ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.995.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 995/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. září 2007 o dovolání, které podal obviněný J. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 9 To 42/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 190/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. K. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 3 T 190/2006, uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil jednáním konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., za který byl pravomocně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 1 T 121/2004, byl obviněný J. K. odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roky. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému uložen podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 10 000,- Kč. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 1 T 121/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 3 T 190/2006, podal obviněný J. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 9 To 42/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o uložení peněžitého trestu. V ostatních částech pak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Obviněný J. K. podal dne 20. 7. 2007 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 9 To 42/2007, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu. Obviněný v podaném dovolání uvádí, aniž by však jednotlivé své námitky zřetelně podřadil pod konkrétní dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, že z popisu skutku zachyceného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nevyplývají znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. [správně se však jedná o pokus citovaného trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.]. Podle názoru obviněného skutek, tak jak byl popsán ve zmíněném výroku o vině, je dokonán, jakmile třetí osoby nesplní svou povinnost odvést daň z přidané hodnoty. V této souvislosti obviněný namítá, že nemohl ovlivnit splnění daňové povinnosti ostatních plátců daně z přidané hodnoty, a proto nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, které dovodily jeho trestní odpovědnost za citovaný trestný čin. Obviněný uplatnil též výhrady k popisu skutku, pokud jde o označení osoby pachatele, neboť podle obviněného soud prvního stupně označil pachatele alternativním způsobem a v rozporu s ustanovením §120 odst. 3 tr. řádu. Obviněný pak považuje napadené usnesení odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, neboť údajně není nijak odůvodněno a odvolací soud se ani nevypořádal se žádnou námitkou uvedenou v odvolání obviněného.
Jak dále uvádí obviněný J. K. ve svém dovolání, soudy nižších stupňů nesprávně použily ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., pokud mu uložily souhrnný trest jen za trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., pro který byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 1 T 121/2004. Podle názoru obviněného se soud prvního stupně nesprávně vypořádal s existencí trestního příkazu Městského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 10 T 113/2002, jenž mu byl doručen dne 21. 8. 2002. Obviněný namítá, že právní úprava trestního příkazu je obsažena toliko v ustanovení §314e tr. řádu, a nelze ji tedy vztáhnout na posouzení hmotně právní otázky spočívající v ukládání souhrnného trestu ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. Podle obviněného nemůže mít trestní příkaz povahu odsuzujícího rozsudku za situace, kdy byl proti trestnímu příkazu podán odpor a poté došlo ve věci k vyhlášení rozsudku. Jak obviněný v této souvislosti připomíná, podáním odporu proti trestnímu příkazu se toto rozhodnutí ruší ze zákona. Obviněný je proto přesvědčen, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zásadou „nulla poena sine lege“.
Závěrem svého dovolání obviněný J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 9 To 42/2007, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 3 T 190/2006, a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného J. K. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru popis posuzovaného skutku vyjadřuje všechny zákonné znaky pokusu trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Navíc je podle státního zástupce patrné, že obviněný založil svou argumentaci na nesprávné úvaze, neboť nebyl uznán vinným dokonaným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., nýbrž jeho pokusem podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Pokud jde o námitky obviněného, které zaměřil proti výši uloženého souhrnného trestu ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák., považuje je státní zástupce za námitky, které nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ale odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jak ovšem dále uvádí státní zástupce, zmíněné námitky obviněného jsou v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, a proto jim nelze přisvědčit. Podle názoru státního zástupce nebyl v posuzované věci naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, jelikož nedošlo k zamítnutí ani odmítnutí řádného opravného prostředku obviněného. Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) a h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný J. K. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dále že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
Jak již Nejvyšší soud výše poznamenal, z odůvodnění dovolání obviněného J. K. není zcela zřejmé, které konkrétní námitky se podle jeho názoru vztahují k jednotlivým dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Jejich první část však má zřejmě odůvodňovat existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podstatou argumentace obviněného je zde tvrzení, podle něhož z popisu skutku obsaženého ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nevyplývají znaky pokusu trestného činu, jehož spácháním byl uznán vinným. Jak dále v této souvislosti obviněný namítl, dokonání posuzovaného skutku nezáviselo na vůli obviněného, a proto nemohl být v jeho jednání dán ani úmysl spáchat takový skutek.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn pouze tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Posuzovaný skutek, jehož spácháním byl obviněný J. K. uznán vinným, však podle názoru Nejvyššího soudu nevykazuje uvedené hmotněprávní vady odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Námitky obviněného nemohou obstát už jen proto, že v nich podmiňuje závěr o dokonání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. jednáním dalších (třetích) osob, ačkoli obviněný nebyl uznán vinným dokonaným trestným činem podle této skutkové podstaty, ale jen jeho pokusem ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Vzhledem k tomu není podstatné, jaký význam mohlo mít jednání jiných osob pro dokonání zmíněného trestného činu, ale rozhodující je skutečnost, že počínání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině bezprostředně směřovalo k tomu, aby byla zkrácena daň z přidané hodnoty celkem o částku 959 325,- Kč, přičemž k tomuto následku nedošlo jen díky obezřetnosti příslušného finančního úřadu jako správce daně z přidané hodnoty. Mechanizmus, jímž hodlal obviněný zkrátit daň z přidané hodnoty, tj. fiktivním navýšením údajně zaplacené této daně na vstupu (prostřednictvím faktur prokazujících neuskutečněná, ale přesto deklarovaná jako přijatá a zaplacená zdanitelná plnění) a neoprávněným odečtem takto vykázané daně na výstupu (tj. snížením vlastní daňové povinnosti), pak zcela odpovídá dosavadní judikatuře k tomu, co lze pokládat za zkrácení daně z přidané hodnoty ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 191/2005, publikované pod č. T 794. v sešitu 16 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2005). Navíc soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, učinil jednoznačný skutkový závěr, podle kterého byla vyloučena účast jakýchkoli jiných osob než obviněného na spáchaném skutku, protože subjekty, které měly vystavit faktury použité obviněným v daňovém řízení, tak neučinily a obviněnému jako podnikající fyzické osobě neposkytly žádné zdanitelné plnění, za nějž by obviněný zaplatil cenu i s daní z přidané hodnoty, kterou pak chtěl odečíst na výstupu.
Nejvyšší soud tedy neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné pochybení odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž výrok o vině a trestu odpovídá ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu. Příslušné skutkové věty obsahují úplné slovní vyjádření všech zákonných znaků posuzovaného pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a rozhodné skutkové okolnosti jsou rozvedeny v podrobném odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a to i s poukazem na obsah důkazů, z nichž příslušná skutková zjištění vyplývají. Navíc, pokud obviněný vytýkal soudu prvního stupně porušení ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu, neodpovídá taková námitka uplatněným dovolacím důvodům, ale ani žádnému z ostatních důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Proto k ní Nejvyšší soud nemohl přihlížet.
Obdobný závěr platí i ve vztahu k námitce obviněného J. K., kterou zpochybňuje odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Nejvyšší soud nemůže k takové námitce obviněného přihlížet zejména proto, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. řádu).
Obviněný J. K. uplatnil ve svém dovolání též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jehož prostřednictvím vznesl námitky proti uloženému souhrnnému trestu. Jimi obviněný zároveň poukázal na nesprávné hmotně právní posouzení věci při ukládání souhrnného trestu, což je námitka, která věcně odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud jde o podstatu dovolací argumentace v tomto směru, obviněný nesouhlasí s postupem při ukládání souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., který mu měl být podle jeho názoru vyměřen též za další dřívější odsouzení, k němuž došlo v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 113/2002. Obviněný zde zpochybnil argumenty soudu prvního stupně, pokud obviněnému neuložil souhrnný trest i ve vztahu k posledně citovanému odsouzení mimo jiné s poukazem na procesní úpravu trestního příkazu, kterou ovšem podle obviněného nelze použít při řešení hmotněprávní otázky spočívající v ukládání souhrnného trestu.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani tuto argumentaci obviněného J. K. Jak je totiž patrné z rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, obviněnému byl uložen za pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. jednak souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 roky se zařazením k výkonu do věznice s dozorem a jednak peněžitý trest ve výměře 10 000,- Kč, který však byl k odvolání obviněného zrušen napadeným usnesením odvolacího soudu. Přitom obviněnému hrozil podle §8 odst. 2, §35 odst. 2 a §148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání od 1 roku do 8 let. Obviněnému tudíž rozhodně nebyl uložen ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu takový druh trestu, který trestní zákon nepřipouští (trest odnětí svobody je zde výslovně uveden), ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (doba 2 roky je bezpochyby v rámci zmíněné sazby od 1 roku do 8 let). Jiné námitky vůči druhu či výměře trestu pak nejsou způsobilým dovolacím důvodem podle naposledy citovaného ustanovení ani jiným dovolacím důvodem (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud proto konstatuje, že pokud obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu zpochybnil přípustnost trestu, který mu byl uložen v posuzované věci, jde o nedůvodnou námitku.
Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou rovněž další námitku obviněného J. K., kterou patrně s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil správnost postupu soudu prvního stupně při ukládání souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. V nyní posuzované trestní věci obviněného mu byl totiž rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 3 T 190/2006, důvodně a zcela v souladu se zákonem uložen souhrnný trest jen ve vztahu k tomu dřívějšímu odsouzení obviněného, ke kterému došlo rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 1 T 121/2004, jehož výrok o trestu byl zároveň zrušen, a nikoli též ve vztahu k odsouzení v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 113/2002. Tvrzení obviněného, podle něhož z procesní úpravy trestního příkazu obsažené zejména v ustanovení §314e odst. 5 tr. řádu údajně nelze dovozovat řešení hmotněprávní otázky spojené s ukládáním souhrnného trestu, nemůže obstát už jen z toho důvodu, že podle §35 odst. 2 tr. zák. váže samotný trestní zákon možnost ukládání souhrnného trestu na dobu vyhlášení dřívějšího odsuzujícího rozsudku, což je nepochybně rovněž procesní otázka (viz §128 tr. řádu). Přitom podle výslovné zákonné dikce obsažené v ustanovení §314e odst. 5 tr. řádu má trestní příkaz povahu odsuzujícího rozsudku a účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají u trestního příkazu jeho doručením obviněnému. Zákon tedy nevylučuje, aby byla určitá hmotněprávní otázka řešena na podkladě příslušné procesní právní úpravy, zejména je-li uplatnění některého hmotněprávního ustanovení vázáno na přesně specifikovanou procesní situaci, jako je tomu právě v případě ukládání souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., ale též např. při ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu podle §37a tr. zák., kde se uplatní mimo jiné i procesní ustanovení §11 odst. 2 a §12 odst. 11 a 12 tr. řádu.
Okamžik doručení trestního příkazu je pak určující pro řešení otázky, zda má být ukládán souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák., bez ohledu na skutečnost, že v důsledku podaného odporu byl tento příkaz zrušen, pokud v dalším řízení došlo k pravomocnému odsouzení pachatele (viz rozhodnutí publikovaná pod č. 41/1968 a č. 29/2000 Sb. rozh. tr.). Uvedený závěr potvrzený i dosavadní judikaturou, od které Nejvyšší soud nemá důvod se odchylovat, byl správně uplatněn i v trestní věci obviněného J. K. Jak je totiž patrné z trestního spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 190/2006 (viz jeho č. l. 336), obviněný byl v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 113/2002 odsouzen za jinou trestnou činnost nejprve trestním příkazem, jehož účinky spojené jinak s vyhlášením odsuzujícího rozsudku nastaly doručením tohoto trestního příkazu obviněnému dne 21. 8. 2002. Později po podání odporu proti zmíněnému trestnímu příkazu, který tím byl sice ze zákona zrušen (§314g odst. 2 tr. řádu), však došlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 10 T 113/2002, který poté nabyl právní moci. Ze spisových podkladů dále vyplývá (viz č. l. 329 trestního spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 190/2006), že po vydání citovaného trestního příkazu se obviněný dopustil dalšího trestného činu, a to trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., který spáchal dne 3. 12. 2002 a byl za něj odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 1 T 121/2004, jež nabyl právní moci. Nyní posuzovaný pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jehož spácháním byl obviněný J. K. uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 3 T 190/2006, obviněný spáchal dne 3. 12. 2003. Stalo se tak tedy dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný trestný čin obviněného, tj. za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 1 T 121/2004, avšak až poté, co již nastaly účinky odsuzujícího rozsudku po doručení trestního příkazu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 113/2002, k němuž došlo již dne 21. 8. 2002, přestože byl tento trestní příkaz později zrušen a následně došlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku až po spáchání další trestné činnosti obviněného (viz rozhodnutí publikované pod č. 52/1971 Sb. rozh. tr.). Ve vztahu k odsouzení obviněného ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 113/2002 tudíž nemohl být v nyní posuzované věci ukládán souhrnný trest, jak se mylně domnívá obviněný v podaném dovolání. Jeho námitka je proto nedůvodná, přičemž nemohlo dojít ani k porušení zásady „nulla poena sine lege“.
Obviněný J. K. dále uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K jeho aplikaci Nejvyšší soud připomíná, že přichází v úvahu ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného J. K. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu rozhodl o zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o peněžitém trestu, přičemž v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohl být ani naplněn zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy, kterou obviněný ve svém dovolání výslovně zmiňuje, je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Podle názoru obviněného J. K. byly dány v předcházejícím řízení dovolací důvody obsažené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. K těmto důvodům dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jejich existenci.
Na základě takto učiněného vyhodnocení nemá Nejvyšší soud pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jimi byl obviněný J. K. uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roky nepodmíněně se zařazením k jeho výkonu do věznice s dozorem, přičemž tento trest byl uložen i za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., jehož spácháním byl obviněný uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 1 T 121/2004, v kterém byl zrušen výrok o trestu a byla zrušena i obsahově navazující rozhodnutí, pokud zrušením pozbyla podkladu.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. K. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání zčásti jen opakoval námitky, s nimiž se již vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y