ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.971.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 971/2013-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2013 o dovolání, které podal obviněný J. F. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 11 To 98/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 117/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 3 T 117/2012, byl obviněný J. F. uznán vinným přečinem pletich při veřejné dražbě podle §258 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem blíže popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle 258 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Nymburce podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 11 To 98/2013, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Citované usnesení Krajského soudu v Praze napadl obviněný J. F. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného došlo v jeho trestní věci k procesním pochybením orgánů činných v trestním řízení při zajišťování bankovek, které měl převzít za to, aby se zdržel podávání návrhů při dražbě. V této souvislosti je obviněný přesvědčen, že orgány činné v trestním řízení obešly ustanovení §158e odst. 2 tr. řádu, protože svědek Ing. J. W. nebyl policistou, ale plnil úlohu jakéhosi policejního „kvaziagenta“ a sám se mohl dopustit trestného činu. Obviněný s poukazem na vlastní hodnocení provedených důkazů nesouhlasí s posouzením skutkového stavu věci soudy nižších stupňů, přičemž podle jeho názoru v řízení nebylo dostatečně prokázáno, že by jmenovaného svědka žádal o poskytnutí neoprávněného majetkového prospěchu. Obviněný vyslovil i pochybnosti o přiměřenosti trestu, který mu byl uložen. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Nymburce a aby obviněného sám zprostil obžaloby, anebo aby přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, aniž by označil soud, jemuž má být věc přikázána.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného J. F. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný uplatnil ve svém dovolání takové námitky, které neodpovídají použitému dovolacímu důvodu. Pokud jde o tyto námitky, pak podle státního zástupce v případě zajištění bankovek nejednal policejní orgán za podmínek ustanovení §158e odst. 2 tr. řádu. Svědek Ing. J. W. vystupoval v postavení soukromé osoby, která nečinila úkony policejního agenta nebo tzv. agenta – provokatéra. Státní zástupce nemá žádné pochybnosti ani ohledně právní kvalifikace posuzovaného trestného činu, protože obviněný naplnil znaky skutkové podstaty podle §258 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku již tím, že předmětnou částku přijal a zdržel se podávání návrhů ve veřejné dražbě. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť ho považuje za zjevně neopodstatněné.
K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zaslal obviněný svou repliku Nejvyššímu soudu. V ní vyslovil nesouhlas s hodnocením problematiky tzv. policejní provokace. Přitom obviněný odkázal na dosavadní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu k této otázce a konstatoval, že bylo porušeno jeho základní právo obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. F. opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný J. F. však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva v uvedeném smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky trestného činu pletich při veřejné dražbě podle §258 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Jak ostatně sám obviněný výslovně zdůraznil, podle jeho názoru mělo dojít k „procesnímu pochybení spočívajícímu v nezákonnosti zajištění předmětných bankovek příslušníky Policie České republiky“, přičemž v této souvislosti obviněný poukazuje na ustanovení §158e tr. řádu, jehož porušení shledává v činnosti svědka Ing. J. W. Podle názoru obviněného je klíčový důkaz o jeho trestné činnosti opatřený prostřednictvím tohoto svědka nepoužitelný, přičemž obviněný předkládá vlastní verzi skutkového stavu, zejména pokud jde o otázku, kdo měl komu nabídnout částku ve výši 20 000 Kč. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.
Totéž platí ve vztahu k obecnému tvrzení obviněného, podle něhož údajně orgány činné v trestním řízení porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Jak je patrné již z formulace tohoto ustanovení i z jeho standardního výkladu podávaného též Ústavním soudem, jde zde o procesní záruky řádného a zákonného průběhu trestního řízení, nikoli o nárok obviněného, aby dosáhl takový výsledek tohoto řízení podle hmotného práva, který odpovídá jeho představám. Proto ani samotná námitka obviněného o údajném porušení jeho práva na spravedlivý proces s odkazem na jím vytýkané nedodržení některých ustanovení trestního řádu neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Formulace tohoto dovolacího důvodu, který uplatnil obviněný J. F., tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani závěr obviněného, podle kterého mu údajně nebyla jednoznačně, dostatečně a beze všech pochybností prokázána trestná činnost, neboť taková argumentace se vůbec netýká otázek hmotného práva, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.
Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a k námitce obviněného, v níž soudům vytýká, že porušily ustanovení §158e tr. řádu, Nejvyšší soud uvádí následující. Jak je zřejmé z důkazů provedených v nyní posuzované věci (viz zejména č. l. 4 trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 117/2012), svědek Ing. J. W. upozornil příslušný policejní orgán na možnost spáchání trestného činu v souvislosti s připravovanou veřejnou dražbou, v níž sám vystupoval jako dražitel. K tomuto účelu ho policejní orgán vybavil předem označenými bankovkami (viz č. l. 7 trestního spisu). Další průběh skutkového děje si Policie České republiky monitorovala sama prostřednictvím osoby služebně v ní činné (svědkyně A. Š.), aniž by byl výše jmenovaný svědek jakýmkoli způsobem instruován policejním orgánem či dokonce naváděn k provokaci obviněného J. F. Naopak, podle rozhodných skutkových zjištění vzešla iniciativa od obviněného, který na základě textu zprávy rozepsaného v jeho mobilním telefonu vyzval zmíněného svědka k „dohodě“ a následně mu předal předmětné bankovky. Skutečnost, že se svědek jen podřídil popsané aktivitě obviněného, byť pozorované příslušníkem policie, podle názoru Nejvyššího soudu v žádném případě nesvědčí o nějaké policejní provokaci, jak naznačuje obviněný ve svém dovolání. Proto ani úvahy obviněného poukazující na institut použití agenta ve smyslu §158e tr. řádu nejenže neodpovídají citovanému dovolacímu důvodu, ale ani nejsou věcně správné.
Stejně tak nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu námitka obviněného J. F. v níž soudům nižších stupňů vytkl, že uložený trest není přiměřený. K tomu Nejvyšší soud připomíná svou dosavadní judikaturu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), podle které námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. O takový případ ovšem u obviněného nejde a sám to ani netvrdí. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Jak rovněž vyplývá ze zmíněné judikatury, za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. To však u obviněného nepřichází v úvahu, protože namítá pouhou nepřiměřenost uloženého trestu.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. F. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. 10. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y