabývaly a náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y